Andor.cz - Dračí doupě online

Elzbieta

♫♪♪♫

Tvůj pohled se na těch pár vteřin ohraničených dvěma údery srdce střetne s těma pronikavýma tmavýma očima, které se tak bezostyšně vpíjí do tvé tváře. Ovšem než se celá ta chvíle stačí nepříjemně natáhnout nebo proměnit v něco mnohem horšího, tak s tebou Kain rychle ukročí z Magistrova dosahu. Dál už se tu nezdržuje déle, než je nezbytně nutné a sotva se ozve zvuk otevírané brány, projde jí a rychlým krokem se od ní začne vzdalovat.

„Hmm?“ zamručí tiše a kmitne k tobě překvapeným pohledem. Působí jako bys ho svým hlasem vytrhla ze zamyšlení. Ani se na tebe neusměje, pouze zlehka zavrtí hlavou a trochu zpomalí, aby si tě lépe přechytl v náručí. Nese tě už nějakou chvíli a čeká vás poměrně prudké stoupání do svahu tyčícího se nad Wojczynem. Moc dobře víš, že až tě vytáhne nahoru na kopec, tak nebude mít čas se o tebe postarat nebo si s tebou o čemkoliv promluvit, pokud má v plánu dodržet tu smluvenou hodinu, kterou tak milostivě dostal k vyřízení si vlastních záležitostí.

Pokud tam Lukyan nebude čekat… Avšak na tyhle úvahy je ještě chvíli čas. A i kdyby nebyl – nějak to zvládneš. Budeš muset, žádné jiné řešení situace zkrátka není.

„S tím si nemusíš dělat hlavu,“ odpoví ti po chvíli. „Já mám pořád nějaký problém. Zvláště s ním,“ hlas mu podbarví ty hořké tóny vyvěrající z rozhovoru, kterého jsi byla nedobrovolným svědkem a přinesl více otázek než odpovědí. „Ale není to nic, s čím bych si nakonec neporadil nebo s něčím podobným nepočítal, takže… Hlavně si nic nevyčítej, hm?“ dopoví nečekaně smířlivě, jak se z jeho hlasu vytratí ty ostré hrany otupené únavou, která jako jediná zůstává, když vše ostatní zmizí.

Tvůj pohled sklouzne z tváře Kaina směrem k obloze rozpínající se nad vašimi hlavami. Skutečně… Nezdálo se ti to. Nebesům zbarveným ranními červánky společně s paprsky vycházejícího slunce vévodí ten velký kulatý měsíc vymalovaný odstíny růžové a studené bílé. Působí to takřka tím kouzelným neuvěřitelným dojmem. Jako by ses ocitla v pohádce, v jednom z těch fantaskních balad, příběhu vyprávěném na dlouhé cestě.

Kain stejně jako ty vzhlédne se zamyšleným pohledem k obloze a dlouze vydechne. Všimneš si, jak v jeho očích zaplane to modré doutnající světlo a vzduch kolem vás se zachvěje. „Takže ho také vidíš…“ hlesne tiše. „Vraní nebo červí úplněk, tak se tomu říká. Objevuje se v čase, kdy je bariéra mezi Sférami nejslabší… Když se podíváš lépe, tak uvidíš…“ vybídne tě vzápětí a v tu samou chvíli se i s tebou zastaví.

A čím déle na měsíc mžouráš… Máš pocit, jako by… Je to jako odlesk něčeho v koutku oka. Stíny tančící na okrajích periferního vidění. Až pak na jednou po chvíli soustředění dokážeš zaostřit. Obloha kolem růžového měsíce najednou nabere sytých smaragdových odstínů jako by někdo bez varování překlopil paletu barev.

„… že nepatří do tohoto světa,“ dopoví Kain tiše a potřese hlavou, zatímco sám sklopí svůj pohled zpátky k tobě a opět se rozejde.

Vypadá… Unaveně. Avšak stále se to nedá srovnávat s Kainem klečícím ve sklepě na podlaze, který se bez tvé pomoci nedokázal ani postavit. Přesto je to nyní on, kdo tě bez jediného zakolísání nese do kopce, jakkoliv vnímáš, že jeho tempo rozhodně není tak ostré jako když jste opouštěli město.

„Elo…“ osloví tě, aby k sobě přitáhl tvoji pozornost, „už nám nezbývá moc času. Ne dost na to, abychom si promluvili… Ale nemusíš se bát. Dostaneš se z toho, už se ti začíná i vracet barva do tváří…“ ujistí tě. Nebo spíše sebe? Možná vás oba. „Říkala jsi, že máte namířeno do Liessau? Najdu si tě tam. Až tam budete, nech mi vzkaz u Moire, je to místní apatykářka, jediná ve městě,“ zatímco mluví, dech mu trochu hrubne. Očividně ten výšlap s nákladem pro něj nebude tak lehký, jak se tváří.

„Zopakuj mi to, Elo,“ vybídne tě vzápětí a zdá se, že to myslí vážně.

Hodina

Oči držím pevně zavřené a snažím se působit, že spím? Jsem v bezvědomí? Prostě tak, abych co možná nejméně poutala pozornost černovlasého muže, který stojí nedaleko. A i když jsem v šeru zavřených očí, je to jako kdybych jej viděla. Obraz v hlavě nabírá tak živých detailů, že je až s podivem, jak má fantazie pracuje na to, že jsem ho viděla všehovšudy jen párkrát. Ta jemná mimika dokonale odpovídá tónu hlasu, který slyším a pak… Pak mi dojde, že za tohle nevděčím své fantazii, ale něčemu naprosto jinému. Kainovi. Kain jej vidí. Kain s ním mluví. A dokonce je to i Kain, který si o něm myslí, že je to parchant.

