Andor.cz - Dračí doupě online

Kazandra

„A pokud ano?“

Odpovědi se už nedočkáš, muž jen povytáhne obočí, zatímco se mu na rtech mihne ten vědoucný jízlivý úšklebek. Ostatně před vámi se dějí mnohem zajímavější věci, které si žádají pozornost vás obou. Z muže vyzařuje spokojenost, je snadné si domyslet, že všechno vychází přesně podle jeho plánu – ať už byl jakýkoliv a sledoval tím cokoliv. I přesto se stále držíš zpátky, nedáváš nijak najevo nic z toho, co se ti právě honí hlavou. Víš, že tohle začíná být zlé. Hodné zlé. Možná ses mohla zachovat jinak, říci něco jiného – avšak při pohledu na muže po tvém boku se nedá říci, zda by ti to vůbec k něčemu bylo. Možná věděl, kdo jste, možná mu na tom vlastně nezáleželo a pouze jste se mu připletli do cesty, najednou na tom nezáleží.

Trhneš sebou a tu samou chvíli na sobě ucítíš i ostražitý pohled tmavovlasého muže. Nicméně netasíš zbraň ani se nepokusíš o nějakou nepřístojnost, pouze k tomu cizinci zvedneš pohled s tou prostou otázkou na jejíž odpovědi nyní stojí váš malý svět.

Stačí pár slov a je rozhodnuto. Za odpověď mu už nestojíš, vykročí ke kočáru směrem ke kořisti, pro kterou si sem přišel. Adriana je už ztracená, tady není nic, co byste pro ni mohli udělat, ale pořád ti jste vy dva. Všimneš si Tianova mnohoznačného pohledu tvým směrem.

A v tu chvíli máš jasno v tom, co musíš udělat.

Jílec dýky ti vklouzne do prstů takřka sám. Hbitě ji přetočíš v ruce a v dalším okamžiku ji bez varování mrštíš přímo směrem k ženě a Tianovi. V tom pohybu není jediné zaváhání. Kolikrát jsi takhle stála před terčem a celé hodiny a hodiny cvičila tenhle jediný pohyb. Přesnost. Sílu švihu. Tak dlouho, dokud to nebylo dokonalé. Jakmile terč přestal stačil, přišly na řadu krysy. Drobná zvěř. Kolik myší zemřelo po tvé přesné ráně? Mistři byli ve vašem výcviku až děsivě důslední a nyní…

Čepel nože protne vzduch a blyštivě se zaleskne.

Světlovlasou ženu ovšem jako by varoval šestý smysl. Nebo to zalesknutí? Tvůj prudký pohyb? Rychle se pohne, aby se vyhnula letící zbrani – nebo se o to aspoň pokusí. V tom zlomku vteřiny se toho stane tak děsivě moc. Ve stejný okamžik se k ní Krisztián prudce otočí a prosmýkne se podél čepele palaše. Chytí ji za pramen vlasů a vší silou s ní společně s úkrokem trhne. Nůž se zakrojí skrze vrstvu oblečení do masa. Žena ovšem nevyjekne, namísto toho jen pootevře rty v němém výkřiku.

Víc ovšem nemáš čas řešit. Tvůj manévr nezůstal nepovšimnut a ozbrojenci jsou už u tebe. Zaplaví tě ten důvěrně známý pocit a barvy kolem se stáhnou do ostrých odstínů a kontur černé a bílé. Vše kolem ti najednou připadá tak… Směšně pomalé. Oni jsou směšně pomalí. V jediném plynulém pohybu zvládneš tasit krátký meč, po kterém jeden z mužů zrovna sahá a druhého odzbrojíš. Stačí dobře mířený úder, aby ses ujistila, že bude mít chvíli jiné starosti než tebe. Celé se to stane během mrknutí oka.

Ani Krisztián na nic nečeká. Vyběhne směrem k tobě a koním. V tu samou chvíli se od něj oddělí i jeho stín, který na sebe vezme stejnou podobu včetně rukou spoutaných před tělem, který se pohne směrem k Adrianě a její eskortě. Tmavovlasý muž zaváhá jen krátce, než vytrhne Adrianu ze sevření svých mužů a začne kolem sebe štěkat pokyny.

„Na koně!“ slyšíš sprintujícího Krisztiána, který zřejmě nemá v plánu bojovat, pokud to nebude nutné.

Elzbieta

Žena obklopená stejnými stíny, které se sápou po tobě nijak nereaguje na tvůj křik. To několikrát vyřčené důrazné „ne“, co protne rázně vzduch mezi vámi. „Bude lepší, když se tomu nebudeš bránit a přijmeš to. Všechno, co ti to dá… Ale pokud to chceš tou těžší cestou… Nakonec, je to tvoje volba,“ zní ti v hlavě ozvěna jejích slov. Rozsudku vyřčeného nad tvou hlavou jako bys nebyla ničím víc než odsouzencem v jejích rukách. Stíny tě drží na místě, nedovolují ti ukročit už ani krok, ať s nimi bojuješ sebevíce.

