Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Krev a stíny
Družina
| |||
 |
Příliš mnoho otázek
Elzbieta Kain se tě pokusí zastavit gestem ruky, když ze sebe sypeš všechny ty problémy a průšvihy dnešního proklatého večera. „Počkej, počkej, počkej… Zamknul v pokoji… S kuší…Ne, zeptal bych se, ale už teď vím, že se mi to nebude líbit,“ zamručí a s výdechem se přinutí napřímit se v ramenou. Nezdá se, že by byť na okamžik polevil v ostražitosti a rozhodně na tebe nepůsobí zrovna klidně a nad věcí.
„Proč se mi tomu jen nechce moc věřit,“ poznamená při tvém ohrazení se a svalení veškerých zásluh za tohle všechno na Lukyana. „Hm… No… To je teď stejně jedno,“ odmávne to rukou, zatímco sleduje, jak na sobě snažíš urovnat bagáž, která ti při tom prudkém pohybu sjela málem z ruky na zem. Bolavé svaly se okamžitě ozvou a nepříjemné tahání v šíji ti napovídá, že by sis opravdu potřebovala aspoň na chvíli sednout.
Vzápětí povytáhne obočí a věnuje ti ten lehce užaslý výraz podbarvený nevyřčenou otázkou, jestli opravdu myslíš vážně, že se s ním zrovna teď a tady budeš o něčem dohadovat. „Co nemůžu? Nechat se tady s tebou chytit? Nechat tě, abys tady pobíhala a nechala se chytit sama? Vážně, Elo,“ potřese divoce hlavou a jakkoliv se snaží kontrolovat, tak na něm stejně poznáš, že ho setkání s tebou rozhodně nenechalo chladným. A těžko říci, zda je o tebe nebo o způsob, jakým jste na sebe narazili… „No, asi budeme muset být méně vybíraví, co se týče nějakého úkrytu, ale to se… Zvládne… Hm, asi… To půjde, to půjde, jen prostě…“ zpozorní a s trhnutím se celý natočí ve směru, kterým jsi přiběhla. Ah, doufal jsem, že s tím Magistrem v patách vtipkuješ,“ kratičce se ušklíbne.
Zaváháš při nabídce pomoci, ovšem čas i okolnosti jsou proti tobě, musíš se rozhodnout rychle. Kain si od tebe bez dalšího zdržování brašny převezme a přehodí si je přes rameno, ačkoliv kratičkou poznámku si k tomu zkrátka neodpustí. Nicméně… Svým krátkým vysvětlením, proč si tu hraješ na soumara, Kaina spolehlivě umlčíš. Na prchavý okamžik doslova zatuhne uprostřed pohybu a… „Jak…“ vydechne a vzápětí sebou trhne. „Ne, to počká. To bude muset počkat. Tak pojď…“ popožene tě, nicméně ty nemůžeš. Ještě ne. Nohavici už máš nasáklou krví, která si stéká po noze. I v botě cítíš nepříjemné vlhko a není těžké si domyslet proč.
„Chviličku? Obávám se, že nemáme…“ ustane v zuřivé gestikulaci, když se pohledem klouzne stejně jako ty k tvojí noze a teprve spatří roztrhnuté kalhoty i všechnu tu krev. Stačí chvíle soustředění a sval ochotně sroste k sobě, stejně tak krvácení ustane. Rána není plně zahojená, ale to nejhorší je pryč. Na rozdíl od vlny únavy, která se do tebe zakousne. Všechno před očima se ti na pár vteřin roztrojí a další úder zvonu ti prošlehne hlavou takovým způsobem jako by někdo použil tvoji hlavu namísto dříku. Ruka ti poněkud zakolísá, přesto zvládneš nahmátnout hrst ořechů a křížal.
Kain… Nijak to nekomentuje, avšak výraz v jeho tvář… Je pro tebe jen těžko čitelný. „Hmm,“ zamručí pouze a s tím od tebe odvrátí tvář. Kápě se mu při tom pohybu sveze z hlavy, ovšem nevrátí i zpátky. Pak už doopravdy vyrazíte z uličky pryč. Kain zaváhá jen krátce, než vzápětí určí směr z uličky ven, jakkoliv měl zprvu zcela určitě v úmyslu jí projít přesně tím směrem, ze kterého jsi utíkala ty. Takhle… Těžko říci, zda Kain opravdu ví, kudy jít nebo jen odhaduje, každopádně okamžitě uhnete z tvého původního směru a je ti naprosto jasné, že ať už vaše cesta vede kamkoliv, tak k bráně to nebude.
„Neměl bych se na to samé ptát i já tebe?“ odpoví ti na otázku otázkou a snad i nakrčí na okamžik obočí. Příliš mu to neulehčuješ, jak čteš z jeho tváře. „Zkomplikovaly, říkáš. To mi zní povědomě,“ přeci jen se lehce ušklíbne. „I když raději bych teď prchal z remízku se stádem divočáků v zádech…“ snad se i kratičce uchechtne. Víc už nedodává, namísto toho popoběhne na znamení, že s tím utíkáním to nebyl tak úplně žert.
Následujících pár minut jen tak tak stíháš Kainovo ostré tempo, kterým se řítíte nočními ulicemi. Dvakrát se i musíte zastavit a vrátit se rychle kousek zpátky, abyste nikoho nepotkali. Začínáš toho mít tak akorát dost, ačkoliv na padnutí ti ještě stále není. Nicméně… Dost možná nevypadáš úplně nejlépe, protože Kain se v jednu chvíli zkrátka natáhne i po druhých brašnách, které s sebou táhneš. „Dej mi je,“ zasykne na tebe jen krátce a netváří se, že by o tom chtěl příliš diskutovat.