Vnímám i tlukot jeho srdce. Není to ale jen tím, že jsem mu tak blízko. Začínám mít tušení, že za tím bude něco víc. Zvláště pak v momentu, kdy se rytmus toho mého sladí s Kainovým a jejich tlukot se rozezní unisono. Dokonce, když se se trochu pohnu, Kain si mě hned na to přitáhne blíže, jako kdyby věděl, o co se snažím. Tohle… Tohle je důsledek toho, co mi říkal ve sklepě? Že mám v sobě část jeho duše? Vnímám část toho, co on? A on… vnímá to, co já? To je… nebezpečné. A fascinující zároveň.

Ale další myšlenky pořádně nedokončím, protože rozhovor, který se odehrává prakticky kolem mě začne eskalovat. Kainův kousavý tón, se kterým mluví na Magistra, neznám. Stejně jako před tím rozkazoval stráži u brány i teď zní jako někdo jiný. Ovšem v Cziernowodě k takovému jednání nebyl důvod. Tam bylo vše oproti tomuto… doslova sluncem zalité. I přes tu vodu v botách. Letí mi hlavou, zatímco mlčky poslouchám jejich ostrou výměnu.

To, že se Kain takhle baví s někým z Magistéria je samo o sobě zarážející, ale vlastně… když se nad tím více zamyslím, byl to někdo s magickou jiskrou. Dost možná starší než vypadal, podobně jako naši mistři. Mohl být jedním z těch, které Magistérium stále drželo ve svých službách. Tedy, pokud se tomu tak dalo říkat. Možná to bylo spíše na řetězech. Proto věděl o Sivakovi a… A zase se přistihnu, jak se mi myšlenky zatoulají až příliš daleko. Mou pozornost si však přitáhne rozhovor, jehož část se stočí ke mně. Jak jinak.

Že i se mnou bude mít něco společného? Jsem přesně jeho typ. Naráží na tu dívku upálenou na náměstí? Dost možné i jiné. Tahle…? Opravdu o mě mluví takhle? Kdybych mohla, tak…! Zamračím se lehce, zatímco tvář mám i nadále zabořenou do Kainova ramene a zbytek je skrytý za rozcuchanými vlasy. Parchant. Opravdu parchant.

Začínám si říkat, že tady naše cesta končí. Z tohoto se už nedostaneme, ale… Ale ať už má Kain oproti Magistrovi jakékoliv postavení, nakonec se mu podaří z toho vymluvit. Patřím mu a sám o mě rozhodne? Ani se nad tím tolik nepozastavím. Jistě je to jen součást představení, které tu s Magistrem sehrávají, i když to zní zvláštně. Tohle celé ale nakonec není ani tak o mně. Dost možná pro ně nejsem až tak cenná. Jen ne až tak obyčejná holka. Spíše mám pocit, že Magistra potěšilo, jak mohl Kaina zahnat do kouta. Proč pořád mluví o jeho otci? Hmmmh.

Nakonec padne dohoda. Já výměnou za to, že se sem Kain po hodině vrátí. To je… Nepříjemné uvědomění. Nejen protože nemáme moc času a on o mém stavu ví asi nejvíce, ale také pokud tam nebude Lukyan, tak… Tak se o sebe postarám sama, než aby z toho měl další problémy. Zvládnu to. Jako vždy. Ubezpečuji se v duchu, když v tom se vedle mě cosi pohne. Nebo spíše kdosi. Cítím někoho druhého, který k nám přistoupil opravdu blízko. Nepříjemně blízko. Bojuji s nutkáním otevřít oči a získat lepší přehled o situaci, když v tom… ucítím dotek na tváři. Hrubé kožené rukavice mi přejedou po tváři a shrnou vlasy na stranu a já v ten moment ztuhnu, než na prchavý okamžik otevřu unavené, ale ostražité oči a pohlédnu na toho, kdo je jen kousek ode mě.

Ale to už se svět náhle krátce rozmaže, jak se mnou Kain rychle ukročí z Magistrova dosahu. Je to dojednáno… Máme hodinu. Jen hodinu. Zdá se to jako velmi krátká doba na… vlastně cokoliv. Ale pořád lepší tento konec, než kdybychom oba skončili v žaláři. Svět se zase rozhoupe rytmem pravidelné chůze a záhy na to projdeme branou. Pryč z města. Pryč z toho místa, kde se tolik věcí pokazilo.

๑ ๑ ๑

„… Mrzí mě to.“ Protne můj tichý hlas ticho narušované jen zvukem Kainových kroků. Cítím vánek na tvářích, co k nám nese vůni lesa. Je to skoro zázrak, že jsme se dostali ven. Těžce vykoupený zázrak. Vzhlédnu ke Kainově tváři nade mnou.

„Budeš z toho mít… velký problém…?“ Napůl se ptám napůl konstatuji. Už tehdy jsem cítila, že z toho Kain nebyl ani trochu nadšený, ale neměl na výběr. Ani jeden z nás. Stále cítím nepříjemnou únavu, ale alespoň mysl se mi začala projasňovat. Tím spíše mi dochází, jak nepříjemná situace tohle je. Pokud v tomhle stavu budu ještě dlouho… Pokud tam vůbec bude Lukyan… Pokud se Kain musí do hodiny vrátit… Ale není to něco, čím bych teď chtěla Kaina zatěžovat. Sám toho má dost. Prostě se jen o něj opřu, zklidním dech a pak i následně splašené srdce. Teď máme chvíli klidu. Alespoň tu.

„Takový měsíc jsem ještě nikdy neviděla…“ Šeptnu a nepatrně se pousměji, když můj pohled padne na měsíc vznášející se na ranní obloze, zatímco míříme k hranici lesa nad městem.    

