Andor.cz - Dračí doupě online

Elzbieta

„V moc věcech bych na sebe proti tobě nesázel, ale v plavání… Výjimečně si dovolím něco takového tvrdit,“ odpoví ti Lukyan bez známky zaváhání. Ne, pohled na řeku ani chlad, co z ní stoupá ho vůbec nezneklidňuje. Jen si přemýšlivě prohlíží vlnící se hladinu odrážející zlatavé paprsky vycházejícího slunce. „Hm… Rok zpátky?“ zopakuje po tobě a sklouzne po tobě pohledem. „Dobře… Nevím, jak moc dobrý plavec jsi, ale při takové vzdálenosti je lepší se nepřepínat. Plav v klidu, přidržuj se koně za hřívu nebo krk, když si budeš chtít ulevit. A pozor na proud, v některých částech řeky je nepříjemně silný…“ dá ti ještě rychlé instrukce, než pobídne koně vpřed.

Vkročíš do ledové vody a pokračuješ dál, dokud ti nečouhá nad hladinu jen hlava. Tohle skutečně nemá nic společného s tím jedním podzimním odpolednem stráveným s Kainem, který s tebou v náruči spad do ledové vody. Nejenže tohle skutečně nemá aspoň ten příjemný dozvuk blbnutí ve vodě i… Všechno to ostatní.

Přeplavat celé koryto řeky je opravdu náročné, ale nakonec to zvládneš bez ztráty na cti, jakkoliv si nedokážeš s tahem silného proudu poradit tak dobře jako Lukyan. Každopádně… Ne, za takový výkon by ses rozhodně nemusela stydět ani před mistry. Nakonec se s pomocí koně vydrápeš skrze vrstvu bahna pokrývající dno až na písčitý břeh prorostlý trávou.

Sotva se usadíš, tak se kůň celý oklepe a přistane na tobě další sprška vody. Rozpálené svaly z fyzické námahy a oblečení nasáklé ledovou vodou lepící se k tělu skutečně není ideální kombinace na sezení v trávě. Cítíš, jak na tebe sice dopadají paprsky slunce, ale to nemá zatím takovou sílu na to, aby tě nějak výrazně zahřálo. K poledni to bude lepší, dnes to vypadá na pěkný den. Avšak teď vás čeká cesta po břehu řeky nebo stinným lesem, abyste se dostali na cestu vedoucí k městu či aspoň nějaké vísce.

Když po krátkém odpočinku vstaneš a vykročíš ke koni, studený vzduch se do tebe zakousne s nepříjemnou palčivostí. Ačkoliv je to horší, než když vás Hledačka nechala celé hodiny stát v zimě na nádvoří a držet v napřažené ruce ten zatracený kámen? Nepříjemnější, než když vás Volch nechal neoblečené klečet ve sněhu na mrazu? Ne, není. Je to jen nezbytné nepohodlí, které dříve nebo později bude mít svůj konec.

Když vyléváš vodu z bot, zahlédneš Lukyana kráčejícího vedle koně, jak se k tobě blíží. Voda z něj neteče už takovým způsobem jako z tebe, podle stavu oblečení ze sebe všechno poctivě stáhl a vyždímal to tak dobře, jak to bylo v jeho silách. Vlasy má víceméně suché, zřejmě se ani během plavání nepotopil pod vodu.

„Vidím, že se nemusím ptát, jestli je všechno v pořádku…?“ napůl se ptá, napůl konstatuje, zatímco se k tobě upínají jeho světle šedivé oči. „Chvíli jsem měl strach, kde tě budu lovit…“ nadhodí a drobně se pousměje.

„Hm, ale je teplejší, než si pamatuji. Čekal jsem to horší,“ dodá zamyšleně. „Vyždímal bych a osušil, co půjde, než vyrazíme,“ navrhne, nicméně nečeká na tvůj souhlas, aby se vrhl na vyndávání věcí z vaků a jejich kontrolu. Avšak jedné věci se přeci jen vyhne. Pytli s krkavcem, kterého se ani nedotkne. Ale aspoň ho má u sebe namísto toho, aby se ho zbavil nenápadně cestou navzdory vaší dohodě.

„Opravdu jsem zvědavý na reakce Werthera, až mu budeme podávat hlášení z cesty,“ poznamená mimoděk. „Možná jen… Není důvod, abychom mu cokoliv zamlčeli, Elo…?“ zeptá se tě s nečekanou… Opatrností i naléhavostí zároveň. Lukyan rozhodně nepatřil mezi ty, kteří by donášeli na druhé – nebo jsi aspoň nikdy nebyla ničeho takového svědkem, popřípadě nezískala takové podezření. Teď to zřejmě nebude jiné, avšak stejně z něj cítíš ten jistý… Rozpor. 

Na druhý břeh

Urputně žvýkám sušené maso, zatímco jdeme ke kusu břehu vybíhajícímu do řeky. Nějakou cestu nám to ušetří, ale ani nás to nespasí. Pořád nás bude čekat velký kus k překonání, který bude jen a jen na nás samotných. Nu, co se dá dělat. Polknu a vhodím si do pusy trochu sušeného ovoce a oříšků ze svých železných zásob, o které tímto přijdu. Alespoň máme nějakou snídani a něco do žaludku. Pokud bychom se do večera nedostali do civilizace hlady neumřeme. Vlastně bychom to vydrželi i pár dní jen s vodou, ale nic příjemného by to nebylo. Rozhodně bych se delšímu hladovění raději vyhnula. Přemýšlím, zatímco dojím stejně jako Lukyan poslední zbytky zásob a začneme chystat vše na přeplavání.

