Andor.cz - Dračí doupě online

Za pachem smrti

Chvíli hledím na svíčku, jejíž plamen se třepotá jako by stál v průvanu a na zamračeném čele se mi vyrývá atypická vráska. Průvan tu není a… Ne, nic jiného necítím. Žádná cizí přítomnost, jakou jsem čas od času cítila v sídle a která mi moc dobrou náladu nikdy nepřinesla. Ovšem ani teď se o kladném rozpoložení nedá moc mluvit. Ovšem ať už to znamená cokoliv, pokud něco, nic mi to neřekne, a tak se pouze skloním a svíci sfouknu stejně jako ostatní, než opustím pokoj.

Pohledů v lokále si nevšímám a raději nepřemýšlím nad tím, co se jim asi honí hlavou. Nejprve jsem sem přišla v doprovodu Magistra, se kterým jsem si i vyměnila pár úsměvů, jakkoliv zdvořilostních, a teď odcházím do noci oblečená podobně jako oni. Netušila jsem, jestli mezi Magistry byly i ženy, ale pochybovala jsem, že na tom měšťané budou lépe než já. No, rozhodně jim tím pořádně zamotám hlavy a bude zase chvíli co řešit u piva.

Konečně se za mnou zavřou dveře a opře se do mě studený noční vzduch, který mě přeci jen trochu probere z té příjemné malátnosti, co se mi začala rozlévat díky horké koupeli tělem. Co bych teď dala za to, abych si vlezla do postele a prospala noc až do rána. No, není čas na to si tu vzdychat nad nepřízní osudu. Přitáhnu si trochu těsněji kápi k vlhkým vlasům a vykročím.

Stačí poodejít pár metrů a ulici už příliš nepoznávám. Některé věci nebyly zrovna mou silnou stránkou a tou třeba byla orientace ve městech… No, a jistě byli i tací, kteří by měli názor, že ani v přírodě. Ostatně mé zkratky ne vždy dopadaly nejlépe. Tyto dovednosti nás však společenství mezi pár zdmi nemohlo nikdy naučit. Nezbývá než doufat, že sem zvládnu trefit ideálně už s Lukyanem. Doptat se případně na hostinec pana Floriána by snad neměl být taky takový problém. Hmmh, no ale teď prvně vyřešit jiný problém…

Procházím mezi neznámými domy a rozhlížím se kolem. Pach spáleniny, i když slabší, mne stále štípe v nose a připomíná, cože se tu stalo. Opět hoří hranice, děvče. Ta Magistrova slova je těžké vyhnat z hlavy, ale… Je to něco, s čím nic neudělám. Bude dobré to mít na paměti, ale to je tak jediné. Alespoň zatím.

U hostince, ve kterém to doslova vře, jen nahlédnu jedním oknem dovnitř a raději se pak dalším vyhnu. Kdo ví, kdy začnou lidé házet věci okny ven a v ten moment bych nechtěla stát nikde poblíž. Natáhnu tedy krok, abych byla od toho podniku co nejdříve pryč. I tak celé město působí zvláštně tiše. Ať už tu upálili kohokoliv, museli je lidé znát nebo se jich to muselo jinak dotknout. Někdy popravy vyvolávaly naopak veselí. To, že bylo zlo po zásluze potrestáno. Ať už to bylo ve skutečnosti jakkoliv. Ale dnes se zdálo, že lidé z toho celkově nebyli zrovna nadšení. Báli se? Toho, že by mohli u hranice skončit také jednou oni? Nebo věděli, že to nebylo správné? Kdo ví. A já sama můžu přemítat jak dlouho chci, ale…

Zarazím se s pohledem upřeným na houpající se oprátky rýsující se naproti naoranžovělému měsíci. Už jen ten měsíc je sám o sobě špatné znamení, a ještě teď tohle celé s Magistry. Něco se blíží.

K oprátkám, na kterých se houpají pytle s bohové ví čím, raději moc nejdu. Dost možná tam byly hlavy nebo kdo ví co. Rozhodně jsem tam nečekala žádný pěkný pohled. Tyhle místa měly lidi odstrašit, vyděsit a přimět k tomu, aby se příště raději dvakrát zamysleli, než souseda vezmou kvůli pár zlatým motykou po hlavě. A tak jen pokračuji podél dřevěné konstrukce dále po náměstí.

Vždy mi připadalo zvláštní procházet kolem popravišť. Míst, kde vyhaslo množství lidských životů. Prostě jen… tak. Přišlo mi, jako kdyby se kolem nich vždy něco vznášelo ve vzduchu. Nebo sám ten vzduch byl jiný? Těžší? Hutnější? Hmmh.

Nezdržuji se však a pokračuji do středu náměstí. Tam vidím i přes tmu kolem stále stoupající zbytky dýmu od již dohořelé hranice. Byla jen jedna, ale rovnou k ní připoutali čtyři osoby. Kdo to byl? Byla to rodina? Zemřeli společně ještě, než se plameny dostaly k nim a…?  Ne… Ne, raději o tom nepřemýšlet! Napomenu se a přiměji se odtrhnout pohled od spečených ostatků lidských těl stojících mezi řeřavými uhlíky.

A pak si ho všimnu. Je to nepochybně muž stojící nedaleko hranice. Světlé vlasy i tmavé oblečení naznačují, že by to skutečně mohl být… Lukyan? Kolikrát už jsem v posledním roce vyhlížela podobnou siluetu se světlými vlasy. Aspoň teď bych svého společníka snad skutečně našla. Ta představa, že bych na něj tak snadno narazila a vše vyřešila, je skutečně lákavá, ale proč by tu byl tak dlouho? No, nezbývá než to zjistit.

Ostřeji se nadechnu a vykročím k němu. Když jsem od něj jen pár metrů, zvednu ruku k ústům, která si jí překryji.
„E-ehm, ehm.“ Rozkašlu se krátce. To není díky kouři a pachu spáleného masa zde nic tak zvláštního a snad by jej to mělo přimět se otočit a odkrýt tak svou tvář. Pokud to nebude nikdo, koho znám, prostě jen půjdu obloukem dál, jako by se nic nedělo a budu hledat jinde. Jen žádné zbytečné zdržování se. Zvlášť ne tady…

Elzbieta

Místnost s velkou dřevěnou kádí skutečně působí útulným a příjemným dojmem navzdory uzavřenému prostoru. Těsně pod stropem je i ve zdi otvor, který patrně povede nahoru, aby se tady aspoň nějak větralo a netvořila se plíseň z vlhkosti. Voda je skutečně teplá, takřka horká. Pro někoho by to bylo zajisté až moc, ovšem i na to zde mysleli – u kádi stojí další dvě vědra, tentokrát s vlažnou vodou, zřejmě nachystané na zchlazení lázně.

