Andor.cz - Dračí doupě online

Ne až tak nerušené čekání

Lukyan mě stále podpírá, zatímco vkročíme pod převis, pod kterým dnes strávíme společně dnešní noc. Tedy snad… Pokojně počkám na místě, zatímco se Lukyan postará o vše ostatní. Je mi to poněkud hloupé, že mu nemůžu pomoci, ale stále se necítím natolik jistá ve svém těle, abych pomohla více než bych nakonec překážela. A tak jej pouze tiše sleduji, zatímco sem postupně odnosí věci z našich odstrojených koní. Vypadá… Opravdu unaveně, ale na druhou stranu vím, že tohle nakonec zvládne. Je to ostatně Lukyan, ten z nás, který dostával nejkrutější školu.

„Hmm, děkuji za štědrou nabídku. Minimálně kalhoty se budou hodit.“ Strčím významně prst skrz roztrženou díru na boku stehna, z které se po celé dálce nohavice táhne tmavý flek zaschlé krve. Zašít to nebude tak těžké, ale vyprat to, to bude už větší problém.

„Opravdu jsem si tímhle vysloužila nákupy ve městě? Ty mě rozmazluješ.“ Zalétnu krátce pohledem k Lukyanovi, který zrovna skládá na zem poslední ze sedlových brašen. „Ale ne… Rozhodně teď nepadne, že to tedy budu podnikat častěji.“ Ušklíbnu se a natáhnu se pro deku.

To už ale Lukyan zmizí v lese, aby nachystal dřevo na večer a rozdělal oheň. Opírám se o jeden z kamenů a celé to sleduji, než přijde řada na mě, abych alespoň trochu přiložila ruku k dílu. Přisunu se k ohništi, vedle kterého se posadím a kývnu na Lukyana.

„Jistě budu. Ty také. Však, co by se zrovna tady… Ehm, no asi to raději necháme nedořečené.“ Zašklebím se na moment. „Zkusím neusnout.“ Dodám pak vzápětí odhodlaněji, než se Lukyan vydá i s koňmi dále do lesa, směrem k řece. Ještě chvíli poslouchám vzdalující se zvuky té vzdálující se skupiny, než nakonec nastane ticho. Tedy takové ticho, jaké asi může v živém lese být. Oheň příjemně hřeje, takže se mi ani od něj nechce, ale nakonec se s povzdechem zvednu, abych došla pro Lukyanovy věci a vytáhla z nich alespoň náhradní kalhoty. Zuji si boty a stáhnu ty své, roztrhané, než si obléknu druhé, které jsou podstatně větší, než na jaké jsem zvyklá. Nohavice jsou delší, takže je musím založit a nacpat do vysokých bot, zatímco v pase si je musím přitáhnout opaskem. Nakonec to ale vcelku jde. Rozhodně je to ta snazší varianta, než kdyby si Lukyan potřeboval půjčit mé oblečení.

Zase trochu lépe oblečená se posadím zpátky k ohni a přihodím pár silnějších kusů suché větve. Oheň spokojeně zapraská a zase se trochu více rozhoří. Přitáhnu si nohy k tělu a deku přehodím přes záda, do kterých se nejvýrazněji opírá chlad lesa. Tohle je… příjemné. Velmi příjemné. S bradou opřenou o ruku položenou na kolenou sedím a sleduji tančící plameny, zatímco doslova vsakuji tu sálavou horkost, kterou plameny vydávají.     

Plameny tančí a proplétají se jeden přes druhý. To divadlo se mi střídavě rozostřuje a zase zaostřuje, jak do nich nehnutě hledím. A s tím, jak je vše pokaždé jiné a přitom stejné, se má mysl na moment prostě vzdálí a zůstane jen ten přítomný okamžik, kdy snad až fascinovaně hledím do rudo zlatých plamenů. Skoro jako kdybych v nich… něco? Ne, neuhýbám pohledem, ale jen se trochu více natočím k ohništi, abych přihodila další kousek dřeva a sledovala, jak se po něm šíří hladové plameny. Připomene to… Ne, tohle raději ne. Potáhnu trochu ostřeji vzduch do plic a krátce zakašlu nad tím najednou nepříjemným štiplavým pachem kouře připomínajícím spálené vlasy.

Čas však běží dál a já se od ohně ani teď nevzdaluji. Potřebuji jej. Potřebuji to teplo, které z něj sálá. A tak tam dál tiše sedím a odpočívám, zatímco se v lese začne šeřit. Když v tom…

„Hmmh?“ Zamračím se a zahledím se přes oheň po zvuku, který sem hned na první poslech nepatří. Ne, nezní to jako vracející se Lukyan. Spíše takové šustění?

Chvíli očima hledám jeho zdroj, než…

„Ne… nenene. To snad!“ Zaúpím tichounce, když vidím, jak se vak s mrtvým krkavcem, který se mi před pár hodinami snažil vyklovat oči, zase hýbe. Já mu to říkala! Říkala jsem mu to, ať ho tam necháme! Letí mi hlavou, zatímco se vak i nadále hýbá a já moc dobře vím, že nic přirozeného na tom není.

„Sakra…“ Natáhnu se po zbraních, abych do ruky uchopila dýku.

„…Sakra.“ Zapřu se rukou o zem, abych se poněkud ztěžka vytáhla na nohy.

„A sakra!“ Vykročím obezřetně hýbajícímu se vaku ležícímu na zemi. Obejdu ohniště, ve kterém je čerstvě přiloženo, takže je v tuhle chvíli mou nejmenší starostí. Sice se necítím stále plně ve své kůži, ale rozhodně jsem na tom lépe než před tím. Teď už by ten krkavec neměl tolik šancí! Uklidňuji se, zatímco držím rukojeť dýky a přistupuji k vaku, vedle kterého si pak tiše podřepnu a po chvilkovém zaváhání natáhnu ruku, abych se jej dotkla a zkusila ucítit, co přesně se pod látkou hýbe.

Ne, rozhodně jej nehodlám otvírat a dívat se dovnitř. Spíš to celé kontrolovat a pokud je krkavec skutečně opět naživu, nezbývá mi než doufat, že je látka dost pevná na to, aby se neprodrápal ven a i kdyby. Pořád mám po ruce dýku, kterou z něj můžu zase rychle udělat mrtvého krkavce, přesto do vaku zatím nebodám. Lepší to bude sledovat, co z toho bude.

„Ty prostě nedáš pokoj, co?“ Napůl zavrčím a napůl si povzdechnu.

Elzbieta

Navzdory tvému odvážnému tvrzení, že se snad už dokážeš i udržet sama tě Lukyan podrží, dokud se sám neujistí, že se po chvíli nezačneš kácet zpátky na zem. Neunikneš ani jeho kritickému pohledu, když od tebe přeci jen kousek poodstoupí, ovšem nemáš pocit, že by ses snad měla kamkoliv začít kácet.

