Andor.cz - Dračí doupě online

Elzbieta

Chvíle odpočinku ti zní čím dál více lépe. Někde vydechnout a ošetřit si nohu. Možná si ji nechat rovnou zahojit a najíst se z vašich zásob, abys dorovnala aspoň něco málo ze ztracených sil. Kdo ví, třeba mezitím přestane i to neustálé vyzvánění, skrze které už pomalu nejsi schopna vnímat ani vlastní tlukot srdce. Ne, takhle to až k bráně rozhodně nezvládneš, naopak si koleduješ o malér, pokud v tom budeš pokračovat. Sivak tě před tímhle důrazně varoval. Tou lepší variantou bylo zaseknout se ve stínovém světě celá, tou horší nechat tam kus sebe. Doslova. Mohlo to mít poměrně ošklivé následky, ať už fyzické či mentální.

Jenže… Nedostaneš na výběr. Myšlenky i úvahy ti rázně přetne přítomnost další osoby v uličce. Je to smůla, zatracená smůla i načasování. Opravdu jsi ho neviděla? Jeho stín? Přicházet ho? Zastínil ho snad roh budovy? Je to celé tak zvláštní až z toho mrazí, ale nemáš čas na zbytečné přemýšlení. Muž je oděn celý v černém, má kabátec i plášť, kápi přetaženou přes hlavu. Jak stojí zády k světlu, tak nejsi schopná prohlédnout stín skrývající jeho tvář – ovšem to ani nemusíš. Tři černí koně. Tři Magistři. Jsou to vlastně dost jednoduché počty a pohled na meč u jeho pasu tě v tom jen utvrdí.

Dva sáhy není žádná vzdálenost. Dá se překonat hladce jedním dlouhým překrokem. Navíc ten holohlavý Magistr, který ti po sobě zanechal památku a dost možná to byl právě on, koho jsi měla v patách namísto loveckého psa, byl také rychlý. Dva sáhy by pro něj byly nic, jak ti ostatně už dokázal. I tak krátká poznámka, tiché povzdechnutí by tě mohlo přijít draho.

Ding dang, ding dong…

Pohneš se rychle směrem k Magistrovi – dříve než stačí on vystartovat po tobě. Ovšem nesaháš po zbrani, ale po stínu. Vklouzneš do něj a celá s ním během úderu srdce splyneš. Tentokrát cítíš na kůži podivný tlak, skoro jako by ses ponořila příliš hluboko. A v uších ti stále vyzvání. Ten zvuk jako by se tentokrát nestáhl, naopak ve stínu ještě více vnímáš jeho tahající disharmonii, nepravidelný chaotický rytmus hned několika zvonů slévajících se dohromady.

Není to ovšem jediné, čeho si všimneš, když splyneš se stínem.

Magistr zmizí. Jeho silueta… Tam není. Nevidíš ji nikde ve stínovém světě. Jako by to byl jen přelud. Byl? Mohla tě oklamat vlastní unavená mysl? Jenže to už jsi v pohybu. Ať už byl skutečný nebo ne, ozvěna těžký kroků v tvých zádech se blíží. Rychle si tak vybereš vzdálený ostrůvek temnoty, do kterého potřebuješ skočit a…

♫♪♪♫

… v šeru kolem tebe se něco zaleskne jasným modrým světlem. Oči. Zářivě modré oči, ve kterých doutná to studené jasné světlo. Barvy sem nepatří. Jsou zde cizí. Stejně jako ruka, která se vynoří zdánlivě odnikud a drapne tě za klopu kabátu. Zatmí se ti před očima a na pár vteřin netušíš, kde je nahoře a dole na kolik silní závrať se tě zmocní. Vytrhl tě ze stínu. Někdo tě… Vyškubl ze stínu pryč.

Vnímáš, jak ruka sklouzne z klopy ke tvému krku a silně jej sevře mezi prsty, zatímco ta druhá tě chytí za ruku. Opožděně ti dochází, že tě tiskne k hrubé zdi domu. Do zad tě nepříjemně tlačí vak, ve kterém musí být něco tvrdého s ostrou hranou, protože se ti to nyní zarývá do páteře. Jen brašnám, kterými jsi ověšená vděčíš za tu trochu prostoru, co vznikl mezi tebou a tím mužem.