„Děkuji, paní, je to matčina pýcha našeho hostince,“ odpoví ti děvče. Skutečně rodinný podnik, na druhou stranu ses s tímhle setkávala často. Nač platit pohůnky a děvečky, když se dala zapřáhnout celá domácnost. Ani by ses nedivila, kdyby v hostinci i bydleli. „Dobrá, kdybyste něco potřebovala, tak budu přes chodbu,“ nabídne ti ještě Malvína. Dost možná zde bude i prádelna, ve které se rovnou postará o tvé oblečení vzhledem k tomu, že ho stále drží v náruči.

Pak už tě zanechá samotnou. Skutečně, takovou lázeň by sis dokázala užít, nicméně dnešní den ti zkrátka nepřeje. Zkrátíš tak svůj pobyt v horké vodě na nezbytně dlouhou dobu. Vylézá se ti opravdu těžko, tělu to teplo jen prospělo a trochu v tobě umocnilo tu vzrůstající malátnou únavu. Dokážeš si představit, že kdyby ses z lázně přemístila rovnou do postele, tak bys byla během chvíle schopná usnout a prospat se až do dalšího rána.

Nic takového ovšem udělat nemůžeš. Lukyan tu už dávno měl být, přesto pokoj zeje prázdnotou a jeho přítomnosti ti připomíná jen kupka věcí hozená na posteli. Moc dobře víš, že by se nezdržel jen tak, Lukyan rozhodně ne. Byl zodpovědný, když jste se na něčem domluvili, tak to dodržel. Na tvá slova ti nikdo neodpovídá, jedinou tvou společností v pokoji je mihotavý stín jedné ze svíček na stole. Třepotá se a chvěje, skoro jako by ti chtěl něco říci, ale… Ale ne. Je to jen stín. Jsi tu sama. Doopravdy sama.

Během těch tří měsíců se ti v sídle už párkrát stalo, že jsi cítila přítomnost… Někoho jiného. Neviděného. Stínu. Trvalo to vždy jen pár vteřin, stačilo se na to místo, odkud jsi tu podivnou tepající energii cítila a zkrátka to zmizelo.

Ještě chvíli čekáš – ačkoliv už je rozhodnuto.

Dlouhý tmavý plášť, který si přehodíš přes lehký kabátec dovedně skryje zbraně připnuté u pasu, zatímco kápě schová tvé krátké vlasy a tvář zahalí do stínu. Více se už v pokoji nezdržuješ a vyrazíš ven. Schody pod tvými kroky tiše – výsměšně – vržou a v lokále přitáhne tvá potemnělá silueta nemálo pohledů. Ovšem to není něco s čím bys mohla cokoliv udělat, snad jen… To tmavé oblečení tomu opravdu příliš nepomáhá, zvláště když tě sem všichni viděli přicházet v doprovodu Magistra.

Venku se se západem slunce ochladilo, i když v ulicích města rozhodně není takové chladno jaké by panovalo při nocování někde v lese. Naposledy se rozhlédneš po setmělé ulici a vyrazíš vstříc středu města. Pach spáleniny už není tak výrazný, přesto tě stále šimrá v nose slabý odér kouře a sazí. Dokážeš si představit, že i za sychravého rána dalšího dne bude stále viset ve vzduchu na připomínku toho, co se zde stalo.

Všímáš si, že město je podivně prázdné a ztichlé, atmosféra držící se mezi domy na tebe působí nepříjemným stísňujícím dojmem navzdory tomu, že ulice zde jsou široké a… Takřka prázdná. Potkáš pár lidí, nicméně působí to jako by se všichni po opuštění náměstí stáhli do svých domů nebo hospod. Ostatně jednu mineš a působí to, že je tam rozhodně živěji než v hostinci – i když… Ne tím příjemným způsobem. Někdo tam křičí. Hádá se? Sklo v oknech drnčí a nedivila by ses, kdyby jím někdo vzápětí prolétl ven na ulici.

Procházíš nočním Wojczynem a proplétáš se ulicemi až k náměstí. Dostat se do středu města naštěstí není kdovíjak těžké, stačí se držet hlavní ulice a zkrátka jít, dokud se před tebou neotevře pohled na velké dlážděné náměstí jako stvořené pro jarmarky, trhy a slavnosti.

Až na to, že tady se nic takového zřejmě už dlouho nekonalo.

Přivítá tě pohled na šibenici rýsující se proti bledému naoranžovělému měsíci. Úplněk se blíží, víš to. Už cestou sis všimla, že čím blíže byl, tím více se měnila barva samotného měsíce. Do oranžové se vplétají nachové odstíny a jindy uklidňující bledá záře náhle působí zlověstným dojmem. Provazy visící z dřevěného trámu se lehce pohupují ze strany na stranu a místo katovských smyček jsou na nich zavěšeny režné pytle. Ovšem s čím… To bys musela přejít blíže.

Kromě šibenice spatříš i zdroj kouře, který jsi předtím viděla stoupat na oblohu. Hranice. Opravdová hranice přímo ve středu náměstí. Nebo spíše to, co z ní zbylo. Dřevo je shořelé takřka na uhel a u mohutného ohořelého kůru se krčí čtyři černé siluety. Víš, co to je. Lidská těla zdeformovaná žárem, seškvařená a spálená k nepoznání. Visí ztuhle u kůlu připoutaní řetězy. Popel pod sebou skrývá koberec žhavých uhlíků, ze kterých se zvedá slabý šedivý kouř splývající se vzduchem a halící část náměstí do našedivělého oparu.

A tam… Jen kousek od hranice…

Někdo stojí. Oblečen v tmavém, polodlouhé světlé vlasy má stažené… Takhle z dálky ti připadá, že by to mohl být Lukyan.

