Andor.cz - Dračí doupě online

Podezřelá pohádka

Jen co mineme první linii stavení, ten zvláštní pocit zmizí. Skoro jako kdyby to cokoliv nemohlo nebo snad nechtělo mezi lidské příbytky. Je to tímto místem nebo… Nebo mám jen nervy na pochodu? Bylo by tak snadné tomu věřit, kdybych ale ještě před pár hodinami nehleděla skrz světy. Někdy věci nejsou tak prosté, jak se na první pohled zdají.

Jasnohorsko každopádně vypadá jako idylická vesnička. Vše je to jako kdyby to vypadlo z nějaké drahé idealizované malby. Kdyby mi o tomto místě někdo vyprávěl, nevěřila bych mu, ale čím dále projíždíme mezi domy do centra obce, utvrzuji se v tom, že tohle místo je jiné. Buďto tu jsou všichni tak zámožní, že jim zbývají peníze i na údržbu fasád, což je vcelku zbytný prvek v rodinném rozpočtu, a nebo… Je to skutečně zvláštní.

„Ano, to je rozumné. Klidně to přežiji až do Greblinu. Ostatně pak ocením kromě nového oblečení i pořádnou koupel. Ne, ta řeka se nepočítá.“ Pohlédnu na Lukyana varovně, kdyby snad chtěl něco dodávat, ale nakonec je to Lukyan a ne třeba Isaiah či snad Krisztián, kteří by si takovou příležitost jistě nenechali ujít, ačkoliv každý po svém.

„Tak tedy na Poznaň. To už je vcelku jedno.“ Pokrčím rameny, když Lukyan zmíní lepší směr a jen v duchu zalituji toho, že jsem toho Magistra poslala přímo na Rydzinu, o které mi nedošlo, že je tak blízko našemu pravému cíli. No, snad ho nenapadne, že jsem byla tak bláhová, abych mu řekla pravdu, i když částečnou. Třeba to vezme na opačnou stranu. Přesně tak, jak bych to udělala já.

Pokývnu na pár lidí a lehce se usměji, když si přitáhneme pozornost místních. Dokonce se to tentokrát obejde bez probodávání podezřívavými pohledy a zahánění děcek do světnice. Skoro jako kdybychom skutečně omylem vjeli do pohádkové vesničky, ve které je… nezvyklé ticho. Už jsem projela dost podobných vesnic, i když o poznání více odrbaných, ale všude byl slyšet zvuk zvířat, štěkot psů. Dokonce i kdákání slepic chybí.

Nebýt zvuku kovárny, je tohle místo až děsivě tiché. Opravdu jako ten obraz. Čím déle tu jsme tím míň se mi to zde líbí. A i když už necítím ten zvláštní pocit, že nás něco sleduje, rozhlížím se snad ještě častěji. A dokonce i netrpělivé zamručení mi uteče, když zahlédnu jednoho ze psů, jak poslušně sedí a sleduje nás bez jediného štěknutí či zakňučení.

Konečně dojedeme na náves nebo něco na ten způsob, kde zastavíme koně. Mou pozornost si ihned přitáhne sloup, který vypadá jako památka na doby minulé. Na tom by nebylo nic tak zvláštního. I zřícenin a ruin jsem už pár za svůj život viděla, ale ne takových, po kterých by teklo… Co to sakra je? Nakrčím obočí, ale nahlas to nevyslovuji. Kdo ví, jak moc posvátné je tohle místo pro místní a poslední, co bychom potřebovali, je, jakkoliv je urazit.

Až později si všimnu Lukyanova pohledu, který je naopak zamířený ke skupince hrajících dětí, které… šeptají? „To je velmi zvláštní hra.“ Napodobím děti a šeptnu ke svému společníkovi. „Stejně jako tohle celé místo. Myslíš, že to má co dělat s těmi tichými sestrami?“ Povytáhnu obočí, ale pak jen potřesu hlavou. „Ne, raději počkám u koní. Tady bych nocovat skutečně nechtěla.“ Přelétnu ostražitým pohledem podezřele malebné okolí a převezmu si od Lukyana otěže jeho koně, než zajde do hostince a já zde zůstanu sama.

