Andor.cz - Dračí doupě online

Nezmar

Jen trochu zmateně zamrkám, když od něj uslyším to zvláštní oslovení. Rhannya? Slyšela jsem špatně nebo co to mělo znamenat? Nevím. Ale nezeptám se. Ne teď. Jsem ráda, že jsem ráda, a po času stráveném s Kostadinem jsem byla už přeci jen trochu uvyklejší na to, že někdo používal výrazy, které mi absolutně nic neříkaly.

Raději se proto soustředím na to, abych zůstala při vědomí. Už tak je tohle celé více než problematické a Kain už se to ani nesnaží skrývat. Nebo možná snaží, ale i tak je na něm vidět jisté zoufalství.

„Co…? Ráno? Ale… Ehh, rozumím.“ Zamumlám rezignovaně, když se dozvím tu nepříjemnou pravdu. Je pozdě. Hodně pozdě. Pokud za Lukyanem dorazíme, bude to zcela jistě už po smluveném času setkání. Ovšem to nejdůležitější je pokud.

Unaveně opřu tvář do Kainovy ruky, která je stále tak zvláštně horká. Je to ale to poslední, na co bych si teď stěžovala. Naopak, je to jedna z těch mála příjemných věcí, které tu teď jsou. Snad jen kdyby mě ještě nechal vyspat… Ale ne! Nesmím! Přinutím se opět otevřít oči a trochu se narovnat. Dost mi k tomu ale záhy pomůže šok z toho, co se dozvím.

„Počkat?... Co?... Jak? Ale… To…“ Zakoktám se, když mi jen tak mezi řečí oznámí, že snad v sobě mám část jeho duše. Jeho vlastní duše? Něco takového je možné? Ale… To přece člověku musí chybět. Kus… duše.

„Tak… Tak si ji vem… zpátky? Nějak?“ Pohlédnu na něj naprosto bezradně. Ne, nevím vůbec, co se tady děje, ani jak to vyřešit, ale vím, že tohle rozhodně není správné. Jeho uklidnění, že se tím nemám trápit po mě sklouzne jako kapka po okenní tabulce. Jak se tím nemám trápit?! To mám jen zaspat to, že v sobě mám cizí duši, i kdyby jen část? Tak tohle matka celou dobu chtěla? Byl by vůbec rozdíl, pokud by se do mě všechna ta stříbrná tekutina vsákla mezi stíny? Snad ne. Viděla jsem, že se alespoň část vrátila Kainovi, tak… je to něco. Něco málo. Na druhou stranu, pokud by tam zůstala, mohlo to dopadnout hůř? Nebo…

„Hmmmh, omlouvám se.“ Dodám skoro neslyšně a jen uhnu pohledem. Ovšem Kain se ode mě neodvrátí, ale položí další otázku. Otázku, která je dost na tělo. O kom mluvím? Neviděl ji? Ženu kráčející mezi stíny?

„O… Matce.“ Pronáším na hranici šepotu s pohledem upřeným na jeden z mihotavých stínů, který se protahuje a natahuje v rytmu plápolajícího plamene jedné ze svíček. „Neznám její… jméno. Stíny… Ta sféra, jak jsi říkal… Patří jí. Je to…složité. Mluvila o tobě… Molochovi…? Krevní linii a… Prostě složité. Neposlechla jsem ji… ale stejně… Hmmh.“ Mám chuť si opřít hlavu do dlaní, ale to by samy nesměly být tak proklatě těžké.

„Pak… pak ti to… povím.“ Dodám, i když nevím, jestli nějaké pak ještě bude. Kdo ví, jak tohle celé dopadne. Představa, že bychom my dva měli teď nějaký nerušený čas na rozhovor a minimálně jeden z nás u toho nebyl na pokraji zhroucení je dosti fantaskní.

Přesto to zkusím. Dát mu šanci odtud svobodně odejít. Neměla bych mu to za zlé. Pochopila bych to. Někdy je třeba dělat těžká rozhodnutí a za tohle si z velké části můžu sama. Má nabídka padne, aby se pak rozhostilo tíživé ticho. Nemluvím na něj. Dávám mu čas. Vím, že si to musí rozmyslet a… A nakonec se nadechne a promluví.

„Kaine…“ Zarazím se, když mi dojde, co tím myslí. „Ne… není.“ Přitakám tiše a na okamžik se viditelně zarazím, když se najednou tak změní. Až ve mně v ten moment poplašeně hrkne, ale záhy je Kain zase zpět. Ať už je to opět nasazenou maskou nebo něčím… jiným. Začíná toho být na mě opravdu hodně a snad je jen dobře, že to můžu svádět na tu otupující nepřirozenou únavu a zbytečně dlouho se nad tím nezalamovat.

Na jeho výzvu k lehnutí si, jen kývnu vděčně hlavou, trochu pevněji se chytím Kainovy ruky a s jeho pomocí klesnu zase zpátky na zem sklepa. Je příjemné si zase moci lehnout. Uvolnit se a… Ne, nesmím spát! Připomínám si stále, zatímco slyším od Kaina, jak balí věci a chystá vše na odchod. Pomalu oddechuji a ani se nesnažím tvářit, že bych mu chtěla pomoci nebo snad radit. Teď opravdu ne.