Elzbieta

Ten hlas poznáš okamžitě, stejně jako moc dobře víš, komu patří. Vybavit si tvář tmavovlasého magistra je pro tebe nečekaně snadné, co už je ovšem nečekané je to, s jakou jistotou si dokážeš představit, jak se nyní tváří. Ten samolibý úsměv, se kterým si vás prohlíží, zatímco u toho mhouří ty temné takřka černé oči. To, jak mu levý koutek povyjede výše, když mu Kain odsekne, náznak pobavení i pohrdání, co se mu mihne tváří. Takhle se tváří pokaždé, když má navrch a ví to, parchant. A přesně to je ten okamžik, kdy ti dojde… Že tohle není tak úplně tvoje myšlenka ani zkušenost.

Kainovo srce rychle tluče a čím déle to trvá, tím zřetelněji si uvědomuješ, že se ten tlukot ladí a synchronizuje s tvým. Když lehce pohneš hlavou a schoulíš se v dece i jeho náručí tak, aby ti skrze vlasy nebylo vidět do tváře, tak si tě k sobě Kain lehce nadhodí v náruči a o to pevněji si tě k sobě přitiskne.

„Že zrovna ty poukazuješ na něčí dětinskost… A ne. Na rozdíl od tebe na takové věci skutečně nemám čas. Ale víš, co by mě zajímalo? Čím to je, že pokaždé, když se situace zkomplikuje, tak u toho jsi ty.“

„Ahh, tohle tady opravdu dlouho nebylo. Co přeskočit tuhle část rozhovoru? Ostatně mohl bych se tě zeptat na to samé.“

„Ts ta ts, pořád tak netrpělivý. Ovšem obávám se, že tuhle otázku bys měl položit spíše svému otci. Ostatně taky si dokážu představit lepší způsoby, jak trávit čas než po tobě neustále jen uklízet ten binec, co po tobě zůstává.“

Vnímáš, jak Kainovi poskočí srdce i to, jak zlehka pohne hlavou a bradou zavadí o tvé vlasy, jak se k tobě na okamžik skloní namísto čehokoliv, co by mohl a zřejmě i měl říci. Napětí z něj doslova sálá, přísahala bys, že i zaslechneš to tichounké zaskřípání zubů, jak k sobě v tu samou chvíli pevně tiskne čelisti.

„Ah, ano, přesně tuhle odpověď jsem očekával. Takže když máme tohle konečně vyřešené… I když ne. Nedá mi to, odpusť mi, jsem jen zvědavý muž. Opravdu? Tahle? Měl jsem si vsadit na to, že i s ní budeš mít něco společného. Přesně tvůj typ.“

„To už stačilo, Konstantyne. Do toho ti opravdu nic není. Nikomu z vás. Je moje a já o ní rozhodnu, klidně si na mě žaluj, ale dokonce ani ty nemáš právo mě tu zadržovat. Takže nech otevřít tu zatracenou bránu.“

„Časy se mění. Stejně jako moje práva, zvykej si.“

„Probůh! Tohle vážně není vhodná chvíle pro… Hodinu. Chci jen hodinu mimo město. Pak se vrátím a pro mě za mě si mě nech zatknout a lynčovat na náměstí, ale teď mě nech jít.“

„Ani nevíš, jakou mám chuť tě vzít za slovo. Ale víš co? Dobrá, chceš to takhle, máš to mít. Do hodiny se tady budeš hlásit a necháš se oficiálně zadržet. Přísahou či slibem zrovna tebe obtěžovat nehodlám, ale necháš mi tu do zástavy meč i glejt.“

„Vážně… Vážně. Jak chceš…“

Kain rezignuje jen se značnou nevolí. Nemá z toho radost, nemá z toho vůbec radost, přesto na to přistoupil. V další chvíli syčivě vydechne skrze zaťaté zuby a natočí se s tebou směrem do strany. V nose tě zašimrá těžká vůně pižma a kůže stejně jako si uvědomuješ blízkost někoho dalšího. Slyšíš i zvuky, zřejmě jak ten někdo bere od Kaina věci, aby tě nemusel pouštět. A vzápětí se ten někdo bez varování dotkne tvých vlasů, aby ti je shrnul a tvé tváře se letmo dotknou prsty v hrubých kožených rukavicích. V tu samou chvíli s tebou Kain prudce škubne a rychle ukročí. „Nesahej na ni,“ div nezavrčí.

„Jistě, jistě. Vždyť se ni nestalo. Ale chápu… Pozdravím se s ní příště. Máš hodinu. Ani o minutu víc, pamatuj na to.“

Kain už neodpoví. Neřekne vlastně nic. Jakmile se ozve skřípot vrzajících pantů těžkých vrat, tak bez okolků i s tebou vykročí směrem k tomu zvuku. Pryč z brány vedoucí z města ven. Do vlasů se ti vplétá chladný jarní vánek nesoucí sebou pach vody a lesa. Už ti ani neodplouvá vědomí, naopak jsi už během rozhovoru obou mužů zjistila, že se zvládáš soustředit. Stále se cítíš unavená, ale aspoň jsi konečně při smyslech.

Kazandra

„Dobře, takže přes přístav. Určitě tam bude kotvit nějaký přívoz,“ kývne Tian hlavou, když souhlasíš s jeho návrhem, „v nejhorším případě to můžeme přeplavat, ale tomu bych se v noci rád vyhnul,“ povzdechne si. Není těžké pochopit, proč se mu do vody nechce – a s tím, že byste si namočili věci to nijak nesouvisí. Řeka je opravdu široká, navíc tam jsou celkem silné spodní proudy, nemluvě o tom, že noční čas není pro takovou kratochvíli zrovna vhodný.

Vzápětí zavede řeč na toho muže, který se ti vlastně ani nepředstavil. „Ano, to přesně si myslím. Tedy… Musel jsem ho už někde potkat. Na tváře mám paměť,“ zamručí zamyšleně, jak se zřejmě snaží vzpomenout si na to kde a kdy. „Hm… Nejen na něj. Ta žena… Byla divná,“ zamračí se, „navíc… Hm, nemyslím si, že to byli Magistři, Kaz. Tedy… Nepůsobili na mě jako někdo z Magistéria. Pár Magistrů jsem už potkal, ale neslyšel jsem, že by s sebou tahali žoldáky, kteří ani nenesou barvy nebo znak Magistéria,“ dopoví poněkud znepokojeně. „Nebo ty sis nějakého všimla?“ zeptá se tě. Ovšem ať se sebevíc snažíš vybavit si insignie, kterých by sis mohla všimnout… Tak ne. Buď ti to uteklo nebo skutečně žádné neměli.