Orb zmizí v tobě samé a okamžitě tě zalije ten pocit, důvěrná blízkost přinášející sebou jedny z těch mála příjemných vzpomínek. Ovšem není to skutečné. Kain tě ve skutečnosti neobjímá a už vůbec nestojí vedle tebe. Je to jen jeho… Co vlastně? Krev? Esence? Ovšem ať už to je cokoliv, vnímáš, jak to tvé tělo vstřebává se stále sílící lačností. Tu sílu, hřejivou moc pronikající ti do žil namísto vlastní krve. Ovšem tvá mysl… Ví až příliš dobře, že tohle není správné. Tohle není dobrovolný dar ani oběť, nedokážeš si ani představit, jak by se na tohle celé Kain tvářil.

Nechceš to. Ovšem přání samotné nestačí, ne, musíš… A pak se to stane. Tvá ruka… Jakkoliv to zní neuvěřitelně a šíleně, projde hladce oblečením, kůží i masem stejně jako před chvílí orb stříbrné kapaliny. Nahmátneš ji. Deformuje se pod tvými prsty a prokluzuje, musíš k tomu upínat veškeré své soustředění, zatímco ji mučivě pomalu vytahuješ ven. Vnímáš nepříjemný tlak, který to provází a chlad, který to v tobě zanechává. Jako by ses zbavovala něčeho… Důležitého. Něčeho, co potřebuješ k životu tak moc… Tvoje tělo chce víc a víc namísto toho, co právě děláš.

Dech ti hrubne a přelévá se přes tebe zimomřivá únava, přesto se ti to nakonec podaří. Orb je venku, takřka poloviční, přesto… Venku. Postupně ztrácí tvar a přelévá se ti mezi prsty jako améba, zatímco cítíš, jak i nyní vstřebáváš to horké stříbro skrze kůži.

A Ona tam jen stojí. Pozoruje tě s chladným zájmem čišícím z její tváře i očí skrytých ve stínu. Nic neříká ani nedělá, pouze sleduje tvé zápolení se sebou samou. S tím rozkolem, co chceš a co musíš.

Ovšem tímhle nekončíš. Rozhodně ne. Napneš celou svoji mysl k tomu jedinému stínu, ve kterém částečně stojíš. Do hlavy se ti zaryje prudká bolest a svaly v ruce sevře křeč, jak jí v jednu chvíli na sílu prorazíš tu neviditelnou bariéru bránící ti projít a vrátit se zpátky. Ovšem v tu samou chvíli si uvědomíš, že je venku. Skutečně venku. Měla bys ji následovat, ale… Nejde to. Nemůžeš se pohnout, propletené stíny tě stále drží na místě a…

… v tu samou chvíli ucítíš na té samé ruce dotek. Pevný stisk studených prstů, které ti obemknou zápěstí a prudce s tebou trhnou směrem ven. Pryč ze stínu. Pryč z místa, které tě tak náhle a bez varování pustí. A poslední, co spatříš je její úsměv. Ten spokojený úsměv matky chystající se pochválit své dítě.

To už jsi ovšem zpátky. Zpátky v tmavém sklepení.

Kain stojí naproti tobě a ve tváři je tak děsivě bledý jako by byl jen kousek od omdlení. Oběma rukama tě svírá za zápěstí a dlaň přízračně bledé ruky a… Nic neříká. Jen s očima rozevřenýma dokořán hledí na stříbrnou esenci, která rovnoměrně pokrývá jak tvoji – tak i jeho dlaň. Kovově lesklý povrch se vlní a černá, zatímco šplhá až k vašim předloktím, kde se vpíjí do ztracena v místech, kudy vedou žíly a tepny. I kdyby ses pokusila vytrhnout, Kain tě nepustí. Možná schválně, možná sám nemá na výběr… Výraz v jeho tváři napovídá spíše té druhé možnosti.

Najednou je po všem.

Zatmí se ti před očima na kolik silně se do tebe zatne ta takřka ochromující slabost a únava.

Nepodařený den

♬♬♬♬♬

Hledím do tváře ženy, která se nazývá mou matkou a zároveň ji tak věrně připomíná. Necítím k ní však žádné vřelé city. Je to jen převlek, který si na sebe navlékla. Kvůli mně? Snad abych byla nakloněná více tomu, k čemu se mě snaží přesvědčit? Vyjít vstříc její vůli? I kdyby tu byla má pravá matka a přesvědčovala mě k něčemu takovému, měla bych problém jí uvěřit. Tohle nevypadalo jako něco, co bylo pro mé dobro, a především pro dobro Kaina. Ne, to ani náhodou.

„Není třeba rozumět? Ne… ne takhle ne.“ Zmůžu se na slova odporu. Nehodlám být nástrojem v rukou jiných. Zase dělat něco v naprosté slepotě, protože mi někdo říká, že takto to má být. Vím, že se tomu nikdy nevyhnu, ale alespoň v těch vzácných chvílích, kdy k tomu mám, co říct, nebudu poskakovat jako poslušný psík.

