Andor.cz - Dračí doupě online

Kazandra

Jakkoliv se snažíš, nedaří se ti navázat spojení s žádnou z tvých vran. Necítíš je. Nevidíš je. Jsou mrtvé? Nic jiného ti nedává smysl a tupá bolest doznívající ve spáncích tě v tom jen utvrzuje. Dokonce i to podivné prázdno, co vnímáš s až palčivou zřetelností. Ať už ta žena provedla cokoliv… Musela to být ona. Ten její pohled, nemohlo to být jinak. Nakonec i Tian o ní přeci mluvil tak, že byla divná. Jiná. Jako vy? Nějakou dobu jen sedíš a mlčíš, necháváš se unášet proudem vlastních myšlenek stejně jako přívoz vlnami tekoucí řeky.

Krisztián vás postrkuje vpřed bidlem a je k tobě natočený zády. Pozoruje břeh, od kterého se vzdalujete. Míhají se na něm světla, avšak zvuk k vám žádný nedoléhá. Zdá se, že jste to opravdu zvládli, nicméně to je ti v tuhle chvíli jen pramalou útěchou. Jsou pryč. Byly to sice jen zvířata stejně jako vaši koně, které jste nechali v té stáji, přesto… Přesto je tohle jiné. Osobní. Strávila jsi s nimi tolik času… Měly tě rády. Ta nejmenší a nejdrobnější z nich měla pár šedivých pírek kolem zobáku a ráda ti poskakovala po ramenou a zobákem se probírala vlasy. A ta s nejmodřejšíma očima a jedním černým pařátkem ti zase sedávala často v okně i poté, co ostatní odlétli a…

Nakonec se přiměješ promluvit.

Sotva zazní do říčního ticha tvůj hlas, Tian se k tobě překvapeně ohlédne. Vzápětí hlavu následuje zbytek těla, jak se natočí bokem, aby na tebe lépe viděl a zároveň mohl pokračovat v zabírání bidlem. Na krátkou chvíli zahlédneš v jeho tváři záblesk úlevy… Snad z toho, že vnímáš? Komunikuješ? Dlouho to nevydrží, přemýšlivě svraští obočí a lehce se zamračí. Nemusí se tě ptát na to, co se stalo, ochotně mu to řekneš vzápětí sama, ačkoliv…

„Jsi si tím jistá?“ zeptá se tě namísto slov útěchy. „Měl jsem pocit, že jsem viděl něco letět na druhou stranu řeky… Jestli jich bylo všech pět neví, ale… Moc ptáků v noci nelétá, ne?“ nadhodí. „Navíc… Hm, cítila jsi, že je někdo zabil nebo…? Já jen, že… Něco je tady jinak. Chtěl jsem nás zkusit schovat, ale nedaří se mi tady dotknout stínu. Tedy asi bych to dokázal, ale jako by mě něco odtlačovalo,“ zachmuří se. Rozhodně to je celé… Zvláštní.

Možná ta žena provedla něco vám oběma… Ale jak? Nebo to může být tím místem. Jste za polovinou šíře řeky, která rozhodně není malá. Možná… Máš pocit, že jsi v jedné z knih narazila na zmínku o tekoucí vodě jako o… Jen si vzpomenout na to slovo. Ostatně voda byla v magii nezanedbatelným elementem. Nosič. Bariéra. Snad jen kdybys měla po ruce zrovna tu správnou knihu.

„A jinak? Jak se cítíš, Kaz? Co se vlastně stalo?“ do přítomnosti tě vtáhne zpátky Tianův hlas. „Vyděsila jsi mě…“ povzdechne si, zatímco se blížíte k světlům na druhém břehu řeky. Nicméně jak se dostanete za polovinu, tak Tian vytáhne bidlo z řeky a na chvíli ho odloží. Namísto toho sáhne po dýce a vykročí k jednomu z provazů natažených přes řeku. „Hm, napadlo mě, že když přetneme vodící lana, můžeme se nechat zanést proudem dál od města…“ nadhodí vzápětí. „Nechci riskovat, že budeme řešit na druhé straně stejné problémy,“ dodá.

Malé zdržení

Nemůžu si než nevšimnout Lukyanovy reakce, když zmíním jméno černovlasého Magistra. I když se obejde beze slov, je více než patrné, že to jméno u něj zadrnkalo na povědomou strunu. A právě i kvůli tomu jsem jej takto vyslovila nahlas, abych si potvrdila své podezření. Ač měl Lukyan jistě jiné kvality, herectví a schopnost skrývat své niterné pocity mezi ně zrovna nepatřila. Více už se ho však ale na něj nevyptávám. Nakonec ani nevím, jestli by mi ty těžce dolované informace k něčemu byly. Když o něm nechce mluvit, nemusí. Kain ho neměl rád, a to bylo samo o sobě dost výmluvné.

„Ano, ze stínů.“ Pokývnu opatrně hlavou. „Bylo to větší než člověk, dobře o pár sáhů. Několik párů rukou s ostrými drápy. V něčem připomínal… No, víš koho.“ Poznamenám skoro šeptem a raději ale nedodávám, že se samotná matka zastavila na kus řeči nedlouho potom. „Ty jsi nějakého z nich někdy viděl? Já viděla na druhé straně vždy pouze stíny. Některé sice patřily do sféry stínů, ale něco takového jsem viděla prvně. Zvlášť, když to dovedlo projít do našeho světa… Hmmh, vybrali jsme si viditelně ten nejhorší ze sklepů ve Wojczynu. Jeden s trhlinou.“ Pokrčím rameny, zatímco se zahledím do praskajícího ohně. Kdyby to však bylo ale jen tak snadné.

