Andor.cz - Dračí doupě online

Elzbieta

Na otázku Lukyana nenacházíš vhodnou odpověď, která by to všechno vysvětlila a zároveň ho uklidnila. Těžko říci, zda taková vůbec existuje. Stále na sobě cítíš nejistý pohled jeho šedivých očí, které kloužou po tvé tváři i vlasech. Výraz v jeho tváři se pomalu ustálí, avšak jen těžko bys v něm hledala stopy po úlevě, spíše naopak. „Takže ses takhle ráno probudila a nevíš, co to má znamenat nebo co se to vlastně stalo… Nebo… Cokoliv,“ shrne to, zatímco si prsty znovu promne tvář. „Mě už tady nedává smysl asi vůbec nic,“ zamumlá přitom polohlasně a ztěžka si povzdechne.

„Krkavce…?“ zopakuje po tobě a nakrčí obočí. „Ahh, tamtoho tvého… Kouzelného krkavce,“ avšak sotva to řekne nahlas, tak se kratičce ušklíbne a potřese hlavou. „Tohle znělo opravdu… Dobře. Dobře, dobře… Dobře,“ znovu si tě prohlédne jako by o tom snad doopravdy přemýšlel. „Tedy… Hm, dej mi aspoň chvíli, Elo, abych… Ahh, to je asi stejně jedno…“ prsty si prohrábne vlasy a znovu se rozhlédne po kvítcích všude kolem. Vlastně to vypadá takřka pohádkově. Lože z modrých kvítků zimolezu, o něčem takovém si mohla nechat jen zdát dokonce i Julianna.

„Já… No, vlasy mi očividně nevyrostly, s očima zřejmě taky nic nemám a cítím se všelijak, jen ne odpočatě, takže hádám, že jsem na tom dobře,“ konstatuje polohlasně, když se ho zeptáš, jak na tom je. Snadno na něm poznáš, že ho tohle nenechává úplně klidným, jakkoliv pro kohokoliv jiného, kdo Lukyana nezná, by tohle byla až překvapivě poklidná reakce na něco takového. „Ale… Asi ano, Sbalíme se a vyrazíme k řece…“ vrátí myšlenkami zpátky k praktickým věcem.

Tedy aspoň na chvíli, než k tobě opět vzhlédne. Z jeho tváře je těžké vyčíst něco konkrétního, odhadnout co se mu zrovna honí hlavou. „No… Zvláštní možná není úplně to slovo, co bych použil, ale…“ na okamžik se odmlčí a nečekaně hořce se ušklíbne. „A to jsem si myslel, že mne po Eryn a tom vše už doopravdy nic nepřekvapí,“ poznamená a s tím se sehne pro své věci, aby je všechny mohl vynést ven mimo dosah porostu zimolezu.

Na rozdíl od tebe si ovšem nepočíná zdaleka tak opatrně, jen vše pobere do náruče a skrze zimolez takřka proběhne. Nicméně se sedly, postroji a brašny s vybavením je to o něco horší, rostlinky vše pečlivě obrosty, a tak je třeba je v pár místech doslova strhat dolů.

„Nejsem si jistý, jestli bychom to tu měli… Takhle nechat,“ poznamená Lukyan zamyšleně, zatímco balí. Snídaně a vše ostatní počká až k řece, nyní bude opravdu nejlepší odsud co nejrychleji zmizet. Všimneš si, jak kontroluje pečlivě oba koně, zda jsou v pořádku, než se pustí do sedlání. Poté na chvíli zmizí – důvod proč je snadné si domyslet, zvláště když se vrátí s tím tolik známým režným pytlem, který zřejmě předtím nechal pár minut chůze od skalního převisu. „Možná bude vážně lepší se ho zbavit v té řece…“ utrousí, zatímco připevňuje pytel k sedlu,

Stejně tak si nelze nevšimnout, jak tě stále pozoruje, jakkoliv už ne tak okatě jako předtím. Každopádně nic vám nebrání vyrazit směrem k řece. Během balení a chystání koní se stačilo slunce vyhoupnout na obzor a z modrající oblohy zmizel i ten poslední nepatrný červánek. Dokonce nikde nezahlédneš ani náznak obrysu růžového měsíce, který jsi tam ještě včera viděla takřka celý den v těch krátkých chvilkách, kdy jsi byla při smyslech a vnímala svět kolem sebe.

Kazandra

Necítíš se zrovna ve formě, ale dokonce i na houpajícím se plavidle jsi schopná postavit se udržet rovnováhu, když vykročíš ke kormidlu, abys Tianovi aspoň nějak pomohla. Ten k tobě okamžitě střelí pohledem a nadechne se, když vidí, jak vstáváš, avšak jakmile spatří, že to zvládáš, tak se tě od tvého úmyslu nesnaží odradit. Jen tě neustále kontroluje a dává pozor, kdyby ses snad začala někam kácet. Hlava se ti ovšem naštěstí netočí a vlastní tělo tě poslouchá, pouze se cítíš unavená a ze všeho toho vypění tě začínají nepříjemně bolet svaly. Chlad šířící se z vody tomu také zrovna nepomáhá, ale nezbývá nic jiného než zatnout zuby a vydržet to. Tak jako vždy.

