Andor.cz - Dračí doupě online

Naše zodpovědnost

„Polibek z pravé lásky? Co kdyby sis pak stěžoval, že nic nevyřešil, hmm?“ Povytáhnu o kousek obočí. „Ne teď a tady…“ Zopakuji po něm a přemýšlivě si jej prohlédnu. Nejsem zrovna ranhojič, ale jak obvázat a ošetřit rány jsem se za ty roky od Kostadina vcelku slušně naučila. Tedy především díky praxi, kdy jsem byla na tom druhém konci. Ale tady není co obvazovat.

Nakonec tak skončíme opět u pití. Vypadá to jako vhodné řešení skoro každé situace a co jiného tu dělat, po tom, co nás tu málem roztrhalo něco obrovského ze stínů. Zvlášť, když je tu takový výběr. Sice trochu náhodný… Přičichnu k hrdlu lahve, ze které se line sladký mandlový odér… Ale není to až tak zlé.

Necítím se zrovna sytá, když si sedám kousek od Kaina, ale nic lepšího tu nevymyslím. Leda by si Lukyan ještě něco na zub schovával mezi svými věcmi. Teď se ale úplně necítím na to se tím vším přehrabovat. A tak se raději rozpovídám. Povím to Kainovi celé, i když lehce zjednodušeně. Přesto nic podstatného nevynechám, alespoň dle mého střídmého úsudku. Pokračuji ve vyprávění, i když zachytím jeho nesouhlasný pohled. Jestli mě nesoudil dřív, teď už to dělá a já se mu ani nedivím.

„Vím, že ne.“ Hlesnu poněkud bezvýrazně. „Ale domluvili jsme se, že na rovinu, tak tedy na rovinu. Já svoje slovo držím. Ale chápu, že… Hmmh, asi se něco takového špatně poslouchá. Zvlášť, když se to jen před pár chvílemi stalo.“ Otočím se na Kaina, který vypadá po mé historce ještě unaveněji. Nad jeho zmínkou stran stínu se jen drobně zamračím, ale neptám se, jak přesně to myslel. Alespoň ne zatím. Nevypadá ve stavu vhodném na sáhodlouhé debaty, i když do sebe lije obsah lahve až překvapivě efektivně. Pozastavím se pohledem na lahvi v jeho ruce, ve které už dobrá čtvrtina chybí.

„Ah… Aha, to jsem nevěděla. Nikdy jsem je ve stínech neviděla. Tohle bylo poprvé…“ Odmlčím se a zahledím se do tmy, ve které se před tím kroutily stínové končetiny patřící tomu slídiči. Chvíli mlčím, zatímco si od ucha odškrabuji svědící zasychající krev. Kain ovšem pokračuje a tentokrát jsem to já, komu se usadí ve tváři poněkud udivený výraz.

„Počkat… Jaká trhlina?!“ Nakloním se k němu, ale nedotknu se jej. Kdo ví, kde všude má ty neviditelné rány a nechci mu nějak ublížit.

„Tady je trhlina? Ale… Ale vždyť jsme ve městě! Přímo pod domy. Tam nahoře spí lidé. Rodiny… Nemůžeme to tady přeci jen tak nechat. Co když sem protáhne něco dalšího?“ Vklíní se mi do hlasu nepřeslechnutelná naléhavost. Opravdu by Kain odtud jen tak odešel a nechal to prostě… osudu?

„Nene… Určitě musí být nějaký způsob, jak to zavřít. Když to šlo otevřít, půjde to i zavřít.“ Potřesu hlavou a vytáhnu se na nohy. „Způsobili jsme to my. Je to naše zodpovědnost.“ Shlédnu k němu, ale stačí mi jeden krátký pohled na tu zničenou postavu, abych svůj zápal zase klidnila. V tomhle stavu Kain nebude asi zrovna něčeho schopen. A já? Já vlastně ani nevím, jak taková trhlina vypadá natož, abych snad věděla, jak ji zavřít. Ale, když procházím realitami, také za sebou nenechávám díry skrz na skrz mezi světy. Takže to… nějak musí fungovat a nějak to podvědomě sama dělám.

„Hmm, no ty asi raději seď. Zkusím se podívat na druhou stranu a… A myslíš, že bych mohla ta tvá zranění ošetřit na druhé straně?“ Nakrčím přemýšlivě čelo. „Tedy… Pokud bych tě tam vůbec byla schopná vidět, což asi… neuvidím nebo… Dej mi chvíli. Proč o tom polemizovat, když to můžu zjistit.“ Dodám rozhodně, než se dlouze nadechnu. Dobře, nevím, co bude teď na druhé straně, ale posledně se stíny netvářily zrovna přátelsky. To by mohlo věci komplikovat, ale… Ale to zase předjímám.

Skloním se pro zbraňový opasek a upnu si jej kolem pasu. Pro jistotu a pak vykročím k místu sklepa, ve kterém ještě nedávno vířily stíny. Je to poněkud nepříjemné vzhledem k tomu, co se přímo tam odehrálo a v zátylku mě mrazí, ale… Ale nemůžeme to nechat jen tak.

„Vidíš tu trhlinu? Je někde tady?“ Otočím se přes rameno po Kainovi a máchnu před sebou rukou v nepravidelné kružnici, abych se pak zadívala dopředu do tmy, než udělám krok přímo do ní. Musím se porozhlédnout z druhé strany, zda vůbec něco jako trhlinu budu schopná poznat, vycítit. Tedy za předpokladu, že mě stíny vůbec mezi sebe pustí.        

Elzbieta

Svíčky plápolají a ozařují prostor kolem vás společně s lampou zavěšenou pod stropem. Nezbývá než doufat, že je skutečně nic nezhasne. Zatím tomu ovšem nic nenasvědčuje a obklopuje vás jejich hřejivá oranžová záře… Která ovšem zároveň vykresluje protáhlé hluboké stíny táhnoucí se napříč celým sklepením.

„Hm, takový… Polibek z pravé lásky zhojí spoustu věcí…“ utrousí Kain poněkud skřehotavým hlasem, jak se zrovna v tu chvíli zkusmo pohne. „Eh, ne, vážně… Promiň, snažíš se pomoc… Tady… Není asi nic, co bys mohla… Udělat. Ne teď a tady,“ vysloví nakonec tu hořkou pravdu. Není zkrátka… Nic. Ostatně jak ošetřit něco, co ani nevidíš? Zpětně si dokážeš vybavit rány, které jsi viděla ve stínu a z toho, jak se Kain tváří, bys je spatřila znovu, kdyby ses tam znovu vydala

„Zázrak… Jo, už i takhle o mě někteří mluvili…“ utrousí společně s křivým úsměvem, který se mu mihne na rtech. Chvílemi působí trochu mimo.