Nepřešlapuji na místě ale moc dlouho. Ostatně ten sloup, který je ode mě kousek, vyzařuje opět to něco. Ne, nejsem až takový blázen, abych se na něj dívala tady přede všemi. Kdo ví, čeho je připomínkou a nebo co je na jeho místě v jiných světech. Stačilo by, aby se mi podezřele zableskly oči a milý dav by se mohl rychle změnit v ten lynčující. Nebylo by to poprvé. Navíc se na to pak můžu jistě zeptat Kaina. Určitě tudy už musel projíždět a ten kamenný sloup by jen tak nepřehlédl. Tak… další otázka na plnící se seznam. Rozhodnu se tedy pro jistotu nechat Kainovy schopnosti skryté, ale přesto… Ta zvědavost je ošklivá vlastnost.

Zatímco držím otěže koní v jedné ruce, dojdu ke sloupu, abych si lépe prohlédla tu podivnou tekutinu, co z něj vytéká. Vypadá jako… míza? Zamračím se a po krátkém rozhlédnutí se kolem a ověření, že je vzduch čistý, se k ní natáhnu, abych ji zkusmo nabrala trochu na bříška dvou prstů a kráce si k ní přičichla.

Avšak nic dalšího poté už nezkouším. Pouze čekám na to, až se můj společník vrátí a budeme moci snad z toho tichého a zvláštního místa rychle odjet. Smrdí to tady problémy.   

Elzbieta

„Usnula. A celkem tvrdě,“ potvrdí ti Lukyan a krátce se odmlčí. „Hm, možná dozvuky včerejška?“ nadhodí krátce, aniž by tušil, jak moc je blízko. Nebo to snad tuší? Těžko říci, co si sám zvládl domyslet nebo ho napadlo, času na přemýšlení měl ostatně dost na to, aby si na to celé udělal nějaký názor. „Aspoň sis odpočinula,“ uzavře to nakonec s krátkým pokrčením ramen a raději se jde věnovat koním, aby je nachystal na další cestu. Ostatně oba se celou dobu spokojeně popásají na prosluněné louce a užívají si klidu. Jenže čas na odpočinek skončil – pro vás i pro ně. Rychle tak sbalíte věci rozložení po louce a vydáte se znovu na cestu.

„Rydzina není od Lieassau moc daleko, ale asi by ničemu nevadilo, že míříme přes Rydzynu až na Poznaň…“ kývne zamyšleně hlavou. Když si všimne, jak se ohlédneš přes rameno, tak tě napodobí, avšak stejně jako ty tam nevidí vlastně nic, co by stálo za pozornost. Ne, skutečně tam nic není. Žádná postava krčící se v trávě, stín schovávající se za kmenem stromu ani záblesk rychlého pohybu. Přesto se tě ten nepříjemný pocit ani na chvíli nepouští, urputně na tebe doráží a dráždí tvé smysly. Oproti tomu Lukyana znervózňuje tak leda tvé tiché mručení, se kterým se sem tam ohlédneš nebo pátravě přelétneš očima okolí. Sám rozhodně nepůsobí, že by měl stejné podezření jako ty.

Jasnohorsko dostává svému jménu. Chalupy a stavení jsou rozházení po dlouhém svahu táhnoucím se až daleko dolů k řece třpytící se v dáli, která se vine krajem podobna modrostříbrné stužce.

„Může být. Ale ještě bych krom zásob pro nás sehnal i jádro pro koně,“ doplní Lukyan, „oblečení tu asi neseženeme, ale cestou bychom měli míjet myslím Greblin, to je celkem velké město, aby se tam dalo něco sehnat… Hm, v rozumné kvalitě. Nepochybuji, že za správnou cenu bychom něco sehnali i tady, ale nic lepšího než něčí obnošené kalhoty nebo košile to nebude…“

Jakmile projedete po hliněné široké cestě, ve které jsou vyjeté mělké brázdy od kol vozu a necháte za sebou prvních pár stavení, tak ten podivný pocit zmizí. Jako by se váš pronásledovatel neodvážil překročit hranici lidského území.