Nakonec se zastavíte v jedné z těch užších uliček, a to přímo… U dřevěného dvojkřídlého poklopu v zemi přímo vedle vchodu do jedno z větších domů. Není zamčený, jen zajištěný tyčí. Kain se k němu okamžitě skloní, aby tyč vytáhl a poklop otevřel. Namísto schodů je tam žebřík vedoucí dolů, pod úroveň domu. Sklep? Sklad? Necítíš vlhkost, plíseň ani nic vysloveně závadného, vzduch naopak působí suše. Snad jen… Ta tma, která tam dole čeká… | ||
| |||
 | Mlčeti nad zlato S kápí přetaženou přes hlavu stojím v ústí uličky, na dohled toho zpropadeného domu, a čekám. Prostě čekám, i když jsem Tianovi ještě před chvílí říkala, že to není moudré. Co chvíli se ohlížím ke dveřím, jako by jimi měl každou chvílí projít, ale jinak… čekám. Prostě čekám, i když jsem mu předtím říkala, že to není moudré. Copak bych ho však mohla nechat samotného? S tou cácorou? Přísahám ke všem bohům, že jsem s tou holkou skončila. Ať si dělá, co chce. Ať si tady pro mě, za mě zůstane a magistři ji upálí zaživa. Riskujeme kvůli ní vlastní životy a ona se nám odmění takhle… Čas běží. Pomalu. Rychle. Nevím. Zdá se mi to jako celá věčnost, ale jistě to tak dlouho nebude. Postávat před vybrakovaným domem mi není zrovna příjemné, ale přinejmenším jsem se dostala ze středu křižovatky. Ticho přerušuje jenom přešlapování koni a jejich tiché, avšak nespokojené, odfrkávání, které mě tu a tam přiměje zvednout ruku a pohladit je po krku. „Ještě chvíli,“ promlouvám k nim konejšivě, možná dokonce tak, jak jsem měla k té nešťastnici Adrianě, a vlastně ani nevím, jestli přemlouvám sebe nebo je. Ještě chvíli. Ještě chvíli, opakuji si tak dlouho, dokud ke mně zdálky nedolehne zvuk těžkých kroků doprovázený klapotem koní a drkotáním kol. Naposledy se ohlédnu k domu, ale pak, když se zase otočím a možná dokonce zvážím to, že bych měla vyrazit na nádvoří, přesně jak jsme se s Tianem domluvili, se zpoza rohu ulice vynoří šestice mužů. Vojáků. Magistrů?
Otázka toho, co udělám dál, nikdy nebyla palčivější. Otěže koní sevřu tak pevně, až se mi kůže bolestivě zaryje do dlaní, a přiměji se soustředit na dýchání. Nádech, výdech. Pěkně pomalu. Musím zůstat klidná. Nepropadnout strachu, který mě v té první chvíli píchne na hrudi. Zvládnu to. Nemám na vybranou. Jezdce ani kočár nevidím, ale i tyhle zvuky se přibližují, jako kdyby jenom projížděli vedlejší ulicí. Směřuji k tomu domu ze všech směrů? Pokud ano, pak… si dávají záležet, aby nikdo neunikl. Pátravým pohledem přeletím celou tu ozbrojenou skupinku, ale mou pozornost přitáhne a už nepustí tmavovlasý muž v jejich prostředí. Vypadá… jinak. Ani bych to nedokázala vložit do slov. Ten naléhavý pocit, který cítím, když na sobě ucítím jeho pohled, nemá nic společného s kvalitou jeho oblečení ani skutečností, že na první pohled není ozbrojený. Ne, jde to mnohem hlouběji. Takřka až do středu mého bytí. Ten muž je nebezpečný. Dost možná nebezpečnější než ti za ním. Bezděčně si potáhnu plášť na bok, aby dýka schovaná za pasem nebyla vidět, a klisnu pobídnu trochu více dopředu ve snaze zakrýt náklad hřebce. Skoro to vypadá, jako bych jim chtěla jenom uvolnit cestu a nechat je projít. Ostatně… Proč by měli zastavovat a věnovat mi sebemenší pozornost? Nedělám nic špatného kromě toho, že postávám před tím zatraceným domem a dost možná tu čekám na holku, kterou chtěli ještě ráno upálit zaživa. Dneska se nás ta smůla očividně pustit nechce. Proč já si husa dovolila propadnout dojmu, že bychom jí měli pomoct? Že je to naše zodpovědnost? „Dobrý večer,“ odhodlám se k tichému, uctivému pozdravu, když jsou už muži jenom pár kroků ode mě. Neklopím hlavu, ne; nemám přeci co schovávat a už ta kápě není zrovna ideální, ale… nic dalšího nedodávám. Ne, dokonce i teď čekám, co bude dále. Jestli mi bude stačit jim jenom pokývnout a budu si moct hledět svého, nebo dojde na otázku, co tady vlastně dělám uprostřed noci. | ||
| |||
 | Jako vždy Vysypu ze sebe všechno naráz. I když se mi nemluví nejsnáze, tak prostě mluvím. To mi vždy šlo. I když tohle nebyla zrovna situace vhodná na sáhodlouhé rozhovory. Ať už byl Kain kýmkoliv nebo se mu za poslední rok stalo cokoliv, vypadal stejně ale přitom působil jinak. Jako někdo jiný. Neuhnu jeho podezřívavému pohledu, ale naopak mu vyjdu vstříc. Stejně jako jsem neklopila zrak před Magistrem, nebudu to dělat ani teď. I kdyby Kain byl… Co? Magistr?
Cítím, jak jeho pohled sklouzne z mých očí po mé tváři a pak níže, než… Vysloví mé jméno. Zalapám po dechu, když mě konečně pustí a se zpátky na nohy, v nichž poklesnu, když zároveň přijdu o tu nevyžádanou podporu. „Díky.“ Promnu si otlačený krk a narovnám se, než pohlédnu do tváře mladíka, o kterém jsem už notnou chvíli věděla, že je ve městě, přesto by mě nenapadlo, že se potkáme zrovna za takových okolností. Že to bude on, kdo mě jen tak vytrhne ze stínů?! Ovšem na takové otázky nebyl čas ani prostor, protože dalšími mě zasypal sám Kain.
„Musím.“ Na jeho otázku jen se zamručením pokývám hlavou a natáhnu si zpátky kápi, abych schovala světlé vlasy. „Já za to nemůžu… Jeden mě zamknul v pokoji a pak jsem potkala toho druhého s kuší!“ Povzdechnu si s notnou dávkou frustrace a únavy, než mě osočí z toho, že se tenhle chaos děje kvůli mně. „Co? Ne… Tohle není moje vina!“ Udělám krok dopředu. „Za to může můj společník. Nevím, kde je. Měl na mě počkat s koňmi, ale… No, prostě hádej, jak to dopadlo? Jako vždycky!“ Rozpřáhnu ruce až se mi jedna ze sedlových brašen sveze stranou, takže ji musím rychle chytat a vracet na místo. Z dálky to díky přehnané gestikulaci musí nejspíše vypadat, že se tu hádáme, ale to mě teď netrápí. Tedy pokud nás u toho nebude sledovat ten zatracený Magistr.
