Andor.cz - Dračí doupě online

Kazandra

Spatříš, jak Tian svraští nechápavě obočí, když ho požádáš o dýku, přesto bez vyptávání se či zdráhání sáhne po dýce, kterou má v pouzdře u pasu. Vzápětí ji přechytí v ruce a podá ti ji. Mlčky tě sleduje, jak rozhrabuješ nízký lesní podrost a skládáš do šátku jednotlivé kousky větších i menších hub. Příliš chutné jídlo to nebude, ale rychlá houbová polévka aspoň nasytí a zažene hlad. A hlavně – zahřeje, a to vy teď potřebujete nejvíce. Nakonec tě kroky zavedou až ke starému pařezu porostlému měděnkami, které se po krátkém zamyšlení rozhodneš přibrat také. Ne k večeři, ale… Kdo ví, kdy a pokud vůbec ještě někdy na namodralé houbičky narazíš. Rozhodně je to něco, co tu nemůžeš jen tak nechat, a tak si jich část natrháš bokem. Naštěstí nehrozí, že bys je snad mohla zaměnit s houbami do polévky. Snad. Lepší si nedomýšlet možné důsledky, kdyby se tak stalo. To už na tebe Krisztián hledí s pozdviženým obočím a vzápětí přemýšlivě přimhouří oči.

Pomalu pokračujete dál, dokud nemáš šátek plný hub. Bohužel na jaře nic jiného v lese k jídlu nenajdeš, nicméně narazíš na maliní i ostružiní, které se dá použít na přípravu čaje. A pak to zaslechneš. První zvuk dalšího života rozléhající se mezi stromy. To důvěrně známé kráknutí vrány, které se ještě několikrát zopakuje.

„Slyšel,“ odpoví ti Tian tiše na znamení, že ses nezbláznila a opravdu se to děje. „V pořádku, Kaz… Nemusíš na mě brát ohledy. Zvládnu to,“ povzdechne si vzápětí unaveně. Příliš na to sice nevypadá, ale v sedle se zatím drží a nikam nepadá ani se nehroutí. Ačkoliv sama víš, že dokážeš být dílem okamžiku, kdy se poslední strunky napnuté kolem vědomí přetrhnou a tělo vypoví službu.

Nakonec dorazíte až k loveckému přístřešku, který slibuje pro dnešní noc rozhodně lepší nocleh než si rozložit deky někde v přívratu či na mezi. Ve větvoví jednoho ze stromů zahlédneš i siluetu jedné z vran, avšak další nikde nevidíš a nejsi schopna ani poznat, zda je to jedna z tvých nebo… Ne, musí to být přeci jedna z tvých vran… Tianovi přelétne přes tvář poněkud útrpný výraz, ale pro jednou se s tebou nedohaduje ani nemá potřebu dokazovat ať už sobě nebo tobě, že to ve skutečnosti není tak hrozné. Naopak poslušně počká, dokud sama neslezeš z koně, abys mu mohla pomoci a podepřít ho.

„Rozkaz, madam,“ slabě se pousměje, avšak když vidí napjatý výraz ve tvé tváři, tak opět zvážní. „Kaz…“ povzdechne si a dlaň na chvíli přiloží k tvé tváři. Není už tak studený, naopak cítíš, jak hřeje. Možná až moc. „Bolí to? Ano. Asi jsem si skřípl nebo natáhl sval, sama víš… Jak to je, hm? Ale není to nic, na co bych měl umřít nebo na co by mi nestačilo si odpočinout a vyspat se. V dobré posteli a teple by to sice bylo lepší, to nepopírám, ale… Zítra to bude už lepší, ano?“ pohled dvou jantarových očí se vpíjí do těch tvých a přináší to vzpomínky, které bys nejraději nechala daleko za sebou. Ale nejde. Pořád si je nosíš tak blízko u sebe, že na to nejde zapomenout. Zatím ne.

Pomůžeš mu dostat se ze svrchních vrstev oblečení, plášť a kabátec jsou řádně nasáklé vodou a váží v tvých rukách snad několik kilo. Tian ti v tvém úmyslu sice nijak nebrání, nicméně když tě vidí, jak zápasíš se ždímáním vody z oblečení…

„Možná bychom to mohli chytit každý z jedné strany a vyždímat tak všechno naše oblečení…?“ navrhne ti a zároveň nabídne svoji pomoc, ačkoliv si na tom tvrdohlavě netrvá. Každopádně, když mu oblečení podáš zpátky, poděkuje ti. „To je dobrý nápad,“ souhlasí s tebou ohledně rozvěšení věcí, a nakonec i ohně.

Dokonce se ti povede natrefit i na nahrubo nasekané dřevo poblíž padnuté a takřka zpracované soušky, které si zde zřejmě musel nachystat a ukrýt majitel příbytku, který jste tak drze zabrali. Někdo se bude ještě dost divit, až sem v následujících dnech či týdnech zavítá.

Když se vrátíš se dřevem zpátky, tak zjistíš, že Tian rozhodně nebyl zrovna poslušný trpící pacient. Koně jsou odstrojení z mokrých postrojů, nějaké oblečení už visí na dřevech a u ohniště je připravená trochu hlubší železná pánvička, o které ještě před odjezdem Tian žertoval, že bude leda tak dobrá jako záložní zbraň.

„Hm… Nedívej se tak na mě, Kaz…“ zamručí tiše, aniž by pootevřel oči. Leží zkroucený na boku a těžce oddechuje. Teď už rozhodně nepůsobí, že by se hodlal – zvládl – sám někam zvedat. „V jedné brašně by mělo být i nějaké koření a poslední zbytek sušeného masa… Sice nevím, co z toho po té koupeli zbylo a v jakém to je stavu, ale lepší než nic…“

Jiné světy

♬♬♬♬♬

Lukyan vypadá o poznání lépe než včera, což máme vlastně oba společné. Je to jako kdyby nám to polední slunce vlilo do žil společně s teplem i o něco lepší náladu. Dokonce se i rozpovídá na téma místní bájné historie, o které jsem nakonec přeci jen také něco slyšela.

