Andor.cz - Dračí doupě online

Ne až tak zajímavá

„Nejhorší město? Z toho, co říkal ten Magistr, to nebude jen městem…“ Zamručím neurčitě na Kainovu poznámku, ale nezabíhám do dalších detailů. Pokud ho to bude zajímat, zeptá se a pokud si tím nebude chtít zatěžovat hlavu, má na to právo. Rozhodně ho tu nezasypu jen tak problémy mých posledních dní. Nikdo na to není zvědavý.

„Pár hodin… No, dobře. S trochou štěstí bude brzy klid.“ Vzhlédnu ke stropu, který nás dělí od ulic, ve kterých je teď skutečně živo. Nezbývá než doufat, že je Lukyan v pořádku. Avšak, jestli bych si z nás měla na někoho vsadit, byl to Lukyan. Ta Volchova škola se musela někde projevit. Přesto doufám… Což je tak to jediné, co můžu v této situaci udělat.

„No věděla… To je trochu komplikovanější.“ Unaveně se zašklebím, když Kain zmíní to, že jsem o jeho přítomnosti zde tušila. „Vím to stěží pár hodin. Byla to vlastně náhoda a… A na tom náměstí… Občas vidím věci. Co se staly. Hmmh, nejenom to. Cítím…“ Trochu si promnu ruce a pohled Kainovi v tuhle chvíli rozhodně neopětuji. Místo toho jen hledím strnule na zem před sebou, zatímco se snažím vytěsnit z hlavy ten zoufalý křik, a především ten pocit. Ty plameny, zápach škvařených vlasů i masa… Žaludek se mi zase trochu přetočí a trochu poblednu ve tváři, ale tu trochu vody v sobě ještě udržím.  

Slíbil to. Slíbil….

„No, naštěstí se mi to neděje až tak často. Protože to hezké věci nikdy nejsou. Ale… Hmmh, co už.“ Spíše trhnu rameny, než že bych jimi lakonicky pokrčila a konečně odpoutám pohled od země. Ať už se při tom Kain tvářil jakkoliv a nebo, zda mu vůbec došlo, jak to myslím, nehodlám řešit. Ne, pokud se mě na to nezačne vyptávat. A lítost od něj nečekám a ani nechci. Stejně jako jsem ji nechtěla po nikom ze společenství. Nic to nikdy nezměnilo…

„Počkat, počkat… Já netušila, že jsi to ty. Myslela jsem, že je to další Magistr. Ten třetí.“ Soustředím se raději na změněné téma. „Neuraž se, ale ta černá, meč a všechno… Vypadal jsi tak. Stejně jsem ale na tebe nechtěla zaútočit. Jen jsem chtěla pryč. Ale ano, oceňuji, že tenhle zlozvyk postrádáš.“ Krátce se ušklíbnu, zatímco jej sleduji, jak si přihnul z lahve. Dle jeho výrazu to nebude zrovna nejlepší nebo…?

„Ano, potkala jsem se s ním ve stájích. Vypadal… nečekaně přátelsky. Tedy, když chtěl a nebyl nikdo kolem.“ Dodám vzápětí, když si vzpomenu na to, jak se jeho výraz i celkové vyzařování změnili, když jsme vstoupili do hostince a už jsme tam nebyli jen my dva.

„Vysoký… Asi… tak.“ Zvednu ruku o pár čísel nad svou hlavu. Vzhledem k tomu, že sedím, by to stále musel být spíše trpaslík, ale zvedat se kvůli tomu nehodlám a počítám, že Kain pochopí, jak to myslím. „Výrazné rysy, protáhlá tvář, delší nos. Krátce zastřižené vousy… Celkově působil upraveně i na to, jak dnes hnal koně. Hmmm, černé vlasy k ramenům, černé oči, černé oblečení… černý trakén. No, prostě Magistr!“ Rozhodím rukama. I teď není problém si jeho tvář vybavit do každého detailu. Přeci jen byla dost charakteristická.

„Ten mě zamknul v pokoji. Viditelně mu šlo o mé dobro a abych se nepřipletla do problémů. Tak jsem to vzala oknem…“ Na chvíli zaváhám, když se přede mnou objeví nabízená lahev. Neměla bych pít. Ne zrovna dnes… Ale kdy jindy než právě dnes?! Stejně jako on mi ji beze slova nabídne, tak se jí i já chopím a čichnu k jejímu hrdlu. Ovocná vůně není až tak špatná, snad chuť nebude pokulhávat… ačkoliv tohle není něco, co by se pilo na chuť.

„Zabrat? Hmm, je pravda, že s těmi nůžkami mi to úplně nevyšlo.“ Prohrábnu si nezvykle krátké vlasy, i když je mi jasné, že na tohle zcela určitě nenaráží. Ostatně já to na něm vidím také. Věci, které se mu vepsaly do očí… „Tehdy? To jsem…“ Zarazím se při té jeho poznámce a chvíli na něj jen tiše hledím. Měl už tehdy tak modré oči? A nebo se mi to jen zdá. Přeci jen jsem ho více než rok neviděla. Co se mu asi stalo? Mám sto chutí se zeptat, ale… Ale teď se ptal on.

„Ne, tehdy jsem nic z toho nevěděla. Byl to vlastně jen den po tom co… Hmmh, zdá se to někdy zvláštně dávno. A popravdě… I tohle celé je pro mě nové. Záležitost posledních pár měsíců.“ Pohnu lahví v ruce a raději další slova spláchnu hltem pálenky. Stejně jako vždy se zašklebím nad tou ostrou chutí a pálením, co s sebou silný alkohol přináší. Těžko říct, jestli jsem teď prozradila víc, než jsem měla. Kdo ví, jak dlouho se procházení stíny učí ostatní jako… my? Pokud vůbec. Nevím… a popravdě je mi to všechno v tuhle chvíli prostě jedno.

„Ne, také nestojím o to si tu hrát na předstírání a mlžení. Toho jsem si za poslední roky užila až až, než jsem na to doplatila. Takže… Prostě spolu jednejme na rovinu, ano?“ Ta strohá slova mi znějí zvláštně dospěle, ale je to jen důsledek toho, co všechno se za ty měsíce změnilo.