„Tak… Ví, že nejsem obyčejná selka, která vyrazila do Cziernowody na jarmark. Neřekla jsem mu nic napřímo, o tom, kdo jsme. Ale něco viděl, něco si zcela jistě domyslel… Přesto mě v tom sklepě nenechal, i když jsem se ho snažila přesvědčit, že je to rozhodně snadnější řešení než se mě snažit dostat ven z města ve stavu, v jakém jsem byla. V tomhle mu věřím.“ Pokračuji zamyšleně než raději myšlenky na Kaina, který tu není, zaměřím spíše na upečenou rybu, která tu naopak je, a ještě tak hříšně voní.

Prvních pár kousků masa se zdá skutečně křehkých a ani mi nevadí, že k tomu nic dalšího nemáme. „Hmm, je to opravdu skvělá ryba.“ Usměji se spokojeně na Lukyana, než se dám opět do jídla. Jen pokývám chápavě hlavou, když zmíní Magistra, který jej poznal. Vím zcela jistě, který z nich to byl.

„Noo, minulého života.“ Využiji té chvíle, kdy mluvím k tomu, abych vytáhla pár kostí z masa. „Nikdy jsi o něm pořádně nemluvil. Tedy v porovnání se mnou. Musel si v tom Magistrovi asi zanechat silný dojem, pokud tě poznal po tolika letech. Oba vypadáme už dost jinak, než když jsme poprvé prošli branou do panství. Ale… Ale pamatuji si, že i mně si docela prohlížel. Asi má dobrou paměť na tváře… Tedy až s tím rozdílem, že já jej ten večer viděla poprvé v životě.“ Poznamenám, než se vrhnu zase do jídla a nechám Lukyana pokračovat v jeho vyprávění.

Nakonec to ale má k příběhu plnému lasky, zrady a zasloužené spravedlnosti daleko. Je to Lukyan a jeho verze příběhu je pouze o tom, jak musel z logických důvodů odjet a pak v lese čekat. Přesto tehdy v lese působil zvláštně. Pochybuji proto, že by to bylo až tak prosté, ale… Ale zrovna já tu z nikoho pravou verzi horko těžko tahat nebudu.

„To bylo také rozumné… Mezi stíny bych tě mohla minout. Tedy pokud bych vyrazila opačným směrem. Jinak bych tě tam zcela jistě poznala, když si jeden z nás.“ Pousměji se. Ano, Lukyan by měl stejně jako ostatní s jiskrou zářit a že takových po městě moc nechodilo. Chvíli pokračuji v jídle, než z ryby nakonec zůstane jen hlava s kostrou a pár zčernalými ploutvičkami.

„Tak jako tak to asi můžeme shrnout tak… že jsme se odtamtud dostali. Nějak. Vzhledem k tomu, jak se věci dovedly pokazit, je to myslím stále, zdařilý závěr katastrofického večera.“ Kývnu povzbudivě na Lukyana, než zbytek prutu na opečení ryby rozlámu na menší a hodím je jen tak to plamenů.

„Vezmu si první hlídku… Ne, myslím to vážně. Ty toho máš za sebou dnes spoustu a já se nějak vyspala. Necítím se rozhodně tak moc unavená. Pár hodin zvládnu sedět a dívat se do nočního černého lesa. Pak se prostřídáme a vyspím se i já. A zítra najdeme brod a bude vše, jak má být.“ Zvednu ruce, abych se se zívnutím protáhla.

„Bylo to nakonec jen malé zdržení.“

Elzbieta

Lukyan si tě vyslechne, když se přeci jen odhodláš mu říci pravdu. Nedívám se na tebe jako na blázna ani nekroutí hlavou, ačkoliv jistou starost v jeho pohledu čteš. „Raději ho zkontroluji,“ navrhne ti, a těžko říci, zda to dělá pro tvůj klid nebo vás obou. Tak či tak bere vak s mrtvým krkavcem ze země opatrně a nepřistupuje k tomu s lehkovážností, jak by se mohlo nabízet. „Hm… Neožije. A pokud ano postarám se o to, aby byl neškodný, ano?“ navrhne ti, než se vzdálí pro dřevo – se sekyrkou i pytlem. Těžko říci, jak moc doslovně to myslel, ale… Víc ti k tomu neřekne.

Je tak na tobě postarat se o oheň i připravit ryby. Lukyan je vyvrhnul a vykuchal už u řeky, i tak je ale musíš nožem očistit od šupin a nasolit a okořenit, aby maso mělo nějakou chuť. Všimneš si, že ryby mají výrazné růžové maso a jemné narudlé šupiny, kterých naštěstí ani není mnoho. Zřejmě to musí být nějaký místní druh.

