Andor.cz - Dračí doupě online

Elzbieta

Kain sebou trhne, když vykřikneš jeho jméno, ovšem odpovědi se nedočkáš, jak ho v tu samou chvíli stínová paže srazí tvrdě k zemi. Na tvé zvolání stínová bestie nebere žádný zřetel, můžeš jen sledovat, jak se přes Kaina přelije temnota, ve které pár stínových končetin nabere nepříjemně hmotné podoby. Jsou to silné končetiny dravé šelmy, jakou tenhle svět nezná. Pod tmavě šedivou napnutou kůží se ostře rýsují napnuté svaly, zatímco na konci nepřirozeně kloubnatých dlouhých prstů se černě lesknou spáry už na první pohled ostré jako nabroušené nože.

To už se ovšem vymrštíš z pod deky i kabátu na nohy, zatímco se plynulým pohybem natáhneš ke zbraním ležícím na jedné z beden a tvé prsty neomylně nahmátnou jílec meče. Ještě před rokem by nad tebou dost možná vyhrál vlastní strach a krev by ti při pohledu na tu hrůznou scénu zatuhla v žilách, ale… Ty už nejsi ta samá Ela, co před rokem. Viděla jsi věci… Zažila jsi věci, co tě změnily. A ať už tohle celé znamená cokoliv, tak jedno víš jistě. Nedáš jí ho. Nedovolíš, aby ublížila komukoliv dalšímu. Kainovi. Tobě. Nikomu. Ta myšlenka – odhodlání – v tobě vzplane jak divoký požár.

Rychle se pohneš vpřed, překonat těch několik metrů pro tebe není nic. Nezdržuješ se, tasíš v pohybu.

Kain ztěžka vydechne, jak jej stínový pařát silou přimáčkne k zemi ještě více a vyrazí mu tím z plic vzduch. Škubne to s ním směrem dozadu. Více do tmy, ze které mu čouhá už jen menší část vrchní poloviny těla a pouze jedna z rukou, která je stále propnutá v bolestné křeči.

To už jsi u nich. Bez váhání přetočíš meč v ruce a necháš ho obkroužit rychlý oblouk kolem své hlavy, se kterým tneš šikmým sekem přímo proti končetině zarývající se do Kainových zad. Ocel projde hladce stínem, ucítíš jen lehký odpor na znamení, že jsi neproťala pouze vzduch. Ozve se ryk, nelidský skřek tavící se v hrdelní zavrčení. Odťatá část spárnaté ruky zmizí a rozplyne se v nicotu, zatímco kolem tvé čepele zůstane namísto krve rudý opar, kouř mísící se se vzduchem.

„Elo…“ zaslechneš Kaina, kterému se podaří nabrat vzduch do plic. Vzepře se na rukách, ovšem tvoji pozornost si vyžádá něco úplně jiného. Končetina, kterou jsi bestii odsekla, se přímo před tvýma očima v pohybu zformuje zpátky. V pohybu směřujícímu k tobě. Vztekle po tobě sekne jako by se tě snažil odehnat. Pryč od Kaina, který se snaží zvednout, ale něco… Něco mu v tom stále brání. Drží ho to. Ty máš ovšem úplně jiné starosti.

V temnotě stínu jsi schopná spatřit části těla toho stvoření, avšak v šeru lamp se ti opět ztrácí, nedokážeš na něj zaostřit. Slyšíš jen ten chroupavý železný zvuk, se kterým to vrčí a syčí, zatímco to na tebe vztekle doráží, jakmile se pokusíš přiblížit, abys Kainovi pomohla. Je to rychlé. Zatraceně rychlé. Ocel to dokáže zranit, ovšem cokoliv odsekneš, tak okamžitě dorůstá a chňape po tobě z dalšího a dalšího stínu.

„… musíš… Elo… Sakra… Zraníš ho… Jen…“

Slyšíš, jak se ti snaží Kain něco říci, ale ta slova ze sebe spíše vyráží než cokoliv jiného, zatímco se snaží osvobodit ze sevření stínů, které se do něj přímo před tvýma očima zakusují a snaží se ho stáhnout ještě více do svých hlubin.

V tu samou po tobě chňapne protažená končetina zakončená čtyřmi ostrými drápy ze směru, který jsi nečekala. Zahlédneš ji jen koutkem oka, než se ti zase ztratí a z jiného směru vyletí další, mířící na tvé břicho. Nestihneš se vyhnout. Nemáš jak krom… Instinktivně vkročíš do stínu, aby ses vynořila o několik metrů dál.

A tehdy to spatříš.

Ve Sféře stínu před tebou to stvoření vyvstane v jasných konturách. Silné mohutné tělo převyšující tě o dobré tři hlavy obklopené přelévajícími se stíny. Čtveřice dlouhých horních končetin, ze kterých odkapává něco… Vazkého, stříbrně se to leskne a připomíná to… Rtuť. Z oblé hlavy trojúhelníkového tvaru to na tebe upírá pár bílých očí bez zorniček, ve kterých plane jen to prázdné ledové světlo. Zuby čnící z tlamy jsou dlouhé jako tvůj malíček a stéká po nich to samé, co ze zakřivených spárů.

Zarazí se to uprostřed pohybu, když tě to spatří… Stejně jako ty jeho.

Přísahala bys, že to vypadá překvapeně. Aspoň na pár okamžiku, než se to celé výhrůžně nahrbí. „Je můj, Ssstíne,“ zasyčí to, zatímco to cvaká ostře zuby. Ten klapavý zvuk se formuje do slov, která k tobě letí skrze stíny. „Už neublíží, Ssstíne. Nezabije, Ssstíne,“ zuby cvakají dál, zatímco Kain…

Až teď si toho všimneš. Předtím jsi ho v šerém světě neviděla, ale teď vidíš stejně zřetelně jako toho tvora i část těla Kaina, kterou ve sklepení pohltila temnota. Táhne ho to… Dovnitř. Do Sféry. A rozcupované kusy látky na zádech i nohách ti dávají najednou jasnou odpověď na to, co tomu stvoření kape z huby i pařátů.

Ocel proti stínu

♬♬♬♬♬

Kdyby se mě dnes někdo ráno zeptal, jestli si dovedu představit, že budu tento večer usínat v zapomenutém sklepě v doprovodu Kaina a na noze mě bude svědit téměř zhojené zranění od Magistrovy šipky, asi bych se mu vysmála. Ale přesto jsem tu teď byla. Světlovlasý mladík se na mě usmíval tím svým typicky pobaveným úšklebkem, který jsem si pamatovala i po tolika měsících a tvrdá zem kopaného sklepa mě tlačila do boku. Bylo to až k neuvěření, jak se jeden den dokázal tak šíleně přetočit a šedá rutina všedních dní, na kterou jsem byla zvyklá za roky ve společenství, byla najednou ta tam. Snad bych i Kainovi něco řekla, odpověděla – ráda jsem měla poslední slovo - ale oči se mi zavřou rychleji, než vůbec dokončím myšlenku. Únava z toho všeho byla příliš silná a nebo… A nebo je to vlastně jedno.

Ze spánku se občas proberu jen na chvilku. Tlumené světlo lampy, ale není tak silné, aby mě více probralo a pak ten známý hlas… Ten uklidňující hlas připomínající, že se není čeho bát. Že je vše v pořádku. Mohu si odpočinout a prostě spát. Věřím mu. Všechno je v pořídku. Všechno bude…

Ten nepříjemný pocit, po kterém se mi zježí vlasy na zátylku mnou projede jako blesk. Kolikrát už jsem se probouzela s dozvukem noční můry, ale tohle je jiné. Opravdovější? Nevím. Tentokrát už ale nepřijde žádné konejšivé uklidnění, které by mě odeslalo zpátky do říše spánku. Ne… je ticho. Zlověstné ticho. Něco ve mně hrkne, když si i přes rozespalou mysl začínám skládat některé věci dohromady. Pohnu se a… Uvědomím si, že jej cítím. Kaina? Ta vůně pižma, oleje na zbraně a zimolezu? Poznám ji i takto rozespalá, ale když otevřu oči, nikde jej nevidím. Neprobouzím se vedle něj jako posledně, ale mám na sobě pouze jeho kabát, který příjemně hřeje. Ovšem, kde je jeho majitel?