Nevím, jak to chce všechno pobrat, ale… Ale budu se muset snažit jít sama. Alespoň tak, jak to jen trochu půjde. Jinak nemáme šanci se dostat moc daleko.

„Dobře… Děkuji, Kaine.“ Zašvidrám očima skrz prameny vlasů na tváři k postavě tyčící se nade mnou. Nenechá mě tady… Je to na jednu stranu uklidňující slyšet, ale na tu druhou mě trápí to, že teď se do toho bahna noří se mnou. A je těžké říct, kam až zvládneme společně dojít. To už se ale ozve zvuk jeho vzdalujících se kroků a já po chvíli zůstanu… sama.

Vím, že říkal, abych ležela, ale… Ale musím to aspoň zkusit. To, že jsem jej neposlechla, mi může vyčíst později. To už bude potřetí, hmm. V některých věcech jsem trochu nezmar.

Když se mi podaří opět trochu více probrat a věci kolem se přestanou na chvíli rozpíjet do sebe, stisknu zuby a podsunu pod sebe ruku a pak druhou. Jde to ztuha a riskuji, že každou chvíli spadnu zpátky na zem, ale… Ale tohle není zrovna něco, co by mě zastavilo. Vím, že pokud se nebudu schopná postavit na nohy, moc daleko se nedostaneme.

Posadím se, než se vytáhnu do kleku na všechny čtyři, na kterých jen chvíli zůstanu, abych rozdýchala moment, když se svět povážlivě zhoupne.

Jedna, dvě, tři… Počítám si v hlavě, zatímco se snažím s každým číslem pohnout o kousek blíže k bedně nedaleko, abych se o ni pak zapřela.

Sedm! Sevřu pevněji její kraj a napnu svaly v rukách, abych se i za jejich pomoci vytáhla zpátky na nohy. Cítím, že kolena se mi zachvějí, ale nakonec se mi podaří postavit se a zůstat stát na vlastních nohách, i když dost nejistě, a ještě se zapřením o bednu. Ale pořád je to lepší než ležet a usínat na zemi.

Chvíli to celé přerývavě rozdýchávám s hlavou sklopenou, než natočím tvář a přes oponu vlasů se zahledím ke dveřím vedoucím ze sklepa. Opravdu byly před tím tak daleko? No, nevadí… Je to jen pár metrů. To zvládnu!

Osm… Vykročím zkusmo podél kraje sklepa, kde je stále možnost se zapřít o bedny či přímo stěnu.

Devět…  

Elzbieta

Kain nijak neotálí a ani ti nenechává tu „chvíli“, po které tak toužíš, když tě nekompromisně vytáhne do sedu, ať už se ti to líbí nebo ne. Jakkoliv se mu snažíš pomoci, tak si stejně připadáš jako hadrová panenka. Loutka, které někdo přestřihal většinu vodících drátků. Kain tě přidržuje – v jednu chvíli se tě sice pokusí a opřít a pustit, ovšem jakmile se začneš chvíli nato kácet na bok, tak tě opět zachytí a tváří mu na prchavý okamžik prokmitne poněkud zoufalý výraz.

„Nemračím,“ povzdechne si, zatímco ti hledí do tváře. „Ne, nikdo neumírá, to máš pravdu,“ dodá o něco vlídněji. „Hmm… Nechci ti brát iluze, rhannya, ale tohle bude trvat trochu déle než jen chvíli,“ zamumlá polohlasně, přesto se k tobě ta slova dostanou, společně s oslovením, které neznáš a vlastně jsi jej od Kaina nikdy neslyšela. „Už je ráno, Elo… Elo, no tak,“ trochu zvýší hlas.

Vzápětí tě až nepříjemně probere lusknutí vedle tváře, kterým si Kain vyžádá tvoji pozornost i odpověď na otázku, kterou ti položí. Jak se zdá, nedá ti pokoj a nenechá tě odpočívat, dokud se to od tebe nedozví, a tak ze sebe s námahou soukáš jednotlivá slova, která jako zázrakem skládáš do vět.

„Na kopci u lesa za jihovýchodní branou, dobře…“ zopakuje po tobě. „To je v pořádku, Elo, já to na tobě Lukyanovi nepovím,“ ujistí tě vzápětí skoro až konejšivým tónem hlasu.

Vzápětí v sobě sebereš dost síly i odhodlání, aby ses přiměla pohnout. Ruka je těžká jako bys ji měla obtěžkanou závažím, přesto se ti podaří vytáhnout ji do vzduchu a Kaina se zachytit. Ostatně sám ti s tím pomůže, jakmile mu dojde, o co se snažíš. Opět na tváři ucítíš dotek jeho prstů i horkost, která z nich sálá, když ti jimi přeběhne po líci, aby ti shrnul pramen vlasů, co ti sklouzl před oči.

„Nejsem si úplně jistý, Elo, ale vypadá to… Že jsi vstřebala část mé…“ svraští obočí, jak se snaží přijít na to vhodné slovo, „duše,“ vysloví nakonec tak tiše, že mu to takřka odezíráš ze rtů. „Ale s tím se teď netrap. Jen se z toho potřebuješ… Hm, vyspat…“ náznakem se pousměje, ačkoliv máš tušení, že se tě jen snaží utěšit.