Pokračujete ulicemi napříč tím prázdným tichým městem. Cestou narazíte jen na pár lidí a jak se zdá, všichni někam pospíchají… Jak by lidi hnalo něco z ulic pryč. Ať už do bezpečí svých domovů nebo místní nálevny, avšak neujde ti, že odnikud neslyšíte ruch tolik typický pro hospodu. Díky vranám nepotřebujete žádný plánek města, z pár pohledů vraním okem si ověříš, že vám zatím nikdo nedýchá na krk a zároveň získáš přibližnou představu o tom, kudy musíte jít.

Trvá to až nepříjemně dlouho, než z pomocí jedné z vran najdeš hostinec s přistavěnou stájí. Jedná se o velkou dvoupatrovou budovu s bílou omítkou a dřevěnými obklady typickými pro zdejší kraj. Stojí napůl cesty mezi středem města a jednou z bran a vlastně na tebe působí jako místo, kde byste se s Tianem za jiných okolností klidně i ubytovali. Zároveň to znamená, že stáje zajisté nebudou nehlídané, nicméně to vás tolik trápit nemusí.

„Hm, hlavně musíme být rychlí,“ ozve se Krisztián, když se blížíte ulicí směrem ke dvoru hostince, kde se nachází stáje. Čím déle jdete, tím více si všímáš, že opravdu lehce kulhá a když si myslí, že se nedíváš, tak se křiví v zádech jako by se snažil si aspoň nějakým způsobem ulevit od bolesti.

Díky vráně si seš i poměrně jistá, že u vrat vedoucích do stájí sedí na stoličce muž ve středních letech, který si krátí dlouhou chvíli tím, že pobafává z dýmky. Jinak se dvůr zdá prázdný. „Přijdeme tam s tím, že chceme ustájit koně a ubytovat se. Jeden z nás stájníka zabaví a ten druhý se o něj postará. Pak jen vyměníme koně a zase zmizíme,“ přijde s poměrně jednoduchým plánem, na druhou stranu v tuhle chvíli není zrovna čas něco vymýšlet.

Nepoučitelní

Měla jsem někdy problém s rozkazy? Popravdě, docela často. Avšak ve společenství jsem to tak nějak po svém uměla přetrpět. Nešlo nikdy o nic až tak velkého. Závažného. Ovšem tady toho bylo v sázce mnohem víc. Potřebovala jsem se postavit na nohy. Zvládnout to. Tak samostatně, jak to jen půjde. Únava je jen v hlavě. Stejně jako bolest. Tak to říkal mistr. Teď jen který.

Nohy mě nakonec nezradí, i když na tom má zásluhu moje pekelné soustředění. Překonávat své vlastní hranice… To nás ve společenství učili. A zatímco tu skřípu zuby a snažím se kráčet ke dveřím, vím, že tohle by se třeba Gretel líbilo. Ano, docela živě si dovedu představit ten chladný hodnotící pohled, kterým by mě nehybně sledovala během toho mého pachtění. Nijak vzletněji bych to ani pojmenovat nemohla. Přesto to jde. Pomalu, ale… ne jistě také zrovna ne. Jen pomalu.

 Je to zvláštní. Přijde mi, jako kdyby někdo ten studený podzemní sklep náhle vytopil. Skutečně je jeho vzduch příjemně teplý, nebo spíše já mrznu. Ah, nesnáším zimu! Těžce vydechnu a shrnu si hřbetem ruky vlasy nalepené na čelo. To zvládnu. Je to už jen pár metrů. Jen krok… dva… A pak se najednou svět změní. Je to jako kdyby někdo sfouknul svíčky a všude kolem byla tma. Opřu se více o bednu a… A nevím, co se stalo, protože najednou ztratím balanc a začnu se kácet k zemi. Je to celé zvláštně pomalé. Já jsem pomalá. Jako kdybych se koupala v medu.

„Hmmh?“ Zamračím se a rozlepím oči, když se náhle všechno změní. Slyším Kainův hlas a už rozhodně nestojím na nohách, ale ani neležím na zemi. Místo toho mě nese? V dece? Co? Kdy? Přijde mi, že mi pár kousků vzpomínek chybí. Nebo jsem spíš byla natolik mimo, že jsem nic z toho nevnímala. „Chtěla jsem… to zvládnout.“ Hlesnu provinile. Ano, chtěla jsem mu alespoň trochu pomoci tím, že bych se udržela jakž takž na vlastních nohách, ale viditelně nakonec nebylo vše jen v hlavě. Na jeho otázku je však jednoduchá odpověď. S některými věcmi mám prostě problém. Mistři by mu mohli vyprávět.

„Viděl si… moje záda.“ Dodám tiše něco, co je samo o sobě dost vypovídající a co jsem běžně opravdu nikomu neukazovala. Mých pár jizev táhnoucích se po délce zad. A to můžu být ráda, že mi tam Kostadin nechal pouze dvě nezhojené jizvy z Jitřenčina trestu. Jedna za Justýnu. Druhá za Kirila. Věděla jsem moc dobře, proč byly nakonec jen dvě z tolika.

Vážně netuším, jak to Kain vše zvládá, ale svět se houpe v tom jistém rytmu jeho chůze a nepouští mě.