„Oh, skutečně lépe než já?“ Povytáhnu vyzývavě obočí, když se Lukyan začne holedbat, že jeho plavecké umění je lepší než to mé. Popravdě… Zas tak bych se tomu nedivila. Ostatně za to, že jsem se uměla udržet na hladině a nešla ke dnu jako pytel s koťaty, jsem vděčila svému životu z dob před společenstvím. Pak už… Pak už jsem skutečně neměla moc příležitostí to praktikovat. „Noo… Naposledy jsem plavala… Bude to víc než rok zpátky, takže ti to vítězství snad i ochotně přenechám rovnou teď. Už jen protože je ta voda od pohledu ledová.“ Zamračím se ještě dřív než do vody vstoupím.

„Ahhh… sssakra. To je horší… než jsem čekala.“ Syknu procítěně, zatímco se vydávám pomalu do vody. Na rozdíl od Lukyana, který do řeky přímo vjel, jdu po svých a koně vedu za sebou. Dno je zde plné kamínků a rozbahněnému břehu, který jsem očekávala to má daleko, ale tím spíš jdu opatrně a nespechám… Ne, opravdu nespěchám. S každým metrem je to ale horší a horší, a tak se prostě pak jen dlouze nadechnu a… Ponořím se pod tu ledovou hladinu.

Voda je mrazivá. Koupel s Kainem ve vodách Cziernowodského jezera proti tomu nic není. Tehdy bylo vše ještě vyhřáté z nedávno skončeného léta ale teď… Spíš mám pocit, že je zase zima a ne jaro. Nedá se ale nic dělat. Můj kůň mě následuje a na rozdíl ode mě se netváří tak zmučeně, tedy pokud by vůbec mohl. Odrazím se ode dna a pár tempy se rozplavu za Lukyanem, zatímco držím opratě koně plavajícího nedaleko. Ne, nechytám se ho a nenechávám se jím táhnout. Máme před sebou oba dlouhou cestu, na jejímž konci budeme oba rádi, že jsme rádi. Jen ho občas kontroluji pohledem, ačkoliv nevím, jestli by to nemělo být spíše obráceně.  

Plavu dál a dál. Cítím, jak mě nepříjemně štípe studená voda do kůže, ale snažím se to ignorovat. Co je však horší a co už se tak přejít nedá, je, že mi nepříjemně začínají tuhnout svaly, když se blížíme už druhé straně. Tedy blížíme… V některé chvíle mám pocit, že se spíše posouvám po proudu než napříč proudem, jak mě řeka odnáší dál a dál od místa, kde jsem si myslela, že zhruba vylezeme. Čím dál častěji vidím, jak se Lukyan po mě dívá, ale… ale to zvládnu! Mávnu na něj, že je vše v pořádku a raději se soustředím na sebe. Funím sice jako vůl táhnoucí plně naložený žebřiňák, ale zaberu, a i když to chvílemi vypadá bezvýsledně, podaří se mi nakonec dostat z nejsilnějšího proudu a pak už je to jen o doplavání asi tak sta metrů k břehu.

Už ani nevím, jak se mi to podaří, ale nakonec nahmátnu nohou bahnitý břeh a podaří se mi postavit se. Alespoň na chvíli. To už kolem mě proplave i můj kůň, který funí podobně jako já, ale jen co sám dosáhne na dno, vyrazí s novou energií z jezera. Teď už se tak nezdráhám a využiji toho, abych se přidržela postroje a částečně se nechala vytáhnout na břeh. Je to docela potřeba, jinak by to byla mizérie se tak vyškrábat, avšak čtyři nohy jsou jistější než jen dvě.

Konečně stoupnu na trávu a zapřu se znaveně o bok koně. „Huuf, hodnej… hodnej.“ Poplácám ho zadýchaně po mokrých plecích, než se svezu do trávy, abych si vydechla. Mokré dlouhé vlasy se mi lepí na tvář a na tělo a crčí z nich voda stejně jako z mého oblečení. Je to něco, co by mělo být nepříjemné, ale teď mě spíše trápí pálící svaly a naproti tomu studení ranní vzduch, který se díky naší koupeli zdá ještě chladnější. No, snad se ta Kainova rada, že bych měla zůstat v teple vztahovala jen na včerejší den, protože tohle s teplem nemá rozhodně nic společného.

Znaveně se opřu o nohy a chvíli prostě jen tak sedím a snažím se popadnout dech. Lukyan… Lukyan tu poblíž nikde není, ale to je tím, že mě proud unesl o něco dál, a tak jsem si cestu o něco protáhla. Nevadí mi to však. Buďto dojde on za mnou a nebo… Přivřu oči a vytáhnu se na nohy, abych si od sedla alespoň odepnula boty. Samozřejmě z nich nejdřív vyliji řádnou porci vody, než si je s útrpným výrazem obuji, abych pak vyrazila za Lukyanem.

Brrr, ne, tohle nikdy nebude lepší!

Kazandra

Ten hrůzostrašný zážitek ti stále rezonuje myslí a tepe ti ve spáncích v rytmu zběsile bušícího srdce. Je skoro až k neuvěření, že se ti podařilo vymanit se z té děsivé prázdnosti vytlačující ti z hrudi vzduch a dostat se nějak na břeh. Zachytíš se jednoho z kamenů, zatímco vyděšená klisna samotná vybíhá z vody na písčitý říční břeh. Ty sama máš co dělat, aby ses vydrápala z hloubky na mělčinu. Zle se ti dýchá a mokré oblečení lepící se k tělu ti značně ztěžuje veškerý pohyb. O váze kabátce a pláště, které jsou nasáklé vodou ani nemluvě. Ledový chlad se do tebe zakusuje ze všech stran, ačkoliv v tom šoku zimu nevnímáš natolik, abys tomu zatím věnovala kdovíjakou pozornost.