Vzápětí na okamžik strne, když už podruhé zmíníš ji. Matku stínu. „Od ní? O kom to mluvíš, Elo?“ zeptá se, jak mu to zřejmě nedá. Chvíli tě ještě přidrží, aniž by z tebe spustil pohled… Než si nakonec povzdechne.

„S tím si nedělej starosti, Elo. Ponesu tě. Zvládneme to, ano? Společně to zvládneme,“ ujistí tě. „Já, ty, tvoje zbraně a vaše věci… Tedy, už jsem dělal ledacos, ale nákladní mulu ještě ne,“ kratičce se ušklíbne, zatímco mu zpoza rtů vybublá to tiché napjaté uchechtnutí.

Snad i to je právě to, co tě vyburcuje k tomu… Dát mu možnost. Nechat tě tady. Usnadnit si to. Vyspíš se z toho a jakmile toho budeš schopná dostaneš se odsud sama, nemusí vůči tobě přeci cítit nějakou… Zodpovědnost. Po tvých slovech nastane… Ticho. Dlouhé prázdné ticho, během kterého na tebe Kain jen přemýšlivě hledí jako by to snad doopravdy zvažoval.

„Elo…“ promluví nakonec tím vážným hlubokým hlasem. „Vypadám snad jako někdo, kdo by vyhledával snazší a rozumnější řešení situace?“ povytáhne obočí. „A ne. Neslíbil jsem ti sice nic, ovšem oba víme, že takhle jednoduché to opravdu není, že?“ způsob jakým to vysloví… Ví, na co narážíš. Ví to. Na okamžik na tebe jeho tvář působí tak… Cize. Avšak stačí mrknutí oka a ten starý Kain je zpátky.

„Tak… Teď si ještě na chvíli lehni, vymyslím, co s těmi věcmi a pak půjdeme,“ oznámí ti a vlastně ani nečeká na to, zda s ním souhlasíš nebo ne a pomůže ti lehnout si zpátky na bok. Počíná opatrně a sotva zase ležíš a nehrozí, že bys kamkoliv padala, tak se narovná a rychle přejde kousek od tebe. Nakonec musí vzít plášť, kterým tě předtím tak pečlivě přikryl a všimneš si, že právě do něj balí vaše sedlové brašny i meče, aby si to vše mohl v jenom ranci přehodit přes rameno stejně jako zbývající vak.

Jakmile má tohle hotové, na chvíli se u tebe zastaví a zamračeným pohledem kmitne mezi tebou, věcmi a východem ze sklepa. „Dobře… Nejdříve vynosím ven ty věci, a pak se pro tebe vrátím, ano? Nenechám tě tady, Elo,“ ujistí tě.

Pak už jen vidíš jeho vzdalující se siluetu, než ti zmizí za dveřmi ze zorného pole a ty zůstaneš ve sklepě sama. Stále se potácíš na té hranici bdělosti a nevědomí, přesto se ti daří držet oči pootevřené a vnímat své okolí. I tou rukou pohneš a s trochou snahy by ses dokázala posadit a se zapřením o něco pevného možná i vstát…

Kazandra

„Hmm, nepozorovaně se skrze jakoukoliv z bran nedostaneme. Ne v tuhle hodinu,“ poznamená Tian zamračeně, zatímco sklouzne pohledem po tobě a vašich koních. Jakmile sama seskočíš, všimneš si, že přeci jen z toho tvoje klisna nevyvázla bez zranění, plec se jí vlhce leskne krví z mělkého krátkého šrámu, jak ji musel zasáhnout hrot zbraně. Daleko na ní už nedojedeš, ne bez ošetření, spravení podkovy a řádného odpočinku. A ani Tianův vraník nevypadá zrovna čerstvě.

Krisztián na okamžik přivře oči, ostatně i na něm se stejně jako na tobě podepisuje únava. Útěk tomu rozhodně nepomohl, cítíš krev tepající ve spáncích i únavu tuhnoucí v pažích. Nebýt přísného výcviku, byla by přesně tohle ta chvíle, kdyby ses musela posadit a už se nezvedla. Jenže odpočinek si zatím nemůžete dovolit.

„Zhruba… Jsou tu tři brány, zbytek hranice města tvoří řeka,“ odpoví ti po chvíli jistým tónem hlasu. Ostatně plán cesty jste dávali společně dohromady a byli jste při plánování opravdu důkladní.

Vzápětí kývne souhlasně hlavou. „Dobře, ukrást pár koní z hostince by pro nás neměl být problém. Tedy… Vyměnit,“ ušklíbne se. Těžko říci, co vám řeknou mistři na to, že přijdete o dva koně, kteří rozhodně nejsou nějaké farmářské herky, ale dobře stavění plnokrevníci s poměrně důsledným výcvikem, aby se nelekali a byli snadno ovladatelní.

„Ale možná… Co kdybychom to zkusili jinak než bránou, Kaz? V přístavní čtvrti se určitě najde někdo, koho zvládneme přesvědčit, aby nás převezl na druhou stranu. Ať už tím nebo tím způsobem. Pokud nás hledají… Stejně už nezáleží na tom, za co všechno,“ navrhne ti. Je to nebezpečnější a riskantnější než se pokusit dostat skrze bránu ven z města, nicméně pokud by se vám podařilo dostat se ještě dnes v noci přes řeku, tak byste mohli získat slušný náskok pro případ, že by tomu muži nestačila jen Adriana. Ostatně… Vy dva jste volné konce. Svědci.