„Tak… Jaký byl poslední rok? Vrátil ses alespoň na skok k divadlu?“ S přeci jen o něco hřejivějším úsměvem podám lahev zase zpátky Kainovi, zatímco si promnu prsty spánek, ve kterém už netepe ta nepříjemná bolest. „Nevím, co tady mají s těmi zvony, ale obyvatelé Wojczynu musí asi docela často trpět na bolehlav. To možná vysvětluje místní náladu.“ Zamumlám a jsem opravdu ráda, že se sem ten jejich protivný zvuk nedonese.

Elzbieta

„To byla trochu jiná situace,“ podotkne Kain v reakci na odstíny nedůvěry prosakující do tvého hlasu a víc k tomu už nedodává, ať už to bylo jakkoliv. Namísto toho se věnuje raději zapálení lampy a následnému vyháčkování zámku dveří, abyste se mohli přeci jen ukrýt na trochu bezpečnější a příjemnější místo, než je prostor po chatrným dřevěným poklopem, kde by vás nakonec mohl kdokoliv najít. Je až s podivem, kolik nacházíš mezi svým a Kainovým výcvikem podobností… Ať už je to jakkoliv, tak je to přinejmenším zvláštní a znovu to před tebe předestírá tu palčivou otázku… Kým vlastně Kain je.

Ten skoro jako by vycítil tvé vnitřní rozpoložení, tak nehýří svými obvyklými poznámkami, a tak se mezi vámi rozhostí to zvláštní vážné ticho, dokud se neozve cvaknutí v zámku na znamení, že se mu to podařilo. K tvé úlevě je za dveřmi skutečně jen obyčejný a vcelku slušně vypadají sklep. Sice tu nikdo delší dobu zřejmě nebyl, ale to ničemu nevadí. Připomíná ti to sklep či skladiště nějaké… Palírny? Podle množství sudů i lahví to tak trochu působí.

„Spíše sis vybrala nejhorší město v okolí, ten hostinec v tom bude nevinně,“ poznamená stejně tichým hlasem jako ty, zatímco se probírá lahvemi, aby jednu z nich vzápětí vytáhl a zálibně si ji prohlédl. Těžko říci, zda je teď opravdu vhodná chvíle na ochutnávání pochybného alkoholu v neoznačené zaprášené láhvi, ale Kain působí, že mu to přijde jako vcelku dobrý nápad. Nebo nutnost? Těžko říci. „Hm? To vypadám jako takový znalec starých sklepů? Jistěže to tady neznám,“ pokrčí nonšalantně rameny, ovšem stejně jako kdykoliv jindy je opravdu těžké poznat, zda ti lže nebo říká pravdu.

Nijak nekomentuje, když si odepneš od pasu zbraně, jen… Jen si všimneš toho krátkého pohledu, kterým tvé vybavení počastuje, než se opět k tobě natočí zády. Atmosféra, která mezi vámi panuje je zvláštně… Napjatá? K Cziernowodě to má daleko, ovšem to i celá tahle situace. „Spíš pár hodin, než se všichni uklidní a dojde jim, že už není koho hledat,“ odpoví ti upřímně, i když tě tím rozhodně neuklidní. Pár hodin je dlouhá doba… Ovšem Lukyan má za sebou stejný výcvik jako ty a místo, kde se potkáte je také určené. Měl by to zvládnout… Měl.

Zatímco mluvíš, Kain k tobě stojí tak, že mu nevidíš do tváře – za to slyšíš zvuk odšpuntované láhve, když se mu podaří po nějaké chvíli zápolení vyhrát svůj boj s korkovou zátkou. „Ah, ano, ano… Tohle,“ tiše mlaskne a přeci jen se k tobě natočí bokem, „možná jsem ti spíše já, kdo by se měl tvářit překvapeně a podezíravě vzhledem k tomu, že jsi očividně věděla, že jsem ve Wojczynu a pak ses přímo přede mnou do toho stínu vrhla,“ lehce povytáhne obočí. Vlastně je až s podivem… Jak klidně o tom mluví. Jako… By to pro něj nakonec nebylo nic tak… Šokujícího ani neuvěřitelného. Ačkoliv to, co dokázal on také dost jasně vypovídá, že bude stejně jako ty… Jiný.
„Hm, omyl nebo co? Jako jestli jsem tušil, že to jsi ty a ne někdo, kdo se mě v dalším okamžiku… Já nevím, pokusí zabít?“ ušklíbne se. „Předně jsem tam nečekal nikoho, takže si můžeš pogratulovat, dost jsi mě vyděsila. A máš štěstí, že na rozdíl od jiných nemám ten ošklivý zlozvyk bodat a teprve potom se ptát,“ poznamená lakonicky, zatímco si čichne k hrdlu láhve a vzápětí si opatrně lokne. Trochu se zašklebí, ale… Nakonec pokrčí rameny a dopřeje si další doušek, který už i krátce poválí v ústech, než polkne.

Jakmile se začneš omlouvat, tak se k tobě přeci jen otočí celý a vykročí blíže k tobě. Láhev odloží na jednu z beden a po tvém vzoru si odepne opasek s mečem, který velmi dobře poznáváš a dýkou, aby je odložil stranou. Nicméně zatím si nesedá, namísto toho tě pozoruje a…
„Cože? Magistr s deinským trakénem?“ vpadne ti na okamžik do řeči a zamračí se. „Jak vypadal?“ zeptá se tě a natáhne se zpátky po láhvi. Na okamžik působí, že by ji do sebe nejraději obrátil, ale namísto toho ji nabídne tobě. Voní to… Ovocně, skoro až sladce. Snad nějaká stará pálenka…

„Promiň, hm…“ tentokrát je to on, kdo se omluví, snad za to, že ti skočil do řeči. „No, rozhodně vypadáš, že ti ten rok dal pořádně zabrat. Skoro bych tě nepoznal. Skoro,“ poznamená až nečekaně upřímně. Nicméně marně bys hledala v jeho hlase stopy po lítosti… „Když jsem tehdy říkal, že jsi zajímavá, neměl jsem ani tušení jak moc, co?“ zabloudí očima k tvé tváři a chvíli si tvůj pohled podrží. Je… Nečekaně těžké přinutit se v tu chvíli dívat jinam než do těch jasných modrých očí, které sice již neplanou vnitřním studeným ohněm, ale něco v nich je… Jiné než v Cziernowodě. Na rozdíl od jeho tváře, která vypadá stejně jako tehdy a ten rok se na ní nepodepsal jedinou vráskou navíc.

