Andor.cz - Dračí doupě online

Kazandra

„Možná neřekla, možná neví, ale rozhodně není ve stavu na nějaký výslech,“ podotkne Tian zamračeně a potřese u toho krátce hlavou. Snadno na něm poznáš, že z toho stejně jako ty nemá ani trochu radost. Už takhle bylo těžké z vyděšené dívky dostat v jejím rozrušení něco konkrétního. A i to, co vám řekla… Ať nad tím přemýšlíš ze všech stran, tak neustále narážíš na slepá místa nebo věci, které ti nedávají smysl…

Krisztián se nevesele ušklíbne. „To je trefné přirovnání,“ poznamená polohlasně, zatímco ti hlavou běží vzpomínka na Wertherova slova, která se ti nečekaně vrátí a připomenou ti, jak se věci mají. A tak pokračuješ dál. Tohle je těžké rozhodnutí, ovšem musí padnout. Víš to stejně dobře jako Tian.

Sotva tak domluvíš, tak souhlasně kývne hlavou. „Ne, to nejsme…“ přitaká, i když úplně nepůsobí, že by se mu snad kdovíjak ulevilo. „Vezmeme ji s sebou a vysadíme ji v Glogau. Nebo před městem. Baronet měl ve městě určitě spoustu známých, za kterými by mohla jít a… Zbytek jde mimo nás,“ konstatuje a vyčká si na tvůj souhlas nebo připomínky.

„Hmm… Tohle zvládneme, Kaz. Není důvod se čehokoliv obávat, nic jsme neprovedli,“ dodá s pohledem upřeným do tvé tváře a snad se na okamžik i náznakem pousměje navzdory rozhodnutí, které jste učinili.

Vzápětí se otočí a vykročí zpátky ke koním, u kterých poslušně čeká Adriana. Dívka se nervózně kouše do rtu a napětí z ní sálá už na dálku. Zatěká vystrašeným pohledem z jednoho na druhého, ale neodváží se promluvit první. Namísto toho jen tiskne dlaně ke krku koně a působí, že by se nejraději celá schovala do jeho zákrytu.

„Dobře. Vezmeme tě s sebou k městu. Před branou se rozdělíme a každý si půjdeme vlastní cestou, určitě chápeš proč…“ chopí se slova jako první Krisztián.

Dívka zamrká a… Rozhodně nepůsobí, že by z toho měla radost. „Ale… Já…“

Tian se v tu samou chvíli zamračí, poznáš na něm, že toho má už tak akorát… Dost. A nejde snad ani o děvče jako o celý tenhle smolný den, kdy se na vás už od rána lepí nehody a nepříjemnosti. „Žádné ale, ber nebo nech být. Do Glogau potřebujeme dojet a pak… Taky bychom tě tu mohli nechat,“ povytáhne obočí. „Určitě znáš ve městě někoho, kdo tě vezme takhle navečer k sobě a pomůže ti,“ pokračuje dál a ostrý tón jeho hlasu naznačuje, že o tom nemíní diskutovat.

Adriana se okamžitě podívá po tobě jako by snad hledala zastání, ale… Marně. Všimneš si, jak se jí oči opět zalijí slzami, ovšem rychle si je otře rukávem a ztěžka polkne. „Dobře, já… Dobře, děkuji. Asi… Asi bych mohla za tetičkou,“ hlesne tichounce.

„Výborně,“ konstatuje Tian a přejde ke koni i Adrianě. Nicméně… Že mu děvče není úplně lhostejné dokáže vzápětí tím, když si bez dalších slov odepne plášť a přehodí ho dívce přes ramena. „Hm, zapni si to. Tady…“ tak trochu rozmrzele si povzdechne a otočí se vzápětí k tobě. „Jak to uděláme? Takhle daleko nedojde. Můžu ji vzít na svého koně a jít pěšky. Nebo vy dvě pojedete společně na mém koni a já si vezmu tvého, ať jí nezatěžujeme moc tu nohu,“ zeptá se tě. Nelze si nevšimnout, že úplně nebere jako možnost, že bys snad měla jít pěšky ty.

Ať už se rozhodně a domluvíte jakkoliv, tak Adrianě pomůže na jednoho z koní a vyrazíte po cestě dál. Glogau už jistě nemůže být daleko… Snad do hodiny jízdy? Nezbývá než doufat, důsledky tohohle dlouhého dne začínáš pociťovat i na sobě. S únavou přichází i hlad a do toho tě začíná bolest hlava. A tma kolem vás stále víc a víc houstne na znamení, že se den přehoupl v pozdní večer…

Cesta zpátky

Sbírám se ze země, zatímco se mi v hlavě protáčí kaleidoskop obrazů a vzpomínek. Některé jsou mé a jiné… ne tak docela. A v některých je ta stejná tvář, kterou jsme viditelně znaly obě, ale pokaždé je jiná. Tohle nebyl Kain, kterého jsem si pamatovala z Cziernowody. Ten usmívající se mladík v barevném oděvu. Ale od té doby uplynul už rok a půl. Ani já nebyla stejná jako tehdy. Do čeho se jen tentokrát přimotal? Co jí slíbil? Slíbil jí, že ji odtud dostane? Zachrání jí? Výměnou za co? Jak dobře se znali… I když jsem ve skutečnosti nevěděla, kdo opravdu Kain je, nezdál se mi tehdy jako někdo, kdo by jen tak sliboval věci do větru… I když, smrtelně vážný také zrovna nebyl a… A raději se vydrápu na nohy a uhnu pohledem od hranice a čtveřice mrtvol.