Vzápětí se rozhodneš využít chvíle klidu, kterou jste pro sebe získali a vylovíš z brašny něco, co by vám nyní mohlo dost usnadnit život. Tedy hlavně Krisztiánovi. Ten sice povytáhne obočí, když spatří v tvých rukách pouzdro plné pinetek a dalších věcí, které měly držet vlasy přesně tam, kde sis přála, nicméně vzápětí to pochopí. Přistoupí k tobě blíže a natáhne ruce před sebe, tak abys k nim měla lepší přístup.

Nepodaří se ti to hned, chvíli se v tom zámku musíš rýpat a kroutit, než se konečně ozve to kýžené cvaknutí. Jedna z rukou je volná, zbývá ještě ta druhá. Tam to jde o něco rychleji.

„Děkuji, Kaz,“ řekne vděčně a krátce se dotkne tvé paže. Pouta vzápětí hodí do své sedlové brašny. Kdo ví, třeba se budou ještě hodit… Zvláště, když noc ještě zdaleka nekončí.

„Dobře, takže směrem k bráně nebo přístavu?“ podívá se po tobě, když vykročíte uličkou dál. Tohle není už honosná část města, ulici tvoří obyčejné měšťanské domy. Všimneš si i pár vývěsních štítů v jejich přízemí, dost možná jste v okrajové části řemeslnické čtvrti. Tian už zpátky na koně nevysedne, ostatně je v tuto chvíli nejlepší dopřát zvířatům aspoň takovou úlevu, když nic jiného.

„Co byl vlastně zač ten chlap? Řekl ti něco?“ zeptá se tě vzápětí. „Připadal mi… Povědomý,“ zamračí se vzápětí.

Bez závazků

Kain na mě shlíží a v těch chvílích, kdy se mi podaří zvednout ztěžklá víčka, vidím, jako kdyby kolem něj tančila rozmazaná světla. Vlastně vše se rozmazává a… A ne, není to, jako kdyby mě někdo něčím praštil do hlavy a nebo jsem to přehnala s režnou. S tím bych si uměla poradit. Ovšem teď to bylo tak zvláštní.

„… Heh, ty to… počítáš?“ Uteče mi přes bledé rty chraplavé uchechtnutí, když zmíní fakt, že se začínám v některých věcech opakovat. Musí se mu ale nechat, že není daleko od pravdy.

„Nikdy jsem… nikdy jsem nepatřila… k těm nejlepším… učedníkům, hmmmmh.“ Zamračím se, když mě stále dokola a dokola nutí, abych měla otevřené oči. Ale pokusím se. Alespoň teď ho poslechnu a zamžourám na něj, zatímco se ke mně natáhne a jeho ruka spočine na mé tváři. Tentokrát doopravdy. Žádné iluze ani cizí pocity. Pohnu hlavou a zkusmo k němu vzhlédnu. „Já vím… Já vím.“ Mumlám souhlasně, i když snazší je mu přitakat než se řídit jeho pokyny. Ale už jsem dokázala mnohem těžší věci než držet oči otevřené. Zvládnu i tohle… Určitě to rozchodím. Časem.

Ovšem odhodlání je sice pěkná věc, ale provedení druhá. Jen co je chvíli ticho a já tak poklidně ležím na zemi, přistihnu se, že se mi oči zase pomalu přivírají a zmáhá mě ta těžká únava rozlévající se do těla.

„Nespraví…“ Zopakuji po něm to slovo, u kterého se mi v hlavě rozezvoní poplašné zvonky, co mě alespoň zase přivedou trochu k vědomí. Nespraví… Takže je to špatné. Ať už se stalo cokoliv. Jistě. Jak by nemohlo být dobré, pokud se ona usmívala. Ale Kain má pravdu, i kdybych si tu vylila srdce a sypala si popel na hlavu, nebylo by to k ničemu. Ať už se stalo cokoliv, zatáhla jsem ho do toho… čemu vlastně vůbec nerozumím.

„Ani chvíli?“ Zaúpím prosebně, ale to už mě Kain začne zvedat ze země, na které se tak krásně leželo. I když se snažím posadit sama, tak na tom jednoduchém pohybu nakonec nemám prakticky žádnou zásluhu. Jsem jako hadrová panenka, kterou se rozhodl někdo přearanžovat. Sedět opřená o bednu není až tak pohodlné. Zvlášť, když cítím, jak se ihned na to kácím zpátky k zemi a nebýt Kaina, který mě v ten moment přidrží, jistě by se tak stalo.

Dokonce ani hlavu k němu pořádně nemůžu zvednout, a tak je to až on, kdo mi pomůže, abych na něj vůbec viděla. Tvářil se tak vážně, i když mluvil s ní?

„Mračíš se.“ Poznamenám tiše, když vidím opět to jeho svraštěné obočí. Čím víc je vážný, tím větší mám nutkání tohle celé nějak odlehčit. Alespoň se na pár chvil tvářit, že se nepokazilo, co se mohlo. I když je to zatraceně těžké. Z vícero důvodů.