„To je… v pořádku. Není to tak… zlé.“ Odpovím mu poklidně na jeho poznámku o tom, jak studená asi musím být. Dle toho, jak mě sám hřeje a vlastně i ten ranní vzduch časného jara se zdá sám osobě teplý, mi dochází, že na těch slovech asi něco bude. Ostatně zima mi je pořád, ale nestěžuji si. Prostě se jen schoulím více v Kainových rukách a opřu si unaveně hlavu o jeho rameno. Je to zvláštní, ale i s tím vším, co se stalo před… no ani nevím, kolik času uplynulo, se cítím v bezpečí? Alespoň teď na tu prchavou chvíli, kdy se mi opět klíží oči a balancuji na hranici spánku a vědomí.  

Je to zvláštní. Nevím, jestli usínám nebo prostě jen přicházím o vědomí, ale dění kolem mne probíhá v podivných skocích. V jednu chvíli jsem ve sklepě, pak na ulici a teď už bychom se měli dle Kainových slov blížit k bráně? Celá ta anabáze tak náhle působí zvláštně snadně, ale moc dobře vím, že k něčemu takovému to má daleko. Je to snadné jen pro mě.

Nemluvím. Jen sem tam zamžourám kolem. Nebe je zalité narůžovělými odstíny a vše působí tak poklidně. Celé tohle město. Jen na nás z nebe shlíží vycházející slunce a… měsíc? Trochu přimhouřím oči, když se zahledím vzhůru jeho směrem. Běžně měsíc po ránu už vidět nebývá, ale už včera večer byl zvláštní. Ten oranžový úplněk. Možná je to tak… běžné? Nevím. Pohyby nebeských těles a znalosti s tím spojené mi byly naprosto cizí.

Z mého pozorování narůžovělého kotouče měsíce mě vytrhne až krátký rozhovor. Až se zpožděním mi dojde, kdo mluví s kým. Jsme u brány a Kain… rozkazuje strážným? Tedy, alespoň se o to snaží. Vůbec netuším, z jaké pozice něco takového může dělat. Věděla jsem, že je dobrý herec, ale některá představení prostě jen tak snadno někoho neobalamutí. Zvláště ne zrovna stráž u brány. Avšak i přes malátnost mi dochází, že tohle žádné divadlo není. A pak se přidá do rozhovoru třetí hlas. Hlas, který poznávám.

„Jako bych to neříkal. Tohle není vhodný čas ani místo pro osamocená děvčata,“

Rychleji se nadechnu a srdce mi poplašeně poskočí. Jistě. Znám jej moc dobře. Je to ten muž z hostince. Ten, který mi pomohl s věcmi. Magistr.

Cítím, jak se Kain se mnou prudce otočí po zvuku mužova hlasu a stejně jako mně i jeho srdce přidá na kvaltu. Vnímám to, zatímco mě stále drží v náručí. Ne, rozhodně se po Magistrovi nedívám. Vlastně se ještě více schoulím a natočím více tak, aby mi viděl co možná nejméně do tváře, než zavřu oči. Nevím, jestli tohle zabere. Už jen to, že tu Kain táhne dívku zabalenou v dece, musí být samo o sobě podezřelé, když zrovna takovou jednu hledají, ale… Ahh, nic jiného dělat nemůžu. Ne v tomhle stavu, kdy jsem ráda, že se vůbec držím při vědomí.

Mohla bych utéct? Ne, to zcela určitě ne. Propadnout se do stínů? Možná, když by bylo nejhůř. Ale nejspíš už bych se nedostala ven. Přesto by to asi bylo lepší než skončit u kůlu na hranici. O tom už něco vím. Je to bezvýchodná situace, která je nakonec celá… na Kainovi.

Říkala jsem mu, ať mě tam nechá. Nepoučitelní blázni… oba dva.

Elzbieta

Když Kaina vyzveš, aby si tedy ten kousek své duše, kterou jsi dle něj nedobrovolně vstřebala, vzal zpátky… Nic ti na to neřekne. Jen se mu na rtech mihne ten neurčitý neveselý úšklebek, se kterým si jen tiše povzdechne a sám se k tomu už nevrátí. Možná to nejde. Možná to neví. Možná… Ne, žádné odpovědi se nedočkáš, což je možná horší než cokoliv, co by ti mohl říci.

„Elo… Prosím, už se neomlouvej,“ potřese hlavou a raději tvoje myšlenky přesměruje někam jinam. Těžko říci, zda je otázka na Matku něčím, co by váš rozhovor mělo, jakkoliv odlehčit, vlastně… Když ze sebe vysoukáš těch pár klíčových slov o Matce, sféře, Molochovi a krevní linii, tak tentokrát je pro Kaina podstatně těžší ovládnout výraz ve své tváři. „Ano… Ano. Potom si o tom všem promluvíme,“ souhlasí s tebou a neujde ti, jak pečlivě volí slova.

Pak už není pro nějaký rozhovor prostor. Kain tě jen ujistí, že tě tady rozhodně nemá v plánu nechat, a když mu poděkuješ, tak se jen krátce pousměje, avšak neřekne ti na to nic. Namísto toho se dá do balení tvých věcí, které bude muset sám nějak pobrat – včetně tebe samé. Těžko říci, jak dlouho mu to celé vlastně trvá, čas ti protéká mezi prsty a nejsi schopná jej, jakkoliv měřit. Nakonec má ovšem vše nachystané a není tak důvod se zde déle zdržovat.

Zůstaneš tak ležet ve sklepě na zemi sama, když se Kain vzdálí, aby mohl otevřít poklop skrývající průchod z ulice a vynosit ven nejdříve brašny a vak. A jakmile ti zmizí z dohledu… Rozhodneš se ho neposlechnout. Někdy je lepší žádat o prominutí než o svolení. S vypětím veškeré vůle a sil se tak vytáhneš na nohy. Rozhodně to není poprvé, co se do něčeho takového nutíš, a i přes námahu a nepohodlí své tělo přinutíš k tomu, co ty chceš. Jak to říkal Sivak? Nebo to byl snad… Kostadin? Volch? Nejsi schopná si vzpomenout, přesto… To vy jste pány svého těla, nikoliv naopak.