Neděláš takhle ryby poprvé, jak je správně opéci jsi uměla ještě před společenství, a tak poměrně zkušeně obě ryby nabodneš na naostřený očištěný klacek, který zapřeš o kameny tak, aby sám držel rybu nad ohněm. Bude stačit jím jen jednou za čas otočit, aby se ryby opékaly rovnoměrně. Je to vlastně uklidňující, zkrátka jen něco dělat a nemuset u toho nad ničím zbytečným přemýšlet.

Lukyan si k tobě nakonec přisedne a nějaký čas tam zkrátka jen jste. Mlčíte. Někdy slova nejsou potřeba, stačí vstřebávat tu poklidnou atmosféru u praskajícího ohně doprovázenou vůní pečených ryb, co se začíná linout kolem. Hlad, co ti svírá žaludek je nakonec i dobrým znamením stejně jako to… Jak moc obyčejný a známý pocit to ve skutečnosti je. Zkrátka jen hlad. Nic nepřirozeného ani děsivého.

Nakonec je to ovšem právě Lukyan, kdo promluví. Je ti jasné, že to není jen tak. Nikdy nebyl zrovna někým, kdo by rád vyzvídal od ostatních. Přesto se tě nyní ptá. Na Kaina. Na to, co se stalo. Kdo ví jak dlouho – kolik hodin – nad tím vším musí přemýšlet.

Lukyan ti mlčky naslouchá, když začneš mluvit o Kainovi. Na okamžik přemýšlivě svraští obočí, avšak vzápětí kývne hlavou na znamení, že ví, o čem mluvíš. Snad jen těžko říci, zda o Cziernowodě nebo i komediantovi, ale nakonec by ses nedivila, kdyby věděl o kom mluvíš. Do rozhovorů se sice příliš nezapojoval, avšak často poslouchal.

Pokračuješ tedy dál, tentokrát se vracíš slovy i vzpomínkami do Wojczynu a okamžiku, kdy jste se s Lukyanem rozdělili. Všimneš si, jak sebou lehce trhne, když zmíníš to jméno. Konstantyn. Zná to jméno. Musí ho znát.

„Bylo to správné rozhodnutí,“ kývne krátce hlavou, když se na chvíli odmlčíš, avšak více tě nepřerušuje a mlčky ti naslouchá dál. Od okamžiku, kdy ses dala na útěk to totiž teprve začíná být opravdu zajímavé. Lukyan nemá ani tušení jak moc – od tebe se to nakonec nedozví. Zatímco vyprávíš příběh toho večera i noci, tak z něj obratně vystříháváš všechny ty podstatné detaily týkající se Kaina a toho, co ve skutečnosti může za tvůj stav. Navzdory tomu to ovšem i tak vyznívá dost divoce a na to, aby měl Lukyan nad čím přemýšlet a nezaobírat se věcmi, které nepotřebuje vědět. Ostatně už jen zmínkou o bytosti u druhého světa ho přinutíš se napřímit a překvapeně na tebe pohlédnout.

„Počkat… Jaká bytost… Ze stínů? Z našich stínů? A tys ji zabila?“ potřese hlavou. „Takže… Jsou skuteční,“ vydechne polohlasně. „Dobře, tohle… Nejsem si jistý, co na to říci. Tohle jsem nečekal. Doufal sem… Hm…“ skloní hlavu, zatímco si mne mezi ukazováčkem a palcem kořen nosu. „Takže ten Kain… Zná… Ví, co jsme zač? A přesto ti pomohl. To je hádám, dobré znamení,“ spíše si povzdechne než cokoliv jiného. „Hlavně, že jsi v pořádku a je ti lépe…“ shrne nakonec to, na čem záleží nejvíce. Ačkoliv… Skutečně jsi? Sama moc dobře víš, že takhle jednoduché to skutečně není.

Lukyan si od tebe vezme klacek s nabodnutou opečenou rybou. Na rozdíl od tebe se na to hladově nevrhá, vlastně vůbec nikam nepospíchá jako by snad po celém dni neměl hlad. Nicméně maso je skutečně dobré. Křehké. Rozhodně ti to připadá jako ta nejlepší pečená ryba, jakou jsi kdy v životě měla.

„Komplikace… Ne, komplikace bych tomu neříkal. Když se na nádvoří objevili magistři, musel jsem zmizet. Ten, co mě poznal… Pamatuji si ho. Z předchozího života. Víš… Jak to myslím…“ krátce se odmlčí.

„A do toho ty zvony… Bylo to opravdu zvláštní. A nepříjemné. Do toho se to ve městě začalo hemžit místní domobranou i ozbrojenci… Nechtěl jsem tě tam nechat, ale k hostinci jsem se nemohl vrátit a kdybych někde zůstal čekat, mohli bychom se minout. Jakmile se mi podařilo se dostat z města, zamířil jsem oklikou na místo, kde jsme se měli setkat, pokud by se něco stalo a čekal tam do rána,“ odpoví ti nakonec, zatímco obírá část ryby.

Historky u ohně

„Ne…“ Potřesu automaticky zamítavě hlavou, když se Lukyan tak podezřívavě zeptá. Je to vlastně první, co mě napadne. Nemluvit o tom. Zatloukat. Jak bych něco takového vůbec komukoliv z nich dovedla vysvětlit? A jaké další problémy by to způsobilo? Raději to ani nechci domýšlet. Už stačí, že sama v tom nemám jasno. Dějí se mi divné věci. Divné i pro toho, komu ukousla ruku spící obří bohyně.