Se stále sílícím pocitem, že něco není správně, se rozhlédnu a zamrkám do potemnělého prostoru. Lampa vypadá, že dohořívá a Kain… „Kaine?“ Šeptnu rozespale, když zahlédnu místo, na kterém přeci musel sedět. Ta deka, plášť i … lahev? Rozlitá lahev? Oči se mi více rozevřou a teď už se rozhlédnu rychleji po celé šířce místnosti. A pak ho uvidím…

Nejdřív mi to nedojde, vypadá prostě jako Kain, klečící na zemi tam… v šeru? Ale jen co oči přivyknou té tmě kolem něj, dojde mi, že jeho pozice není vůbec přirozená. Vypadá jako.. jako kdyby ho někdo držel? Přivázal?

„Co…?“ Hlesnu, když koutkem oka zahlédnu jeden ze stínů vybíhající mu z paže, skoro jako kdyby ji držel. A pak tam další… tady jiný. Je těžké si je pořádně prohlédnout, protože se neustále ztrácí a zase objevují, když se na ně snažím zaostřít, ale…

„K-Kaine?!“ Teď už zvednu hlas a pohnu se na svém provizorním lůžku, takže ze mě sklouzne, jak má deka, tak také jeho kabát a prosákne ke mně nepříjemný chlad podzemního prostoru. Stíny… Jsou to stíny? Její stíny?! Koho jiného by také mohly být než paní stínů. Proč? Ale proč mu to dělá? To kvůli té ruce? To, že jsem s ním mluvila? Ukázala mu ty… věci? U bohů!  

„Nech ho být!“ Křiknu zoufale do tmy, zatímco se Kainovo tělo zhroutí bezvládně k zemi jako hadrová panenka. Ale jiskřička naděje, že by se to snad stáhlo a uposlechlo mě, dlouho nevydrží. Není to konec. Stíny se pohnou a naberou až příliš hmotný vzhled, jeden by snad čekal, že i hmatatelný. Už mi nemizí ze zorného pole, jen co na ně zaostřím. Prostě tam jsou. Ty mohutné černé končetiny, které drží Kaina a…

A vidět tohle před rokem, asi budu z celé situace především vyděšená, ale… Ale, i když cítím, jak mi srdce přidává na kvaltu, není to něco, co bych viděla poprvé. Ne tak docela, i když je to naprosto šílené. Přetočím se do podřepu a rychle sklouznu soustředěným pohledem ke zbraním, které mám opřené nedaleko.

Rychlým pohybem se vytáhnu na nohy a natáhnu se k opasku s mými zbraněmi. Ozve se typické kovové svist tasené čepel, ale pak už na nic nečekám. Umím být rychlá, když chci a potřebuji. A že teď to potřebuji. Kvůli němu.

Pohnu se rychleji než běžný člověk, takže těch pár metrů překonám během okamžiku. Na nic nečekám. Čepelí meče tnu napříč nad Kainem. Po stínové končetině, která jej drtí u země, abych ji v ideálním případě uťala celou, zatímco si očima kontroluji tu druhou, abych jí mohla hned uhnout, pokud by se po mě snad natáhla.

Mohu jen doufat, že ocel přetne stín…

Elzbieta

To, jak Kain mluví o Sférách, uzlech a kotvách na tebe působí zvláštně – skutečně jako jak výklad na jedné z Univerzit, o kterých se předtím zmínil. Tuhle dobu jsi už nezažila, ale slyšela jsi o tom – o místech, kam chodili do učení lidé s magickou jiskrou. Někteří, aby se naučili svůj talent ovládat, jiné zajímala magie a její výzkum, další se učili na léčitele či provozovali jiné služby prospěšné císařství. Slyšela jsi i o vojenských školách, kde cvičili obzvláště nadané lidi na čaromeče, vojáky, kteří nepotřebovali k boji zbraně jako takové. Byli to ovšem právě oni, kdo pak měli během řádění Purpuru na svědomí nejvíce obětí. Všechny Univerzity pak spadaly po Kuratorium, které mělo za všechny nadané vůči Císařství zodpovědnost. Ovšem čaromor vše změnil, Univerzity se zavřely, na nadané se pořádaly hony a pogromy a Kuratorium… Zbyla z něj jen malá tolerovaná společnost těch, kteří přežili Purpur a byli pod císařskou ochranou i přísným dohledem Magistéria.

„I tak by se to dalo říci,“ potvrdí ti Kain domněnku o pavučině a snad se i na prchavou chvíli pousměje, když to takhle jednoduše shrneš. „Ano, přesně ty vidíš. Sférická stvoření, často se shromažďují kolem míst, kde jsou bariéry nejtenčí a nejslabší, ne pro všechny je jejich sféra zrovna vítaným domovem, a tak hledají způsob, jak se dostat sem. Většina chodeb je… Prázdná. Mrtvá nebo umírající. Přirozeně je to tak táhne sem, do místa plného života,“ vysvětlí ti a… Při tvé poznámce se krátce zarazí, ale vzápětí krátce kývne hlavou. „Jsem trochu… Zvláštní případ. Ale to by bylo na delší vyprávění, které se do naší situace zrovna dvakrát nehodí,“ uzavře to a více se k tomu už nevrací.

Ať už na tobě Kain přes veškeré tvé snahy něco poznal nebo zkrátka jen vytušil, jak se díky tomu všemu můžeš asi cítit, tak se k tobě natáhne a s těmi pár slovy k povzbuzení tě přiměje natočit k němu hlavu. Je to jen krátký okamžik, prchavý a nečekaně důvěrný, avšak ani jeden z vás ho neprotahuje ani nepromění v cokoliv víc.

„A proč by ne? Proč si klást malých cílů? Takže ano, cokoliv,“ pousměje se a s těmi slovy sklouznou prsty po hraně tvé čelisti, jak ruku stáhne zpátky k sobě. Stačí i tak málo…

Pak už nezbývá než si nachystat aspoň nějaké ležení, pokud si chceš na těch pár hodin odpočinout a prospat se. Jak se ukáže, tak v plánu to máš jen ty, Kain nic takového v nejbližší době neplánuje. „Nevěřil bych, že to ve spojitosti s tebou někdy řeknu, ale… Hm, rozumné,“ úsměv se přetaví v pobavený úšklebek, se kterým sleduje, jak se ukládáš ke spánku. „Hm,“ přeci jen zase trochu zvážní, když mu poděkuješ a… „V pořádku, Elo. A teď už spi…“ zaslechneš ještě jeho tichou odpověď, než se ti vzápětí jako na povel zavřou oči…

Párkrát se probereš, jak k tvému vědomí pronikne cizí zvuk či vjem, ovšem vždy je to jen na pár prchavých vteřin, když tě uvítá měkké slábnoucí světlo lucerny visící na háku pod stropem a vzdálený šepot ujišťující tě, že je všechno v pořádku. A něco v tobě mu věří… Dost na to, abys vždy upadla zpátky do temných hlubin nevědomí, kde nejsou žádné sny, myšlenky ani čas.

Ani tentokrát to není jiné. Anebo… Naopak je?

Ani nevíš, co tě probere a přiměje otevřít oči. Matně si vybavuješ… Zvuk? Něco, co proniklo až do tvého vědomí a sklouzlo ti to svými ledovými prsty po páteři podobno dozvuku noční můry. Přesto ti chvíli trvá, než se probereš dost na to, abys začala vnímat všechny ty drobné detaily skládající se v jeden celek. Tentokrát se totiž neozve Kainův tichý hlas nabádající tě k tomu, abys zavřela oči, vlastně nic… Nic, co by tě vrátilo zpátky.