Záložní plán

Postávám u okna a sleduji potemnělou ulici. Ta trocha světla z lamp mi dává tušit, že mezi stíny se nepohybuje žádný, který bych snad znala. Pouze toulavá kočka a pár štamgastů, co se rozhodli to dnes už zalomit. Ovšem Lukyan nikde. Ani si nevšimnu, jak nespokojeně krčím rty, zatímco přemítám nad tím, co dělat, pokud to sem skutečně nestihne na smluvený čas. Avšak… Zaklepání na dveře mě vytrhne z této nepříjemné kratochvíle. Že by Lukyan? Ohlédnu se po dveřích a pár kroky překonám pokoj, abych vzala za kliku, otevřela je a…

„… Ah, dobrý večer.“ Odpovím po prvotním zaražení mladé dívce, která má k Lukyanovi, jehož bych na jejím místě viděla mnohem radši, opravdu daleko. Sklouznu po ní rychlým hodnotícím pohledem, zatímco se mi představí. Takže dcera hostinské. Jistě, o ní se zmiňovala.

„Ano, to oblečení. Málem bych zapomněla. Počkej chvíli.“ Vyměním svůj vážný výraz za mírný úsměv, než přejdu ke komodě, na kterou jsem si nachystala menší hromádku oblečení. Není ho moc. Ostatně jsme na cestě byli jen pár dní, ale když už tuhle službu nabízejí, co bych jí nevyužila.

„Tady… Bude stačit to přeprat. Není třeba nic vyspravovat. Tedy nemělo by být… Děkuji.“ Podám jí ho a než se stihnu zeptat na koupel, sama mi oznámí, že je již nachystaná. Za jiných okolností bych se z takové informace radovala rozhodně více, ale teď jen s povzdechem pokývám hlavou. „Dobře, počkej chvíli, vezmu si jen oblečení… Tak… můžeme jít.“ Vezmu si do podpaží kupičku čistého šatstva, které jsem si nachystala a vyrazím za ní.

Raději už ani nepočítám po kolikáté už scházím dnes ty zatracené schody. Rozhodně to není nic příjemného, ale pokud bych musela řešit jen namožené svaly, nebylo by to až tak hrozné. Navíc… jsou i jiná řešení, po kterých však nehodlám sáhnout. Ne v městě plném magistrů, kde se veřejně upaluje. To raději trochu bolesti než pak problémy.

Jen co vejdu do lokálu pohledem zalétnu k výčepu, u kterého však už nenajdu muže v černé ale pouze hostinského, který bude nejspíše Malvíniným otcem. Rodinný podnik, jak se patří. No, dost možná se Magistr vydal do svého nového pokoje. Nedivila bych se tomu. Rozhodně se na něj nevyptávám a raději následuji mladou dívku kamsi… dolů. Nepatrně semknu rty, když vstoupíme do sklepních prostor. Tohle není zrovna místo, co by působilo útulně.

Avšak brzy se ukáže, jak jsem se v tom ošklivě pletla. Prostor, který zde hostinský vybudoval působí i přes absenci oken poměrně útulně. Z horké vody se kouří a vše je zalité hřejivým světlem svíček. Je to skutečně malebné. Až zalituji, že nemám dnes víc času. Ne, pokud se Lukyan brzy neukáže a… Byla bych radši, kdyby se tady neukázal.    

„Máte to tu moc pěkné.“ Pochválím dívce místní zařízení, než na její dotaz zavrtím zamítavě hlavou. „Nebude třeba. Zvládnu to sama.“ A s tím počkám, až tu zůstanu sama, abych zamkla dveře, pokud je to možné a pak ze sebe stáhla oblečení. Zbytečně se nezdržuji, a tak se zasyknutím krátce na to vklouznu do horké vody, než mi po chvíli uteče spokojené vydechnutí. Tohle jsem potřebovala. Ponořím si ramena a opláchnu si obličej.

„Taková škoda.“ Povzdechne si můj vnitřní sobec, než se natáhnu pro bylinkové mýdlo. Jindy bych tu zůstala klidně až hodinu, ale dnes… Dnes musím spěchat. A tak si dovolím jen kratší koupel. Něco k půl hodině mi bude i tak bohatě stačit na to, abych se pořádně umyla a i nahřála, než budu muset zase za povinnostmi. Není to ideální, ale nedá se nic dělat. Snad bude Lukyan už v hostinci. Doufám v duchu, zatímco vylézám z kádě a utírám tělo i vlasy do nachystaného plátna, abych se pak už osušená oblékla do čistého oděvu. Alespoň, že mi ty kratší vlasy uschnou rychleji. I tak to bude nepříjemné, pokud budu muset ven do noci. Nechlazení mi však nehrozí, takže se není čeho bát.

Když jsem tedy hotová s koupelí, vyjdu zase zpátky do lokálu, který si pozorně prohlédnu a… když nikde nezahlédnu světlé Lukyanovy vlasy, jen se zamračím. To je špatné. Hodně špatné. I kdyby tohle místo musel hledat, už by tu snad měl být. Nedovedla jsem si Lukyana představit jako někoho, kdo se příliš zapovídal a ztratil pojem o čase.

„Problém za problémem…“ Mumlám si nespokojeně, zatímco stoupám už snad po sté do schodů, abych za sebou zabouchla dveře pokoje. Poslední vyhlédnutí z okna… Na prázdnou ulici plnou tmy a nehybných stínů. „Tak snad se srazíme ve dveřích… Ah, tohle byla špatná cesta. Moc špatná.“ Pokračuji ve svém tichém hartusení, zatímco se oblékám do cestovního pláště a k pasu si připínám své zbraně. Ne, nehodlám to podcenit jako Lukyan. Ne, když se zatím ještě ani nevrátil.

Poupravím opasek tak, aby zbraně nebyly na první pohled tak patrné a pak si přes ještě stále vlhké vlasy přehodím kápi. „A teď se hlavně neztratit…“ Povzdechnu si, než za sebou zamknu pokoj a opět sejdu ty prokleté schody, abych bez zbytečného rozhlížení se kolem nebo vyptávání vyšla ven před hostinec.

Ulici ozařuje pár lamp, které jsem už viděla z okna, ale jinak působí tiše a prázdně. Chvíli se rozhlížím, než se vydám směrem, z něhož jsem přišla a snad se mi podaří dostat více do centra. Tam přeci Lukyan šel? Jestli tam ale ještě je…. Ah, tohle nedopadne dobře!

