Andor.cz - Dračí doupě online

Elzbieta

„Nejen… Objevili se na tom nádvoří hned tři a jednoho z nich jsem… Poznal,“ odpoví ti Lukyan tiše po krátkém zaváhání, „musel jsem pryč a do toho ty zvony… Nejsem si jistý, co přesně se stalo, ale nedokázal jsem jasně přemýšlet,“ potřese hlavou a do hlasu mu vklouzne navzdory tvému ujištění ten provinilý tón. „Ah… Takže proto… Přišla jsi o svoje věci. Hm, to… Nějak vyřešíme, později,“ povzdechne si. Ostatně teď vás pálí jiné věci než tvůj ztracený vak. Co s tím oblečením bude asi teď… No, snad ho vyhodí nebo ty kousky udělají radost někomu jinému. Co jiného taky s tím? Možná je lepší o tom nepřemýšlet.

Když zmíníš Werthera, mladík se nečekaně ošije a nezatváří se zdaleka tak radostně, jak by se dalo očekávat. Dost možná si představil, jak mu tohle celé budete vyprávět a vysvětlovat, kdo ví. Na druhou stranu… Pořád lepší o tom mluvit s Wertherem než s Jitřenkou nebo Hledačkou. „Hmm… Ano, zvládneme,“ přitaká a nic dalšího už nedodává. Stejně vám nezbývá nic jiného než to zvládnout – ostatně bylo to vůbec někdy jinak?

„No… Nerad bych tě podcenil, znáš to… Ale budu ti věřit,“ přeci jen ti odvětí aspoň s náznakem odlehčení, ačkoliv to dost možná zase takový žert nebude. Kdo ví. Lukyan každopádně už na nic více nečeká a ať už s tebou původně chtěl mluvit o čemkoliv, tak se místo toho zvedne a rychlým krokem se vydá hlouběji do lesa.

Pohled na probouzející se les je takřka romantický, za jiných okolností by tohle bylo něco, co se jen tak neomrzí. Všechny ty barvy i život, kterým vše kolem překypuje. Dotírá na tebe i vlhký chlad držící se u země, dokonce i navzdory vlastnímu oblečení a dece, ve které jsi stále zabalená a celé to svádí k tomu se zkrátka jen opřít a dovolit spánku, aby si tě vzal aspoň na chvíli pod svá křídla.

Ovšem jsou to nakonec jiná křídla, která si uzmou tvoji pozornost a proberou tě z letargie. Bílý krkavec je hrozivě vypne do stranu, když se se zavřeštěním vrhne z větve dolů. Jeho světlá silueta se nezadržitelně blíží a celé to působí tak… Neskutečně. Surreálně. Pronikavé kráknutí ti stále vyzvání v uších podobno umíráčku. Ten zvuk… Takový zvuk by nevydal žádný pták na světě. Může to být vůbec opravdové? Do poslední chvíle ten mohutný albínský krkavec vypadá spíše jako přelud. Nemůže to být přeci skutečné, ne? Tohle se nemůže doopravdy dít. Nedává to přeci smysl. Nic z toho.

Že je krkavec skutečný se ovšem přesvědčíš v okamžik, kdy se ty ostré pařáty poprvé zaboří do kůže na předloktích. Je těžký. Velký. Drápy se tě snaží zachytit, zatímco si zobanem hledá cestu skrze tvé ruce k tváři. K očím. Zuřivě do tebe klove a vřeští u toho jak smyslů zbavený. Je v tom… Tolik zlosti. Tolik nenávisti. Párkrát se ti ho podaří rukou shodit stranou, ovšem akorát to zvíře vyburcuje k ještě zuřivějšímu útoku. Ruce máš doškrábané a doklované do krve, na kolik se snaží probojovat i k tváři.

Avšak cíl té zuřivosti je jasný.

Oči… Tvé oči…

Ovšem nedáš mu je. Tak snadné to mít nebude.

V jednu chvíli se ti krkavce podaří chytit tak, abys ho přirazila rukou k zemi. Bojuje s tebou, tluče tě křídly. Snaží se tě klovnout, vyprostit se. Je těžké ho ve tvém stavu udržet. Zvláště když se mu podaří přetočit se tak, aby se ke slovu dostal ten zahnutý zkrvavený zoban,

„Elo!“ zaslechneš v zápalu boje své jméno. Lukyan. Praskot větviček a těžký dost napoví, že běží. Tiché klení. Během chvíle je u tebe. „Počkej… Pusť ho! Teď!“ křikne na tebe. V další chvíli se ve vzduchu zaleskne čepel nože, kterým Lukyan bez zaváhání bodne proti krkavci. Je to rychlý pohyb, tak rychlý, že ho sotva stačí vnímat. Ostří s hlasitým křupnutí projde ptačím tělem a přibodne jej k zemi. Krkavec sebou stále ještě škube a z rozevřeného zobáku se ozývá ten vyčítavý nářek, zatímco dokonce i ve chvíli své smrti upírá ta rudá drobná očka tvým směrem…

„Zatraceně… Co…“ vydechne Lukyan, avšak myšlenku nedokončí. Ne, stačí mu jediný pohled na tebe, aby na okamžik strnul. „Proboha…“ vydechne zhrozeně. „Jsi v pořádku? Sakra... Sakra!“ vypadne z něj další chvíli, když se do toho všeho ozve neklidné zaržání jednoho z koní, které musel nechat za sebou. „… hned… Hned jsem zpátky,“ vypadne z něj poněkud nešťastně, když se rychle vytáhne na nohy a rozeběhne se zpátky, aby oba koně chytil a přivedl zpátky dříve než se stačí dát na útěk lesem.

Ovšem jak vidíš, tak se mu to naštěstí podaří bez dalších nehod a komplikací.

Přelud nebo realita?

Nakonec na vrcholku kopce zůstaneme sami s Lukyanem. Vlastně k tomu stačí jen pár okamžiků, kdy se všechno změní. Zase. Nemůžu si než nevšimnout jeho podezřívavého pohledu a… vlastně se mu ani nedivím. Poslední měsíce jsem se držela stranou od ostatních a byla až nezvykle tichá. Tedy na Elzbietu. Avšak od toho momentu, kdy jsem potkala Kaina, to bylo celé zvláštní. Jako návrat časem. Nevím proč, ale dařilo se mi vedle něj fungovat více nad věcí. Uvolněně. Už tehdy ve sklepě mě to chvílemi až zaskočilo, ale… Ne, nezeptala jsem se ho na to. Ostatně, jak se na takové věci vůbec ptá? Spíš bych zněla jako nevyrovnaný blázen. A teď… Teď bylo na čase začít se věnovat praktickým věcem. Jako je třeba přežití.

„V pořádku Lukyane… Vím, že bys neodjel jen tak. A vůbec… neblázni. Nezlobím se za to.“ Potřesu hlavou, zatímco mě nese dále do lesa. „Mohl za to ten Magistr bez vlasů, kterého jsem tam pak u stájí potkala?“ Zeptám se jej vzápětí. „Ten, co měl taky kuši?“ Ušklíbnu se nevesele. „No, můžu být ráda, že jsem toho měla s sebou tolik a mohla jsem tak po něm aspoň něco hodit. Holt si ty kalhoty budu pak muset sešít… Náhradu má ten druhý Magistr.“ Povzdechnu si. Moje oblečení však bylo jen malou cenou za to, že jsem neschytala tu šipku třeba do hrudi.