„Snad raději nechci vědět, jak to podle tebe vypadá, když věci pod kontrolou nemáš,“ přeci jen mu povyjede koutek rtů o něco výše v náznaku pobaveného úsměvu. „Ale k těm tvým možnostem… Nevím, jak ty, ale na předstírání mi se příliš necítím a sedět tu tiše v koutě, jak hromádka neštěstí se mi opravdu nechce,“ pokrčí rameny. „Na druhou stranu… Kdo jsem, abych o tom rozhodl sám, hm? Řekni mi, Elo, co ty vlastně chceš…“

Rána na pohmat vypadá… Dobře. Zahojeně. Pobolívá, jak se nezhojila úplně, ale aspoň už nekrvácí a na povrchu se ti vytvořila poněkud nevzhledá růžová jizva pokrytá strupem. Stejně tak tě už tolik nebolí a netřeští hlava, dost pomohlo nejen napít se vody, ale i to, že ses konečně dostala mimo dosah těch zvonů… Vlastně až opožděně ti dojde, že když je neslyšíš tak… Skoro jako by z tvých ramen spadla část té bolavé tíhy, která nemá nic společného s vakem ani sedlovými brašnami…

Tři možnosti

„Že nepatřila?“ Nechám do hlasu prosáknou zdravou dávku nedůvěry. „A já bych se vsadila, že ten šátek po kapsách nosíš běžně.“ Vzhlédnu kamsi do tmy, kde tuším Kaina a jen pokrčím hravě rameny. „Alespoň, že tentokrát si mě nemotal po městě s ním.“ Podotknu při vzpomínce na Cziernowodu. Ačkoliv, nemotal. Vlastně jsem netušila, kde jsme. Avšak stačilo by se jen nahoře podívat na pár orientačních bodů a zcela jistě bych trefila ven z města. Jednou určitě.

Samozřejmě, že se nenechal nachytat na tak jednoduchý trik s barvou prošívání brašen, ale i tak si jindy počíná s naprostou jistotou. Nejenom, když si vezme krabičku sirek, ale také, když mě pomůže vytáhnout se na nohy. Ochotně se zapřu a postavím zpátky na namožené nohy. Ať už to dělá vědomě nebo ne, i tak si dělám v hlavě obrázek o tom, co asi vidí. A černočerná tma to zcela jistě nebude. Dříve by mě to snad i překvapilo, ale ne už v tom novém světě, ve kterém teď poslední rok žiji.

Konečně se ozve škrtnutí zápalky a ve tmě se objeví světlo. Nechám Kaina, aby zapálil lampu, dost možná jen pro mě, a zamyšleně jej pak sleduji, když se skloní k zámku s nástroji, které moc dobře znám. Tyhle jemné práce mi docela šly od ruky a Kain také nevypadá, že by nevěděl, co s tím vším.

„To mi připomíná, že jsem si nakonec nezabalila vše.“ Mlasknu neurčitě do tichých kovových zvuků, než se přeci jen ozve to uspokojivé cvaknutí, jak západka poskočí. A měla jsem pravdu. Zrovna tohle jsem s sebou neměla. Ovšem dalo se kolikrát i improvizovat s tím, co bylo po ruce. Sice to bylo nešikovnější, ale na obyčejné zámky to stačilo. To už si ale nechávám pro sebe a vlastně ani nepochybuji, že by o tom Kain také něco věděl. Skoro se až zdálo, že jsme měli podobnou výchovu… Nebo to se všichni jako my učí stejné věci? Tedy… jako my? Kdo ví…

„Hmm, to šlo.“ Pousměji se uznale a vejdu za ním. Sklep působí opravdu prostorně a opravdu jen jako obyčejný sklep. Žádné podzemí se zrcadly a zdánlivě nekonečnými schodišti. Už jen z toho zjištění se mi výrazně uleví. Od té doby jsem z podobných prostor měla ne zrovna strach – to by bylo asi příliš silné slovo – ale nepříjemné mrazení ano.

Následuji Kaina do místnosti, zatímco se rozhlížím kolem. Vypadá to tu opuštěně. Alespoň zatím. A tak nezbývá než doufat, že alespoň tuhle noc se sem nepůjde projít majitel sklepa pro nějakou ze svých zaprášených lahví.

„Nevypadá… Oproti mým dnešním vyhlídkám je to výrazné zlepšení. Tedy pokoj v hostinci vypadl čistě, ale jinak jsem vybrala opět nejhorší možný podnik ve městě.“ Hlesnu tišeji a projdu kolem Kaina k části s bednami, abych tam konečně shodila vedle sedlových brašen i cestovní vak a zbavila se tak zátěže na otlačených ramenou. „Zníš jako kdyby si to tu neznal?“ Ohlédnu se po něm krátce přes rameno, avšak pak jen zvednu krátce ruce. „V pořádku, nemusíš odpovídat. To byla jen vlezlá otázka.“ A s tím se sehnu k brašnám, abych z nich vytáhla čutoru s vodou, ze které se hned žíznivě napiji. Dlouze vydechnu a odepnu si plášť, který položím na bednu vedle, abych si vzápětí odepla zbraňový opasek a se vším, co jsem na něj navěsila jej prostě opřela o krabici poblíž mých nohou, než se na druhou ztěžka posadím. Rozhodně s mými i Lukyanovými zbraněmi toho bylo až příliš na jednu obyčejnou dívku.

„Myslíš, že jen chvíli?“ Přeci jen se mi do hlasu vloudí jisté napětí. Ne, nebojím se až tak o sebe, ale Lukyana. Kde asi je? Dovedu si představit, že na mě někde čeká. Snad bude mít dost rozumu a bude mi věřit natolik, aby vyklidil pole, dokud to bude ještě bezpečné a nebude zkoušet nic nebezpečného. „Hmmmmh.“ Zamručím prohrábnu si prsty rozcuchané vlasy. Ještě z nich cítím bylinky z koupele, ale vypadají zase jako roští. Problém posledních měsíců.