Ležíš tam, kde jsi usnula. Ve starém nepoužívaném sklepě vedle hromady starých zaprášených beden. Přes sebe máš krom své deky přehozené ještě něco nezvykle… Těžkého. Kabát. Kainův kožený kabát, který v kombinaci s dekou u tebe drží teplo, které tě obklopuje ze všech stran jako konejšivá náruč vzbuzující pocit bezpečí.

Tam, kde předtím seděl Kain je ovšem jen pohozená smotaná deka, zmačkaný plášť a… Ležící láhev. Část jejího obsahu se rozlila po zemi, leskne se a při pohledu na ni se do tebe zakousne ten divný zlověstný pocit. Světlo lucerny je slabé, jak už takřka došel olej a plamínek už takřka nemá z čeho brát. Celá místnost je tak protkaná jen slabým šerem a hlubokými černými stíny stahujícími se k tobě ze všech stran.

A pak si ho všimneš.

♫♪♪♫

Siluety muže klečícího u jednoho ze sloupů na vzdálenější straně sklepní místnosti, na samotné hranici toho, kam nyní sahá mihotavé světlo lucerny. Těžce oddechuje a ruce má zvednuté nad zemí v té zvláštní nepřirozeně strnulé pozici. Hlavu má sklopenou, do tváře mu tak nevidíš. Občas sebou trhne, skoro jako by se pokusil pohnout, ale… Nešlo to. Tělo má bolestně napjaté, ustrnulé v křeči, zřetelně vidíš žíly vybíhající ze svalů pod kůži. A… Není tam sám. Tančí ti to v koutcích očí, pokřivená silueta utkaná z šera a tmy, pokroucené drápaté končetiny dopadajícímu na ramena, záda, vplétající se do jeho vlasů. Vidíš to a zároveň… Nevidíš. Jak by se ti to vždy rozplynulo před očima, když se na to pokusíš zaostřit.

V tu samou chvíli sebou Kain škubne. Ozve se zadunění, jak se zhroutí na zem podoben loutce, které někdo přestřihl pár vodících provázků. Temnota držících se v okrajích místnosti se zavlní a přelije se přes větší část jeho těla.

A náznak stínové končetiny, která se v ní mihne a dopadne jen kousek od jeho hlavy najednou nabere až příliš konkrétních kontur… Zahlédneš i obrys druhé, co jej tlačí dolů k zemi a…

Nečekaná lekce

Na jeho slova o jisté teorii se jen tiše zamračím. Tohle vysvětlení se mi moc nelíbí. Řekli jsme si, že tu budeme spolu jednat na rovinu a tohle nebyl zrovna ukázkový případ toho, jak by to mělo vypadat. Za ověření teorie se dá schovat až příliš mnoho rozmanitých věcí a tak… a tak nic neřeknu. Stejně bych to z něj nezvládla páčit, když sám nechtěl, a navíc únava byla stále silnější a silnější. Rozhodně si tuhle vzpomínku ukládám na velmi bezpečné místo a ne tam, kam patří ty jiné spojené s Kainem. Tohle totiž může znamenat potenciální nebezpečí. Možná… jednou. Co já vím.  

Snad se to i Kain snaží zamluvit, protože pak se náhle rozmluví o sférách a uspořádání světa, nebo spíše světů, o kterém jsem na žádných lekcích s mistry nikdy neslyšela. S přemýšlivě nakrčeným obočím to celé poslouchám a přistihnu se, že i přes to všechno, co mám za sebou, to nečekané vyprávění zní zajímavě. Jistě, je to jen klouzání po povrchu něčeho mnohem hlubšího a složitějšího, ale i tak… Učil se to Kain na univerzitě? Nebo to tam snad učil jiné? Ta představa mi k němu sice v první chvíli zrovna nesedí, ale to, jak se přirozeně pustil do takového vysvětlování, bylo udivující.

„Takže jsme ve středu pavučiny.“ Poznamenám nakonec, když se rozhostí delší ticho na znamení toho, že Kainova lekce skončila. „Hmm, mezi stíny občas vidím ty, které nepatří nikomu z tohoto světa, ale naopak jsou z té druhé strany. Tedy… nejspíš…“ Přinesu opatrně svou trochu do mlýna. „Ale poprvé jsem viděla někoho, kdo tam nemá svůj odraz vůbec.“ Podotknu, avšak nevyzývám jej k odpovědi. Je pravda, že tohle celé znám jak dlouho? Pár měsíců. A z toho jsem se mezi stíny nořila mezi cizími lidmi vlastně pořádně poprvé. Kdo ví, kolik jsem jich ve skutečnosti neviděla. Sivak by mi k tomu jistě něco řekl, ale ten je teď daleko. Jako všichni ostatní z mistrů…

Hledím na zem před sebe a tiše přemýšlím o té věci vydávající se za mou ruku. První vlaštovce, dá se říci, když v tom ucítím na tváři Kainův dotek. Je to rozhodně bližší gesto, než by si dva staří přátelé měli vyměňovat, přesto to není až tak blízké, jako ta jiná, která odnesl čas. Vyjdu mu vstříc a zahledím se do jeho tváře, ve které je opět ten vážný výraz. Ne, nehodí se k němu. Vůbec se k němu nehodí. Uvědomím si, když si jej beze slova prohlížím a on ke mně tiše promlouvá.

Skutečně… Skutečně mě uklidňuje? Povzbuzuje? Samotnou mě to celé překvapí. Snažila jsem se působit ještě v rámci možností dostatečně odměřeně a nezaujatě k tomu všemu, co se mi stalo, přesto jsem asi nezvládla až tak dobře klamat tělem, jak jsem doufala.

„V pořádku…“ Dotknu se prsty lehce hřbetu ruky na mé tváři. „Nemusíš se o mě bát.“ Brouknu tiše, než mu oplatím pousmání. „Zvládnu hodně věcí. Vím to…  Ale cokoliv? To je mi tedy odvážné tvrzení i na někoho jako ty.“ Přeci jen se mi úsměv maličko rozšíří, ale to už Kain svou ruku stáhne a mně na kůži zůstane ještě chvíli dozvuk toho cizího tepla. Je to zvláštní pocit. Ve společenství jsme se nijak více nedotýkali. Tedy… Pokud jsem nebrala v potaz Wioliny historky a zvuky linoucí se někdy střídavě buďto z Kazandřina nebo Tianova pokoje. Ale jinak, jsem tak leda prošla Kostadinovi pod rukami na vyšetřovacím stole a nebo se mi někdo snažil lámat ruku za záda při výcviku. Nikdo se mě tam ale nedotýkal takto. A snad i proto se raději vytáhnu zpátky na nohy…

„Ehm… Nebudeš spát?“ Trochu mě zaskočí Kainova slova, ale jeho vysvětlení je vlastně logické. Někdo by skutečně měl hlídat. Tenhle náš bezpečný úkryt nakonec nemusí vydržet jako bezpečný až do rána. „To je vlastně rozumné. A hádat se nebudu. Výjimečně! I tak… tu deku si nech. Je tu chladno a… Pod hlavu si můžu dát jeho věci. A děkuji, Kaine. Za všechno dnes.“ Usměji se na něj vděčně a přistihnu se, že si přitahuji tu deku skutečně s o něco lehčí hlavou. Ta jeho bezprostřednost a prostě tohle všechno… V jeho podání najednou některé věci nezněly až tak problematicky jako dřív. Moje mysl kolem nich zbytečně nekroužila a nečichala kolem jako lovecký pes, přesto… „Hmmh.“ Zvláštní. „Dobrou noc.“ Zamumlám ještě tiše, zatímco hledím na sedící siluetu v přítmí sklepa, než se mi začne rozostřovat s tím, jak se mi oči začnou klížit únavou a až se nakonec jednou už znovu neotevřou.