Oříšky a křížaly mají k ideálnímu jídlu po tomhle všem daleko, ale víš, že dokáží zaplašit to nejhorší. I tak si seš ovšem vědoma toho, že se dneska budeš muset najíst něčeho sytějšího, výživnějšího. Kostadin by ti doporučil nějaké maso nebo aspoň vývar, ale i sýr či něco tučného by nebylo na škodu.

Zvedneš a rozejdeš se k polici se zaprášenými láhvemi různého stáří a dle barvy i obsahu. Ale není zase tak těžké najít nějakou, která ti padne do oka a dle čiré tekutiny ukrývající se za sklem by mohla ukrývat zase nějakou pálenku. „Alkohol je vždy dobrá volba,“ neodpustí si Kain, který… Nijak nekomentuje to, co jsi řekla předtím. Na okamžik na sobě sice ucítíš pohled prodírající se zpoza opony světlých vlasů, ovšem to je všechno.

Pálenka tentokrát voní výrazně po mandlích, vlastně mnohem lépe než ta, kterou předtím vybral Kain. Ten od tebe láhev vděčně přijme a bez váhání si z ní řádně hned několikrát za sebou lokne. „Jo… To jsem celý já a můj… Důmyslný plán…“ zamumlá v reakci na tvoji poznámku a ztěžka vydechne. Ruku s láhví si opře o stehno a ač má stále daleko k tomu, aby se opřel, tak aspoň už tady nesedí napůl zhroucený.

A pak… Pak se tě zeptá na něco, na co není vůbec lehké odpovědět. Nepřerušuje tě, ani ti neskáče do řeči. Prostě tě jen… Poslouchá. A není zase tak těžké na něm poznat, že tohle neslyší rád. „Tak tohle je… Rozhodně… Nečekaný zvrat. Uuuhm… Vůbec mi to neulehčuješ, Elo,“ zamručí v jednu chvíli, zatímco si promne mezi prstem a palcem kořen nosu a raději si znovu přihne z láhve. Těžko říci, zda mu to pomáhá nebo ne, ale netváří se, že by mu to přitížilo.

„A ne, nemůžeš za to tak úplně ty. To já, hm, muselo se to na mě přilepit, když jsem tě vytrhl ze stínu. To bylo něco… Tak trochu proti pravidlům,“ povzdechne si. „Ah… Nejsem si sice úplně jistý, o čem mluvíš, ale nad jedním mrtvým slídičem nebude brečet ani jedna strana stínu…“ dodá ještě polohlasně, čímž na chvíli vstoupí do tvých vlastních myšlenek na to, co bude asi dál. Co z toho bude…

Ani příliš neprotestuje, když se natáhneš po láhvi a nechá si ji vzít. Je to o poznání jemnější pití, i když spíše pěkně voní, než chutná. Ale to je v téhle chvíli jedno. Krkem se ti prožene trocha toho pálení a Kain tě napodobí. Už vypil aspoň čtvrt láhev, ale nevypadá, že by to na něj mělo nějaký účinek.

„Hm… Slídič… Říkám tak potvorám, co se potloukají na hranici Sfér… Slídí tam a čekají, někteří… Hm, asi hlídají a chrání, jak jsi to říkala ty…“ začne očividně tím jednodušším. „A… Jak jsem říkal. Měl jsem… Pocit. Muselo se to na nás nalepit v té uličce. A když jsi usnula… Rozhodl jsem se to raději zkontrolovat. S tvojí… Hm… Blízkostí bylo snazší prohlédnout do Sféry, ale nepočítal jsem s tím, že tam vznikne trhlina, kterou se to dokáže nepozorovaně protáhnout sem,“ pokusí se ti vysvětlit. „Což mi připomíná… Neměli bychom tu dlouho zůstávat… Trhliny mají takovou ošklivou vlastnost, že nejdou… Zalátat,“ odkašle si. „I když díky si cokoliv nějaký čas promyslí, než se vydá tam, kde někdo zemřel.“

Lék na duši

„Že nevypadáš…“ Zabručím, zatímco jej podpírám a pomáhám mu dostat se více do středu místnosti a do silnějšího světla. Vypadá… Na první pohled jako vždy, avšak na ten druhý je na něm patrné, že mu to muselo něco provést. Nemluvím na něj během těch pár kroků. Sama moc dobře vím, jaké to je. A že je člověk v tu chvíli rád, že je rád a poslední, co by potřeboval je vymýšlet nějakou trefnou odpověď. Ovšem v tom jsem Kaina asi podcenila.

„Nad hrobem? Možná… Ale stařec? K tomu ti ještě pár odstínů chybí.“ Přeci jen se alespoň prchavě pousměji a chvíli jej ustaraně sleduji, jak se krčí na zemi div nespadne. Skutečně se chová, jako kdyby byl zraněný, jen na jeho těle to prostě není vidět. Nemám ale už moc času nazbyt. Rozsvítím pár svící po místnosti, abychom měli dost světla, až lampa nad našimi hlavami dohoří. Chvíli to vypadá, že ani té sirce se tu nechce hořet a ani nedutám, když napaluji první z knotů, ale nakonec se mi podaří všechny zapálit a mohu jen doufat, že je něco nezhasí.

„Rány na duši… Hmmh, nevím, co přesně si pod tím představit, ale vypadá to, že tě to zasáhlo i tak. A pokud to nezhojí čas? Je něco, co by ti pomohlo? S čím bych ti já mohla pomoci? Tedy… nevím, jak obvázat duši, ale není prostě něco...?“  Povzdechnu si, když ho vidím v tomhle stavu. „A vážně by ses neměl hýbat, nebo mi tu ještě omdlíš. V tom lepším případě.“ Zamumlám nesouhlasně, zatímco se vydám aspoň trochu posilnit. Na jeho poznámku o hladových ženách jen trochu trhnu hlavou a podívám se na něj s povytaženým obočím. „Viditelně tě humor neopouští ani teď… To vypadá skoro jako zázrak.“ Zamumlám s plnou pusou, než polknu poslední sousto oříšků a křížal a zvednu se zpátky na nohy.