S Lukyanem se oba chvíli vzájemně prohlížíme. To, jak zní, je přinejmenším zvláštním. Co přesně se mu stalo? Nevypadá… v pořádku. I když nevidím, že by byl nějak viditelně zraněný. To ale ještě nic neznamená. Zní tak smířeně, i když rezignovaně… „Hej… hej, to zvládneme.“ Trochu mu povzbudivě stisknu ruku. „Já se co nejrychleji postavím na nohy a ti ozbrojenci stejně nebudou počítat s tím, že máme koně. Tedy… alespoň ze začátku.“ Dodám popravdě. Jistěže ten Magistr ví, že koně máme. Však jsem se s ním potkala ve stájích, kde jsem je odstrojovala společně s ním. Můžu být ráda, že jsem mu alespoň neřekla, kam přesně máme namířeno. Kdo by to byl řekl, že se to celé během jednoho večera zamotá takovým způsobem.

„A jen co najdeme Werthera, bude to zase o něco lepší. Však už je to jen pár dní cesty.“ Dodám tu pozitivnější část. Raději si ale nechci ani představovat, jak se mistr na naše vyprávění o komplikacích bude asi tvářit.

„Dostala…“ Přitakám souhlasně. „Sice, když jsem říkala, že mám své způsoby, rozhodně jsem nemyslela takovéto, ale… Ale no, byl to dlouhý a složitý večer.“ Pokývnu hlavou na Lukyana, který taky nevypadá, že by nakonec zamhouřil oka. Možná jsem ze všech tří měla naspáno nejvíc, i když jsem na to tedy vůbec nevypadala.  

„Hmmh, díky.“ Zamručím, když mě Lukyan opře o strom do trávy a jen se na něj tázavě podívám, když vysloví mé jméno. Avšak… Ne, ať už se mu hlavou honilo cokoliv, teď o tom nechtěl mluvit. Pokud vůbec někdy. Nechám ho tedy být. Nedoluji to z něj. Sama bych za to nebyla ráda, kdyby ze mě někdo tyhle věci mámil. Prostě se jen lehce pousměji a kývnu. „Dobře, počkám tady… Tím si vlastně můžeš být celkem jistý.“ Pokusím se trochu zažertovat, i když vím, že Lukyan není zrovna někdo, kdo by podobné snahy až tak ocenil. Přesto… No, nesmím se tu trápit. Zbytečně… a… Ale to už Lukyan začne mizet mezi stromy za tichého křupání větviček.

„Složité…“ Povzdechnu si tiše opřu hlavu o hrubou kůru stromu, u kterého sedím. Vzhlédnu do korun stromů, které se tyčí všude kolem a mezi jejichž větvemi probleskují paprsky ranního slunce a nad tím vším se klene narůžovělá ranní obloha.

Je to… krásné. Přesto je najednou poněkud těžší to celé ocenit. Jen tak… s lehkým srdcem. Přivřu unaveně oči a přitáhnu si plášť více k tělu. Stále je mi zima. Pořád. A dala bych nevím co za to, abych se mohla v klidu někde natáhnout a vyspat se. Vlastně i tady na listí by to…

Drobně se zamračím a otevřu oči. Ten pocit, že mě něco nebo spíše někdo pozoruje po mně sklouzne jako blesk z čistého nebe.

Rychle se rozhlédnu kolem, tedy alespoň tak rychle, jak mi to unavené tělo dovolí a pak… Pak ho zahlédnu. Bílý pták. Vrána? Ne, těch jsem v panství viděla spoustu a tohle bylo podstatně větší než ony. Havran? Nebo spíše… Krkavec? Ovšem to není jediné, co je zvláštní na tom opeřenci, který mě naprosto nehybně pozoruje. Není černý jako by snad měl být, ale sněhově bílý. Až na ty rudé oči.

Chvíli na něj vyjeveně hledím nejistá si tím, jestli je vůbec skutečný. Vlastně vůbec nevím, jak od sebe teď odlišit ty reálné věci a ty, které vidím díky Kainovi. A proč je vůbec vidím? Toho se náš rychlokurz ani netýkal. Kdo kdy ale viděl bílého krkavce?

Ovšem, než se můžou mé myšlenky zatoulat ještě dál, neb moje tělo se stěží hne, tak se bílý pták pohne. Roztáhne křídla a prudce vyrazí naproti mně. Hlasité agresivní kráknutí připomínající spíše lidská zařvání se zakousne až do morku kostí a já sebou polekaně trhnu i přes únavu, která mě opanovala. To už se ale bílá okřídlená silueta blíží a namířené pařáty i zobák nenechávají žádné pochyby o tom, o co se snaží. Rychle se nadechnu…

Vím, že u sebe nemám žádné zbraně a nejsem úplně ve stavu, abych se mohla bez větších obav něčemu takovému ubránit, ale… stále je to jen zvíře! Moje tělo reaguje až žalostně pomalu, ale alespoň zvednu ruce, abych si předloktím chránila to nejdůležitější – oči. A pak… Budu se jej muset pokusit chytit a odtáhnout od hlavy i za cenu rozdrápaných rukou. Pokud ho už budu nějak držet, budu schopná se jej zbavit, ale do té doby…

…Proč?

Elzbieta

Při tvém odkašlání po tobě Lukyan jen krátce střelí pohledem, nicméně i nadále s Kainem pokračují v tom hovoru o tobě bez tebe, kdy mluví zejména Kain dávající Luykanovi instrukce ohledně tebe i vaší cesty. Nejsou to zrovna utěšující informace, představa že tu po tobě budou pátrat… Tohle by vám mohlo ještě dost zkomplikovat život, když na to přijde. Ostatně dalo se vůbec očekávat něco jiného? Moc dobře jsi slyšela, co ten Magistr říkal. Pozdraví se s tebou příště.

Ani na své odvážné prohlášení se ti nedostane více než mlčenlivého hodnocení tvého stavu, nicméně tohle už bude problémem Lukyana a ne Kaina, který se nadechne ke slovům rozloučení, se kterými už nemůže otálet. Kdo ví, zda vůbec zvládne vrátit se k bráně do hodiny, kterou dostal. A co by se asi teď dělo, kdyby tu Lukyan na tebe nečekal…

Vaše rozloučení je krátké, avšak svým způsobem… Důvěrné. Aspoň tak, jak si můžete před Lukyanem dovolit, dost možná i o něco více než byste si měli dovolit. I pro něj tahle situace musí být přinejmenším divná, zvláště s tím, jak ses poslední měsíce chovala a držela si ode všech odstup. Kain už nic víc neřekne, přesto na krátkou chvíli působí, že se mu odsud opravdu nechce odcházet. Krátce ho obejmeš a přitiskneš se k němu o to víc, zatímco Kain mimoděk na těch pár prchavých okamžiků zaboří tvář do tvých vlasů.