„No vida, vážně stojíš,“ zhodnotí to a slabě se pousměje. „Ale budu klidnější, když se o mě raději zapřeš,“ dodá vzápětí, kdyby tě snad napadlo vydat se ke skalnímu převisu samotná. „Pár hodin…“ odpoví ti na tvoji otázku poněkud neurčitě, „trochu jsme si zajeli. Ale aspoň to nevypadá, že bychom měli někoho v patách,“ dodá vzápětí s náznakem úlevy v hlase.

„Hmm… Při našem štěstí… Ale i tak bych to riskl,“ poznamená polohlasně v reakci na tvoji vlastní tichou poznámku, kterou přeci jen díky vaší blízkosti zaslechl. Snad bys to zvládla k převisu i sama, jen zdaleka ne tak rychle a bez klopýtnutí. Zapřít se o Lukyana ti chůzi dost usnadňuje, a dokonce i bez toho, aniž by tě musel podpírat a vláčet s sebou.

„Aa… V tomhle stavu jsi vážně mizerná lhářka, víš to?“ lehce se ušklíbne. „Ale je to lepší, jak spát někde na mezi nebo mrznout u řeky,“ broukne.

Jakmile zmíníš, že se už cítíš lépe – tentokrát doopravdy – tak Lukyan nic neříká. Nemusí, jeho pohled, se kterým tě přelétne mluví za vše. Ačkoliv v další chvíli se mu na rtech mihne smířlivý úsměv, se kterým krátce kývne hlavou. Přeci jen… Oproti celému dni je tohle viditelné zlepšení, které nemůže zpochybnit ani on.

„No… Budeme v to doufat, chtěl bych ráno pokračovat přímo podél řeky, dokud nenajdeme vhodné místo k brodu. Ale… Hm, asi nemá smysl se trápit tím, co bude ráno. Teď rozhodně vypadáš o něco lépe a jen na tom záleží,“ dodá o něco rozhodněji. Těžko říci, zda tím ujišťuje tebe, sebe nebo rovnou vás oba, nicméně Lukyan nepatří mezi lidi, co by obvykle říkali věci jen tak do větru.

Pomůže ti posadit se a až poté uváže koně kousek od převisu. „Jistě. Stejně jsem tu chtěl nechat všechny věci i postroje, koně si zaslouží vydechnout,“ odpoví ti a bez dalších řečí ti podá tvé zbraně. Stejně tak z koní sundá sedlové brašny i veškeré vybavení, které nanosí pod skalní převis, abyste si tam mohli udělat nějaké pohodlí i vy. Snad jen vak s krkavcem nechá venku před převisem. „Hm… Pokud by ses chtěla převléknout do něčeho jiného, klidně si vezmi cokoliv z mých věcí. Bude ti to sice větší, ale to nevadí. V nejbližším městě se můžeme zastavit, aby sis pořídila něco svého, peněz nám s naším úsporným způsobem cesty zbylo celkem dost,“ navrhne ti během nošení věcí.

Vzápětí sebere ze svých věcí malou sekyrku a zmizí ti z dohledu. Netrvá to dlouho, když natahá k převisu pár souchotin a větví. Nic během přípravy dřeva i ohniště neříká, ale poznáš na něm, že má dost a musí být už opravdu unavený. Pokud celou noc nespal a dnešek strávil na cestě staráním se o tebe, tak se ani není čemu divit. Avšak stejně dobře víš, že se dokáže udržet na nohách a fungovat, dokud to bude nutné. Ostatně váš výcvik byl až přehnaně zaměřený na výdrž, na to abyste dokázali stát na nohách, dokud tělo nevypoví službu.

„Dobře, to by bylo…“ unaveně se pousměje, když se chopíš udržování ohně, „dobře,“ dopoví tak trochu nesoustředěně, zatímco zakrouží rameny a se syknutím se protáhne. „Hmm… Mohlo to být horší, ano. Uvidíme ráno, co bude,“ zopakuje, co už ti říkal předtím. S tím si přes ramena přehodí svázané měchy na vodu a vydá se ke koním.

„Tak snad to vydrží… Dávej na sebe pozor, Elo, ano?“ apeluje na tebe ještě předtím, než vyskočí na neosedlaného koně a s mlasknutím obě zvířata pobídne. Brzy ti zmizí z dohledu, ačkoliv ještě nějakou chvíli slyšíš křupání větviček a frkání vzdalujících se koní.

V lese se začíná pomalu šeřit, jak se slunce sklání za obzor, ale odhaduješ, že by se Lukyan měl vrátit ještě předtím, než padne úplně tma. Oheň praská, a to sálavé teplo se do tebe vsakuje jako déšť do vyprahlé země. Rozhodně se cítíš lépe, horkost ohně ti pomáhá uvolnit se a zahání tu nepřirozenou únavu, co ti celý den tuhla ve svalech. V tančících plamenech ohně je navíc něco až… Hypnotického… Něco míhajícího se v koutcích očí…

Čas běží, zatímco sedíš u ohně a hřeješ se o něj. Těžko říci, kolik ho uplyne, když to zaslechneš. Zvuk… Který vlastně dost dobře nedokážeš k ničemu přiřadit, jen ti v podvědomí sepne, že do lesa tak úplně nepatří. A pak si toho všimneš. Ten zavázaný pytel s mrtvým krkavcem…

… něco se v něm pohnulo.

A pak znovu.

Tábořiště

Cesta trvá dlouho. Dokonce i mně, která si zcela jistě víc než polovinu nepamatuje, to přijde, že se celá cesta až příliš vleče a les se zdá nekonečný. Ani se pořádně nemůžu zapřít o své zraněné ruce vonící především čpavým kafrem, jehož charakteristický zápach prosakuje i skrz obvazy. Ne, ani si pořádně neužívám krajiny a přírody kolem. Pouze čas od času zašilhám k nebi, na kterém je stále patrná růžová silueta měsíce. Je tam… pořád. Kdybych se na něj zeptala Lukyana, skutečně by ho neviděl? Ale od podobných pokusů raději hned upustím, protože už tak mi stačí, jak na mě dnes hledí a tohle by už mohla být jen ta příslovečná poslední kapka.

Snažím se pokračovat v cestě, i když se Lukyan s každou zastávkou a mým – jsem v pořádku – tváří stále více a více podezřívavě, než nakonec… Mu dojde trpělivost. Snažím se protestovat, že to přeci jen není tak hrozné, ale k tomu mi chybí dostatečný elán a především energie. Nakonec to tedy vzdám, nechám se odvázat a přesunout do jeho sedla.