Proud vás unáší dál a dál od města, zatímco se vás Krisztián snaží dostat k tomu správnému břehu. A to do okamžiku, než plavidlo najede na zrádné kameny skrývající se těsně pod vodní hladinu. Hodí to s vámi, než se celý přívoz zasekne i přes veškeré pokusy a snahy Tiana na místě.

„Ahh… Jsem v pořádku, jen… Sakra,“ zavrčí napjatě, když se opět pokusí se bidlem co nejvíce zapřít a odstrčit vás. Ovšem váha lodi i samotného nákladu vás drží i nadále na místě. Přejde k protilehlé straně a zkusí to znovu, avšak se stejným výsledkem. Zamračeně se po tobě podívá, když přispěcháš se svým návrhem, a nakonec s povzdechem kývne hlavou. „To poslední, co nám chybí je strávit noc v mokrém oblečení,“ zamručí, ta představa se mu viditelně dost nelíbí. „Dobře… Zkusíme to. Snad to půjde,“ souhlasí s tebou a očima krátce zalétne k temnému břehu, od kterého vás dělí něco přes deset sáhů.

Umí vlastně Krisztián plavat? Nevybavuješ si, že by na to ve vašich rozhovory, kdy přišla řeč, nicméně jsi si jistá tím, že ty to rozhodně neumíš. Sídlo stálo uprostřed lesů a v okolí byly tak leda lesní tůňky a jedno malé jezírko… A ve svém starém životě tě to také nikdo neučil, nebyl k tomu důvod a do základů etikety a vybraného chování lekce plavání skutečně nepatřily.

Tian se znovu chopí bidla, zatímco ty se vydáš ke koním, abys je přiměla pohnout se. Zvířatům se tahle situace už vůbec nelíbí, neklidně pohazují hlavami a kopyta buší o dřevěné desky. Nakonec se ti podaří je přimět k pohybu směrem, kterým potřebuješ a přesunout tak těžiště lodi jinam. Plavidlo se skutečně zhoupne – dost nepříjemným způsobem. A pak ještě několikrát, jak se Krisztián pokouší vás ve spolupráci s tebou odrazit. Lopotíte se s tím dobrých pár minut, avšak jediným výsledkem je, že se v jednu chvíli ozve ošklivé zapraskání, jak se přívoz sice pohne, avšak v další chvíli narazí do dalších kamenů, které vás už nepustí dál.

„Uhm… Dobře… Tohle nepůjde,“ vydechne Tian a tentokrát ti neujde ten bolestně napjatý tón v jeho hlase. Opírá se o bidlo a hrbí se v zádech, jak se snaží si aspoň na chvíli ulevit. Avšak dle toho, jak se tváří, se mu to příliš nedaří. „Budeme muset do vody. Vypadá to, že tady na té straně nejsou žádné kameny, ale taky je dno tak dva sáhy hluboko a proud,“ ukáže za sebe na stranu vzdálenou od břehu. „Dalo by se… Vlézt na koně a skočit s nimi zkrátka do vody… Snad…“ neujde ti, jak zaváhá, avšak když pohledem vyhledá tvoji tvář a spatří tvůj výraz… „Určitě. S trochou štěstí si ani moc nenamočíme věci…“ rychle se opraví. „Zvládneš se udržet na koni, Kaz? Mohl bych… Ještě vlézt do vody a zkusit nás odtlačit…“

Malý zázrak

Vybírám modré kvítky z nezvykle hebkých vlasů a ze záhybů oblečení, kterým prorostly tenké stonky zimolezu. Jejích vůně mě doslova obklopuje a není to jen tím modrým rozkvetlým polštářem pod mýma nohama.

Postávám při tom kousek od Lukyana a doufám, opravdu doufám, že se vzbudí sám od sebe. Ne, nevypadá, že by jeho spánek snad byl příjemný. To zamračené čelo, na kterém se takhle zblízka dá rozeznat pár drobných jizev. Alespoň, že teď nekrvácí na zemi a prostě jen… spí. Takto klidného jsem ho příliš často neviděla. Sklouznu po něm pohledem, než se odhodlám k prvním slovům. Vypadá opravdu starší než já, než Isaiah a vlastně většina osazenstva společenství. Pokud v tom nebyl nějaký háček, měl být také tím nejstarším z nás.