A pak… Pak je to celé pryč. Lukyan tě poněkud nejistě sevře ve své náruči a namísto jakýkoliv dalších slov či rozloučení pouze kývne hlavou. A ať už Kain cítí to samé, co ty nebo ne… Neujde ti, jak po pár metrech natáhne krok a zrychlí. Už se neohlédne, dokonce ani jednou. Možná je to tak ovšem lepší, pro vás oba. Musí se tam vrátit, tohle by ničemu nepomohlo.

Kain se vám vzdaluje a celé se to zdá tak… Těžké. A pak – když promluvíš… Lukyan se i s tebou v náruči zkrátka otočí a odnese tě kousek od cesty do lesa. „Jak se na tebe dívám?“ povzdechne si. „Jsem v pořádku, jen… Jak jsi to sama řekla. Věci se zkomplikovaly. Omlouvám se, že jsem tam nepočkal, Elo, ale… Musel jsem pryč,“ povzdechne si. Přesto z něj stále cítíš to napětí i… Něco.

„Hmmm…“ zamručí vzápětí, „na to, jak je a má být všechno v pořádku, nevypadá v pořádku vůbec nic…“ utrousí polohlasně. „S tou kuší… Je to jen věc. Hlavně, že ses nějak dostala z města,“ dodá již o něco zřetelněji.

„Dobře. Nechám tě tady a dojdu pro koně, nejsou daleko. A pak... Hm. Všechno ostatní bude muset počkat,“ pokračuje tiše dál a nejsi si jistá, zda mluví k tobě nebo jen přemýšlí nahlas. Ostatně… Když tu jste tak spolu sami, tak se snaží vyhýbat pohledem tvým očím a pořád působí jako by se snažil opatrně našlapovat skrze trní.

Tak či tak tě Lukyan opatrně složí na zem a pomůže ti opřít se o kmen stromu. „Hm, Elo…“ nadechne se a čteš v něm, že se chystá něco říci… Avšak i přesto nakonec jen potřese hlavou. „Hm, ne, to počká. Za chvíli jsem zpátky,“ s tím se rychle vytáhne na nohy a vykročí hlouběji do lesa. A tak zůstaneš sama. Obklopená jen probouzejícím se lesem a vzdáleným zpěvem ptáků, kteří se společně s jarem vrátili do kraje. Stále si připadáš… Unavená. Avšak jde už jen o fyzický vjem, tvá mysl funguje překvapivě dobře a ostře. Dokážeš se soustředit a vnímat, což je v kontrastu s tím, že by tvé tělo bylo nejraději, kdyby ses svalila na bok a usnula, poměrně frustrující pocit.

Po chvíli se k tomu všemu přidá ještě něco. Jako… By tě něco… Jako bys tu nebyla sama. A skutečně – nejsi. V koruně starého suchého stromu stojící kousek od tebe sedí pták. Velká bílá… Ne, na vránu je to příliš malé. Snad havran nebo… Oči se mu lesknou jako dva růžové korálky, zatímco jeho bílé peří zalévá záře vycházejícího slunce. Hledí na tebe nehybně jako by snad ani nebyl živý. Opravdový…

… a pak se bez varování pohne.

Roztáhne křídla a s kráknutím, které zní spíše jako lidský výkřik se vrhne z větve dolů. Nemáš pochyb o tom, kam letí. Na tebe. A tu jedinou odhalenou část těla. Tvář. Zobák se výhružně zaleskne, zatímco pařáty zlověstně v posledních pár metrech nastaví před sebe.

Kousek sebe

♬♬♬♬♬

 „Takže se dá projít… Hmmh.“ Vyslovím něco, co asi není to, co by Kain chtěl slyšet, ale odpověděl mi na rovinu, čehož si cením. Mohl se snažit mlžit. Lhát. Bohové ví, že by to tak mohlo být snazší. „Dobře, dobře… Budu se vyhýbat trhlinám a nikam jen tak nepůjdu. Nechci vědět, jaká místa bych si s mým štěstím hned napoprvé vybrala.“ Povytáhnu lehce obočí a raději už to nerozvádím. Kdo ví, co může být na druhých stranách. Kain o tom jistě bude vědět dost, ale stejně jako s dalšími věcmi, teď se od něj nic moc dalšího nedozvím. Je to trochu jako někoho posadit poprvé v životě na koně a pak jej pořádnou ranou popohnat přes pole.

Se sny viditelně zadrnkám na jinou strunu než jsem chtěla. Kain se tomu rozhodně nezasměje, ale naopak se zachmuří a vypadá opět tak vážně. Je to kvůli tomu, že by něco takového opravdu mohlo být možné? Nebo ho znepokojuje něco jiného? Raději už se ale nezeptám. Je tu moc neznámých, které tu kolem nás visí.

Jeho krátké mentorování pak jen tiše odkývám. Další varování. Další rady, co rozhodně nedělat. Další věci, na které si budu muset pamatovat, pokud na ně někdy dojde. Ale na něčem se shodneme. Zvládnu to. Nemá smysl si připouštět něco jiného, protože… protože pak by to byly jen zbytečné obavy. Nemám na výběr. Stejně jako tolikrát při výcviku ve společenství, kdy se některé věci, jenž po nás chtěli mistři, zdáli nemožné, nakonec jsme je nějak zvládli. Překonali. Často za cenu nemalých osobních obětí a bolístek, ale zvládli. A tohle bude jen něco podobného… Hlavně se nad tím nesmím moc zalamovat a zbytečně se strachovat. Prostě to… zvládnu.

„Nečekaně rozumně.“ Zopakuji po Kainovi jeho vlastní slova. „To bych si… mohla vzít osobně.“ Poskočí mi koutek o něco výše, zatímco přivřu unaveně oči. „Hmmh, to jsme dva… To jsme dva…“ Přitakám mu už se zavřenými víčky mumlavě, zatímco se mnou pokračuje vzhůru do kopce.

A tam, mezi stromy, nakonec potkáme Lukyana.

„Ano, dám… Vynasnažím se.“ Šeptnu ke Kainovi. Ne, nic mu neslibuji. Jak bych ostatně mohla slíbit něco takového? Náš život a věci, ke kterým nás společenství cvičilo, měli k bezpečnému způsobu bytí daleko. A Werther nás tam určitě nechce proto, abychom mu pomohli odvézt pár pytlů bylin pro Kostadina. Nic dalšího už ale nestihnu říct, protože Lukyan se přiblíží a tím skončí příležitost k tomu, aby vše řečené zůstalo jen mezi námi dvěma.

Rychle se tedy pokusím vše alespoň nějak uvést. Lukyan stále působí dost nedůvěřivě a vlastně se mu ani nedivím. Kaina nezná a ani tehdy v městě jsem mu o něm nic podstatného neřekla. Kdo ví, jestli si vůbec spojí to, že tohle je ten, koho jsem chtěla původně hledat. Nakonec se mi to podařilo, i když… Spíš si našel on mě. Lukyan nakonec není moc hovorný a tak se s Kainem vrhnou na výměnu důležitých a suchých faktů.