Domy stojící ve svahu na sebe nejsou nijak nalepené, na první pohled působí i náhodně rozházené, avšak po pár minutách jízdy máš pocit, že v tom přeci jen je nějaký systém počítající se vzdáleností i umístěním. Stejně tak všechny budovy působí udržovaným a malebným dojmem. Doškové střechy v dobrém stavu, zdi domů natřené bíle svítícím vápnem, zdravě se lesknoucí dřevo a některé mají dokonce i kamennou podezdívku. Nezahlédneš zde jediné chátrající stavění, které by snad bylo opuštěné nebo v něm žil někdo, kdo snad tře bídu s nouzí. Po cestě se motá pár slepic a ze zápraží jednoho z domů vás sleduje kočka, dokud jí nezmizíte z dohledu.

Zahlédneš pár lidí, kteří si vás neměří těmi podezřívavými pohledy, jak jsi zvyklá, ale ba právě naopak… Avšak moc jich není, v tento čas se zřejmě bude každý věnovat své práci, kterou je třeba do večera udělat a stihnout. Všimneš si, že zde ani nejsou žádné ploty a mezi budovami se volně prochází pár hospodářských zvířat. Dokonce ani jeden z velkých psů, co se motají kolem domů na vás nezačne štěkat, jen vás nezvykle tiše pozorují…

Minete kovárnu, ze které se ozývá palčivý zvuk do sebe narážejícího železa, který jako jediný narušuje klid tohoto místa. Nakonec vás cesta dovede na udržovanou náves, na níž stojí něco, co bys tam zajisté nečekala. Zvláštní kamenný sloup popraskaný nánosy časy, který se sem vůbec nehodí. Je v něm něco… Něco. Doslova. Kámen působí špinavým dojmem jako by byl místy pokrytý něčím připomínajícím rez? Z několika prasklin vytéká něco, co vzdáleně připomíná hustou mízu. Je to… Černé? Ne, tmavorudé s purpurovými odlesky. Zřejmě se to řine z prasklin, ovšem tak pomalu, že to zasychá dříve než se to stačí dostat až na zem.

Lukyan tomu nevěnuje příliš pozornost, jeho zachmuřený pohled směřuje spíše ke skupince dětí opodál, co hrají snad nějakou tleskací hru, u které pobíhají v kroužku, avšak namísto pokřikování či zpěvu lze od nich slyšet jen tichý nesrozumitelný šepot.

Naštěstí je na návsi i velký dům jako jediný opatřený í vývěsním štítem se znakem značícím hostinec. „Zajdu dovnitř se zeptat, zda nám něco prodají. Chceš jít se mnou nebo počkáš u koní?“ zeptá se tě, když zastaví koně a seskočí z koně dolů. Znovu se ohlédne po hrajících si dětech a na okamžik svraští obočí než se raději natočí tvým směrem a zakotví pohledem právě na tobě.

Čas si zvykat

Voda mi příjemně svlaží hrdlo, zatímco na sobě cítím Lukyanův pohled. Napiji se proto raději ještě jednou a pak znovu. Ani vlastně takovou žízeň nemám, ale oddaluje to možné otázky, které by mohly přijít. Nevím, jestli si něčeho zvláštního všiml. Jestli mi třeba nezářily vnitřním světlem oči jako Kainovi, když hleděl na druhou stranu. Jestli… S tichým plop zašpuntuji měch s vodou a otočím se na Lukyana v očekávání otázek, které… nepřijdou.

Chvíli na sebe hledíme a já vím, že teď je ta správná chvíle mluvit, pokud bych však chtěla a to já… nechci. Nemůžu. Tohle není něco, co bych mohla ostatním jen tak snadno sdělit. Ne, dokud to celé neproberu s Kainem a nedozvím se jeho názor na celou tuhle šlamastyku. Je to ostatně kus jeho duše, co je teď ve mně a který tohle celé způsobuje.