„Co… Kam zašít? Ale to nemůžeš přece. Ne když…“ Zarazí mě jeho automatická nabídka pomoci. Pravda, kdyby mě nevytrhl ze stínu, mohla jsem se dostat dál sama, ale… Ale jak to vůbec dokázal?! Opět se vracím k té zásadní otázce, kterou mu ale nepoložím. Stejně jako on se mě teď neptá, jak jsem se vůbec do toho stínu v první řadě sama dostala. „Chtěla jsem najít nějakou opuštěnou budovu nebo stodolu… Dát se trochu do pořádku, než budu pokračovat ven z města.“ Prohodím napůl úst, až to skoro zanikne v tom zpropadeném vyzvánění snad všech zvonů, které ve městě jsou. Přesto… Ne, neodmítnu jeho pomoc. Na to je tohle všechno až příliš známé.
I když na pár vteřin zaváhám, když mě vyzve, abych mu něco podala a zatěkám pohledem kolem nás, nakonec mu podám jedny ze sedlových brašen a trochu si tak ulehčím na straně zraněné nohy. „Hospodu? Ne, nevykradla jsem nic. Můj společník… on se porval s těmi, kteří schválně nachystali tu hranici aby… aby…“ Ostřeji se nadechnu a uhnu pohledem. „Nevypadalo to, že by někoho zabil, ale… Ale mohl.“ Šeptnu nakonec, když si vzpomenu na to jedno nehybné tělo na dláždění.
„Počkej, nemůžu takhle… Ta krev. Dej mi chviličku.“ Skloním pohled ke své noze a zhluboka se nadechnu, zatímco se začnu soustředit na to, abych z místa krvácející rány opět ucítila to známé šimravé teplo. Potřebuji jen chvíli. Chvíli na to, aby se tkáně zcelily a přestalo to krvácet. Ano, mohla bych to obvázat, ale to by snad trvalo ještě delší dobu, než bych našla mezi věcmi obvaz a vše pořádně zajistila tak, aby to hned zase neprosáklo. Takhle… to sice není nejnenápadnější, ale Kain už mě viděl procházet stíny. Tohle už se bude vysvětlovat snáz. Tedy, pokud se bude ptát. Jen co je rána alespoň trochu zatažená, sáhnu do své sedlové brašny pro váček s ořechy a křížalami, které s sebou vozím více z praktických důvodů než snad kvůli mlsání.
„Můžeme jít.“ Hlesnu, zatímco si jich trochu vhodím do úst a vykročím za Kainem, který… Vlastně ani nevím, kam jdeme. Můžu jen doufat, že to ví on.
„Co jsi zrovna tady vlastně dělal? Chtěla jsem tě původně najít, ale… Ale pak se věci zase zkomplikovaly.“ Pohlédnu úkosem mezi tichými kroky k němu a položím tu zdánlivě nevinnou otázku. Avšak… Je to skutečně náhoda, že jsme tu na sebe jen tak narazili? Spletl si mě s někým? Ahh, tolik otázek?! | ||
| |||
|
Nečekané setkání
Elzbieta Nepamatuješ si, že by Sivak o něčem takovém mluvil. Nemělo by to být snad možné. Nemělo…? Přesto se to stalo. Krev ti tepe ve spáncích a bojuješ se silnou závratí, jak se tvé tělo snaží s tou prudkou změnou tlaku i prostředí srovnat. Hlas ti nepříjemně zaskřípe, změněný takřka k nepoznání, když se podrážděně ohradíš vůči, ovšem v tu samou chvíli ti namísto odpovědi prsty sevřou krk a o to pevněji tě přirazí ke stěně domu. Všechno se to děje tak… Rychle. Volnou rukou zajedeš ke svému boku, k bedrům, kde bys měla mít zbraň, ovšem bříšky prstů nezavadíš o jílec, částečně tě blokuje vak uvězněný mezi tvými zády a zdí. Mezitím i rychle pohasne bledá záře rozlévající se pod kůží, ačkoliv stále působí o něco více… Bledě a bíle než ta druhá. Ovšem máš úplně jiné starosti než tohle a ostatně muž před tebou dost možná taky.
Do nosu tě uhodí povědomá vůně, a zatímco ti hlavou problesknou vzpomínky na osobu, ke které se pojí… Je to on. Musí to být on. Kain. I po tom více jak roce odloučení ti nedělá žádný problém poznat ty čisté rovné rysy, dokonce ani modré oči, ač stále žhnou tím nepřirozeným vnitřním studeným ohněm. Nezměnil se. Nepřibyla mu jediná vráska či jizva, sebemenší nesrovnalost, která by tě přinutila zaváhat. Snad jen… Ta krátká vzpomínka. Na tvář v davu. Křik. Nepomohl jí. „Slíbils to!“ Oblečený je celý v černém stejně jako havran, kterého má vytetovaného na zádech. A něco v jeho tváři… Ne, tohle není Kain, kterého jsi poznala v Cziernowodě.
Srdce ti poplašeně bije na poplach stejně jako okolní zvony a ta napjatá chvíle ticha se mezi vámi natáhne. Všimneš si, jak sebou nepatrně cukne, když vyslovíš jeho jméno. Nakloní se k tobě ještě blíže, ve tváři ten napjatý soustředěný výraz… Elzbieta, pokračuješ dál svým jménem. Kain v první chvíli přimhouří nedůvěřivě oči a váš pohled se střetne. Pohledem sklouzne po tvé tváři, vlastně… I o trochu níže pod krk… A překvapeně vydechne, oči rozevřené dokořán.
To už ovšem ze sebe hrneš slova o Magistrech, pronásledování, a hlavně ten prostý příkaz, aby tě pustil. „Elo…“ vysloví tiše tvé jméno a znovu ti pohlédne přímo do očí. A pak, skoro jako by si uvědomil, že tě stále drží natisknutou na zeď a pod prsty přitisknutými k tvým krkavicím mu divoce pulsuje tlukot tvého srdce, rychle od tebe odstoupí. Takřka odskočí.
Jsi volná.
„Jak… Ty utíkáš před Magistrem?!“ nečekaně se na tebe obočí. Skoro až nevěřícně a zhrozeně zároveň. „Zbláznila ses?! Jak… Co tady… Argh,“ jeho hlas se vytratí v zamručení, se kterým se rychle natočí směrem, ze kterého jsi vyběhla. „Počkat, takže to… Neříkej mi, že se tohle děje kvůli tobě,“ krátce rozhodí rukama v tom dramatickém gestu hodného divadelního představení.