A tak jakmile stojíš na vlastních nohách bez toho, aniž by ses nekontrolovatelně kácela či hroutila ať už na jednu či druhou stranu, přiměješ se k prvnímu kroku. Je to jako by ses brodila medem. Máš pocit, že ti vzduch klade nepřirozený odpor, hustý a podivně horký, zatímco ty sama jsi ledová. Přesto po prvním kroku následuje druhý a pak třetí. Není to lehké. Není to vůbec lehké. Čtvrtý krok. Na čele ti perlí pot lepící světlé vlasy k tváři a zuby ti bez varování zimničně zajektají. Zatmí se ti před očima a sklepení se zatočí. Bedna, o kterou ses opírala a chytala balanc bez varování zmizí a…

„… tebe nechat chvíli samotnou. Vážně. Tohle děláš každému nebo jsem jen já ten výjimečný?“ dolehne k tobě Kainovo zamručení. Opožděně ti dochází, že tě drží. Svět kolem se stále houpe, avšak tentokrát ne tvým přičiněním. Nese tě v náruči. Zabalenou do deky, kterou jsi nechala za sebou, když ses zvedla a rozhodla se to zkusit po svých. Ovšem chybí ti část, kdy tě do ní zpátky zabalil.

„Jsi ledová,“ hlesne tichým zamyšleným hlasem, když si tě v náruči nadhodí a zamračí se. „Hm, to je dobrý, Elo. Zavři oči a odpočiň si,“ dodá vzápětí, když si všimne, že jsi při vědomí. „Za chvíli budeme u brány,“ dodá a ty si všimneš, že už vůbec nejste ve sklepě, i když bys přísahala, že ještě před pár vteřinami jste tam stáli, zatímco Kain tiše huboval, že jsi vstala a hrála si na hrdinku.

Kain tě nese ulicí zalitou ranním šerem protkaným měkkým narůžovělým světlem, jak nad městem teprve svítá. Na nebi je ještě stále patrná silueta měsíce zabarvená ranními červánky. Vlastně… Je to zvláštní. Touhle dobou by už měl být pryč, přesto ho vidíš stejně zřetelně jako paprsky vycházejícího slunce.

„… na tohle opravdu nemám čas. Prostě mi uhněte z cesty, to je rozkaz, kapitáne!“

„Ale… Pane… To nejde! Rozkaz zněl jasně, nikdo nesmí z města ven, dokud…“

„To už jsem slyšel. Ale dával jsem vám šanci zachovat se rozumně a uvědomit si, že na mne se žádné vaše rozkazy nevztahují. Nebo jste snad zapomněl?!“

„Ne, nezapomněl. Ovšem při vší úctě, další rozkaz zněl, že nemáme skrze bránu vpustit obzvláště vás.“

„Při vší úctě, to že se tady s vámi o tom vůbec bavím je jen má dobrá vůle, jen aby bylo jasno, kapitáne. Takže nás okamžitě necháte projít. Ať už vám ten rozkaz dal kdokoliv, vyřídím si to s ním sám. Později.“

„Takhle odkládat důležité věci na později, otec by z tebe opravdu neměl radost. Raději to vyřešíme hned, co ty na to…“

Stojíte. Za víčky se ti vybarvují skvrny v barvách úsvitu, zatímco k tobě doléhají hlasy. Takhle Kaina neznáš. Jeho ostrý hlas připomíná práskání bičem, když se dohaduje s tím dalším mužským hlasem, ve kterém slyšíš směsici strachu i odporu. Kain tě stále drží v náruči a navzdory neskrývané zlosti tě k sobě opatrně tiskne tak, aby ti z pod deky koukala jen hlava opřená o jeho rameno. A pak… Pak se bez varování do rozhovoru vplete třetí hlas. Připadá ti tak… Nepříjemně povědomý. Zadrnká na strunu, která na okamžik vše rozechvěje.

Kain se i s tebou prudce natočí do strany. Vnímáš, jak se celý napne a srdce se mu divoce rozbuší. „Konstantyne… Tohle je dětinské dokonce i na tebe,“ zavrčí tiše, avšak ten ostrý tón… Je náhle pryč.

Nezmar

Jen trochu zmateně zamrkám, když od něj uslyším to zvláštní oslovení. Rhannya? Slyšela jsem špatně nebo co to mělo znamenat? Nevím. Ale nezeptám se. Ne teď. Jsem ráda, že jsem ráda, a po času stráveném s Kostadinem jsem byla už přeci jen trochu uvyklejší na to, že někdo používal výrazy, které mi absolutně nic neříkaly.

Raději se proto soustředím na to, abych zůstala při vědomí. Už tak je tohle celé více než problematické a Kain už se to ani nesnaží skrývat. Nebo možná snaží, ale i tak je na něm vidět jisté zoufalství.

„Co…? Ráno? Ale… Ehh, rozumím.“ Zamumlám rezignovaně, když se dozvím tu nepříjemnou pravdu. Je pozdě. Hodně pozdě. Pokud za Lukyanem dorazíme, bude to zcela jistě už po smluveném času setkání. Ovšem to nejdůležitější je pokud.

Unaveně opřu tvář do Kainovy ruky, která je stále tak zvláštně horká. Je to ale to poslední, na co bych si teď stěžovala. Naopak, je to jedna z těch mála příjemných věcí, které tu teď jsou. Snad jen kdyby mě ještě nechal vyspat… Ale ne! Nesmím! Přinutím se opět otevřít oči a trochu se narovnat. Dost mi k tomu ale záhy pomůže šok z toho, co se dozvím.

„Počkat?... Co?... Jak? Ale… To…“ Zakoktám se, když mi jen tak mezi řečí oznámí, že snad v sobě mám část jeho duše. Jeho vlastní duše? Něco takového je možné? Ale… To přece člověku musí chybět. Kus… duše.