Kazandra

Krisztián ti neodpoví, jen se zamračeným pohledem sklouzne k dívce, která tě stále objímá a tiše štká i přes veškeré snahy se uklidnit. Aspoň už tak usedavě nepláče ani nevzlyká až jí z toho poskakují ramena, přesto… Plán příliš se nezdržovat a nepřitáhnout ničí pozornost dostává díky Adrianě jisté trhliny. Samozřejmě pokud byste ji zde nechtěli nechat. Nicméně… Skutečně, máte snad na výběr? Do města se musíte dostat, ta podkova se musí nějak vyřešit. Zdá se, že Tian o něčem usilovně přemýšlí, zatímco se ty opět věnuješ vaší nečekané společnosti.

Adriana ze sebe poněkud nesouvisle vysype příběh dnešního večera… Tedy… Spíše dnešního rána? Když si to propočítáš v hlavě, dává to smysl. Jestli je vytáhli nad ránem z postelí a odvezli za město, jen… Za město? Celé je to takové zvláštní. Navíc to vrhá o to více problémů vaším směrem, pokud se ve městě ukážete s někým, kdo měl skončit na hranici. Otázka, co pak vlastně s ní je neméně palčivá, i když nyní vás spíše pálí – co teď a tady.

„Ano, muž… Celý v černém. Na černém koni,“ hlesne Adriana a jen s námahou se přiměje se dlouze nadechnout. Hlas se jí stále chvěje a tvář má celou mokrou, zarudlé oči opuchlé, ale aspoň konečně přestala brečet. Nyní si tvář snaží otřít rukávem, stejně jako nos, kterým stále popotahuje. Rozhodně nepůsobí jako dívka z vyšší společnosti, ne… To rozhodně ne.

Jak pokračuješ v otázkách dál, ošije se a uhne pohledem. Už se ti nevrhá znovu do náruče, když ji pustíš a odtáhneš se od ní. Namísto toho obejme sebe sama a přešlápne z nohy na nohu. Stále se třese a rty má bledé stejně jako zbytek špinavé tváře. Patrně jí bude zima. Hlas jí také už povážlivě přeskakuje, jak jí hrdlo pomalu, ale jistě stahuje ostnatá smyčka žízně.

„Byl… Prostě nemocný,“ špitne vyhýbavě a viditelně zaváhá. „On… Objevily se mu… Na krku vřídky a… A ještě… Ale nebylo to... Nebylo to… To… Ne, ne, prosím, musíte mi věřit. Byl… Byl jen nemocný,“ zašeptá zoufale a oči se jí opět zalijí slzami, když pohledem zatěká mezi tebou a Tianem.

„Já… Já mohla bych, prosím… Mám žízeň a… Strašně mě všechno… Bolí, já…“ ztěžka polkne.

Krisztián viditelně zaváhá, ovšem přeci jen seskočí z koně, aby děvčeti podal čutoru se zbytkem vody. Adriana nejdříve poplašeně couvne, ale přeci jen si vzápětí ostýchavě čutoru vezme a žíznivě do sebe obrátí její zbytek.

„Dobře. Dobře… Ať se stalo cokoliv, musíme se pohnout, Kaz. Nemůžeme se tu… Zdržovat. Takže… Glogau nebude už daleko, jestli to dobře chápu. Buď se tam musíme dostat nebo si najít někde za městem, kde přespíme a… Ráno snad budeme moudřejší. Nebo… Můžeme se rozdělit. Někdo musí do města s koněm a pro zásoby. A ideálně… I informace,“ povzdechne si a je na něm znát, že se mu nelíbí žádná z těch možností.

Adriana v tu chvíli ani nehlesne, ačkoliv při zmínce o městě se zatváří pravdu vyděšeně a jen těžce polkne knedlík v krku.

„Počkáš tady s koňmi, ano? A žádné hlouposti, pokud chceš, abychom ti pomohli,“ promluví vzápětí přímo na dívku, nečekaně tvrdým a přísným tónem hlasu. „Kaz…?“ zalétne vzápětí pohledem směrem k tobě a lehce tě chytí za loket, aby tě mohl odvést stranou. Kdykoliv se mu můžeš vytrhnout, pokud bys chtěla, nicméně jakmile se zastavíte o něco dál od Adriany…

„Tohle se mi nelíbí, Kaz. Jestli naznačila to, co naznačila…“ promluví tichým tlumeným hlasem a zavrtí hlavou.

Elzbieta

Odsunout od sebe postele se ti podaří bez větší námahy, snad se jen ozve nepříjemné zavrzání dřevěných noh po podlaze. Nicméně to takhle bude příjemnější vám oběma, tím si seš poměrně jistá. Ještě ale nenastal čas si aspoň na chvíli sednout a odpočinout, stále jsou před tebou jistí povinnosti. Před vraty uděláš značku a cestou si ještě odchytíš toho kluka, který je nyní ve stájích a akorát hrstí slámy vytírá dosucha Magistrova koně. Ti vaši už spokojeně spásají seno a užívají si zaslouženého klidu. Jakmile mu společně se svojí žádostí podáš i pár mincí, věnuje ti takřka užaslý pohled, přeci jen jsi ho dnes obdarovala už pár měďáky a teď tohle. „Ano, paní, kdybych někoho takového viděl, tak mu to určitě vyřídím!“ ujistí tě a snad tím i trochu povolí ta nedůvěra a opatrnost, kterou z jeho strany cítíš. „Dám! Tady je nikdo nevezme,“ slíbí ti ještě vzápětí a pak už tě jen vyprovodí jeho pohled ze stájí pryč.

Pak už nezbývá než se vrátit do hospody, pro vaky i objednané jídlo. Štiplavá vůně se kolem Magistra stále drží, jen tak se nerozplynula do vzduchu, ale najednou ti už nepřijde zase tolik výrazná. Ne dost na to, aby tě nutila opětovně kýchnout nebo zcela přehlušila veškeré pachy v hospodě. Lokál přeci jen trochu víc ožil, že by snad lidi trochu pookřáli, když si Magistr dopřával za výčepem pivo? Těžko říci, vlastně tě to ani příliš nezajímá.

„Není zač. Hm, třeba se zítra ještě potkáme,“ pokrčí rameny, „ale děkuji,“ dodá a namísto rozloučení se jen lehce a až skoro dvorně ukloní a vyprovodí tě pohledem.

Skutečně se dnes proběhneš, po kolikáté už jdeš ty schody? A dnes zcela jistě ne naposledy. Nakonec na sobě začínáš pociťovat jistou únavou, celý den v sedle a na cestě byl náročný a nedorazili jste do Wojczynu zrovna před večerem. Cítíš ve svalech tahání a je ti jasné, že jakmile se doopravdy posadíš na déle než deset minut, tak ti začnou pěkně tuhnout. A pak to teprve bude nepříjemné. Na druhou stranu… I s tím zvládneš fungovat. Víš to, moc dobře to víš.