„Časem… Tak až tomu budu rozumět, můžeme pokračovat, kde jsme přestaly.“ Blýskne mi v očích vzdor, který mi vysloužil nejeden trest od mistrů. Ne, nikdy jsem si s nimi nebyla rovná a už vůbec si nejsem rovná s ní. Ale to mě nikdy nezastavilo. Co na srdci to na jazyku.

Pak se ale přeci jen něco dozvím. Má matka. Moje krevní linie měla slabost pro koho? Takové jako Kain. Jeho příbuzné? Cože? Očima zašilhám k šedé ruce, která drží mezi štíhlými prsty pramen mých vlasů. Krátkých vlasů, které byly jen dalším důkazem toho, že jsem se jí nechtěla jen tak snadno podvolit.

„Moloch? Já nevím, o kom mluvíš. Nevím…“ Hlesnu vyhýbavě a uhnu pohledem, abych nemusela hledět do její tváře, která je tak blízko.

„Prostě jen… mě nech jít.“ Vypadne ze mě skoro až prosebně. Vůbec se mi nelíbí, kam to míří. Na tyhle nepříjemné situace jsem už měla lety vytrénovaný čich. Bohužel ne natolik, abych se jim byla schopná s předstihem vyhýbat.  Ovšem prosím ode mě neuslyší. Prosit na kolenou ji nebudu.

„Více světla? Ale já nechci… Ne, takto.“ Zlomí se mi hlas. Pokusím se od ní udělat další krok, ale noha se mi zadrhne na místě a hned na to i ta druhá. Oči se mi ještě rozšíří, když si uvědomím, co je drží na místě. Stíny. Černé protažené stíny, které se spletly do podoby cárů nebo snad provazů, aby mě připoutaly tam, kde stojím. Ne, teď už mě stíny nehladí a nekonejší. Z láskyplné náruče je opět trestající ruka. Jak málo stačí, aby tu masku hodné matky zase odložila. Dokonce už ani v hlase ji nepoznávám. Odstíny hlasu mé matky jsou dávno pryč a zůstala opět jen ona. Ten ledový rozkazovačný tón.

„Ne! Nech mě být!“ Křiknu na ni stejně zlostně jako zoufale a trhnu nohama ve snaze se vyprostit ze stínového sevření. Tohle se pokazilo. Tohle se opravdu tak moc pokazilo! Letí mi hlavou, zatímco vzhlédnu k její dlani, nad kterou se vznáší stále se zvětšující koule připomínající stříbrný kov.

„Ne! Říkám ti, že to nechci!“ Obořím se na ni jako pes zahnaný do kouta, kterému už zbývá jen kousnout. Avšak… Neposlouchá mě. Samozřejmě, že mě neposlouchá. Nikdy mě neposlouchá. Stříbřitý orb se pohne a rozletí se znenadání mým směrem.

„Ne!“ Stihnu vykřiknout ještě, než se mi zanoří do těla. Nepřichází ale bolest nebo jakýkoliv jiný nepříjemný pocit. Naopak. Z očí se mi na okamžik vytratí strach a šok z toho všeho, co se zde děje. Je to jako kdyby byl se mnou. Držel mě v náručí. Cítila jsem jeho dech a doteky. Jako tehdy v Cziernowodě. Přivřu oči a dlouze se nadechnu… Bylo by tak snadné se v tom ztratit. Přijmout to, jak si matka přeje. Ale nemůžu. Vím, že je to vše jen iluze. Kain tu doopravdy není. Je to jen jeho část, které se ne zrovna dobrovolně vzdal.

Zamračím se a oči stisknu ještě pevněji, jak se začnu soustředit, zatímco se rukama dotknu svého břicha, kam před chvílí ten stříbrný orb narazil a prošel dovnitř. Jednou rukou nahmátnu tělo jako vždy, avšak tou druhou… Ta na odpor nenarazí. Projde mým tělem až k stříbřité kapalině, která se začíná vsakovat do mě samotné. Nemůžu… Nechci… Letí mi hlavou, zatímco ji nahmátnu, a zatímco se ji snažím vytáhnout ze svého těla, soustředím se na to jediné. Dostat to ven ze stínů. Prorvat alespoň svou ruku i s tou kapalinou skrz předivo reality zpátky do našeho světa. Soustředím se na to, aby její záře zesílila víc a víc a snad se alespoň na chvíli propálila na druhou stranu.

Nehodlám jí to nechat v těch jejích černých drápatých spárech, aby pro to našla třeba jiné využití. Chci to dostat ven a vrátit to všechno právoplatnému majiteli. A nebo to alespoň dostat pryč z jejího vlivu… I to by byla výhra vzhledem k tomu, jak se celá situace zamotala. Zachránit alespoň něco z těch všech trosek nepodařeného dne.