První slova jsou vyřčená a já si můžu všimnout, jak se svaly v jeho tváři pohnuly. Netrvá to dlouho a skutečně se vzbudí. Tím mi spadne jeden z menších kamenů ze srdce a vím, že jednomu možnému problému jsem se vyhnula. Teď ještě těch deset dalších. Zatímco na mě mžouravě hledí, tak jediné, na co se zmůžu, je se nervózně pousmát s tou stopou paniky, kterou se mi nedaří skrýt. Jak tohle vysvětlím? Jak tohle vysvětlím?!

„Ehm… No, to jsme asi dva.“ Odpovím mu po nepříjemném tichu, které se rozhostí jen co se postaví a rozhlédne se kolem po našem okolí pokrytém modrými kvítky zimolezu.

„No… Ano, asi.“ Zopakuji už poněkolikáté ta nejistá slova. „Hmm, já vlastně úplně nevím, co přesně se stalo.“ Řeknu popravdě, zatímco si prsty mimoděk chytím konec dlouhého pramene vlasů, které mi spadají po ramenou. Nevím, jestli je nakonec nemám ještě delší než dříve, ale paměť je v tomhle po těch měsících lehce nespolehlivá. Co vím ale jistě je, že mistrům by se to zcela jistě moc nelíbilo.

„Spala jsem a takhle jsem se ráno probudila. Nic se mi nezdálo. Ani o… matce.“ Odvážím se vyslovit její oslovení, když už jsem zase o krůček blíže budoucnosti, kterou má pro mě nachystanou. „Vím jen, že jsem se probudila a byla jsem celá obrostlá zimolezem a také… No, asi zde nerostly pouze květiny.“ Pustím pramen vlasů, které jsou stále v tom pro mě naprosto novém studeném světlém odstínu.

„Ale asi za to může ona? Nepřímo? Nevím… Nic jiného mi moc nedává smysl.“ Pokrčím skoro neznatelně rameny, zatímco mi v hlavě letí vzpomínka na její spokojený úsměv, zatímco mě Kain tahal skrz trhlinu zpátky do našeho světa. Vlastně Lukyanovi… nelžu. Teoreticky.

„A ano, já jsem… v pořádku. Překvapivě velmi v pořádku.“ Chytím se něčeho pozitivnějšího z Lukyanových slov, ačkoliv netuším, co chtěl původně sám říct. „Cítím se dobře. Odpočatě. Je to rozhodně velmi… hmmh, nečekaná změna.“ Pečlivě volím slova, která toho stejně nakonec moc neřeknou.

„Asi je hloupost svést to na mrtvého krkavce, co?“ Ušklíbnu se maličko, i když mi náhle v hlavě probleskne vzpomínka na jemnost jeho bílého peří připomínající teď mé… Ne, to je hloupost. Není v tom žádná souvislost. „Ale rozhodně nám to usnadní den, když to tak budeme brát, ne? Žádné zbytečné přemýšlení, co se tady u všech bohů stalo. Za vše může bílý pták v režném pytli. Co ty na to?“ Zkusím trochu odlehčeně navrhnout, než přešlápnu na místě – opatrně, tak, abych nepošlapala modré kvítky rozeseté všude kolem.

„A co ty Lukyane? Jak jsi na tom? Možná bude lepší odtud vyrazit… Co nejdříve. Byla by škoda rozdělávat oheň ve starém ohništi.“ Pokývnu hlavou k místu, kde ještě včera plápolal oheň a jenž je teď stejně jako zbytek naší provizorní noclehárny porostlé živou zelení.

„Hmm, tahle cesta je den ode dne zvláštnější, co?“ Zahledím se pak na mladíka s pro změnu vážným výrazem, snad ve snaze poznat, co se mu asi honí hlavou. Jak moc velký problém tohle pro něj představuje, pokud nějaký.

„Werther se bude asi docela divit.“ Poznamenám pak polohlasně, než se otočím, abych se vydala opatrnými kroky zpátky ke svým věcem, které bude nutné vyprostit ze zimostrázového sevření. Snažím se vše dělat opatrně a postupně dostat ven své sedlové brašny, deky i opasek se zbraněmi. Vůně květin mě stále pohlcuje a je tak silná, jako kdyby byla snad až hmatatelná. Jako kdyby stačilo natáhnout ruku a sáhnout si na ni ve vzduchu kolem. Zamyšleně se pousměji, když vyprostím poslední ze svých věcí, než je všechny poberu a vykročím za Lukyanem pryč z této zóny našeho malého modrého zázraku, abychom vyrazili na cestu. Myslím, že než dojedeme do Lyessau budu mít na Kaina až nepříjemně dlouhý seznam otázek.

Elzbieta

Celá ta scenérie působí takřka snově. Až na to, že to žádný sen není. Země kolem tebe je porostlá kobercem drobných kvítků zimolezu zabarveného do blankytných tónů modré. Jejich vůně je s každým nádechem intenzivnější, takřka necítíš nic jiného. Je těžké se pohnout bez toho, aniž bys jich aspoň pár nezničila, porost zelených lístků a kořenů je opravdu hustý a propletený do sebe. Avšak není to jediné překvapení dnešního rána, jak ti dojde poté, co se ti podaří se posadit.