„No… Musím uznat, že jsem nečekala, že se potkáme za takovýchto okolností. Sázela jsem spíš, že tě ve Wojczynu zahlédnu přes okno nějakého lepšího hostince. Ne, že budeš procházet ulicemi, když vyzvánějí na poplach a… vytrhávat lidi ze stínů.“ Přimhouřím trochu oči a pozorným pohledem sjedu Kaina od hlavy až k patě. Za ty poslední měsíce, kdy jsem žila více o samotě, jsem přeci jen pozbyla něco z té mé hřejivé a veselé nálady. Tady kromě situací, kdy to vyžadovala aktuální role. Avšak teď jsem žádnou masku nasazenou neměla.

„Nebo to snad byl omyl a čekal si někoho jiného?“ Poposednu si více na kraj, než… prostě jen vzdychnu a potřesu hlavou.

„Ne, promiň. Neměla bych tě tu vyslýchat. Ne, když si mi pomohl. A za to ti děkuji. Opravdu.“ Kývnu upřímně. „A teď si sám řekni, co ti bude příjemnější. Můžeme dělat, že se nic z toho nestalo. Že se vidíme jen po roce jako dva obyčejní pocestní jako tehdy v Cziernowodě a že tu nad námi někde nepobíhá ten nečekaně hovorný Magistr s Deinským trakénem. Nebo můžeme prostě mlčet a dělat, že tu ten druhý není… A třetí možnost je, že se můžeme bavit na rovinu. Ten rok byl viditelně až příliš… dlouhý. Alespoň pro mě.“ Přivřu oči a sklopím pohled k zemi, než si se syknutím natáhnu nohy před sebe.

„Ale je to na tobě. Dlužím ti. I když… Hádat se, že jsem to měla do té doby pod kontrolou, se asi teď raději nebudeme.“ Ušklíbnu se drobně, aniž bych na něj pohlédla, zatímco zajedu prstem za lem zkrvavené díry v kalhotách, abych si prohlídla, v jakém stavu je moje noha.

Kazandra

Zda si všiml Tian skrze jedno z oken domu mířících do ulice stačil všimnout problému, do kterého jste se řítili… Nedokážeš odhadnout. Dost možná mohl být zrovna v jiné části domu, ostatně přeslechnout zvuk kočáru i klapot koňských kopyt by se dalo přeslechnout, nemluvě o Adrianě, kterou jsi nechala vejít do domu za ním. Tolik možností… Nezbývá než doufat, že nyní opravdu stojí u jednoho z oken a tiše drtí mezi zuby nadávky… Že bude rozumný a vyjde z domu buď sám nebo nejlépe s dívkou, aby ji předal do rukou těch, kteří ji hledají.

Cítíš na sobě vyčkávavý pohled ženy sedící na koni a stejně tak máš pozornost muže stojícího před tebou. Převyšuje tě skoro o dvě hlavy, a tak na tebe hledí doslova svrchu. Čeká na tvoji odpověď a netrpělivě přitom poklepává prsty o stehno. Dost výrazně a nahlas, aby sis toho všimla. Aby ti dal najevo, že čeká a nebaví ho to.

„Při vší úctě, madam, neptal jsem se, kdy vám vpadla do cesty ani jak rozrušeně působila. Dokonce ani co po vás chtěla,“ tón jeho hlasu připomíná šlehnutí rákosky přes natažené prsty. Tvoji poslední otázku přejde jako by nikdy ani nepadla. „Takže teď je kde, v tom domě, přepokládám? S vaším společníkem,“ napůl se ptá, napůl konstatuje. Vyčká si na tvoji odpověď, kývnutí hlavy, cokoliv, co by mu potvrdilo.

Jakmile se tak stane, muž od tebe odvrátí pohled a natočí tvář směrem k čekající ženě na koni. Zároveň s tím natáhne ruku nad sebe a se dvěma zvednutými prsty naznačí směr k domu. Aniž by cokoliv dalšího udělal nebo řekl, tak se dvojice ozbrojenců pohne z uličky pryč a stejně tak žena seskočí z koně, jehož otěže akorát zahákne za kočár, aby se mohla vydat v jejich společnosti k tomu prázdnému tichému domu.

„K vaší otázce…“ natočí se muž zpátky k tobě a sjede tě tím odměřeným hodnotícím pohledem, „ano, samozřejmě, že něco provedla. Nic vám snad neřekla? Neptali jste se jí, proč v takovou hodinu pobíhá v lese za městem?“ povytáhne obočí. „Pojďte,“ vybídne tě vzápětí, abys ho i s neklidně podupávajícími koňmi následovala z uličky ven. „A prosím, bez zbytečných scén, ano? Nejste oficiálně zadržena, ale co není, může být,“ naznačí ti možný vývoj situací. Těžko říci, zda by si takové jednání dovolil k někomu… Jinému. Možná tě jen straší, kdo ví…

A zatímco společně kráčíte zpátky k rohovému domu dominujícímu křížení ulic, tak se z domu ozve výkřik. Dívčí hysterický nářek, který v jednu chvíli utichne stejně nečekaně jako se ozval. Ostatně netrvá to dlouho a mezi dveřmi se objeví ti dva ozbrojenci, kteří mezi sebou táhnou vzpouzející se dívku. Už nekřičí, jen usedavě vzlyká a snaží se zapřít se patami, vysmeknout se… Cokoliv. Marně. Z nosu jí teče krev na znamení toho, co se asi stalo v domě.

Následuje je Tian, který vyjde z domu ven sice bez toho, aniž by ho někdo za sebou vláčel, nicméně neujde ti, že má ruce spoutané okovy před tělem a vpřed ho popohání ta mladá žena pomocí hrotu palaše opřeného mezi jeho lopatky.

Elzbieta

Kain tě drží u sebe, i když nijak pevně, kdykoliv by ses mu dokázala vytrhnout, pokud bys chtěla. Ovšem namísto toho zůstaneš stát u něj, zapřená o jeho hruď. Kain nic neříká, stejně jako ty mlčky vyčkává až muži stojící u poklopu odejdou. Jeho dech je klidný, ačkoliv srdce mu přeci jen bije v rytmu naznačujícím, že zdaleka tak klidný, jak se snaží působit, není. Sotva se muži začnou vzdalovat, zaslechneš, jak dlouze vydechne, zatímco jeho ruce sklouznou z tvého ramene i boku pryč jako by tam nikdy ani nebyly. – stejně rychle jako se od něj odtáhneš ty sama. „Jo… To bylo. Doslova,“ poznamená Kain polohlasně, a také mnohoznačně. Do tváře mu sice nevidíš, ale ten úšklebek čteš z tónu jeho hlasu i bez toho.