„Eh-ehm.“ Odkašlu si tiše, zatímco si tam o mě povídají, jako kdybych tam nebyla. Přesto má Kain pravdu. Nemůžeme se moc zdržovat. Informace o tom, že mě tu za pár hodin budou hledat ozbrojenci mě nenechá zrovna klidnou, ale… co jsem mohla čekat? Že by mě nechali jen tak zmizet? Vlastně… možná jsem na to trochu spoléhala. Že pro ně nebudu představovat něco, kvůli čemu se vyplatí se tak obtěžovat. Snad to alespoň zase rychle vzdají, když mě tu nenajdou.

„Já… zvládnu jet v sedle… S pomocí.“ Skočím jim alespoň krátce do výměny. Je to ode mě možná trochu odvážné prohlášení, ale i ve sklepě jsem byla schopná jít. Pokud mě Lukyan v sedle trochu přiváže, neměla bych z něj spadnout. Teoreticky.

Ovšem, i když jsem o tom věděla celou dobu, hrkne ve mně, když Kain prohlásí, že se musí vrátit. Teď… hned. Najednou i pro mě je těžké najít nějaká vhodná slova. Stalo se to všechno tak rychle.

„Já… dobře… dobře. Budu čekat.“ Šeptnu v tiché odpovědi, když se ke mně Kain skloní a volnou rukou jej alespoň na tu poslední chvíli obejmu kolem krku a přitisknu se k němu, zatímco se Lukyan ostentativně zahledí jinam, aby nám dal na ty poslední chvíle alespoň nějaké zdání soukromí.

Pak už mě však Kain předá Lukyanovi a já vím, že tady naše společné cesta končí. Tak nějak nevím, co říct, když mě Lukyan drží v náručí a Kain ze sebe shodí zbytek našich věcí, které nesl společně se mnou až sem.

„Tobě taky.“ Dostanu se zebe nakonec, když se naše pohledy nakonec setkají. Jemně kývnu a… A varovala jsem ho, že v loučení nejsem dobrá. Avšak to, co následuje, je mnohem horší, než bych si dovedla představit. Trhnu sebou a ostře potáhnu vzduch do plic, když se mi srdce panicky rozbuší, zatímco se začne jeho silueta vzdalovat. To něco ve mně, by se za ním nejraději rozběhlo zpět. Je to jako, kdyby někdo odnášel mou část. Cítí to také? Nevím. Jeho krok je jistý a už se ani jednou neohlédne.

V koutku mysli vím, že tohle není skutečné. Že je to způsobené jen tím, co se mi stalo. Přesto… Vnímám to naprosto ostře a nezkresleně. Teď to pro mě skutečné je a bude. Bude mi chybět…

„Měli… Měli bychom jet. Jsi opravdu v pořádku? Lukyane?“ Dostanu ze sebe trochu ochraptěle po neurčité době a přiměji se odtrhnout pohled od malé mizející postavy. „Klidně mě tady opři… o strom. Počkám na koně a… Nedívej se na mě tak. Jsem v pořádku… Jen… Věci se zkomplikovaly. Ve Stínech.“ Uteče mi znavený povzdech a krátce očima zalétnu směrem k cestě vinoucí se z kopce k Wojczynu.   

„Ten Magistr mě možná bude hledat.“ Dodám vzápětí další slova, která nás alespoň snad přimějí zaměřit se na něco podstatného a…. Ne, pořád to cítím. Že něco chybí. Někdo. „Budu v pořádku. Neboj se. Dokonce mám i všechny tvoje věci. Až na tu kuši.“ Pousměji se na Lukyana unaveně, aby z něj spadlo alespoň nějaké to napětí, které z něj doslova cítím.

Budu v pořádku… V to doufám.

Slíbila jsem, že to zvládnu. A tak to také bude.

Kazandra

Díky tvé pomoci se zaměstnáním muže se mu Tian dokážeš snadno dostat do zad – a pak už je to rychlé. Boj je to stejně krátký jako marný, během chvíle je po všem. Kdyby Krisztián chtěl, mohl by ho takhle podržet dost dlouho na to, aby muž vydechl naposledy, avšak jakmile ztratí vědomí, mladík ho pustí. Nepřišli jste sem vraždit – jakkoliv by to pro vás mohlo být o tolik snazší. Takhle ztrácíte cenný čas tím, že ho musíte odtáhnout stranou do jednoho z prázdných stání, kde ho Tian pomocí tebou doneseného provazu pevně sváže, aby se odsud muž sám nedokázal dostat a přivolat si pomoc. Ne, to rozhodně sám nedokáže, zvláště když ho navíc umlčí tvým šátkem, který ještě pro jistotu převáže kusem provazu. Je to… Ne zrovna příjemný pohled. Ne pro tebe. Přináší to vzpomínky na Cziernowodu, kdy ses ocitla v podobné bezmocné pozici. Můžeš se jen utěšit tím, že žádné další příkoří se muži již nebude dít – na rozdíl od toho, co tehdy Tobiasz sliboval tobě…

Více neotálíš. Vybereš si jednoho z koní, tmavou klisnu s bílou lysinou na hlavě a černými punčoškami na všech čtyřech nohách, která tě zvědavě sleduje a stříhá u toho ušima. Vypadá odpočatě a zdravě, čerstvě vyhřebelcovaná srst se jí zdravě leskne. Nemáš nad čím váhat. Stačí jen odstrojit vlastního koně a osedlat si ji. Krisztián za tebou trochu zaostává, sám si vybral statného grošáka s černou hřívou, který je z vašeho počínání poněkud nervózní. Tančí ve stání, nicméně nechá na sebe sáhnout i osedlat se. Tentokrát si už věci rozdělíte tak, aby byli oba koně zatížení stejně a zavedete vaše koně na jejich místa.

Loučení to je krátké, bez zbytečného sentimentu a lítosti – nemáte na výběr a tohle je pořád lepší než koně zanechat napospas vlastnímu osudu či je rovnou uštvat. Ze stání, kde jste spoutali stájníka zaslechneš tlumené zvuky, jak se zřejmě probral a snaží se přes roubík křičet a dle zvuků se vyvléct z pout.

Čas odsud zmizet.

Tian nemluví, pospíchá stejně jako ty. Snad jen, než vyvedete koně na dvůr, abyste na ně mohli nasednout, na okamžik se u tebe zastaví a mimoděk si tě přitáhne k sobě, aby tě mohl krátce obejmout a políbit namísto ujištění. Zvládnete to.

Brzy na to se opět rozezní klapot koňských kopyt, když vyrazíte směrem k přístavní čtvrti táhnoucí se podél břehu řeky. Chvíli bojuješ se svým koněm, klisna nereaguje na tvé pobídky tak lehce a samozřejmě jak jsi dosud byla zvyklá u vašich koní. Má tvrdou hubu a svoji hlavu, bude ti chvíli trvat, než s ní najdeš společnou řeč. Ovšem aspoň má očividně sil na rozdávání…

Netrvá to dlouho a domy se rozestoupí. Před vámi se otevře pohled na nábřeží i širokou řeku, jejíž temnou vlnící se hladinu osvětluje jen narudlý svit oranžového měsíce. Na protějším břehu jsou patrná světla druhé poloviny města Glogau, které se rozkládá na obou březích. Tam snad budete v bezpečí, ostatně není zde žádný most, přes který by mohl kdokoliv poslat o vás dvou zprávu na druhou stranu. Cítíš slabý pach rybiny a vlhkost vody, ten zápach typický pro řeku i chladný vzduch zakusující se nepříjemně pod látku kabátce. V tuhle hodinu bude na řece pořádná zima, natož kdybyste se měli brodit a plavat.