„Nedivil?“ Ušklíbnu se přeci jen lehce, když se mi Lukyan tak mile pokusí nahrát k možnému dobrovolnému doznání. Skoro jako rodič, který chytil dítě při činu, ale chce mu dát šanci, aby se přiznalo samo.

„No… Měla jsem pocit, že se ten vak hýbe. Vím… Zní to šíleně. Slyšela jsem nějaké šustění, a tak jsem vstala, abych to zkontrolovala. Ale… Ale takhle z blízka vím, že je ten krkavec mrtvý. Asi se mi jen něco zdálo. Byl to… náročný den.“ Pokrčím rameny a nevím, jestli se snažím více přesvědčit jeho nebo sebe. Prostě jen se mi něco zdálo? Mysl mohla být unavená a… A tak prostě na nějakou dobu vypnula? Ne, tohle se mi doteď nikdy nestalo. Navíc jsem si stále pamatovala ten pocit proudící krve v žilách a srdce ještě stále zpomalovalo do běžného rytmu. Něco se stalo. Ale co?

„Hmmh, asi bude lepší ho odnést… Ale raději ne moc daleko od nás. Kdyby se třeba přeci jen… Ne, ne… Určitě jen tak neožije.“ Věnuji Lukyanovi poněkud nervózní úsměv a raději vykročím pryč od pytle s opeřenou mrtvolou. Nechám Lukyana, aby se postaral o koně, zatímco opět oživím oheň a počkám, až přijde zpátky i s rybami. Rozhodně je zdatným rybářem, ať už to udělal jakkoliv. Snad… Vzpomenu si na to, jak rychle zabil krkavce na začátku tohoto dne a vlastně si řeknu, že ulovit rybu s takovými reflexy nakonec nemohlo být až tak těžké.

„Dobře, dobře… Nějaké rovnější větve se budou hodit.“ Pokývnu na něj. A zatímco se Lukyan vydá do lesa pro dřevo, já se postarám o ryby, abych je vyvrhla a očistila. Zbytky pak zanesu dál do lesa. Jen pro jistotu. A jakmile se vrátím, vytáhnu z brašen nějakou tu sůl a bylinky. Počítali jsme, že budeme dost možná některé dny nocovat venku a snad se i poštěstí ozvláštnit si stravu nějakým čerstvým úlovkem. Sice bych byla raději třeba za ušáka, ale rybami rozhodně také nepohrdnu.

Nasolím ryby a posypu je trochou sušených bylinek, než je upevním na klacky, které Lukyan přinesl. Až, když se přesvědčím, že pevně drží, zapřu je a zajistím pár kameny tak, aby byly dostatečně vysoko nad plameny a mohly se pořádně propéct, a ne rovnou spálit. Je to vlastně příjemně prostá činnost. Po tom všem, co se mi dnes stalo, se pro jednou mohu soustředit na něco tak prostého. Až, když je vše hotové, posadím se vedle ohniště a zavřu oči, zatímco mě do tváře hřeje sálavé teplo plamenů.

Jen krátce se otočím na Lukyana, když se posadí kousek vedle mě. Je na něm vidět, že se na něm dnešní den opravdu podepsal. Měl toho za sebou tolik.

Nemluvím na něj. Nechám ho odpočívat a raději se zase zahledím do ohně a na opékající se ryby, jejichž kůže už začíná příjemně zlátnout a na pár místech se s tichým pískáním škvíří. Voní to… velmi lákavě. Až se přistihnu, jak až příliš často otáčím rybami, aby se náhodou nepřipekly na některé straně více než na druhé a kontroluji, jestli už náhodou nejsou hotové. Konečně se mi totiž vrátila chuť k jídlu a já se tak na dnešní večeři opravdu, ale opravdu těším.

Všeho ale do času.

„Hmm?“ Tázavě pohlédnu na Lukyana, když se přede mnou objeví měch se zbytek vína. Tohle je nečekané. Myslela jsem, že jsme ho už všechno vypili. No, rozhodně si ale nestěžuji. Vděčně kývnu a vezmu si jej od něj, abych si trochu lokla a zase mu jej beze slova vrátila.

Ticho přerušované pouze praskáním ohně se opět natáhne, když v tom se ozve Lukynův hlas a padne otázka, kterou jsem ostatně očekávala dříve nebo později. To ale nic neměnilo na tom, že jsem stále nevěděla, jak na ni správně odpovědět.

„Kain? Kain byl… Tedy je… Někdo, koho znám.“ Začnu poněkud obšírně. „Pamatuješ si, jak byl zhruba před rokem ten turnaj, po kterém jsme s Kazandrou a Wertherem vyrazili do Cziernowody? Seznámili jsme se tam. Myslím, že už si o něm jistě něco slyšel. Byl to ten komediant.“ Ušklíbnu se lehce tomu slovu, kterým jej označovala Kazandra a vlastně i v historkách z Cziernowody nebyl nikým jiným než komediantem, potulným hercem. Byla to verze, která byla bezpečnější, protože už tehdy jsem věděla, že tak snadné to s ním rozhodně nebylo.