 „Nikdo neumírá… Jen… Jen mi to bude asi chvíli… trvat. Co? Bezpečí?“ Občas si trochu šlápnu na jazyk, jak je těžké správně artikulovat zvláště u těch delších slov.

„Kam? Za město… Ale to až ráno.“ Vydechnu a snad bych i mávla rukou, kdyby nebyla tak těžká, než se mi oči začnou opět klížit. Jistě, to mělo být až ráno. Určitě ještě pár hodin máme, a i kdybych dorazila o něco později, Lukyan jistě počká. Zná mě. Ví, že s dochvilností mám občas problémy. Takže.. Takže si můžu odpočinout.   

Lusknutí u hlavy mne však probere natolik, že sebou dokonce i mírně trhnu. Tedy pouze hlavou, ale přiměje mě to otevřít opět oči. Kain nevypadá, že by mě chtěl nechat byť jen na chvíli odpočinout. Minimálně do té doby, než ze mě dostane to, co potřebuje vědět.

„Hmmh, za městem. Na kopci… u lesa. Byla to jižní… ne, jihovýchodní brána. Tak po cestě… až nahoru. Lukyan on… tam bude. Určitě… ale…“ Teď už se na Kaina podívám vysloveně ztrápeně. „Neví že… neměla jsem… o ničem mluvit.“ Přiznám se, i když v tuhle chvíli by mě asi mělo trápit milión dalších věcí, než že se provalí to, že jsem si pustila trochu pusu na špacír. Tedy… trochu.

Ztěžka polknu a pokusím se zvednout ruku natolik, abych se alespoň chytila Kaina, pokud se mi to podaří. „Co… co se mi… děje, Kaine?“ Zaostřím na tu jeho nezvykle vážnou a ustaranou tvář. Cítím, že je se mnou něco špatně. Že tohle není ani zdaleka normální, dokonce i na poměry mých zkušeností ze společenství. Souvisí to s tím, co říkala? Že si vybírám tu těžší cestu? Opět?

„Já to jen… chtěla dostat ven… Pryč od ní.“ Dodám, jako kdyby to snad těch pár slov mělo všechno vysvětlit a spravit. K tomu to má ale daleko.

„Nevím, jestli... dokážu jít. Možná… za chvíli.“ Šeptnu provinile opět tu svou magickou formulku. Za chvíli bude všechno lepší. Všechno se za chvíli spraví. Stačí jen chviličku počkat...
Nevím, jak mě tam Kain chce dostat? A co se mnou bude v tomhle stavu dělat Lukyan? Tedy pokud se tam vůbec dostaneme. Co však, když potkáme Magistry a…? Až mě z těch otázek rozbolí jen hlava.

„Hmmh… ten sklep není… až tak špatný. Nakonec.“ Nepatrně se rezignovaně pousměji, ale těžknoucí hlava se mi při tom jen více opře do jeho ruky. Kdyby mě tu někde prostře opřel a nechal, možná by to bylo nejlepší. Měl by víc šancí se odtud dostat a já… Já si opravdu jen potřebuji odpočinout. „Nic jsi mi… neslíbil. Možná bys měl… prostě jít. Bylo by to… snazší. Rozumnější.“ Vydechnu smířeně.   

Elzbieta

Probuzení je zdlouhavé a náročné, je to jako probouzet se z dlouhého těžkého spánku hluboko pod závějí, kterou je třeba se prohrabat zpátky ke světlu. Nakonec se ti to ovšem podaří, pohnout víčky a pootevřít oči. Jen chvíli trvá, než dokážeš aspoň nějak zaostřit. Ze závoje mžitek vystoupí středobod dnešního večera, Kainova bledá tvář a modré oči, které se vpíjí do těch tvých, zatímco na tebe promlouvá. Neujde ti ta zvláštní naléhavost, která mu podbarvuje hlas.

„Ne snad, že bych tě podceňoval, ale tohle jsem od tebe slyšel už dvakrát,“ namítne Kain, když se k tobě skloní a dlaní se dotkne tvé tváře. „No tak. Otevři ty oči, Elo. Podívej se na mě, ano? A zkus vydržet je mít otevřené. Potřebuji, aby ses… Soustředila,“ mluví na tebe dál, zatímco ti shrne vlasy z tváře.

Jenže… Není to tak lehké, jak by sis přála. Nepřirozeně těžká víčka není tak snadné znovu otevřít, ve tmě za nimi je ti ostatně mnohem příjemněji. Nejen kvůli omluvě, kterou ze sebe pomalu soukáš a… Ne, tohle už žádná slova nespraví, přesto si to zaslouží vědět. Říkal ti to, ať to neděláš, varoval tě. Pohneš rukou, a ačkoliv to vyžaduje více úsilí, než by mělo, tak se ti podaří ruku posunout tak, abys pod dlaní cítila vlastní břicho. Tentokrát tvá ruka neprojde oblečením ani kůží, ačkoliv vzpomínky na ten okamžik jsou stále tak čerstvé, že by tě to snad ani nepřekvapilo.