„Víš, že bych to… zvládla.“ Zamručím ještě nesouhlasně, zatímco se však o něj opatrně opřu, protože nevydržím dlouho sedět sama za sebe vzpřímeně. Oproti mé přechozí jízdě je to překvapivě pohodlné. Už mě v sedle nedrží těsné provazy ale sám Lukyan, který i brání studenému větru, aby se mi dostal ke kůži. I tak je trochu zvláštní sedět a opírat se celou cestu o jednoho z nás. Zvlášť, když jsem opravdu poslední měsíce vyhledávala samotu a nestála o to, aby na mě kdokoliv sahal. Ne, není to takové jako s Kainem a rozhodně se necítím tak uvolněně, ale přesto mě to příjemné teplo spojené s únavou nakonec donutí zavřít oči a bezostyšně se schoulit u Lukyana, zatímco projíždíme dál lesem.

Poslední část mi tak uteče nečekaně rychle, ať už byla dlouhá jakkoliv. Tentokrát mě ze spánku nikdo a nic nevytrhává, a tak je to pro mě otázka jen zavření a otevření očí. Až opožděně si uvědomuji, že to Lukyan mě vzbudil a že… stojíme?

„Eh-ehm… Ano, ano, vnímám.“ Zachraptím rozespale, zatímco se trochu zavrtím a narovnám. Překvapivě to nejde až tak ztěžka jako posledně. Sice cítím, jak mám končetiny a vlastně většinu svalů zdřevěnělých, ale rozhodně mě poslouchají lépe než před tím. „Ano, vydržím. Myslím… Myslím, že už se udržím i sama.“ Zívnu a trochu se nakloním dopředu, aby mohl Lukyan snáze seskočit ze sedla a pak mi pomoci na zem. Skloním se k němu, zapřu se dlaněmi o jeho ramena a nechám se sundat dolů, jako kdybych byla nějaká nóbl šlechtična. Nemotorná jsem na to dnes dost.

„Whoa… Dobré, stojím. Stojím.“ Na chvíli s jeho pomocí chytím ztracený balanc, než se konečně postavím na vlastní nohy, které už jsou o poznání jistější než posledně.

„Jak dlouho jsme vlastně jeli?“ Zahledím se k nebi schovanému mezi větvovím, zatímco se zapírám o Lukyana a jdu ke skalnímu převisu, který nám do cesty museli seslat snad sami bohové. Ačkoliv… po tom, co vše se za poslední dny pokazilo… „Budeme doufat, že nám to nespadne na hlavu.“ Zamumlám skoro neslyšně sama pro sebe. „Ale jinak je to perfektní místo. Kam se hrabe hostinec.“ Pousměji se povzbudivě na Lukyana, díky jehož snaze tu vůbec stojíme.

„Navíc už se cítím lépe. Opravdu… Ne, vážně.“ Povytáhnu drobně obočí, když se střetnu s Lukyanovým nedůvěřivým pohledem. Samotné mě při tom spadne kámen ze srdce, protože se to opravdu lepší. Naštěstí. Kdyby ne, tak... Tak by to bylo nepříjemné.

„Ráno to bude určitě také o poznání lepší. Třeba už se udržím v sedle bez podpory.“ Pokračuji na pozitivní notě, zatímco se nechám usadit pod převis do chvojí.

„Hmm, to bude třeba. Říkal si půl hodiny k řece? Dobře, počkám tady. Jen… Podáš mi prosím od sedla můj opasek se zbraněmi? Pro jistotu.“ Požádám jej jakoby nic, ale budu opravdu klidnější, pokud tentokrát u sebe budu mít něco ostrého. Kdo ví, kolik těch albínských krkavců tu ještě může být nebo… snad ne nic většího. Počkám, až mi Lukyan donese mé věci, abych se zabalila do deky a nechala zbraně ležet vedle mě, zatímco jej sleduji, jak nosí dřevo na oheň, který pak rozdělává.

„Budu ho udržovat, než se vrátíš. Nemusíš se bát.“ Kývnu na světlovlasého mladíka, zatímco se přisunu co možná nejblíže k rozhořívajícímu se ohni, abych se mohla pořádně ohřát. „A ráno zkusíme najít brod. To nakonec není až takové zdržení, že?“ Opět mu věnuji o něco vřelejší úsměv, aby mezi námi nevisela tak ponurá ustaraná nálada.

„Tak, hodně štěstí u řeky, ale tady snad nehrozí, že na někoho narazíme. Vypadá to tu… poklidně.“ Rozhlédnu se po šumícím lese, než se s Lukyanem rozloučím. Však do hodinky nejpozději do dvou bude zpátky a já… Já tu počkám. Vyprovodím ho pohledem, než jej skloním k ohni hřejícímu mě do tváří. Můžu si jen domýšlet, co asi teď dělá Kain a jak nakonec dopadl jejich spor s černovlasým Magistrem. Natáhnu jindy bledou ruku blíže k ohni… Tohle byl nečekaně dlouhý, a přitom tak krátký den.    

Elzbieta

Mast je cítit po kafru a kostivalu, jedna z těch obyčejných, které vám Kostadin ordinoval a musel jí mít na ošetřovně snad po kilech. Napomůže hojení a utlumí trochu bolest, ačkoliv obojí je něčím, co tě nyní trápí ze všeho nejméně.

„Vážně,“ přitaká Lukyan bez známky zaváhání, ačkoliv tvá další slova ho přinutí se aspoň krátce zamyslet. „Hm… No nevím, pokud by někdo dokázal sledovat mrtvého ptáka, tak by pro něj asi nebyl ani problém sledovat nějakým způsobem nás, kdyby chtěl,“ pokrčí rameny. „A přinejhorším – zbavit se ho můžu kdykoliv po cestě. Nebo to tělo hodit do řeky. Říkala jsi něco o tekoucí vodě a pověrách ohledně odhánění zlého…?“ nadhodí. Ne, nehneš s ním, můžeš jen sledovat, jak tělo bílého krkavce balí a pytel s ním připíná k sedlu koně.

Vidina spaní u řeky se ti příliš nelíbí, už takhle jsi prokřehlá a teplo ti rozhodně není, natož až padne večer a od řeky přileze lezavý chlad, nicméně Lukyanovi už nic nerozporuješ. Namísto toho si necháš pomoci těch pár kroků ke koni a následně i na něj. Příjemné ani pohodlné to zrovna dvakrát není, nicméně jako už mnohokrát předtím – nemáš na výběr.