Nechápala jsem to. Pokud je Magistři museli upálit kvůli… čemu vlastně? Purpuru? Podezření na nákazu? Tak je před tím mohli setnout. Oběsit. Prostě cokoliv, aby nestáli přímo v horoucím ohni. Stačí přeci spálit těla, aby se nákaza nešířila, nebo proč bylo třeba takové kruté představení? Nedovedla jsem si představit, co by jej ospravedlnilo.

Ještě jako malá jsem v táboře zaslechla zkazky o tom, že se hranice daly naskládat různě. Většinou se odsouzenci udusili ještě, než se k nim dostaly plameny. Byla to milosrdná smrt v porovnání s tím, co proběhlo zde.

V ústech mám kyselo, zatímco se naposledy ohlédnu po tělech a vím hned moc dobře, které patřilo rusovlásce. Dívce s ohnivými vlasy, která našla svůj konec v ohni. Proč se tak ale stalo a kdo byli ti tři další? To jsem netušila. Byl tu ale možná někdo, kdo by mi to mohl osvětlit. Pokud tedy už nebyl mimo město. Nedivila bych se tomu. Od popravy uběhlo několik hodin, ale i tak… Pokud nechtěl nocovat někde na mezi, mohl být ještě ve Wojczynu. Ovšem kde… To jsem neměla ani nejmenší tušení.

Když dorazím k Lukyanovi, už je po všem. Poplašený křik mužů utichl a změnil se spíše v bolestivé chroptění a úpění. Po zemi teče mezi dlážděním krev a postavy se válí na zemi. Očima pozorně sklouznu po zraněních, která mě však nechávají chladnou. Není to nic smrtelného. Viděla jsem už horší a ať už to udělal Lukyan z jakéhokoliv důvodu, věděla jsem, že to neudělal jen z chvilkového rozmaru. Ne Lukyan. Něco viděl. Možná podobně jako já. Ať už v tom měli ti muži prsty jakkoliv, nepochybovala jsem o tom, že si to zasloužili.  

„… Jsem.“ Pokývnu hlavou na jeho otázku, a i když je to z mé strany milosrdná lež, není tu stejně nic, s čím by mi on mohl pomoci. Na nohou se držím sama a jsem schopná jít. To je hlavní. Zmatek v hlavě si stejně mohu vyřešit jen a pouze já. Nikdo jiný. „Já vím… měli.“ Přitakám mu, aby pak noc prořízl ženský jekot, co nám připomene, že tady už jsme skončili.

„Rychle.“ Pobídnu jej a vlastně i sebe ke svižnějšímu kroku, do kterého se musím ze začátku docela nutit. Dobrou motivací mi však je to, že necháme za sebou celé to prokleté náměstí s pachem spáleného masa a čpícím dýmem, který umí vytahovat vzpomínky, jež nejsou tak úplně mé.

Zapadnu s Lukyanem do jedné z ulic, které vedou na náměstí, a aniž bych cokoliv v prvních chvílích říkala, nasadím ostřejší tempo. Oba dobře víme, jak se pohybovat tiše a v jakém stínu se držet, abychom se brzy ztratili z dohledu. A snad i soustředění na věci, které mi roky vštěpovalo společenství, mi pomáhá zakotvit v přítomnosti a mém vlastním životě. Žádném cizím umírání.

Nejprve jdu trochu jiným směrem, než odkud jsem sem přišla a až poté, co necháme náměstí za námi, stočím směr k části města, kde by se měl nacházet náš hostinec. Alespoň doufám.

„Co to bylo?“ Šeptnu k Lukyanovi, zatímco s ním srovnám krok a trochu zvolním tempo. „Ty jsi také něco viděl, že? Ti muži… Mohli za to, co se stalo?“ Mlasknu a odlepím jazyk od patra. Nejraději bych se něčeho napila. Dostala z úst tu kyselou pachuť, ale není tu nic, co by mi pomohlo. Snad kdybychom prošli kolem studny…      

„Našla jsem nám hostinec, ale… Ale nebude se ti líbit jaký.“ Pohlédnu úkosem na světlovlasého mladíka, jdoucího mi po boku, zatímco mám ruce vražené pod pláštěm a jako vždy, když jsem nervózní, žmoulám prsty cípy kabátce. „Vypadá to, že v něm dnes nocují magistři. A rovnou tři. Nevěděla jsem to. Původně tam byli dva, než přijel do stájí třetí, zrovna když jsem odstrojovala koně. Nemusíš se ale bát. Nic se nestalo. Byl… překvapivě nápomocný. Pomohl mi s věcmi, chvíli jsem s ním mluvila a… A řekl mi také něco důležitého. Prý opět hoří hranice. Údajně ve Wojczynu, Glogau i okolí… Nevím k tomu víc, ale po tomhle… řekla bych, že nelhal.“ Mávnu rukou kamsi za nás směrem k opuštěnému náměstí.