Oči mu stále doutnají tím nepřirozeným modrým světlem, a jak se nad tebou sklání, zatímco pevně svírá tvůj krk, tak…

… vnímáš teplo, které z něj sálá, i zvláštní vůni splétající v sobě pižmo, pot, bavlnu, železitou vůni oleje na zbraně a zimolez…

Kápě se trochu sveze z tváře, na kterou dopadne mihotavá bledá záře oranžovaného měsíce visícího vysoko na nočním nebi. Zpod černé tak vyvstanou světlé dlouhé vlasy i povědomé rysy pohledné mužské tváře…

„Hmm...Nikdy by mě nenapadlo, že se mi bude líbit to, že mě přeprala holka. Už jsem ti říkal, jak moc zajímavá jsi, Elo? Příště to už tak snadné ale nebude.“

Hra koček s myší

♬♬♬♬♬

Magistr se blíží a mně utíkají poslední zbytky drahocenného času a rozhodně si nedává ani trochu na čas. Pohybuje se rychleji, než bych čekala. Nemají být Magistři pouze lidé? Nebo je prostě jen tak dobře trénovaný? Narážím na to, že toho o nich vím žalostně málo na to, že by měli zvláště pro nás představovat opravdovou hrozbu. Tím spíše ale o svém rozhodnutí nepochybuji. Kdo ví, čeho ještě jsou schopni.

A tak letí brzy vak jeho směrem a já vybíhám nehledě na kuši, kterou nese v rukou. Nemám jinou možnost. Musím to prostě risknout. Neudělám ale ani celý krok, než se ozve to typické zadrčení tětivy a od nohy vystřelí do těla ostrá bolest. Syknu napůl překvapení a napůl bolestí z toho zásahu, ale nezastavuji. Pouze klopýtnu a trochu přepadnu dopředu. Šipka naštěstí nezůstala v ráně, ale odkudsi přede mnou se ozvalo její zacinkání o stěnu domu či dlažbu. To už bylo vedlejší. Noha bolí, ale není to nic tak hrozného. Zatím. I tak cítím horkou krev, jak začíná nasakovat do látky kalhot, které se nepříjemně lepí na kůži. To je však ale teď můj nejmenší problém.

Zhluboka se nadechnu, jako kdybych se chtěla ponořit pod hladinu jezera a pak… Skutečně to tohle připomíná. Jen místo průzračné vody se vnořím do černočerného stínu a světa, který je schovám za tím naším. Stejný a přitom jiný. Šerý svět byl jako odraz toho našeho, avšak ponurý… šedivý. A já teď byla jeho součástí. Z lidí zůstaly pouhopouhé stíny proplouvající pomalu šerými ulicemi. Nezpomaluji, ale krčím čelo, jak se soustřeďuji na to, abych zde vytrvala. Pohybovat se zde, není vůbec tak snadné jako ve světě živých. Když jsem do stínu vstoupila poprvé při tréninku se Sivakem, myslela jsem si, že je to skutečně jako být pod hladinou. Bála jsem se, že se utopím. Nevynořím se včas. Nebudu se moci nadechnout. Ale nakonec jsem zjistila, že jsou tam jiná nebezpečí, a přesto je to místo nabízející bezpečí za dodržení jistých podmínek. Míjím zářící i naopak temné stíny a snažím se jim vyhýbat. Nesmí být v dohledu, když procházím oponou mezi světy.

Z pohledu živého světa proskočím rychle několika stíny a pohnu se o notný kus dál od hostince. Přesto mě to stálo nemalou porci síly. Cítím, jak mi hrubne už tak mělký dech a v noze mi škube bolest. Podobně jako v zádech, která nesou tu zatracenou hromadu krámů, co jsme si nachystali na cestu. Možná být při plných silách, zvládla bych to až k bráně, ale ne dnes. Ne po celém dni a všem, co se mi během něj stalo. Ta hranice… Ne, musím se soustředit!