„Tak… Tak si ji vem… zpátky? Nějak?“ Pohlédnu na něj naprosto bezradně. Ne, nevím vůbec, co se tady děje, ani jak to vyřešit, ale vím, že tohle rozhodně není správné. Jeho uklidnění, že se tím nemám trápit po mě sklouzne jako kapka po okenní tabulce. Jak se tím nemám trápit?! To mám jen zaspat to, že v sobě mám cizí duši, i kdyby jen část? Tak tohle matka celou dobu chtěla? Byl by vůbec rozdíl, pokud by se do mě všechna ta stříbrná tekutina vsákla mezi stíny? Snad ne. Viděla jsem, že se alespoň část vrátila Kainovi, tak… je to něco. Něco málo. Na druhou stranu, pokud by tam zůstala, mohlo to dopadnout hůř? Nebo…

„Hmmmh, omlouvám se.“ Dodám skoro neslyšně a jen uhnu pohledem. Ovšem Kain se ode mě neodvrátí, ale položí další otázku. Otázku, která je dost na tělo. O kom mluvím? Neviděl ji? Ženu kráčející mezi stíny?

„O… Matce.“ Pronáším na hranici šepotu s pohledem upřeným na jeden z mihotavých stínů, který se protahuje a natahuje v rytmu plápolajícího plamene jedné ze svíček. „Neznám její… jméno. Stíny… Ta sféra, jak jsi říkal… Patří jí. Je to…složité. Mluvila o tobě… Molochovi…? Krevní linii a… Prostě složité. Neposlechla jsem ji… ale stejně… Hmmh.“ Mám chuť si opřít hlavu do dlaní, ale to by samy nesměly být tak proklatě těžké.

„Pak… pak ti to… povím.“ Dodám, i když nevím, jestli nějaké pak ještě bude. Kdo ví, jak tohle celé dopadne. Představa, že bychom my dva měli teď nějaký nerušený čas na rozhovor a minimálně jeden z nás u toho nebyl na pokraji zhroucení je dosti fantaskní.

Přesto to zkusím. Dát mu šanci odtud svobodně odejít. Neměla bych mu to za zlé. Pochopila bych to. Někdy je třeba dělat těžká rozhodnutí a za tohle si z velké části můžu sama. Má nabídka padne, aby se pak rozhostilo tíživé ticho. Nemluvím na něj. Dávám mu čas. Vím, že si to musí rozmyslet a… A nakonec se nadechne a promluví.

„Kaine…“ Zarazím se, když mi dojde, co tím myslí. „Ne… není.“ Přitakám tiše a na okamžik se viditelně zarazím, když se najednou tak změní. Až ve mně v ten moment poplašeně hrkne, ale záhy je Kain zase zpět. Ať už je to opět nasazenou maskou nebo něčím… jiným. Začíná toho být na mě opravdu hodně a snad je jen dobře, že to můžu svádět na tu otupující nepřirozenou únavu a zbytečně dlouho se nad tím nezalamovat.

Na jeho výzvu k lehnutí si, jen kývnu vděčně hlavou, trochu pevněji se chytím Kainovy ruky a s jeho pomocí klesnu zase zpátky na zem sklepa. Je příjemné si zase moci lehnout. Uvolnit se a… Ne, nesmím spát! Připomínám si stále, zatímco slyším od Kaina, jak balí věci a chystá vše na odchod. Pomalu oddechuji a ani se nesnažím tvářit, že bych mu chtěla pomoci nebo snad radit. Teď opravdu ne.

Nevím, jak to chce všechno pobrat, ale… Ale budu se muset snažit jít sama. Alespoň tak, jak to jen trochu půjde. Jinak nemáme šanci se dostat moc daleko.

„Dobře… Děkuji, Kaine.“ Zašvidrám očima skrz prameny vlasů na tváři k postavě tyčící se nade mnou. Nenechá mě tady… Je to na jednu stranu uklidňující slyšet, ale na tu druhou mě trápí to, že teď se do toho bahna noří se mnou. A je těžké říct, kam až zvládneme společně dojít. To už se ale ozve zvuk jeho vzdalujících se kroků a já po chvíli zůstanu… sama.

Vím, že říkal, abych ležela, ale… Ale musím to aspoň zkusit. To, že jsem jej neposlechla, mi může vyčíst později. To už bude potřetí, hmm. V některých věcech jsem trochu nezmar.

Když se mi podaří opět trochu více probrat a věci kolem se přestanou na chvíli rozpíjet do sebe, stisknu zuby a podsunu pod sebe ruku a pak druhou. Jde to ztuha a riskuji, že každou chvíli spadnu zpátky na zem, ale… Ale tohle není zrovna něco, co by mě zastavilo. Vím, že pokud se nebudu schopná postavit na nohy, moc daleko se nedostaneme.

Posadím se, než se vytáhnu do kleku na všechny čtyři, na kterých jen chvíli zůstanu, abych rozdýchala moment, když se svět povážlivě zhoupne.

Jedna, dvě, tři… Počítám si v hlavě, zatímco se snažím s každým číslem pohnout o kousek blíže k bedně nedaleko, abych se o ni pak zapřela.

Sedm! Sevřu pevněji její kraj a napnu svaly v rukách, abych se i za jejich pomoci vytáhla zpátky na nohy. Cítím, že kolena se mi zachvějí, ale nakonec se mi podaří postavit se a zůstat stát na vlastních nohách, i když dost nejistě, a ještě se zapřením o bednu. Ale pořád je to lepší než ležet a usínat na zemi.

Chvíli to celé přerývavě rozdýchávám s hlavou sklopenou, než natočím tvář a přes oponu vlasů se zahledím ke dveřím vedoucím ze sklepa. Opravdu byly před tím tak daleko? No, nevadí… Je to jen pár metrů. To zvládnu!

Osm… Vykročím zkusmo podél kraje sklepa, kde je stále možnost se zapřít o bedny či přímo stěnu.