Lukyan se nakonec nezeptá a ani vodu nechce. To je… nakonec ta lepší ze špatných variant, a tak jej nijak nenutím. Sama jsem ráda za to, že je ticho. Prsty nahmátnu jedno ze stébel trávy s lučním kvítím míhající se ve větru, které není ani zlaté, ani jinak zbarvené… Je prostě jen zelené, tak jak by mělo být.  

Pár kroky přejdu zpátky ke svému místu a položím se do trávy, ve které se tak skryji před vyčítavým pohledem Lukyana. Vím, vím… Vím, že se tak na mě nedívá, ale stejně cítím hryzání svědomí za to, že si tohle všechno nechávám pro sebe, i když je tak okatě vidět, že se mnou něco není v pořádku. Brzy ale moje myšlenky odvane něco zcela jiného… Zlatý prach, který víří ve vzduchu v záři slunce. Nejdříve je to jen pár zrnek, než se nade mnou začne tvořit zlatavý mrak. Neustále se přelévající a lesknoucí se v ostrých paprscích. Je to… krásné. Sleduji tu hru zlaté a modré s tichou fascinací, aniž bych se toho snad bála. Je to zvláštně poklidné. Kouzelné.

Trhnu sebou, když uslyším volání mého jména. „Co… co?“ Zamrkám, než se trochu zmateně rozhlédnu kolem sebe. Vidím Lukyana a trávu, ve které jsem ležela, než…

„Já… usnula jsem?“ Dostanu ze sebe trochu chraplavě a pohlédnu k obloze nad Lukyanem. Ne, není na ní žádný zlatý prach. Pouze bílé nadýchané obláčky. „Ah, asi ano. Promiň.“ Odpovím záhy, aniž by mi to však dávalo smysl. Nepamatovala jsem si, že bych usnula. Jen jsem… hleděla na oblohu a pak tu byl najednou Lukyan a vše bylo jinak.

Ještě chvíli mi trvá, než se z toho všeho vzpamatuji, ale to už jde Lukyan urychleně ke koním. Skoro bych až řekla, že ode mě utíká, ale je to jedna z věcí, které se nevyslovují před ostatními nahlas. Odkašlu si a vysoukám se na nohy, abych v mezičase posbírala na mezi rozprostřené oblečení a část jej poskládala zpátky do vaku, zatímco tu druhou si pak přioblékneme. Dokonce i boty jsou o poznání sušší, ačkoliv nějaký čas by se jim ještě zcela jistě hodil.

A když je vše nachystané, vyhoupneme se do sedel. Potáhnu otěže a vyjedeme.

„To s tím zmíněním cesty by nebylo špatné… Co kdybychom jeli do Rydziny? Je to zhruba tímto směrem, takže bychom si až tak moc nevymýšleli a působilo by to uvěřitelně.“ Zkusím nadhodit jednu z variant, než se ohlédnu přes rameno. Měla jsem pocit, jako kdyby… „Hmmmh.“ Zamručím, když za námi zahlédnu jen ve větru komíhající se stébla trávy. A rozhodně to není mé poslední zamručení, protože ten pocit, že za námi něco je mě neopouští celou cestu až do vesničky.

„Nakoupíme nějaké jídlo a pojedeme? Ať trochu stáhneme to naše zdržení? Počítám, že tady asi trhy a nebo jiná možnost sehnat oblečení asi zrovna nebude. Nechala bych to na větší město.“ Zeptám se Lukyana, zatímco míjíme první ze stavení. A pak už to snad nebude těžké poshánět něco dobrého na cestu. Nějaké čerstvé pečivo, sýr i maso. Ostatně po té řece mi přeci jen poněkud vyhládlo.

„Hmmmh…“ Otočím se k mezeře mezi domy, než jen potřesu hlavou. Nic tam není… A ani nebude. Přesto pořád cítím ten zvláštní pocit v zátylku, který mě neopouští.

Asi bych si měla začít zvykat.