„Sakra!“ Zachraptím, zatímco mi hlavou rezonuje ten protivný zvuk bijících zvonů, po kterých šlehnu zlostným pohledem. Kdyby aspoň na chvíli ztichly! Nedá se tak vůbec myslet! Ale na myšlení není čas. Nemůže být přeci za mnou? Ne tak rychle?! Probleskne mi myšlenkami, když se k mým uším donese ozvěna těžkých kroků. Zdá se mi to nebo…? Ne, rozhodně to nemůžu riskovat.

Dlouze se nadechnu a zakloním hlavu, jen abych si na vteřinu odpočinula, než budu pokračovat dál. Když v tom se přede mnou objeví další postava. Doslova kousek ode mě. V mžiku vteřiny je tam. Je celý v černém a ozbrojený. Rozhodně je to jiný Magistr než ten, který mě sem pronásledoval, ale nepůsobí jako ten, jenž mě zamknul v pokoji. Ten vypadal že byl mohutnější stavby těla. Možná to dělala ta zbroj. Přesto… by to sedělo. Tři černí koně. Tři magistři.

„Eh.. můj šťastný den. Hra na kočku a na myš.“ Zamumlám doslova tváří v tvář dalšímu z nich, který je ode mě jen kousek a přenesu váhu na zdravou nohu, zatímco na zemi kolem druhé opět ulpí pár kapek rudé krve. Stačil by krok a tasení zbraně, aby na mě dosáhl. Ale já mu nehodlám dát tuhle příležitost. Zároveň se tu ale nemůžu pouštět do duelu. Ne s tou hromadou věcí a dalším Magistrem v patách.

Nemám…čas!

Ještě to zvládnu. Alespoň párkrát. Ještě mi neteče z nosu krev a držím se na nohou. Potáhnu nosem ostře vzduch do plic, přimhouřím oči a udělám rychlý krok zdánlivě směrem k zahalené postavě, abych se však natáhla po stínu táhnoucím se po zemi až na vedlejší zeď a prosmýkla se jím kolem něj ideálně až na roh ulice, ve které stojí. Vím, že takhle to už dlouho nevydržím. Zvlášť ne, když mám v zádech už minimálně dva Magistry, ale… Ale potřebuji najít nějaké klidné místo. Opuštěnou budovu nebo snad stáje, abych si tam vydechla a postarala se o krvácející nohu, než budu pokračovat…  

Elzbieta

Ostrý příkaz protne vzduch podoben nabroušenému ostří. Zarazí tě ovšem jen prchavou chvíli. Nemáš nad čím váhat. A čas k tomu cokoliv udělat se ti zatraceně rychle krátí, odměřován každým rychlým krokem, který k tobě Magistr udělá. Pohybuje se opravdu rychle – dost na to, aby to i tebe po posledním roce tréninků se Sivakem překvapilo. Hlavu má muž holou, skoro jako by si ji holil břitvou a vrásčitá tvář protkaná hned několika jizvami prozrazuje, že to již nebude mladík. Jeho pohled řeže stejně nepříjemně jako hlas, zabodává se do tebe a nevěstí nic dobrého. Stejně jako kuše, kterou třímá v rukách. Hřmotně Magistr – a ty nepochybuješ o tom, kdo to je – působí jen díky těžkému kabátci, ve skutečnosti je ovšem spíše vysoký než mohutný. Šlachovitý. Dokážeš si představit, že na blízko to bude nepříjemný soupeř.

Lukyanova kuše dopadne s břinknutím na zem, jak ji bez milosti pustíš. Je to pěkný řemeslný kousek, za který by se dal utržit slušný peníz, ale… Cennější, než tvůj život rozhodně není. Stejně jako vak s věcmi, který v další chvíli bez varování prudce mrštíš po blížícím se Magistrovi. V tu samou chvíli vystartuješ, abys jedním dlouhým krokem překonala vzdálenost dělící tě od vrat a vzápětí zmizela za rohem.

Jenže Magistr na nic nečeká.