Tvé vlasy… Je tak snadné vybavit si sebe samotnou před pár měsíci, jak stojíš před zrcadlem a odstřiháváš jeden pramen za druhým tak dlouho, dokud na tebe nehledí odraz někoho jiného. A teď jsou zpátky. Ty lesklé vlny spadající ti přes záda i ramena, na dotek jemné a hebké, jak si je snad ani nepamatuješ. Ani barva nesouhlasí, jako by se z nich vytratilo to tolik známé zlato. A právě pohled na jeden z pramenů prokluzující mezi prsty ti připomene něco zcela jiného. První setkání s Matkou. S odrazem tebe samé, který ti tehdy ukázala… Ještě včera se to zdálo tak vzdálené, přesto jsi tomu náhle o krok blíže. Nakonec se ti na tom celé podaří najít aspoň něco dobrého, podle zevrubného popisu tě rozhodně nikdo nemá šanci poznat.

Lukyan spí na tom stejném místě, kde si včera večer ustlal a navzdory tomu, že mluvil o lehkém spánku, tak rozhodně nepůsobí, že by ho cokoliv z tohohle, byť na chvíli vytrhlo z náruče spánku. Leží na zádech s hlavou podloženou vakem, který jsi pro něj zachránila. Jeho tvář na první pohled působí klidně, avšak neujde ti, jak se ze spaní lehce mračí. Těch pár let, o které je starší, než ty je na něm znát, působí… Dospěle. Jako Kain. Obličej mu křižuje pár bledých tenkých jizev, které jsou patrné jen takhle zblízka, památky na výcvik, zbitého a zraněného jsi ho viděla tolikrát, že by ti nestačily ani prsty na rukách a nohách dohromady, pokud bys to snad chtěla počítat.

Opatrně našlapuješ směrem k němu a kvítky celkem spolehlivě tlumí jakýkoliv zvuk. Zastavíš se na metr od něj, ostatně za dobu vašeho společného cestování víš, že není zrovna dobrý nápad ho budit, jakkoliv jinak. Sotva na něj promluvíš, spatříš ten drobný záškub v jeho tváři, se kterým se natočí po směru tvého hlasu a rozespale pootevře oči. Zatímco mluvíš, tak na tebe mlčky mžourá a bojuje se zívnutím, které se o něj pokouší…

… a pak rozevře oči dokořán. V další chvíli se prudce posadí a trhne sebou, když se jeho dlaň i prsty zanoří do modravého porostu kolem. Ostře se nadechne a pohledem zatěká kolem sebe, avšak středobod všeho, ke kterému se vždy vrátí jsi ty. Pootevře rty… Avšak namísto slov je opět stiskne a na krátkou chvíli přivře oči a promne si je. Avšak ani to nezmění nic na tom, co vidí, když je opět otevře. Rychle se vytáhne na nohy, avšak je na něm znát, jak si dává pozor, aby nestoupl na jediný z těch kvítků.

„Já bych teď měl asi něco říci, ale úplně nevím co,“ hlesne chraplavě. Cítíš na sobě jeho pohled, kterým po tobě klouže, zejména pak po tvých vlasech a tváři. „Asi se něco stalo,“ zopakuje po tobě nakonec. „To byla… Ona?“ zeptá se nakonec polohlasně a zejména při tom poslední slovu ztiší hlas. I bez toho zvláštního důrazu, který na něj položí ti snadno dojde, koho má asi na mysli. „Co… Má tohle… Být?“ sklouzne očima po kvítcích zimolezu.

„Ty… Jsi…“ zamračí se, avšak nedořekne to. Namísto toho potřese hlavou, viditelně z toho všeho rozhozený.

Vůně zimolezu

♬♬♬♬♬

Spánek si pro mě přijde rychle. Alespoň v tomhle byl můj stav milosrdný. Žádná bezesná noc mě tak nečeká a já jsem za to opravdu ráda. Ačkoliv… bezesná. Vlastně tak trochu takovou skutečně je. Nedostaví se žádné sny a ani noční můry. Prostě jen v jednu chvíli zavřu oči za doprovodu Lukyanova tichého hlasu, než je pak po neurčité době otevřu.