Víš, že je zde jeden velký přívoz, nákladní, kde se přepravuje zboží i větší skupiny zvířat i lidí, vozy karavan. Avšak rozhodně zde není jediný, jde zde i několik menších a pak samozřejmě bezpočet menších lodí sloužících pro přepravu pouze lidí či lehkého nákladu.

„Dobře… Snad se nechá někdo podplatit. Bylo by to… Jednodušší,“ ozve se Krisztián, který se rozhlíží a přemýšlí, kterým směrem se vydat.

A pak… Pak se ozve kráknutí jedné z tvých vran. Ten varovný zvuk, se kterým se vznese do vzduchu nad střechy domů. A ty víš proč. Chvíli předtím, než k vám dolehne štěkot psů je zahlédneš. Skupinu zbrojenců hned s několika psy, kteří jdou ve vašich stopách. Čas vypršel. Určitě máte více než pár minut, než sem dorazí, avšak to je vše.

Elzbieta

„… a to ještě nic není,“ slyšíš Kainovo tiché poznamenání, ačkoliv nic víc k tomu už nedodává. Ostatně jsi to ty, kdo ho zahrne otázkami a úvahami, které se ti při tom pohledu rodí v hlavě. Není toho zrovna málo, těch možností, které se před tebou najednou otevřely.

„Hm… Mám pocit, že téhle odpovědi budu litovat, ale ano. Když jsi schopná vidět trhlinu, tak jsi schopná jí i projít. Jsou tu i jiné průchody a způsoby, jak se snadno dostat skrze bariéry,“ vysvětlí ti polohlasně s tichým povzdechem, „ovšem to by byl dlouhý hovor a nejsem si tak úplně jistý, že bych tě o pár dní později nemusel lovit z míst, kam by se nikomu příčetnému opravdu, ale opravdu nechtělo chodit,“ přeci jen se lehce ušklíbne.

Pak ovšem jdou veškeré žerty stranou, zvláště když i Kain přizná, že si sám není jistý, jak teď vaše schopnosti a vlastně i všechno kolem bude fungovat. Krátce povytáhne obočí, jakmile zmíníš strašení ve snech a jakkoliv to bylo jen takové plácnutí do vody, tak se nad tím očividně pozastaví a zcela vážně zamyslí, jak prozradí jeho zachmuřený výraz.

„Elo… Dobrá, netuším, jak to bude nebo nebude, ale byl bych opravdu raději, kdybys tomu sama nechodila naproti, ano?“ pokusí se apelovat na tvoji zodpovědnost. „Moc dobře vím, jak tyhle věci mohou být lákavé…“ tiše zamručí. „Zvládneš,“ zopakuje po tobě vzápětí, ačkoliv ti neunikne ten lehce zkoumavý pohled těch modrých přimhouřených očí, které ti přejedou po tváři.

Vzápětí je třeba vyřešit další neméně důležitou věc. Času teď opravdu nemáte mnoho, avšak Kain má v tomhle poměrně jasno. Těžko říci, jak si to hodlá zařídit, aby byl do týdne v Lieassau s tím, jak to dopadlo ve Wojczynu, ale zní jistě. „Hmm,“ zamračí se, nicméně vzápětí krátce kývne hlavou, „to zní… Nečekaně rozumně. Dobře. Kdyby se věci zkomplikovaly, tak zamířím do Cziernowody,“ potvrdí ti vaši dohodu. „Ale ten jeden klidný večer v Liessau bych přeci jen raději,“ dodá. Pak už se jen letmo pousměje a místo dalších slov se ozve už jen křupání kamínků pod podrážkami bot a tiché vrzání kůže.

Aspoň do okamžiku, kdy se opět ozve Kainův hlas, který tě upozorní, že nastal čas opět otevřít oči a začít vnímat. Skutečně, postava stojící mezi stromy lesa zabarveného paprsky vycházejícího slunce je Lukyan a nikdo jiný. Naštěstí. Rozhodně působí, že má za sebou dlouhou noc, kterou netrávil vyspáváním v nějakém přívratu. Nebo kdekoliv jinde. Ovšem aspoň vypadá nezraněně. Když pohneš rukou ve vzduchu a mávneš na něj, tak vám velmi pomalu – a váhavě – vykročí v ústrety.

„Já bych se na jeho místě taky netvářil nadšeně,“ poznamená Kain. „Hmmm… Vážně není za co děkovat, Elo. Hlavně na sebe dej pozor, ano? Prosím,“ odpoví ti tiše, avšak záhy se už dostanete na doslech k Luykanovi, od kterého vás dělí posledních několik metrů, a tak na spiklenecké šeptání už není prostor ani čas.

Jsi to tak ty, kdo se chopí jako první slova. Snad je to tak lepší, když spatříš Lukyanův nedůvěřivý pohled, kterým klouže střídavě po tobě a Kainovi. Poznáš na něm, že je z téhle situace dost zaskočený, jakkoliv se snaží to nedávat najevo. Držení těla má napjaté a našlapuje se stejnou opatrností jako divoká zvěř blížící se k hranici lesa. „… naštěstí,“ zaslechneš Kainovu tichou poznámku, když zmíníš ztracenou kuši. Dle jeho výrazu si zřejmě představil, jak by k tomu všemu ještě nesl přes rameno přehozený samostříl.

„Ano, dostal,“ odpoví ti Lukyan jen krátce a je ti jasné, že před Kainem by ti ani nic jiného neřekl než právě tohle. Nehledě na to, zda je to pravda či ne. „Co se stalo?“ zeptá se vzápětí a zastaví se. Těžko říci, zda tu otázku směřuje právě k tobě, je to každopádně Kain, kdo se ujme odpovědi.

„To si můžete povědět později. Teď se odsud musíte, co nejrychleji dostat, do pár hodin to tady budou pročesávat ozbrojenci a hledat ji,“ přejde rovnou k věci bez zbytečného zdržování.

Lukyan přimhouří oči a zamračí se o to víc, přesto krátce kývne hlavou. „Máme koně. To by neměl být problém… Ovšem nevypadá, že by vůbec dokázala na koně vylézt, natož se na něm udržet,“ pronese s pohledem upřeným právě na tebe.