Ve chvíli, kdy pustíš kuši a odhodíš vak, tak se rozeběhne. A jeden z jeho dlouhých mozolnatých prstů stiskne spoušť kuše. Mechanismus okamžitě hladce zabere. Tětiva s tichým drnknutím povolí a šipka se smrtonosným svistotem protne vzduch. Látku. Kůži a maso. Hrot šipky s masivním protáhlým hrotem vybaveným zpětnými háčky ti prolétne vnější stranou stehna a zanechá za sebou ostrou horkou bolest. Dost možná jen hozenému vaku vděčíš za to, že Magistr musel zbraň na poslední zbraň strhnout dolů.

Skočíš za roh. Ve svalu ti bolestivě cuká, ale nezpomalí tě to. Stín, do kterého vkročíš se zachvěje a vzápětí se ti po kůži rozlije ten důvěrně známý pocit, jak se staneš jeho součástí. Ponoříš se do šerého světa, ve kterém se utlumí veškeré barvy a vystoupne černá a bílá rýsující se před tvýma očima v ostrém kontrastu. Zvuky se ztlumí, namísto dunivého železného zvuku zvonů ti tepe ve spáncích, jak ti zalehne v uších. Je to jako dlouze se nadechnout a ponořit se pod hladinu. Přesně tak si připadáš, když přeskakuješ do vzdáleného stínu, ostrůvku temnoty rýsujícího se v oceánu šedi.

Celý prostor kolem tebe je protkán podobnými černými skvrnami různých tvarů i velikostí, zahlédneš i několik šedivých stínových siluet s rozmazanými rysy i konturami postavy, jako by za sebou zanechávali ve vzduchu otisk, který jen zvolna mizí. Mají kolem sebe slabou světelnou auru různé intenzity, zatímco některé… Ty takřka nezřetelné naopak jako by světlo vtahovali. Je to… Jako by se do sebe prolínali dva různé světy. Ten váš a stínová říše. Sivak ti to vysvětloval, důležitost té aury. Pomáhá ti rozeznat lidi od těch druhých. Od stínů bloudících tou šerou říší. Všichni lidé v sobě mají světlo, jakkoliv slabé, tak někde uvnitř nich je. Ti, kteří v sobě nosí magickou jiskru, září…

Teď máš ovšem úplně jiné starosti. Musíš si držet v podvědomí směr, kterým potřebuješ skočit. Směr, vzdálenost, dávat si pozor, aby ses nevynořila v žádném stínu, u kterého spatříš někoho stát. Musíš se pekelně soustředit a ani na okamžik nepolevit. Sebelepší trénink se Sivakem tě nemohl připravit na město. Tohle místo… Je protkané stíny. To, co se zdálo zprvu jako výhra a výhoda je ve skutečnosti spíše komplikace. Musíš si vybírat, dobře vybírat.

Protáhneš se jedním stínem. Druhým. Třetím. Dostaneš se skrze několik ulic během pár vteřin, ale je ti jasné, že až za hradby to takhle nezvládneš. Srdce ti buší a dech se krátí. Další stín. A pak ještě jeden. Je to čím dál těžší. Získala jsi slušný náskok, ale kožené řemeny brašen i vaku se ti nepříjemně zařezávají do ramen i rukou, dokonce i zbraně u pasu nepříjemně cítíš. A co je horší – tvá noha. Kalhoty sáknou horkou krví a bolest nepolevuje. Dá se ignorovat, ale jak dlouho… A co hůře. Ta krev za tebou zůstává ve stínech. Kapky značící směr tvé cesty.

Pokaždé, když vykročíš ze stínu ven, zakousne se ti do hlavy neustávající vyzvánění. Ztěžuje ti to soustředění. Nedokážeš to vytěsnit. Něco… Něco v tom zvuku… Navíc máš pocit, že v zádech slyšíš dusání. Ozvěnu těžkých kroků, podrážek bot odrážejících se od kamenných kočičích hlav…

Nic z toho ovšem není tvůj největší problém.