„To je ta historka o těch dvou svatých? Byla to Urszula a hmm Kazimira? No, naše Kaz má ke svatořečení daleko.“ Ušklíbnu se lehce, když se mi myšlenky zatoulají k jedné z učednic. „Ale kdo ví, co se tu stalo. Historie má tendenci časem nabývat na pohádkovosti. Možná to město vypálila jen skupina mágů a nebo nájezdníků, přičemž klášter nechali netknutý. Kdo ví. Ještěže nejsme tak pobožní.“ Roztáhne se mi úšklebek ještě více do šíře, protože něco takového zrovna pro nás už není jen otázkou víry. Zdaleka ne.  

„Hmmh, já také ne. Ale pokud je to takové poutní místo… Možná mám obavy, aby to nebylo podobné těm zvonům, které zněly ve Wojczynu. Kdo ví, jestli i tady nebudeme nějak… já nevím, odpuzování. V tom lepším případě.“ Zapřemýšlím nahlas. Ne, po tom, co jsem se dozvěděla od Kaina se mi to moc nelíbí. My jako děti stínů určitě nebudeme bráni kolektivním podvědomím za něco dobrého. Na druhou stranu Lukyan má pravdu, zásoby potřebujeme, a tak jen souhlasně přikývnu.

„Zásoby bych určitě nakoupila. S tím zdržováním se bych byla… opatrná. Pokud by nás hledali dál než jen v nejbližším okolí Wojczynu, bude tohle místo jistě jedním, kde se budou vyptávat.“ Zapřemýšlím nahlas. Ostatně ten Magistr nezněl, že mě chtěl nechat jen tak jít. Pokud si navíc spojí mě a Lukyana, má hned dva důvody se na to podívat osobně. „Vím, že se za to budu nejpozději večer proklínat, ale myslím, že bude rozumnější, se příliš v civilizaci nezdržovat. Alespoň v blízkém okolí Wojczynu. Nakoupila bych zásoby a pokračovala. Snad nám vydrží pěkné počasí.“ Vzhlédnu k obloze zalité slunečním světlem. „A pokud ne, tak to také přežijeme. Už máme za sebou horší.“ Pousměji se na Lukyana, zatímco se rozhodnu pro jednou udělat zase více praktickou volbu než takovou, kterou bych si užila. Ale lepší rozbolavělá záda z meze, než střet s Magistry.

„Příjemná? Važ slova.“ Uteče mi tiché uchechtnutí, než se opřu do trávy, abych si stejně jako Lukyan odpočinula. Avšak… Někdy věci nejsou až tak jednoduché, jak by mohly být. A tentokrát praktická Elzbieta nezvítězí.

Zahledím se do vlnící se trávy a….

๑ ๑ ๑

Stále ležím mezi stébly trávy, která jsou teď ale více zlato zelená a modré nebe vystřídala šedivá bouřková mračna. Je to jako kdybych byla lusknutím prstu najednou někde jinde a přitom… na stejném místě. Snažím se zůstat v klidu, protože i před tím to tak bylo. Pouze se změnily některé části světa. Avšak záhy na mě padne protáhlý stín a já vzhlédnu k postavě tyčící se nade mnou. Je to rytíř? Žena? Podivně velká. Větší, než jsou lidé v našem světě. Oči se mi rozšíří šokem, zatímco si prohlížím každičký detail výzbroje obryně, která působí vskutku impozantně.

Je tohle něco z jiného světa? Zcela určitě, protože žádné takové bytosti na tom našem nežijí. To už se ale začne zem chvět a já se i přes uklidňování, že nic z toho není reálné, rychle vytáhnu do sedu, abych se lépe rozhlédla. A pak to uvidím… Dvě armády, které se hodlají střetnout na bitevním poli. Zrovna v místech vedle kterých nedaleko sedím. Nevěřícně hledím na množství temných bytostí, které se začínají hrnout přes obzor jako lavina. Jako mravenci rojící se v mraveništi.

Ještě ale než stačím cokoliv dalšího udělat, ta žena se na mě otočí a v ten moment vše zmizí.

๑ ๑ ๑

Vše najednou vypadá, jako kdyby hořelo. Ve skutečnosti je to ale jen zlato rudou září, jenž halí nebe a zalévá svět pod ní. Opět je zde tráva, avšak armády cizích bytostí teď vystřídaly zbraně. Spousty zbraní, které jsou zabodané v zemi a připomínají tak pole s kříži. Jsou obrovské. Zcela jistě patří do dalšího světa, kde lidé jako já neexistují, protože by něčím takovým nebyli schopní jakkoliv efektivně vládnout.

Náhle se kdesi v dálce zableskne a vlna zlatého světla se rozběhne mým směrem. Automaticky si s ostrým nádechem zacloním oči, než… Mě světlo pohltí a vše zmizí.

Opět.

๑ ๑ ๑

Sedím opět na louce. Slunce už nežhne rudou spalující září, ale příjemně hřeje. Tak jak by mělo. Alespoň v mém světě. Spustím ruce, kterými jsem si zaclonila tvář a zamžourám do světla, abych… Pohlédla do tváře, která není lidská. A vlastně ani nepatří žádnému zvířeti, které znám. Ta věc… zvíře? Je jen kousek ode mě. Tráva se kolem něj vlní, zatímco nasává nozdrami vzduch. Větří.