Devět…  

Elzbieta

Kain nijak neotálí a ani ti nenechává tu „chvíli“, po které tak toužíš, když tě nekompromisně vytáhne do sedu, ať už se ti to líbí nebo ne. Jakkoliv se mu snažíš pomoci, tak si stejně připadáš jako hadrová panenka. Loutka, které někdo přestřihal většinu vodících drátků. Kain tě přidržuje – v jednu chvíli se tě sice pokusí a opřít a pustit, ovšem jakmile se začneš chvíli nato kácet na bok, tak tě opět zachytí a tváří mu na prchavý okamžik prokmitne poněkud zoufalý výraz.

„Nemračím,“ povzdechne si, zatímco ti hledí do tváře. „Ne, nikdo neumírá, to máš pravdu,“ dodá o něco vlídněji. „Hmm… Nechci ti brát iluze, rhannya, ale tohle bude trvat trochu déle než jen chvíli,“ zamumlá polohlasně, přesto se k tobě ta slova dostanou, společně s oslovením, které neznáš a vlastně jsi jej od Kaina nikdy neslyšela. „Už je ráno, Elo… Elo, no tak,“ trochu zvýší hlas.

Vzápětí tě až nepříjemně probere lusknutí vedle tváře, kterým si Kain vyžádá tvoji pozornost i odpověď na otázku, kterou ti položí. Jak se zdá, nedá ti pokoj a nenechá tě odpočívat, dokud se to od tebe nedozví, a tak ze sebe s námahou soukáš jednotlivá slova, která jako zázrakem skládáš do vět.

„Na kopci u lesa za jihovýchodní branou, dobře…“ zopakuje po tobě. „To je v pořádku, Elo, já to na tobě Lukyanovi nepovím,“ ujistí tě vzápětí skoro až konejšivým tónem hlasu.

Vzápětí v sobě sebereš dost síly i odhodlání, aby ses přiměla pohnout. Ruka je těžká jako bys ji měla obtěžkanou závažím, přesto se ti podaří vytáhnout ji do vzduchu a Kaina se zachytit. Ostatně sám ti s tím pomůže, jakmile mu dojde, o co se snažíš. Opět na tváři ucítíš dotek jeho prstů i horkost, která z nich sálá, když ti jimi přeběhne po líci, aby ti shrnul pramen vlasů, co ti sklouzl před oči.

„Nejsem si úplně jistý, Elo, ale vypadá to… Že jsi vstřebala část mé…“ svraští obočí, jak se snaží přijít na to vhodné slovo, „duše,“ vysloví nakonec tak tiše, že mu to takřka odezíráš ze rtů. „Ale s tím se teď netrap. Jen se z toho potřebuješ… Hm, vyspat…“ náznakem se pousměje, ačkoliv máš tušení, že se tě jen snaží utěšit.

Vzápětí na okamžik strne, když už podruhé zmíníš ji. Matku stínu. „Od ní? O kom to mluvíš, Elo?“ zeptá se, jak mu to zřejmě nedá. Chvíli tě ještě přidrží, aniž by z tebe spustil pohled… Než si nakonec povzdechne.

„S tím si nedělej starosti, Elo. Ponesu tě. Zvládneme to, ano? Společně to zvládneme,“ ujistí tě. „Já, ty, tvoje zbraně a vaše věci… Tedy, už jsem dělal ledacos, ale nákladní mulu ještě ne,“ kratičce se ušklíbne, zatímco mu zpoza rtů vybublá to tiché napjaté uchechtnutí.

Snad i to je právě to, co tě vyburcuje k tomu… Dát mu možnost. Nechat tě tady. Usnadnit si to. Vyspíš se z toho a jakmile toho budeš schopná dostaneš se odsud sama, nemusí vůči tobě přeci cítit nějakou… Zodpovědnost. Po tvých slovech nastane… Ticho. Dlouhé prázdné ticho, během kterého na tebe Kain jen přemýšlivě hledí jako by to snad doopravdy zvažoval.

„Elo…“ promluví nakonec tím vážným hlubokým hlasem. „Vypadám snad jako někdo, kdo by vyhledával snazší a rozumnější řešení situace?“ povytáhne obočí. „A ne. Neslíbil jsem ti sice nic, ovšem oba víme, že takhle jednoduché to opravdu není, že?“ způsob jakým to vysloví… Ví, na co narážíš. Ví to. Na okamžik na tebe jeho tvář působí tak… Cize. Avšak stačí mrknutí oka a ten starý Kain je zpátky.

„Tak… Teď si ještě na chvíli lehni, vymyslím, co s těmi věcmi a pak půjdeme,“ oznámí ti a vlastně ani nečeká na to, zda s ním souhlasíš nebo ne a pomůže ti lehnout si zpátky na bok. Počíná opatrně a sotva zase ležíš a nehrozí, že bys kamkoliv padala, tak se narovná a rychle přejde kousek od tebe. Nakonec musí vzít plášť, kterým tě předtím tak pečlivě přikryl a všimneš si, že právě do něj balí vaše sedlové brašny i meče, aby si to vše mohl v jenom ranci přehodit přes rameno stejně jako zbývající vak.

Jakmile má tohle hotové, na chvíli se u tebe zastaví a zamračeným pohledem kmitne mezi tebou, věcmi a východem ze sklepa. „Dobře… Nejdříve vynosím ven ty věci, a pak se pro tebe vrátím, ano? Nenechám tě tady, Elo,“ ujistí tě.

Pak už jen vidíš jeho vzdalující se siluetu, než ti zmizí za dveřmi ze zorného pole a ty zůstaneš ve sklepě sama. Stále se potácíš na té hranici bdělosti a nevědomí, přesto se ti daří držet oči pootevřené a vnímat své okolí. I tou rukou pohneš a s trochou snahy by ses dokázala posadit a se zapřením o něco pevného možná i vstát…