„Co?“ zamračí se vzápětí, když mu dojde, jak se na něj díváš. Tváří mu rozhodně projde celá plejáda smíšených emocí, které se nakonec ustálí zpátky v ten soustředěný výraz, se kterým k tobě natáhne ruku. „Pojď, musíme se někam zašít, než přestanou vyzvánět a trochu se to tady neuklidní. Všechno, co má nohy a zbraně je v ulicích a neděje se tu nic pěknýho,“ mluví rychle, možná až příliš rychle, ale dle jeho pohledu, který neustále těká mezi oběma konci ulice i tebou moc dobře ví, že na nějaké rozhovory nemáte čas.
„No tak, Elo,“ pobídne tě vzápětí. „Ah, tos vykradla hospodu nebo co? Dej mi něco, ať tě nemusím sbírat ze země až poběžíme,“ očima sklouzne ke vší té výbavě, kterou máš na sobě naloženou. | ||
| |||
|
Co zlého by se mohlo stát...
Kazandra „Za takové situace bychom neměli dělat víc věcí a podívej se, kde jsme,“ neodpustí si Krisztián poněkud kousavou poznámku, když se ohlédne tvým směrem, nicméně… V další chvíli jeho výraz trochu povolí. „Dobře. Bude to jen chvíle, slibuji,“ dodá o něco tišeji vážným hlasem, a v vzápětí ti zmizí z dohledu v tom děsivě setmělém domě. Jak dlouho mu může trvat projít to tam? Odhaduješ, že otázka pár minut to nebude, ale dost záleží na tom, jak moc důkladný bude chtít. Nebo co tam vlastně najde…
Sama ovšem musíš záhy řešit úplně jiný problém, a to Adrianu, která jako by tě snad ani neslyšela. Takřka nijak na tebe nereaguje, namísto toho letí z koně dolů. Ten pád není pěkný, ale ke tvé smůle a jejímu štěstí se přinutí vyškrábat zpátky na nohy a vlastně to ani nevypadá, že by si něco zlomila. Koně se ti podaří uklidnit celkem rychle na rozdíl od Adriany, která na tebe hledí podobna právě tomu splašenému zvířeti. „Já nedělám žádnou scénu! Jak… Jak můžete…“ zanaříká otřeseně a mimoděk u toho opravdu nepříjemně zvedne hlas, jak se v ní sbírá hysterie a strach. To už se ohradíš ty a okřikneš ji. To poslední, co potřebujete je aby přitáhla pozornost všech z ulice. Už tak máš pocit, že tohle zajisté někoho muselo přitáhnout k oknu, ačkoliv jinak krom vás v ulici nikdo není a ani se sem nikdo nehrne.
„Pusť mě!“ ohradí se dívka důrazně, když s ní trhneš zpátky dozadu, abys ji aspoň trochu zklidnila, ovšem tahle snaha se mine účinkem. Vlastně má na Adrianu opačný efekt, a tak se ti pokusí s křikem vytrhnout. A to se jí… Podaří. Pustíš ji. I pro ni je to tak nečekané, že zavrávorá a málem upadne na zem znovu, nicméně… Aniž by cokoliv dodala, klopýtavě se rozeběhne k domu. Nakonec za ní zůstanou jen otevřené dveře a… Krisztián z tohohle nebude mít radost. Dokážeš si představit, že bude vlastně asi dost naštvaný.
To už ovšem jsi na cestě pryč od domu. Stát v křižovatce je opravdu hloupé, potřebuješ zapadnout někam, kde nebudeš tolik na očích. Zataháš za otěže obou koní, abys je přiměla následovat tě a vzápětí s nimi zmizíš v jedné z ulic. Je to ta, kterou jste sem přišli. Zastavíš se v temném stínu u jednoho z krajních domů, tak abys byla aspoň trochu krytá a nenápadná – a zároveň neztratila z dohledu dům Adrianiny tety.
A čas běží. Společníky ti jsou jen unavení frkající koně a naoranžovělý měsíc visící nad střechami domů. Těžko říci čím to je, ale takhle nad městem ti připadá o něco větší a snad i sytěji zabarvený. Jeho bledá záře se odráží od střech domů a částečně osvětluje křížení ulic. Z domu se neozývá žádný křik, ba ani hysterický jekot či zvuky napovídající, že to Krisztián nevydržel a teď nahání Adrianu někde po domě se svícnem v ruce.
Co ovšem slyšíš jasněji, než tlukot vlastního srdce je zvuk těžkých kroků, které se rychle blíží. A rozhodně nepatří jen jednomu člověku. A dokonce ani dvěma a dost možná by i odhad tří byl mimo. To celé protkává o něco vzdálenější klapot kopyt, možná i drkotání kol? Těžko říci, špatně se to odhaduje, zda jen někdo projíždí vedlejší ulicí nebo… Na konci ulice, ve které stojíš a čekáš, se namísto odpovědi objeví hned celá skupina lidí. Může jich být… Napočítáš šest lidí. Koně ani kočár nikde nevidíš, ale máš pocit jako bys slyšela… Možná vážně jen někdo projíždí vedlejší ulicí. Nebo se blíží sem stejně jako muži.
Nemusíš si tu blížící se skupina kdovíjak prohlížet ani jejich směrem mhouřit oči. Vidíš je vcelku jasně. Pětice z nich působí… Úplně obyčejným dojmem ne. Stráže to nejsou, svým vzezřením ti připomínají spíše vojáky – snad jen bez stejnokrojů a uniforem. Nikdo z nich na sobě nemá výraznou zbroj, snad jen trochu kůže a lehkou prosívku pod kabátcem. Ovšem jsou ozbrojení, tím si seš jistá. V jejich popředí se drží vysoký muž oděný v těžkém koženém kabátci. Polodlouhé vlasy má tmavé stejně jako oblečení, avšak na rozdíl od zbytku ti nepřipadá ozbrojený. Vlastně… Působí takovým tím pánovitým dojmem. Oblečení je kvalitnější, než má zbytek mužů, kůže bot o něco jemnější a vše dokonale čisté, takřka bez poskvrnky. Přesto se drží rovný v zádech stejně jako ten voják a jeho pohyb je plynulý, jistý…
Po zádech ti přelétne mráz.