Po všech čtyřech se vyplazíš z vody ven, z vlasů i oblečení ti kape voda. V dlani cítíš řezavou bolest, jak ses musela o něco škrábnout nebo se říznout o nějaký ostrý kámen. Jak se soukáš na pláž, tak se na tebe lepí písek a hlína, které pokrývají vymleté koryto řeky. Klisna se zastaví, otřásá se a pofrkává, oddechuje skoro stejně těžce jako ty. Ovšem na ní ti teď nezáleží.

Tian… Nevidíš ho. Jeho ani koně. Je ta nejděsivější minuta ve tvém životě, když zoufale opakuješ jeho jméno, avšak žádná odpověď nepřichází. Jsi tu sama… Srdce buší a v plicích řeže. Vykašláváš vodu, nalokala ses jí tedy pořádně.

„… Kaz…“ zaslechneš po té nekonečně dlouhé době své jméno. „Kaz…“ zaslechneš i těžké kroky a tiché zaržání. Nějaký čas to trvá, když se zpoza zákrutu ramene řeky vynoří zmáčená silueta černovlasého mladíka, který se opírá o bok koně, kterého si vede vedle sebe. Mokré vlasy se mu lepí k tváři a oblečení na něm ztěžkle visí. Ve tváři je bledý a rty má promodralé, ale jinak vypadá v pořádku. „Kaz…“ vydechne tvé jméno s neskrývanou úlevou, když tě spatří.

Natáhne krok. Výrazně kulhá a stále se zapírá o koně, avšak nyní se k tobě už rychle blíží. „Jsi v pořádku? Počkej, Kaz, pomůžu ti… Nehýbej se, hned… Budu u tebe,“ vydechne chraplavě. Nakonec koně pustí, když je kousek od tebe a pokračuje dál sám. Vzápětí k tobě natáhne ruce, aby ti pomohl se dostat z dosahu vody. I přes svůj stav tě podpírá a napůl táhne.

Avšak sotva po pár metrech společně s tebou dosedne ztěžka do písku, jak už to dál zkrátka nejde. Roztřeseně vydechne a předkloní se dopředu, zatímco se jednou dlaní opře o zem. Voda mu crčí z vlasů, které si mimoděk shrne z tváře.

„Dobře, tohle… Tohle nebyl dobrý nápad,“ hlesne a na rtech se mu objeví hořký úšklebek. „Jak jsi na tom? Já… Potřebuji jen pár minut… Pak zkusíme najít nějaké místo… V závětří. Někde, kde budeme moci rozdělat oheň, hm?“ s těmi slovy se k tobě opatrně natáhne a jeho ruka ti klouzne kolem zad, aby si tě mohl přitáhnout blíže k sobě a obejmout mě.

„Jen… Pár minut,“ vydechne s patrnou bolestí v hlase a cítíš, jak se o tebe opře.

Elzbieta

Rozhovor o znepokojivých věcech, vjemech i změnách necháte za sebou na místě, kde jste přes noc tábořili. Lukyan se cestou k řece nesnaží zapříst hovor o ničem z toho, ostatně sám působí, že rozhodně má o čem přemýšlet. Jak se blížíte k řece, tak čím dál zřetelněji vnímáš chlad, který se z vody šíří na znamení, že tvé úvahy nejsou vůbec scestné. Řeky bývaly zpravidla studené i za parného léta, teď máš tak takřka absolutní jistotou, že voda bude nejen studená, ale přímo ledová.

Lukyan na břehu řeky seskočí z koně, který se žíznivě skloní k hladině vody, aby se napil. Lukyan ostatně udělá to samé a využije té příležitosti i k tomu, aby si opláchl obličej a krk. Nicméně… Po chvíli toho tak trochu zaraženě nechá, když mu zřejmě dojde nesmyslnost vlastního počínání. Raději se tak věnuje těm skutečně praktickým věcem, a to je otázka překonání řeky. Že to nebude nic příjemného je mu dle výrazu jasné stejně jako tobě.

„Myslel jsem spíše na nějakou užší část řeky, ale… Ano, brod je zbožné přání,“ povzdechne si, i když na druhou stranu se netváří kdovíjak tragicky. Naopak, opět působí jako ten starý dobrý Lukyan, co je v klidu a nad věcí. Navzdory tomu, že právě tomuhle jste se chtěli vyhnout.

„Co se dá dělat, radost z toho také nemám. Až vylezeme na druhé straně, budeme muset důkladně osušit zbraně a později nás pak bude čekat jejich vyčištění a ošetření kožených věcí. Oblečení uschne, o to strach nemám, víc mi vadí, že si tím zničíme zbytky zásob na cestu…“ přemýšlí stejně jako ty nahlas. „Možná by nebylo od věci dojíst, co nepřežije plavbu,“ lehce se ušklíbne. Tak či tak to znamená, že ještě dnes chcete dojet do civilizace, jinak budete muset trochu hladovět nebo hodně improvizovat.

Každopádně se s tebou Lukyan nedohaduje a jen kývne hlavou, když určíš jako dobrou výchozí pozici nepříliš vzdálený výběžek. Cestou sáhne pro něco málo sušeného masa a ovoce, co ještě zbylo a nabídne i tobě namísto snídaně.