Tedy ne zatím ne. Jen rozespale zamručím, zatímco se pomalu probírám. Vnímám tu narůžovělou barvu za zavřenými víčky, která jasně značí, že noc už vystřídal den. Je mi příjemně. Nezvykle příjemně. Až se mi na rtech nevědomky roztáhne spokojený úsměv, se kterým rozlepím oči a zamžourám na pavučinu, na níž se drží kapky ranní rosy jako na šňůrce plné korálků. Chvíli ji tiše obdivuji, zatímco vdechuji ten čerstvý vzduch, který… Až moc někoho připomíná. Je to skoro, jako kdybych se opět probouzela vedle něj. Vím ale moc dobře, že zde jsem sama. Možná kdybych si ještě trochu přispala… Přivřu oči s tou hříšnou myšlenkou, že ještě není čas vstávat. Však se nic nestane. Jen pár chvil… Uvelebím se trochu víc pod příjemně vyhřátou dekou, pod kterou se cítím tak dobře. Tak nezvykle lehce. Skoro jako kdybych mohla každou chvíli vzlétnout k obloze. Oproti včerejšímu ránu je to naprostý opak. Snad jen ta vůně zůstala… Ovšem…

„Hmmmh?“ Zavadím prstem o něco zvláštního. Připomíná to jemné lístky. Snad okvětní? Rozhodně to není něco, co bych čekala v našem malém provizorním hotelu pod skalním převisem. Pomalu natočím hlavu, pootevřu oči a… Nevěřícně zamrkám, když se mi podaří zaostřit na jemné světle modré kvítky, které pokrývají zem kolem mé hlavy. Poznávám je. Zimolez. Něco, co mi vždy svou vůní připomínalo Kaina a… Není to pouze na jedné straně, ale rostliny se rozlézají všude kolem mě. Dokonce cítím, jak se pár úponků rozhodlo porůst i deku a mě spící pod ní. Drobné kvítky jsou všude kolem mě a já… Jen na okamžik zavřu oči a s pár hlubšími nádechy se pokusím probrat z toho podivného snu, protože něco takového není možné. Avšak…

Ani po chvíli květiny, které mě obklopují, nezmizí. Opatrně se tedy posunu tak, abych je nepotrhala. Počínám si jemně a pomalu. Nechci je zničit. Nevím, co se v noci stalo, ale vidět tolik života kolem mě… Bylo něco zvláštního. Vzácného. Posadím se uprostřed pole zimolezu a rozhlédnu se kolem. Jemné kvítky se táhnou v okruhu dobrých několika metrů od jejich středu – mně.

Ale je tu ještě něco dalšího, co mě zarazí. Pravda, dojde mi to až po chvíli, protože je to stále ten povědomý pocit těžkých kadeří spadajících mi po ramenou, se kterým jsem se dlouhé roky ráno, co ráno probouzela, avšak… Ne, tohle sem přeci nepatří. Není to… Sáhnu si do vlasů, které pročísnu prsty, tedy alespoň se o to pokusím, protože dlouhý pramen mi mezi nimi jen částečně proklouzne, než se sveze na rameno k ostatním. Jsou to mé vlasy a… nejsou. Jsou tak jemné a… A světlé. Ta tam je má zlatavá barva připomínající pole zrající pšenice. Zůstala jen světlá, až nepřirozeně studená barva  tolik připomínající mou ruku a nebo… Můj budoucí obraz, který mi tehdy ukázala matka.

Takže přeci jen nakonec to dopadlo přesně tak, jak chtěla ona. Ať už se stalo cokoliv.

Dlouze vydechnu a opět si nevěřícně prohlédnu jeden z dlouhých pramenů nezvykle světlých vlasů. Je to vlastně… nečekaná pomoc. Pokud hledají dívku s krátkými zlatými vlasy, tak tohle může dost změnit pravidla hry. Probleskne mi hlavou až nečekaně praktická myšlenka, zatímco mezi prsty protáčím lesklý pramen.

Až po tom všem mi pohled padne na Lukyana, který spí naštěstí dostatečně daleko, aby jej modré kvítky také neobrostly jako mě.

Jak tohle vysvětlím?! Kousnu se nervózně do rtu. Na takovéto fantastické historky jsem krátká i já. Nemám ani nejmenší tušení, co se zde stalo. Snad ze mě nějak prosákl zbytek Kainovy duše nebo… Ne, prostě nevím. Čím jsem si ale jistá je, že je na čase vzbudit Lukyana. Lepší dříve než později.

Opatrně se vytáhnu na nohy. Nejprve do podřepu a pak do stoje. Jde to lehce. O poznání lépe než včera. I tak z výšky stále cítím tu příjemnou vůni zimolezu, než pak vykročím k Lukyanovi, přičemž se snažím našlapovat tak, abych pošlapala co možná nejméně kvítků.

„Ehm, Lukyane?“ Promluvím, když už jsem asi jen metr od něj.

„Dobré ráno?“ Pokračuji zkusmo dál a doufám, že má skutečně lehký spánek, jak říkal.
„Možná… Večer se asi něco stalo. Lukyane? Asi by ses měl podívat.“ Stojím nervózně kousek od něj, zatímco ze sebe mezi slovy sundávám pár zbylých voňavých květů.  