„Bude ale lepší, když půjdeš rovnou na pokoj. Lidé jsou tu dost podezřívaví a vlastně se jim ani nedivím. Já…“ Zamyslím se, zatímco se ostražitě rozhlédnu kolem nás, zda je i nadále vzduch čistý. „Musím se ještě zkusit po někom podívat. Špatně se to vysvětluje, ale myslím, že je tu někdo, kdo ví, co se tu stalo. Tedy možná. Někde… Nevím.“ Semknu zamyšleně rty a tiše si povzdechnu.

„Ale prvně musíme dojít zpátky do hostince. Potřebuji si dát aspoň malé pivo a spláchnout ten zápach… tedy pachuť.“ Přitáhnu si kápi více do tváře a zase nasadím tempo. Najednou je únava večera to vedlejší, protože je toho tolik, co musím udělat, i když… Vlastně ani nevím, kde začít. Hmm, Kain byl tehdy zastánce cest napsaných osudem, tak pokud to tak skutečně má být, najdu jej… Anebo ne.

Některé věci jsou skutečně vepsané pouze ve hvězdách.    

Elzbieta

Vyzvrátíš ze sebe všechno, co ti dosud leželo v žaludku a na patře ti zůstane ta kyselá dráždivá pachuť. Příliš to nepomůže, ale muselo to ven. Jakkoliv tě nic ve skutečnosti nebolí, tak mysli chvíli trvá, než pochopí, že už nejsi ve smrtelném nebezpečí. Nehoříš ani neumíráš, není tu žádný oheň, co by ti pálil každý centimetr kůže. Pomalu to z tebe opadává, i když ruce se ti stále ještě lehce chvějí. Tohle bylo… Silné. Tak opravdové a… Bolestivé. Pro duši i tělo. Bolest a vztek, agonie a zoufalství. To vše proplétající se kolem jediné tváře, kterou jsi nečekala, že kdy ještě spatříš. Kaina. Musel to být on, s nikým jiným by sis ho nespletla. Byl tu. Možná… Možná byl ještě ve městě…

Tvoji pozornost si ovšem vyžádá Lukyan, který se narovná a rázným krokem vyrazí pryč. Na tvé zachraptění nijak nereaguje a bota ti rychle proklouzne zpod špiček prstů. Rychle se od tebe vzdaluje a blíží se ke skupince mužů stojících stranou. Nesnažíš se ho zadržet, dost možná bys to stejně v tomhle stavu nedokázala. Nemáš tušení, co se mu honí hlavou, ovšem tvé myšlenky naberou jasných rudých odstínů, když pohledem zavadíš o vyhasínající koberec uhlíků rozprostřených kolem hranice.

Umírali v tom ohni. Křičeli několik dlouhých minut, než si je oheň všechny znal. Pohled ti padne jednu ze dvou drobnějších siluet pokroucených u ohořelého kůlu a víš, že to je ona. Jsi si tím naprosto jistá a… Vůbec ti to nepomáhá. Je stále tak snadné si vybavit její bolest. To zklamání. Slíbil to. Slíbil jí to. A selhal. Četla jsi to z jeho tváře, tu vteřinu před tím než se otočil a nechal to hrůzné divadlo za svými zády. Kain. Ten usměvavý… Kain, kterého sis pamatoval ty…

Přeci jen přinutíš postavit se na nohy. Musíš. Ostatně zápach vlastních zvratků rozlévajících se kolem je stejně dobrou motivací jako Lukyan, který už došel ke skupince a jednoho z mužů uhodil. Trvá ti, než se sesbíráš dost natolik, aby ses k nim rozešla také. Jen projít kolem té hranice je tak… Těžké. Kdykoliv se na ni podíváš, vidíš to. Cítíš to.

Od skupiny se ozývá křik. Muž, kterého Lukyan praštil leží na zemi a nehýbe se, i když se ho jeden z jeho druhů snaží probrat. Situace… Rychle vyeskaluje. Až příliš rychle. Nevíš, kdo dal druhou ránu, zda Lukyan nebo se na něj vrhl někdo jiný z té pětice, ale… Ne, tohle ani není rvačka. A už vůbec ne férový boj. Lukyan sice dost možná sloužil většinu svého života jako fackovací panák Volchovi, ale bylo by hloupé si kvůli tomu myslet, že ho to dělá méně nebezpečným. Jako kohokoliv z vás…

Než k nim stačíš dojít, je po všem. Lukyan stojí nad pěticí těl a ztěžka oddechuje, zatímco zatíná prsty v pěsti. Klouby má odřené, stéká mu po nich krev. Těžko říci, zda jeho nebo cizí. Nesáhl po zbrani, ovšem ani nemusel. Sleduješ tu scénu a je ti jasné, že nikdo z těch chlapů se v následujících minutách jen tak nepostaví. Vyhozená čelist, zlomená ruka, rozdrcený nos, prokopnuté koleno… Vidíš tam všechno. Vidíš krev, která se rozlévá mezi spárami kamenného dláždění.