Jakmile dorazíte na místo, tak neotálíš a pustíš se do přípravy na ranní koupel. Mlha válející se nad hladinou řeky pomalu mizí, jak slunce stoupá vzhůru po modravé obloze, která vám aspoň slibuje pěkné počasí, když už nic jiného. Ani Lukyan se příliš nezdržuje kocháním se po okolí a jakmile seskočí z koně, tak se vrhne na upevňování nákladu i postroje na hřbetě koně. Snad jen ve chvíli, kdy kontroluje úvaz kolem pytle s krkavcem, tak si všimneš, jak se zamračí. Je pravdou, že tahat sebou mrtvé tělo, které ještě poctivě namočíte do vody… Ale stejně není na výběr, nemáte, jak cokoliv převést suchou cestou, leda tak na hlavě.

„Cože?“ povytáhne obočí a podívá se po tobě, když mu položíš tu nečekanou leč praktickou otázku. „Hm. Troufám si říct, že lépe než ty,“ odpoví ti s drobným úšklebkem, který se vůbec poprvé za poslední dva dny přetaví v pobavený úsměv. Nebo aspoň jeho náznak. Vzápětí o tebe zavadí kradmým pohledem, zatímco si sundáváš přebytečné svršky. Sám si ze sebe stáhne vše až na košili, kalhoty a boty, ty si na sobě na rozdíl tebe nechá.

„A ty?“ opáčí, když se vyšvihne zpátky do sedla koně. „Hm… Stačí si říkat, horší už to je,“ dodá polohlasně a s tím pobídne koně vpřed, směrem do vody.

Sotva došlápneš na kluzké kamenní skrývající se pod hladinou, zakousne se do tebe ledový chlad, který ti okamžitě obejme nohu až po kotník. Není to ani trochu příjemné. Stejně jako kráčet po kamenitém dnu svažujícím se do hloubky. Cítíš, jak tě ostré hrany kamínků píchají do chodidel. Naštěstí aspoň kůň příliš neprotestuje proti hloubce, do které ho vedeš.

Lukyan oproti tobě rychle získá náskok, když se veze na koni až do okamžiku, když voda vstoupá až k hřbetu zvířete, které už nemůže jít dál po tmě. V tu samou chvíli mladík ladně sklouzne ze sedla a udělá pár temp. Krátce se po tobě ohlédne, aby tě zkontroloval pohledem a pak pokračuje v plavání dál. Nedrží se hřívy koně ani jeho krku, naopak se dostane před něj na délku otěží. Nezdá se, že by mu ta zima vlastně jakkoliv vadila, v jeho tváři bys marně hledala známky po jakémkoliv nepohodlí.

Ať už to ovšem Lukyan dělá jakkoliv, tak rozhodně nemůžeš říct, že by ti v prvních pár minutách bylo dobře. Voda není jen ledová, je zatraceně mrazivá. Oblečení se ti lepí k tělu a prsty na nohách po chvíli vůbec necítíš. Naštěstí je jen otázkou času, než se aspoň vnitřně zahřeješ pohybem.

Překonat řeku z jednoho břehu na druhý se ukáže náročnější, než jsi čekala. Rameno řeky je dost široké, musíš správně rozvrhnout síly a nepřepínat se, dávat pozor na koně. Co je ovšem mnohem horší je proud, se kterým dost zápasíš. V několika částí řeky je opravdu silný, strhává tebe i koně. I Lukyan má, co dělat – ačkoliv se zdá, že ti skutečně nelhal. Je skvělý plavec. Každopádně, než se ti podaří dostat na druhý břeh, proud vody tě zanese mnohem dál od Lukyana než je příjemné. Ten se po tobě dokonce několikrát otáčí a chvíli to vypadá, že ti poplave pomoci, ale nakonec to zvládneš sama.

Vydrápat se z vody ven po dni, které je zde pokryté spíše bahnem a pískem, než kamením je obtížné. Klouže ti to, svaly tě z toho ranního výkonu pálí a připadá ti jako by tě někdo obtěžkal závažím…

S chutí do toho...

„Ano, schovala…“ Prohlídnu si trochu zadumaně Lukyana. Jak zrovna tohle mohl vědět? Ačkoliv… Bylo to už hodně let zpátky. Sama jsem si nepamatovala, co vše jsem komu řekla a kam se to pak všemi možnými informačními kanály, především tedy Wiolou, dostalo. Mluvila jsem tehdy opravdu hodně. Takže se rozhodne nedívám podezřívavě. Dost možná má Lukyan jen lepší paměť než já. Což opět není nic až tak nečekaného.

To už ale změníme téma na mou nečekanou proměnu, která dnešního rána nastala. A mé podezření se potvrdí. „Modřejší? Dobře… Dobře, doufám, že nemluvíš o mých zubech.“ Pokusím se to trochu nuceně odlehčit, i když moc dobře vím, co má Lukyan na mysli a kam mi v ten moment hledí. Moje oči. Ty, které chtěl ještě včera mermomocí vyklovat ten bílý krkavec a zaplatil za to pak životem.

Jsou jiné? Je pro mě těžké si to z těch pár slov představit. Asi bych potřebovala zrcadlo, ale… Ale je to jen kosmetická změna. Dokud jsou stále jen modré, a ne třeba v barvách duhy, či zářící, rozhodně tím nebudu poutat zbytečnou pozornost.

„Hmmh, no asi to bude jen o zvyku. Rozhodně nevidím jinak. Lépe ani hůř, tak… asi to bude jen barva. Stejně jako ty vlasy.“ Poznamenám, než se rozhovor stočí ke krkavci. Jak jinak.