Elzbieta

„Možná toho mám více než jen pěkné bystré oči,“ odpoví ti Kain zprvu vyhýbavě, když stáhneš ruku k sobě. Pocit stovek drobných jehliček bodajících do kůže zevnitř ještě chvíli přetrvává, než úplně zmizí. K těm slovům by se hodil jeho obvyklý úsměv nebo aspoň drzý úšklebek, avšak tváří se stále tak vážně. „Ale nemusíš se bát. Jen jsem si chtěl ověřit jednu… Teorii,“ dodá, ačkoliv ani to není úplně odpověď, co bys chtěla slyšet, protože… Ti vlastně nic nevysvětlí. Těžko říci, zda Kain mlží schválně nebo ne, ovšem ve tváři mu stále sedí ten vážný zamyšlený výraz… Avšak aspoň v jeho tváři neshledáváš strach a ani odpor.

„Ahh, hm, sféry…“ tak trochu se zarazí, když po něm to slovo nechápavě zopakuješ. „Dobře, asi nejsem úplně nejvhodnější osoba na vysvětlování něčeho takového, ale…“ prsty si krátce vjede do vlasů a je na něm znát, že opravdu důkladně rozmýšlí nad tím, jak bude pokračovat dál. Tobě samotné to slovo skutečně nic neříká, Kostadin ani Sivak se rozhodně o žádných sférách nezmiňovali, ačkoliv… Vybavuješ si, že oba mluvili o tom jiném šerém světě, kam ses nořila pomocí svých schopností jako o Stínu. O místě, které existovalo paralelně s tímto světem a na povrchu se s ním prolínalo.

„… dejme tomu, že tohle místo, tenhle čas, tenhle náš svět stojí ve středu něčeho mnohem většího. Představ si ho jako… Hm. Uzel. Velký uzel, který v sobě spojuje všechny nitky sbíhající se v něm ze všech stran a směrů. Některé z nich se kříží, jiné jsou úplně mimo, ale mají společnou jednu věc, jejich konce jsou spojené tím uzlem. Říká se mu Ancheron. Kotva. Ty nitky jsou pak Sféry. Říká se jim různě, ale… Asi nejtrefnějším označením jsou Chodby,“ pokýve hlavou a… „Hm, možná jsem spíše jako příměr měl použít chodby ústící do jednoho velkého sálu, ale… Eh, to je jedno, jako bych nic neřekl,“ pokrčí rameny a omluvně zvedne ruce nahoru, když zachytí tvůj výraz.

„… zkrátka to jsou místa mimo náš čas i svět. Odkud si myslíš, že přišla… Magie? Magická jiskra, všichni ti strašidelní tvorové, kterých jsou plné babské povídačky. Nebo… Purpur. Zkrátka všechno to jiné, co nepatří k obyčejnému životu. Všechno to sem nějakým způsobem prosáklo nebo přišlo trhlinou nebo… No, jak jsem říkal. Je to komplikované a navíc teorie, na kterou má sto učenců sto různých názorů. Kdysi to bývalo velké téma, výzkum Sfér…“ povzdechne si a jeho hlas na okamžik zabarví hořkost a roztrpčení. „Ale nebudu tě tím nudit, tohle není zrovna dobrá pohádka na dobrou noc,“ dodá vzápětí odlehčeně.

„Hmmm… Vlastně považuje. Ty jsi vůle i jediný důvod, proč je to schopné přežít mimo svoji Sféru. Ať už jsi k tomu přišla jakkoliv… Ale no tak, Elo. Podívej se na mě,“ promluví tlumeným hlasem a natáhne k tobě svoji ruku, aby se dotkl tvé tváře a přiměl tě zvednout k němu pohled.

„Zkus o tom přemýšlet takhle, Elo. Ty to nepotřebuješ k životu, ono tebe ovšem ano,“ hledí na tebe a něco… Něco v jeho pohledu… „Netvrdím, že to nezní děsivě, ale zdaleka nejsi ještě na konci dne. Jsi mladá. Silná. A co jsem měl tu čest poznat, tak i dost tvrdá hlava na to, abys zvládla cokoliv, ano?“ drobně se pousměje a ruku opět stáhne k sobě.

Své „hůř“ ovšem dále nerozvádí, namísto toho poukáže na tvoji únavu, která je už patrná nejen ze zívnutí, které záhy následuje další a další. Jak jsi jednou začala, je těžké s tím přestat. Kainovu nabídku raději odmítneš, ale nezdá se, že bys ho tím nějak urazila nebo ses ho tím, jakkoliv dotkla.

„Hm, laskavé, ale o mně si vážně nemusíš dělat starost. Jestli tam máš deku navíc, dej si ji raději pod sebe,“ s náznakem úsměvu zavrtí hlavou, zatímco tě pozoruje, jak si chystáš své provizorní ležení. Pohodlné to tedy jistě nebude, ale zase o tolik horší než spaní v lese také ne. Snad jen kdybys při procházení věcí nezjistila, že ses tak mistrně zbavila u hostince vaku právě se svými věcmi, ale… Teď už se s tím stejně nedá nic dělat. Kain sice povytáhne obočí, ale nezeptá se. Jen chytí deku, kterou po něm vzápětí hodíš.

„Hm… Co bude za pár hodin bych nechal… Až za pár hodin. Teď by sis měla hlavně odpočinout,“ odpoví ti s ledabylým pokrčením ramen. Možná až příliš nenuceně… „Vzbudím tě, máš mé slovo, Elo“ přislíbí ti vzápětí a na rtech se mi objeví ten hřejivý úsměv, na který si dobře vzpomínáš avšak… Sám si žádné ležení chystat nezačne. „… nejsem unavený. Lehnu si později. Teď stejně bude lepší, aby jeden z nás dvou byl vzhůru a hlídal… A ne, žádné střídání nebude nutné. Prospi se, každá hodina se počítá,“ ujistí tě.

Provizorní nocleh

Na Kainovu historku o sekáčku a jedné rozzlobené staré známosti už nic nedodávám, i když zachytím jeho pohled, co ke mně na chvíli zalétne. Nevím, jestli tu historku považuji až za tak vtipnou, jak se ode mě očekává. Možná mezi chlapy v hospodě by to sklidilo větší ovace, ale tady jsem si v ten moment připadala poněkud nemístně a vlastně netušila, co na to říct.

A to mi tak i zůstane, když Kain chytí mou ruku do svých dlaní a začne po ní přejíždět prstem. Nejdříve to nečekané světelné divadlo fascinovaně sleduji, zatímco cítím to zvláštní šimrání, a i něco dalšího, co jako kdyby bylo schované za těmi zdánlivě nevinnými doteky, ale… Ale proč to dělá? Nakrčím čelo, když mi dojde, že tohle není žádná hra. To už ale cítím zvláštní horkost, která se mi rozlije rukou, a naopak vyžene spolehlivě ruměnec, co se mi před tím usadil nevědomky ve tvářích.

„Hmmh, a tohle bylo co?“ Stáhnu svou ruku zpátky a poněkud nedůvěřivým pohledem kmitnu mezi ní a Kainem. Sice jsem se ve světě magie a kouzel nepohybovala až tak dlouho a ani jsem neměla tolik načteni jako ostatní, ale tohle bylo podezřelé. Dostatečně na to, aby si toho všiml i někdo jako já. A že jsem mezi ty nejvnímavější nepatřila. Ten pocit. Přislib? Čeho vůbec?

„Sféry?“ Pokračuji poněkud zaraženě a přeci jen o něco defenzivněji. Nevím úplně o čem to mluví. Možná se to, co se mi stalo, také tak dá popsat. Jen jinými slovy a pohledem někoho zvenčí.