Po tvých slovech nastane na okamžik ticho, ovšem můžeš si akorát domýšlet, jak se Kain asi tváří. Až se nakonec hlasitě nadechne a stáhne ruku z tvé tváře. „Shh, Elo. Neomlouvej se, tím se to stejně nespraví ani nevyřeší,“ zavrtí hlavou. „Promluvíme si o tom. Později, ano?“ ujistí tě. „Ne… Ne. Nemáme už ani chvíli, Elo,“ namítne vzápětí a opět se odmlčí.

Slyšíš šustění látky, jak se pohne a vzápětí tě podeberou jeho ruce, aby tě vytáhly do sedu a Kain tě mohl opřít zády o jednu z beden. Přidržuje tě, aby ses nikam nezačala kácet, zatímco tě druhou rukou chytí za bradu, aby ti zvedl hlavu.

„Podívej se na mě,“ řekne ti a jeho hlas na pár bolavých vteřin splyne s tou zvláštní vzpomínkou. ‚No tak. Podívej se na mě…‘ Stále se tváří tak vážně, až ti přijde, že se vlastně mračí. Ovšem v tom výrazu není hněv a vztek, spíše… Starost. „Potřebuji tě dostat z města, Elo. Do bezpečí,“ mluví na tebe pomalu, leč na všechny ty hlásky klade zvláštní důraz. Snad abys mu opravdu rozuměla a vnímala, co se ti snaží říct.

„Ale potřebuji vědět kam. Za úsvitu jsi potřebovala někam jít, že? S někým se setkat? Potřebuji vědět kam a s kým, Elo,“ položí ti tu vcelku důležitou otázku. „O zbytek se postarám, ale tohle mi musíš říct ty a… No tak, Elo,“ vypadne z něj tentokrát již vcelku netrpělivě, když ti s těmi slovy bez varování luskne jen kousek od tváře. „Omlouvám se. Ale… Musíš zůstat při vědomí. Tak dlouho, jak to jen zvládneš, Elo,“ zdůrazní. Stále opakuje tvoje jméno, klade na něj důraz jako by se tě tím snažil udržet u sebe. A vcelku to funguje. Pokaždé, když ho vysloví, je to jako kotva držící tě v prostoru i čase.

V bezvědomí jsi byla už několikrát, mnohokrát na kraji svých sil, avšak dochází ti, že tohle je jiné. Únava, který ti obtěžkává tělo není přirozená…

Kazandra

Celé to byla jedna velká chyba. Až takhle je to někdy jednoduché. Přesto není čas ani prostor nad tím lomit rukama a… Vlastně od chvíle, kdy sáhneš po dýce a vrhneš ji směrem k ženě ohrožující Tiana už žádný čas neexistuje. Všechno se seběhne tak rychle, že lidské oko i mysl by měly problém to celé zachytit a pojmout. Pohybuješ se s tou smrtící předností a rychlostí, kterou by od tebe nikdo nečekal. Ti muži ji rozhodně nečekali. Okamžik překvapení je tak na tvé straně, a ty ho plně využiješ. Do poslední šance, kterou ti skýtá. Vyřídit ozbrojence, kteří rozhodně nevypadají jako někdo, kdo by měl „jen“ budit hrůzu a respekt je tak… Nečekaně snadné. Kdyby došlo na opravdový boj, nebylo by to tak lehké, ovšem to ty nedovolíš.

Vzduch protne výkřik prolnutý praskotem z prokopnutého kolene. Tenhle už se tak snadno nezvedne. Tian běží k tobě. Jeho pokyn je jasný. A tak se ani ty neudržuješ. Adriana má pro tmavovlasého muže větší cenu než vy dva, i když kolem sebe štěká rozkazy jak generál na bitevním poli. Věcné. Přesné. Zachytíš něco o koních… Jistě, ti jsou slabým místem ve vašem útěku. Kéž by jen věděli, jak moc slabým.

Vyskočíš na koně a Tian tě o chvíli později následuje, když mu pošleš v ústrety neklidného vraníka. Ještě v běhu se zachytí spoutanýma rukama za hrušku sedla, a aniž by zpomalil, vyhoupne se na něj. Ostrý zvuk kopyt bušících o kamenné dláždění se odrazí od stěn domů. Musíš prudce zatáhnout za otěž a přinutit klisnu ostře zahnout, aby ses vyhnula muži, který skočí od kočáru přímo vás a sekne zbraní proti koňským plecím. Klisna pronikavě zaržá a polekaně poskočí, avšak od té chvíli ji už nemusíš pobízet.

Vystřelí ulicí vpřed a Tianův kůň za ní.

Ženete se zšeřelými ulicemi města, zatímco vám nad hlavami svítí ten velký oranžový měsíc. Proti jeho siluetě obklopené narudlými mžitkami pokaždé, když k němu zvedneš pohled, se občas vynoří štíhlý stín s roztaženými křídly. Vrány letící nad vámi vám dávají výhodu. S pomocí krátkých záblesků, do kterých se noříš, se dokážete vyhnout komukoliv, kdo by vám mohl zkřížit cestu. Míříte hlouběji do města, ačkoliv ne přímo do jeho srdce. Ovšem… Po pár minutých zběsilého trysku musíte zpomalit. Kvůli pozornosti, kterou by to mohlo přitáhnout – a zejména kvůli koním. Klisna stále více kulhá a oba koně toho mají už dost. Od huby jim odkapává bílá pěna, kterou mají pokryté i plece. Funí. Nespokojeně trhají hlavou.