Povečeříš sama v šeru pokoje. Polévka tě hřeje v žaludku a rozhodně si nemůžeš stěžovat, že by tě příjemně nezasytila. Jenže čas běží a po Lukyanovi stále ani stopa. Kdykoliv vyhlédneš z okna vedoucího do ulice, přivítá tě jen tma prosvícená pár lampami. U zdi se jednou mihne kočka lovící myš, projde tam skupina lidí odcházejících z hospody, ovšem Lukyan nikde. Snažíš se odhadnout čas, který uplynul od doby, co jste se rozdělili, ale… Není moc dle čeho. Snad… Něco přes hodinu? Určitě něco přes hodinu. Chvíli ti zabralo hostinec najít, pak koně, hovor s Magistrem, ubytování, jídlo…

… z tichého přemítání u okna tě vytrhne krátké zaklepání na dveře.

Naděje, že by to byl Lukyan se ovšem rozplynou v okamžiku, kdy otevřeš dveře. Stojí za nimi nevysoká dívka zhruba ve tvém věku. Má dlouhé hnědé vlasy, a tak trochu pobledlou nevýraznou tvář. Pousměje se, ale poznáš na ní, že se do toho nutí. Když otevřeš dveře, rychle poklesne v kolenou společně s krátkou a poněkud neumělou úklonou a odkašle si.

„Hezký večer, paní. Poslala mě… Matka mě poslala, já jsem Malvína. Prý máte… Nějaké oblečení, co byste potřebovala vyčistit? Můžu ho i přeprat nebo zašít,“ zeptá se tě a vyčká si na to, co po ní budeš chtít. Všimneš si, jak během vašeho hovoru její oči několikrát zalétnou za tebe, do prostoru pokoje, zatímco nervózně přešlapuje na místě.

„Dobře. A… A taky už máte nachystanou tu koupel, paní. Zavedu vás tam, tedy jestli můžu…?“ dodá vzápětí. Případné oblečení k vyčištění si od tebe převezme stejně jako nádobí od večeře a na tebe kývne, abys ji následovala.

Opět jdete ty zatracené schody dolů, tentokrát už to trochu bolí. Nicméně si při scházení všimneš, že Magistr už v lokále není. V přízemní tě vezme z hlavního sálu lokálu do krátké boční chodby vedoucí ze dveří po schodištěm a tam pokračujete po dalších schodech dolů – zřejmě do sklepa.

A skutečně, někdo zdejší sklep předělal na takovou malou lazebnu. Je zde vše, co by si mohl člověk přát, káď s horkou vodou, ze které se vznáší pára. Celý prostor je příjemně osvětlený svícemi a vlastně to zde působí nečekaně útulně.

„Mám zde zůstat, pokud byste něco potřebovala…?“ zeptá se tě ještě dívka, přesně jak se od ní očekává.

Pak už máš čas jen a jen pro sebe. Horká voda příjemně prohřívá namožené svaly, a dokonce to vypadá, že je opravdu čerstvě ohřátá a nikdo v ní před tebou nebyl. To je rozhodně dobrá zpráva. Co už je horší zpráva, tak Lukyan na tebe nečeká v lokále a ani na pokoji. Tvůj stanovený čas i jeho slíbená hodina uplynuly a ty jsi zde byla stále sama.

Nahoru a dolů

„Dobře, pošlete ji.“ Přikývnu hostinské, když mi nabídne, že za mnou pošle děvečku, aby se se mnou domluvila ohledně oděvu. „Hmm, koupel? Ano, hned. To bude nejlepší. Klidně ať je vody o něco méně.“ Dodám pak, aniž bych vysvětlovala, proč tomu tak je. Ale vzhledem k tomu, že mám v plánu čekat na Lukyana a být tu někde poblíž, kdyby dorazil, nehodlám se v kádi válet nějak dlouho. Ostatně i Magistr vypadal, že zbystřil, když zaslechl slova horká koupel. Tak ať tu není brzy fronta.

Zaplatím za vše a pak se rozloučím s Magistrem, i když to celé zní tak zvláštně. Přesto to pro mě není nakonec až tak těžké, jak jsem se bála. S lidmi jsem uměla vždy mluvit, tedy… dříve, ale nebylo to něco, co by se zapomínalo. „Jistě, jistě.“ Přitakám Magistrovi, než se vydám nahoru k pokojům.

Schody zavržou pod mými kroky, když konečně vystoupám nahoru do chodby vedoucí k pokojům. Pátravě kloužu pohledem po dveřích, než najdu ty, na kterých je stejná číslice jako na mém klíči. Odemknu dveře a ovane mě vůně sušených bylin, jenž mi vloudí spokojený úsměv na rty. Je vidět, že se tu skutečně o čistotu starají a určitě ocením víc vůni levandule než zápach plísně z rohu. Nakonec ani nelituji peněz, které jsme za místo zaplatili. Tedy zatím pouze zaplatila. Lukyan byl stále ještě na své obhlídce.

„Hmmh.“ Zamračím se však na dvojici k sobě sražených postelí. Byli jsme si blízcí, ale takhle až ne. Zapřu se tedy za rám jedné postele a poodsunu ji od druhé, abych to stejné udělala i s druhou. Až když je dělí dostatečná vzdálenost pro to, abychom si nedýchali na krk, spokojeně kývnu hlavou a vyrazím zpátky do lokálu, kterým na první dobrou jen projdu opět ven, zatímco si zkontroluji rychlým pohledem Magistra, zda se neodporoučel i s našimi věcmi, ale to by mě skutečně překvapilo. Nepůsobil jako někdo… takový?

Udělat značku u vrat na dvůr není takový problém. Jen se dobře rozhlédnu kolem, aby mě při tom nikdo neviděl, než zavolám na kluka, co zde žil.

„Hej, chlapče. Kdyby se tu ukázal světlovlasý mladík – vysoká postava, cestovní oblečení a plavé vlasy, podobné jako mám já, jen… delší. Asi potud. Tak mu řekni, že Elzbieta už tu na něj čeká. Ano? A tady “ Podám mu několik větších mincí. Ne, vlastně ani nepotřebuji jeho služby a natož je platit takto štědře, ale až moc dobře si pamatuji, jaké to je nemít nic, a i když mu to život nepřevrátí naruby, nebude mít aspoň nějakou dobu hlad. Vypadá opravdu pohuble. Svět nespasím, ale někomu můžu alespoň trochu ulehčit.