„Ne, v noci jsem nic necítila. Prostě jsem spala jako zabitá. Nepamatuji si nic, jen probuzení ráno.  A ten krkavec…“ Zaváhám a trochu nervózně si promnu paže. „Nic tak zvláštního. Včera večer, když jsem k němu šla, mi přišlo, že mi trochu víc tluče srdce… Asi jako když má člověk strach, takže… Nepřisuzovala jsem tomu žádný význam. Jen jsem se u něj trochu zapomněla, ale to bylo vše. Jen tohle… Žádné hlasy, magické obrazce, vidiny. Nic takového. Nechtěla jsem tě tím trápit, když to celé vlastně nebylo až tak něco nenormálního. Můj stav včera byl… hodně nezvyklý.“ Odmlčím se a raději už to dál nerozebírám. Pochybuji, že Lukyan v tom snad bude moudřejší než já, ale když už se tak napřímo zeptal, tak mi tohle nepřišlo jako tak nebezpečná informace.

To už se ale raději začneme ochomýtat kolem koní a připravovat vše na cestu, než zanedlouho poté vyrazíme v sedlech koní. Je mi nečekaně dobře. Vlastně skvěle. Cítím se opět jako já. Jen jako já. Kain se musel viditelně v tomto celém splést. Bylo to celé dočasné. Ačkoliv… Nemůžu říct, že by to nebylo fascinující. Zamyšleně vzhlížím k nebi, které už nemá ty nádherné barvy jako včera. Byl to pohled k nezaplacení. Až mě na moment zamrzí, že jsem se včera skutečně nezkusila podívat do toho ohně. Co bych v něm asi mohla vidět? No… Ale to už bylo pasé. Doslova jsem se z toho vyspala a nic z Kainova talentu už jsem nevnímala a ani necítila to, že mi část chybí. Všechno to bylo pryč. To bylo jistě něco, co Kain rád uslyší.

Pokračujeme jarním lesem a skutečně zhruba za půl hodinku poměrně nenáročné jízdy dorazíme k řece. Pousměji se, když vidím srnky stojící mezi stromy a trochu zvolním tempo, abych si je prohlédla, než nám zmizí z dohledu. Řeka je… široká. Vznáší se nad ní chomáčky ranní mlhy a žloutnoucí obzor jasně značí, že slunce se ještě ani pořádně neprobralo. Sleduji hladinu, ve které se odráží ranní nebe jako v zrcadle, zatímco mi dochází, že ta voda bude studená. Opravdu studená. A ať se rozhlížím doprava nebo doleva, nevidím nikde místo, které se alespoň vzdáleně zdálo jako nějaký brod. Seskočím proto z koně a pořádně se rozhlédnu kolem, než očima zakotvím na Lukyanovi.

„No… je to skutečně velká řeka.“ Mlasknu, zatímco se můj společník sklání nad její hladinou.

„Hmm, vzhledem k šířce řeky se trochu obávám, že použitelný brod je spíš naše zbožné přání. Dnes se studené koupeli asi opravdu nevyhneme.“ Přiznám, i když mě ta představa sama o sobě bolí. Ledová voda, ledové počasí, ledové všechno… Ne, tohle nemám ráda. Jako by nestačilo, že jsem většinu včerejšího dne klepala kosu, dnes to začne nanovo. „Ale ano, máš pravdu. Bude lepší se dostat na druhou stranu dříve než později. Aspoň budeme kolem poledne už dávno na cestě a bude nějaká šance se zahřát. Ale věci… Obávám se, že se namočí všechno.“ Pohlédnu na sedlové brašny, které skutečně nejsou dělané na to, aby je někdo protahoval pod vodou.

„Nějaká civilizace by byla fajn, ale uvidíme… Přinejhorším přespíme venku. Pořád lepší tak než ve vězení.“ Pokračuji věcně, zatímco zamyšleně hledím napravo dál po proudu. „Bude lepší to prostě přeplavat. Zkusila bych dojít na ten výběžek. Tamhle. Je kousek od nás a ušetří nám dobrých pár sáhů.“ Ukážu na místo, kde vybíhá do řeky část břehu se vzrostlými stromy, než se opět vyhoupnu do sedla a počkám na Lukyana, až se přidá. Je to skutečně kousek, takže není moc o čem přemýšlet.

Jen co tam dorazíme, seskočím na zem a začnu chystat vše tak, aby to bylo pevně připevněné k sedlu a nestalo se snad to, že se něco během cesty k druhému břehu uvolní.

„Vím, asi je to hloupá otázka, ale… Umíš plavat, že?“ Podívám se na Lukyana, zatímco si odepínám sponu na plášti a pak jej sroluji k ostatním věcem. Stejně tak naložím s kabátcem a zbytečnými svršky, než si na sobě nechám pouze kalhoty a obyčejnou košili, které mi už nebudou tolik překážet při překonávání řeky.

„Hmmh, tohle vážně nemůže být náhoda.“ Zamručím s povzdechem, když si zouvám boty a přivazuji je řemenem k sedlu. Opravdu, stačí mi potkat Kaina a do pár dnů mě opět čeká mokro v botách. Dokonce i koupel ve studené vodě bude. Alespoň si můžu být jistá, že Lukyan mě do ní tentokrát nehodí jako on. Tedy spíše do ní se mnou nespadne.

„Tak připraven?“ Zeptám se Lukyana, zatímco chytím pevněji uzdu svého koně a bosky dojdu k okraji jezera. Pod ploskami nohou cítím drobné kamínky a větvičky, zatímco se zastavím na břehu a natáhnu zkusmo nohu k vodní hladině, abych prsty zkusila to, co už dávno vím. Že ta voda bude ledová. Můj útrpný výraz v ten moment mluví za vše.