Poté je ovšem nutné vyřešit váš momentální nejpalčivější problém, a to světlo. Či spíše jeho naprostou absenci. „Hm, nerad ti to říkám, ale kdybych věděl, která brašna má červené prošívání, tak bych nepotřeboval ty sirky,“ odpoví ti Kain hbitě na znamení, že ho jen tak nenachytáš, ať už v té tmě vidí nebo ne.

Vzápětí ti podá jedny ze sedlových brašen, přesně jak sis přála. Chvíli ti to trvá, než nahmátneš krabičku se zápalkami, ale nakonec se ti to podaří. Jen tedy vytáhnout se zpátky na nohy a narovnat se bude bolet, dnešní den se na tobě podepsal mnohem více než ti je příjemné.

„Tady je takové… Velmi… Nevím, jestli jsem ti to říkal, ale hra na slepou bábu nikdy nepatřila mezi mé oblíbené,“ zaslechneš Kainův přibližující se hlas a… Navzdory tomu, co říká a tvrdil ti i předtím, tak nyní bez zbytečného tápání si od tebe vezme nejen krabičku sirek, ale rovnou tě i chytí za zápěstí ruky, aby ti pomohl vstát. Zrovna dnes se taková pomoc hodí více než kdy jindy.

Pak už se ozve jen škrtnutí zápalky a prostor kolem vás s tichým zasyčením ozáří mihotavá záře rudě hořícího plamínku. Kain na nic nečeká a rychle zapálí již zčernalý a ohořelý knot v olejové lampě, která visí hned vedle starých dřevěných dveřích se železnými panty a zašlým zrezivělým kováním. Lampu zatím nechá viset na háku a sám si ke dveřím klekne. To, co vytáhne z kapsy poznáváš, drobné železné nářadí na vyháčkování zámku. Sama bys něco takového dokázala snad i poslepu – a jak se zdá, tak Kain něco takového rozhodně také nedělá poprvé. Trvá to sotva minutu a v zámku to uspokojivě mechanicky lupne na znamení vítězství nad zamykacím mechanismem.

„Tak to by bylo…“ vydechne mladík s neskrývanou úlevou, když dveře s tichým zaskřípáním otevře a při té samé příležitosti sundá lampu, aby ji mohl vzít dovnitř.

Prostor skrývající se za dveřmi je vcelku velkorysý. Sklepení se zřejmě táhne pod celým domem. Cihlové masivní sloupy podpírají klenutý strop, celý sklep tak působí nečekaně členitě. Je zde nespočet sudů i dřevěných beden, i když to zde úplně nepůsobí, že by sem někdo kdovíjak často chodil. Rozhodně si k odpočinku dokážeš představit lepší místo, než je tohle, ale… Aspoň je zde sucho a nejedná se o žádný vlhký plesnivý sklep.

Kain vejde mlčky dovnitř a lampu zavěsí na hák u stropu, aby světlo aspoň nějak ozářilo část prostoru. Sedlové brašny složí na jeden ze sudů a krátce pohlédne tvým směrem… Než se rozejde k jednomu z regálů u zdi, který je plný starých zaprášených lahví, ze kterých už jde jen těžko poznat, co v nich asi bude.

„Hm… Tohle nakonec nevypadá tak špatně…“ zamručí polohlasně, když jednu z lahví bez okolků vytáhne z police ven a začne ji oprašovat rukávem z toho nejhoršího.

„No, udělej si pohodlí, tohle bude asi chvíli trvat,“ broukne tvým směrem, když se k tobě ohlédne přes rameno a přeci jen se na tobě tentokrát pozdrží pohledem o něco déle. „Kam se na to hrabe divadlo, že?“ lehce se ušklíbne a vrátí svoji pozornost k láhvi, co drží v ruce. „I když… Dramatické setkání to bylo i bez narychlo stlučeného podia a dychtivých tváří pod ním…“

Dokonalá tma

„Ne… to opravdu ne.“ Odpovím Kainovi popravdě a dosti zadýchaně. V tomhle stavu mě přešel i veškerý humor, takže se žádného trefného dovětku ode mě nedočká. Prostě jen chci, abych už byla z té zatracené ulice a mohla se posadit. A je mi vlastně jedno, jestli to bude někde ve tmě, na lavičce nebo ve vlhkém kanálu. Prostě si chci odpočinout a ideálně za podmínek, které aspoň trochu ovlivním a nepadnu někde uprostřed ulice.

Ať už Kain i tomhle místě věděl jakkoliv, neměla jsem moc na výběr. Buďto tam a nebo do náruče Magistrů. A že tomu jsem se chtěla za každou cenu vyhnout.

„Dáma neomdlí… Jen jí to bude trochu trvat.“ Zamručí, zatímco už se skláním k žebříku, abych se spustila dolů. „A nemusíš se bát o žádnou mou část.“ Vzhlédnu k němu, než začnu sestupovat dolů do tmy. Jedna, dvě… Nahmatávám špičkou boty příčky žebříku a postupně slézám níž a níž.

„Ssssakra!“ Zasyknu tiše, když se ztrouchnivělé dřevo podlomí pod mou nohou a já tak přijdu o oporu. Naštěstí se to nestane uprostřed žebříku ale jen pár desítek čísel nad zemí, takže se jen pevněji přidržím rukama dřeva a došlápnu na pevnou zem. Vzhlédnu a… A Kain stále nikde. Vidím jen jeho siluetu rýsující se proti nočnímu nebi. Váhá? Vidím to na něm. Nic neříkám, jen hledím vzhůru a čekám na jeho rozhodnutí. Mohl by prostě zaklapnout ten poklop, nechat mě tady a… A pak vleze ze mnou, i když příliš nadšený z toho nepůsobí. Ustoupím hned od žebříku, abych nezacláněla.

Na tu poslední chvíli se rozhlédnu kolem. Moc toho nevidím, ale i tak poznám, že tohle není jen tak obyčejný sklep na brambory. Ovšem než se stihnu rozkoukat víc, pohltí vše tma. Trochu ostřeji se nadechnu a zamrkám. Ne, nedaří se mi tu na nic přivyknout. Tma je příliš hustá a já nemám talenty jako někteří z mistrů. Ano, došlo mi, že někteří z nich dovedli mnohem lépe vidět ve tmě. Tehdy Werther v Cziernowodě… A pak Volch v tom podzemí… Ne však já. A tak se jen rozhlížím a připadám si tak slepě.