Cesta je zdlouhavá a pomalá… Hlavně pro Lukyana. Ty její část nakonec prodřímáš nebo strávíš ve stavu, kdy jsi ráda, že aspoň nějak vnímáš své okolí, které působí poněkud jednotvárně. Jedete převážně lesem, a ještě ke všemu se držíte mimo cestu. Navzdory včerejším vyhlídkám na dešťovou smršť, co vás hnala směrem k Wojczynu, je v lese nečekaně sucho, ve vzduchu je akorát patrná vlhkost tolik typická pro les, zvláště v blízkosti řeky. Mezi stromy občas probleskne třpytící se silueta řeky, ke které pomalu sestupujete a blížíte se k jednomu z jejích břehů. Občas se ti skrze husté koruny stromů naskytne i pohled na světle modrou oblohu a… Siluetu růžového měsíce, která se v paprscích slunce takřka ztrácí, přesto tam stále je.

Pokaždé, když Lukyana ujišťuješ, že je vše v pořádku, tak se jen prohloubí ten jeho ustaraný zachmuřený výraz, co se mu usadil v tváři a už ji takřka vůbec neopouštěl. Při vaší poslední zastávce už ani nedbá tvých protestů či pokusů ho přesvědčit o tom, že to opravdu není nutné a přeskládá všechny věci na tvého koně, zatímco si tě vezme do sedla k sobě. Je ti jasné, že pro něj to nebude nic kdovíjak pohodlného, avšak ty si nakonec stěžovat nemůžeš. Jak se o opíráš zády o jeho hruď, tak cítíš to příjemné teplo, které z něj sálá a tolik ho potřebuješ.

Slunce už pomalu sestupuje k obzoru, když tě probere, jak zastavíte a Lukyanova ruka držící tě kolem pasu sklouzne k tvému boku. „Hmm… Elo? Vnímáš mě…?“ dolehne k tobě i jeho tichý hlas znějící z bezprostřední blízkosti. Jak dlouho jsi spala? Ani si nejsi schopna si vybavit, kdy přesně jsi usnula. Každopádně se cítíš… Lépe. Ruce i nohy se ti zdají lehčí, stejně tak zatnout svaly a narovnat se není tak těžké jako ráno. O to více ovšem vnímáš, jak moc jsi z dnešního cestování rozlámaná, avšak aspoň si už nepřipadáš jako ta bezvládná hadrová panenka.

„Hmm, vydržíš chvíli? Pomůžu ti dolů, jen musím nejdříve sám slézt,“ pokračuje, jakmile se přesvědčí o tom, že už nespíš a reaguješ na něj. Ostatně od slov je blízko k činům, a tak se Lukyan v další chvíli pohne a plynule z koně seskočí. Vzápětí k tobě natáhne obě ruce, aby tě mohl chytit kolem pasu a ty se mu zapřít o ramena, když ti pomáhá dolů. Stát už zvládneš sama, dokonce i pohnout se bez toho, aniž by ses kácela na zem.

„Myslím, že jsme tak půl hodiny cesty od řeky,“ promluví Lukyan, když tě už automaticky podepře kolem ramen a do druhé ruky vezme otěže obou koní. „Říkal jsem si, že dojdu pro dřevo a rozdělám oheň. Tady by to nemuselo být ani tak nápadné a ty… Měla bys být v teple,“ pokračuje dál. „Možná bych i zkusit nalíčit pár pastí, třeba se něco chytí… A měl bych vzít koně v řece, abych doplnil vodu, nevšiml jsem si v okolí žádné studánky…“

Místo, které vybral pro dnešní nocování není vůbec zlé. Pod skalním převisem je dost místa pro vás oba a nemuselo by tam na tebe ani tolik táhnout, a zvláště pokud Lukyan skutečně rozdělá oheň, tak by tam mohlo být i příjemně. Snad tady jen nemáte příliš přehled o okolí, ale je to zkrátka něco za něco.

Cestou necestou

Netrvá to ani tak dlouho a většina ran, které mi uštědřil bílý krkavec je ošetřená. Lukyan opravdu ví co dělá a já… No, v posledním roce jsem docela hřešila na to, že jsem se z menších i větších bolístek zvládla velmi rychle vykřesat díky svému talentu, takže je to pro mě přeci jen trochu nezvyk mít ofačované ruce a cítit zase vůni Kostadinových mastí, i když jsem si obojího za svůj život ve společenství užila až až.

„Napadl… I když rozhodně lepší krkavec než šílenec s mečem.“ Podotknu s cynickým úšklebkem, zatímco oba hledíme na mrtvého krkavce.

 „Ty ho… chceš brát s sebou? Tedy… ehm, to je asi… Vážně?“ Zarazí mě Lukyanův nápad natolik, že v první chvíli ani nevím, co mu na to říct. Dává to smysl, ale… Ale, co když o něm Werther bude něco vědět a spojí si to s Kainem a… tím vším. „Nevím, jestli by nebylo lepší ho nechat tady. Jak už jsi říkal. Je zvláštní. Kdo ví, jestli ho někdo… co já vím, třeba nemůže sledovat.“ Pokrčím rameny. Viděla jsem už šílenější věci, takže proč by nemohlo být možné i něco takového. Lukyan se však nenechá od svého úmyslu tak lehce odradit a tak jen tiše sleduji, jak jej balí do plátna společně i s dýkou, jejíž čepel je naleptaná tou podivnou jantarovou tekutinou, co vytékala z opeřeného těla.

„Jistá? No… Popravdě dnes už si nejsem jistá ničím, ale zkusím to.“ Kývnu na Lukyana s alespoň zbytkem odhodlání, které mi zůstalo i přes tu otupující únavu. Dokonce ani rány na rukách a tvářích mě tak nebolí. Je to spíše jako vzdálený vjem patřící někomu jinému, který… Vyheknu, když mě Lukyan vytáhne náhle na nohy. Kolena se mi v první chvíli podlomí, ale se značným soustředěním a jeho pomocí zvládnu stát. Tak nějak. Je to dost podobné mému výkonu ve sklepě, takže ani teď to není žádná sláva, ale naštěstí nemusím jít daleko. Bude stačit jen dojít k mému koni a…

„U řeky… Hmmh, to zní nakonec rozumně.“ Povzdechnu si unaveně mezi kroky a raději moc nepřemýšlím nad tím, jak umí být u řeky v noci chladno. Tohle budu řešit teprve, až se tam dostaneme. Proč já si jen nezabalila více dek?! Dokonce ani žádné oblečení už nemám, abych se na večer přioblékla a tak… Nějak to přežiju.

„Určitě bude. Tohle… Je jen dočasné.“ Mávnu ztěžklou rukou, než se jí v rámci toho rozvláčného pohybu raději zapřu o bok koně. Dočasné… Doufám.