„A dej nám pozor na sedla.“ Usměji se na něj mile, než se otočím na patě, abych se vydala zpátky do hospody, kde se snažím ignorovat většinu pohledů, co se opět stočí mým směre, zvláště, když vykročím přímo k Magistrovi. Snad si jen dávám pozor, abych kolem něj dýchala více opatrně. Je to z něj stále cítit.

„Tak děkuji za pohlídání.“ Vezmu si oba vaky a přehodím si je bez delšího zaváhání přes rameno. „Užijte si večer a… Šťastnou cestu zítra, pokud tedy někam pojedete.“ Dodám vzápětí, protože ani sám Magistr nakonec dle svých slov netušil, co další den přinese. Pak už vykročím opět do schodů, abych odnesla i tuto část našeho majetku do bezpečí pokoje. Příliš dlouho se v něm ale neohřeji, protože musím opět dolů. Skutečně běhám pořád sem a tam.

Na rty se mi vloudí provinilý úsměv, když se opět zastavím u pultu, abych si vzala svou objednanou večeři. Nevypadá to vůbec zle. Pořádná poctivá zelňačka, ve které by snad i stála lžíce… Ale jíst tady nebudu. Ani na chvíli o tom nepřemýšlím, protože mi stačí cítit pohledy ostatních z hostů zabodávající se mi do zad. Kameninovou misku tedy vezmu do jedné ruky, ošatkou chleba se lžící do druhé a vydám se do klidu pokoje, kde se usadím ke stolu, přisunu a zapálím si svíčky na svícnu a pustím se do jídla. Polévka je správně kyselá a masem nikdo nešetřil, takže si spokojeně pochutnávám na teplé večeři, která je po celém dni v sedle skutečně za odměnu.

๑ ๑ ๑

Lžíce klapne o dno prázdné misky, zatímco v ošatce zůstalo jen pár drobečků. Jsem opravdu dobře najezená, ale… Ale něco mi tu chybí. Přejdu k oknu, pod kterým se táhne ulice a zahledím se ven do tmy, ale nikde nevidím blížící se postavu světlovlasého mladíka.

„Hmmmh.“ Zamručím zamyšleně. Jak je to dlouho, co jsme se rozdělili? Cestu sem počítat nemůžu, protože ta Lukyana čeká taky a dost možná ne tak přímá. Pak jsem jen odstrojila koně, vynesla věci a teď se najedla. To nebylo až tak moc času. Ne, pokud chtěl obhlížet situaci, a ještě hledat místo, kde jsem ubytovaná. Jen ta poslední část měla potenciál se znatelně protáhnout, zvláště v noci. I tak… I tak mne to zrovna neuklidňuje. Ale… zatracená koupel! Teď nemůžu jen tak odejít. Bylo by to krajně podezřelé. Nespokojeně mlasknu a odvrátím se od okna, abych si nachystala čisté oblečení, které je vhodné i na to, abych v něm vyšla do ulic. Prvně rychlá koupel a pak vyrazím, abych nepoutala tolik pozornosti.

Snad se Lukyan do té doby ukáže. Byla by to ta nejsnazší varianta…

Elzbieta

Hranice. To jedno prosté slovo tě zarazí a spustí celou lavinu asociací a úvah. Nedávalo to smysl, přeci… Nemohlo to znamenat to, co ti naznačil. Nebo nenaznačil? Magistr zachytí tvůj překvapený výraz i pohled, nicméně už ti neodpoví ani nic dalšího nedodá. Namísto toho otevře dveře a nechá tě před sebou vejít do hostince, kde na takový hovor není soukromí a už vůbec ne atmosféra. Přesto… Hranice. Opravdu tu někoho upálili, a dost možná nejen tady. Kvůli Purpuru? Nebo ti lidé měli jen tu smůlu, že měli magickou jiskru? To všechno se můžeš jen domýšlet, ovšem jistá si můžeš být jediným. Nevěstí to nic dobrého. Vzpomínáš si na historky o časech, kdy nebylo dne, aby někde nevzplála hranice ať už s mrtvými či živými. Zkazky o šedivé obloze zabarvené hutným páchnoucím kouřem, který na dlouhé roky skryl slunce, dokud nebyl čaromor vymýcen…

Vzápětí se ovšem musíš soustředit na něco zcela jiného, o dost více přízemního. A praktického. Celé nedorozumění ohledně pokojů a tvého domnělého doprovodu vyvolá ve tváři Magistra pobavení, zatímco v té tvé zmatek. Oproti tomu hostinská si z celého toho rozhovoru odnese rozpaky, které se snaží zakrýt a raději se s tebou začne domlouvat na podmínkách dnešního ubytování.

Nakonec se tak domluvíte na jednom pokoji. Víš, že Lukyanovi to nebude vadit a zajisté se tam ve dvou nějak poskládáte, i kdyby tam neměly být dvě postele. Ostatně za ty roky není důvod k ostychu, jakkoliv ses v posledních měsících od ostatních izolovala, tak to byla jen kapka v moři času, který jste spolu dlouhé roky trávili.

„Dobře, polévka a chléb, to nebude nebude problém. Ohledně oblečení za vámi můžu poslat Malvínu, abyste se domluvily,“ nabídne ti hostinská, která během vašeho rozhovoru neustále zalétává pohledem k Magistrovi stojícímu vedle tebe. Ten oproti tomu nedává najevo, že by ho to čekání nějak otravovalo či kamkoliv pospíchal, jen tam ležérně stojí a občas přelétne očima lokál.

„Tu koupel mám dát chystat hned? Voda se musí ohřát a nanosit do kádě, chvíli to zabere, ale po večeři by to mohlo být nachytané, někoho bych pro vás poslala, aby vám to řekl a zavedl vás tam,“ pokračuje dál. Ostatně chvíle v horké vodě po dnešní náročné cestě zní opravdu dobře – a zdá se, že tahle možnost i dost zaujala Magistra. Zřejmě dnes rozhodně nebudeš jediná, kdo tyto služby hostince využije. Každopádně zbývá už jen zaplatit a převzít si klíče od pokoje nacházejícího se v patře budovy.