„A ne není. A pochybuji, že mě to považuje skutečně za svou paní.“ Šeptnu, ale tentokrát mu pohled nevydržím příliš dlouho oplácet a raději se odvrátím od těch modrých očí, které se do mě vpíjí. Není to moje ruka. To vím moc dobře. Nikdy jsem ji od toho dne tak nebyla schopná brát, i když mě Kostadin uklidňoval, že nepoznám rozdíl. Ale přesto mi to nikdy mistři nepodali zrovna takto. To, že je to něco jiného. Cizího. Co sem jen proniklo ze stínů a srostlo s mým tělem. To bylo… děsivé. V konotaci s tím, co mi řekla spící bohyně a s mou obavou, to nabíralo mrazivé obrátky. Už tehdy jsem se bála, že skutečně budu přicházet o kousky sebe sama… Avšak teď jsem to měla potvrzené. A s tím nejlepším na konec. Opravdu tu pak bude něco jiného místo mě. Něco z toho jiného světa… Sféry, jak říkal Kain. Něco s mou tváří, co mě nahradí, zatímco skončím na druhé straně jako jeden z nespočtu ztracených stínů.

Kain ani netuší, že mi vlastně těmi pár slovy připomněl a potvrdil mé noční můry. Já mu to ale nehodlám říkat. Jen… se dlouze nadechnu a přivřu oči ve snaze zůstat klidná.

„Hůř říkáš…“ Otočím se na něj a jen nakloním hlavu do strany s těžko čitelným výrazem ve tváři, avšak… Ne, nic dalšího nedodávám. Ani tehdy, když mi dost možná nepřímo potvrdí mou druhou úvahu. A to, že mohl být mnohem starší, než vypadá. Pokud mluvil o době magických univerzit… A před tím v Cziernowodě o řádění Purpuru, tak…  Dobře, začínala jsem si vedle něj připadat jako opravdu naivní a malá holka, pokud to byla pravda. Nechoval se tak, ale… Ale někdy jsem si nebyla jistá, co z toho je maska a co opravdový Kain?

„Ale máš pravdu, měla bych se prospat. Ráno musím brzy vstávat a vyrazit.“ Povzdechnu si rozhodně a stáhnu natažené nohy zpátky k sobě, abych se na ně opět poněkud s obtížemi postavila. Svaly nepříjemně zatuhly, ale… Ale do rána to bude dobré.

„A jistě mnohé taky daly…“ Pousměji se na sedícího Kaina křivě ze stoje. „Ale ne, děkuji za tvou štědrost, něco vhodného na vyspání určitě najdu mezi svými věcmi. Pokud bys chtěl, možná tam najdu i něco pro tebe, ať ještě nechytíš z té studené země nějakou… rýmu. Určitě tam něco měl i můj společník.“ Zavrtím hlavou, nad tou bezostyšnou nabídkou, kterou… Ne, rozhodně ji nehodlám využít. Posledně mi to všechno v Cziernowodě značně pomotalo hlavu a já jen za pár hodin budu vyrážet zase pryč. Svou vlastní cestou, stejně jako Kain bude mít tu svou.

Pár kroky přejdu k mým a Lukyanovým odloženým věcem, abych se k nim sklonila a… „Ughhh… vážně?“ Prosákne mi do hlasu nevrlý tón, když pohlédnu na cestovní vak, který rozhodně nevypadá jako ten můj. To znamená, že drahý magistr s kuší má teď sbírku mého oblečení a já tu mám Lukyanovy věci na cestu. „To se mi snad jen zdá.“ Promnu si prsty unaveně oči. „Ale… nevadí, nevadí… Lepší něco než nic.“ Mumlám si chlácholivě pro sebe, zatímco začnu prohledávat věci, které zde mám k dispozici. Mohla jsem jen doufat, že věci, co zůstaly u sedel vzal Lukyan s sebou, což by znamenalo, že jsme přišli jen o mé věci, ale… No, pořád by to byla malá cena za to, že jsem utekla Magistrovi.

„Jsou tu nějaké deky a… to je tak asi vše, co by se dalo na nocleh tady použít.“ Pokrčím rameny a jednu z nich hodím po Kainovi. „Buď mým hostem… A hmm, obávám se, že už si ale moc nepopovídáme. Potřebuji vyrazit s rozbřeskem, což bude jen za pár hodin a… říkala jsem, že městem jen projíždíme.“ Hlesnu skoro až provinile. Tohle je… zvláštní. Potkat se po takové době, abychom se zase brzy na to rozdělili a vydali se každý po svých. Ale mohlo by to snad být jinak? Nemohlo. V Cziernowodě ani teď ve Wojczynu. Můj život je spjatý se společenstvím, a to mi dost omezuje možnost volby. I kdybych chtěla… Prostě nemůžu. A... měla bych se soustředit na náš úkol. Najít Lukyana a dostat se za Wertherem. To bych... měla. 

„Myslíš, že budeš tak hodný a ráno mě vzbudíš, pokud se snad probudíš dřív než já? Trochu se bojím, že tady dole v podzemí a po tom všem, asi nebudu úplně ranní ptáče. A tentokrát bych opravdu neměla přijít pozdě.“ Požádám Kaina, než se začnu rozhlížet kolem a chystat si místo na provizorní přespání.

Elzbieta

Úsměv či něco tak obyčejného a prostého jako vtipkování je snad to poslední, cos mohla ode dnešního večera očekávat. A nejen od večera, ale zejména pak od sebe. Jak je to vlastně dlouho, co ses takhle… Bavila? Uvolněně. Bez křeči či předstírání, pokud jsi na něco takového vůbec měla v uplynulých měsících náladu. Přesto to nyní jde tak lehce, až je to svým způsobem zarážející. Kain kolem sebe skutečně dokáže šířit… Zvláštní atmosféru. Jako by v jeho přítomnosti byly některé věci zkrátka jednodušší a emoce volně plynuly namísto toho, aby se hromadily a nutily tě uzavřít je v sobě samé. Všimla sis toho už tehdy v Cziernowodě, ovšem nyní je to něco, co z něj vyzařuje o to více… Patrnější. Intenzivnější.

„No,“ ušklíbne se, zatímco statečně čelí tvému pohledu, „když se tak na tebe dívám, tak nějak ztrácím odvahu si za to o něco říct.“ Ostatně, že by to nebyl nejlepší nápad mu dáš vzápětí sama najevo. Skutečně… Slyšet tohle, když to celé bylo ještě čerstvé, tak bys to rozhodně tak s klidem a nadhledem nevzala.

„Ále,“ nespokojeně mlaskne, „myslím, že bych to nějak ustál. Vyprávěl jsem ti, jak po mně jednou… Jedna…“ přeci jen maličko zaváhá a zašvidrá po tobě očima, zatímco pokračuje dál, skoro jako by nic, „ve vzteku mrskla sekáček? Hm, nebo to byla sekyrka…? No, to je jedno. Hah… No… Hm, jednou si na mně vzpomeneš a doceníš, co ti tu říkám, uvidíš,“ zakončí svůj proslov sebejistým pokýváním hlavy.

„Přesně tak,“ vzápětí se spokojeně pousměje, „zítřek neexistuje,“ zopakuje po tobě a zase se odtáhne. Během tvých slov se přemýšlivě zamračí, snad si pokouší vybavit detaily toho osudného rána, které zrovna popisuješ.

„Hmm… Hm…“ zamručí, a snad se i nadechne, ale moudře ho nepustíš ke slovu. Pro jistotu. „Jak to vidím já, tak tu slyším jen spoustu výmluv a…“ na prchavý okamžik se zarazí, když padne to jedno jméno. Malwína. Ovšem… Nic víc k tomu nedodá a vlastně se k tomu ani slovem nevrátí. K dívce, kůzlatům ani ránu. Snad jen… „… když tak pěkně prosíš,“ koutek rtů mu povyjede výše v náznaku vyzývavého úsměvu.