Nevíš, kdo to je, ale dle pohledu, který na tebe už z dálky upře…
Tohle nevěstí nic dobrého.
| ||
| |||
| Osudová setkání Netuším odkud se vzal ten Magistr přede mnou, ale nehodlám to ani na chvíli zjišťovat. Jeden přede mnou, druhý brzy za mnou. Dnes opravdu nemám svůj den. První úkol bez dozoru mistrů a jak se to celé během pár okamžiků zvrhlo v katastrofu. Nemám teď ale zrovna moc prostoru lamentovat nad nepřízní osudu. Muž přede mnou o mě ví a já… Já mu nehodlám dát příležitost k čemukoliv. Prostě se jen chci odtud dostat. Nikomu jsem nic neprovedla a… Ne, nedělám si iluze, že by tahle argumentace před Magistry obstála. Ne tehdy v hostinci a zcela určitě ne teď. Ostatně ta rána na noze toho byla jasným důkazem. A že mířil před tím výš…
Nadechnu se a jedním dlouhým krokem vykročeným vstříc postavě přede mnou vejdu do stínu. Ucítím to pnutí, které se s tím pojí. Nejenom na kůži, ale také v mysli, která je nakonec namáhaná více než samotné tělo. Musím být opatrná. Nesmím se zaseknout mezi světy nebo ještě hůř něco ze sebe tam nechat. Tehdy, když mi o tom povídal Sivak, mi to přišlo poněkud nereálné, ale čím více jsem trénovala a jak jsem se častěji dostávala na hranici svých sil, zažila jsem situace, kdy to mělo k hladkému vyklouznutí ze stínů daleko.
Dnes to ale ještě zvládnu. Ještě pár skoků! Svět kolem zešedne a zůstanou z něj opět jen ostrůvky stínů, mezi kterými se plouží stínové siluety. Avšak ta jedna, co by mi měla být nejblíže tu není. Nedokážu si to vysvětlit. O tomto mi Sivak neříkal. Že by někdo neměl svůj odraz ve stínové říši? To bylo pro mě nová. Avšak… Ať už to bylo jakkoliv, nebylo to něco, nad čím bych si teď zalamovala hlavu. Musela jsem pryč. Pryč od toho zvuku kroků a disharmonického hluku bijících zvonů, který ze záhadných důvodů sílil i zde. Proč… zatraceně proč? Zamračím se, ale to už pohledem najdu černý stín, který vypadá slibně na to, abych se z něj vynořila. Byly jako nahodile vysekané díry v ledu. Stačilo se k nim jen dostat a vynořit se. Nebylo na tom nic až tak moc…
A pak zahlédnu něco, co jsem tu ještě nikdy neviděla. Modrou barvu uprostřed monotónní šedi. Záblesk modrých očí mě na moment naprosto vyvede z rovnováhy a já se zarazím uprostřed pohybu a zůstanu na ten zvláštní jev překvapeně zírat. Avšak nejsou to jen oči, které tu jsou. Až příliš pozdě si všimnu ruky, která sevře můj oděv a trhne mnou dopředu? Ven? Nevím… Najednou je všude tma a svět se zvláštně točí stejně jako můj dnes těžce zkoušený žaludek.
A pak ucítím, jak se mnou někdo praští o zeď. Magistr! Mohl mě Magistr vytrhnout ze stínů? Co? Jak?! V hlavě mám zmatek, zatímco si teprve uvědomuji, kde že to jsem a že mě drží… ten Magistr, který se před tím vynořil v uličce přede mnou.
„Tsss… Pusťte mě!“ Zaprskám podrážděně, ale to už se jeho prsty sevřou kolem mého krku a stejně tak mi chytí jednu z rukou. Ne, tohle nevypadá dobře. Vůbec to nevypadá dobře! Zazmítám se, ale drží mě moc pevně. Stále mám ale ještě jednu ruku volnou… Tu, která stále ještě lehce září dohasínajícím mléčným světlem. Tu, která je a není moje. Zajedu s ní k mým zádům, tam k opasku, kde je kromě mečů také upnutá dýka, ale dostat se tam přes všechny ty věci, kterými jsem ověšená se ukáže jako docela výzva.
Do zad mě tlačí ostrá hrana nějakého krámu z toho zpropadeného vaku a mě v hlavě běží jen naprosto zcestná myšlenka, cože by to mohlo být. To už se ale muž skloní blíže ke mně a já potáhnu nosem vzduch, abych… něco mi v hlavě zacinká při té známé vůni. Je povědomá. Velmi dobře povědomá. Necítila jsem ji už ale opravdu dlouho. Volná bíle zářící ruka přestane šmátrat za zády a sevře se kolem zápěstí ruky, která mě drží za krk, zatímco se kápě muže přede mnou trochu sveze níž a já pohlédnu do tváře, kterou znám. Ovšem ten úsměv, který k ní neodmyslitelně patřil, bych tam hledala marně. „Hmm...Nikdy by mě nenapadlo, že se mi bude líbit to, že mě přeprala holka. Už jsem ti říkal, jak moc zajímavá jsi, Elo? Příště to už tak snadné ale nebude.“
„Skutečně?... Skutečně si myslíš, že máš šanci? Tedy nechci ti brát iluze hned, ale… Někdy věci nejsou tak snadné, jak se na první pohled zdají. Mám ti snad dopřát nějakou výhodu, aby to bylo vyrovnanější?“
„K-Kaine?“ Dostanu ze sebe přidušeně a přeci jen se mi z těla vytratí porce napětí. Je to Kain. Je to přeci Kain. Ten by mi neublížil. Ať už byl kdokoliv, ani on tehdy netušil, kdo jsem byla já. Ale to přeci nevadí. Nebo…? „To jsem já…“ Shrnu si kápi alespoň částečně z hlavy a do stran se rozletí světlé prameny vlasů. „Elzbieta.“ Dostanu mezi mělkými výdechy a nádechy ze sebe své jméno. Je to celé silné deja vu. Jen tentokrát nemám zavázané oči a Kain se tváří tak… vážně.
„No tak… Pusť mě. Musím pryč! Ten Magistr… Je za mnou.“ Zašilhám směrem, odkud jsem před tím slyšela ty neustále mě pronásledující kroky. „Pusť!“ Zavrtím se pod jeho sevřením.
„Kdo jsi? Nevím to… A ani mě to nezajímá. Kaine, co blázníš? Musel sis mě s někým splést. Vůbec netuším, co jsi zač. To musí být nějaký omyl. No tak, pusť mě.“
A co když nebyl. Co když… Mohl být Kain Magistr? Tu ženu na hranici… také ji nechal uhořet. Neudělal… nic, i když to slíbil. Slíbil jí to. Zní mi v hlavě její bolestivý křik a já jen přimhouřím oči, jako kdyby mě chytil bolehlav, ale pak se mi rozšíří nefalšovaným strachem, když je k němu opět upřu. Kain by opravdu mohl být Magistr… Všechno to sedělo… To černé oblečení. Ta scéna u hranice. Ty schopnosti… Srdce mi přidá ještě na rychlosti, i když jsem netušila, že je to možné.