„Jistě, o tom bych si neodvážil pochybovat,“ odpoví ti Magistr s náznakem úsměvu. K tvé vlastní úlevě se s tebou tentokrát nijak nepře ani nemá touhu doprovázet tě až do pokoje. Zdá se, že nabídnutá pomoc byla skutečně jen pomoc a nic více. „Neděkuj, není za co,“ odmávne to nonšalantně rukou. Vaky ovšem nehodí na zem ani na pult, stále má popruhy přehozené přes rameno. „O tom ani nepochybuji. Konkrétně zajisté za chvíli, až se pro ty vaky vrátíš,“ dodá pobaveně, nicméně to už vykročíš směrem k dřevěným schodům vedoucím na ochoz prvního patra.

Pokoj číslo tři je ten nejvíce vzdálený od schodiště. Jedná se o rohový pokoj, jeden z pěti, které nahoře dle číslování jsou. Jedná se o malou cimru se dvěma postelemi přiraženými k sobě, avšak neměl by být problém je od sebe případně odsunout. Je tu menší komoda, stole se dvěma židlemi, stolička s lavorem a džbánem. Na postelích jsou poskládané čisté deky a všimneš si, že na trámech jsou navěšené svazky sušené levandule a jiných bylinek. V místnosti to tak celkem příjemně voní a působí čistým dojmem. Zřejmě v tomhle Magistr skutečně nelhal. Ostatně… Za ty peníze by zde čisto být skutečně mělo. Výhled z okna směřuje na ulici, přes jak jsi chtěla. Latríny jsi zahlédla na dvoře vedle stájí, jen těžko říci, kde ti budou chystat tu káď s vodou.

Nic ti nebrání se ubytovat a pak seběhnout zpátky dolů, abys mohla udělat před vraty do dvora avizovanou značku a cestou zpátky si převzít svoje vaky. Černovlasý muž tam stále stojí a zřejmě dopíjí obsah korbelu, který má nově v ruce. Svoje věci má hozené na stoličce a místo hostinské stojí za pultem podsaditý holohlavý muž v tak trochu umaštěné zástěře, kterého tipuješ na Floriána.

Jakmile odneseš i vaky, tak nastane čas si vyzvednout večeři. Ani to není problém, dostaneš misku plnou zelné polévky s uzeným a klobásou, k tomu i pár krajíců chleba. Dnes rozhodně nepůjdeš spát hladová… Pokud tedy půjdeš spát. Dojídáš poslední sousta a Lukyan stále nikde…

Organizační záležitosti

Jsme skoro už u dveří do hostince, když se dozvím něco, co mě zaskočí.

„Jaké hranice?“ Zatvářím se v první chvíli nechápavě, než mi dojde, jak to Magistr nejspíše myslel. „Ale to přece… Proč…“ Zamumlám naprosto vykolejeně a rozhlédnu se kolem nás, snad jako kdybych čekala, že někdo vyskočí zpoza rohu budovy a oznámí mi, že jde jen o žert. Hranice? Ale co přesně tohle znamená? Nakrčím čelo, ale z hlavy vydoluji jen zkazky z dob purpuru, kdy zuřil ve světě čaromor. To ale bylo dávno před tím, než jsem se narodila a nikdo ve společenství se o ničem takovém, byť jen slovem nezmínil. A že tohle nebylo něco, co by se vyplatilo držet pod pokličkou. Zvlášť ne, když nás do takového světa vysílali.

A tak se spíše automaticky protáhnu kolem Magistra, když mi otevře dveře a vstoupím do hostince, ve kterém je taky nálada pod psa. To kvůli tomu procesu? Zcela určitě. Takže tu skutečně někoho upálili na hranici? Ale koho? A proč? Byl to celé jen vykonstruovaný proces nebo to snad znamenalo, že je čaromor zpátky? Tohle a mnoho dalšího se mi honilo hlavou, ale neodvážila jsem se na nic z toho zeptat. Už tak jsem poutala až nezvyklý díl Magistrovy pozornosti a nepotřebovala jsem přikládat další polínka do ohně. Třeba něco vyzví Lukyan a nebo to souvisí s tím, proč vůbec cestujeme za mistrem, abychom mu byli k ruce. Uff, tohle je opravdu nečekaný vývoj událostí.

Zastavím se až o pult, o který se zapřu a upřu pohled na ženu za ním. Prvně pokoje, večeře a další nezbytnosti. Na šílené teorie budu mít času habaděj po zbytek večera. Nedá se říct, že by tvář ženy přede mnou usnadňovala podobné plány. Je na ní patrné, že něco není v pořádku. A nebude to jen Magistrem po mém boku, ačkoliv ten na tom nese značný podíl viny. Nenechám se tím ale odradit a chopím se iniciativně slova.

Potřebuji dva pokoje, přinejhorším jen jeden. Na tom není nic složitého. Avšak její pohled i nezvykle kmitne mezi mnou a Magistrem, stejně jako si všimnu výrazu, co se promítne do tváře muže sedícího nedaleko. Co? Řekla jsem něco špatně? Znejistím, když se pozornost ženy stočí místo mě k černovlasému muži vedle a začne se ho vyptávat na to, jak si to tedy nakonec představuji.

Huh, co? V první chvíli na ni zůstanu trochu nechápavě zírat, než mi dojde, co se jí to v hlavě pospojovalo za obraz. A viditelně nejenom jí. Oni si myslí, že jsem tu s ním?! Trochu sebou trhnu a napřímím se v ramenou, ale než stačím rychle něco dodat a vše osvětlit, chopí se slova Magistr, kterého to celé viditelně pobavilo. No, za jiných okolností by to bylo jistě zábavné zmatení, ale dnes nebylo lidem viditelně moc do smíchu. Přesto se mi do tváří nevlije ruměnec nebo snad náznak studu. Nikdy jsem se před cizími lidmi nestyděla. Nebylo proč. Však je už v životě dost možná nikdy neuvidím a navíc… skutečně by tohle byla jindy jen úsměvná záležitost.

„Tak… Asi jsem to špatně podala.“ Dodám poté, co Magistr uvede věci na pravou míru. „Hmm, dobře tak jeden bude stačit.“ Pokývnu zamyšleně hlavou. Sice nebudu mít nějaké přehnané soukromí, ale s Lukyanem se známe už dlouhé roky. Nebude až tak něco zvláštního sdílet spolu pokoj a prostě bude muset pro jednou přežít nějaké to občasné něžné dívčí chrápnutí. Navíc za současné situace bude asi lepší být pohromadě, kdyby… cokoliv.

