Andor.cz - Dračí doupě online

Kazandra

Opatrnosti není nikdy nazbyt, zvláště v tomhle případě. Tvé chování i trvání si na tom, že si čaj skutečně připravíš sama se vším, co k tomu patří sice přitahuje pozornost – obzvláště pak tu Malwiny – avšak nikdo se ti neodváží odporovat. Na té je znát, že by tě nejraději zasypala přívalem otázek, na školu, na tu zvláštní modrou houbu, kterou si krájíš bokem na prkénku, na to všechno. Ale neudělá to. Pod dozorem kuchařky se dívka chová až nečekaně zdrženlivě a raději si stoupne stranou, aby nepřekážela – a zároveň ti v případě potřeby byla k ruce.

Pokrájené houby skončí v železné konvici umístěné v krbovišti u hořícího ohně. Chvíli to trvá, než z nádoby začne stoupat pára a ozývat se tiché bublání na znamení, že voda uvnitř se již vaří. Nějakou chvíli to tak necháš, je třeba, aby se houba opravdu dobře vyvařila a vznikl dostatečně silný odvar. Máš tak dostatek času na to, abys po sobě uklidila své pracovní místo s pečlivostí, nad kterou nenápadně pozvedne obočí i postarší žena.

Voda v konvici tiše klokotá a pára unikající z hubice začíná mít zvláštní lehce namodralou barvu. Je to znamení, že je ten pravý čas konvici odstavit od ohně a prohlásit čaj za hotový, protože… Kdo ví, co by tady mohly udělat výpary z měděnkového odvaru, pokud by se jich kuchařka nebo někdo jiný nadýchal. Za jiných okolností by se voda z konvice slila do menší keramické nebo porcelánové konvičky, nicméně… Ne, nemůžeš si tu dovolit nechat tuhle, pokud nebudeš mít jistotu, že byla řádně vymyta a nic v ní nezůstalo. Malwina ti tak nachystá tác, hrníček a přeci i jednu menší konvičku, pokud by sis to do ní přeci jen chtěla přelít.

„Ah, jistě, hned! Vezmu to, paní Sulkowski,“ přitaká ochotně. Kuchařka se ti krátce ukloní a pak v doprovodu Malwiny vyrazíš zpátky do pokoje. Dívce se tác s konvicí tedy řádně pronese, těch schodů vás nečeká úplně málo, avšak obejde se to bez nehod i zbytečných zdržení. „Dobře, jak si přejete, paní, tak já… Já na vás počkám po snídani, pokud byste ode mne něco potřebovala,“ ujistí se. „A… Tak…“ krátce zaváhá a pohledem zavadí o konvici, „děkuji, paní, klidnou noc i vám,“ popřeje ti.

Když vejdeš do místnosti, tak Krisztián sedí u stolu a má před sebou rozložené papíry a kalamář s inkoustem, do kterého akorát namáčí stylus s kovovou násadkou. Těžko říci, co píše, po celou dobu cesty jsi ho neviděla, že by si cokoliv zapisoval. Jakmile vstoupíš, narovná se a zvedne k tobě pohled.

„Hm,“ ozve se od něj pouze to krátké zamručení. Zatímco se převlékáš do něčeho pohodlnějšího, ozývá se zpoza tvých zad škrábání kovového hrotu o papír, jak Tian pokračuje dál. Nicméně nakonec se s tichým povzdechem zvedne a vydá se ke stolku, na který jsi položila tác.

Když se k němu přitočíš a položíš své ruce na ty jeho, cítíš hřejivé teplo jeho dlaní, které sklouznou přes tvůj pas a boky. „V pořádku?“ zopakuje po tobě. „V to doufám,“ dodá vzápětí a s těmi slovy se k tobě skloní. Tak jako vždy. Ovšem namísto toho, aby tě políbil, tak se jen krátce opře čelem o to tvé, zatímco ti zastrčí pramen vlasů za ucho.

„Hádám, že tohle není ta nejvhodnější chvíle tě rozptylovat,“ vydechne, „pokud tedy…? Ne? Hm, tak ne,“ přeci jen se drobně ušklíbne a bez dalšího se od tebe odtáhne a poodstoupí kousek stranou. Ostatně… Nemá smysl to dál oddalovat a protahovat celou tuhle napjatou chvíli.

Těžko říci, co je to správné množství odvaru, který bys měla vypít, nachystaný hrnek se ovšem zdá jako rozumná míra. Čaj má nečekanou sytou modrou barvu, díky které si ho opravdu nelze splést s běžným vývarem z hub či bylin. Jakkoliv se ti zdá takřka bez zápachu, tak samotná hladina působí mastným olejnatým dojmem. Svým způsobem je to fascinující pohled, s každým pohybem se na povrchu přelévají odstíny modré odrážející mihotající světlo svíček.

♫♪♪♫

Stačí to jen vypít a hrnek odložit.

Samotná chuť je zemitá a zatuchlá, ovšem nic, co by ti kdovíjak křivilo obličej nebo vyvolávalo dávení. Když se po vypití obsahu hrnku uvelebíš na posteli, tak Tian pár kroky přejde k nohám postele, kde zůstane stát. Lehce se zamračí, zatímco pohledem sklouzne k tvým rtům. Lehce ti v nich trne, ten slabý pocit napětí připomíná pálení po od kopřivy. Ostatně stačí se jich dotknout a zjistíš, že ti na prstech zůstalo trochu modré barvy.

Jinak se ovšem nic neděje. Minutu. Dvě. Tři, čtyři… Pět… Čas ubíhá a nepozoruješ žádné změny. Nefunguje to. Možná to bude chtít prostě jen ještě další hrnek a… Pohneš se a v tu chvíli si toho všimneš. Tvá ruka se sice s lehkostí zvedne, avšak zároveň zůstane opřená dlaní o postel. Jako by se zkrátka rozdvojila…? Ne. vyklouzla z tvé původní kůže, která stále drží tvar, avšak přes celé předloktí se táhne rozpáraná šev s rozklíženými okraji. Tvojí novou rukou se rozbíhá spleť modrých žilek rozpínající se až k prstům.

Vidí to Tian?

Stále tam stojí. U čela postele. Nehýbe se. Nebo… Ne, hýbe. Ale jen velmi pomalu. Chycený v prostoru i čase, co houstne a houstne, drží ho v sobě podoben pavoukovi, co lapil mušku. To přirovnání ovšem nepřichází jen tak.

Zpoza Krisztiánových zad se line měkká nažloutlá záře. A společně s ní se ve vzduchu objevují černé skvrny. Připomíná to inkoust rozpíjející se ve vodě. Jedna kaňka za druhou. Spojují se, získávají tvar. Tvar něčeho, co se pomalu zhmotňuje přímo za jeho zády… Vlní se to a nabírá na mohutnosti. Tian na tebe hledí a jeho oči čím dál více připomínají dva jantary vsazené do očnic. Stíny v jeho tváři se protahují a prohlubují, jak to něco za ním roste…

… a otvírá to oči. Jantarově žhnoucí oči. Jedno za druhým. Jsou všude. Pokrývají celý povrch vlnících se chapadel, mžourají a mrkají. Snaží se zaostřit, zatímco se to po něm pomalu, ale jistě natahuje.