Kazandra

„Hm… A nemohla to být tvá vlastní? Krvácela jsi z nosu. Až budeme na břehu, měla by sis umýt obličej,“ dodá Krisztián zamyšleně, zatímco tě pozoruje. Snad i to vysvětluje strach v jeho hlase a všechny ty starostlivé pohledy tvým směrem. Opožděně ti dochází, že má pravdu – minimálně v tom, že se ti skutečně spustila krev z nosu. Stačí se dotknout tváře a na bříšcích prstů ti ulpí zasychající červeň vonící po železu. „Jak říkáš, uvidíme na břehu. Do té doby… Nemá smysl se tím trápit, Kaz. Hlavně… Zkus využít čas, co máme k tomu, aby sis odpočinula. Jsi… Pořád dost bledá,“ povzdechne si a vzápětí ti položí tu na první pohled jednoduchou otázku. Odpovědět na ni je pro tebe ovšem asi všechno, jen ne lehké.

Tian tě mlčky poslouchá a přemýšlivě u toho krčí nos jako pokaždé, když je myšlenkami někde trochu jinde. Oči vybarvené do těch měkkých jantarových odstínů se mu ve tmě panující na řece kolem vás lesknou, skoro jako by se v nich přelévalo světlo podobno vlnkám na vodní hladině.

„To nezní dobře,“ konstatuje a lehce se zamračí, „snad bude Baronka vědět více. Radost z nás mít sice asi nebude, ale o tomhle by měla vědět,“ povzdechne si. Rozhodně vás nečeká veselý rozhovor, tím si můžeš být jistá.

Dál už Krisztián ovšem neotálí a pohne se. Ovšem ne směrem k tobě, ale k vodícím lanům, aby je s tvým požehnáním přeřezal.

Plavilo se bez varování stočí do strany a koně neklidně zafrkají. Nelíbí se jim to. To už se ovšem Tian chopí zpátky bidla, aby mohl aspoň nějak korigovat směr vaší plavby, která je od toho okamžiku snad všechno jen ne poklidná. Proud vás nese po řece dál, pryč od města i světel. Jen zářící měsíc zůstává viset stále na tom stejném místě bez ohledu na to, jak moc se od něj vzdalujete. Zrychlující proud vás unáší tmou, dokud vám nezmizí Glogau z dohledu za ohybem řeky, která se za městem poměrně prudce stáčí.

Poté má ovšem Tian co dělat, aby vás dokázal dostrkat aspoň nějak ke břehu. Jde to ztuhla, zvláště když má k dispozici jen bidlo. Ostatně přívoz nemá žádná vesla, snad jen provizorní primitivní kormidlo. Všimneš si, jak při každém záběru čím dál častěji zatíná zuby a tvář mi stahuje ta napjatá bolestná grimasa. Stačí si vzpomenout na to, jak předtím kulhal a hrbil se, když si myslel, že se nedíváš a není pro tebe těžké si domyslet zbytek. Navzdory tomu se ovšem snaží dostrkat plavilo až ke břehu dokud…

… dokud celá konstrukce neposkočí. Grošák polekaně zaržá a poskočí, naštěstí je ale uvázán pevně. Každopádně to s vámi ještě jednou trhne a přívoz se zastaví na místě. Snad jste najeli na nějaké kameny? Břeh je vzdálený tak deset metrů a na řece osvětlené jen měsíčním svitem toho není moc vidět. Na obou stranách řeky jsou jen lesy rostoucí podél břehů na svazích vzpínajících se nahoru.

„Zatraceně!“ ucedí Tian vztekle, když se už poněkolikáté pokusí pohnout s vámi, avšak bezúspěšně. „A to jsem si zrovna říkal, že dnešek už nemůže být horší,“ vypadne z něj s podrážděním, které se ani nesnaží skrývat. Rozhodně se tváří tak, že by to bidlo nejraději zlomil v půl a hodil do řeky. A pak skočil za ním.

Elzbieta

Některé věci se špatně vysvětlují, a tak se rozhodneš nechat si je pro sebe. Lukyan jen zamyšleně zakývá hlavou a k tvému štěstí i úlevě se v tom všem vlastně nijak zvláště nenimrá ani tě nezasypává otázkami, pod jejichž tíhou by se mohl začít ten příběh bortit. Sice zachytíš jeho pohled, ze kterého se dá tuši, že nad něčím rozhodně přemýšlí a příliš se mu to nezdá, nicméně nahlas nic neřekne. Ani ti nerozporuje tu tvoji poznámku, za kterou tě ani neobdaří nesouhlasným pohledem. Kdo ví, o čem dalším mistři mlčí a nemluví, sama neustále naráží na všechna ta malá i velká „ale“.