Tian nakonec zastaví a z koně opět seskočí.

„Dobře. Takhle dál nemůžeme, už ne,“ promluví rovnou k věci. Co se stalo… Počká. Ruce má stále spoutané okovy, která mu svírají zápěstí. Řetěz je poměrně dost krátký, dost mu ztěžuje jakýkoliv pohyb rukama, který navíc provází kovové zachrastění. „Koně to nedají. Ten tvůj potřebuje kováře a oba… Musí si buď odpočinout nebo je musíme vyměnit za nové,“ zamračí se a ohlédne se přes rameno. Nikdo vás nepronásleduje, aspoň zatím.

„Řeku bychom měli překonat ještě dnes v noci. Čím dřív, tím líp,“ pokračuje dál v tom rychlém výčtu znamenajícím jediné. Dnešní noc bude ještě zatraceně dlouhá.

Jen chviličku

Svět kolem se začne rozpíjet, zatímco se začne dostavovat ta známá lehkost bytí. Ta, která může také předznamenávat, že se jeden už nikdy neprobudí. Ale já se probudím. Musím. Bude to jen chvilka… Ale to Kainovi už nedovedu odpovědět, i když na mě promlouvá. Volá? Nevím…

Jeho hlas se vytratí do ticha, aby z něj ale nakonec zase sám vzešel. Jen tentokrát nemluví ke mně. Je to spíše jako kdybych slyšela něčí rozhovor. Jeho hlas poznávám, ale ten ženský? Přesto je na něm něco povědomého. Žena váhá, ale nakonec je to právě Kain, který ji přesvědčí. K čemu vlastně? Jakmile ale začnou padat ta známá osudová slova jako slibuješ nebo přísahej mi, začnu chápat. Vím, o koho jde. Vím, k čemu se ta žena svým přiznáním odsoudila. A komu říká Krkavče.

Slíbil jí to. Přísahal…

๑ ๑ ๑

Od stěn vězení sálá chlad, zatímco potichu odcházím. Mé kroky jsou neslyšné, ale snad lépe kdyby nebyly a přehlušily tak tok mých myšlenek, který se nezadržitelně řítí opět do těch míst, které nemám ráda. Do těch temných zákoutí, kde to stejně vše nakonec skončí. Ostatně, co je jedno slovo? Ať už je to přísaha, slib, vyznání… pořád je to jen slovo. To jen někteří lidé mu přikládají až zbytečně velkou moc. Nakonec nic neznamená. Stejně jako teď. Byla to jen milosrdná lež, i když vím, že ona by to tak neviděla. Alespoň bude mít ten poslední kousek své cesty lehčí…

Teplo ohně mi olizuje tváře i zde. Několik metrů od plápolající hranice. Žár, ve kterém stojí ta rusovlasá dívka, musí být ohromný. Přesto stále křičí. Z vlasů barvy ohně se stává opravdový oheň a její poslední slova jsou věnovaná mně. Stejně jako ten pohled. To zoufalství a… Přivřu oči a otočím se, abych odtud odešla. Je mi líto, že to takto dopadlo.

Že tohle byla stále ta milosrdnější možnost.

Víc udělat nešlo.

๑ ๑ ๑

Opět slyším ten známý hlas, ale tentokrát nezní z mých úst. Neoslovuje mě Krkavče, ale Elo. Elo? Elzbieto? Nevím… Je to jen slabá ozvěna, která se ke mně nese z příliš velké dálky. I kdybych ale chtěla, nemůžu mu odpovědět. Přesto cítím teplo z jeho rukou. Byly vždy tak horké? Není to celé jen dozvuk toho, že se mi do žil vlila ta stříbrná tekutina? Přesně takové pocity s sebou přinášela. Avšak to je tak jediné. Rozhodně se necítím nijak blaženě a spokojeně. Naopak.

Vnímám, jak mě někam položí. Na zem? Pokud ale vnímám, jsem už jen kousek od toho, abych získala zase alespoň nějakou kontrolu nad svým tělem. Znám to. Není to poprvé, co jsem skončila v bezvědomí. Ani podruhé… Třeba tehdy při tom tréninku s holemi, když se Aronovi podařil až příliš vysoko vedený úder a já byla tak proklatě pomalá…

Musím se jen…!

Víčka se mi trochu pevněji sevřou, než pomalu otevřu oči. Nejdřív na malou škvírku, zatímco se mhouřivě pokusím rozhlédnout. Kaina už tak jen neslyším, ale i vidím, i když ze začátku poněkud rozmazaně. Sklání se nade mnou a vypadá tak vážně. Nehodí se to k němu. Vážně se to k němu nehodí.

„Hmmh, co?“ Odlepím jazyk od patra a tiše zamručím. Je mi zima, nepříjemná zima, ale to nevadí. Když už přicházím k sobě je to dobré znamení. „V pořádku… To bude v pořádku. Nebudu spát… Jen dám… trochu odpočinout… očím.“ Přivřu opět těžknoucí víčka, zatímco zkusím pohnout rukou. Zdá se, jako kdybych na ní měla ocelová závaží, ale pohne se. Alespoň trochu. To je dobré znamení.