„Takže na tři? Jedna… dvě… Tř… Ah, sssakra… sakra! Ughh… klouže to.“ Nadávám funivě, zatímco se mě snaží Lukyan dostat do sedla za mé snahy mu pomoci. Ovšem není to žádná sláva. V jednu chvíli, když už myslím, že sedím bezpečně nahoře, začne se svět sám od sebe naklánět na stranu a mé tělo se postupně sune na druhou stranu, aniž bych tomu mohla zabránit, i když se pokouším držet zuby nehty. Je to… hodně nešikovné. Většina těžké práce je na Lukyanovi, který se mě snaží udržet v sedle tak, abych se někam nezačala kácet a já… Já se nakonec opřu o krk koně a čekám, až mě Lukyan v sedle dostatečně zajistí, abych už nikam nepřepadávala ani neklouzala.

Poslední smyčka je utažená a uzel uvázaný. Drží to pevně a rozhodně to není nijak příjemné. Na pár místech to nepříjemně škrtí a raději ani nechci přemýšlet, jak bych dopadla, kdyby se pode mnou kůň splašil, ale… Ale jako kdybych neměla dost jiných starostí!

„To tedy… díky. Ještě pořádně nejsem ve své kůži.“ Zamručím tiše a sklopím pohled ke koni, ke kterému jsem teď přivázaná. Zkusmo se trochu narovnám v zádech, ale nakonec to vzdám a raději se opřu o koně. Tělo mě neposlouchá a únava i přes to všechno houstne.

„Jistě… Jistě… Dám.“ Ubezpečím Lukyana tichým hlasem, než se rozjedeme. Ovšem nic takového mi nehrozí. Netrvá to totiž ani tak moc dlouho a oči se mi opět zavřou i přes to poměrné nepohodlí, kterého si přivázaná v sedle užívám. Avšak stejně jako bolest z obvázaných ran je utlumená, podobně jsou na tom všechny ostatní vjemy. Svět se rozmaže a já si uvědomuji, jak sem tam hledím do pohupujících se větví nad našimi hlavami a nebo naopak na zem, po které dusají kopyta našich koní. Vše je podivně tiché a až když Lukyan přidá na důraznosti svého jinak nevýrazného hlasu, začnu jej vnímat. Čas od času.

Z nabízeného pití i jídla spíše uždibuji a sem tam upiju malý doušek. Nemám hlad a vlastně ani žízeň. Jsem tak unavená, že bych byla raději, kdybych mohla většinu cesty prospat bez dalšího buzení. Avšak Lukyan je neoblomný.

„Už zase? Ale… Hmmmh.“ Povzdechnu si, když mi vtiskne do ruky další kousek sušeného masa, které žvýkat je tak otravné. Rezignovaně si kousek ukousnu, zatímco opět vyjedeme.

„Jsem… v pořádku… Opravdu.“ Zamumlám, zatímco na sobě dnes snad už po sté ucítím Lukyanův pohled a polknu kousek sežvýkaného masa. Avšak nedlouho na to si pro mě opět přijde dřímota a nedojedený zbytek sušeného masa mi prostě vypadne z bezvládné dlaně, zatímco na koních míříme dál skrz les. Dál k řece.

 Stejně jsem neměla takový hlad…     

♬♬♬♬♬

Elzbieta

Jakkoliv ti hlavou běží spousta otázek, odpověď nepřichází žádná. Dokonce ani když pohledem hypnotizuješ tuhnoucí tělo krkavce ležícího na zemi jen kousek od tebe. Dotkneš se ho, prsty projedou nečekaně jemným peřím a… Nic. Ta květinová vůně léta ti něco připomíná, avšak kdo ví, zda to má vůbec nějakou spojitost s opeřencem. Šok z tebe jen pomalu opadává a čas plyne tak zvláštně mimo tebe. Aspoň do okamžiku, než se objeví Lukyan a jeho přítomnost tě vtáhne zpátky do přítomnosti.

„Hm, raději to nepokoušej, pokud si tím nebudeš jistá. Tohle naštěstí není nijak vážné, jen nepříjemné,“ Lukyan s tebou souhlasí, nemá smysl riskovat – a už vůbec ne v tomhle tvém podivném stavu. Únava nemizí ani po útoku krkavce, avšak tenhle tvůj útlum má aspoň jednu výhodou – bolest tepající v ranách je vzdálená, spíše tupý vjem kdesi na pozadí toho všeho. „Hm… Tak dobrá zpráva, oči máš stále obě. Na ničem dalším nezáleží,“ poznamená v té poněkud neobratné snaze trochu odlehčit atmosféru, zatímco se vrhne na tvé ošetřování.

Ostatně v ošetřování a obvazování ran je mnohem jistější než ve společenském konverzaci, počíná si jistě a zároveň opatrně, aby ti zbytečně nepůsobil další bolest. Polohlasně ti odpovídá, popřípadě dává pokyny, a tak mu jde práce pěkně od ruky. Namaže ti většinu ran a poctivě zafačuje obě ruce, které ještě stáhne nakonec bandážemi.

„Všiml jsem si, že je… Rozhodně jiný. To, jak křičel… Nejdříve jsem si myslel, že tě někdo napadl,“ při těch slovech se nepatrně zamračí. Avšak Lukyan ani nemusí nijak zvláště krčit obočí a chmuřit se, aby působil tím vážným a zároveň klidným dojmem. Dokonce i teď. „Možná… Zabalím ho a vezmeme ho s sebou. Třeba Werther bude vědět, co to vlastně je. Rozhodně by to měl vědět, když to na tebe tak nečekaně zaútočilo. Byl jsem tu… Byl jsem tu celou noc, Elo a nevšiml jsem si, že by byl kdekoliv poblíž, a že jsem si hlídal okolí…“ podívá se po tobě, když to říká.

„Hmm… Jsi si tím opravdu jistá…?“ viditelně zaváhá, když se ho snažíš přesvědčit, že jízdu na koni opravdu zvládneš. „Ale máš pravdu, musíme odsud… No, řekl bych, že už jsme tu dávno neměli být,“ povzdechne si. „Dobře. Na koně tě nějak dostanu, ale k tomu sedlu tě budu muset přivázat, a také si vezmu raději otěže. Pokud se nezvládneš udržet, tak to vymyslíme jinak,“ uzavře to nakonec takovým… Kompromisem, zatímco utáhne poslední pruh látky. S tím opatrně pustí tvé ruce a sám se natáhne po šátku, který si tiskneš k čelu, aby se podíval, zda rána stále krvácí. Naštěstí to ustalo, a tak z tebe stáhne ruce pryč, zatímco se mu na rtech mihne spokojený úsměv.