„No s chutí do toho…“ Povzdechnu si a vstoupím do vody…

Kazandra

Krisztián zachytí tvůj pohled a sotva patrně zavrtí hlavou. Avšak nic neříkáš, a tak i on mlčí. Dokážeš si celkem živě představit, jak moc ho ta záda musí bolet, když to před tebou nezvládá schovat, avšak v tuto chvíli stejně ani jeden z vás nemá na výběr. Dokud trčíte zaseknutí na vodě, nemůžete se zastavit ani si dovolit luxus odpočinku – v teple ani nikde jinde.

Manévry s koňmi nejsou zrovna lehké, zapotíš se u toho skoro stejně jako Tian s bidlem. O to více frustrující je nevalný výsledek vašeho snažení. Povede se vám sice s plavidlem nějak pohnout, ale z kamenů, na které jste najeli se vám nepodaří dostat. Naopak máš pocit, že se vám podařilo se tu navzdory veškerým snahám definitivně zaseknout. Máte tak jedinou možnost, jak z toho ven. A to ke břehu společně s koňmi doplavat.

Navzdory veškerým snahám přesvědčit sebe samu, že o nic nejde, nelíbí se ti to. Snad ani nejde tolik o plavání jako o ten pocit, že by ses měla ponořit pod vodu. Černá temná hladina se ve svitu měsíce narudle leskne a připomíná tím temné vlnící se zrcadlo. Nevidíš dno a vlastně nic, co se skrývá pod hladkým povrchem, avšak tvá představivost pracuje na plno navzdory veškerým snahám ji krotit a upnout se myšlenkami jinam.

„Ano. Stačí se držet koně a on s tebou už doplave ke břehu. Není čeho se bát, Kaz,“ ujistí tě Tian, zatímco sevře tvoji ruku ve svých dlaních a stejně jako ty ji krátce stiskne. Na rtech se mi mihne ten unavený úsměv, který už celé měsíce patří jen a jen tobě. „Ah… Ani mi nemluv. Ale tohle bude dnes večer už to nejmenší. Hmm… V nejbližším městě najdeme ten nejdražší hostinec a zaplatíme si nejlepší pokoj. S horkou koupení a džbánem svařeného vína,“ šeptne tvým směrem, než jej pustíš a vykročíš směrem ke koni.

Krisztián neotálí a napodobí tě. Chvíli grošáka uklidňuje, než se opatrně vytáhne na jeho hřbet. Chybí tomu ta obvyklá ladnost i elegance. Nicméně ty na tom nejsi o moc lépe, ono vyhoupnout se do sedla na poněkud nestabilním pohupujícím se povrchu za neustálého podupávání a tančení nervózního koně… Přesto se ocitneš v sedle. Těžko říci, kdo je v tu chvíli více nervózní, zda ty nebo kobyla, avšak nakonec na tom nezáleží. Do vody musíte obě.

„To já také ne,“ levý koutek rtů se Tianovi zhoupne nahoru v křivém úšklebku, „jsi příliš oblečená.“

A pak pobídneš klisnu vpřed. Ozve se ostré staccato koňských podkov a svaly se napnou. Ozve se koňské zaržání a jak se loď zhoupne, tak se klisna v panice mohutně odrazí a skočí do vody. V té kratičké chvíli za sebou zaslechneš i druhého koně. A pak se vše roztříští ve zvuku tříštící se hladiny vody, která spolkne koně i tebe. Klisna se celá ponoří pod vodu až ke dnu, od kterého se musí odrazit.

A ty se i přes veškeré snahu neudržíš v sedle. Nedokážeš to. Stáhne tě z něj tah vody společně s klisnou snažící se vyplavat nad hladinu. Vodu máš najednou úplně všude. A nic nevidíš. Vůbec nic. Obklopená tím ledovým tlakem svírajícím tě ze všech stran se ocitneš ve tmě. Jen díky tomu, že se zvládneš včas zachytit koňské hřívy, se ti podaří vyplavat po té nekonečně dlouhé době nad hladinu. Kobyla koulí očima a kope kolem sebe nohama, jak zápasí s proudem, který vás nese dál. Nemáš čas se rozhlížet, kde je Tian a jeho kůň, máš co dělat sama se sebou.

Táhne tě to zpátky pod vodu. Do té nekonečné temnoty protkané stíny… Ten pocit deja vu tě na chvíli takřka ochromí. Dávná zapomenutá vzpomínka, jak se v ní vznášíš, celé hodiny, dny, celou věčnost lapena v přelévající se nicotě.

Kobyle se nakonec podaří přiblížit ke břehu. Ke kamenům skrývajícím se pod vodou, za které se dokážeš i sama případně zachytit…

Elzbieta

Ať už s tím vším bílý krkavec nějak souvisí či ne, tak nakonec to na věci nic nemění. Na ničem z toho. Svá podezřené sice máš, avšak jediný, kdo by ti mohl odpovědět na všechny tvé otázky je Kain, a ten je… Kdo ví, kde nyní je. Zda se mu podařilo dostat se z města a je už na cestě do Liessau nebo se Konstantynovi podařilo ho zadržet ve Wojczynu… Nebo hůř… Avšak myšlenky tě nakonec zavedou zcela jiným – nečekaným směrem. Ke všem tvým zvířecím svěřencům, kterým ses rozhodla zachránit život a… Jak to dopadlo ve většině takových případů víš až příliš dobře.