Elzbieta

Rychle ti dojde, koho ti Matka připomíná a vyvolá to v tobě řádku rozporuplných emocí. Těžko říci, zda je to od ní vysloveně kruté nebo naopak snaha o projevení laskavosti, snaha porozumět bytosti stojící před tebou začíná i končí jen u pár splašených myšlenek a otázek, na které ti nikdo neodpoví. Ačkoliv do očí ji skrze stín držící se pod kápí v horní polovině tváře nevidíš, tak na sobě cítíš její pronikavý pohled. Pozoruje tě, to, jak se poplašeně rozhlížíš kolem, zatímco strnule stojíš na místě místo toho, abys ji poslechla. Ale nezdá se, že by ji to snad rmoutilo či urazilo. Namísto toho k tobě promlouvá a směr vašeho rozhovoru se rychle stane nebezpečným. Znepokojivým. To, kam to celé směřuje…

„To nevadí, mo sgàile beag, někdy není nutné rozumět. Stačí udělat, co třeba jest. Vykonat, co má být vykonáno,“ ujistí tě chlácholivým tónem hlasu, který tě ovšem ani na okamžik neuklidní. „Časem pochopíš…“ pousměje se, zatímco k tobě přistoupí.

Neustoupíš ani se nepokusíš utéci. Kam vlastně? Dost možná tu stojíš a dýcháš jen kvůli ní, obklopená šerou planinou topící se ve stínech. „Ty. Tvá matka. Celá ta vaše krevní linie, kterou se celá ta desetiletí snažím udržet naživu…“ odpoví šeptem nečekaně důvěrně, když sevře mezi prsty pramen tvých krátkých vlasů. „Anebo má Moloch slabost pro vás? On a jeho otravné nutkání sahat na to, co mu nepatří,“ levý koutek rtů jí povyjede nahoru v pohrdlivém úšklebku. Celá její tvář na okamžik zavíří ve stínech, než se zase ustálí.

Z jejích úst, která se při řeči nepohybují, vyjde ta zvláštní otázka, která tě stejnou měrou překvapí jako i vyděsí. „Shh…“ obklopí tě na chvíli tklivý šepot ze všech stran, ty přízračné ruce dotýkající se tě zlehka ve vlasech, na ramenou i zádech jako by se tě skutečně snažila uklidnit. „Jedno po druhém, mo sgàile beag. Vše je jen otázkou moci, síly vířící v mase a oplétající kosti…“ zamyšleně si tě prohlíží, zatímco od ní se slovy odmítnutí rychle odstoupíš.

„Nevzdoruj, mo sgàile beag, souhlasila jsi přeci,“ připomene ti tiše. Z hlasu se jí s každým slovem vytrácí vstřícnost i ten měkký tón připomínající ti tvoji vlastní matku. „Jsi Albedo. Potřebuješ více světla, abys mohla vrhat hlubší stíny…“ A zatímco mluví, všimneš si stínů, které se po tobě natáhnou a obtočí se ti kolem kotníků.

„Jednou mi poděkuješ.“

Poslední pableskující kapka se připojí ke kouli vznášející se ve vzduchu. Její matný stříbrný povrch se neustále přelévá a drží se kolem něj slabá záře prostupující tetelící se vzduch. Žena pomalu zvedne ruku a nechá kouli přelétnout nad vlastní dlaň a otáčet se ve vzduchu. „Bude lepší, když se tomu nebudeš bránit a přijmeš to. Všechno, co ti to dá…“ nechá větu vyznít do prázdna. „Ale pokud to chceš tou těžší cestou… Nakonec, je to tvoje volba, mo sgàile beag,“ pronese chladně, až z toho zamrazí.

Stříbrná sféra se bez varování rozletí tvým směrem…

… a vnoří se ti navzdory oblečení do břicha.

Vnímáš horkost, která tě zalije. Obklopí tě ta známá vůně společně s hřejivým pocitem Kainovy náruče. Jako by stál jen kousek od tebe a objímal tě, jako bys cítila ruku klouzající po hladké kůži a horký dech otírající se o krk. Stačí se tomu jen podvolit… Anebo také ne. Pod tím vším stále vnímáš tu cizí přítomnosti uvnitř sebe, Sféru ve svých útrobách, jejíž síla se pomalu rozpouští a vsakuje do každého póru tvého těla.

A tvá ruka září natolik silným matným světlem, až najednou působí přízračně. Dost možná… By stačilo jen po té sféře sáhnout…

A vytáhnout ji.

Neposlušná dcera

Trhlina. Ano, ta trhlina, kvůli které tohle celé podstupuji. A zcela jistě ne pouze má tvrdohlavost. Sleduji, jak záře mé ruky sílí, když se s ní blížím místu, kde se protrhla opona mezi světy. Nebolí to. Jen prostě ten kousek mého těla trochu více září. Dotknu se pak prsty okrajů trhliny, kterými neprohmátnu, jak bych snad původně čekala, ale ucítím dotyk… něčeho. Něčeho měkkého a poddajného. Skutečně mohu pohnout samotnými okraji trhliny?! Já mu to říkala!