„Pomohl mi… Tedy, abych začala přímo od začátku a nevyprávěla příběh od půlky jako naprostý amatér, tak v hostinci, kde jsme se rozešli, jsem potkala toho černovlasého Magistra. Konstantyna. Trval na tom, že musím zůstat ve svém pokoji a nedělat problémy jako hodné děvče. Zamknul mě tam. To mi tak nevadilo. Mohlo to totiž dopadnout mnohem hůř. Vylezla jsem oknem i s našimi věcmi a vydala se na dvůr… Ale ty jsi nikde nebyl. Byl tam jen ten plešatý Magistr, který držel tu kuši a chtěl, abych se vzdala… Nemohla jsem to udělat, když jsem zrovna tomu druhému pláchla oknem, tak… Tak jsem se rozhodla utéct.“ Pokývám hlavou, jako kdybych znovu přemýšlela, zda to byla dobrá volba.

„Vzala jsem to skrz Stíny a… Nedívej se na mě tak. Ta šipka z kuše mě před tím ošklivě trefila do nohy. Kdybych po něm nehodila své věci, mohlo to dopadnout hůř. Rozhodně jsem mu ale nemohla utéct jen tak přirozeně. Takže… Jsem vyrazila pryč, jak nejrychleji to šlo. Ovšem ty zvony… Sám si to už říkal, bylo to těžké. Mnohem těžší, než by to jindy mělo být. Už jsem se vzdala myšlenky, že se z města dostanu na první dobrou. Chtěla jsem se někam schovat, zhojit si nohu a pak pokračovat… Ale měla jsem ho pořád v patách. Pak jsem však potkala Kaina. Úplnou náhodou… Ne, vážně. Opravdu jsem jej nezkoušela hledat po hostincích s Magistrem v patách a krvácející nohou. Prostě jsme se na ulici srazili? No, dá se to tak také popsat.“ Otočím se krátce na Lukyana, než se opět zahledím do plamenů a pokračuji.

„Pomohl mi… Schovali jsme se ve sklepě, kde jsem si mohla konečně odpočinout. Ostatně do rozednění byl čas. Hmmh, no a pak se věci zase trochu zkomplikovaly…“ Poposednu si, abych opět otočila klacky s rybami a zároveň získala čas na to, promyslet si, kam tohle vyprávění teď stočím.

„Asi, jak jsem skákala skrz Stíny, muselo to něco přitáhnout. Bytost patřící do toho druhého světa. Zaútočila a… Musela jsem vstoupit do Stínů, abych ji vůbec mohla zranit. Bojovala jsem s ní. Zabila ji… A podepsalo se to na mě. Všechno, co se stalo.“ Ztlumím zamyšleně hlas. „Nebýt Kaina, nedostanu se z města… Ne v tom stavu, v jakém jsem byla. Každopádně… Už je to výrazně lepší. Měl pravdu, když říkal, že se potřebuji jen vyspat.“ Dodám o něco jasnějším hlasem, zatímco vezmu klacky s rybami a jeden z nich podám Lukyanovi.

„A co se vlastně stalo u tebe? Počítám, že také nějaké komplikace.“ Povytáhnu obočí, zatímco se dám s chutí do jídla, až se musím krotit, abych příliš nehltala a neskončila ještě s kostí v krku.

Elzbieta

Je to snad šílenství, co se o tebe pokouší? Od setkání s Kainem a toho v co to nakonec vyústilo se zdá všechno tak… Intenzivní a pokřivené zároveň. Necítíš se tak úplně sama sebou, dokonce i nyní vnímáš ten neurčitý pocit – sílu vířící pod kůží, kterou nejsi schopna pojmenovat nahlas a vlastně ani v duchu. I zdánlivě obyčejné věci se křiví a mění v podivný sled událostí, co nedávají smysl. Jako teď. Jak dlouho jsi se musela sklánět nad tělem krkavce? Jistě déle než jen pár minut. Přesto si to nepamatuješ, někdo… Něco ti ukradlo čas. Další kousek tvého života.

Lukyan přimhouří oči, zatímco se k tobě blíží. Netváří se, že by ti to věřil. Lehce povytáhneš obočí a přelétne pohledem mezi tebou a vakem. „Určitě se nic neděje…?“ zeptá se, avšak více na tebe netlačí a už vůbec ne poté, co se chopíš vysvětlování. „Dobrá…“ pomalu a rozvážně kývne hlavou. „Určitě se ti to jen zdálo? Dnes bych se už nedivil asi ničemu,“ poznamená. Skoro jako by ti schválně dával možnost něco dodat. Říct pravdu.

Krkavec se i nadále tváří mrtvě a nic ve vaku se nehýbá. „Možná bych ho měl dát jinam… Asi pověsit, aby se na to v noci nevrhla zvěř…“ poznamená krátce, nicméně to už zavedeš řeč raději k úlovku, co přinesl. U řeky rozhodně nezahálel, vlastně je to celkem obdivuhodný výkon vzhledem k tomu, že světlo už padá a Lukyan u řeky nestrávil čas navíc. Na druhou stranu – pro někoho s vašimi reflexy by nemělo být zase tak obtížné být dostatečně rychlý a přesný na nabodnutí ryby… Snad na naostřený klacek?

„Hm… Říkal jsem si, že to přijde k chuti. A čerstvé maso ti jen prospěje,“ kývne hlavou a snad se i krátce pousměje, když mu pochválíš úlovek. Rozhodně to bude lepší večeře, než jsi původně očekávala. Když se vrátíš k ohni, abys oživila skomírající plamen, Lukyan uváže koně kousek od převisu, v místě, kde se můžou pást na lesní trávě. Poté se vrátí zpátky k tobě, s rybami i naplněnými vaky s vodou.