„Polévku mi můžete nachystat a nějaký chléb k tomu, pokud se najde. Skvělé. Odnesu si věci do pokoje, než se ještě na otočku stavím do stájí, takže si ji tady pak vezmu. Hmm, ano koupel zní dobře a možná i nějaké to špinavé oblečení se najde. Zítra ráno ale odjíždíme. A ano, koně už mám u vás ustájené a ustájení zaplacené.“ Dodám jistým tónem, než sáhnu do kapsy, abych odpočítala požadovaný obnos z mincí, jež jsem si před tím nachystala. Nakonec to není zrovna málo, ale zase možnost si po celém dni v sedle odpočinout v horké vodě a smýt ze sebe pot a prach cesty, se jen tak neodmítá.

„Hmm, klidně mi to tu už nechte. Hodím si věci na pokoj a odnesu pak i ty vaky. To už zvládnu.“ Kývnu na Magistra, který byl málem ubytovaný se mnou na jednom pokoji. Avšak i když je to jen prosté oznámení, ztlumím o něco hlas, aby nás neslyšel celý hostinec. Už tak mi těch pár úšklebků a vědoucích pohledů stačilo. „A děkuji za pomoc.“ Pousměji se na muže vděčně, než si od hostinské vezmu klíč s kovovým plíškem.

Takže pokoj číslo tři. No, dobře.

„Myslím, že se tu ještě dnes párkrát uvidíme.“ Prohodím lehce, než se vydám nahoru k pokojům, abych všechny ty věci složila v našem novém ubytování, postarala se pak také o cestovní vaky a v neposlední řadě i o nenápadnou značku u stájí, na kterou jsem díky nezvyklému doprovodu neměla moc prostor. No, rozhodně jsem Magistrovi nelhala. Ještě se dnes večer v lokále skutečně párkrát otočím. Snad to Lukyan skutečně stihne, než dojím večeři...

Kazandra

Vzlyky zubožené dívky namísto odpovědí tě spíše iritují, než aby v tobě vzbuzovaly přehnanou lítost. Ostatně Tian se na to tváří dosti obdobně, zatímco mhouří oči a stále pohledem pročesává tmu rozpínající se mezi stromy ve směru, kterým dívka vyběhla z lesa.

„Hm, možná. Ale je to… Zvláštní. Nemyslím si, že by byl zase takový problém ji v lese dohnat. Pokud nám tedy říká všechno…“ odpoví ti Tian a očima sklouzne po třesoucí se dívce, která se ti vzápětí vrhne kolem krku. Doslova.

Rozpláče se takřka jako dítě, což je pro tebe… Nezvyklý pohled i pocit. Adriana je zhruba ve tvém věku, avšak zde veškerá podobnost končí. Oproti tobě je tak křehká a měkká. Takřka doslova. A také ulepená bahnem a kdo ví čím ještě, protože takhle zblízka rozhodně nevoní – ani v porovnání s vámi, a to jste celý den na cestě. Přesto ji neodstrčíš a namísto toho se ji pokusíš aspoň nějak utěšit, uklidnit. A to i přestože příliš nevíš jak na to – tohle tě Jitřenka ani Hraběnka neučily a sama jsi s utěšováním ostatních neměla zrovna zkušenosti. Vlastně bys marně vzpomínala na to, kolikrát jsi byla svědkem něčeho takového, co ti tu právě předváděla dívka.

Vlastně… Kdy naposledy jsi něco obrečela ty? Kdy jsi dovolila slzám, aby prorazily skrze tu tvrdou krustu, co sis kolem sebe tolik let pomalu stavěla.

Krisztián to nijak nekomentuje, a když vidí, že to zvládáš v rámci svých možností, tak se ti ani nijak nehrne pomáhat Adrianu uklidnit. Ta se čelem opře o tvé rameno a ramena jí poskakují, jak se třese a ustavičně vzlyká do tvého kabátce. Je studená, dokážeš si představit, že jí do toho všeho musí být i zima, jak tu jen, tak stojí. O žízni ani nemluvě, i když o vodu nepožádá, namísto toho stále popotahuje a pláče.

To, co vám mezi vzlyky sdělí není nijak povzbuzující a už vůbec ne dobré. Pokud mluví pravdu a její rodinu někdo upálil tak… Ne, to nezní jako obyčejná poprava. Moc dobře víš, že císařství se nevykonává světská spravedlnost ohněm, tohle „privilegium“ náleží Magistériu. A ví to i Tian, který se najednou už netváří tak neurčitě a nad věcí. Ne, regulérně se mračí a v obličeji se mu usadí stín všech těch nevyřčených obav. Tentokrát si poněkud netrpělivě poposedne v sedle a znovu se rozhlédne, ale… Ne, nic nevidí. A ani ty. Nikdo krom vás tu není – nebo aspoň o tom nevíte. Měsíc visí na indigově modré obloze obklopen hvězdami a osvětluje tuhle vaši malou scénu svým bledým svitem.

„Ne, to nejsou,“ zopakuje po tobě tichým hlasem. „Dost by nás to zdrželo. Nebo bychom museli přebrodit řeku. Ale vzhledem k tvému koni… Zatraceně,“ zasykne tiše.

Adriana se od tebe pomalu odtáhne, je na ní znát, jak se snaží zhluboka dýchat a aspoň trochu se uklidnit, i když se jí to daří jen pomalu.

„Nejsem… Nejsem si jistá. Někdo… Spala jsem, když… Když nás vytáhli z postelí… Přímo před dům. Byla tam… Byla tam spousta lidí a… Zmatek. Dali mi… Nám… Něco přes hlavu a… A pak… Pak nás nějací muži odvezli kousek za město, a tam… Tam to bylo… Hranice…“ znovu se rozvzlyká. „Chtěli tam… Chtěli tam odvést i mě, ale… Objevil se tam nějaký muž… Celý v černém na velkém koni a… Já se jim vytrhla… A prostě jsem běžela… Pryč,“ vyráží ze sebe trhaně příběh jedné noci. Hrozivý příběh. Příběh, který nikdo z vás nechtěl slyšet.

„Otec tak moc… Pořád křičel. Že to je… Nedorozumění. Že… Nejsme… Jako oni. Bratr byl moc nemocný, ale… Ne tak nemocný…“ mumlá takřka nesrozumitelně. Oči má opuchlé a pořád popotahuje, jak má plný nos.