Když to zmíníš nahlas, stane se zvláštní věc. Lukyan jako na povel krátce uhne pohledem a výraz, co mu mihne v té jinak stojaté klidné tváři… Zvláště když padne to jméno. Ušáček. Mladý králík s hebkou světlou srstí, pro kterého sis vyprosila v kuchyni pár mrkví na přilepšenou. A kolik snahy a drápanců tě stálo mu nějak srovnat tu zlomenou nohu a dát ji do dlahy? Wiola si sice klepala na čelo, avšak jako správná přítelkyně ti při té operaci nakonec asistovala. Avšak na rozdíl od jiných tvých zvířátek ti osud Ušáčka zůstal neznámý. Jednoho dne zkrátka zmizel… Snad se mu podařilo dostat se ven z té bedny, kterou jsi mu vystlala? Snad jsi zapomněla zrovna v ten den dovřít dveře. Snad…

„Vzpomínám,“ odpoví ti Lukyan polohlasně. „Schovala jsi ho v bedně pod postel.“ A… To je všechno. Nic víc nedodá. Neřekne. Namísto toho pohledem zalétne k tvé tváři a raději to celé zamluví. „Ne… Nejsou to jen vlasy,“ zavrtí hlavou a stále z toho působí tak zvláštně nesvůj. „Jsou… Světlejší. Modřejší… Působí… Jinak,“ potřese hlavou.

Tvé rozhodnutí nechat zimolez pnoucí se pod skalním převisem i v jeho okolí ti Lukyan nijak nerozporuje. Rozhodně nepůsobí, že by i přesto chystal ty drobné kvítky začít trhat, zadupávat či vypalovat, naopak jen kývne hlavou a nechá to být. Raději se místo toho věnuje koním a balení věcí. Nakonec se na chvíli vytratí a vrátí i s režným pytlem, ve kterém si pokojně tlí i dlí tělo krkavce.

„No… Já nevím a cítila jsi něco… Co by se ho nějak týkalo? Jestli se to stalo kvůli němu… Ale dobrá. Pokud si to přeješ, počkáme ještě do zítřka,“ souhlasí nakonec i s tímhle, ačkoliv se mu to úplně nelíbí. Každopádně pytel přiváže k sedlu a naposledy zkontroluje, zda jsou všechny popruhy utáhnout a vše sedí, jak má.

Až poté se vyšvihne na koně. Všimneš si, jak tě pozoruje, zatímco sama vysedáš do sedla a kontroluje tě pohledem. Avšak skutečně to nepůsobí, že by ses měla kamkoliv hroutit či padat, naopak se cítíš lépe než kdykoliv předchozích pár dnech na cestách. A to i navzdory tomu – nebo snad právě kvůli tomu? – že zmizel z oblohy obrys růžového měsíce a vše se zdá tak… Normální. Žádné stíny v koutcích očí ani ten divný pocit, že by se stačilo jen podívat lépe… Jsi to jen ty. Taková, jak se sama znáš nejlépe.

Lukyan bez dalších řečí pobídne koně a vyrazí po cestě vyšlapané od lesní zvěře směrem ze svahu dolů. K řece je to skutečně zhruba půl hodina cesty, přesně jak ti to říkal včera. Terén není nijak zvláště náročný, vlastně se stačí držet jen vyšlapané pěšinky od srnčího, které tudy zřejmě musí chodit k vodě. Ptáci poletující nad korunami stromů vesele pohvizdují, a dokonce spatříš i stádo srnek stojící kus od vás. Neutíkají, jen si vás zvědavě prohlíží, zatímco přežvykují trsy lesní trávy, které je tady požehnaně.

Nakonec se mezi stromy objeví lesknoucí se hladina řeky vinoucí se krajem a během pár minut jste už u jejího břehu. Lukyan seskočí z koně, aby ho nechal napít a sám se trochu opláchl. Voda je studená, vlastně celkem ledová, avšak ve vycházejícím slunci se blyštivě leskne a vše působí tak… Idylicky. Tedy jen do okamžiku, než si uvědomíš, že vás v následujících pár hodinách čeká ji nějak překonat. Je opravdu dost široká, druhý břeh ztrácející se místy v mizejícím mlhavém oparu se odsud zdá až nepříjemně vzdálený. Přebrodit ji zajisté nebude možné a přeplavat náročné.

„Můžeme to buď zkusit vzít ještě kus po proudu, jestli nenajdeme lepší místo… Ale nesmíme to příliš odkládat, jestli se nám mají namočit všechny věci, tak ať mají aspoň nějakou šanci uschnout… Pokud se nám nepodaří dostat se do večera do nějakého města či vesnice. Taky by to bylo potřeba, počítal jsem, že ve Wojczynu dobereme zásoby na cestu,“ prohodí tvým směrem.

O Julianě a bílém krkavci

Hledím na Lukyana, který tím celý vypadá více než zaskočen. To jsme dva, ačkoliv já nějaké matné tušení, čím že to může být způsobeno, mám. To však neznamená, že mi to celé nepřijde stále spíše jako součást pohádky více než všední realita. Stačí se podívat jen na to místo, kde jsem ještě před pár okamžiky spokojeně spala pokrytá modrými kvítky. Tohle byla přesně ta část, která by se do pohádky zcela jistě dostala. A koneckonců i ten kouzelný krkavec, jak jej vzápětí označí Lukyan. O Julianě a a kouzelné krkavci? Nebo raději bílém? Ano, to by docela šlo k sobě.