Mladík k tobě natočí hlavu a když se váš pohled střetne… Dlouze roztřeseně vydechne. Opatrně povolí prsty a nechá ruce sklouznout podél boků. Pak mlčky překročí jedno z těl a vydá se k tobě. Neohlédne se za nimi, ani jednou, ani koutkem oka… A stejně tak se pohledem vyhýbá té zatracené hranici.

„Jsi v pořádku?“ zeptá se tě tím lehce nakřáplým hlasem. Stále ztěžka oddechuje, ale nepůsobí, že by schytal víc jak jednu či dvě lajdácké rány. Vlasy má trochu rozcuchané, ale krom krve na rukách… „Měli bychom… Jít,“ je jediné, co ti v tu chvíli řekne, zatímco se zpoza něj ozve bolestné zasténání a…

A taky jekot. Táhlý ženský křik znějící z jednoho z oken domů lemujících náměstí…

V plamenech

Postavím se před světlovlasého mladíka a zahledím se mu do tváře, na níž jsou patrné zatnuté svaly a celkové napětí, které se usadilo v jeho těle. Není to poprvé, co to vidím, ale i tak mě to nechává chladnou jen zdánlivě. Ať už se ale Lukynovi zdá cokoliv, tady to musí skončit. Hned teď! Nemůžeme… Nemůžeme tu příliš dlouho postávat a přitahovat další pozornost.

A tak s ním zatřesu. Nejprve slabě a bezvýsledně, ale to mě neodradí. Chytím jej pořádně za ramena a…

… Propadnu se do temnoty.

๑ ๑ ๑

♬♬♬♬♬

V níž se po chvíli vykreslí rudo zlatý obrys, jenž nabírá na intenzitě. Vypadá to skoro jako obrovský plápolající oheň, který je větší než já sama. A jak se tak postupně svět kolem rýsuje. Uvědomím si, že stojím mezi lidmi. Kolem mě je nespočet černých siluet. Všechny tváře jsou otočené ale jedním jediným směrem. K obrovské hořící hranici, jejíž sálavé teplo cítím na tvářích i tady několik metrů od ní. Ani si nechci představovat jaké to musí být blíž. A nedej bozi přímo v tom ohni, kde…

Vidím ženu, která se zmítá v ohni. Chvíli si snad i říkám, že jí oheň neubližuje. Jak by přeci mohla ještě žít, když jí ohnivé jazyky olizují nohy, oblečení na ní hoří a ty vlasy barvy ohně… ? Ne, ty jsou možná zrzavé, ale hoří taky.

„Ubohů…“ Zašeptám bezhlasně, když vidím to kruté divadlo smrti doprovázené křikem, řičením řetězů a temným hučením ohně. Nikdy jsem nic takového neviděla. Tu hrůzu i bolest, která prosakuje do jejího křiku. Jak se můžou ostatní jen tak dívat?! Jak tomu můžou fascinovaně přihlížet? Vždyť je to člověk. Jen… člověk. Sevřu ruce v pěst a přinutím se odtrhnout pohled od plápolající hranice. Ať už zemře. Ať už má klid. Prosím v duchu, ale žena jako kdyby se rozhodla bojovat osudu navzdory. Nebo snad jí prostě nebyl dopřán rychlý konec?

Její křik se mi zakousne do uší a projede tělem jako nůž. Ať už je ticho… Ať už to skončí!

Ať už to přestane! Cítím, jak mi plameny stoupají po nohou a zanechávají za sebou jen spečenou černou kůži. Cítím zápach spáleniny. Toho, jak se mé vlastní maso pálí a škvaří. Přesto nechci zemřít. Nemůžu. Slíbil mi, že mi pomůže. Zachrání mě! Ta jiskřička naděje mě drží naživu i navzdory tomu všemu, co se teď děje. Držím se jí sveřepě jako pes, který se zakousne a už nepustí. Zachrání mě… musí. Nevím, ale jak dlouho to ještě vydržím. Čas se zvláštně natáhne…

Hledím do těch očí, které znám. Nenajdu v nich ale nic. Rozhodnost, s jakou by vyplnil svůj slib a zachránil mě odtud. Ani lítost nad osudem, který nás tu všechny potkal. Prostě tam jen stojí a sleduje tu podívanou stejně jako všichni kolem.

„Pomoz mi! Pomoz mi! Slíbil jsi to!“ Křičím, zatímco se mi do očí i úst dere štiplavý kouř, ale ten žár. Ten je horší. Přesto na něj hledím na tu jedinou naději, co mi zbyla. Ale se ta jiskra zamihotá a zhasne.  Neudělá… nic. Prostě nic. Vyčtu mu to z jeho tváře, ještě před tím, než potřese hlavou a otočí se, aby nemusel vidět to, čemu nezabránil. To, čeho by strůjcem. Zbabělec! Křivopřísežník! Zrádce…! Vydere se mi z krku další neartikulovaný vzteklý výkřik, zatímco toho zatraceného mrchožrouta v posledních myšlenkách proklínám.