Narovnám se v zádech, ale snažím se nedělat žádné prudké pohyby, zatímco se mým směrem upírají ty prazvláštní jantarové oči. Měla bych… co? Je to zase jen iluze? Průhled do jiného světa? Nevím. Ale viditelně se vidíme oba, protože se to zvíře zarazí a pak… Nastaví hlavu tak, aby zakroucené rohy mířily mým směrem, zatímco ve větru opět uslyším to slovo… Tu jednu slabiku. Skoro jako tehdy s bílým krkavcem… Nesahám po zbrani, ale rychle se vytáhnu do podřepu, abych se mu mohla v případě útoku vyhnout, protože kdo ví, jak je tenká hranice mezi světy, když přes ni jeden tak bezostyšně hledí.

Ale to se to zvíře postaví… Nebo ne, zvíře ne. Člověk? Uvědomím si, když se pohne a vztyčí se z trávy. Některé části těla má zvířecí a jiné… lidské? Sklouznu něm šokovaným pohledem, a zatímco on ukročí dozadu, i já jej napodobím. Tak… Tak to bude lepší. Rozumnější. Raději si udržet odstup. To už se ale ta bytost vzdálí natolik, že se otočí a rozběhne travním porostem k lesu. Ještě notnou chvíli to celé nevěřícně sleduji, než konečně zmizí ten zvláštní pocit. To nutkání, které mě přimělo se podívat. A pak úlevně vydechnu.

Je po všem.

Srdce mi tluče jako o závod, i když se snažím působit… normálně? I tak se vytáhnu hned na to na nohy a vykročím ke koni, jako kdybych snad chtěla překontrolovat své věci, nebo si z nich něco vzít. Po Lukyanovi se ani na okamžik nepodívám, až když se mi podaří alespoň trochu zpracovat, těch pár intenzivních okamžiků, tak se po mladíkovi ohlédnu.

„Ehm, říkala jsem si, jestli nechceš napít?“ Vezmu čutoru do ruky, abych se z ní hned na to napila a trochu svlažila poněkud sevřené hrdlo. „Podám ti klidně vodu… Ehm.“ Pokývám hlavou, než si nejistým gestem prohrábnu vlasy, jako už tolikrát před tím.

Tohle bylo… zvláštní. Intenzivní. A svým způsobem fascinující… Kdo by to byl řekl, že někdy budu moci vlastníma očima zahlédnout záblesky věcí hodných legend a nebo alespoň vyprávění k večernímu ohni. I tak… Příště už budu alespoň vědět, co čekat a na co být připravená. Je to ostatně vše jen… obraz událostí z dalekých míst. Nejspíše. Nic, co by bylo přímo fyzicky zde. Nakonec… to skutečně bylo podobné snu.

Promnu si oči, než bez dalších slov vrátím čutoru ke svým věcem a dojdu zpátky k mému vysezenému dolíku v trávě, abych se do něj urychleně posadila a po chvíli se raději opět položila a skryla se tak mezi stébla trávy do doby, než nastane chvíle k odjezdu.

… kráák!

Elzbieta

Lukyan se po tobě podívá, když zmíníš Jasnohorsko a náznakem se pousměje. Působí už o něco uvolněněji, skoro jako by většinu toho napětí, co se v něm od včerejška sbírala, nechal v řece. Dost možná to nebude daleko od pravdy, ranní plavání v ledové říční vodě byl náročný začátek dne.

„Hm… Klášter tu je, komu ovšem patří si nevzpomínám. Ale vím, že je to jediná budova, která zůstala z původního městečka, takže se z toho stalo takové… Poutní místo,“ odpoví ti zamyšleně, jak zřejmě loví v paměti jednotlivé detaily. „Mělo se to stát ještě před Purpurem, prý. Co kraj, to jiná historka, znáš to,“ lehce se ušklíbne, „ale prý ze dne na den z města zůstal zachovaný jen klášter, ze zbytků budov zbyly jen roztavené základy…“ pokrčí rameny. „Ale nevím, co je na tom pravdy, nikdy jsem tu nebyl,“ vypráví ti, zatímco koni sundává navlhlé sedlo.

Jak tak Lukyana posloucháš, nezní ti to zase tak neznámě. Už jsi o tom slyšela, zajisté ti o tom někdo vyprávěl na vašich cestách s potulnou kumpanií, akorát až teď sis to dokázala spojit s roubenkami stojícími mezi kopci v dáli. Snad se to mohlo stát někdy před sto lety, avšak nikdy se údajně nepřišlo na to, co se vlastně stalo. Zda to byla práce nějakého mága, divoké magie či něčeho jiného. Dokonce ani ti, kteří se schovali v klášteře, a tak to celé přežili nebyli schopni popsat nebo vysvětlit, co se vlastně stalo. Stejně jako ti, kteří v podvečer toho neštěstí obcházeli všechny domy a naléhali na ostatní, aby noc strávili v bezpečí hlavní budovy kláštera. Urszula a Kazimira, Tiché sestry, které měly být dokonce blahořečeny a prohlášeny za svaté…

„Záleží, jestli tam budeme chtít jen nabrat zásoby a pokračovat dál, dokud to půjde nebo využijeme pohodlí civilizace a rovnou tam i přespíme,“ do myšlenek proklouzne Lukyanův hlas vracející se zpátky od povídaček k praktickým věcem všedního života. Vašeho života. „Ale den zpoždění oproti původnímu plánu máme a nedokážu teď tak úplně odhadnout, kolik nám ještě zabere cesta do Liessau,“ lehce se zachmuří.

Avšak dlouho mu ten zamyšlený výraz nevydrží, zvláště když po tobě střelí po tvém konstatování pohledem. Na chvíli nakloní hlavu ke straně, než se lehce pousměje. „Ne, nemluvíš moc. Naopak to je… Příjemná změna,“ dodá polohlasně, když si lehá do trávy opodál. Vaše věci jsou rozložené v trávě kolem, nezbývá než doufat, že když tomu dáte tak hodinku, tak aspoň trochu lépe proschnou.