„Nevyleze ani neudrží. Budeš ji muset přivázat k sedlu nebo si ji vzít do sedla k sobě. Ale pár hodin tak zvládnete, to bude stačit. Hlavně nesmí prochladnout a jakmile to půjde, zastavte, musí se z toho vyspat,“ Kain pokračuje bez mrknutí oka dál a zřejmě mu stejně jako Lukyanovi nevadí, že se tu baví o tobě bez tebe. „Zkuste se na téhle straně řeky vyhnout dalším městům a vesnicím, místo přívozu si raději vyhlédněte místo, kde půjde přebrodit nebo přeplavat.“

„Takže ty…“

Kain to ovšem nenechá Lukyana ani doříct. „Já se musím vrátit do Wojczynu. A to právě… Teď hned,“ povzdechne si. „Takže tady se rozloučíme, Elo. Dávej na sebe pozor, ano?“ skloní k tobě hlavu. Možná až příliš důvěrně blízko na to, že se Lukyan dívá – ačkoliv ten se v tu samou chvíli od vás odvrátí. „Naše dohoda platí. Do týdne si tě najdu,“ šeptne ti tiše do ucha a na okamžik si tě k sobě přivine o něco pevněji namísto objetí na rozloučenou.

Poté už tě bez dalších průtahů předá do náruče Lukyana, aby mohl vzápětí složit na zem všechny vaše věci, které dosud společně s tebou nesl. Jak moc nepopsatelná úleva to pro Kaina musí být, zbavit se vší té zátěže ti dojde vzápětí, kdy s tichým zamručením zakrouží rameny a zkusmo se protáhne. Naposledy se po vás podívá, naposledy pohledem zakotví na tvé tváře, než…

„Hodně štěstí.“

A s těmi pár prostými slovy se otočí a vykročí prašnou cestou zpátky k Wojczynu… A jakmile se od tebe začne vzdalovat, srdce ti poskočí, jak něco v tobě volá zpátky po jeho blízkosti. Po něm…

♫♪♪♫

Poslední kousek

♬♬♬♬♬

„Nikdy jsem nic… takového neviděla.“ Vydechnu obdivně, když se mi nad hlavou odehrává nebeské divadlo patřící jiným světům. Věděla jsem, že není jen náš svět. Minimálně od doby, co jsem vstoupila do toho stínového, přesto tento jiný byl tak lákavý. Ty barvy, ta zlatá nebeská tělesa plující po obloze.

„Jiné světy… Hmm, a když je vidíme. Můžeme do nich… projít?“ Vyslovím tu jednoduchou myšlenku, která se mi vloudila na hned na to do mysli. Vím, říká se, že zvědavost zabila kočku, ale já ještě žiji, i když se tím zrovna moc často neřídím. „Ehm, myslím tím… Mezi stíny jsem byla schopná tou trhlinou… skutečně manipulovat. Tak třeba… No… Byl to jen nápad.“ Hlesnu a raději uhnu Kainovu pohledu, který si i tak dovedu docela živě představit. Co kdyby se mi podařilo projít i do jiného světa? Třeba do toho s těmi nezvyklými barvami? Co bych tam mohla najít? Vidět?

„Nevíš, jestli to tak funguje? Hmmh, to jsme… dva.“ Vrátím se raději k bezpečnějšímu tématu. Ostatně už jsem se naučila, že někdy je lepší nemluvit o některých mých nápadech zas tak dopodrobna před ostatními. Minimálně se tím vyhnu zasvěceným promluvám do duše.

„Tak doufej, že tě nebudu… já nevím… třeba strašit ve snech.“ Pousměji se, ale úsměv mi na rtech záhy zmrzne. To, když mi Kain začne docela překotně vysvětlovat, co bych rozhodně neměla. „Počkat… počkat. Ale já… Já tyhle věci nikdy nedovedla ovládnout. Prostě to ke mně přicházelo… na místech, při doteku… Pokud se to snad spojí s tímto, tak…“ Napadne mě docela nebezpečné spojení, něčeho, co se mi už před tím stávalo. Pokud se k tomu ale snad přidal teď i tenhle Kainův talent, tak… Tak nevím, jestli to bude až tak snadné, jak se mi tu Kain snaží vysvětlit. Prostě se jen nedívat. Možná totiž nebudu mít na výběr…

„Tohle je… hodně zkrácená lekce. I na mě s mou jepičí pozorností. No… nedá se nic dělat. To… zvládnu.“ Snažím se znít co možná nejvíce klidně, i když srdce mi trochu poskočilo popohnané obavami. Vím ale, že teď prostě nemáme na výběr. Kain ani já. Budu se s tím muset poprat sama za sebe.

„Týden… No, dobře.“ Raději se chytím něčeho jiného. Výrazně bezpečnějšího. „Zkusím to. A i kdyby mistr nesouhlasil… Občas mám problémy s posloucháním rozkazů.“ Podotknu o něco lehčeji, i když to je myšlené smrtelně vážně. Však ani v Cziernowodě mi moje chování dle domluvených pravidel nevydrželo moc dlouho, a to se tam prakticky nic vážného nedělo.

„Ale… Ale kdybych do Liessau nedorazila.“ Vytáhnu ruku z pod pláště a položím ji Kainovi na hruď v tom důvěrném ale vážném gestu. „Protože se věci zase někde zkomplikovaly… Což se mi stává nezdravě často… Tak se jednou za čas zastavuji v Cziernowodě. Teď už sama. To je… pohotovostní plán.“ Promluvím vážně. „Na ty jsem odborník. Musím být.“ Stočím pohled k blížícímu se vrcholu kopce, na který bychom ani nešli, kdybych tuhle část Lukyanovi nenavrhla. Jako kdybych věděla, že se věci opět pokazí. A pokazily.  

„Dobře, beru tě za slovo… Příště jen do schodů v hostinci.“ Vrátí se mi na rty úsměv a pootevřu oči, abych se zahleděla na Kaina. „Dovedla bych si představit i víc než jeden klidný večer, ale… nevím, jestli by osud nebyl až moc pokoušen a… nevyhořela kvůli tomu třeba polovina města.“ Povytáhnu významně obočí, než zase zavřu oči, zatímco mi na tváři zůstane ještě chvíli viset zamyšlený úsměv, zatímco pokračujeme vzhůru. Už tam budeme a pak… se uvidí.

Posledních pár chvil uteče jako voda. Možná je to tím, že jsem na chvíli usnula a nebo to skutečně nebylo už tak daleko. Z ticha mě vytrhne Kainův tichý hlas, který je jen kousek od mého ucha.

„Hmm?“ Pohnu hlavou, abych se podívala a zavadím přitom o jeho skloněnou bradu. Pohlédnu před nás a skutečně, tam mezi stromy zahlédnu známou postavu.

 „Ano… Ano, je.“ Vydechnu s neskrývanou úlevou. Lukyan je tam a alespoň takto z dálky vypadá v pořádku. Koně sice nikde nevidím, ale snad budou jen schovaní někde hlouběji v lese, aby nebyl tak nápadný. Dost možná by se Kainovi ani neukázal, pokud by neviděl, že nese mě.

„Noo, netváří se nadšeně. To asi to zpoždění.“ Zamumlám, ale vím moc dobře, že takto si určitě nemyslel, že se potkáme. Sundám ruku z Kainovy hrudi a mávnu jí na znamení, že je vše v pořádku. Jde to stále docela ztuha, ale nemůžu čekat zázraky. Není to tak dlouho, co… Co se všechno opět zamotalo.