„V pořádku, třeba to byl skutečně kouzelný krkavec… Rozhodně moc normálně nevypadal.“ Nijak se mě nedotkne Lukyanovo mumlání týkající se krkavce, o kterého projevuji až příliš okatý zájem. Ale to, co se mi stalo včera… A nejen to, když na mě zaútočil, ale i kdy jsem se pak večer dotkla jeho těla, aby… Abych vůbec netušila, co se pak dělo. Mohlo to všechno souviset? Až příliš mnoho hlásků v mé hlavě křičelo, že ano, mohlo.

„Možná můžu být ráda za to, že zvířata v mé péči dlouho nevydrží. Smutný osud pro krkavce.“ Ušklíbnu se nepatrně, zatímco si vzpomenu na defilé jmen všech mých zachráněných ptáků, koček, dokonce i malého divokého králíka a dalších drobných zvířat, které našly na chvíli útočiště nejčastěji v mém pokoji, aby je zanedlouho potkal nemilosrdný osud. Dokonce jsem Kazandra v tomhle byla rozhodně úspěšnější se svými vránami.

„Vzpomínáš na Ušáčka?“ Zmíním divokého králíka s nezvykle světlým zbarvením, kterého jsem našla v jednom z loveckých ok nastražených kolem panství. Bylo to už hodně let zpátky…

๑ ๑ ๑

♬♬♬♬♬

๑ ๑ ๑

„Asi mám nějaký skrytý talent…“ Povzdechnu si tváří v tvář Lukyanovi, ke kterému se zcela jistě musela donést alespoň část informací o mých neúspěšných pokusech o porušování pravidel společenství a přechovávání zvířat na pokoji.

„Ne, vlasy ti nenarostly a oči… Hmmh, to jsi myslel jak?“ Zarazím se na moment. „Kvůli těm květům všude kolem nebo… nějak jinak? Narostly mi jen vlasy, že?“ Vybavím si, jak často se zrakem zastavoval právě na mé tváři místo vlasů. Mohlo se i na ní něco změnit? To mě vlastně vůbec nenapadlo a neměla jsem možnost, jak si to před tím ověřit. Změnily se moje oči nebo… nebo proč na mě tak koukal?

Na poznámku o Eryn jen drobně povytáhnu obočí. Nevím, o čem přesně mluví, ale to, jak jí během jednoho roku vlasy postupně zesvětlaly z plavé na sněhově bílou bylo zvláštní. Přesto jsem to třeba já osobně přikládala Volchově péči. Ale ani tentokrát nevyzvídám. Lukyan to nerozvádí a pokud by o tom měl někdo mluvit, bude to spíše Eryn.

„Nechat?“ Rozhlédnu se po poli modrých kvítků. „Vždyť by to byla škoda zničit. Nemluvě o tom, že všechno to vytrhat by i nám dvěma zabralo zbytečně moc času... A co pak s tím? Jen tak to nespálíš. Nechala bych to tu. Vždyť je to… pěkné.“ Pousměji se při tom malebném pohledu. Ne, rozhodně se do plení zimolezu nehrnu a ani se ho nechci účastnit. Taková škoda by to byla. Sem do lesa se to ostatně svým způsobem… hodí.

„A stejně, i pokud to tu někdo náhodou najde, určitě mu to nebude dávat větší smysl než nám… Takže žádný.“ Poukážu na prostý ale nepopiratelný fakt. Tohle nemělo jen tak prosté vysvětlení. Raději si proto poberu své věci a jen co se opatrně vymotám z modrého pole, začnu sedlat koně a připevňovat je k postroji.

„Hmmh zbavit se ho…“ Tentokrát jsem to já, kdo se nad touto možností týkající se krkavce váhá. „Po tom, co se tohle stalo, si tím úplně nejsem jistá. Co zkusit počkat do dalšího dne? Možná něco skutečně způsobuje a… Já nevím, nechci zjistit, že mě to za ním táhne tak, že do té řeky bezmyšlenkovitě skočím taky.“ Pokusím se trochu přiškrceně zasmát, ale ta představa je… Nepříjemně reálná.

„Raději bych s tím ještě počkala. Pro jistotu. Když už se stalo tohle.“ Pokývnu hlavou k poli modrých kvítků. Každopádně na rozmyšlení budeme mít ještě celou cestu, tak více nezabředávám do této polemiky a raději se o to rychleji nachystám.

Nakonec se vyšvihnu do sedla – opravdu vyšvihnu a ne, že jsem na něj dotlačená jako neforemný pytel brambor – a natáhnu se po uzdě.

Zatímco čekám, až se ke mně Lukyan připojí, vzhlédnu k obloze, na které… ne nic tam není.  Žádný obrys růžového měsíce. Znamená to snad, že to přešlo? Že už ty věci nevidím? Možná to bylo jen dočasné. Možná se Kain spletl a všechno to nakonec skončilo pouze tím, že se všude rozrostl zimolez a moje vlasy povyrostly a zesvětlaly. Nic dalšího. To by bylo… nezvykle snadné.

„Hmmh, i to je možnost.“ Zamumlám neslyšně nad tokem vlastních myšlenek, než se ohlédnu na Lukyana, který už také sedí v sedle a pobídnu koně, abychom vyrazili.

„Tak… Raději veď. Nevím kudy přesně to k řece bude nejkratší.“ Pokývnu na něj, a zatímco projíždíme lesem, alespoň zběžně si v sedle pročísnu dlouhé vlasy a spletu si pár copů, které propletu na temeni, aby mi vlasy nepadaly tak do tváře. Je to… nezvykle povědomý pocit, když zaplétám jeden pramen do druhého. Jako kdybych to dělala celý život a bylo to něco, na co se nezapomíná.