A pak dav kolem pohltí plameny. Nehoří však oni, i když bych jim to z celého srdce přála. Oheň pohltí mě. Zakryje vše kolem a zůstane jen bolest a plameny… Plameny které…

๑ ๑ ๑

Nikde nejsou. Najednou je kolem mě až nezvyklá tma. Skoro jako kdybych nic neviděla, ale pak si oči začnou přivykat na okolní tmu a vše začne nabírat potemnělé kontury. Zajíkavě se nadechnu a trhnu sebou jako kdybych se chtěla dostat od kůlu, ke kterému jsem byla připoutaná řetězy. Cítím to. Ruce se mi chvějí a přerývavě dýchám a lapám po dechu. Jako kdyby byl pořád všude kouř. Pach spáleného masa. Štiplavý smrad hořících vlasů. Mých hořících vlasů…

Žaludek se mi obrátí a já padnu na kolena a začnu se dávit. Ani v první chvíli pořádně nevnímám, co se kolem děje. Jen se opírám o roztřesené ruce klečíc na čtyřech na zemi, dokud mi nezůstane v žaludku žádný zbytek mé večeře. A i pak… Vzhlédnu uslzenýma očima k postavě stojící nade mnou, abych si všimla Lukyanova nepřítomného a zlostného výrazu, zatímco se bez jediného vydá k lidem stojícím opodál.

„Lu-lukyane.“ Dostanu ze sebe chraplavě, ale ani se nesnažím za ním nějak pohnout. Pouze zvednu roztřesenou ruku, která se zdá nezvykle těžká a zavadím konečky prstů o jeho botu, ale nezastavím ho. Ne, jde kamsi… pryč? Co se to dělo? Co se to stalo?! V hlavě mám zmatek, ale stačí mi, abych se ohlédla k hranici, jejíž uhlíky hoří nedaleko a oči se mi roztáhnou nefalšovaným strachem a panikou. To teplo, které z nich sálá…

Ne… to ne! Přepadnu na zadek a poodsunu se instinktivně o něco dál od toho prokletého místa. Mrkám a v očích mě pálí slzy. Je to jako kdybych v nich měla stále ten štiplavý dým. Jako kdybych jej cítila všude kolem. Z vlasů, z oblečení, ze mě. Žaludek se mi zase sevře, ale už v něm není nic a tak se jen chrčivě rozkašlu.

To už se ale ozve nepříjemně známý zvuk z místa, kam odešel Lukyan. Co… Co to dělá? Zmateně se po něm ohlédnu, ale v hlavě mám teď takový chaos, že nejsem schopná čistě uvažovat. Ještě před chvílí jsem hořela na hranici a… Kain on… Co?! Zavřu oči, když si uvědomím, že jsem tu tvář znala i já. Nejenom žena připoutaná ke kůlu. Byl to on… Skutečně to byl on? Co ale provedl a…? Byl tady? Kde ale… Proč?

Ne nedaří se mi rozplétat tu změť myšlenek, které se mi zašmodrchaly díky vše přebíjejícímu zážitku kruté smrti. I když jsem žila, stále jsem to vnímala jako… ona. Přimhouřenýma uslzenýma očima zalétnu ke kůlu, u kterého se krčí čtveřice zuhelnatělých ostatků jako už němý svědci toho všeho. A jedno tělo z nich… poznávám ho? Je to ona?

„Ahh… zatraceně.“ Zaúpím a začnu se stavět ztěžka na nohy. Musím fungovat. Musím… něco udělat. Pohledem zalétnu k Lukyanovi, který se pustil do těch mužů… Netuším proč, ale… Ale nehodlám ho zastavovat. Sama mám dost. Dost možná, než k němu vůbec dojdu, bude už po všem. Otřu si pálící oči a rozhlédnu se kolem nás, zatímco k němu belhavě vykročím. Teď nepotřebujeme svědky. Ne… potřebujeme pryč. Hlavně co nejdál od toho prokletého místa…       

Elzbieta

Ani tvá přítomnost Lukyana neprobere z toho zvláštního stavu, který má ve skutečnosti ke snění hodně daleko. Sama si to jednou zažila. Vypadalo to tehdy podobně? Také jsi ležela v posteli, napjatá a zaťatá, lapena ve smotku vize pod taktovkou paní Stínu? Na tom nyní ovšem nezáleží, jsou tu jiný problém, který musíš okamžitě vyřešit. Zdá se, že mladík zde opravdu nestojí jen pár minut, protože ty pohledy jeho směrem – a teď už i tvým – jsou až nepříjemně časté a intenzivní. A tohle opravdu není vhodný čas na to poutat takovým způsobem pozornost a už vůbec ne na tomhle místě.

Promluvíš na něj a nejdříve položíš na jeho rameno jen jednu ruku. Nestane se ovšem nic, je to jako třást s hadrovým strašákem v poli. Výraz v Lukyanově tváři zůstává stejný a oči má stále přivřené. Takhle zblízka i slyšíš, jak tichounce skřípe zuby. Po zkušenosti s Wertherem ovšem moc dobře víš, že se nesmíš nechat odradit. Dokázala jsi z toho podivného stavu probrat jeho, zvládneš to i s Lukyanem, jen je třeba zahodit jednání v rukavičkách. Znovu tak na něj apeluješ slovy a tentokrát ho chytíš pevněji, abys s ním doslova zacloumala.