Koutek rtů mi vystřelí o něco výše v návalu vítězoslavných emocí, zatímco se pokusím trhlinu mezi světy skutečně zmenšit a její kraje přitisknou zpátky k sobě, zatímco moje ruka září víc a víc. Když v tom mě ale v mém snažení vyruší něco jiného. Ten hlas. Ta přítomnost. Není pochyb o tom, kdo to je. Přesto tam v první chvíli zůstanu lehce překvapeně stát. Nikdy jsem ji tady nezahlédla. Nepotkala. I když dávalo smysl, že tu někde byla. Proč zrovna teď přišla sem? Proč zrovna teď za mnou?

Moje snaha varovat Kaina asi nakonec zůstane bezúspěšná. Nikde nevidím jeho modré oči hledící skrz předivo reality, takže mé varování dost možná prostě nevidí. Stejně jako nevidí mě ani tu ženu stojící jen kousek za mnou. Polknu a odvrátím oči od pohybujících se stříbrných kapek v temnotě. Snad… Snad odtud zmizí. Anebo, ať už se tu stane cokoliv, zůstane to jen mezi stíny. Mezi námi.

Otočím se tváří v tvář ženě stojící za mnou. Vypadá… jinak, než si ji pamatuji. Ani během jednoho z našich setkání nevypadala takto. Ta překvapivě lidská podoba, která má s její reálnou jen pramálo společného. Ty rysy… Ten hlas. To snad… ne. Nakrčím ublíženě obočí, když mi dojde, koho přesně mi připomíná. Skutečnou matku. Tu mou… Zalije mě vlna emocí. Je to na jednu stranu podivně chlácholivé a zároveň ve mně něco křičí a chce pryč, protože vím, že ona to skutečně není. Je to jen její tvář. Maska… kterou si oblékla ku příležitosti našeho setkání zde. Setkání, o které jsem skutečně nestála.

Oslovím ji, avšak na její vyzvání k objetí jen zůstanu strnule stát. Moc dobře vím, jak to dopadlo posledně, co jsem se jí dotkla. Jen bezděčně sevřu bíle zářící ruku v pěst a místo odpovědi se poplašeně rozhlédnu jako zvíře zahnané do sítě, co hledá jakoukoliv díru, kterou by se dostalo ven, než se do ní už nevratně zamotá.

„Já… nevím, o čem mluvíš.“ Vysoukám ze sebe nakonec, zatímco zálibně hledí po stříbrné kapalině, jenž tu zůstala po Kainovi. Proč by tohle byl dárek? Proč by někdo nazýval krev nebo cokoliv takového zrovna dárkem. Ovšem stačí se mi vzpomenout na můj rozhovor s Isaiou toho jednoho dávného večera. To, jak musel vytírat krev od mého mrtvého těla a ždímat jí ji do chřtánu. To, že ani tehdy neměla dost a chtěla ještě Eryn…

„Kdo? Čí bastardy? Nerozumím…“ Ale větu nedokončím, protože se bohyně pohne blíže ke mně a zastaví se opravdu jen symbolický kousek přede mnou. Cítím, jak se napružím připravená uskočit, ale vím, že by mi to k ničemu stejně nebylo, a tak zůstanu stát jako přibitá k zemi. Nevím, o čem mluví. Jistě, týká se to Kaina, ale to je asi tak vše, co mi dává ještě smysl. Čí že to má být bastard, aby to zrovna stínovou bohyni zajímalo a snad i popouzelo? Kdo jsou ty všechny? Já a ostatní z učednic? To asi opravdu nevypadá jako reálná možnost. Ne, nic mě nenapadá, a tak na ni jen vytřeštěně dál hledím.

„Co?“ Trhnu sebou překvapeně, když z jejích úst zazní ta zvláštní otázka. „Ano, to chci, ale…“ Dotyku na mých vlasech neuhnu, přesto to má ke konejšivému gestu, které by mi pomohlo se uklidnit, daleko. Naopak.

„Počkat, cože?!“ Vyhrknu teď už zcela bez nějakých servítek, když se začne zvedat ze země Kainova krev, esence… cokoliv a shlukovat se do podoby vířící lesklé koule.

„Jak mu tohle pomůže? Pokud to vypiji, tak… tak ho to určitě nevyléčí. To nedává smysl.“ Potřesu zamítavě hlavou. Jak by mu něco takového mohlo pomoci? Jistě, nebylo těžké vzpomenout si na to, jaký pocit zanechala kapička, co ulpěla na mých prstech. Až podivně… lákavý. Příjemný.

Ale to nic nemění na tom, že nehodlám jen tak pít jeho krev! Jako ona tu naši! Jestli se na mě doteď nedíval jako na monstrum, teď už bych to neobhájila. Ani sama před sebou. Navíc… kdo ví, jestli mi říká pravdu. Vždy je ještě něco dalšího schovaného za oponou…

„Ne… nemůžu to vypít. Nechci…!“ Potřesu zamítavě hlavou a semknu rty pevně k sobě jako dítě, kterému někdo vyhrožuje hořkou medicínou. Udělám krok zpátky. Krok dál od ní i stříbřité sféry vznášející se ve vzduchu. Vím, že v jejím hlase nebyl prostor pro otázky ani odmítnutí. Slyšela jsem to moc dobře.

Já však nikdy nebyla poslušná dcera.