Ležíš v trávě a paprsky slunce se proplétají skrze jednotlivá stébla, kolem kterých tančí houště sílících mžitek. To něco, co sis myslela, že je pryč… Láká a šeptá. Stačí se podívat a vidět. Je to stejně lákavé jako jednoduché – avšak dle Kainových slov i nebezpečné. Přesto u tebe převládnou všechny ty dobré důvody, proč to zkusit namísto toho se zhluboka nadechnout a zavřít oči, ignorovat to a prostě se jen vyhřívat na poledním slunci… A tak vydechneš a vytáhneš mžitky tančící v koutcích očí.

♫♪♪♫

Mrkneš poprvé.

Vítr se proplétá mezi stébly vlnící se nazlátlé trávy a nebesa se před tvýma očima barví do bouřkové šedi. Oslní tě zlatý záblesk a v další chvíli na tebe padne temný stín. Stojí sotva pár sáhů od tebe. Postava vyšší než kterýkoliv muž či žena, které jsi kdy potkala. Majestátně se nad tebou tyčí, zatímco pozvedá k nebesům široký zlatý meč, jehož čepel je dlouhá jako ty sama.

Je oděná v těžké plátové zbroji s helmou kryjící celou tvář, zpod které vylézají akorát prameny půlnočně černých vlasů. Zlatobílá říza z jemné lesklé látky nehybně splývá podél těla až k zemi a halí jednotlivé části brnění.

V tu chvíli ti dojde, že to není vítr, který ohýbá stébla trávy. Bytost zde není sama. Zdaleka zde není sama. Země se lehce chvěje pod těžkými kroky desítek, stovek postav zakutých v zbrojích, které se zastaví ve stejnou chvíli, kdy se zlatý meč zaleskne proti tmavnoucí obloze. V mračně se výhružně zaleskne a na obzoru se objeví první obrysy stvoření utkaných z temnoty. Běží. A jsou tisíce. Statisíce.

Helmice zdobená zlatým kováním se pohne, jak bytost tyčící se nad tebou k tobě natočí hlavu.

…mrkneš podruhé…

Svět se před tvýma očima zabarví do zlata a šarlatu. Rudá oblaka pokrývají oblohu, kam jen dohlédneš a zlatě se v nich blýská. Jako by vysoko nad tebou hořela nebesa. Vzduch nad obzorem se vlní žárem, který ovšem necítíš.

Sedíš sama uprostřed zlatavých polí, obklopená jen nehybným tichem a železem čnícím ze země. Kam jen dohlédneš jsou všude zabodané meče, kopí, píky i siluety zlámaných pokřivených zbraní, které jsi nikdy v životě neviděla. Žádnou z nich bys nikdy nemohla uchopit do rukou, sotva bys ji unesla natož aby ses s ní zvládla ohánět.

A jakkoliv není nikde ani stop po padlých, můžeš si být jistá, že boj, který se zde odehrál… Musel být ničící. Devastující pro obě strany.

V dálce se zaleskne a všemi se směry se rozeběhne vše pohlcující záře, ve které se vypařují obrysy zbraní do vzduchu. Stejně jako se v ní ztratíš i ty.

…mrkneš potřetí.

Mžouráš do poledního slunce, které tě oslepuje. Visí na nebesky modré obloze a příjemně tě hřeje do tváří i krku. Avšak stačí pohledem sklouznout o něco níže a ztuhneš. Nejsi zde sama. A nejsou to oči Lukyana ani jednoho z vašich koní, které na tebe hledí. Pohled žhnoucí jantarem je podivně pronikavý, zbavený zorniček i zvířecí tuposti. Z chlupaté býčí hlavy vyrůstají pokroucené rohy, hustou hrubou srst to má pokrytou a slepenou zaschlým bahnem.

Natahuje to tvým směrem hlavu, zatímco se matný čenich kroutí a škube, jak to nasává tvůj pach. Váš pohled se střetne a tvor se zarazí. To, když mu dojde, že se na něj díváš. Přímo na něj, do těch zvláštních očí. Zastříhá ušima a pohne takřka tázavě hlavou než se… Celý napne. Nozdry se tomu široce roztáhnou a ve stejnou chvíli výhružně sklopí hlavu, rohy namířené tvým směrem jako by se tě chystal nabrat.

„Ty…“ zazpívá vítr, co se loukou bez varování prožene. Zaslechneš, jak se Lukyan pohne.

V tu samou chvíli se vytáhne na nohy i ten tvor a pomalu – opatrně – couvne o krok dozadu. Stojí vzpřímeně jako člověk, má dvě ruce i mužskou chlupatou hruď, avšak nohy jsou kravské. To, co se houpe mezi nimi je děsivě obrovské, částečně skryté pod urousanými chlupy. Ovšem tvor couvá dál… A dál… Než padne na všechny čtyři a vydá se podrostem na útěk směrem k lesu, kde ti zmizí…

A společně s ním i ten podivný pocit.

Kazandra

Opožděně ti dochází stejně jako Tianovi, že tohle celé šlo patrně realizovat mnohem lépe, ale nakonec na tom už ani nezáleží. Zvládli jste to, oba jste se dostali živí a bez dalších zranění na břeh – to je rozhodně něco, v co jsi pod hladinou černé vody, která se nad tebou bez varování zavřela, mohla pouze doufat.

„Víš, jak to říká Werther… Zkušenost nemusí být dobrá, hlavně když je k něčemu,“ vydechne Krisztián unaveně. „Tedy… Říkal to trochu jinak, o dost víc… Hm, to je vlastně jedno…“ zamumlá vzápětí, zatímco tě obejme a opře se o tebe. „Tak… To je dobře. Děkuji…“ dodá vzápětí s náznakem vděčnosti v hlase a zapře se o tebe mimoděk ještě o něco více. Těžce oddechuje a všimneš si, že má přivřené oči.