„Když to podáš takto… Zní to skoro jednoduše. A ne… nezvládla. Obávám se, že jsem to nezvládla úplně… nejlíp.“ Šeptnu a odvrátím pohled od Kaina, abych přešla k polici se zašpuntovanými lahvemi. „Něco k pití? Hmm, asi to bude nejlepší. Od určité doby už s sebou nevozím nic na bolest a vlastně ani tolik věcí k ošetření. Ne, že by teď asi nějak pomohly.“ Promlouvám, zatímco stojím ke Kainovi zády a prstem skáču po lahvích vybírajíc tu správnou. „Takže nám zbývá… alkohol.“ Padne můj prst na jednu zašpuntovanou lahev, a i s ní v ruce se otočím na Kaina. „Ten prý duši léčit umí, takže… asi dobrá volba.“    

Se špuntem chvíli bojuji, přeci jen v tom nemám letitou praxi jako Kain, než se ozve slibné plop a ve vzduchu zavoní pálenka. „Opravdu si říkám, že si tenhle sklep musel vybrat schválně.“ Posadím se vedle Kaina a podám mu lahev. A zatímco pije, hledím do tmy a přemýšlím. Samozřejmě, jeho poslední otázku jsem slyšela. I to zaváhání, které se do ní vklínilo. Tohle nebude zrovna příjemný rozhovor.

„Hmmh, omlouvám se. Vypadá to jak moje vina…“ Vydechnu po delší době a podepřu si čelo dlaní v unaveném gestu. „Ta věc… slídič, jak jsi to nazval, tu asi byla kvůli mně. Nevěděla jsem o ní. Viděla jsem to poprvé v životě, ale… Ale z toho, co to říkalo. Jak to jednalo… Asi se mě to snažilo chránit.“ Zavřu oči a ztiším hlas.

„A ano, to byla odpověď na tvou otázku. Mluvila… Tedy ono to začalo mluvit na mě, když mě to uvidělo mezi stíny. Říkalo mi to můj stíne? Chtělo tě to zabít… Prý abys už nezabil. Neublížil.“ Pohlédnu na Kaina vážně, jak se zrovna na tohle tváří.

 „No, něco jsem zkusila. Byla to dost střelba od boku, ale… ta věc poslechla můj rozkaz? Klaněl se… Ale to už se ti podařilo to bodnout do nohy a nebyl čas s tím diskutovat. Ve stínech vydržím jen omezenou dobu a nemohla jsem riskovat, že tě odtamtud nedostanu nebo se to rozhodne, že přeci jen bude lepší tě nakonec sežrat. Takže… Viděl si to sám.“ Stačí si vzpomenout na ty modré zářící oči hledící skrz reality.

„Neútočilo to. Ne na mě… Ale stejně jsem to zabila. Hmmmh, nebyla jiná možnost, pokud jsem tě tam nechtěla nechat. Nooo, myslím, že tohle ty na druhé straně nepotěší… Ale co je mi po nich.“ Odseknu vzdorovitě, snad jako kdybych si to celé chtěla alespoň nějak zracionalizovat.

„Heh, tímhle jsem si dost možná vysloužila degradaci. Když se daří, tak se daří. A že dnes se daří ve velkém.“ Uchechtnu se tiše a do hlasu mi prosákne stopa paniky. Tělem mi při tom uvědomění prolétne nepříjemně mrazivý pocit. Tohle může znamenat ještě velké problémy. Zvlášť pokud vezmu v potaz, že celé společenství tak nějak slouží spící bohyni. Pokud ji rozzlobím…

„Ahhh, sakra. Půjč mi ji na chvíli.“ Natáhnu se po láhvi, abych si z ní také přihnula. Tentokrát to není žádný degustační doušek ale pořádný lok. Zaškaredím se, jak mě pálenka začne pálit v krku a otřu si rty hřbetem ruky, než ji podám zpátky Kainovi.

„A teď mi řekni… Co přesně se stalo před tím, než se ta věc tady objevila? Tohle se mi nikdy před tím nestalo, a to to není zdaleka můj první nocleh venku… mezi lidmi. Nedává to smysl. Znal jsi to? Co je to slídič?“ Natočím se ke Kainovi více čelem.    

Elzbieta

Kain nijak zvláště neprotestuje, když se rozhodneš mu pomoci vytáhnout se do kleku. V očích mu vyhasíná to modravé světlo a na čele se leskne studený pot. Dokonce i takhle zblízka si ovšem nevšimneš žádného patrného zranění, oblečení působí netknutě a ani z pod látky neprosakuje ať už rudá nebo stříbrná krev. Dokonce ani necítíš ten tolik známý odér, který se ti za všechny ty roky vryl do paměti. Avšak výraz v jeho tváři rozhodně nepůsobí, že by to nic nebylo. A pak… Víš, co jsi viděla, jakkoliv to nyní nedává smysl.

„Ahh, to nebyl kompliment, jen konstatování… Jen… Konstatování,“ zasykne Kain, zatímco ho podepřeš. „Teď určitě jen… Přeháníš. Tak hrozně určitě… Nevypadám.“ Naštěstí se nenechá táhnout, a tak nemusíš vláčet většinu jeho váhy. Zapře se o tebe a s tvojí pomocí se vytáhne na nohy, což se neobejde bez bolestného heknutí. Během těch několika kroků, kterých je rozhodně více než je vám oběma příjemné, slyšíš tiché skřípání zubů, jak je k sobě Kain vší silou tiskne. Zakousnout se a vydržet, ať už jsou bolest a slabost jakékoliv. Sama to znáš více než dobře, vždyť kolikrát jsi absolvovala část výcviku s naštípnutou kostí či vykloubeným prstem či dalšími bolístkami, které rozhodně stály za řeč. Jednou tě Volch přinutil dokončit lekci s vykloubeným ramenem… Nemluvě o tom, co vše ti zlomil a přerazil při jednom ze svých výchovných trestů.

S tvojí pomocí se posadí zpátky na zem, do dek a vlastní kabát, avšak zády se neopře o bednu, namísto toho se opět nahrbí a povážlivě se předkloní, zatímco se dlaněmi zapře o zem. Dlouze vydechne a… „Jo, starý… Jen se na mě podívej. Hotový stařec na hrobem…“ zamručí Kain polohlasně.

Nicméně je tu vícero problémů, které potřebuješ vyřešit. Naštěstí s některými to jde snáze než s jinými, a tak vyhasínající petrolejku vyřešíš zapálením těch několik svíček, které sis prozíravě vzala na cestu. Kdo by byl řekl, že se dostaneš do sklepa bez oken, kde se ti bude něco takového hodit? Škrtneš sirkou, avšak plamenu to chvíli trvá, než se rozhoří. Skoro až váhavě, slabě… Avšak na zapálení knotů to stačí. Ovšem co s Kainem… To nevíš. Mistři tě připravili sice na hodně situací, ale boj se stínovým monstrem a následné léčení neexistujících zranění někoho jiného mezi to rozhodně nepatřilo.