„Co?“ Trhnu hlavou po zvuku Kainova hlasu, abych k němu stála čelem. Je rozhodně blíž, než bych čekala. Spíše instinktivně se nadechnu nosem, abych alespoň začichala a zaposlouchala se do zvuků kolem. Nebylo to poprvé, co jsem byla nucená pohybovat se bez zraku. I na tohle společenství myslelo. Přesto tohle nikdy nebyla má oblíbená disciplína.

„Děláš jako kdybych byla vystrašená zpovykaná holka. Ne, opravdu se nebojím, že mi tu vletí netopýři do vlasů. A také ti nic nikam nenarvu… Ne, pokud si o to nebudeš koledovat.“ Povytáhnu obočí stejně jako koutek rtů ve výrazu, který stejně nevidí. Ačkoliv… Mám pocit, že toho tam nahoře viděl víc než dost. Víc než by lidé měli běžně vidět. Takže…

Netrhnu sebou, když ucítím jeho ruku na rameni a ani snad vyděšeně nevyjeknu. Prostě jen o drobný krok ustoupím dozadu, abych mu udělala místo, zatímco se prosmýkne kolem mě. Otočím po jeho směru hlavu, i když vlastně ani nevím, kam přesně šel. Je to spíše ze zvyku a pak se ozve zadunění.

„Já nic neříkám. Vůbec nic.“ Zvednu ruce v obranném gestu, než pokývnu hlavou. „Mám sirky. S ohněm na cestách je lepší se příliš nezdržovat. Tohle není kratochvíle, kterou bych si zrovna užívala. A nejenom sirky. V těch brašnách budou i nějaké svíčky… Od určité doby si je beru s sebou. Pro jistotu. Je to věc, co se nepronese a může se hodit.“ Podotknu a uhnu pohledem, jako kdybych si snad chtěla prohlížet místní strop a zdi.

„Nechali? Kdo vlastně...?“ Ale svou otázku nedokončím, protože ucítím, jak mě za paži Kain prudce stáhne k sobě. Tak trochu do něj narazím a zapřu se o jeho hruď, ale než stačím cokoliv říct, zaslechnu v tichu přibližující se hlasy. Nevím, kam hledí on, ale já upírám oči k poklopu nad námi a ani nedutám. Dokonce i dech zklidním a ztiší, jak jen to jde, i když tahle situace tomu zrovna dvakrát nepomáhá. Je to celé zvláštní… Uplynul rok, co jsem se vedle něj probudila a teď? Vlastně ani nevím, jak se věci mají u něj teď. Pomohl mi však, i když jsem měla v patách Magistry, takže jsem pro něj rozhodně nebyla jen nějakou obyčejnou kolemjdoucí.

Stojím nehnutě vedle Kaina, zatímco se nad námi odehrává hádka, než se přeci jen hlasy uklidní a začnou vzdalovat. „To bylo těsné.“ Poznamenám skoro neslyšně zřejmé, a ještě chvíli nehnutě hledím nahoru, než… „Ty sirky.“ Vzpomenu si na Kainova poslední slova a rychle z něj stáhnu ruce zpátky k tělu. „Byly v jedné z těch sedlových brašen. V těch s červeným prošíváním.“ Zamumlám a natáhnu ruku ke Kainovi, aby mi nějaké podal. Je to zkouška? Dost možná, ale nehodlám ji nějak dlouho natahovat. Není to zrovna nejnenápadnější.

„Prostě mi jedny dej. Poznám, které jsou moje.“ A tak počkám, až mi jedny z brašen Kain podá a pak si podřepnu, abych jednu z nich otevřela a hmátla dovnitř. Nohy bolestivě zaprotestují, ale kromě bezhlasného úšklebku to nijak nekomentuji. Takto poslepu to není ideální, ale dobře vím, co jsem si zabalila a co ne, takže jakmile poznám svá zavazadla, chvíli se v nich přehrabuji, než vytáhnu krabičku sirek.

„Tady.“ Natáhnu ruku s krabičkou kamsi nade mě do tmy směrem, kterým tuším, že Kain stojí. Zatím je rozumné soustředit se na ty praktické věci. Udržovat hlavu a tělo v chodu, i když už mi není do řeči jako jindy. Přesto si nestěžuji. Právě jsem zcela jistě unikla hranici. Otázka je na jak dlouho a k čemu tohle celé povede…

Elzbieta

Stále se stupňující únava a vyčerpání vkrádající se do tvých svalů v kombinaci s třeštící hlavou ti nedávají příliš na výběr, když vás Kain zastaví u vstupu do… Něčího sklepa. Snad. Nemáš tušení, co to vlastně má být ani zda o tomhle místě Kain věděl nebo si toho jen všiml cestou a rozhodl se, že zkusíte své štěstí zrovna tady. Každopádně otvor zející černou prázdnotou nevypadá zrovna jako místo, kam bys za jiných okolností dobrovolně vlezla. Nicméně dnes… Dnes je možná lepší se už ničemu nedivit.

„Pokud se dáma nechce mordovat se zavíráním poklopu, u toho balancovat na žebříku a pokud možno u toho nespadnout, tak by bylo záhodno držet se předem dané etikety,“ poznamená Kain polohlasně a na krátkou chvíli se zarazí. „I když… Hm, možná by muž měl lézt po žebříku první, aby chytal omdlévající či nešikovnou dámu a uchránil ji před potupným kecnutím na zadek…“ dodá zamyšleně, to už ovšem opatrně ručkuješ po dřevěném žebříku dolů. „No… Hádám, že tvůj zadek bude asi v pořádku i bez mé asistence…“ broukne lakonicky a vzhlédne od otvoru do ulice.

Dřevo tiše sténá a protestuje, v jednu chvíli máš i pocit jako bys slyšela tichý praskot. Rozhodně se jedná o starší široký žebřík, spodní příčka je navíc nalomená, což tě nemile překvapí, ale naštěstí to není nic až tak hrozného a ustojíš to, když ti rupne při došlapu pod nohou. Odhadem se dostaneš snad dva metry, možná dva metry a půl pod úroveň domu, žádná velká hloubka to naštěstí není.