„Co si myslím…“ očima sklouzne z tvé tváře směrem k mrtvému krkavci. „Přebrodit řeknu dnes stejně nezvládneme, takže ano. Bude nejrozumnější se utábořit pár hodin cesty odsud, někde poblíž řeky, abychom to mohli zkusit hned zítra. Samozřejmě… Pokud ti už bude lépe,“ souhlasí s tebou. Poněkud váhavě se při tom nakloní nad krkavce a vytrhne z jeho těla nůž. Čepel je nejen zmáčená jantarem, ale zdá se… Vypadá to jako by se ta míza prožrala do železa. Lukyan se zamračí, a nakonec raději zabalí nůž opeřence k sobě do režného pytle.

Pak už se Lukyan více nezdržuje, připevní k sedlům na koně všechny vaše věci včetně zbraní – a pak přijde řada na tebe. Jindy by to možná bylo až zábavné, jak se tě Lukyan snaží dostat na koně, ale nyní se ani jeden z vás zrovna nesměje. „Tohle byla rozhodně výzva…“ poznamená polohlasně, když konečně sedíš v sedle a nikam se neklátíš. Když tě vyhodil do sedla prvně, tak tě musel vzápětí chytat, jak ses nebyla schopná udržet. Ani s tím přivázáním k sedlu to není kdovíjak jednoduché a ve výsledku to pro tebe ani není kdovíjak pohodlné a příjemné, když ti boky i nohy obejme provaz, kterým se tě Lukyan pokusí zajistit.

Sám se vzápětí vyšvihne na koně a převezme si otěže toho tvého. „Pokud ti nebude dobře, dej mi vědět, ano?“ apeluje na tebe naléhavě a vzápětí s mlasknutím pobídne koně. Krokem se vzdalujete od Wojczynu po známé cestě, ze které ovšem asi po dvou mílích zamíříte do lesa. Lukyan se rozhodl to vzít mimo cestu a pokusit se dostat se k řece skrze les.

Je to tichá cesta. Dost čas nakonec prodřímáš, jak se ti samy zavírají oči. Občas tě probere Lukyanův hlas, jindy prudký pohyb koně. Jdete pomalu, několikrát i zastavíte, aby ti dal Lukyan napít – a najíst. Na jídlo chuť sice nemáš, avšak Lukyan je v tomhle nekompromisní a nutí tě i po cestě žvýkat sušené maso, abys toho do sebe dostala, co nejvíce. A velmi často… Na sobě cítíš jeho zamyšlený pohled…

Žádná pohádka

Krkavec se naposledy párkrát křečovitě pohne, než jeho veškerý pohyb ustane. Je mrtvý. Přesto mám pocit, jako kdyby jeho oči i nadále vyčítavě hleděly mým směrem. Co jsem provedla? Co tohle mělo znamenat? Nebo… co snad provedl Kain? Nevím… A odpovědí mi je jen tiché šumění listoví v korunách stromů.

Lukyanově otázce v první chvíli ani neodpovím. Pořádně jej nevnímám. Stále hypnotizuji pohledem mrtvého opeřence na zemi, který mi chtěl ublížit. Vyklovat oči. Věděla jsem to až příliš jistě. Kain mě varoval pouze před tím, abych se nesnažila vidět něco víc, ale ne před tímto. Ani si pořádně nevšimnu, že Lukyan už kamsi odešel. Srdce mi stále ještě buší tak, že slyším krev tepat v uších, zatímco natáhnu ruku a zkrvavenými prsty zajedu do bílého peří připomínající chmýří spíše podobné tomu mladých ptáčat nebo snad pampelišek.

„Hmmh.“ Zamračím se, když si všimnu, že z mrtvého těla nevytéká krev, ale něco zlatavého. Jantarová míza s květinovou vůní. Skoro jako kdybych byla zase v mé oblíbené roční době – létě, když ji ucítím v nose. Mrtvý krkavec takto vypadá spíše jako něco z pohádky než strašidelného příběhu. Moje zkrvavené ruce jsou ale připomínkou toho, že k pohádce mělo tohle setkání daleko.

Nehybně sleduji krkavce, než zaznamenám, jak se Lukyan vrátí i s obvazy.

„Ne, teď to raději nebudu riskovat. Dost možná bych se jen tak neprobrala… Můžu to zkusit nejdřív navečer, kdy už budeme snad v bezpečí. Uvidíme.“ Vydechnu a pak souhlasně kývnu na Lukyana, že může začít. „Ahh… No, jde to. Na to, že mi šel po očích.“ Zakloním trochu hlavu, aby se Lukyan lépe dostal k mé tváři a mohl mi z ní setřít stékající krev. Ne, není to něco, co by ani jednoho z nás nějak více rozhodilo. Tyhle věci se stávaly. Ve společenství. Ne sice díky drápům a zobáku krkavce, ale od toho tam byli jiní. Často mnohem víc… efektivní.

„Hmmh, dobře… Tady?... Můžu už pustit? ... V pořádku, netáhne to... Ano, drží to.“ Potichu se úsporně domlouvám se světlovlasým mladíkem, zatímco mě ošetřuje. I když se známe dlouhé roky a jsme prakticky jako sourozenci, je to stále trochu nezvyk. V drtivé většině případů se o naše zranění staral Kostadin, přesto… Lukyan evidentně dobře ví, co dělá. Ani se nemusím dlouze zamýšlet nad tím, komu za tohle vděčí. Možná i proto si raději odpustím poznámky o tom, že je vidět, jak v tom má praxi a jde mu to od ruky. Přišlo by mi to… nevhodné.

Zatímco si zastavuji krvácení na čele, sleduji, jak moje ruce postupně obalují obvazy. Mast od Kostadina jako vždy lehce hřeje a cítím z ní tu typickou bylinnou vůni. Ne, květinovou jako z… Oči mi na moment zalétnou k bílému opeřenci v trávě.

„Vypadá to, že tohle nejsou zrovna naše dny.“ Ušklíbnu se lehce, když se oba zahledíme stejným směrem. „Hmm… také to vidíš, že? To, že… z něj neteče krev.“ Šeptnu skoro až neslyšně a vzhlédnu zpátky k zamračenému mladíkovi. „Ne, opravdu nevím, co to je. Prostě seděl na větvi a pak se v jednu chvíli rozlétl přímo na mě. Křičel… Hmmh, nepřišlo mi to přirozené. Ale co na tom krkavci je, že?“ Opět se zahledím na zlatou mízu vytékající z pod bílého peří.

„Teď bych měla přidat nějakou pověst o začarovaném lese… a jeho strážcích.“ Zkusmo zakroužím zápěstí obvázané ruky, zda s ní mohu bez většího omezení hýbat, ale není třeba to opravovat. Lukyan opravdu ví, co dělá. „Ale… No, pokud tu něco takového skutečně je, tím spíš máme důvod odtud, co nejdřív zmizet.“ Pronesu vážným tónem.