„No… Určitě už jsi někdy slyšela… Takové dramaticky romantické spojení jako… Mít rány na duši,“ poněkud hořce se ušklíbne. „Zní to stejně pateticky jako to, že je zhojí jen čas a zůstanou ti jizvy,“ dlouze vydechne a zkusmo zakrouží jednou z lopatek. Přísahala bys, že v tu chvíli snad pobledne ještě o pár odstínů blíže k barvě tváře čerstvé mrtvoly.

„Uh, no, kdo jsem, abych tě soudil, vím jaké jsou ženy, když jsou hladové,“ uskřípne. „Ne? Nic? Žádný smích? Ani malé uchechtnutí… Dobře, asi na tom nebudu tak dobře, jak bych si přál,“ slabě se uchechtne. Jeho chraplavý hlas uvolněně rozhodně nezní a rozhodně to pro něj dle všeho není zrovna snadné, ale…

„… hlavně… Klid, Elo. Bestie je mrtvá, já živý, zvládla jsi to,“ dodá o něco tišeji. „Uhm… Ne, lehnout ne. Ale pokud bys mi podala… Něco k pití… Ne, vodu ne. Zbylo něco v té láhvi…? Nebo prostě vezmi nějakou jinou,“ požádá tě a přinutí se aspoň trochu narovnat v zádech, Láhev ležící na zemi je takřka prázdná, skoro všechen její obsah se rozlil po zemi.

„Hm… Elo… Zdálo se mi to nebo jsi s tím slídičem opravdu… Mluvila?“ zeptá se tě vzápětí, jakkoliv přitom krátce zaváhá.

Vyhoštění

Skoro to až vypadá, že se mě stínový svět snaží vytlačit. Zabila jsem jednoho z jejích obyvatel a kvůli komu? Cizinci. A asi ne jen tak ledajakému, pokud mezi stíny nebyl prakticky vidět. Zpronevěřila jsem se místním zásadám? Pravidlům? V tuhle chvíli mi to bylo jedno. Dělala jsem, co jsem musela a znova bych to neudělala jinak. Nenechala bych Kaina rozsápat něčím takovým. I kdyby si sem snad pro něj přišla sama spící bohyně. Dlužila jsem mu to a… A bylo to složité.

Proderu se skrz nepříjemně houstnoucí prostředí, které na Kaina působí mnohem silněji než na mě. Skloním se k němu, chytím jej kolem těla a zaberu, abych jej dostala odtud. Z tohoto světa, který se nás tu snaží pohřbít. Syčivě se nadechnu toho zvláštního vzduchu tam a poposunu Kaina ven. Ven ze světa plného temnoty. Zůstane tu po něm jen ta zvláštní rozmazaná stříbřitá kaluž. Když jsem si jistá, že je venku celý, ještě naposledy se rozhlédnu, zda se sem neblíží něco dalšího, co by se snad mohlo chtít mstít za padlého druha. Bratra? Ani nevím, jaké vztahy mezi sebou místní obyvatelé mají. Jaké je mají se mnou? No, teď už dost špatné. Odpovím si vzápětí, než i já nakonec jediným krokem následuji Kaina, abych vystoupila ze stínu.

Svět se se mnou trochu zhoupne, jak mi vypoví rovnováha. Přimhouřím oči a dotknu ucha, ve kterém mi stále tak nepříjemně píská. Na bříškách prstů mi ulpí lepkavá krev a já se jen párkrát nadechnu, zatímco se rukou stále držící meč zapřu o stěnu, abych nespadla na zem. Musím se soustředit a… A šimravé teplo, které se mi přesune do uší jasně naznačí, že mé tělo si s tím brzy poradí. Kdyby se jen vzápětí opět nedostavil ten protivný hlad.

Ale ten teď ještě chvíli počká. Shlédnu k plavovlasému muži ležícímu na podlaze, a jen co jsem zase schopná pohnout se s typickou jistotou, sehnu se k němu. Meč odložím na zem a podřepnu si vedle něj. „Počkej… Opatrně.“ Šeptnu, když vidím, jak se snaží vydrápat zpátky alespoň do kleku. Chytím jej za ramena a podepřu jej, abych mu v tom pomohla. Sklouznu po jeho těle zkoumavým pohledem, ale nevidím žádné viditelné zranění. Je to až s podivem, když si vezmu, co jsem ještě před pár vteřinami viděla ve stínech. Ale teď… na první pohled působí skoro až netknutě. Rozhodně se tak ale netváří.

„To bylo.“ Souhlasím s ním, i když oba myslíme zjevně něco trochu jiného. „Hmmh, ne… Ta věc mě nechtěla zabít. Kdyby chtěla… mohlo to dopadnout jinak.“ Potřesu hlavou zamítavě. „A opravdu mi zrovna teď skládáš komplimenty?“ Podivím se zcela upřímně, když si neodpustí ani to bolestivé uchechtnutí, po němž jen tiše mlasknu.

„Možná si je schovej na jindy… až nebudeš vypadat, že tu každou chvíli vypustíš duši. Pojď, pomůžu ti. Aspoň se posadit tam… trochu dál. Do světla.“ Skloním se ještě blíže k němu, abych jej podepřela a v tomhle stavu asi spíše odtáhla, než odvedla více do středu místnosti a kruhu světla, které stále vydává skomírající plamen olejové lampy. Posadím ho na mé místo, kde jsem před tím ležela a když se přesvědčím, že se nezhroutí k zemi, zase se s dlouhým vydechnutím narovnám a prohrábnu si dlouze vlasy v tom bezradně zamyšleném gestu.

„Tak… tak… co teď… Hmmh.“ Přelétnu pohledem mezi Kainem a světlem, jenž může každou chvíli zhasnout a priority jsou tak alespoň pro tuhle chvíli jasné. „Starý?“ Povytáhnu oblouk obočí, ale aniž bych se v tom dál rýpala, sehnu se ke svým sedlovým brašnám, abych z nich vytáhla svazek tlustých voskových svící. Není to ideální, ale lepší něco než nic. Zvláště v takovéto situaci.

Zápalka škrtne a já zapálím hned několik knotů, abych svíčky nechala plápolat kousek od nás. Kdo ví, jak dlouho ta lampa ještě vydrží hořet.