A tak tam chvíli jen mlčky sedíte. Krisztiánovi není zrovna do řeči a ty na tom nejsi příliš lépe. Skrze mokré oblečení se do tebe zakusuje zima a ani přítomnost Tiana tisknoucího se k tvému boku není kdovíjak hřejivá. Doléhá k tobě tichý šum tekoucí řeky, na jejíž vlnící se hladině se odráží obrys narudlého měsíce a vše se zdá tak divně… Poklidné. Nehybné.

„Hm… Co…?“ Tian k tobě kmitne tak trochu zmateným pohledem, když ho vyzveš, aby zůstal sedět, zatímco se sama ztěžka vytáhneš na nohy. Voda z tebe stále kape, chtělo by to si to oblečení sundat a vyždímat ho, ale na to teď není zrovna prostor.

Tian se navzdory tvému pokynu začne zvedat chvíli po tobě, ale nakonec stačí jeden tvůj pohled jeho směrem, aby si to s povzdechnutím rozmyslel. Nakonec trpělivě vyčká, dokud nedojdeš zpátky k němu, abys mu pomohla na nohy. Vlastně se s tebou ani nedohaduje a nenechává se přemlouvat, jen mlčky kývne hlavou a zachytí se tě za rameno a předloktí, aby se snáze dostal na nohy. Rozhodně to není jen prázdné gesto, ucítíš část jeho váhy, jak se o tebe musí zapřít. Na koně ovšem vyleze sám i bez tvé pomoci, a tak můžete vzápětí pokračovat v dnešním dlouhém dni.

Smíšený les naštěstí není kdovíjak hustý ani zarostlý, nemusíte se tak prodírat hustým mlázím a pichlavými keříky či nízkými smrčinami, stejně tak zde není díky úplňku visícímu nad korunami stromů úplná tma – zvláště ne pro tebe. Tvůj zrak prohlédne i temné stíny, a tak tu pro tebe panuje vlastně příjemné bledé šero, ve kterém se ti před očima vykreslují jednotlivé detaily. Avšak jakmile jste dost daleko od řeky, neujde ti, že les je nezvykle tichý. Prázdný. Atmosférou ti až příliš připomene lesy kolem panství před rokem… Nebo to je už tok a půl? Dva? Čas poslední dobou letí jako splašený.

Tian jede kousek za tebou, avšak neujde ti, jak se v sedle hrbí a soustředí se zejména na to, aby se v něm udržel a nemusela ses o něj nijak starat než na to, co se děje kolem vás. Jak postupujete lesem dál, všimneš si cestou hned několika hloučků jedlých hub, smržů a čirůvek. Stejně tak tě upoutá i něco, co jsi dosud viděla jen nakreslené a popsané v knihách.

Jeden ze starých pařezů, který zde zůstal po vývratu, je takřka obrostlý drobnými modrými houbičkami, které ve tmě namodrale svítí. Měděnky. Opravdu vzácný druh hub, které ve správném nevelkém množství umí navozovat „stav čiré hrůzy“. Houby, kterými lze při správném dávkování navozovat stavy vhodné pro „přechod vědomí“ ať už to znamená cokoliv nebo i velmi ošklivou smrt v křečích.

Avšak vhodné místo na přespání zatím nikde nevidíš… Aspoň do doby, než se z jednoho směru ozve bez varování to pronikavé kráák. A pak ještě jednou. Nakonec stačí jít za tím zvukem, který vás dovede k mýtině, na které je postavený jednoduchý prázdný přístřešek i s ohništěm. Působí to jako nocleh pro lovce, ostatně tomu nasvědčuje i jednoduchá dřevěná konstrukce ze svázaných větví zatlučených do země, která zřejmě musí sloužit k pověšené drobné zvěře. Pod jednoduchou stříškou je to i vystlané listím a mechem.

Sluncem zalité

„Asi to tak bude snazší.“ Pokývnu souhlasně na Lukyana, který si se mnou pro jistotu ještě ujasní pár věcí. Opravdu bude lepší, pokud nebudeme o Kainovi příliš mluvit, už jen protože netuším, jak moc chápavý by v jeho případě Werther byl. A sázet na to všechno ostatní… Ne, děkuji.

„Jistě… vím, co dělám.“ Nakrčím rty a vědoucně pokývám hlavou. Už jen to stačí na to, abych si pravdivost těch slov sama pokazila, protože ne, nevím, co dělám. Jako kdybych to někdy věděla.

„Věř mi, že v to doufám také.“ Dodám pak polohlasně a utáhnu poslední přezku u sedlové brašny. Je na čase vyrazit. Avšak není to nakonec to poslední, co v této souvislosti mezi námi zazní. Tázavě povytáhnu obočí, když Lukyan promluví a zmíní…

„Samozřejmě, já u ničeho z toho ostatně ani nebyla. Jak bych vůbec něco takového mohla vědět?“ Pousměji se na něj a kývnu. Tímto tuhle věc beru za vyřešenou. Ne, já neměla nikdy velký problém zamlčovat věci před mistry. Vlastně… Tohle rozhodně nebylo poprvé a ani naposledy, a tak to byla jedna z mála věcí, která mě nakonec prakticky ani netrápila.

๑ ๑ ๑

Konečně opět v sedlech a konečně opět na cestě. Snad jen nebýt mokří, bylo by to o poznání lepší, ale jeden si musí umět vážit maličkostí. A tak si rozhodně nestěžuji ani po cestě nijak nehartusím. I když je mi zima, stále jsem vděčná za to, že se opět udržím v sedle a není ze mě jen hadrová panenka, kterou si předávají ostatní z náruče do náruče. Dnes je to rozhodně lepší. Všechno.