Jenže… Jakmile sevřeš stejně pevně jeho rameno i druhou dlaní…

… svět kolem se bez varování vytratí.

Slyšíš temný hukot okně. Praskot dřeva kroutícího se v žáru sytě rudých a oranžových plamenů šlehajících do výšky několika metrů. Uprostřed náměstí plane obrovský oheň, ze kterého sálá štiplavé horko pálící na kůži. To vše se na okamžik ztratí v táhlém zavřeštění. Několikahlasném bolestném výkřiku, ze kterého tuhne krev v žilách. V ohni se kroutí čtyři siluety. Tři muži. Jeden spíše chlapec než mladík. A žena s barvou vlasů ohně. Toho stejného, jehož ohnivé jazyky stoupají po jejím těle výš a výš. Kůže se škvaří. Režná kytlice hoří přímo na těle. Kovový řinkot řetězů podkresluje tu hrůznou melodii smrtelné agonie, jak se dívka snaží z ohně uniknout.

Křičí. Pořád tak křičí.

Ty křičíš. Zoufale voláš, zatímco ta nesnesitelná bolest šplhá po stehnech k břichu. „Pomoz mi! Pomoz mi! Slíbil jsi to!“ křičíš z plných plic. Ječíš. Pláčeš. Oči upíráš do davu těch, které jsi znala, přesto tvůj pohled patří jedinému. Jedinému cizinci mezi nimi. Stojí v davu, ve strhané tváři mu sedí prázdný výraz a v modrých očích se odráží mihotavá záře plamenů. Oblečený v černé, jako havran. Nositel smrti. A pak… Zavrtí hlavou až se mu ty dlouhé plavé vlasy svezou z ramenou. Pohne rty. „Nemůžu,“ vysloví bezhlesně. Poslední pohled. Poslední rozloučení. Maska ve tváři na prchavou chvíli povolí pod návalem beznaděje a selhání.

To už se ovšem Kain otáčí a mizí v davu známých tváří. V davu těch, kteří ji sem přivlekli.

Hranice hoří a křik pomalu utichá. Jsi všude a nikde. Jsi kouř i oheň, jsi…

… zpátky.

Lukyana už nedržíš, spíše on tebe. Strnule tě podpírá tím, že tě drží pod rameny a rychle oddechuje. Ve tváři je bledý, z vlasů si razí cestu studený pot. Oči má stále zeširoka rozevřené a plné bolesti a… A něčeho dalšího, co u něj neznáš. Zlosti. V další chvíli od tebe odstoupí a pustí tě. To, když se zlomíš v pase a začneš zvracet, jak se ti bez varování náhle navalí a nejsi schopná v sobě udržet nic, co se ti dere nahoru krkem. V nose stále cítíš pach škvařícího se tuku a hořících vlasů.

Zatímco ze sebe dávíš zbytky té dobré večeře, zachytíš koutkem oka pohyb. Lukyan. Bez jediného slova vykročí pryč, kolem ohořelých zbytků hranice. Přímo k hloučku lidí, kteří stojí na opačné straně a nyní už na vás neskrytě hledí. Rázuje si to rychlým krokem a nezastaví se, dokud není u nich. Jsou to všechno muži. Kdo ví, co tu dělají. Kdo jsou. Proč jsou pořád zde u pozůstatků toho hrůzného divadla.

Všichni se tváří spíše zaskočeně než cokoliv jiného, když k nim Lukyan dojde.

V další chvíli se stejně bezeslova rozpřáhne pěstí a vrazí jednomu z nich takovou ránu, že to ošklivé praskavé křup se rozlehne ztichlým náměstím s razancí výstřelu.

Snílek

Přibližuji se k postavě přede mnou. Skutečně vypadá jako Lukyan. Ta výška, vlasy a vlastně snad i ten oděv mi jasně napovídají, že se nepletu. Snad. Přesto zvolím raději opatrnější postup. Pro jistotu. Odkašlání, které se ode mě ozve, se rozlehne tichou nocí. Možná je až nepříjemně hlasité na tomhle místě, kterému vládne smrt. Ovšem, i když mě zcela jistě dle pohybů musely slyšet ty vzdálené černé siluety, tak muž přede mnou nehnul ani brvou.

Co to zatraceně? Letí mi hlavou, když vidím, že se ani o píď nepohnul. Stojí tam dál. Jako socha. Přejdu tedy blíže.
Tohle je více než zvláštní. Avšak, jakmile mu pohlédnu do tváře, pochopím, proč reagoval, jak reagoval. Nebo spíše vůbec nereagoval. Lukyan je někde jinde. Podobně jako mistr tehdy na dřevěné podlaze v Cziernowodě i on je pohlcený v nějakém snu? Kdo ví, co to přesně bylo. Co mu žena ze stínů potřebovala tak nutně ukázat. A jak dlouho už tu vůbec takto stál? Netušila jsem. Dost možná déle než bylo záhodno dle toho, jak se k nám temné postavy otáčely.