„No… Je pravda, že tohle byl… Dlouhý den,“ přitaká bez dohadování se a přesvědčování tě, jak je všechno v pořádku. „Dobře. Tady,“ podá ti ryby, „nachystám ještě další dřevo a donesu ti něco na čem by se ty ryby daly opéci… Víš jak. Jakmile si jednou sednu, bude se mi špatně vstávat…“ unaveně se pousměje.

A zatímco se ty vrhneš na čištění ryb a jejich přípravu – naštěstí s sebou máte i sůl a sušené bylinky právě pro tyto případy – tak Lukyan ještě na chvíli zmizí pro další dřevo a klacky. Až v okamžiku, kdy je skutečně vše nachystáno, tak se jde posadit vedle tebe.

Ve tváři se mu objeví bolestný výraz, jakmile dosedne a dovolí svým zádům se nahrbit a nohám natáhnout. S dlouhým výdechem přivře oči… A nějaký čas nic neříká. Tma kolem vás houstne, jak zmizely i poslední paprsky prodírající se skrze koruny stromů. Jste tu jen vy, les a ryby, které začínají vonět. Ostatně i ta slabá vůně pečeného masa ti připomene, jak obrovský hlad máš. Možná by nebyl takový problém se zakousnout i do polosyrové ryby.

Lukyan se nakonec pohne a zaloví rukou ve věcech za sebou, aby z nich vytáhl menší měch. Poznáváš ho. Je to ten s vínem. Moc ho tam asi už nebude, ale přeci jen tam něco zašplouchá. Mladík se napije a mlčky ti nabídne.

Chvíli to i vypadá, že to ticho mezi vámi se ještě více prohloubí, než…

„… kdo to vlastně byl, Elo? Ten… Kain…? Co se ve Wojczynu vlastně stalo?“  zeptá se tě. Nezní naléhavě a vlastně ani příliš jistě. Dokážeš si představit, že se k tomuhle odhodlával celou tu dobu, co mlčel.

Kazandra

Snažíš se určit rychle směr, kterým se musíte vydat. Čas vám už došel, a tak nezbývá než spoléhat se na to mizerné „asi“, které ti rezonuje myslí. Není to nic příjemné, avšak nakonec vy oba musíte improvizovat a pracovat jen s tím málem, co v této nepříjemné situaci máte. Srdce ti buší v rytmu koňských podkov dopadajících na kamenné dláždění. Štěkot psů. Rudý svit měsíce. Chlad řeky. Všechno se to děje tak rychle. Blížíte se k rozsvícené lucerně označující vstup na jedno z mol, kde kotví malý přívoz. Skoro to vypadá, že tam někdo je… Možná hlídač? Těžké kroky ozbrojenců se blíží, slyšíš křik. Nerozdělují se, psi jdou po vaší stopě.

Natáhneš se po jedné z vran, co vám akorát prolétává nad hlavami, na pár vteřin si vypůjčíš její oči, abys zkontrolovala, kolik máte času a zda… V tu chvíli to zahlédneš. Tu ženu s plavými vlasy jedoucí na koni držící se několik metrů za ozbrojenými muži. Vaše pohledy se střetnou. Ne ten její a vrány. Vaše. V tom kratičkém záblesku spatříš, jak zvedne hlavu k nebi. Koutek rtů jí povyjede výše v náznaku ušklíbnutí.

Spánky ti prošlehne prudká řezavá bolest až k očím.

Bolest tak silná, že na pár vteřin nevidíš. Nic nevidíš. Jen rudé mžitky tančící uprostřed ničeho. Objevují se a zase mizí, zatímco pod jazykem cítíš železitou pachuť. Krev. Cítíš ti v ústech, lechtá tě v nose. Dojde ti to až opožděně. Krvácíš.

„Kaz!“ slyšíš Tianův vyděšený hlas.

Od toho okamžiku je všechno jako v mlze. Na koni se udržíš, vnímáš a víš, co děláš, přesto ti připadá všechno podivně utlumené. Vzdálené. Tian na tebe mluví, ale je těžké se soustředit na jeho hlas, v té bolesti svírající spánky ti všechno splývá do temného hukotu, ve kterém…

… první jasná myšlenka přichází až s pohledem na vlnící se hladinu řeky křivící rudý svit měsíce. Stojíte na přívozu uprostřed řeky. Tedy… Tian a koně stojí. Ty sedíš. To Tian… Vybavuješ si, že tě přiměl se posadit poté, co jste se za značně dramatických okolností nalodili. Nikdo tu s vámi není, postaršího muže Krisztián shodil do řeky poté, co ho přinutil vás vzít na přívoz a odrazit od břehu. Převozník zde není nutný, unáší vás proud řeky a ve správném směru loď drží sestava napnutých lan a na rychlosti přidává Tian pomocí bidla, kterým pravidelně zabírá. Tak silně a rychle jak jen dokáže.

Celé je to tak… Zvláštní. Přízračné ticho ruší jen šplouchání vody a tiché podupávání uvázaných koní.