„Nejsem si jistý, jestli jsi to teď vylepšila,“ nepatrně se pousměje, když ho začneš ujišťovat, že by pro vás byla vlastně každá historka dobrá. „Hm, nejšťastnější místo na světě to není, ale pořád lepší než ulice,“ pokrčí vzápětí rameny na téma sirotčinec. Ne snad, že bys zrovna od Lukyana čekala nějaké hořekování nad krutým osudem, stěžoval si jen málokdy… Tedy, pokud vůbec někdy.

„Jen tak… Ne, neděje se to často. Sem tam, když je třeba doplnit stavy. Nakonec člověk, který nemá k čemu jinému by se upínal, beze jména a bez rodiny, je vlastně celkem vhodným a tvárným materiálem na Magistra,“ vysvětlí ti. Zní ti to vlastně celkem povědomě… Nakonec kdo ví, jak se k Lukyanovi tehdy Volch dostal, ale už jen to, že ho přivedl sám o něčem vypovídalo. „… to tedy umí,“ vydechne polohlasně a v tváři se mu na chvíli usadí vděčný úsměv, když na něj nenaléháš ani se nevyptáváš.

Čas běží a soumrak se již vplížil mezi stromy až k vám. Závěr večera s rybou a pár hlty vína je po tom všem takový malý zázrak. Lukyan se k tvému bujarému veselí sice nepřidá, ale působí vcelku spokojeně. Vlastně přichází i s návrhem, který je stejnou měrou rozumný jako lehkovážný. Žádné hlídky.
„O důvod víc, proč by ses měla pořádně vyspat,“ odpoví ti Lukyan bez zaváhání. Ostatně více tě přesvědčovat nemusí – nakonec váhavě souhlasíš. „Hm… Toho krkavce se nemusíš bát, Elo. Postaral jsem se o tom,“ zavrtí hlavou a stejně jako ty vstane, aby si nachystal provizorní ležení. Poté se ještě na chvíli vrátí k ohni a vhodí do něj kus nalámané silné větve.

„Dobrou noc, Elo,“ broukne a krátce se po tobě ohlédne. Jeho tvář i hlas jsou tím posledním, co ještě vnímáš, než tě spolkne temná náruč spánku číhající za zavřenými víčky.

♫♪♪♫

Doléhá k tobě tichý šum lesa a zpěv ptáků oznamující úsvit nového dne. Skrze koruny stromů se prodírá pár prvních nazlátlých paprsků slunce barvících okolí do sytých tónů oranžové a růžové. Na pavučině nedaleko od tebe se v ranním světle lesknou krůpěje rosy prohýbající tenká spletená vlákna. Cítíš se po tom všem až nečekaně příjemně a uvolněně. Ta nepřirozená únava tuhnoucí ti ve svalech je zcela pryč, až si připadáš tak… Zvláštně lehká a s každým dalším nádechem čím dál zřetelněji vnímáš tu jemnou příjemnou vůni, která ti tolik něco připomíná… Či spíše někoho... Pod dekou se drží teplo, které by tě kdykoliv jindy uhoupalo zpátky do té mělké poklidné dřímoty na samotné hranici bdění a nevědomí, avšak když se pohneš, aby ses přetočila na záda tak ti ruka vyklouzne z pod deky.

Pod prsty i dlaní tě zašimrá… Co? Ten vjem je tak nečekaný, že tě přiměje pootevřít oči a zaostřit na zem vedle tebe. Ruku máš položenou v koberci drobných zelených lístků a modrých květů… Zimolezu. Poznáš tvar těch kvítků, ačkoliv obvykle bývaly žluté či bílé a rostly v trsech připomínající keře, ne… Takhle… Hustý koberec čerstvě rozkvetlých květin tě obklopuje ze všech stran. Trsy zimolezu pokrývají vše ve vzdálenosti několika metrů, pod jejich porostem zmizelo dokonce i improvizované ohniště. Popínají se i po tvé dece a věcech, pouze Lukyan podřimující na opačné straně převisu zůstal ušetřen.

A není to všechno.

Zdaleka to není všechno.

Když se posadíš a prsty si vjedeš do vlasů, aby sis je shrnula z tváře a mohla se pořádně podívat, co se děje, dojde ti to. Jejich konce nepoletují kolem tvář a nešimrají tě na krku. Naopak se ti přes ramena a záda přelije ta známá tíha hustých dlouhých kadeří. Několik pramenů ti zůstane viset mezi prsty. Jsou… Delší rozhodně delší, než si je pamatuješ z večera. Jemnější. A také o tolik světlejší na kolik přišly o svůj nazlátlý odstín, který nahradila o dost studenější barva…

Dvě verze pravdy

„Sleduje… Hmmh, no snad to nebylo něco podobného, jako jsem potkala já.“ Zamumlám tiše a raději už nedodávám, jak to bylo doopravdy. To, že mě ta věc ve skutečnosti vůbec nechtěla zabít, jen se mě snažila chránit před Kainem. Z jakéhokoliv důvodu. Ale tuhle pravdu bych vysvětlovala těžko a už vůbec si nechci domýšlet, jak by si to celé Lukyan pobral. Takto to bude lepší. Kain zůstane tím obyčejným známým, který mě zachránil z města plného Magistrů a stal se nevědomky svědkem něčeho, co obyčejným lidem nic neříká. Vůbec to nebude tak, že to byl ve skutečnosti on, kdo mě do těch věcí pak zasvětil a zcela jistě věděl víc. Mnohem víc.