Ale ani ten nakonec v jeho tváři nevydrží věčně, ostatně téma, které sama načneš je už jen samo o sobě nezvyklé. A nebezpečné. Kain se zrovna nehrne do vyprávění toho, co vše umí, ostatně tvá praktická ukázka jednoho ze svých talentů a důsledků setkání s ní k sobě strhne veškerou Kainovu pozornost. Vezme tvoji ruku do svých dlaní a zlehka přejede bříšky prstů po nepřirozeně bílé kůži, jejíž záře pomalu vyhasíná. Tedy jen do okamžiku, než se jí dotkne. Nevíš, jak to dělá, přesto po jeho prstech zůstává namísto otisku světelná stopa, která po chvíli opět mizí. Brnění, které cítíš není vlastně nepříjemné, jen… Jiné. Evokuje v tobě představu… Něco jako… Příslib. Ovšem čeho…

„To se mi skutečně ulevilo, že kvůli tomu nepřišla žádná koza k úhoně,“ drobně se ušklíbne, nicméně vzápětí opět zvážní. „Myslím, že víš, co to je, hm?“ kmitne k tobě pohledem těch pronikavých modrých očí. „Tohle není tvoje ruka. Je to něco z jiné sféry, co jen vypadá jako ruka. Něco, co s tebou srostlo a přijalo tě to za svoji paní,“ pokračuje tiše dál. Zřetelně vnímáš, jak šimrání zesílí a přidá se k němu horkost a dojde ti, že Kain se tvé ruky nedotýká jen… Tak. Náhodně. Ne, jeho prsty jako by kroužily po vzorcích na tvé kůži, které ty sama nevidíš, přesto zřetelně cítíš, když se jich Kain dotkne. Nakonec tvoji ruku pustí, aby sis ji mohla stáhnout zpátky k tělu.

„Ne… Ne. Není jedno, Elo. Není to vůbec jedno. Jistě, vystrašení vidláci ti postaví hranici i kvůli pouťovému triku a vlastně jim bude jedno, co jim ukážeš, ale… Tohle by mohlo skončit mnohem hůř než hranicí nebo provazem, Elo…“ ztiší hlas a pohlédne ti vážně do očí.

Neuhne pohledem dokonce ani při tvé otázce, kterou sice nedokončíš, ale… „Hmm,“ Kainovo tiché zamručení přeruší tvé – všechno jen ne tiché – zívnutí. Únava o sobě dává znát, zvláště když tu jen tak sedíš.

„Ne, na ležení v knihách mne nikdy neužilo,“ broukne nakonec a lehce se pousměje. „Nicméně ty vypadáš, že by sis lehnout měla. Aspoň na chvíli. Moc pohodlné to tu sice není a místo polštáře ti můžu nabídnout tak leda sebe, ale… Hm, vlastně, co by za to jiné daly,“ pokýve důležitě hlavou.

„Povídat si můžeme i potom, hm?“

Loďky na moři

Kainovy informace o Magistrovi nechávám už bez poznámky. Rozhodně to toho muže nevykresluje v nejlepším světle a možná ještě k tomu přidává něco na jeho potenciální nebezpečnosti. Ovšem už jen to, že se s Kainem znají… Je minimálně zvláštní, pokud je tím, čím si myslím, že je. Na druhou stranu sám říká, že to není přátelská známost, tak možná...? No, kdo ví. Rozhodně budu věřit raději téhle variantě, než že by Kain měl s Magistry něco více společného. To by… nedávalo smysl. Asi…

Atmosféra se ale zhoupne opět pro změnu na pozitivnějších vlnách jako loďka na rozbouřeném moři a to když se dostaneme k tématu mých o poznání kratších vlasů. „Hah, škoda, škoda. Nevíš, o co přicházíš. Ten studený mráz na krku, když se řádně ochladí a děsivá zjevení v zrcadlech po ránu.“ Dobírám si ho vesele, než se na oko urazím. „Hmm, kdybych věděla, že se téhle soutěže budu ještě vůbec někdy účastnit, asi bych si to stříhání rozmyslela. Ale užij si svůj titul. Už je jen tvůj. Zlatovlásko. Každopádně aspoň víme, kdo bude hrát příště Julianu.“ Blýsknu zuby v pobaveném úsměvu, který jsem skutečně netušila, že dnes ze sebe po tom všem vydoluji. Přesto je to najednou zvláštně lehké. I když se stále odlehčená témata střídají s těmi snad i smrtelně vážnými, nestane se to, že by nálada klesla pod bod mrazu a už se nikdy zase nezlepšila.  

Možná je to tím, jak Kain stále umí bezprostředně působit, i přes to všechno, co nás sem dovedlo. Ale ostatně i tehdy v Cziernowodě u staletého dubu se situace také během chvíle otočila o sto osmdesát stupňů. Až se mi tomu nechtělo věřit, že jsem toho byla ještě schopná. Ačkoliv… Poslední měsíce jsem strávila v převážně společnosti mistrů anebo Eryn. To se nedalo s mou současnou situací ani v nejmenším srovnávat.

K jeho poznámce o mých radostných zážitcích už nic nedodávám. Nechci mu to popisovat a proč vlastně také? K ničemu by to nebylo a jen by to zadělalo na problémy.

 Ovšem ty jeho životní rady pak! Nejdřív mi obočí vystřelí navrch čela, než se naopak zamračím, a to celé završím protočení očí v sloup. „Teeedy… To jsou rady do života. A kolik si za něco takového účtuješ?“ Pokývám uznale hlavou, než na něj pohlédnu s jasně vepsanou otázkou do tváře – A to jsi myslel vážně?

„Ještěže si mi tu moudrou radu neřekl pár měsíců zpátky. To jsem byla v rozpoložení, že bych po tobě asi spíš něco hodila. Ale teď… No, máš víc štěstí než rozumu. Hříchy jiných jsou hříchy jiných. Tobě ty divadelní prkna vážně chybí.“ Uteče mi nevěřícné uchechtnutí po dramatickém přednesu a raději se k tomuto už nevracím. Tyhle jeho teorie by moc dlouho nepřežily setkání s realitou, která spala ve sklepení jednoho hradu v Černolese.

„Hmm… Zítřek neexistuje. Vím, vím.“ Oplatím mu úsměv, když se ke mně nakloní. Neucuknu, jen k němu skloním pohled od stropu, který má k nebi nad Cziernowodou skutečně daleko.

„Ehm,  brát si to osobně? Víš, že jsem na tebe ráno mluvila? Dokonce si mluvil i ty. Takže nějaké rozloučení proběhlo. I když, jestli si dobře pamatuji, bylo to něco v tom smyslu, že se ti chce ještě spát či co, takže… Jsem naopak byla milosrdná a nechala tě si odpočinout.“ Přeci jen se ohradím tomu nařčení, že jsem ho jen tak bezprizorně opustila.

 „A navíc… Varovala jsem tě, že nejsem v loučení dobrá.“ Rozhodím rukama jako kdyby to mělo být snad nad slunce jasné, proč to dopadlo, jak to dopadlo. „A počkat… Pozor! Navíc si vzpomínám, že si tam ráno naháněl ta kůzlata! A tu zrzavou dívku – jak se jmenovala?  Malwína! Žádné zoufalé volání mého jména jsem neslyšela, takže…“ Zarazím se při představě, že by toho mohl být schopen a větu ani nedokončím. „Ne, prosím nedělej to.“ Zamumlám hned a zvednu varovně prst. Ten starý Kain, kterého jsem tehdy znala a spadl s námi do jezera, by toho byl schopen a ten, který teď seděl vedle mě? Těžko říct. Situace se tu měnila každou minutou. Tehdy v uličce bych řekla, že nikdy, ale teď? Teď to bylo trochu jako cesta zpátky v čase.