Kazandra

Ta situace je opravdu nepříjemná. Bezvýchodná? Rozhodně se cítíš jako v pasti, neschopná s tím cokoliv udělat. Kdybyste byli aspoň s Tianem spolu… Jenže nejste. Jsi tu sama s tím mužem, který více než kdy jindy připomíná vlka cvakajícího zuby jen kousek od tvého obličeje. Dravce, který se tyčí na kořistí a v očích mu doutná něco mnohem horšího než vzteklá zuřivost. „A to zněla natolik přesvědčivě, že to stálo vašemu společníkovi za to, aby podplatil stráže, aby se při průchodu bránou dívali jinam?“ opáčí ti muž bez známky zaváhání, skoro jako by vyčkával přesně na odpověď, kterou jsi mu tak ochotně dala. „Očekávali jste snad od tetičky návrat své investice nebo…?“ povytáhne obočí.

„Ah, jistěže nestojíte o žádné problémy,“ poznamená přezíravě. To, jak tě chytá za každé slovo je nebezpečné. Věří ti? Ne, tenhle pocit z něj skutečně nemáš. Přesto se tě nikdo ani nedotkne ani tě neohrožuje. Poklidně jej následuješ z uličky pryč, směrem k tomu proklatému domu. „Nikdo nikdy nestojí o žádní problémy a… Podívejme se na to,“ cynicky se ušklíbne, když stejně jako ty spatří, jak z domu dva muži táhnou Adrianu následovanou Krisztiánem.

Tohle pro tebe rozhodně není něco, co bys viděla ráda. Krisztián na první pohled působí nezraněn, ačkoliv jak schází schody, tak ti neujde, jak se lehce hrbí. Není pro tebe vůbec těžké si domyslet proč. Tehdy, v ten večer, kdy jsi ho našla v posteli a dovedla do jeho pokoje Kostadina… Mistr Morozov s těmi zády skutečně nepřeháněl. Nedokázal je napravit. Nebylo to nakonec nic, co by Tiana v běžném životě kdovíjak omezovalo, ale moc dobře jsi věděla, že musel dost cvičit a posilovat svaly držící je pohromadě. Bylo to jeho slabé místo.

Tian tě okamžitě vyhledá pohledem a ve tváři se mu krátce mihne ta rozporuplná směsice emocí. Úleva, že jsi v pořádku. Znepokojení, že tak jednoduché to díky muži stojícímu vedle tebe není. Zamračí se a přimhouří oči, když si s ním vymění pohled. Spatříš, jak se krátce ohlédne přes rameno a řekne něco k ženě, která ho postrkuje dopředu hrotem zbraně. Dokážeš si představit, jakým tónem s ní musí hovořit. „Na tohle nemáte právo,“ odezíráš mu ze rtů, „okamžitě…“ zbytek věty nezachytíš, jak se od tebe odvrátí, nicméně je ti jasné, že ji nemohl stihnout dokončit. Žena totiž rozhodně zdvořile nečeká na nic z toho, co jí Krisztián hodlal sdělit.

Vidíš, jak se rychle pohne vpřed a během přísunu protočí zbraň v ruce. A surově ho uhodí jílcem zbraně. Tian sebou trhne a ve stejnou chvíli se vytočí tak, aby se zbraň jen svezla po jeho zátylku namísto toho, aby ho zasáhla napřímo. Zakolísá a něco tiše zasykne. I tak se mu tvář na okamžik stáhne bolestí a v očích zaplane zlost.

„Vypadá to tak,“ odpoví ti lakonicky muž, který to sleduje s pozvednutým obočím. „Předpokládám, že nás doprovodíte i vy?“ napůl se ptá a napůl konstatuje jako by od tebe vlastně ani neočekával jinou odpověď.

Jak se zdá, jednání v rukavičkách skončilo. Muž naznačí zbývajícímu ozbrojenému doprovodu, aby k tobě vykročil, zatímco sám vyjde vstříc dvojici táhnoucí vzpírající se Adrianu k čekajícímu kočáru.

Ucítíš na sobě Krisztiánův pohled.

A všimneš si, jak se stíny kolem něj zavlní, zatímco v jeho očích probleskne zářivá barva jantaru.

Elzbieta

Ať už s tím Kain souhlasí či ne, vnoříš se v jednu chvíli do stínu a ocitneš se tak na druhé straně. Až tě samotnou překvapí, jak hladce to šlo a jak dobře se tu vlastně cítíš. Ostatně očekávala jsi úplný opak, a přesto tu jsi a připadáš si skoro jako doma. Těžko říci, co přesně se změnilo, zda za to může trhlina nebo něco zcela jiného. Nedá ti to a skloníš se k zemi, abys na prsty nabrala trochu toho, co jsi prve považovala za Kainovu krev.