„Kaine… Vím, že už jsem to říkala, ale děkuji. Za pomoc… A to všechno.“ Promluvím během těch pár společných chvil, které spolu máme, zatímco kráčí k Lukyanovi. Je pravda, že kdybych na něj nenarazila, možná to celé dopadlo snáz a nebo také hůř. Rozhodně bych teď ale v sobě neměla část jeho duše a neviděla cizí světy a bohové ví co ještě. A především jej… nepotkala.

„Uvidíme se za týden. Nějak to zvládneme. Oba.“ Ubezpečím jej ještě tak, aby to Lukyan neslyšel. Tohle není něco, o čem bych mu chtěla říkat. Alespoň ne hned. Ještě sama nevím, jak moc to budu chtít zamést pod koberec před ostatními. Možná bych měla… Možná také ne. Kdo ví.

„… Dobré ráno?“ Nakrčím omluvně obočí, když už se přiblížíme dostatečně k Lukyanovi a může náš slyšet. „Ehm, věci se trochu zkomplikovaly… Znáš mě.“ Omluvný výraz doplní nejistý úsměv.

„Ehmm, to je… Kain… Lukyan. Tady Kain mi pomohl dostat se z města i přes můj… hmmh stav.“ Kmitnu mezi oběma světlovlasými muži očima. Proč se mi jen zdá, že je ta atmosféra tak napjatá? Tohle představování mi také zrovna moc nejde.

„Dostal ses sem v… pořádku?“ Přelétnu Lukyana ustaraným pohledem, i když asi jsem tu teď asi ten poslední, co by se měl na podobné věci ptát. „Promiň… asi jsem ti… ztratila tu kuši.“ Přesněji řečeno hodila ji na zem, když jsem potkala magistra, ale jsou detaily, na které není teď vhodný čas.  

Elzbieta

„Lehce…“ zopakuje po tobě Kain a s povzdechnutím potřese hlavou. „No,“ šeptne k tobě z té důvěrné blízkosti, „naštěstí jsi od minule zase tolik nepřibrala,“ lehce si do tebe rýpne, i když jeho hlas postrádá ten obvyklý bezstarostný tón. Těžko říci, zda tvůj pokus odlehčit atmosféru na něj aspoň trochu zabral nebo to řekl jen kvůli tobě – aby tě přivedl na trochu jiné myšlenky a ulevil ti tím. Nakonec na tom ovšem přestane záležet v okamžiku, kdy pohlédneš směrem k obloze, kde stále visí ten zvláštní narůžovělý měsíc. Když vydechneš ta nejistá ticha slova… Sotva znatelně kývne hlavou a snad raději se pustí do vysvětlování, zatímco sám hledí vzhůru.

Je až zarážející, kolik toho Kain o Sférách ví. Takové informace bys čekala spíše od Kostadina nebo Sivaka, nicméně je to právě Kain, který tě uvádí do tohohle nového světa, který je mnohem větší a složitější, než sis myslela. Avšak nic se nevyrovná tomu, když poslechneš ten zvláštní pokyn. Podívej se lépe. A tak se soustředíš – nebo se o to zprvu aspoň pokoušíš. Nejde to hned, chvíli s tím bojuješ… A pak se to stane. Kdybys to někomu vyprávěla, tak by ti snad ani nevěřil. Smaragdově zelená obloha se místy zlatě leskne a kdesi v dálce se vidíš i hvězdy. Tedy… Zprvu to máš za stejné hvězdy jako jsou běžně vidět na noční obloze, ovšem vzápětí ti dojde, že tyhle se… Hýbou. Skutečně. Krouží po obloze v elipsách kolem sytě růžového měsíce.

„Ano, vidíme to oba,“ potvrdí ti něco, co sama moc dobře víš a modrá záře v jeho očích zvolna vyhasne, když svůj pohled stočí z oblohy právě a jen k tobě. Celé je to šílené. Všechny ty malé plíživé změny i věci, díky kterým ti dochází, že Kain měl pravdu. Opravdu jsi musela vstřebat část jeho… Duše? Pokud se tak vůbec dalo smýšlet o té stříbrné kapalině, kterou tě Matka přinutila pozřít.

„Hmm…“ odpovědí na tvoji úvahu ti je zprvu jen Kainovou tiché zamručení. „Nejsem si jistý, že to funguje zrovna takhle… Obousměrně,“ odpoví ti s patrnou nejistotou v hlase na znamení, že skutečně neví. „Až na to budeme mít čas, musíš mi říct, co přesně se stalo. Do té doby… Buď opatrná, Elo. I když tě to bude lákat… I když budeš mít ten pocit, tak jsou věci, které… Nechceš vidět. Vnímat. Vědět o nich. Není to bezpečné, Elo…“ pokračuje polohlasně dál s tím zvláštním apelem. Zní nečekaně naléhavě.

Poté mezi vámi nastane ticho, které prolomí opět až jeho hlas. Dech se mu krátí, a ještě o něco více zpomalí, avšak nemáš pocit, že by tě snad měl pustit nebo potřeboval zastavit. Jste zhruba v polovině kopce, jehož úpatí se nemilosrdně blíží společně s okamžikem, kdy se budete muset rozloučit. Nebo… Byste se aspoň měli rozloučit. „Víš co?“ povzdechne si a zcela nečekaně se mu na rtech mihne lehký úsměv, který se přetaví v úšklebek tolik podobný tomu tvému. „Já ti to věřím. Nakonec… Tohle není nic z čeho by ses nedostala,“ broukne povzbudivě.

Vzápětí přeci jen opět zvážní. „Pár dní…“ zopakuje po tobě a zamračí se. Kéž bys věděla, co se mu v tu chvíli honí hlavou, avšak poznáš na něm, jak usilovně přemýšlí. „Dobře. Sedm dnů. Potřebuji ode dneška sedm dní. Do týdne bych měl být schopný se do Liessau dostat, spíše dříve. Ale potřebuji, aby sis to zařídila a počkala tam na mě, i kdyby tvůj…“ krátce se zarazí a je vidět, že mu to slovo opravdu, ale opravdu nejde přes rty, „… mistr chtěl odjet i s vámi dříve. Pokud to nepůjde, musíš mu nechat vzkaz u Moire, kde tě mám hledat. Kam mám jet, ano?“ pohledem se vpíjí do tvé tváře, když ti to říká.

„Hodná,“ pochválí tě, když po něm zopakuješ přesně to, co si přál a přeci jen ten vážný výraz povolí. „Byl bych raději, kdybych nemusel čekat pár let na další katastrofu, co mi obrátí svět vzhůru nohama, abych tě zase potkal,“ pousměje se. „Hm, doufám, že jestli tě příště budu muset zase nosit, bude to leda tak do schodů v hostinci…“ s těmi slovy si tě opět musí v náruči trochu přechytit, aby ses mu lépe nesla. „Co takhle uzavřít dohodu? Jeden klidný večer bez katastrof, slídičů a divočáků…“ prolétá se jeho hlas tmou za víčky…

Kain se nesnaží držet hovor za každou cenu. Jakmile se sama odmlčíš, tak i on pokračuje kopcem bez dalších slov. Jak dlouho už jdete? Nejsi si jistá, ovšem určitě tam musíte každou chvíli být. Slunce se už vyšplhalo nad obzor, ačkoliv obrys měsíce nemizí. Snad jen obloha aspoň nehýří barvami cizích světů, ale pomalu se barví domodra.