„Promiň… Kaine.“ Dostanu ze sebe tiše mezi pravidelnými nádechy a výdechy, aniž bych otevřela oči. „Měla jsem tě… poslechnout. Měla… Nevěděla jsem, že… tam bude ona.“ Zkřiví se mi trochu obličej při vzpomínce, na ženu ve stínech a to všechno, co se tam odehrálo. A nejenom mezi stíny, ale pak i mezi námi dvěma zde, jen co mě vytáhl. Zkusmo pohnu opět rukou a pokusím se pod dekou nahmatat mé břicho, ze kterého jsem vytahovala ten stříbrný orb. Přímo z něj vlastní rukou! Celé je to tak neuvěřitelné, ale přesto se to stalo… Stejně jako vzpomínky, které nebyly tak úplně mé. Viděl také něco z mých? Nebo co se to vůbec stalo? Další zbytečné otázky ale utne jen vlna únavy. Spala bych. Opravdu bych spala.

 „Neměla jsem… Promiň…“ Vytratí se moje slova do ztracena v dlouhém výdechu. „Jen si odpočinu… chvíli… chviličku…“ Šeptnu a soustředím se jen na svůj tichý dech a hučení krve v uších. Alespoň prozatím.

Elzbieta

Věci se dějí tak rychle, že ani přes uvědomění, které tebou projede jak blesk z čistého nebe, s tím už nedokážeš nic udělat. S Kainem stojíte naproti sobě, spojeni vrstvou stříbra šplhající vám po rukách. Tobě i jemu. A ať už tímhle Matka zamýšlela cokoliv, tak není v moci tebe ani Kaina to, jakkoliv zastavit. A Kain to ví. Čteš to z jeho tváře, když sebou několikrát trhneš ve snaze se od něj odtáhnout a přerušit to. Je to marná snaha, od samého začátku až do hořkého konce, který k tobě přichází ukryt v mžitkách tančících před očima.

„Elo…“ zaslechneš Kainův hlas, který se k tobě ještě stačí prodrat i skrze tmu, do které se propadneš.  „Ne, ne, počkej, Elo!...“ To už ovšem klesáš hlouběji a hlouběji a…

„Musíš jim říct pravdu, Jezabel, rozumíš?“

„Ale… Ale když jim to řeknu, tak… Tak mě přeci…“

„No tak. Podívej se na mě… Nesmíš s nimi bojovat, řekni jim to. Řekni jim to všechno.“

„Ale… Já nemůžu! Nemužů… Já…“

„Věříš mi?“

„Já… Ano, ale…“

„Budeš v bezpečí, postarám se o to.“

„Slibuješ?“

„Slibuji. Dopadne to dobře, Jezabel.“

„Přísahej mi, Krkavče.“

„Přísahám. Nedovolím jim, aby ti ublížili.“

Hlasy proplouvající šerem chladné cely se vzdálí stejně nečekaně jako pronikly temnotou za tvými víčky. Rozhovor, který v tobě zanechal hořkoslané pocity, protože… Protože víš, že jsi lhala. Slíbila jsi něco, na co jsi neměla právo. Přísahala jsi, i když jsi věděla, že to nic neznamená. Ne pro tebe. Krkavec byl už dávno zatracený, nemohl zabřednout do toho bahna ještě hlouběji. Ne, už nebylo kam klesat, po všech těch letech pod nánosy špíny, kterou přinášely tvé činy, nebylo už nic jiného než jen dno. Přesto… Neměla jsi na výběr. Tu „pravdu“ by z ní stejně dostali… Jen později. Že by tu stejnou pravdu odříkávala s očima zarudlýma od pláče a ochraptělým hlasem zařezávajícím se do krku.

A přesto… Přesto při pohledu do sloupu hořícího ohně, ze kterého se ozývá naléhavý křik dívky, která se zrodila v ohni jen proto, aby v něm nakonec i zemřela… Cítíš… Lítost. Možná je to dno ještě o něco hlouběji, než sis myslela.

„… zatraceně… Elo, slyšíš mě? Elo! No tak, potřebuji, aby ses…“ Kainův hlas k tobě doléhá z dálky, rozbíjí ticho i tmu obestírající tvé vědomí. Vnímáš jeho horké ruce, které tě podpírají, zatímco tě balí do pláště tak svědomitě, že máš problém se pohnout. Nakonec tě položí na něco měkkého a tvrdého zároveň, snad… Deky? Ano tvoje deky.

„Dobře, takže takhle ne,“ zaslechneš značně znepokojené zamručení i to, jak z tebe stáhne ruce a s tichým heknutím se vytáhne na nohy, aby…

To už se ti podaří otevřít oči. Mysl ti funguje čím dál jasněji a své tělo také ovládáš, jen pořád cítíš tu strašlivou těžkou únavu. Před očima ti tančí mžitky, ve kterých se ztrácí Kainova tvář, která se od tebe chystá odvrátit a vstát, když si všimne pohybu tvých víček.

„Elo!“ rychle se na tebe skloní zpátky. „Dobře… Dobře. Teď hlavně znovu neusínej, ano? Potřebuji, abys vydržela… Aspoň chvíli. Pár minut, ano? Jen pár minut…“ namísto toho, aby se mu ulevilo, že vnímáš, tváří se tak… Vážně.