„… aa, zatraceně…“ zaslechneš z vrchu Kainovo tiché zasyknutí. Na okamžik ti připadá jako by… Snad i zaváhal, co dál, ovšem v další chvíli se k tvé úlevě pohne směrem ke vstupu do sklepa. Zatímco leze dolů, přitáhne víko poklopu, aby ho za sebou zase zavřel a jakmile dřevo dosedne na kamenný rantl, tak dolů seskočí. Dolů, do té absolutní tmy, která pohltí veškerý prostor kolem tebe. Ten je… Necelé dva metry široký a táhne se dopředu – pod dům jako… Chodba.

„Hmm,“ zaslechneš Kainův hlas, který… Je rozhodně blíže, než jsi čekala. Oči jen těžko přivykají tmě, není zde šero ani stíny, prostě a jen ničím neprosvětlená tma, ve které máš problém zahlédnout i pouhý obrys postavy muže, kvůli kterému jsi sem vlezla. „Dobře, dobře, dobře… Teď budu muset projít kolem tebe a je dost slušná šance, že o tebe přitom zavadím, takže… Vážně bych ocenil, kdyby ses nelekla a nenarvala mi loket, prsty nebo cokoliv z toho, co by mohlo bolet kamkoliv… No, kde by to mohlo bolet,“ tlumeně se uchechtne, i když ti neujde, že jeho hlas zní stále více napjatě než lehkovážně, jakkoliv se o to opravdu snaží.

Nicméně jak avizoval, tak vzápětí i udělá. Vyhnout se tomu úplně nejde, ucítíš jeho ruku na svém rameni, jak si tě nahmátne, aby se kolem tebe vzápětí protáhl dopředu a… „… vážně! Sakra…“ splyne jeho tiché zaklení s tupým nárazem, jak ho v dalším kroku zastavily nejspíše dveře. „… nic neříkej,“ zamumlá vzápětí a…

„Hm… Prosím, řekni mi, že někde v těch brašnách máš sirky…“ ozve se vzápětí a lehce si odkašle. „Je tady u dveří pověšená lampa, ale už neměli dost slušnosti na to, aby tady nechali i něco, čím se dá zapálit a…“

V tu samou chvíli Kain bez varování ztichne a podezřele přesně po tobě hmátne, aby si tě přitáhl blíže k sobě. Nad vámi se totiž ozve dusot kroků doprovázený tlumeně znějícími hlasy. Zdá se ti jako by poblíž poklopu zastavila hned celá skupina lidí a… Zachytíš pár nadávek. Úsečný hlas trvající si na tom, že to určitě bylo tudy a značně otrávené mumlání, díky kterému se celý ten rozhovor zvrtne v krátkou hádku…

A pak se hlasy i kroky začnou zase rychle vzdalovat. Naštěstí bez toho aniž by kohokoliv napadlo podívat se sem dolů…

Kazandra

Instinkt ti jasně říká, kdo je tím, koho by ses měla obávat. Ne ozbrojenci, ale ten jediný, kdo u sebe nemá ani meč. Stylem chůze i držením těla ti připomene mistra Dragowskiho, jakkoliv zde veškerá podobnost končí. Tenhle muž bude o pár let starší než Volch, rozhodně je i vyšší a v tváři bys jen těžko hledala nějakou podobnost.

Společně se skupinou ozbrojenců se blíží k tobě. Snad se chystají jen projít, i tak ovšem uděláš vše proto, abys byla co nejvíce… Nenápadná. Abys jim nestála za zastavení či zbytečnou pozornost a zároveň nevzbudila podezření. Čím blíže jsou, tím častěji na sobě cítíš jejich pohledy. Zejména pak tmavovlasého muže kráčejícího v jejich popředí. Už je od tebe dělí jen několik kroků, když se odhodláš promluvit. Krátký uctivý pozdrav, nic víc… Přesně jak se od tebe očekává. V tu samou chvíli muž na okamžik zpomalí a krátce se nakloní k jednomu z ozbrojenců. Vidíš, jak se jeho rty pohnou, avšak nezaslechneš ani slovo z tiché výměny, která mezi nimi proběhne.

„Dobrý večer?“ zopakuje po tobě vzápětí nahlas a nespokojeně mlaskne. „Nu, večer ano… Ale s tím, jestli dobrý bych byl ještě opatrný,“ odvětí ti poněkud příkře, zatímco po tobě sklouzne jeho pátravý pohled. Zastaví se na tvé úrovni a nemůžeš si nevšimnout, že tři jeho muži zůstali stát kousek od tvých koní, zatímco zbývající dva v ústí ulice.

„Čas je proti nám a po pravdě dnes už opravdu nemám náladu ani chuť si tu na něco hrát a vyměňovat zdvořilostní fráze, takže se zeptám jen jednou a budu předpokládat, že si umíte domyslet, jak moc bych byl nevrlý, pokud bych musel tu otázku opakovat… Madam,“ promluví stejně zpříma jako na tebe hledí. Je to… Tak zvláštní. On… Jeho oči. Nedokážeš určit jejich barvu. Ne snad, že bys ji neviděla, ale… Nejde to. „Kde ji máte?“ promluví vzápětí a… Víš, o kom mluví. Jistěže to víš. Zdá se, že ani tučný obnos u brány vás neochránil před tím, abyste zůstali nepovšimnuti a zapomenuti.

Jak na tebe hledí, tak máš skoro pocit, jako by ti po kůži přejížděly cizí studené prsty. Kousek po kousku tě ohmatávaly a prohledávaly.

Sotva to dořekne, tak klapot koňských kopyt i drkocání kol zesílí dost natolik, aby to došlo, že tvá úvaha byla správná. V ústí ulice se objeví jezdec na koni, kterou následuje jednoduchý krytý kočár tažený jedním koněm. Opravdu museli přijet z jiného směru… Ze středu města, jak ti vzápětí dojde.

Neujde ti, že jezdcem na plavém koni je ve skutečnosti mladá žena s dlouhými vlasy barvy medu. Oblečená je spíše jako muž, avšak neujde ti, že stejně jako v případě tmavovlasého muže se jedná o velmi kvalitní a drahé kousky.  Na rozdíl od něj je ovšem zcela jistě ozbrojená, u pasu se jí houpe dlouhý palaš a z jedné z vysokých bot čouhá štíhlý jílec dýky.