„Lukyane… sakra.“ Šeptnu, i když vím, že mi neodpoví. Neslyší mě. Přikročím k němu a nejistě polknu. Co teď? Budit Werthera tehdy nebylo zrovna příjemné, ale... Ale už nejsem malá holka a vím, jak se bránit, pokud by se po mě snad nějak reflexivně ohnal. I kdybych dostala ránu, tak je to to nejmenší. Se zraněním si umím poradit. Vlastně lépe než on.

Udělám proto ten poslední krok až k němu, a ještě naposledy po něm sklouznu ustaraným pohledem, než mu položím ruku na rameno.

„Lukyane… Hej, prober se.“ Stisknu jeho rameno. Ne, tohle dost možná stačit nebude. Stačí si jen vzpomenout na to, jak jsem musela budit mistra v Cziernowodě. A tak jím prostě zatřesu. Nejprve lehce a poté už o dost více. „Lukyane! Je to jen sen. No tak!“ Šeptám důrazně, ale nedovolím si tu křičet, zatímco jej chytím oběma rukama za ramena a postavím se před něj, abych jím důrazněji zatřásla. Tohle ho už musí probrat. A pokud ne tak… Tak mu asi prostě vrazím facku. Nemůžu tu ztrácet čas, když naše malé představení s upálenými těly na pozadí přitahuje stále více a více pozornosti. Musíme odtud zmizet, a to co nejdřív.

Kazandra

Adriana je skutečně nepříjemnou komplikací už tak špatného večera. Nejste za ni odpovědní a je pro vás nyní přítěží a ničím jiným, ovšem navzdory tomu… Opačná možnost dalšího dění, která se nabízí, znamená nechat ji tady, ať si jde, kam chce. Nebo ji zabít. Dost možná k smrti vede jedno i druhé, už nyní je dívka zchvácená a unavená, noc ve studeném lese pro ni dost možná bude rozhodující. Nicméně… Většina rozhodnutí a možností, která ti prolétnou hlavou, nekončí pro děvče dobře. Některé bohužel ani pro vás.

A Krisztián si to dle výrazu ve tváři uvědomuje stejně palčivě jako ty.

Dívka rozhodně nevypadá, že by se chystala vyskočit na koně a ujet vám, správně odhaduješ, že by se na něj v tomhle stavu asi ani nevytáhla. Kdo ví, zda na koni vůbec kdy seděla, zvláště v klasickém sedle. Tak či tak do sebe jen žíznivě obrátí zbytek čutory a obejme sama sebe, snad aby se trochu zahřála nebo si dodala klidu. Není hloupá. Váš rozhovor stranou pro ni nemusí znamenat nic dobrého, a tak po vás nervózně pokukuje, ovšem k ničemu jinému se neodhodlá.

Dojdete s Krisztiánem na kraj lesa, dost daleko od Adriany na to, aby vás neslyšela a zároveň i stále dost blízko, abyste se k ní mohli rozeběhnout, kdyby se přeci jen náhodou o něco pokusila. Jakmile se zastavíte, nechá svoji dlaň sklouznout po tvé paži a pustí tě.

„Co si myslím?“ zopakuje po tobě a mimoděk si vjede bezděčně prsty do vlasů v tom… Nečekaně nerozhodném gestu. „Že je to šílenost. Celé to je… Šílené. A divné. Kdyby byla Nakažená, tak to znamená, že je Purpur zpátky a… Pochybuji, že by Magistérium nechalo upálit jen jednu rodinu, ne, pro jistotu by vypálili celé Glogau. I kdyby měli jen podezření, stejně jako se to mělo stát před deseti lety v Koszalinu,“ zmíní jméno vesnice, která zmizela z map i povědomí většiny lidí. Vyprávěla vám o tom Baronka na jedné z cest, když vás rozhovor zanesl k Magistériu.

„Navíc… Hledali by ji…“ zavrtí hlavou. „Možná se vrátila epidemie neštovic nebo něčeho takového, ale… Rozhodně si nevybavuji, že by se kdy kvůli něčemu takovému upalovala šlechtická rodina,“ zamračí se. Všimneš si, že jeho jantarové oči ve tmě slabě žhnou vnitřním světlem, které se v nich přelévá a mění jejich odstín.

Mezi lidmi si na tohle dával pozor, zvládl si oči zastřít iluzí, aby vypadaly obyčejně, tmavě hnědé, lesknoucí se jen ve slunečním světle.

„Nedává to… Smysl…“ potřese sotva patrně hlavou. „Možná bychom ji měli prostě ve městě někomu předat, ať si to vyřeší sami. Vyběhla na nás z lesa, byla rozrušená a říkala nesmysly, tak jsme ji museli vzít s sebou. Kvůli tomu bychom snad nemuseli mít žádné problémy nebo něco vysvětlovat,“ očividně přemýšlí nahlas, ovšem dle tónu hlasu si tím zase tolik jistý není. Krátce se ohlédne po Adrianě, která je stále pod tvým ostřížím dohledem a na krátkou chvíli k sobě pevně stiskne rty. Ať už se mu honí hlavou ovšem cokoliv, tak…

„… co si o tom myslíš ty, Kaz?“ zeptá se tě přímo, zatímco ti pohlédne do očí.