Když se postarám o to, abychom tu neskončili v naprosté tmě, dojdu si pro meč odložený na zemi, abych ho vrátila ke svým věcem, než si přikleknu zpátky ke Kainovi, kterého sjedu bezradným pohledem. „Jak… Jak ti můžu pomoct? Nevidím, žádná zranění.“ Povzdechnu si a jen se trochu zamračím, když ucítím ten nepříjemný bolavý hlad.

„Hmmmh, neber si to osobně, ale musím aspoň něco malého sníst… nebo to nedopadne dobře. Bude to jen chvilinka.“ Zamumlám a natáhnu se pro své věci, abych si vytáhla z brašny něco k snědku a při tom si všimnu, že se mi ruce lehce chvějí. Před tím jsem si toho nevšimla nebo… Ne, nechvěly se. Ale teď, když bylo po všem, na mě doléhalo to, co se právě stalo. To vypětí z celé té nečekané situace. Stres. Opravdu se mi nestávalo často, že bych byla vystavená něčemu takovému. Natrénovat se dá spousta věcí, ale pak, když se s nimi člověk setká tváří v tvář, je to vždy jiné.

„A to jsem myslela, že Magistři budou největší problém dne.“ Prohodím poté, co spolknu sousto z našich zásob a rychle do sebe nasoukám aspoň tu trochu, co zaplaší ten nejhorší vlčí hlad.

„Nechtěl by sis Kaine třeba lehnout nebo… Já nevím.“ Uteče mi trochu zoufalé povzdechnutí, zatímco se přesunu opět k němu, abych mu byla k ruce, kdyby potřeboval. Ale stejně jako před tím ani teď netuším, jak přesně bych mu mohla pomoci a jestli je vůbec jak.

Elzbieta

Stínová bestie padne vedle tebe na zem a naposledy se zachvěje. V ten samý okamžik se její tělo začne rozpadat v cáry koncentrované temnoty, které se vsakují do země kolem, dokud z ní nezůstane vůbec nic. Dokázala jsi to. Zabila jsi stvoření utkané z nočních můr, dost možná právě její výtvor. Jejího služebníka. Přesto to v tobě zanechává rozporuplné pocity. Mluvil s tebou, poslechl tě, když jsi ho okřikla. Pořád ti to zní hlavou. „To je rozkaz!“ Povel, který jako každý dobře vycvičený pes bestie poslechla… Ovšem nakonec jsi neměla na výběr. Kvůli Kainovi…

Na otálení ani přebírání se ve vlastních pocitech a myšlenkách není čas. Jako bys přestala být v říši stínů vítaná, pocítíš zvláštní tlak. Avšak stále se ti nedá srovnávat s tíhou, která musí dopadat na Kaina, kterého zde už nic… A nikdo nedrží. Vyrazíš k němu, tak rychle, jak jen dokážeš. Je to boj, ovšem nezastavíš se, dokud nejsi u něj.

Na nic dalšího nečekáš, chytíš ho tak pevně a dobře, jak jen dokážeš a potáhneš ho dopředu. Vezmeš ho s sebou, pryč z tohohle místa, kde na rozdíl od tebe nemá co pohledávat a nepatří sem. Sama ve stínu ještě chvíli vytrváš, aby ses rozhlédla a… Ne. Nikoho nevidíš. Žádné slídivé pohled ani bílé oči zářící z temnoty. Jen rozpadající se tělo tvora, který… Který tě co? Chtěl chránit?...

Cítíš, jak ti krev tepe ve spáncích a v uších ti vyzvání umíráček. Z pravého ucha ti teče tenký čůrek krve, zřejmě ti musely prasknout bubínky v obou uších. Nakonec to ale není nic s čím by si tvé tělo během minuty neporadilo. Snad sevřený žaludek ti připomene, že za všechno se platí a tvé tělo si nyní žádá, co mu patří.

Co je ovšem nejdůležitější… Kain je venku. Celý. Žádná jeho část nezůstala trčet ve stínu. Ztěžka oddechuje, zatímco modré plamínky v jeho očích zvolna vyhasínají. Ve tváři má strhaný výraz, avšak přes rty a stisknuté zuby se mu neprodere jediná hláska. Jeho záda a nohy… Vypadají… Netknutě. Nevidíš žádné stopy po potrhaném oblečení ani hlubokých ranách, žádné pozůstatky boje a řádění bestie, která se ho snažila za každou cenu vtáhnout za sebou, do své Sféry.

„Hmmm…“ vydechne Kain nahlas skrze zaťaté zuby, zatímco kousek po kousnu vytahuje na vzepřených pažích do kleku na všech čtyřech. Plavé vlasy mu visí podél tváří a částečně skrývají výraz v napjaté tváři, avšak z jeho pohybů dokážeš snadno vyčíst, že dobře mu rozhodně není. „Tohle bylo… Nečekané,“ protlačí nakonec skrze rty, jakmile se přiměje povolit zaťaté čelisti. „Jsem rád… Že jsem se nespletl… Že jsi s mečem stejně dobrá jako… S jehlou,“ tiše se uchechtne a v tom krátkém zvuku zaslechneš osten bolesti.

„Uhm, dobře, jen… Je mi dej chvíli,“ vydechne nakonec a čelem se opře o studenou zem sklepení. „… na některé věci si začínám připadat už příliš starý,“ zamumlá vzápětí sotva srozumitelně.

Nerovný duel

Ta bytost se mnou mluví. Odpovídá mi, i když to nevypadá, že by se snad chtěla vzdát své kořisti. Chrání? Hlídá? Co? Koho? Ten sklep? Nerozumím tomu, ale to je teď vedlejší. Ať je motivace té věci jakákoliv, stále to vede k tomu, že se to chce zbavit Kaina… Z mně neznámého důvodu. I tak to alespoň zkusím. Přikázat tomu, aby to přestalo. Boj je vždy druhá možnost, ale kdyby tohle zabralo…

Až ve mně hrkne, jak silně se moje slova rozezní skrze stíny. Do té doby mi všechny zvuky zde přišly tak typicky utlumené, podobné ponoření se pod vodu, ale tohle slyším tak jasně. A viditelně nejsem jediná. Stvoření se zarazí a… skloní se? Ukloní? Svraštím obočí, když tohle vidím. Byl to jen výstřel do tmy, který ale zasáhl svůj cíl. Nevím, jak je to možné, ale… Ale hlavně, že to funguje. Poslouchá mě to!

Už už se nadechuji k dalším slovům. Přikázat tomu, aby se to stáhlo, ale to už se vzápětí pohne Kain s tasenou dýkou a já… Já si nemůžu nechat tuhle šanci nechat proklouznout mezi prsty.