Ovšem mezi lehká témata se opět vklíní jiné. Vážnější. Přesto neméně zajímavé. Naše schopnosti. Z Kaina nakonec moc nedostanu, ale potvrdí mi mé tušení a pak… Pak krátce promáchnu stín rukou, aby se mi po ní rozlila ta známá mléčná záře, kterou Kain dle výrazu i tónu hlasu zcela jistě poznává. „Ehm… dobře.“ Natáhnu k němu po krátkém zaváhání svou dlaň. Zaváhání není ani tak kvůli němu, ale od té doby jsem neměla ráda, když mi na tu ruku někdo sahal. Stále nebylo těžké představit si stisk těch dlouhých studených prstů a… to všechno. Trochu se mi proto ruka zachvěje, když se jí dotkne, ale pak trochu nevěřícně otevřu oči, když vidím, jak se kůže na místech, kterých se dotkne více rozzáří, stejně jako z nich ucítím to zvláštní brnění.  

„To… To je zvláštní.“ Polknu a celé tohle světelné představení nejistě sleduji. „Zakázané? Počkat, počkat… A co je to? Tedy… Vím, jak jsem k tomu přišla. To ano. Ale nic moc dalšího. A jestli si myslíš, že jsem to vyčetla z nějaké staré zaprášené knihy, tak jsi na omylu. A… a ani jsem nedělala žádné, já nevím, rituály nebo nezařezávala kozy!“ Viditelně znejistím. Jak by se něco takového mohlo zakazovat? Představa, že někdo zakazuje krmení spících božstev částmi těl byla… trochu jako z jiného světa.

„Dovedu si ale přestavit, proč to nikdo na univerzitách nedoporučoval.“ Uteče mi hořké uchechtnutí a odvrátím od Kaina pohled. „No a není to jedno? Jestli někdo uvidí tuhle mou ruku, nebo mě zahlédne procházet stínem, nebo… něco jiného? Za všechno, co jen trochu zavání magií, je teď hranice. Prosté a jednoduché.“ Stáhnu pomalu od Kaina zpátky svou ruku a trochu zaraženě si shrnu rukáv zpátky k zápěstí.

„Víš, že jsem tě nepovažovala za někoho, kdo proležel dny v knihách? Nebo…?“ Povytáhnu lehce tázavě obočí a zahledím se vážně na Kaina. Ovšem moje vážná role mi moc dlouho nevydrží, protože… „Uaaah, promiň… promiň. Byl to opravdu dlouhý den.“ Uteče mi procítěné zívnutí.

Elzbieta

„Tomu raději nevěř. On nedělá obvykle nic jen z jednoho důvodu a už vůbec ne z dobroty srdce,“ poznamená Kain cynicky a poněkud kysele se ušklíbne. „Máš štěstí, že tě podcenil. Pokud tě podcenil a nebyla to jen nějaká… Zkouška. Hm. Ano, to on dělává rád…“ na okamžik se odmlčí, a to ticho se mezi vámi přeci jen o něco natáhne, když se zeptáš na to, co se tak moc nabízí.

„Ano, známe se,“ vysloví pomalu, všimneš si, jak pečlivě volí slova, „Ale nedá se říci, že by to byla zrovna přátelská známost. S cejchem lehkovážného pancharta mrhajícího svým talentem to ani jinak nejde,“ pokrčí rameny a víc už nedodává.

Ostatně mnohem raději stočí rozhovor k tobě a tvým vlasům, které jsou dokonce i po těch několika měsících jen smutným pozůstatkem dlouhých plavých kadeří, o které jsi tak pečovala a zaplétala do nich barevné stuhy. „Hmm… Jestli mi tady tím nenápadně naznačuješ, abych to zkusil taky, tak rovnou říkám ne,“ utrousí s náznakem pobavení a snad mu i krátce zajiskří v očích, když se zasměješ, „zvláště ne, když se mi takhle sama od sebe vyřadila ta největší konkurence v zápolení o titul té nejkrásnější zlatovlásky ve městě,“ dodá, zatímco si prsty pročísne pramen svých světlých vlasů v přehnaně afektovaném gestu. Na okamžik… Na okamžik tak vše zapadne do těch starých časů, kdy všechno bylo jednodušší… Ovšem nic nevydrží věčně, ta křehká chvíle popraská a vytratí se do ztracena.

Nad tvými slovy ohledně hříchů a splátek Kain krátce povytáhne obočí, nicméně vzápětí se zamyšleně zachmuří. „Dobře, to opravdu nezní zrovna… Radostně,“ promluví nakonec aniž by se tě začal vyptávat na to, jak to vlastně myslíš. Těžko říci, zda mu z tónu tvého hlasu došlo, že to není zrovna vhodné téma pro hovor nebo… Nebo zda ví, o čem mluvíš. „Na druhou stranu, ten řetěz kolem krku je nakonec vždy jen tak krátký, jak si sama určíš. Hříchy jiných… Jsou hříchy jiných. Ne tvoje, tak proč by tě měly tížit? Co se má stát, stane se, není důvod kvůli tomu strkat už předem hlavu na špalek. Nebo jakoukoliv jinou část těla…“ pokrčí rameny a… „… ale no tak, nedívej se po mně takhle. Určitě ti moje nevyžádané filosofické rady do života musely chybět,“ sebejistě se zakření.

Nicméně zrovna veselé historky ani postřehy tu pro tebe dnes nemá, skoro to působí jako by i Kaina nakonec dostihl život. Jednu nohu pokrčí v koleni a trochu se zavrtí, aby našel přeci jen příjemnější pozici na sezení, ačkoliv… Země je vážně tvrdá a studená, o žádném velkém pohodlí se tak skutečně mluvit nedá.

„Chceš pravdu? Když tedy mluví na rovinu,“ nakloní se k tobě o něco blíže, když se ti ve tváři usadí ten zasněný výraz. „Stojí za to každý jediný den,“ nakrátko ztiší hlas, než se od tebe opět odtáhne a pokračuje dál s těmi nečekaně milými slovy.

„Dobře, je pravda, že jsem chvíli uvažoval o tom, zda si to mám brát osobně nebo ne,“ pokračuje dál tím lehkým a hravým tónem hlasu, který jen podtrhuje výraz v jeho tváři, „ale pak jsem se rozhodl, že to od tebe bylo tiché vyjádření obdivu a nedokázala by ses se mnou jen tak rozloučit. Nicméně!“ dramaticky máchne rukou a bodne prstem do vzduchu, „když už nás osud tak pěkně svedl dohromady, máš jedinou příležitost tenhle hrubý společenský přešlap napravit,“ pronese na oko vážně.

Kainova společnost je nakonec užitečnější, než bys čekala, přeci jen to o zvonech a tekoucí vodě jsi opravdu nevěděla. Sivak ani nikdo jiný z mistrů se o ničem takovém nezmiňoval… Vlastně ani nikdo z učedníků. Možná by se o tom mohla dočíst Kazandra v nějaké tlusté bichli z Kostadinovy knihovny, nicméně i kdyby ano… Poslední měsíce byly zvláštní. Změnily vás všechny a z chodeb se vytratila bezprostřednost, kterou jste k sobě s ostatními dříve chovali.

Vzápětí Kainovi prozradíš, kam míříte. Jen kývne hlavou, sám k tomu nic nedodává, snad… Snad ani není co. Snad jsi udělala dobře. Kdo ví. Ostatně sama se u tématu cesty dlouho nezdržíš a namísto toho se zeptáš tentokrát ty. A že ta otázka je mnohem více na tělo…

„Hm, vidím hodně věcí. Nejen do stínů a…“ nedořekne, namísto toho povytáhne obočí, když do něj strčíš nohou. „Počkat, počkat… Kvit? Hm, to si budu muset ještě promyslet,“ odpoví ti pohotově. A vlastně… Čím déle se bavíte, tím více ti připomíná toho Kaina, kterého jsi poznala v Cziernowodě, jak se i z něj vytrácí to zvláštní napětí.

„Netradiční… To dost záleží na úhlu pohledu…“ zamručí a drobně přimhouří oči, když se odhodláš ukázat mu něco, co mělo být tvým tajemstvím. Stačí málo a prostor kolem vás ozáří slabá matná záře vyvěrající přímo z kůže mléčně bílé ruky. I po těch měsících to vypadá stále tak zvláštně. Věčná připomínka toho, že ačkoliv se ruka tváří jako tvoje, tak ve skutečnosti je stále něčím cizím.