V lese stále panuje ničím nerušené ticho, žádný štěkot psů ani těžké kroky, naopak ti připadá jako by les ztichl až moc. Tvé vrány sedí na větvích kolem a vyčkávají, některé dost možná i pospávají. A měsíc stoupá po obloze výše až vysoko nad obzor na znamení, že času na rozhodování vám už opravdu moc nezbývá. Pokud vůbec nějaký máte…

Elzbieta

Mineš šibenici rýsující se proti nočnímu nebi. Tlusté konopné provazy se pohupují v lehkém vánku, který se prohání po náměstí a jakkoliv nejdeš k vyvýšenému dřevěnému podiu blíže, tak po chvíli na náměstí máš pocit, jako bys z toho směru slyšela… Kapání. Pravidelný několikanásobný zvuk doprovázený vlhkým mlasknutím doprovázený slabým odérem hniloby. Dost možná něco z těch pytlů prosakuje, nicméně… O to větší důvod máš nejít blíže. Někdy je lepší nevědět.

Když procházíš kolem, drží se tě nepříjemný pocit, který z toho celého máš. Skutečně máš pocit, že je vzduch na náměstí cítit jinak. Doslova. Popel a krev. Spáleniště a otevřený hrob. Atmosféra, která na tebe dosedne je těžká a hutná, nutí držet se v pozoru a opatrně našlapovat. Instinkty tě ženou daleko od tohoto místa. Dost možná i města, kde se děje něco zlého. S kočovnou společností jste se takovým místům vyhýbali a dokážeš si představit, že Wojczyn byste raději zeširoka objeli i kdyby to znamenalo nocovat bez zásob v lese a muset další dny pytlačit.

Ve středu náměstí na tebe čeká neveselá podívaná. Nezbývá než doufat, že se ti nešťastníci dříve udusili kouřem, než na jejich tělech začali hodovat ohnivé jazyky, ale… Ten tichý tenký hlásek v tvé hlavě ti při pohledu na pokroucená zčernalá těla říká, že ne. Odtrhnout od nich pohled není zdaleka tak lehké, jak by sis přála. Jak se blížíš k shořelé hranici, tak vnímáš teplý se vzduch, jak ze žhavých uhlíků sálá vlastně celkem příjemná suchá horkost přelévající se ti přes odhalený obličej.

Jak se pomalu přibližuješ, všimneš si povědomé siluety. Myšlenky tě na okamžik odvedou jinam, daleko odsud ke tváři, kterou jsi tak často vyhlížena v uplynulém ruce v davu lidí pokaždé, když jsi opustila sídlo. Kde asi teď Kain mohl být? Co mohl dělat… Představit si ho, jak v takový studený večer vysedává někde v hospodě s hezkou holkou na klíně a obklopen společností je stále tak děsivě snadné. Nicméně nyní je to někdo jiný, koho tu vyhlížíš.

Vlastně čím menší vzdálenost vás dělí, tím si seš jistější, že se jedná o Lukyana. Světlé vlasy má stáhnuté v ohonu, délka by i odpovídala, stejně tak styl oblečení. Nicméně všudypřítomná clona řídkého světle šedivého kouře přeci jen zkresluje a on k tobě nestojí natočený obličejem. A dnes… Dnes, na tomhle místě, bude lepší zachovat jistou ostražitost. Jakmile se tak přiblížíš na doslech, rozkašleš se. Na tichém náměstí to vyzní až nemístně nahlas. Musí se otočit. Musí se po tobě podívat. Musí…

… jenže nic se nestane.

Byť sebedrobnějším záškubem svalu nedá najevo, že by tě vůbec slyšel. Zkrátka tam jen nehybně stojí s tváří natočenou směrem k hranici podoben spíše soše než živému člověku. Jen vítr čechrající mu zlehka vlasy dává najevo, že se jedná o skutečnou živou bytost a ne přízrak.

Nicméně stačí udělat ještě pár kroků stranou a jsi si jistá, že to zcela jistě je Lukyan. Poznáváš ten kabátec i profil jeho tváře. Setrvává nehybně na místě, jednu ruku má vraženou v kapse a ta druhá volně visí podél boku a sem tam mu v ní cukne. V obličeji mu sedí zvláštně napjatý výraz, který působí všelijak, ale rozhodně ne klidně. Oči má zavřené, vlastně ti připadá jako by vší silou tiskl víčka k sobě a zároveň se oči skryté za nimi pohybovaly jako by se ve skutečnosti rozhlížel kolem sebe. Čelisti tiskne pevně k sobě, svaly má zaťaté a…

… a tobě dojde, že už jsi tohle jednou viděla. Jen u někoho jiného. Už je to dlouho, před více jak rokem v Cziernowodě.

Zároveň si všimneš, že rozhodně nejsi jediná, kdo si Lukyana všiml. Na opačné straně hranice, trochu více stranou, postává skupinka lidí a máš nepříjemné tušení, že moc dobře víš, po čem se dívají… Kdo ví, jak dlouho tu Lukyan vlastně stojí.