 Zatraceně! Plán B. Zaskřípu zuby, než se odrazím a vrhnu se do útoku. Kainova dýka se zaboří do svalnaté černé nohy a tentokrát je vidět, že to tu věc bolí. Tady ve stínech je zranitelná? Je na čase to zjistit.

Tnu do jedné z končetin, která držela a drásala Kaina, abych tentokrát jasně cítila, jak čepel protne kůži, přes svaly až na kost. Funguje to! Probleskne mi hlavou za spásná myšlenka, se kterou přejdu do dalšího protiútoku. Avšak… čím déle boj pokračuje a čím více se snažím tu věc tlačit od Kaina pryč, dochází mi, že na mě neútočí. Ne doopravdy. Spíše je to jen jako kdyby se snažil bránit a nevěděl… Neví, co teď dělat? To jsme dva.

Přesto ale od Kaina neustupuje a já tak nemám na výběr. Nemůžu se tu s ním dlouho přetlačovat. Nevydržím zde věčně, a tak to potřebuji co nejrychleji ukončit. Nemůžu si dovolit nechat tu žádné volné konce. Takové volné konce jako je tahle věc, jejíž motivace a cíle jsou mi stále záhadou, kromě toho jednoho – že to chtělo vidět Kaina mrtvého.

Pohnu se dopředu. Rozhodně. Odrazím jeho obranu. Jednu ruku, druhou, třetí… a ve vhodný okamžik bodnu do toho obrovského černého těla. Tohle by byl při tréninku dobrý a dost bolestivý zásah pro mého oponenta, ale tohle není žádný ztupený tréninkový meč. Poprvé ucítím, jaké to je, když má zbraň pronikne do těla nepřítele a… zabila jsem ho? Tu myšlenku mi z hlavy však hned vytlačí hlasitý řev, který mi i zde mezi stíny doslova rve uši. Spíše automaticky vytáhnu čepel z těla přede mnou a rychle uskočím do strany, když uvidím, jak se začíná hroutit.

Stínová bestie spadne k zemi… Mrtvá… A já… Já na tu celou scénu hledím s doširoka rozevřenýma očima a zrychleně oddechuji, avšak tvář mám jinak prostou jakéhokoliv výrazu.

Co jsem to udělala?

Ale stačí mi jen pohled směrem ke Kainovi, kolem kterého se rozlévá ta zvláštní stříbrná kapalina, abych měla hned jiné priority.

„Kaine!“ Křiknu, i když nevím, jestli mě ze stínů slyší a vrhnu se k němu. Svět kolem začíná těžknout. Je to jako procházet vazkým inkoustem, který se lepí na nohy, ruce… Spíše se ke Kainovi brodím, než že bych k němu svižně doběhla. Vím, co to je. Začínám se potápět až příliš hluboko do stínů. Topit se. A viditelně to neovlivňuje jen mě. Stačí mi pohled na Kaina, kterého ta neviditelná tíha také drtí, abych pochopila, že se propadá vše kolem nás. I s námi.

„Zatraceně.“ Procedím skrz zuby, než se dostanu ke Kainovi, abych mu pomohla dostat se ven ze stínů. Protlačit jej pryč z tohoto místa a pak se prosmýknout za ním. Nebudu riskovat, že bych jej tahala z našeho světa a něco dalšího se mohlo mezi stíny objevit. Nejdřív dostanu ven jeho a pak se postarám o sebe. Na rozdíl od něj jsem nezraněná. Bez jediného zkřiveného vlásku… I když jsem stála proti něčemu takovému… Ne, nemám z toho žádný pocit vítězství. Spíše to celé zanechává hořkou pachuť na jazyku.

Tohle bylo spíše jako odpravit psa. Vlastního psa, který z nějakého důvodu pokousal někoho jiného…

Elzbieta

Skutečně, nebýt výcviku a všeho toho nekonečného drilování, do kterého vás mistři nutili, mohla by sis o boji s něčím takovým nechat jen zdát. Takhle několikrát můžeš vděčit svému instinktu i postřehu cvičeného celé ty roky, že se ti podaří se ubránit bez toho, aniž by tě trefil jediný spár. Kain ti už nestihne odpovědět, celé se to stane tak… Rychle. Ponoříš se do stínu, abys uhnula útoku, co by mohl doopravdy bolet a spatříš tu bestii v celé její kráse. Svým zvráceným způsobem ti skutečně připomíná bytost ležící na oltáři v klenutém sále pohřbeném hluboko pod sídlem Společenství.

Pohled na stínovou bestii i Kaina ti okamžitě napoví, co se tu děje. O co se snaží. Stáhnout ho hluboko do stínu, do světa, který se ukrývá pod povrchem toho našeho. Dokonce to na tebe promluví a… Na krátkou chvíli na sobě ucítíš i modrý pohled Kaina trčícího na pomezí obou světů. Jak je vůbec něco takového možné? Avšak teď na tom nezáleží, tvé starosti i obavy se upínají k něčemu zcela jinému než otázce jak a proč.

„Ne?“ zopakuje to po tobě nechápavě. Jako by to tomu slovo nerozumělo. Tobě ovšem hlavou běží úplně jiné myšlenky. Musíš to zastavit. Zabít. Cokoliv, co bude v tvých silách. „Můj, Sstíne,“ zopakuje bestie vzápětí, když ho okřikneš. „Chrráním. Hlídám,“ zacvaká zuby a snad aby ti dokázal, že to myslí vážně, tak máchne spáry proti Kainovi, který se snaží volnou rukou nahmátnout rukojeť dýky u pasu.

„To je rozkaz!“

Ta slova se rozlehnou šerou rovinou podobna blesku z jasného nebe. Vylétnou z tebe s nečekanou pánovitostí i razancí a protnou vzduch stejně jako předtím ostří tvého meče. A bestie se v tu samou chvíli zarazí. Strne na místě. Drápatá končetina zůstane viset ve vzduchu, aniž by dokončila pohyb a… A pak ji to stvoření stáhne zpátky před tělo. Přísahala bys, že najednou působí… O něco menší. A pak ti to dojde. Hrbí se. Sklání se před tebou jako pokorný služebník…

„Rrrozsskazss,“ zopakuje po tobě s dalším zaklapáním čelistí a z tlamy se vymrští dlouhý černý jazyk, který ochutná vzduch tvým směrem, jak to dělávají hadi a vzápětí si olízne zuby. „Děláš chybu, Ssstíne, muss…“

Nedořekne to. V tu samou chvíli se Kainovi konečně podaří sevřít mezi prsty jílec dlouhé dýky. Protočí jej v prstech a šerý svět prozáří modravé světlo jeho žhnoucích očích. A bodne. Vrazí ostří nože až po jílec do nohy tvora, který se tyčí přímo nad ním. „Teď, Elo!“ vykřikne chraplavým hlasem, který k tobě doletí s podivnou ozvěnou.