Neřekne nic, avšak neujde ti její… Tázavý pohled, který upře vaším směrem.

Nočními ulicemi

Kain nevypadá zrovna nadšen z toho, že by se tu se mnou měl dohadovat. A já se dohadovat nechci, jen… Jen prostě to není tak snadné s ním vyrazit a přesto… to udělám. Nechci ho dostat do problémů tím, že se bude se mnou tahat, ale i tak mám pocit, že už tu dost výrazně ztrácím pevnou půdu pod nohama. A bylo by pošetilé si hrát na hrdinku za každou cenu. Zvlášť pokud by mě vůbec nechal.

„Pobíhala? To je dost… Hmmh, zjednodušeně řečeno.“ Nakrčím skoro až uraženě rty, když z toho vyzním jako nějaká malá hloupá holka, co se rozhodla hrát si po městě na honěnou s Magistry. K tomu to má opravdu daleko. Ale… Ale nehádám se. Ne teď. Tak moc jsem rozumná… A unavená. „Myslíš, že bych vtipkovala o Magistrovi?“ Ušklíbnu se, než se nad tím sama zamyslím. To je klidně něco, co bych dříve udělala. Však, jak jsem ho vyděsila tím prostým nápisem na zdi. To bylo… ode mě poněkud nezodpovědné. „No, vlastně… To už je jedno.“ Zahledím se stejným směrem jako Kain, ale nic nevidím. Na rozdíl od něj? Tváří se, jako kdyby viděl nebo alespoň nějak věděl, že říkám pravdu. Ať už je to jakkoliv, je to jen další důvod odtud zmizet.

Ale bez zahojené nohy nemůžu. Bolest bych ještě nějak překonala, ale ty krvavé stopy byly až příliš lákavým vodítkem, co by je k nám mohlo dovést. Jeho protesty ignoruji. Bude to jen chvilka. Chvilka, kterou tomu budu muset obětovat stejně jako další porci síly, které mi už po dnešním dni opravdu moc nezbývá, ale… To je teď vedlejší. Cítím, jak se mi ranou rozlije známé teplo a bolest otupí, ovšem s tím se dostaví i nával slabosti. Celkem ochotně využiji oporu stěny, která je ode mě stále kousek a zapřu se o ni s těžkým výdechem. Tohle si ukouslo větší kus, než jsem čekala a nebo spíš už nebylo odkud brát. Bolestivě přivřu oči, když se mi do hlavy zakousne další zazvonění prokletého zvonu, ale nestěžuji si. Musím to prostě vydržet! Jako vždy…

A pak zachytím Kainův pohled, kterým na mě hledí. I když vidím dva Kainy, tak si nejsem jistá, co se jim honí hlavou. Je mnou zhnusený? Nebo je to snad nedůvěra? Rozhodně to není překvapení… Ale to je teď vedlejší. Tak to prostě je a možná bude lepší, když uvidí, co se za mě za ten rok stalo dřív, než aby pak vůbec litovat, že mě tu nenechal. Chvíli čekám, že se tak možná stane, ale… Ne, vyrazíme nakonec společně.

„To samozřejmě můžeš.“ Odpovím mu popravdě. Kdyby se ptal, nemám důvod mu neodpovědět, ovšem teď na to skutečně asi není moc vhodná doba. „Ano, zkomplikovaly. Některé věci se za ten rok nezměnily. Možná ještě hůř.“ Pokrčím rameny a upřu pohled před nás do ulice. Kdyby jen věděl. „To bych za tuhle situaci hned vyměnila.“ Pousměji se a jen krátce nad společnou vzpomínkou a kmitnu pohledem k muži jdoucímu vedle mě, když zmíní staré a mnohem jednodušší časy.

Ale na další řeči už není moc prostor, protože ostré tempo, které Kain zvolí, mi dává opravdu zabrat. Nestěžuji si a zatnu zuby, jak jen to jde. Tohle mě společenství, a především Gretel naučili dobře. Držet se na nohách až do zemdlení a neremcat.  A tak se snažím dělat to, co vždy, když jsem byla postavená do tak náročných situací. Soustředit se na svůj dech a na to, abych udělala další a další krok, aniž bych řešila, co bude za hodinu. Prostě přežít daný moment se zatnutými zuby. Už si ani pořádně nevšímám Kaina, běžícího po mém boku a sveřepě hledím před sebe, zatímco tisknu blednoucí rty k sobě, pokud zrovna těžce neoddechuji. Kdo ví, jak vypadám, ale asi ne nejlépe. Dnešní den mi dal opravdu zabrat a nebýt pár chvil v horké koupeli, které představovali jeden ze vzácných okamžiků, kdy jsem si mohla odpočinout, dost možná už bych se na nohách neudržela. A tak ani nevzdoruji, když si Kain ode mě vezme další z brašen a poslušně mu je dám, přičemž mi zůstane jen cestovní vak a zbraně u pasu.

Trochu už pletu nohama, když se konečně zastavíme u… U čeho vlastně? Rozhlížím se kolem, než si uvědomím, že náš cíl není ve výšce očí ale na zemi kousek před námi. Vůbec netuším, co to je a jak o tom místě Kain ví, ale nehodlám se vyptávat. Rozhodně ne tady. Hlavně si chci sednout, lehnout… cokoliv!

„Noo… dobře.“ Vydechnu dlouze a trochu potřesu hlavou, abych se probrala, protože poslední, co chci, je spadnout ze žebříku, který ani nevím, jak je dlouhý. Vidím jen jeho část a tmu. Nic dalšího. Ale moc na výběr nemám. Buďto do tmy s Kainem a nebo dost možná na hranici s Magistry.

„Chápu… dámy první.“ Skloním se k žebříku a spustím nohu na první z příček. Moje pohyby už zdaleka nejsou tak pružné a jisté jako jindy, ale slézt po žebříku snad ještě dokážu. I když vlastně nebude dost možná nic vidět, tak budu prostě jen postupovat po hmatu, dokud nedosáhnu na dno… Čeho vlastně? Sklepa? Na tyhle otázka zná odpovědi pouze Kain a já… Vzhlédnu k světlu nade mnou, zda zahlédnu další postavu, co se ke mně přidá. A já doufám, že mě tu prostě jen nezavře.