„Mistři mlčí o hodně věcech.“ Odfrknu si pak možná až příliš netaktně, ale mám už s tím své bolavé zkušenosti. Rozhovor pak plyne přirozeně dál, zatímco ryby postupně ubývá. Dokonce i Lukyan je dnes večer nečekaně sdílný, když se zmíní o své minulosti.

„Ale no tak… Věř si trochu. Jistěže bychom tě poslouchali. Však jsme byli roky zavření mezi pár zdmi. Stále na jednom jediném místě. Heh, i historky z prachobyčejného sečení pole by nás bavily. Navíc sirotčinec, i když… To asi nebylo zrovna šťastné místo.“ Zadumám se na moment. Já sice byla také sirotek, ale měla jsem aspoň někoho. Jakási forma rodiny to byla, i když ne tak úplně vlastní, přesto mi bylo jasné, že vztahy tam byly zcela jistě vřelejší než zrovna v sirotčinci.

„Jen tak? Prostě je sbírají mezi sirotky? Hmmh, nevím, ale čekala jsem, že to bude trochu více… Renomované. Služba, na kterou jsou lidé hrdí. Ovšem… Hádám, že asi ne.“ Povzdechnu si, když se dozvím něco málo o Magistériu a verbování jeho nových členů. „Takže si padl do oka nějakému Magistrovi a… A je to komplikované. Chápu.“ Přispěchám pak s uzavřením této kapitoly, když se Lukyan zrovna nehrne do objasňování detailů. „To život někdy umí být.“ Pousměji se smířlivě, než si vložím do úst další kousek masa z ryby.

„Tak zapít?“ Pokračuji o něco veseleji, když i Lukyan přeladí na trochu pozitivnější melodii. Vína v měchu skutečně moc nezůstalo a je to více symbolické než cokoliv jiného. Počkám, až mi Lukyan podá měch s vínem a pár hlty dopiji zbytek jeho obsahu. Trpká chuť příjemně smyje mastnotu v ústech a já já pak prázdný měch natáhnu k Lukyanovi.

„Pečená a ryba a víno. Dokonce i střecha nad hlavou. A žádné štěnice! A ty jsi mi nechtěl věřit, že je to dnes luxusní ubytování.“ Prohodím rozverně, když už jsme po večeři a je před námi jen otázka hlídky. V první chvíli se zamračím, když uslyším to, že Lukyan můj návrh chce zamítnout, avšak… pokračuje.

„Že bychom se vyspali oba?“ Překvapeně povytáhnu obočí, než pak jen zamyšleně nakrčím rty. „No, vlastně… proč ne. V té tmě toho stejně s předstihem moc neuvidím. Za své lehké spaní ale dnes neručím. Necítím se stále ještě tak úplně… ve své kůži.“ Souhlasím nakonec s návrhem, který je na jednu stranu poměrně odvážný, ale také rozumný. Pokud se budeme zítra muset přes řeku brodit, budeme muset být při síle, kdyby se věci zkomplikovaly. Bylo by nemilé utopit se jako banda koťat kvůli zrádným spodním proudům.

„Tak… Tak dobře. Snad tady hostinec dostojí své výborné pověsti a dobře se vyspíme.“ Vhlédnu ke kusu skály nad našimi hlavami, z kterého visí kořeny rostlin a je obrostlý pár trsy mechu.

„Jen… raději dejme toho krkavce poblíž. Jen tak… pro jistotu.“ Zastavím se v půli pohybu, než se vytáhnu na nohy, abych si nachystala věci na spaní. Všude kolem je tma rušená jen rudým světlem ohně, které vrhá mihotavé protáhlé stíny na skalní převis, pod kterým budeme dnes večer nocovat. A na nebi… Vidím nebe poseté hvězdami, ale přes koruny stromů nikde nevidím měsíc… Ani ten růžový, který mě doprovázel většinu dnešní cesty sem. Stromy se tiše houpou a šumí v mírném větru. Les v noci nespí.

My ale snad budeme.

Přitáhnu si deku až pod bradu, zatímco mám zbraně položené prakticky vedle mě a otočím se krátce na světlovlasého mladíka.

„Dobrou noc, Lukyane.“ Věnuji mu slabé pousmání, než zavřu dnes už snad po sté oči a přijde si pro mě spánek.