„Elo?“ ve vlasech na čele tě zašimrá Kainův horký dech. „Je to ten… Lukyan?“ zeptá se tě tiše. Opatrně. Zároveň s tím i zastaví. Jste už nahoře na kopci a… Snad na dvacet sáhů od vás stojí mezi stromy silueta světlovlasého mladíka, který zamračeně hledí vaším směrem. A k tvé úlevě… To je skutečně Lukyan. Snad jen koně nikde nevidíš, ale… Nezbývá než doufat, že budou někde hlouběji v lese…

Vějička

 „Pořád nějaký problém… snad to není až tak hrozné. Tedy… kromě dneška.“ Pokusím se trochu odlehčit houstnoucí atmosféru, která se kolem Kaina od toho rozhovoru u brány stále drží a nepříjemně se o mě otírá. „Navíc… už je zvládáš řešit… Řekla bych… až nečekaně lehce.“ Cukne mi koutek rtů aspoň o trochu nahoru, když mu nepřímo nahraji na nějakou veselejší průpovídku. Poznámku na mou váhu? Cokoliv. Něco, co by řekl Kain, kterého znám. Je to jen taková zkusmo hozená vějička, kterou ale už dál nerozvádím. Snad i protože na nebi je dnes skutečně nezvyklá podívaná.

Je to vskutku fascinující. Takový nezvyklý pohled, který jako kdyby spíše vypadl ze stránek knih. Nepůsobí to děsivě. Ne, to vlastně vůbec. Spíše je to… krásné. Kainův pohled se také stočí k nebi, když jej zmíním a v jeho očích zažhne modrá záře. Maličko se zamračím a stočím pohled ke Kainovi. „Ano vidím…. Neměla bych?“ Zeptám se trochu nejistě, než se Kain pustí do vysvětlování. Ah, zase ta symbolika úplňku. Přesto ještě nikdy jsem o něm neslyšela v souvislosti se Sférami. Tohle je nová informace. Ovšem pár hodin zpátky jsem netušila ani nic o Sférách. Byl to skutečně den nabitý událostmi i informacemi. A stačilo si jen vybrat špatný hostinec…

„Hmm, co?“ Zaostřím na růžový měsíc, když zastavíme. Nejdříve nic nevidím. Tedy ne nic zvláštního oproti měsíci na obloze, avšak po chvíli a pár zvláštních mžitkách, jenž mi problesknou na okraji zorného pole, mám pocit, jako kdybych mohla skutečně vidět. Přimhouřím oči o něco víc, když v tom… Barvy se náhle přetočí. Růžový odstín měsíce sice zůstane, ale vše kolem je najednou jiné. Obloha se zabarví do sytě zelené – barvy, kterou obloha nikdy nemůže mít. Alespoň ne v našem světě.

„Jak…?“ Splyne mi překvapeně přes rty, zatímco s Kainem hledíme na zelená oblaka. „Ty… já… Vidíme to oba.“ Odpovím si vzápětí sama. Ať už se tehdy v tom sklepě stalo cokoliv, mělo to mnohem větší dopady, než bych kdy dokázala předpokládat. To, že naše srdce tloukla ve stejném rytmu, byla jen špička ledovce, ale co všechno bylo pod hladinou? Netušila jsem. Kain snad ano… i když kdo ví, jestli tohle nakonec není něco neznámého i pro něj.

„Takže, když… vidím tohle? Ty bys mohl… projít do stínu?“ Zvednu k němu opět pohled. „Tedy… to by asi nebylo… hmmh, moudré zkoušet.“ Opravím se vzápětí, když si uvědomím, jak něco podobného dopadlo posledně. „Nebo se léčit?“ Zmíním další z mých schopností, která je v něčem méně nebezpečná. Ovšem pouze, když se umí správně použít. Ale ať už je to jakkoliv, na chvíli prostě zmlknu a dlouze vydechnu. Pořád se necítím zrovna nejlépe. Ne, nedovedla bych do toho kopce vyjít, a i Kainův dech začíná znít dosti přerývavě. Jak daleko už mě dnes odnesl? Rozhodně to nebyl kousek.

Rozhodnu se mu proto dát nějakou chvíli klidu. Stejně vím, že čas se nám neúprosně krátí, ale… Ale nehodlám ho tu vyslýchat, když sám má co dělat, aby mě donesl na místo. Ovšem tentokrát je to Kain, který přetne ticho.

„Času? Já vím.“ Hlesnu tiše, než přijde z jeho strany to nečekané uklidnění. Barva do tváří? Nevím, jestli mu to můžu věřit, ale rozhodnu se hrát podle daných not. Proč se také trápit něčím, co neovlivníme. „Hmm hmm, je to lepší. Neboj se.“ Pokývnu hlavou. Já opravdu nejsem z nás ten, kdo se tu teď bojí. Znepokojená jsem, ale strach budu mít, až budu mít v patách Magistra. Ne, protože se nepostavím na nohy. Opět. To ještě není něco, kvůli čemu bych hned panikařila.

„Přežila jsem… vlastní smrt. Tohle… to nic není.“ Ušklíbnu se křivě, zatímco se snažím znít skutečně lépe. Soustředit se víc na svá slova i intonaci, aby na mě nebyla tak patrná únava, se kterou stále bojuji. Alespoň se Kainovi půjde zpátky do města snáz s lehčí hlavou.

„Co? Ano, Liessau… Ale… Ale já nevím, jak… dlouho tam budeme.“ Zatvářím se poněkud nešťastně. Jestli si Kain myslel, že tam jedeme na měsíc nebo snad rovnou další celý rok, tak bude dost dobře na omylu. Nevím, co tam Werther dělá a plánuje, ale mistři nikdy neodjížděli na tak dlouho pryč. Tedy až na Volcha.

„Možná jen pár dní. Možná… nevím, co mistr řekne, až… mě uvidí.“ Dodám provinile, i když si docela živě dovedu představit Wertherův nedůvěřivý výraz, který se pak přetaví ve starostlivý. Podobně jako tehdy v Cziernowodě, kde mě našel potácející se mezi domy. Nejspíš mu bude k ruce spíš Lukyan než já.

„Ale… Ale, dobře. Tak jako tak… nechám ti vzkaz. U Moire. Apatykářky. Budu si to pamatovat.“ Souhlasím však vzápětí. Pokud se do Liessau dostanu, tohle je to nejmenší, co můžu udělat.

„Hmm, přinejhorším… na sebe zase narazíme za rok, dva… při ještě větší katastrofě… s naším talentem na problémy.“ Opřu si s bezelstným pousmáním hlavu opět více o Kainovo rameno, než se odmlčím a prostě jen přivřu unaveně ale zároveň spokojeně oči. Vím, že se nám čas už krátí a od kraje lesa i momentu, kdy se bude muset Kain otočit zpátky k městu, nás dělí už jen pár chvil, ale tím spíš… Starosti o to, co bude, nechám za sebou a prostě jen zůstanu v přítomném okamžiku.

Alespoň pro teď…