„Život je plný překvapení…“ šeptne a viditelně… Zvážní. „Můžu?“ zeptá se tě tiše a natáhne k tobě ruku, aby se dotkl té tvé a přitáhl si ji blíže k sobě. Samozřejmě… Pokud se necháš. Ovšem už jen z lehkého zavazení prstů o tvoji holou kůži ucítíš drobné chvění, které přiměje tvoji kůži se opět rozzářit přesně v tom místě, kde se tě Kain dotkne. „Měla bys být… Opatrná, Elo. Opravdu opatrná. A nikomu dalšímu tohle neukazovat. Tohle…“ krátce zaváhá, „tohle bylo zakázané dokonce ještě v dobách, kdy se magie vyučovala na univerzitách…“

Věci, co máme společné

„Konstantinovi? Viditelně ano. Asi jsem tu bezradnou vyděšenou dívku sehrála až moc dobře, že si myslel, že z prvního patra neskočím. No, skočila. I s tou hromadou krámů.“ Mávnu ledabyle rukou k pohozeným věcem. „Počítám, že se znáte.“ Povytáhnu obočí, ale stejně jako on, už nechávám větu viset ve vzduchu a nechávám na něm, jestli a jak se jí chopí či nechopí. Z lahve skutečně upiji, ale nějak to nepřeháním. Ostatně na prázdný žaludek není zrovna ideální pít a po tom, co jsem měla za sebou dnes, by mě to mohlo docela rychle odrovnat.  

„Hmm, hodí ke mně? Opravdu?... Víš… Tohle je vlastně poprvé, co na to slyším slova chvály.“ Upřímně se zasměji, když se zmíní o mých vlasech.  „Ne opravdu. Ostatní na mě tehdy hleděli, jako kdybych přišla o hlavu. No, asi bych se jim neměla divit. Víš ale, kolik je najednou volného času, když nemusíš pořád česat vlasy?“ S pousmáním sjedu pohledem ty jeho stále dlouhé až pod lopatky. Musí vědět, o čem mluvím. Poznala jsem, že si na vzhledu zakládá, i když se vždy snažil působit tak nenuceně. Je zvláštní o tom mluvit takto. Jako kdybych se k tomu rozhodla z prostého rozmaru. Ve světě, ve kterém bylo všechno jednodušší. Hezčí.

Avšak úsměv mi na rtech moc dlouho nevydrží. Ne, když se dostaneme k tomu, co už za veselé historky neschovám. Nevím, jak si to přestavuje. Ano vládnu magií, kterou by mnozí považovali za fascinující, ale za jakou cenu?

„Ne, nemám z toho ani trochu radost.“ Odpovím Kainovi popravdě. „Kdo by měl radost z toho, že je z něj chodící splátka za hříchy jiných… Kterou si postupně kus po kusu věřitel vybere.“ Prosákne mi do hlasu hořkost, ale už víc k té neurčité poznámce nedodávám.

„Nakonec tě pozřu celou,“

Vybaví se mi slova, která mě ještě notnou dobu po té události strašily ve spánku. Avšak… Tohle nebyla chvíle, kterou jsem si tím chtěla nechat zkazit. Protože, ať už jsem za ty týdny o tom přemýšlela jakkoliv, vždy jsem došla k závěru, že s tím nic nenadělám. Můžu jen… čekat, než si mě žena ze stínů opět zavolá k sobě. A bude mít hlad.

„Takže žádné divadlo? Hmm, je pravda, že to vypadá, že v poslední době se celkově zábavě ve světě moc nedaří. A…“ Zarazí mě jeho slova o utíkání. Je to něco, čemu bych rok zpátky dvakrát nevěřila, ale teď bych se pod to podepsala. „To máš pravdu.“ Hlesnu a můj výraz na moment poněkud potemní, než se mi na rty vrátí ten trochu zasněný úsměv, se kterým zakloním hlavu a zahledím se na strop plný pavučin jako kdyby to snad byla hvězdná obloha. „Občas si ale říkám, jaké by to bylo to zkusit.“

Skončila bych stejně jako má matka? Nebo hůř? Kdybych se prostě rozhodla neuposlechnout její volání? Kdo ví… Baronka mě tehdy varovala. Můžu být ráda, že to alespoň teď nemusím zjišťovat, protože odvahu a tu správnou dávku bláznovství bych na to měla.

„A já tebe Kaine.“ Skloním pohled zpátky k mladíkovi, který se posadil vedle mě a povytáhnu koutek rtů do křivého úsměvu. „A promiň, že jsem se ráno nerozloučila, ale docela jsem spěchala. I tak jsem přišla pozdě… Jako vždy.“ Pokračuji opět o něco veseleji, i když ve skutečnosti pochybuji, že by ho snad mrzelo, že jsem nezůstala.

„Takže zvony? A tekoucí voda? To bych se na brodu asi divila. Dobré vědět. To mi nikdo neřekl. Díky.“ Pokývnu na Kaina, který s ukazuje jako studnice nečekaných mouder. Tohle mi nikdo ve společenství neřekl. Možná to bylo v jedné ze spousty tlustých knih v Kostadinově knihovně, ale to nebylo nic pro mě. Bylo to pro mě nové. To, jak se mnou Kain otevřeně mluvil o magické jiskře a všem kolem. Ani mezi učedníky jsme spolu takto na rovinu nemluvili. Skoro jako kdyby přetrval zvyk z předchozích měsíců, kdy jsme nesměli před ostatními o svých talentech mluvit nebo se snad zmiňovat o ní. Jako kdyby tohle přesvědčení zůstalo a všichni kolem sebe našlapovali po špičkách. Doteď jsem netušila, co přesně umí třeba takový Krisztián nebo Kazandra a vlastně nebýt toho, že jsem byla ten večer s Isaiahem, nevěděla bych nic ani o jeho talentu.

„Ve Wojczynu? Projíždíme… Do Lyessau.“ Doplním pravdivě po nepatrném zaváhání. Řekli jsme si ale na rovinu a tak tedy na rovinu.

„Mám už za sebou pár dní cesty a pár dní ještě před sebou. Tímhle směrem jsem ještě nikdy necestovala, takže se docela divím, co se tady v kraji děje. Nebudu lhát.“ Povytáhnu obočí, ale pak jen potřesu hlavou. Tohle není směr, kterým bych se chtěla v diskuzi vydávat. Hranice. Magistři…

„A hmm… Ty oči? To skutečně vidíš i do stínů?“ Ukážu na své, které ale rozhodně tak modře nezáří. „Nikdy jsem tam na druhé straně barvy neviděla. Opravdu si mě vyděsil… Takže jsme si kvit.“ Poznamenám bez známky nějaké hořkosti a šťouchnu do něj lehce nohou. Ostatně bolestivých omylů na tréninzích jsem zažila víc než dost, stejně jako jich pár rozdala.

„Taaakže… Hmm, ty máš také tyhle netradiční talenty?“ Zvednu pravou ruku a pomalu jí mávnu skrz jeden z roztroušených stínů, jenž vrhá po sklepě lampa zavěšená u stropu. Na čele se mi vykreslí mělká vráska, jak se musím po celém dni a vší té únavě soustředit, ale nakonec se nesnažím o nic složitého. Prostě ji jen nechám na chvíli zmizet ve stínu, jako kdyby se ponořila pod černou hladinu, než ji vytáhnu opět na světlo s mléčnou září kolem a zamyšleně si ji prohlédnu.

Kainovy oči září, moje ruka září, Eryn září rovnou celá… „Asi to vypadá, že všichni máme něco, co nás prozrazuje. Zvláštní…  Tedy… Opravdu jsem nečekala, že narazím na někoho jako já. A tím spíš, že to budeš zrovna ty. To je opravdu scénář hodný divadla.“ Věnuji mu nevěřícný úsměv, zatímco dohasínající ruku si položím na nohu.