„A možná právě naopak, Elo. Někdy je naopak dobré být přímo tam, kde se něco semele,“
A tak, pokud mě snad nepustil, se zapřu nohama o stěnu, abych se od ní odtlačila i s ním nehledě na mé zranění a pak jej praštím loktem do napřažené paže, kterou mě drží pod krkem. Tohle nás ve společenství taky učili, jak se dostat z takovýchto situací. Nutno podotknout, že na Volcha jsem to nikdy aplikovat nemohla, ale na Kaina… Magistra? Ne, nechtěla jsem mu ublížit, ne moc, ale zase jsem to nemohla jen tak vzdát. Bude mi stačit, když mě pustí a pak… Uteču? Nevím… prostě nevím. Budu to muset zkusit. Nějak. | ||
| |||
| Frustrace Kam pojedeme? A co uděláme pak? Jsou to správné otázky, ale… ale odpovědi na ně připravené nemám. Netuším co dál, a tak jenom neurčitě trhnu rameny. Z plánu, že Adrianu hodíme na krk někomu jinému, nezůstalo takřka nic a nechat ji teď napospas osudu bude… těžší. Byla to chyba. Měli jsme ji prostě vysadit před branou. „Tiane… Tiane, no tak! Neměli bychom se za těchto okolností rozdělovat,“ zkusím to ještě jednou a důrazněji, ale to už se otočí na znamení, že o tomhle diskutovat nehodlá, a zamíří ke dveřím. To nemůže myslet vážně! Frustrovaně semknu rty a ještě jednou se rozhlédnu rozhlédnu po okolí, než kapituluji. Dnes již potřetí. „Tak dobře,“ pospíším si s dalšími slovy, „počkáme na tebe u toho nádvoříčka se studnou. Vedle toho modrého domu?“ Radost z toho nemám ani v nejmenším, ale… Je to Krisztián. Zvládne se o sebe postarat. Nezbývá mi než mu důvěřovat, protože postávat tady před domem dobrý nápad opravdu není. A rozdělovat se také ne. Zatraceně. Ještě chvíli hledím na dveře, než pomalu potáhnu koně a přiměji je se otočit. Dívka v sedle je celá zkoprnělá, jak jí nejspíše začíná docházet, co se vlastně děje, a… pak se zničehonic probere k životu. K mé věčné smůle. „Prostě na něj počkáme o kus dál,“ zopakuji pevným hlasem. „Není to tu bezpečné. Hm. Mohli, nemohli… To je teď jedno. Adriano, potřebuji, abys…“ … zůstala klidná. Ani to nedořeknu. Protože proč by mě tu měl někdo poslouchat, že? Jeden jako druhý. Dívka se zničehonic vrhne z koně dolů, rozplácne se na zemi a z hrdla jí uteče vyjeknutí tak hlasité, až mám sto chutí ji jednu vrazit. Jestli sem přitáhne bezpečnostní složky, tak končím. Prostě končím. Ať si poradí sama. Potáhnu otěže hřebce, aby ta hlupačka ještě neskončila na kaši pod koňskými kopyty. To by mi tak ještě scházelo. S konejšivým „ššš“ natáhnu ruku a pohladím zvíře po dlouhém krku. Tak… Tak, hodný. Přinejmenším někdo tady má rozum, viď? Jenom je poněkud nešťastné, že se to momentálně dá říct jenom o těch se čtyřma nohama a kopyty. „Zvládneš vstát?“ zeptám se dívky, aniž bych jí projevila sebemenší známku soucitu nebo snad lítosti nad tím, jak si ošklivě natloukla. Nechtělo se po ní nic víc, než aby zůstala v sedle a nepřidělávala mi problémy, ale ona… ona nezvládne ani to. Teď už se pohnout musíme. Ještě by se mohl někdo vrhat dáme v nesnázích na pomoc a… Uhh. To už to opravdu zase brečí?! „Prosím tě, nedělej tady další scénu. Prostě… Prostě se věci mají tak, jak se mají. To už nezměníme. Tak nám to ještě nekomplikuj.“ Jako bych mluvila do zdi… Ta holka mě vůbec neposlouchá. Sotva se vydrápe na nohy, tak se klopýtavě rozeběhne ke dveřím a já musím pustit otěže klisny, abych jí vůbec stačila zachytit za paži. Nevybíravě jí trhnu směrem vzad a přiměji ji zastavit. „Adriano! Ticho,“ obořím se do dívky ostře a dosti necitlivě, ale ten křik… uprostřed křižovatky… pod všemi těmi okny… Mohla bych ji rychle a relativně bezbolestně zpacifikovat. Přehodit její bezvládné tělo přes koně. Odtáhnout ji do bezpečí a na nic se neptat. Představa, jak se však táhneme s bezvědomou dívkou a pak to musíme vysvětlovat zvědavým kolemjdoucím, mě spolehlivě zabrzdí. Pustím ji. Prostě… ji pustím. Ať si dělá, co chce. Přetahovat se tady s ní nehodlám. Už tak kvůli ní naprosto zbytečně riskujeme a… S ostrým odfrknutím si honem přetáhnu kápi přes hlavu a znovu zachytím otěží kulhavé klisny, než by se snad stačila i ona pomást. Ale jak už jsem říkala, dnes mají rozum zřejmě jenom naši čtyřnozí společníci. Tak či onak s nimi někdo musí zůstat a… a tak pokračuji směrem, který jsem předtím Tianovi sdělila. Ani nehodlám zajít tak daleko, jenom popojít těch pár kroků a dostat se alespoň z úplného středu křižovatky, protože… protože za těchto okolností ho tady nechat samotného nemůžu. Ne, pokud se z domu vzápětí ozve další řev.
| ||
| |||
|
Za dobrotu...
Kazandra Když se tak rozhlédneš po prostranství široké ulice, najdeš bezpočet oken i míst odkud by vás mohl sledovat prakticky kdokoliv. Dům Adrianiny tety stojí v křížení dvou ulic, tedy všem na očích. Stejně jako vy, když se zastavíte v prázdné křižovatce. Všimneš si, že bíle omítnutý dům patří jednoznačně k těm nejhonosnějším, zajisté se zde při jeho stavbě a zařizování nijak nešetřilo. Mosazné zlatě se lesknoucí kličky, složité kování na masivních dřevěných dveří. Všechno je čisté, upravené… Až na ten vylomený zámek a pootevřené dveře, které doslova křičí, že je něco… Špatně… Hodně špatně. Máš pocit jako by se v jednom z oken nalevo od vás pohnul závěs… Možná jen služka? Těžko říci.