Ale takhle… Nevypadá to jako krev, nemá to dokonce ani její konzistenci a už vůbec to tak nevoní. Naopak, skoro jako bys cítila čistou esenci toho, co jsi jinak z Kaina cítila v jeho pižmu. Tekutina se na tvých prstech stříbrně leskne a skutečně tím připomíná tavené stříbro, dokonce cítíš slabé teplo, které ti prosakuje do prstů… A není to jen teplo. Nevšimneš si toho hned na kolik se soustředíš na hledání trhliny, ovšem vsakuje a vstřebává se ti to do kůže. Zanechává to po sobě příjemný vláčný pocit, skoro jako když na květinu po týdnech sucha zaprší.

Najít trhlinu pro tebe nakonec není tak těžké. Jako by reagovala na tvoji ruku zalitou mléčně bílou tlumenou září vířící namísto krve a pletenců svalů pod kůží. Když se škvíry zkusíš dotknout, překvapí tě, jak ochotně na tebe reaguje. Zachvěje se a… Je to zvláštní, takřka nepopsatelný pocit. Připadáš si jako by ses dotkla hrnčířské hlíny, mokrého jílu, který se dá snadno tvarovat. Mléčně bílá záře zesílí a na krátko trhlinku zalije, snad bys i musela přimhouřit oči…

… kdyby se za tebou neozval ten hlas.

A není to zdaleka jen šepotavá ozvěna otírající se o tebe jako stovky motýlích křídel. Její přítomnost a nečekaná blízkost tě zalije od hlavy až k patám. Až příliš pozdě ti dochází, jak moc velká chyba tohle byla. Jak sis jen mohla myslet, že si toho nevšimne? Zrovna Ona? Že tím k sobě nepřitáhneš její pozornost? A přesto ses sem vrátila.

Pohledem vyhledáš místo, kde je Kain. Rány stříbrně pableskují a hýbou se na znamení, že ani Kain rozhodně nesedí poslušně na zemi a už vůbec nečeká tak, jak jsi po něm chtěla. Snažíš se jeho směrem artikulovat, dát mu najevo, aby odsud zmizel, ale… Ne, rozhodně se od tebe nevzdaluje. Dokonce ani nevidíš ty modré záblesky, oči vidící skrze předivo oplétající svět. Ať už Kain dělá cokoliv, tak máš ten zatraceně nepříjemný pocit, že rozhodně není na cestě ze sklepení pryč.

Ovšem… Teď už nezbývá než čelit té, která za tebou přišla. Získat čas, zachránit, co půjde. Nebo spíše koho. Otočíš se a v tu samou chvíli ji spatříš. Stojí jen kousek od tebe, stačilo by natáhnout ruku a dotkla by ses jí. Její podoba zde není zdaleka tak těkavá a neurčitá jako když se ti ukázala poprvé, žádná neurčitá silueta tvořená stíny, ze které by vystupovaly jen ty tmavorudé žhnoucí oči. Naopak vidíš tu hladkou šedivou kůži připomínající porcelán, jemné ženské rysy vystupující z pod kápě roucha, který má na sobě. Působí nečekaně lidsky, ačkoliv moc dobře víš, jaká je její pravá podoba. Na některé věci se nezapomíná.

„Mo sgàile beag,“ vyjde jí zpoza rtů, aniž by s nimi, jakkoliv pohnula. Takřka láskyplně, potěšeně. „Neobejmeš mě? Vy lidé to tak přeci děláte,“ pokračuje dál. Její hlas stále podbarvuje ten tichý mnohohlasný šepot, avšak navzdory tomu zní nečekaně čistě, slyšíš v tom ten jasný tón… Který… Na okraji svého vědomí… Poznáváš. Připomíná ti tiché broukání tvé vlastní matky. Té opravdové. A… Snad… Její rysy… Dlouhé vlnité vlasy čouhající z pod kápě…

„Dokonce i dárek na přivítanou jsi mi přinesla…“ koutky rtů se jí roztáhnou do spokojeného úsměvu, když pootočí hlavou směrem ke stříbrné kaluži. „Tedy… Skoro… Tak blízko a daleko zároveň… Mám radost a zároveň mne ti rmoutí,“ nakloní hlavu ke straně. „Ah, ten pohled znám, tak dobře ho znám…“ přistoupí k tobě bez varování o krok blíže. O krok, kterým zruší i tu málo vzdálenost mezi vámi. „Čím to je… Že vy všechny máte slabost pro jeho bastardy…“ úsměv se změní v křivý úšklebek.

„Chceš mu pomoci, mo sgàile beag?“ natáhne k tobě ruku, aby se dotkla tvých vlasů. „Vypij to. Vstřebej tu sílu,“ řekne vzápětí a mávne rukou. Něco v jejím hlase… Ne, tohle není prosba ani žádost.

A zatímco na tebe hledí, tak si všimneš, jak všechna ta stříbrná krev slévá do jedné lesknoucí se koule sbírající se ve vzduchu.

Rady nad zlato

„Malá nepatrná trhlina?“ Zopakuji po něm a ani se nesnažím skrývat to, že mu to zrovna nevěřím. „Ta věc, která se tou klíčovou dírkou protáhla, vypadala za mě docela velká.“ Uvedu věci alespoň trochu na pravou míru, i když se přistihnu, jak na chvíli váhám, když vidím Kainův nešťastný pohled, který mu nevydržím dlouho oplácet a provinile jím uhnu.