Rozhlížím se po lese, a i když se můj pohled až nezvykle často střetává s tím Lukynovým, neberu si to nějak osobně. Vím, že má o mě starost a po tom, co máme za sebou se mu ani nedivím. Stačilo málo, aby dojel do Liessau sám. Sem tam se na něj trochu povzbudivě pousměji na znamení, že je vše v nejlepším pořádku, zatímco se čas od času zamyšleně prohrabuji urousanými prameny nezvykle dlouhých vlasů. Jak se tohle stalo? A proč? Nezbývalo než doufat, že se Kain skutečně nepřepočítal a do Liessau dorazí. Sice pro něj nebudu mít dramatické příběhu o tom, jak mě nemohoucí musel Lukyan několik dnů táhnout s sebou a místo toho jsem to skutečně jen zaspala během jedné noci. Zázraky na počkání… „V pořádku.“ Už se neudržím a odpovím Lukyanovi, jehož pohled na sobě opět cítím. „Radši dávej pozor na tu větev… tam.“ S úsměvem prohodím k světlovlasému mladíkovi, který se nezadržitelně blíží k nebezpečně nízko položené větvi.

A tak den pokračuje. Les je nakonec větší, než jsem čekala, ale všechno má svůj konec, a tak se i mi z něj vymotáme zhruba v půli dne. Oblečení už alespoň trochu proschlo, ale když zamžourám do sluníčka zalévající malebnou krajinu, vím, že teď už to bude otázka nejvýše pár hodin.

Nakonec je to i dobrý čas na odpočinek. Jsme daleko od cest, měst… vlastně od všeho. A tak nám nehrozí, že by nás tu někdo rušil. Snad jen divoká zvěř potulující se poli a ptáci cvrlikající v korunách stromů.

„Hmm, večer bychom mohli být v Jasnohorsku.“ Otočím se na Lukyana, zatímco seskakujeme ze sedel, abychom nechali i koně odpočinout a napást zelené trávy. „Ty to tady znáš lépe než já… Mám pocit, že jsem kdysi slyšela, že v tom městě je… Klášter? Nebo něco na ten způsob.“ Zamračím se zamyšleně

„Ale ne že máme čas se moc rozhlížet kolem. Počítám, že teď jsme jeden den zdržení nabrali.“ Povzdechnu si a stejně jako Lukyan si sundám boty a stejně tak i mokrý kabátec a část svršků rozložím po mezi, abych využila každé vhodné chvíli napomoci jejich schnut, než se stejně jako Lukyan posadím na travnatou mez a nastavím tvář slunci.

„Ne, že bych se ráda nepodívala, ale nebylo by ideální do Liessau meškat… Tedy… Hlavně s tím, jak se nám na téhle cestě lepí smůla na paty.“ Zapřemýšlím nahlas. Kdo ví, co by se nám na takovém místě mohlo stát. Zvlášť pokud na nás mají už jen obyčejné zvony takový nepříjemný vliv.

„A zase moc mluvím…“ Napomenu se vzápětí a raději se položím do trávy, abych nastavila tvář slunci. Tohle… To je příjemné. Konečně něco tento den. Usměji se se zavřenýma očima do sluníčka, než zamžourám do trávy vedle, kde… mezi stébly náhle něco zahlédnu.

Mžitky doslova tančí před očima a vše najednou nabírá až příliš ostrých kontur. Je to jako kdyby se ze světa kolem stala pohyblivá malba, která… Cítím to lákání. Stejně jako tehdy. Zamrkám, jako kdybych se chtěla ujistit, že se mi to jen nezdá. Myslela jsem… Myslela jsem, že mě to přešlo. Ale teď…

V hlavě mi zase zní Kainova slova, která mě varovala, abych to nepokoušela, ale… Co by mohlo být nebezpečného vidět v tak krásný den na takovém malebném místě. Jistě určitě jsou i jiná. Špatná. Ale tohle tak rozhodně nepůsobí.

A možná bych mohla… jen na chvílí… to zkusit? Ať vím, že se mi to jen nezdá.

Nejistě polknu, než přimhouřím oči a zkusím se více soustředit. Jak to říkal Kain?

Podívat se lépe…

Elzbieta

Tvoji odpověď Lukyan nijak nerozporuje, ani si tě podezřívavě neměří pohledem. Pro jednou… Se opravdu všechno zdá v pořádku. Přeplavat koryto řeky jsi zvládla bez žádných větších obtíží a cítíš se dobře. Tedy tak dobře, jak se v takové situaci cítit můžeš a především… Především jsi to ty. Žádné záblesky, silueta cizího měsíce na nebi, žádné úkazy či výjevy z jiných Sfér, o kterých předtím mluvil Kain. Jsi to prostě jen ty na znamení, že se musel splést. Určitě. On i Matka… Ať už to celé zinscenovala z jakýkoliv důvodů…

„Jsou, není to nic pro nezkušené plavce. Už jsem tu viděl tahat utopence z řeky…“ odpoví ti tvůj společník věcným tónem hlasu, když řešíte zdejší silný proud, který dal zabrat místy i tobě. Teď už skutečně není pochyb o tom, že Lukyan pochází z tohoto kraje… Těžko říci, jaký pro něj musí být návrat, ačkoli nezdá se, že by to kdovíjak prožíval. Tvé zhrození nad teplotou vody, která neměla být tak ledová se Lukyan jen snad až nečekaně pobaveně ušklíbne, avšak stejně jako se ty nepouštíš do dalších debat o něčem, co se tě momentálně až příliš citelně dotýká, tak ani Lukyan nemá potřebu tu do tebe rýpat či tě přesvědčovat o něčem jiném.

Ostatně váš rozhovor se záhy přesune k dost závažnější záležitosti – něco, co je třeba si navzájem ujasnit. Přeci jen od Liessau vás nyní dělí několik dní cesty, a stejně tak od Werthera, který při pohledu na tvé dlouhé světlé vlasy a modré oči bude mít zajisté aspoň pár otázek, na který bude chtít znát odpověď.