„A kam? Vezmeme ji s sebou do hostince a… A co? Nemůžeme se s ní tahat po městě… Navíc když nevíme, o co tu jde,“ oponuje ti okamžitě Tian, kterého tvá slova sice zastaví uprostřed kroku, ovšem nikoliv úmyslu. Neujde ti podrážděný tón jeho hlasu, který ti snadno napoví, že má téhle situace už tak akorát plné zuby. „Jen se podívám dovnitř, co se stalo a hned od tam zmizím. Pak se rozhodneme, co dál… Ano, Kaz? Budu opatrný,“ potřese hlavou, nicméně zní tak jistě a samozřejmě… „Ale máš pravdu, pokud nás tady někdo uvidí… No,“ nespokojeně mlaskne. „Tak poodejděte trochu dál, najdu si vás,“ navrhne ti okamžitě.
V další chvíli na znamení, že to není úplně něco, o čem by hodlal s tebou diskutovat se otočí a rychlým krokem pokračuje k vylomeným dveřím, abych se vzápětí protáhl škvírou mezi nimi hbitě dovnitř a zmizel ti z dohledu.
„P-počkat… Co… Co se děje?“ to už se mezitím začne probírat Adriana z toho šoku, který v ní zanechal váš krátký rozhovor. „O čem… O čem to mluvil? Přeci… Co se stalo? Tetička přeci…“ hlas jí na okamžik odumře v hrdle, jak jí začne pomalu docházet, co se zřejmě děje. S očima rozevřenýma dokořán hledí na ty pootevřené dveře a vypadá jako by se o ni znovu pokoušel pláč. „Ale to přeci… Nemůže… Nemohli…“ vykoktá ze sebe dívka roztřeseně.
S těmi slovy se i odhodlá pohnout se – a k tvé vlastní smůle, zlosti a vlastně všemu, co v tobě vyvolává průběh dnešního strašného večera – seskočí z koně dolů. Tedy… Spíše se o to pokusí. Ve skutečnosti akorát přehodí nohu přes nohu a v další chvíli místo ladného doskoku na zem – nebo vlastně jakéhokoliv doskoku – s sebou praští na kamennou dlažbu jak pytel brambor.
Dokážeš si představit, že Adriana na koni asi mockrát v životě neseděla, ostatně sama na něj ani nedokázala vylézt. K tomu únava, vypětí… Dopad na zem je tvrdý, až to zaduní. Tedy zadunělo by, kdyby ten zvuk nesplynul s bolestivým vyjeknutím Adriany. Kůň s polekaným zafrkáním pohodí prudce hlavou a poskočí, zatímco se dívka s kňučením a bolestínským zavzlykáním pokusí zvednout na rukách a nějak se sesbírat. Zdá se, že si nic nezlomila, ale sedřela si zcela jistě kolena, ruku a máš pocit, že zahlédneš čerstvou krev i na její tváři.
Přesto při tom všem stresu… Se rozechvěle vytáhne zpátky na nohy jen proto, aby pokračovala do domu. Doslova se tam pokusí vyběhnout a pokud se ji pokusíš zastavit… Úplně obyčejně se na tebe utrhne, abys ji hned pustila a nechala jít! A nejen obyčejně… Ale i poměrně dost nahlas… | ||
| |||
| Plané naděje Je to hloupost. Taková hloupost. Oba to víme, a přeci… kapituluji. Znovu a zase. Jednu laskavost následuje druhá, jako by někdo strčil do seřazených kostek domina a ty se teď jedna po druhé řítily k zemi. Jenom doufám, že nebudeme následovat i my. Zachmuřeným pohledem tak ještě jednu přelétnu dívku, než nad tím odevzdaně potřesu hlavou. Proč já to dělám… Lepší pokoj nám za tyhle komplikace nestojí. A že bych se chtěla s madam Aurélií dohadovat o odměně za záchranu života její neteře, se také říct nedá. Lepší bude, když na nás zapomenou. Obě. Už tak jsme na sebe upozornili stráže a, pokud se budou magistři vyptávat na jistou světlovlasou dívku na útěku před spravedlností, dost možná by mohl vyplavat i popis nás dvou. Byla to… taková hloupost. „Prostě ji tam jenom vysadíme,“ povzdechnu si, když na sobě ucítím Tianův pohled. Netváří se nadšeně, ale zároveň proti mému rozhodnutí ani nic nenamítá. Stačilo by málo, abych od tohohle upustila, a popravdě bych mu to ani nevyčítala. Naopak. Potáhnu koně za otěže, zatímco se rozejdeme potemnělou ulicí Glogau. Pohled stočím k tmavovlasému mladíka a koutky mi pobaveně zacukají, když utrousí těch pár střízlivých slov. Dobré skutky… To by mě nikdy nenapadlo, že zrovna já k nim budu mít sklony. Ani teď nezapomínám na Wertherova slova. Pokud ovlivním život někoho jinému, dávám mu tím právo ovlivnit můj život. V dobrém i ve zlém. A ne nadarmo se říká, že žádný dobrý skutek nezůstane po zásluze potrestán a… Chm. Tady to končí, rozhodnu se v duchu. Už tak jsme toho pro Adrianu udělali více, než jsme měli, a to, že ji dovedeme k té její tetičce Aurélii, je poslední dobrý skutek dne. Týdne. Měsíce. Pokud se tady motají magistři, nemůžeme takhle hloupě riskovat. Jistě by se to vysvětlit dalo. Celá ubrečená a zablácená se nám vrhla do cesty, pomotala nám hlavu těmi svými nesmysly a my coby hodní pocestní jsme jí jenom chtěli dostat do bezpečí k rodině, ale… ale zrovna nám by takováto pozornost mohla zadělat na pořádný malér. Takže tímhle to končí. Více pro ni udělat nemůžeme. Zkrátka nemůžeme. „A tentokrát si jsi jistá, že je to tudy?“ neubráním se poněkud zahořklé, netrpělivé otázce, když nás dívka žene mezi měšťanskými domy a mně neunikne, že v uličkách Jihovýchodní čtvrti poněkud tápe. Tuhle ulici už jsme jednou křižovali. Atmosféra ve městě je zvláštní. Nepříjemná. Jako by se něco chvělo ve vzduchu a není to jenom štiplavý zápach spáleniny, který nevěstí nic dobrého. Nikdo se po nás neohlíží, vlastně si každý dává záležet, aby nepřitahoval pozornost a co nejrychleji se dostal do pomyslného bezpečí domova. Vidím to ve tvářích kolemjdoucích. V jejich napjatém držení těla. Bojí se. Občané Glogau se bojí. Je to právě tenhle strach, který by nám mohl způsobit snad i větší nepříjemností než přítomnost magistrů. Strach dokáže lidi dohnat k nejrůznějším zvěrstvům. Tady. Za tím rohem. No, konečně. Zaťatá ramena mi povolí úlevou, jak už je chvíle, kdy se Adriany zbavíme a rozloučíme se, na dohled. A tentokrát se ta nešťastnice neplete. Záhy se před námi objeví velký bílý dům se zelenými okny, avšak vylomený zámek ve dveřích mě přiměje zvolnit krok. Tohle… nevypadá dobře. Zatraceně. Otěže v dlani sevřu pevněji, zatímco pohledem zapátrám po okolí. Po oknech sousedních domů, ústí uliček a vlastně jakémkoliv bodu, odkud by nás mohl někdo beztrestně pozorovat. Postávat před domem, který jenom před pár hodinami vybrakovali magistři – nebo hůře, vyděšení místní – není… nejlepší první dojem. Než se však stačím rozmyslet, Tian mi do volné ruky vtiskne otěže i druhého koně a… „Tiane,“ zasyknu, když se otočí k vylomeným dveřím, a doprovodím ten zvuk zamítavým zavrtěním hlavy, „měli bychom pokračovat. Pokud nás tady někdo uvidí, bude se to špatně vysvětlovat.“ V tom domě… nebude nic než neštěstí. Postávat tady, nebo ho prohledávat, nás dostane jenom do potíží. Zkrátka… Zkrátka byli magistři – nebo místní, na tom už nesejde – důkladnější, než jsme doufali.