Jak se blížíte do poloviny řeky, bolest rychle ustupuje, skoro jako by ji něco… Tlumilo. Zůstává po ní jen ten neurčitý tupý pocit… Avšak čím více jsi při smyslech, tak tím palčivěji si uvědomuješ, že necítíš své vrány. Ani jednu z nich. A stejně tak nevidíš žádný ze stínů plachtících po obloze nad vámi…

Věci, kterým nerozumím

To něco v tom ohni mě přímo láká, abych přimhouřila oči a zaostřila na něco ukrytého v něm.

„I když tě to bude lákat… I když budeš mít ten pocit, tak jsou věci, které… Nechceš vidět. Vnímat. Vědět o nich. Není to bezpečné, Elo…“

Vybaví se mi v hlavě Kainovo varování. Apel na to, abych nepokoušela tuhle jeho schopnost, která by mě mohla rychle opět dostat do problémů. Přesto se ale nemůžu zbavit té zvědavosti, která je mi vlastní. Stačilo by jen tak málo, abych… Ne, neměla bych. Kain to říkal jasně. Nechci to vidět. Vnímat. Přesto… Třeba by tohle nebylo až tak zlé. Možná kdybych jen…

Ale to už mě ze zamyšlení vytrhnou podezřelé zvuky linoucí se od pytle s mrtvým krkavcem a dilema zda zvědavost zvítězí nad zodpovědností se vytratí do ztracena. Najednou mám hlavu plnou toho režného pytle, který se… hýbe! Opravdu se hýbe. I když by vůbec neměl. Ne, ten krkavec byl mrtvý, ale přesto… Ne, nehodlám se tvářit, že se nic neděje, a tak s dýkou v ruce vykročím k pytli, a ne až tak mrtvému krkavci.

Ještě, než vůbec na vak sáhnu, všimnu si obrysu, který se pod hrubou látkou vzdouvá. Tam je hlava… Tam křídlo? Viditelně se musel už vymotat z té látky, do kterého ho Lukyan zabalil a teď se snažil dostat ven. Obyčejnému krkavci bych v tomto nedávala moc šancí, ale tohle nebyl obyčejný krkavec. Trhnu sebou a srdce mi poskočí, když se zpoza mě ozve náhle hlasité zapraskání nejspíše ze silnějšího sukovitého polínka, které jsem tam před tím hodila. Jiskry se rozletí vstříc noční obloze a já jen syčivě vydechnu, zatímco se otočím zpátky k pohybujícímu se pytli.

Podřepnu si. Natáhnu ruku a… A jako kdyby se v ten moment krkavec rozhodl dál hrát mrtvého. Po pohybu a oživlém krkavci není ani památky. Místo toho nahmátnu obrysy ztuhlého opeřeného těla, které se zdá studené stejně jako zem, na které leží.

„Blázním… snad?“ Zamumlám, ale dech mi drhne v hrdle a zní najednou nezvykle těžce. Srdce mi totiž tluče, jako kdybych mě Volch hnal už snad po sté kolem hradeb. Cítím, jak mi buší v hrudi ve snaze se z ní snad probít ven na svět a společně s každým naléhavým úderem mi doslova v uších hučí vlastní krev. Jako kdybych mohla vnímat každou vlnu krve rozháněnou mi do těla až ke konečkům prstů, kde…

Skoro až nadskočím, když se ozve náhle hlas. Ohlédnu se a chvíli mi trvá, než si uvědomím, kdo cože se to vlastně stalo. Že je to jen Lukyan, který se vrátil od řeky i s koňmi. Co tu dělá tak brzy? Nebyl přeci pryč tak dlouho, ani jsem nepřiložila tolik dřeva a… Pohled mi padne na ohniště, které bylo plné dřeva, když jsem od něj odcházela, avšak teď už z polínek byly jen ohořelé kusy žhoucího uhlí.

„Eh… Co?“ Zmůžu se v první chvíli jen na dost chabou odpověď, zatímco pohledem kmitám mezi Lukyanem a ohništěm, které buďto shořelo rekordně rychle a nebo mi prostě nějaký čas chybí… Opět. Nevím, co si z toho, co se mi stalo, vzít. Snad jen odpověď na vlastní otázku, jestli skutečně neblázním.

„Já… Ne… Co? Neděje.“ Nepříliš vylepším svou odpověď, avšak hned na to rychle stáhnu ruku z pytle s krkavcem a postavím se na nohy i s dýkou v ruce, abych ji tam nenechala.

„Měla jsem jen pocit, jako kdybych něco viděla. Ale asi… Možná kolem toho pytle jen něco proběhlo. Je noc a… Hmmh, není tu pořádně nic vidět.“ Pousměji se naproti Lukyanovu vážnému výrazu. „Tak jsem to šla zkontrolovat.“ Pokývnu hlavou, jako kdybych se sama snažila přesvědčit, že za tím nic víc nebylo. Přesto na chvíli skloním pohled opět k pytli v trávě…. Který se nehýbe, než… Raději vykročím k Lukyanovi.

„Pěkný úlovek.“ Pochválím dvojici ryb, které sice nepoznávám, ale určitě z nich bude slušná večeře. „Trochu přiložím a budeme je moct opéct. Chceš s nimi nějak pomoci? A u řeky bylo jinak vše v pořádku?“ Zeptám se, než dojdu k ohništi, abych zachránila skomírající plamen. Měla jsem jeden úkol a… No, alespoň nevyhaslo. Přiložím pár větévek a rozfoukám doutnající uhlíky, než tam vhodím i nějaké silnější kousky dřeva.