„Zvládnu jet na koni sama… Jen… Trochu mi prosím pomoz, ano?“ Kývnu na Lukyana, který vypadá stále tak bledě. Nemůžu po něm chtít, aby musel ještě držet v sedle mě. Vypadá… špatně. Rozhodně hůř, než by měl jeden vypadat po obyčejné probdělé noci.

„Možná bychom to dnes neměli… Tak hnát. Bude stačit se odtud dostat, a ještě před slunce západem se někde utábořit. Co myslíš?“ Zamyslím se. Rozhodně si nedělám naděje na noc v hostinci. I kdyby tu ta možnost byla, nebylo by to bezpečné. To víme oba. Sice nejsem zrovna nadšená z toho, že se budu během chladné noci choulit někde na mezi, ale… Ale to se zvládne. Stejně jako… tohle. Padne mi pohled naposledy na bílého krkavce, než si nechám Lukyanem dosti neohrabaně pomoci nahoru do sedla.

Tohle bude náročná cesta. Opět.

Elzbieta

Když zmíníš černovlasého magistra, Lukyan se na okamžik zarazí, ovšem neodpoví ti. Namísto toho to celé zamluví praktičtějšími věcmi a zanechá tě samotnou u stromu. Tedy samotnou… To, jak se celá ta poklidná situace v paprscích ranního slunce během pár úderů srdce promění v krvavý horor je až zarážející. Tedy pokud bys měla čas nad něčím takovým uvažovat. Krkavec na tebe zuřivě útočí ve své urputné snaze ti vyklovat oči. Jeho zoban je tvrdý a ostrý stejně jako drápy, zatímco rudá očka se nepříčetně lesknou. Vřeští u toho, vyčítavě křičí. Ty… Ty!... Skoro jako bys to v tom slyšela.

Nakonec se ti nějak podaří zvíře srazit na zem a přidržet ho tam, ačkoliv to krkavce akorát ještě více podráždí. Zabít. Musíš ho… Společně s Lukyanovým hlasem protne vzduch i ostrý nože, který bez váhání vrazí do těla ptáka ve stejnou chvíli, kdy ty stáhneš ruce. Stihneš to tak akorát a jen díky tomu, že ani na okamžik nezaváháš a… Poslechneš. Ať už věříš, zda Lukyan ví, co dělá nebo je to jen reflex, ukáže se to jako správná volba. Nůž vedený hrubou silou prorazí maso, svaly i kosti a přišpendlí krkavce k zemi. Ten sebou ještě chvíli škube v předsmrtných křečí… A pak… Prostě ochabne.

Je mrtvý.

„To se ptáš ty mě?“ vypadne z Lukyana zaskočeně, zatímco pohledem těká z mrtvolky zvířete na tebe a… Dál na tebe mluví, avšak záhy jeho hlas utichne. Snad až opožděně ti dojde, proč a vlastně… To jde stejně mimo tebe. Nejsi schopná v tom šoku od krkavce odtrhnout pohled. Před něčím takovým tě Kain nevaroval… Nebo snad…? Ne, to by sis pamatovala. Pozor na šílené albínské krkavce, co ti budou chtít vyklovat oči zní jako dost charakteristický pokyn na to, aby ti utkvěl v hlavě.

A zatímco na krkavce hledíš – všimneš si toho. Bílé peří je sice plné rudých šmouh, avšak od tvé krve. Z těla ptáka však žádná krev nevytéká… Z ran se řine hustá tekutina připomínající hustou lepkavou mízu. Nazlátlé kapky připomínající jantar vytékající z kůry poraněného stromu se takřka kovově lesknou a… Zvláštně voní. Květinami. Létem?... Jeho peří je na dotek jemné, připomíná ti chmýří na pampelišce. Přesto… Je skutečný. Nemizí, naopak tam stále leží přibodnutý k zemi.

Lukyana zaznamenáš až ve chvíli, když se k tobě vrátí i s oběma koňmi jejichž otěže v rychlosti uváže kolem kmenu mladého stromku. „Obvazy… Jistě, jen mi dej ještě chvilku, doběhnu pro věci,“ kývne rychle hlavou a rozhodně není daleko od slov k činům, protože se skutečně rozeběhne. Trvá to tak sotva pár minut, když se vrátí i se zbraněmi, vakem a sedlovými brašnami.

„Dobře… Dobře. Předpokládám, že nejsi ve stavu, aby sis to zahojila sama, takže… Takže tomu trochu pomůžeme,“ kývne krátce hlavou, jak si sám rovnou odpoví a sehne se k jedné z brašen, aby z ní vyskládal bandáže na ovázání. K tomu vytáhne i mech se zbývající vodou a jednu z mastí od Kostadina.

„Co ten obličej?... Ukaž, podívám se na to,“ přiklekne k tobě a namočí část šátku, aby ti mohl z tváře otřít krev a očisti těch pár ran, které ti tam krkavec uštědřil. Naštěstí jsou jen povrchové a netrefil žádné opravdu citlivé místo.

„Naštěstí to nebude na šití, už to přestává samo krvácet… Možná jen… Tady, zvládneš si to chvíli sama přidržet? Tady…“ navede tě, zatímco ti tiskne šátek k čelu jen kousek nad obočím, kde je kůže tenká, a i malé rány opravdu hodně krvácí. Sám plynule přejde k tvé volné ruce, aby ji opláchl a prohlédl si rány, kterých opravdu není málo. Nic nezhodnotí jak nutné šití, ale každou z ran musí namazat a pak ti obvázat dlaň i předloktí. Naštěstí si počíná opravdu obratně, rozhodně takhle někoho neošetřuje poprvé a… Nakonec sama moc dobře tušíš, že s ošetřováním ran bude mít Lukyan z vás všech nejbohatší zkušenosti.

„Smůla se nám lepí na paty, co?“ hlesne, zatímco tě ošetřuje a pohledem krátce zalétne ke krkavci. Na čele se mu vykreslí hluboká vráska, jak se zamračí. Takhle zblízka působí stejně bledě jako ty. Ne, skutečně v noci nezamhouřil ani oko, protože tmavé kruhy v jeho tváři vypadají málem jako monokly. „Hádám… Že asi netušíš, co to mělo být,“ zeptá se tě s tou svojí typickou opatrností.

Mrchožrout

„Poznal?“ Podivím se tomu, co mi Lukyan řekne o jednom z Magistrů. „Nebyl to ten černovlasý s černýma očima – Konstantyn, že ne?“ Zeptám se na toho, který mi přislíbil opětovné setkání. Možná to ale byl ten třetí, za kterého jsem měla původně Kaina. Nakonec jsem třetího z Magistrů neviděla a jsem za to upřímně ráda.