Bestie zařve. Zranění se ovšem nezahojí, dýka neprojde vzduchem. Namísto toho se z rány vyvalí inkoustově černá tekutina. Ovšem to už jsi u ní. Už ve chvíli, kdy se odhodlal k protiútoku Kain, jsi byla nezávisle na něm v pohybu. Sekneš proti jedné z končetin, co se zarývá do Kainových zad a tentokrát už čepel tak snadno neprojde. Narazíš na odpor kostí i svalů.

Váš dvojitý nečekaný útok to rozhodí dost na to, aby ses hravě vyhnula letícím spárům a znovu zaútočila. A pak znovu. A znovu. Doráží na stvoření stínu a nutíš ho, aby Kaina pustilo. Vzdálilo se od něj. Tvor… Spíše se ti brání, než aby útočil. Chová se spíše jako vzteklé zvíře zahnané do rohu, zatímco na tebe upírá pohled jasně bílých očí, zvíře… Které se tě jen snaží odehnat. Nevrhá se na tebe ani po tobě neskočí.

Stačí ti tak pár výměn, kdy kolem něj obratně tančíš, hledáš skupinu, jak se k němu i přes dva páry rukou dostat a… Najdeš ji. Stačí ti jediná dobrá rána, kdy se čepel meče zaboří přímo do jeho břicha, šikmo nahoru. Skrze hrudník až k místům, kde má většina živých tvorů srdce.

Nevíš, co tam měl on, ale… Zařve. Zařve tak silně až bolestivě lupne v uších a vše pohltí vysoký tón zarývající se hluboko do hlavy. Musíš rychle uskočit, aby se na tebe ta hora masa a stínů nezhroutila…

Kain stále leží, pár metrů od tebe. Rozlévá se pod ním kaluž stříbrné krve, avšak i přesto se snaží vstát a… Vytáhnout se ze stínu ven. Oči má stále modře žhnou, avšak tvář má zesinalou, pokroucenou bolestí i tlakem prohýbajícím kosti. Ostatně… I ty to cítíš. Nikdy jsi takhle dlouho ve stínu ještě nebyla a čím dál hůř se ti zde pohybuje, skoro jako by vzduch kolem tebe houstl a měnil se…

Černá a bílá

♬♬♬♬♬

Ocel přetne stín, a to stínové cosi zaryčí jako zraněné zvíře. Rozzlobené zvíře. Avšak stačí jen okamžik, aby mi osud vzal opět vítr z plachet. Ta věc se regeneruje. Prostě a jednoduše srůstá přímo mezi mýma očima jako kdybych jen prosekla a rozvířila mečem hustý dým ulpívající na ocelovém ostří.

„Tsss!“ Syknu se směsicí vzteku a frustrace, když jsem nucená hned na to uhnout další z končetin patřící té podivné věci ve stínech. Seknu proti ní, a i když se díky tomu vyhnu přímému zásahu, k ničemu to není. Končetina stejně jako ta před tím okamžitě doroste. Ale to už se blíží další a další… Snažím se zaměřit na ty, kterými drží Kaina u země, abych mu dala nějakou šanci se odtáhnout nebo alespoň zabránila tomu, aby to ho táhlo dál do temnoty. Ale je to náročný a poměrně marný boj.

„Co?... Co musím?!“ Křiknu na Kaina uprostřed boje, který je dost jednostranný. Ano, zatím se mi daří držet si tu věc od těla a zasadit jí i pár zranění, avšak… To by to celé mé snažení nesmělo být naprosto zbytečné. A ještě k tomu to není jen tak něco obyčejného. Ta rychlost a vše… Kdybych sama v sobě neměla už stovky hodin tvrdých tréninků podpořených jistými talenty, neměla bych šanci tomu dlouho čelit. Ale takto… Takto je jen otázka času, než… Čtveřice ostrých drápů ke mně vyletí a já vím, že těmto už neuhnu. Ne obyčejně. Reaguji ve zlomku vteřiny. S nádechem se natáhnu po stínu, který mě obklopí a zavře se nade mnou jako vodní hladina.

Zvuky se opět ztlumí a svět pozbyde většinu svých barev. Zůstane jen černá a bílá. Avšak místo toho, abych se pohnula do nejbližšího stínu a prošla zpátky do vlastního světa, zůstanu ve chvilkovém překvapení stát a doslova zírat na ten nečekaný výjev přede mnou. Ta věc… Ta bytost, je obrovská. Ne jako žena ve sklepení, ale i tak. Dva páry rukou a ostré zuby… Tohle byly věci, které žily mezi stíny? V něčem to připomínalo spící bohyni, takže… Asi ano?

Zamračím se a sklouznu pohledem k té zvláštně lesklé tekutině, která tomu kape z drápů a zubů. Je to… Kainova krev? Musí to být. Stačí mi jeden pohled k nohám té bestie a uvědomím si, o co se ta věc snaží. Stáhnout Kaina do stínů a tady jej co? Zabít? Sežrat?

„Ne…“ Slyším sama sebe říkat v odpovědi na slova té bytosti. O čem to mluví? Neublíží? Nezabije? Co? Je mi to jedno. Ať ho sem poslala naše samozvaná matka, nebo se k nám dostal, protože jsem manipulovala se stíny, či snad z jiného důvodu, nehodlám tu věc poslouchat.

„Nech ho být!“ Pronesu pevným hlasem a pevněji sevřu jílec meče bíle zářící rukou. Můžu tu věc zabít zde? V jeho říši? Nebo jsem zde v ještě větší nevýhodě? A jak dlouho tu vůbec vydržím? To… To jsou myšlenky, na které teď nemám moc prostor, protože odpovědí bych se stejně nedobrala. Některé věci jdou skutečně zjistit jen stylem pokus omyl.  

„Není tvůj. Naposledy tě varuji! Nech ho jít!“ Přimhouřím oči. „To je rozkaz!“ Zkusím čirou improvizaci, která mi v hlavě naskočila.