| ||
| |||
|
O kočkách a myších
Elzbieta Chvíle odpočinku ti zní čím dál více lépe. Někde vydechnout a ošetřit si nohu. Možná si ji nechat rovnou zahojit a najíst se z vašich zásob, abys dorovnala aspoň něco málo ze ztracených sil. Kdo ví, třeba mezitím přestane i to neustálé vyzvánění, skrze které už pomalu nejsi schopna vnímat ani vlastní tlukot srdce. Ne, takhle to až k bráně rozhodně nezvládneš, naopak si koleduješ o malér, pokud v tom budeš pokračovat. Sivak tě před tímhle důrazně varoval. Tou lepší variantou bylo zaseknout se ve stínovém světě celá, tou horší nechat tam kus sebe. Doslova. Mohlo to mít poměrně ošklivé následky, ať už fyzické či mentální.
Jenže… Nedostaneš na výběr. Myšlenky i úvahy ti rázně přetne přítomnost další osoby v uličce. Je to smůla, zatracená smůla i načasování. Opravdu jsi ho neviděla? Jeho stín? Přicházet ho? Zastínil ho snad roh budovy? Je to celé tak zvláštní až z toho mrazí, ale nemáš čas na zbytečné přemýšlení. Muž je oděn celý v černém, má kabátec i plášť, kápi přetaženou přes hlavu. Jak stojí zády k světlu, tak nejsi schopná prohlédnout stín skrývající jeho tvář – ovšem to ani nemusíš. Tři černí koně. Tři Magistři. Jsou to vlastně dost jednoduché počty a pohled na meč u jeho pasu tě v tom jen utvrdí.
Dva sáhy není žádná vzdálenost. Dá se překonat hladce jedním dlouhým překrokem. Navíc ten holohlavý Magistr, který ti po sobě zanechal památku a dost možná to byl právě on, koho jsi měla v patách namísto loveckého psa, byl také rychlý. Dva sáhy by pro něj byly nic, jak ti ostatně už dokázal. I tak krátká poznámka, tiché povzdechnutí by tě mohlo přijít draho.
Ding dang, ding dong…
Pohneš se rychle směrem k Magistrovi – dříve než stačí on vystartovat po tobě. Ovšem nesaháš po zbrani, ale po stínu. Vklouzneš do něj a celá s ním během úderu srdce splyneš. Tentokrát cítíš na kůži podivný tlak, skoro jako by ses ponořila příliš hluboko. A v uších ti stále vyzvání. Ten zvuk jako by se tentokrát nestáhl, naopak ve stínu ještě více vnímáš jeho tahající disharmonii, nepravidelný chaotický rytmus hned několika zvonů slévajících se dohromady.
Není to ovšem jediné, čeho si všimneš, když splyneš se stínem.
Magistr zmizí. Jeho silueta… Tam není. Nevidíš ji nikde ve stínovém světě. Jako by to byl jen přelud. Byl? Mohla tě oklamat vlastní unavená mysl? Jenže to už jsi v pohybu. Ať už byl skutečný nebo ne, ozvěna těžký kroků v tvých zádech se blíží. Rychle si tak vybereš vzdálený ostrůvek temnoty, do kterého potřebuješ skočit a…
… v šeru kolem tebe se něco zaleskne jasným modrým světlem. Oči. Zářivě modré oči, ve kterých doutná to studené jasné světlo. Barvy sem nepatří. Jsou zde cizí. Stejně jako ruka, která se vynoří zdánlivě odnikud a drapne tě za klopu kabátu. Zatmí se ti před očima a na pár vteřin netušíš, kde je nahoře a dole na kolik silní závrať se tě zmocní. Vytrhl tě ze stínu. Někdo tě… Vyškubl ze stínu pryč.
Vnímáš, jak ruka sklouzne z klopy ke tvému krku a silně jej sevře mezi prsty, zatímco ta druhá tě chytí za ruku. Opožděně ti dochází, že tě tiskne k hrubé zdi domu. Do zad tě nepříjemně tlačí vak, ve kterém musí být něco tvrdého s ostrou hranou, protože se ti to nyní zarývá do páteře. Jen brašnám, kterými jsi ověšená vděčíš za tu trochu prostoru, co vznikl mezi tebou a tím mužem.
Oči mu stále doutnají tím nepřirozeným modrým světlem, a jak se nad tebou sklání, zatímco pevně svírá tvůj krk, tak…
… vnímáš teplo, které z něj sálá, i zvláštní vůni splétající v sobě pižmo, pot, bavlnu, železitou vůni oleje na zbraně a zimolez…
Kápě se trochu sveze z tváře, na kterou dopadne mihotavá bledá záře oranžovaného měsíce visícího vysoko na nočním nebi. Zpod černé tak vyvstanou světlé dlouhé vlasy i povědomé rysy pohledné mužské tváře…
„Hmm...Nikdy by mě nenapadlo, že se mi bude líbit to, že mě přeprala holka. Už jsem ti říkal, jak moc zajímavá jsi, Elo? Příště to už tak snadné ale nebude.“ | ||