„Takže nechceš před ním zmiňovat toho… Kaina, jestli to dobře chápu,“ zeptá se tě Lukyan napřímo. Ostatně není si to zase tak těžké domyslet, na co narážíš. Více to ovšem nerozebírá ani z tebe nepáčí další odpovědi, ostatně ani si nedokážeš představit, že by byl Lukyan ve skutečnosti něčeho takového schopný. Namísto toho jen se zamyšlený výrazem ve tváři kývne hlavou a krátce ti opětuje pohled. Už se tolik okatě nevyhýbá tvým očím, avšak kratičce mu cukne v tváři na znamení něčeho, co neumíš dost dobře rozklíčovat. „Neděkuj… Musíme spolu přeci držet, ne? Moci se spolehnout jeden na druhého. A pokud si myslíš, že o tom Werther nemusí vědět, věřím ti, že víš, co děláš,“ dodá poněkud zvláštně, nicméně to už si od tebe přebere otěže tvého koně, aby ses mohla jít připravit na cestu. „Snad jen, Elo…“ dodá po krátkém zaváhání, „i já bych byl raději, kdyby… Nikdo nemusí vědět, že mně jeden z těch Magistrů poznal…“ naznačí ti a pak už tě nechá vzdálit se, aby sis mohla vyždímat oblečení.

Podaří se vám z něj vymotat až někdy po poledni, avšak za to vás uvítá pohled na sluncem zalitou scenérii pastvin a polí táhnoucích se zdánlivě do nekonečna. Dokonce je v dálce vidět kouř stoupající z pár komínů a titěrné siluety domů tlačících na sebe. Jasna Góra, tak by se dle plánku měla to místo mělo jmenovat. Jinak se také vísce říká mezi lidmi Jasnohorsko, což víš i bez přispění Lukyana.

Kdysi dávno jsi o té vesnici slyšela, snad jen od koho…? Jeden mladík, zaujatě vyprávěl komukoliv, kdo byl ochotný ho poslouchat, že se tam chystá vydat. Trochu dost se mu motal jazyk a mluvil o tom jako o poutním místě, Clarus Mons…? Snad. Snad tam měl být nějaký… Klášter? Pomník?...

Do soumraku tam zvládnete bez problému dorazit, Lukyan se tak rozhodne dát si pauzu na jedné z mezí, do kterých se opírá polední slunce. Jeho paprsky příjemně hřejí a laskají na tváři. Je to ideální místo, kde se dá rozložit mokré oblečení z vaků a zároveň se zde mohou v klidu napást a odpočinou si koně. A hlavně se zde můžete ohřát i vy dva, protože vlhké oblečení studí na kůži a schne jen pomalu – o botách raději ani nemluvě.

Ostatně právě ty si Lukyan s gustem sundá, když dosedne do vysoké trávy, která tolik láká k tomu se do ní natáhnout…

A jak tak hledíš na vlnící se zelené pole, které se nazlátle leskne v paprscích slunce vysoko na obloze… Tak se ti do okrajů zorného pole vkradou drobné tančící mžitky provázející ten známý a zároveň neznámý pocit, který jsi cítila tehdy s Kainem i v ten večer, kdy jsi hleděla do rudých jazyků ohně ve vašem malém táboráku…

Odjezd

Slunce už se vyhouplo alespoň trochu nad obzor a vyslalo k nám pořádnou dávku zlatavých paprsků. K tomu, aby to ale pořádně prohřálo okolí a především vysušilo naše oblečení, to má stále daleko. Možná kdybychom byli na stejné cestě o pár měsíců později, bylo by to jiné, ale teď na začátku roku ještě nemá slunce zdaleka takovou sílu, jakou bychom v ideálním světě potřebovali. Tedy v tom ideálním světě bychom se v první řadě hlavně nepotřebovali namočit.

Vyliji vodu z bot, když se ozve zašustění vegetace a vynoří se z boku Lukyan i se svým koněm. Rozhodně vypadá, že nezahálel, a především působí výrazně sušeji než já, ze které stále kape voda.

„V pořádku? No jistě… všechno v pořádku. Jen… potřebuji ještě vydechnout.“ Odpovím mu popravdě. S tím, jak je řeka za mnou, sice největší problém zmizel, ale nahradila ho zima a nepříjemná mokrost. „Noo… trochu jsem si to protáhla. Vím. Ty proudy jsou tu skutečně silné.“ Zamručím spíše znaveně než nějak dotčeně v odpovědi Lukyanovi.

„Horší? Horší?! Vždyť to bylo ledové. Být to studenější, už budeme moct přejít suchou nohou po ledu.“ Vydechnu nevěřícně nad jeho poznámkou. Ale už se dál nepouštím do diskuze. Nějak na to teď nemám dostatek energie, a tak jen souhlasně pokývnu, když nastíní další plán.

„Dobře, dobře… Pohlídej mi prosím koně. Zkusím ze sebe dostat tu zatracenou vodu a…“ A pak mě Lukyanova otázka zaskočí, a to natolik, že se na delší dobu přemýšlivě odmlčím.

„Já… Hmm, nevím.“ Řeknu popravdě a snažím se, aby mi zuby moc nejektaly zimou. „Některé věci stejně nepůjde tak snadno okecat.“ Zapřemýšlím nahlas. Přeci jen, mistrovi se bude stačit podívat a uvidí, že to nebyla jen tak obyčejná cesta.

„Hmm, možná bych jen nezabíhala do zbytečných detailů? Především, co se týká mého návratu z Wojczynu? Přeci jen to bylo, hmm spíše osobního rázu. Na druhou stranu, je to Werther a ne třeba Gretel. To dost věcí mění.“ Pousměji se unaveně. Přeci jen, co se týče Werthera, nevidím až takový problém s tím, když se k němu dostanou jisté informace. Možná nakonec o tom bude vědět víc než my dva a především… Sám Lukyan neví všechno. Zdaleka ne.