„Albedo je… Zvěstovatel. Není to ani tak oslovení jako titul. Hodnost,“

Vzpomenu si na Kostadinova mnohoznačná slova. Netuším, co přesně to mělo znamenat, jestli vůbec něco. Tohle celé mé představení je jen naprostý výstřel do tmy. I tak… Dám té věci však jen pár vteřin, než se bez dalšího varování prudce pohnu směrem k ní s jasným úmyslem. Zjistit, jestli to bude schopné regenerace i zde… Můj první útok opět povedu na pařáty držící Kaina, aby ho ta věc pustila.

Ve stínovém světě jsem ještě nikdy nebojovala, ale dnes je hodně věcí poprvé.

Elzbieta

Kain sebou trhne, když vykřikneš jeho jméno, ovšem odpovědi se nedočkáš, jak ho v tu samou chvíli stínová paže srazí tvrdě k zemi. Na tvé zvolání stínová bestie nebere žádný zřetel, můžeš jen sledovat, jak se přes Kaina přelije temnota, ve které pár stínových končetin nabere nepříjemně hmotné podoby. Jsou to silné končetiny dravé šelmy, jakou tenhle svět nezná. Pod tmavě šedivou napnutou kůží se ostře rýsují napnuté svaly, zatímco na konci nepřirozeně kloubnatých dlouhých prstů se černě lesknou spáry už na první pohled ostré jako nabroušené nože.

To už se ovšem vymrštíš z pod deky i kabátu na nohy, zatímco se plynulým pohybem natáhneš ke zbraním ležícím na jedné z beden a tvé prsty neomylně nahmátnou jílec meče. Ještě před rokem by nad tebou dost možná vyhrál vlastní strach a krev by ti při pohledu na tu hrůznou scénu zatuhla v žilách, ale… Ty už nejsi ta samá Ela, co před rokem. Viděla jsi věci… Zažila jsi věci, co tě změnily. A ať už tohle celé znamená cokoliv, tak jedno víš jistě. Nedáš jí ho. Nedovolíš, aby ublížila komukoliv dalšímu. Kainovi. Tobě. Nikomu. Ta myšlenka – odhodlání – v tobě vzplane jak divoký požár.

Rychle se pohneš vpřed, překonat těch několik metrů pro tebe není nic. Nezdržuješ se, tasíš v pohybu.

Kain ztěžka vydechne, jak jej stínový pařát silou přimáčkne k zemi ještě více a vyrazí mu tím z plic vzduch. Škubne to s ním směrem dozadu. Více do tmy, ze které mu čouhá už jen menší část vrchní poloviny těla a pouze jedna z rukou, která je stále propnutá v bolestné křeči.

To už jsi u nich. Bez váhání přetočíš meč v ruce a necháš ho obkroužit rychlý oblouk kolem své hlavy, se kterým tneš šikmým sekem přímo proti končetině zarývající se do Kainových zad. Ocel projde hladce stínem, ucítíš jen lehký odpor na znamení, že jsi neproťala pouze vzduch. Ozve se ryk, nelidský skřek tavící se v hrdelní zavrčení. Odťatá část spárnaté ruky zmizí a rozplyne se v nicotu, zatímco kolem tvé čepele zůstane namísto krve rudý opar, kouř mísící se se vzduchem.

„Elo…“ zaslechneš Kaina, kterému se podaří nabrat vzduch do plic. Vzepře se na rukách, ovšem tvoji pozornost si vyžádá něco úplně jiného. Končetina, kterou jsi bestii odsekla, se přímo před tvýma očima v pohybu zformuje zpátky. V pohybu směřujícímu k tobě. Vztekle po tobě sekne jako by se tě snažil odehnat. Pryč od Kaina, který se snaží zvednout, ale něco… Něco mu v tom stále brání. Drží ho to. Ty máš ovšem úplně jiné starosti.

V temnotě stínu jsi schopná spatřit části těla toho stvoření, avšak v šeru lamp se ti opět ztrácí, nedokážeš na něj zaostřit. Slyšíš jen ten chroupavý železný zvuk, se kterým to vrčí a syčí, zatímco to na tebe vztekle doráží, jakmile se pokusíš přiblížit, abys Kainovi pomohla. Je to rychlé. Zatraceně rychlé. Ocel to dokáže zranit, ovšem cokoliv odsekneš, tak okamžitě dorůstá a chňape po tobě z dalšího a dalšího stínu.

„… musíš… Elo… Sakra… Zraníš ho… Jen…“

Slyšíš, jak se ti snaží Kain něco říci, ale ta slova ze sebe spíše vyráží než cokoliv jiného, zatímco se snaží osvobodit ze sevření stínů, které se do něj přímo před tvýma očima zakusují a snaží se ho stáhnout ještě více do svých hlubin.

V tu samou po tobě chňapne protažená končetina zakončená čtyřmi ostrými drápy ze směru, který jsi nečekala. Zahlédneš ji jen koutkem oka, než se ti zase ztratí a z jiného směru vyletí další, mířící na tvé břicho. Nestihneš se vyhnout. Nemáš jak krom… Instinktivně vkročíš do stínu, aby ses vynořila o několik metrů dál.

A tehdy to spatříš.

Ve Sféře stínu před tebou to stvoření vyvstane v jasných konturách. Silné mohutné tělo převyšující tě o dobré tři hlavy obklopené přelévajícími se stíny. Čtveřice dlouhých horních končetin, ze kterých odkapává něco… Vazkého, stříbrně se to leskne a připomíná to… Rtuť. Z oblé hlavy trojúhelníkového tvaru to na tebe upírá pár bílých očí bez zorniček, ve kterých plane jen to prázdné ledové světlo. Zuby čnící z tlamy jsou dlouhé jako tvůj malíček a stéká po nich to samé, co ze zakřivených spárů.

Zarazí se to uprostřed pohybu, když tě to spatří… Stejně jako ty jeho.

Přísahala bys, že to vypadá překvapeně. Aspoň na pár okamžiku, než se to celé výhrůžně nahrbí. „Je můj, Ssstíne,“ zasyčí to, zatímco to cvaká ostře zuby. Ten klapavý zvuk se formuje do slov, která k tobě letí skrze stíny. „Už neublíží, Ssstíne. Nezabije, Ssstíne,“ zuby cvakají dál, zatímco Kain…

Až teď si toho všimneš. Předtím jsi ho v šerém světě neviděla, ale teď vidíš stejně zřetelně jako toho tvora i část těla Kaina, kterou ve sklepení pohltila temnota. Táhne ho to… Dovnitř. Do Sféry. A rozcupované kusy látky na zádech i nohách ti dávají najednou jasnou odpověď na to, co tomu stvoření kape z huby i pařátů.