„Hmm, ano ty zvony… Také měly na mě vliv. Bylo to nepříjemné. Velmi. Obávám se, že na lidových pověstech o odhánění všeho zlého nakonec něco bude. Také… Hmmh, také asi uvidíme, jak se nám bude dařit na brodu. Nad tekoucí vodou.“ Poznamenám polohlasně, když si vzpomenu na Kainova slova. Snad to nebude tak hrozné, ale… Ale vyhlídky v tomto směru nejsou zrovna nejrůžovější. Budeme to ale řešit, až a pokud najdeme brod. Do té doby máme plno jiných starostí.

Nechám tedy Lukyana odejít pro koně a zůstanu sama v jarním lese, který se probouzí do vskutku kouzelného rána. I přes ten neustupující chlad se mi ve chvílích klidu začnou klížit oči, abych je pak ale doširoka rozevřela, když zahlédnu bílou siluetu ve větvích. Samozřejmě, že mě prvně napadne, že je to pouze iluze. Přelud. Něco, co ve skutečnosti neexistuje, ale ten zvuk… Mohou přeludy vydávat zvuky? Probleskne mi hlavou, když se ozve zvuk připomínající spíše člověka než zvíře.

Přesto si instinktivně zakryji na poslední chvíli tvář rukama, abych do ní záhy ucítila tvrdý náraz opeřeného těla a drápy, které se mi zaryjí přes rukávy až do kůže. Srce se mi divoce rozbuší, zatímco se snažím krýt tomu rozzuřenému útoku. Zahnutý ostrý zoban na mě doráží a můžu tak na vlastní kůži poznat, jak dobře je uzpůsobený na trhání masa od kostí mršin u cesty. Mrchozřout na mě útočí jako smyslů zbavený a já cítím, jak mě především zobák toho ptáka párkrát ošklivě zraní na hlavě, tvářích. Pořádně nevidím, jak se snažím krýt si především oči, ke kterým se blíží jeho útoky. Bolest v prvních chvílích ani tolik nevnímám, jak se mysl i tělo přepnou do jediné snahy – ubránit se. Přežít.

„Ahh… Sakra!“ Vykřiknu, když se mi zobák zaryje do čela, jen pár čísel nad obočí. Jednou rukou si stále kryji oči, zatímco se druhou pokusím krkavce zachytit. Strhnout ho ze mě, ale v mém stavu je to vcelku nadlidský úkol. Ještě před chvílí jsem byla ráda, že vůbec sedím a nehroutím se k zemi, ale teď… Takhle to už dlouho nepůjde! Zaskřípám stisknutými zuby a poté, co ucítím další bolestivé klovnutí, obě ruce natáhnu proti mrchožroutovi, abych jej chytila. Je to dosti riskantní tah, který kdyby nevyšel, tak… lepší nedomýšlet. Ale hned na to mezi prsty sevřu opeřené zmítající se tělo a stisknu, než jej ze sebe strhnu stranou na travnatou zem.

Zvíře se ale nevzdává. Nadále vydává ty vzteklé spíše lidské zvuky a ohání se kolem sebe zobákem i drápy. Bělostná křídla tlučou všude kolem, zatímco na nich moje ruce zanechávají krvavé skvrny. „No… tak!“ Vydechnu a pokusím se jej podržet a rukou se dostat k jeho krku, abych mu zlomila vaz. Jako holouběti. Hodně přerostlému a naštvanému holouběti. Avšak tak snadné to není. Nemám v rukách dostatečnou sílu. Krkavec se přetočí tak, že se jeho zoban dostane k mým rukou ostrá špička vytrhne další kousek kůže. Vykřiknu napůl bolestí a napůl vztekem, zatímco se jej snažím udržet na místě i za cenu toho, že mě klove dál a dál do rukou. Vím, že když ho pustím, bude to ještě horší. Musím… Musím ho nějak zabít.

Avšak do zvuků zlostného krákání se vklíní Lukyanův hlas volající mé jméno. Ne, neotočím se po něm ani nepovolím svůj stisk. Vím, že se musím soustředit na toho krkavce, než…

     „Počkej… Pusť ho! Teď!“

A v ten moment uvolním svůj stisk a stáhnu ruce z jeho těla, aby se ve vzduchu zableskla stříbřitě ostrá čepel, která mrchožrouta přišpendlí nemilosrdně k zemi. Očima doširoka rozevřenýma sleduji, jak se ještě hýbe a zkrvavený zoban vydává poslední zvuky, zatímco z bílého krkavce vyprchává život. Zrychleně přerývavě dýchám a cítím, jak mi něco horkého stéká do očí. Po tvářích. Moje ruce… Podívám se na tu paseku, kterou na nich napáchal zobák a drápy toho nepříčetného dravce. Třesou se, ale spíše šokem než bolestí, která se ale začíná postupně ozývat, jak prvotní šok a bojový zápal opadají.

 „Co… Co to bylo?!“ Vydechnu šokovaně, aniž bych byla schopná spustit pohled ze zvířete před sebou. Lukyanův hlas ke mně doléhá poněkud tlumeně, ale vnímám jej. Jen souhlasně pokývám hlavou na jeho otázku, aniž bych se na něj podívala. Jsem v pořádku? Bylo tohle v pořádku? Co to zatraceně bylo? Moc dobře vím, kdo by mi k tomu mohl něco říct. Ten, který nese stejné přízvisko jako umírající pták přede mnou. Ale ten je teď někde napůl cesty k Wojczynu. Ne, nedělám si iluze o tom, že tohle byla náhoda. To ani náhodou. Proč se to ale stalo? A proč ten krkavec zněl tak lidsky? V hlavě mi zůstávají jen otázky doprovázené bolestí.

Ani pořádně nepostřehnu, že Lukyan se musel vydat za našimi koňmi. Hypnotizuji upřeným pohledem krkavce přibodnutého k zemi, zatímco mi po kůži stékají čůrky krve. Chvíli se ani nehnu. Jsem spíše jako socha. Než váhavě natáhnu ruku a dotknu se jej. Skutečně nahmátnu peří, na kterém mé prsty zanechají další rudé stopy. Je skutečný. Žádný přelud. Viděl ho i Lukyan a… Bolestivě zavřu oči a otřu si opatrně krev alespoň z očí do potrhaného rukávu.

„Asi… asi budu potřebovat… obvazy.“ Dostanu ze sebe přiškrceně, když dorazí Lukyan s koňmi. Ani nepomýšlím na to, že bych si zranění snad nechala zhojit svou schopností. Jsem na pokraji sil a mám hlad. S takovou by to taky mohlo být to poslední co udělám. Musím zůstat při vědomí, abychom odtud mohli co nejdříve odjet i za cenu toho, že to bude bolet.

„Tohle město… je prokleté.“ Vydechnu a přivřu oči.

Avšak nevím, jestli je to nakonec město…