„Ale děkuji.“ Kývnu na něj vděčně. Nemusel to dělat. To už se ale vytáhnu na nohy, abych nechala Lukyana u koní překontrolovat naše věci a zašla trochu stranou a také ze sebe stáhla mokré oblečení, než jej následně vyždímám. Rozhodně to raději udělám v soukromí a nebudu tak přivádět do rozpaků ani jednoho z nás. Začnu vlasy a pokračuji pak odshora dolů. Lněná košile nakonec nasákla pořádnou porci říční vody, a tak si dám se ždímáním načas. Vítr studí na holé kůži, ale vím, že s košilí to nebude o moc lepší. Nemám tedy takový důvod spěchat. Až jsem se vším hotová a zase oblečená do o něco méně mokrého oděvu, obuji si boty a vyrazím zpátky k Lukyanovi a koním, abych pomohla s ošetřením našich věcí, než se budeme moci vydat zase na cestu. Ostatně tady u řeky, kolem které se šíří vlhký vzduch, bychom stejně jen tak neuschnuli. A tak nezbývá než čekat na to, až vyjedeme z lesa a přijde ideálně alespoň poledne, kdy bude mít slunce podstatně větší sílu.

Elzbieta

„V moc věcech bych na sebe proti tobě nesázel, ale v plavání… Výjimečně si dovolím něco takového tvrdit,“ odpoví ti Lukyan bez známky zaváhání. Ne, pohled na řeku ani chlad, co z ní stoupá ho vůbec nezneklidňuje. Jen si přemýšlivě prohlíží vlnící se hladinu odrážející zlatavé paprsky vycházejícího slunce. „Hm… Rok zpátky?“ zopakuje po tobě a sklouzne po tobě pohledem. „Dobře… Nevím, jak moc dobrý plavec jsi, ale při takové vzdálenosti je lepší se nepřepínat. Plav v klidu, přidržuj se koně za hřívu nebo krk, když si budeš chtít ulevit. A pozor na proud, v některých částech řeky je nepříjemně silný…“ dá ti ještě rychlé instrukce, než pobídne koně vpřed.

Vkročíš do ledové vody a pokračuješ dál, dokud ti nečouhá nad hladinu jen hlava. Tohle skutečně nemá nic společného s tím jedním podzimním odpolednem stráveným s Kainem, který s tebou v náruči spad do ledové vody. Nejenže tohle skutečně nemá aspoň ten příjemný dozvuk blbnutí ve vodě i… Všechno to ostatní.

Přeplavat celé koryto řeky je opravdu náročné, ale nakonec to zvládneš bez ztráty na cti, jakkoliv si nedokážeš s tahem silného proudu poradit tak dobře jako Lukyan. Každopádně… Ne, za takový výkon by ses rozhodně nemusela stydět ani před mistry. Nakonec se s pomocí koně vydrápeš skrze vrstvu bahna pokrývající dno až na písčitý břeh prorostlý trávou.

Sotva se usadíš, tak se kůň celý oklepe a přistane na tobě další sprška vody. Rozpálené svaly z fyzické námahy a oblečení nasáklé ledovou vodou lepící se k tělu skutečně není ideální kombinace na sezení v trávě. Cítíš, jak na tebe sice dopadají paprsky slunce, ale to nemá zatím takovou sílu na to, aby tě nějak výrazně zahřálo. K poledni to bude lepší, dnes to vypadá na pěkný den. Avšak teď vás čeká cesta po břehu řeky nebo stinným lesem, abyste se dostali na cestu vedoucí k městu či aspoň nějaké vísce.

Když po krátkém odpočinku vstaneš a vykročíš ke koni, studený vzduch se do tebe zakousne s nepříjemnou palčivostí. Ačkoliv je to horší, než když vás Hledačka nechala celé hodiny stát v zimě na nádvoří a držet v napřažené ruce ten zatracený kámen? Nepříjemnější, než když vás Volch nechal neoblečené klečet ve sněhu na mrazu? Ne, není. Je to jen nezbytné nepohodlí, které dříve nebo později bude mít svůj konec.

Když vyléváš vodu z bot, zahlédneš Lukyana kráčejícího vedle koně, jak se k tobě blíží. Voda z něj neteče už takovým způsobem jako z tebe, podle stavu oblečení ze sebe všechno poctivě stáhl a vyždímal to tak dobře, jak to bylo v jeho silách. Vlasy má víceméně suché, zřejmě se ani během plavání nepotopil pod vodu.

„Vidím, že se nemusím ptát, jestli je všechno v pořádku…?“ napůl se ptá, napůl konstatuje, zatímco se k tobě upínají jeho světle šedivé oči. „Chvíli jsem měl strach, kde tě budu lovit…“ nadhodí a drobně se pousměje.

„Hm, ale je teplejší, než si pamatuji. Čekal jsem to horší,“ dodá zamyšleně. „Vyždímal bych a osušil, co půjde, než vyrazíme,“ navrhne, nicméně nečeká na tvůj souhlas, aby se vrhl na vyndávání věcí z vaků a jejich kontrolu. Avšak jedné věci se přeci jen vyhne. Pytli s krkavcem, kterého se ani nedotkne. Ale aspoň ho má u sebe namísto toho, aby se ho zbavil nenápadně cestou navzdory vaší dohodě.

„Opravdu jsem zvědavý na reakce Werthera, až mu budeme podávat hlášení z cesty,“ poznamená mimoděk. „Možná jen… Není důvod, abychom mu cokoliv zamlčeli, Elo…?“ zeptá se tě s nečekanou… Opatrností i naléhavostí zároveň. Lukyan rozhodně nepatřil mezi ty, kteří by donášeli na druhé – nebo jsi aspoň nikdy nebyla ničeho takového svědkem, popřípadě nezískala takové podezření. Teď to zřejmě nebude jiné, avšak stejně z něj cítíš ten jistý… Rozpor.