„Možná by sis už měl odpočinout. Já se o to postarám. Máš toho za sebou za dnešní den víc než dost.“ Sklouznu po něm starostlivým pohledem, než se pak případně chopím přípravy ryb pro nás oba. Však to není nic těžkého je očistit a připravit k opečení nad ohněm.

Nebude to špatná večeře.

Elzbieta

Krátce se Lukyanem rozloučíte, ostatně za chvíli byste se měli opět shledat, pokud nenastanou cestou k řece a zpět nějaké komplikace, a ty zůstaneš sama. Oheň se už pěkně rozhořel a příjemně hřeje, zatímco ty máš k dispozici Lukyanův vak s oblečením. Nedá se úplně říci, že by si toho s sebou bral mnoho, ale jedny kalhoty tam najdeš. Lukyan sice nemá zrovna dívčí postavu, ale máš štěstí, že také není žádným čahounem, co by tě převyšoval o několik hlav. Kalhoty si tak budeš muset více stáhnout v pase a jsou ti o něco volnější, než jsi zvyklá, nohavice naštěstí řeší boty. Ostatně sundat si je aspoň na chvíli po takové době je celkem příjemné. Tak či tak výsledek je poměrně uspokojivý, a tak se můžeš hřát u ohně ve vypůjčených kalhotách.

Stačí vždy jednou za čas přiložit pár polínek, které Lukyan nachytal, ačkoliv je ti jasné, že na dřevo bude muset ještě jednou jít až se vrátí. Kolem ohně se rozhostí příjemná uvolněná atmosféra uvozená teplem, které z ohniště sálá. Ať už chceš nebo ne, tvůj pohled stále přitahují rudo oranžové plamenné jazyky vzpínající se k nebesům. A to i navzdory tomu, že s sebou přináší bolavé vzpomínky, které ve skutečnosti nejsou tvoje. Avšak možná… Možná je v tom něco více. Možná by stačilo se jen více soustředit, zaměřit se na ten jeden jediný rudý bod žhnoucí uprostřed ohniště, abys viděla… Prohlédla… Víc…

Jenže v tu chvíli se ozve ten zvuk.

Krkavec. Ten zatracený krkavec. Pohledem vyhledáš vak, jehož látka se napíná a vlní jako by snad pták dosud jen spal a nyní se začal probouzet. Neozývá se krákání ani ten strašlivý křik, pouze se to hýbe. Skoro jako by se to snažilo roztáhnout křídla nebo se vymotat ven.

Pomalu se vytáhneš na nohy a se zbraní v ruce pomalu dojdeš k pytli ležícímu na zemi pár metrů od skalního převisu. Víš, že by krkavec v něm měl být zabalený ještě do kusu látky společně s nožem, kterým ho Lukyan zabil, přesto ti připadá dle toho, jak se hýbe, že je ve vaku na volno. Skoro vidíš obrys hlavy, co se pohne směrem nahoru i křídel, co látku na chvíli napnou. V ohni za tvými zády hlasitě zapraská a plameny vyšlehnout do všech směrů. Zní to skoro takřka výhružně. Varovně.

Opatrně se vaku dotkneš a…

… nic.

Cítíš látku obepínající ztuhlé mrtvé tělo opeřence. Žádné teplo. Pohyb. Život. Přesto bys přísahala, že jsi to viděla a bylo to… Skutečné. Muselo být. Nebo snad ne? Tak či tak nic se neděje. Ať už je mrtvý nebo ne, tak se rozhodně mrtvě tváří. Avšak i přesto ti srdce naléhavě tluče. Buší ti v hrudi podobno kladivu dopadajícímu na kovadlinu, slyšíš ten sílící hukot v uších a s každým dalším úderem čím dál zřetelněji vnímáš i puls pod svojí kůží, vibrující i v konečcích prstů a…

„… hm, jestli máš až takový hlad, tak mám dobrou zprávu, krkavce si můžeme nechat pro případ nouze,“ protne vzduch bez varování Lukyanův hlas. Srdce ti klopýtne a vypadne z toho zrychlujícího rytmu, a tak křehká chvíle se rozbije na tisíc střepů. Ačkoliv chvíle… Jak dlouho se tam skláníš nad vakem s dlaní přitisklou k mrtvému krkavci? Oheň za tebou už skomírá, plameny olizují poslední zbytky zuhelnatělého dřeva a uhlíky na okrajích už zešedly, skryté pod vrstvou popela.

„Děje se něco, Elo?“ z Lukyanova hlasu se okamžitě vytratí ten náznak veselí, se kterým tě prvně oslovil a rychle zvážní. Okamžitě seskočí z koně a rozejde se k tobě. Oblečení má na pár místech navlhlé, zejména nohavice kalhot, a co více – od řeky přinesl i dvojici svázaných vykuchaných ryb, které dle všeho musel ulovit tím, že je nabodl na něco ostrého. Vlastně... Takové ryby vidíš poprvé. Jsou velké, s rudými ploutvemi i narudlými šupinami, zatímco jejich oči se žlutě lesknou.