„Neboj se. Jen se na to podívám z druhé strany. Nevím, jestli s tím něco dovedu udělat, ale… Sám si říkal, že s jehlou mi to jde jako s mečem. Nebo naopak? Třeba tohle taky nebude až tak těžké.“ Usměji se na něj povzbudivě, abych alespoň trochu odlehčila tady tu nepříjemnou hutnou atmosféru. „To zní, jako kdyby ti ty zalátané kalhoty zas tak dlouho nevydržely. Raději se nebudu ptát.“ Nakloním hlavu lehce na stranu, než se začnu chystat k odchodu na druhou stranu.

„Vím, vím… Ale bude to jen chvilka. Sám si říkal, že by tam měl být teď klid.“ Kývám hlavou snad jako kdybych s Kainovými slovy souhlasila, ale moje akce jdou přímo proti nim. „Ale já tě poslouchám, Kaine. No tak… Opravdu.“ Ohlédnu se na něj, zatímco si zapínám přezku opasku. „Jen… se podívám. Ano? Nebudu nijak riskovat.“ Trochu se ušklíbnu svým slovům, které by mi málokdo věřil, ale… Ale opravdu! Já zas tak často dobrovolně neriskuji. To je jen souhra okolností vždy proti mně!

„Navíc třeba půjde něco udělat s těmi tvými zraněními. Obávám se, že alkoholu tu nebude s tvým tempem dost…. Hmm, říkáš tady?“ Zahledím se do tmy před sebou. „Neboj se… Za chvíli jsem zpátky.“ Ohlédnu se po něm přes rameno, než záhy na to projdu na druhou stranu.

Ucítím to známé objetí stínu, které se rozlije po mé kůži, když přejdu mezi světy. Na druhé straně mě však nečeká žádný bolestivý tlak ani odpor. Nadechnu se lehce. Jako při procházce lesem. Je to až s podivem, jak najednou je zde přirozené existovat. Tohle se mi před tím nikdy nepodařilo. Nebo nestalo? Pochybuji, že za tohle můžu sama, ale čím že to je? Že by tou trhlinou?

Rozhlédnu se raději kolem, abych se zde nezdržovala déle než je třeba. Kaina nevidím, ale slyším? Snad… Přesto tu po něm něco zbylo. Sehnu se, abych se prsty lehce dotkla stříbrné kapaliny, jenž tu je stále na zemi a rozetřela ji mezi bříšky palce a ukazováčku. Voní jako on. Je to zvláštní… Stejně jako to, že vidím stále, jak z Kaina další a další kapky unikají. Možná bych se o ta zranění mohla zkusit nějak postarat. Přemýšlím, když sleduji Kainovu siluetu, jenž by tu za jiných okolností nebyla vidět. Zkusmo na něj mávnu rukou, jestli mě vidí, ale nijak více na něj nečekám. Teď bych měla najít tu trhlinu. Proto jsem primárně zde.

Pohnu se a rozhlédnu po okolí. Tady někde jsem mávala rukou a Kain mi potvrdil, že by tu měla být… A pak si toho všimnu. Té trhliny nebo spíše škvíry, v jejíž přítomnosti se má ruka ještě více rozzařuje. Zvednu ji k ní a zkusmo se jí dotknu nebo se o to alespoň pokusím. Možná bych ji mohla skutečně nějak zalátat. Třeba budu schopná zachytit její okraje a…

Soustředěně mhouřím oči, zatímco se snažím zjistit, jestli s trhlinou vůbec budu schopná nějak manipulovat, když v tom ucítím, jak mě něco obejme. Láskyplně a hřejivě. Znám to… Vím, kdo to je. A v ten moment ztuhnu na místě a mám pocit, jako kdyby se mi i na okamžik zastavilo samo srdce.

Matka

Zní mi v mysli jen to jediné slovo, jehož spojení s tou monstrózní věcí ve sklepeních je naprosto absurdní a přitom správné.

Srdce mi poskočí, jako kdyby se zapomnělo a chtělo to dohnat a já se ostře nadechnu. Nenenene! Měl pravdu. Neměla jsem… Ale hned na to své myšlenky přinutím zastavit, protože vím, že ani ty před ní nejsou v bezpečí.

Kain… Kde je Kain? S očima vytřeštěnýma hrůzou najdu těch pár stříbrně pableskujících míst v temnotě a natočím se tváří k nim.

„Z-m-i-z“

Hláskuji postupně a modlím se, aby mě mezi stíny viděl. Vím, není to vůči němu fér s tím, v jakém je stavu, ale po tom, jak dopadl Isaiah, nechci nic ponechávat náhodě, pokud je v tom zamotaná ona. I když není jeden z nás, stačilo už jen to, že si pro něj došel ten slídič. Viditelně nemá na druhé straně moc přátel. Možná jen jednoho…

„… Matko?“ Napnu veškerou svou vůli, abych se to slovo přiměla vyslovit a otočím se směrem do temnoty, odkud přišla a zády ke Kainovi.

Snad mu koupím čas.