To až silueta zakuklence oděného celého v černém, který se nečekaně objeví v ústí poměrně úzké špatně osvětlené uličky přesně čtyři údery srdce poté, co vykročíš ze stínu. Je vysoký. Jistě o hlavu vyšší než ty, možná i více. Štíhlý? Nemá nijak zvláště široká ramena ani nepůsobí robustně. U pasu má meč a… Další Magistr? Rozhodně tak na tebe na první pohled působí.

Dělí vás sotva dva sáhy.

Kazandra

Když dívku obejmeš kolem pasu jednou rukou, trochu se uvolní. Roztřeseně vydechne a o něco hlouběji se nadechne, a pak ještě jednou a pak znovu… A znovu… Kdo ví, zda za to můžeš to nevinné konejšivé gesto připomínající jí, že tu není sama nebo tvůj vlastní klid, skrze který nedovolíš proniknout ani stínu pochybnosti či nejistoty. Kdokoliv cizí by marně v tvém výrazu či držení těla hledal stopy po nervozitě. Lekce s Jitřenkou nesly své ovoce. Jak to říkala? „Tvář máš jen jednu. Dávej pozor, co chceš, aby v ní ostatní viděli. Nic jako druhý dojem neexistuje, vždy jen ten první.“

Ať už se Tian u brány se strážnými domluvil na čemkoliv, ať už jim řekl cokoliv, tak z toho nemáš pocit. Vysoká částka, kterou musíte zaplatit za vstup do města, rozhodně neznamená nic dobrého. Pro vás. Strážní si vás budou pamatovat, jakkoliv paradoxně zajisté Krisztián zaplatil tolik, aby zapomněli. Nebo jen přimhouřili oči nad nezvyklým třetím pasažérem? Na vyptávání bude čas později, ostatně jak ti naznačí i on sám, když projdete branou do města.

Do rozhodování, co teď vám skočí sama Adriana, kterou jsi k tomu nevědomky dost možná povzbudila právě ty. A jsi to právě ty, kdo kapituluje a navzdory tomu, že právě teď určitě děláš chybu… Adriana nijak neprotestuje, když jí přes hlavu přetáhneš širokou kápi Tianova pláště a seskočíš z koně, jen těma laníma očima těká pohledem z jednoho na druhého.

„Na… Na okraji, kousek… Kousek od trhoviště na velkém náměstí… Já… Já vás můžu… Řeknu vám kudy. A… Tetička se zná s panem Sikorskym, kterému patří ten… Ten hostinec. Určitě by vám vyjednala… Třeba nějaký lepší pokoj nebo…“ vyhrkne dívka snaživě, a tak trochu se do těch slov i zamotá – nebo se by se zajisté zamotala, kdyby ji nepřerušil rázným gestem ruky Tian.

„Jistě, jistě, chápeme. O tom si promluvíme, až tě u domu té tvé… Hm, tety,“ zavrtí hlavou, „hlavně, když tě budeme mít z krku, to bude ta nejlepší odměna ze všech,“ dodá polohlasně jen pro tvé uši. Prsty si vjede do vlasů a věnuje ti poněkud unavený a lehce rozmrzelý pohled.

„Hm, připomeň mi, že tímhle jsem si vybral dobré skutky na následujících pár měsíců dopředu,“ utrousí s úšklebkem na rtech, zatímco se rozejdete ulicí dál.

Město je opravdu… Ztichlé. Prázdné. Cestou potkáte jen několik lidí, ovšem nezdá se, že by vám kdokoliv věnoval kdovíjak pozornost. Možná spíše naopak, každý z nich pospíchá jako by ani nechtěl být touhle dobou venku. A… Ty to také cítíš. Tu zvláštní napjatou atmosféru držící se v ulicích jako mlžný opar přicházející s ránem. V nose tě štípe slabý zápach… Snad spáleniny? Rozhodně to je cítit jako by něco hořelo, a ještě to nestačilo vyvanout z ulic.

Jihovýchodní čtvrť patří rozhodně mezi ty lepší části města. Jsou zde vysoké mešťanské domy, ulice jsou příjemně široké a čisté. Stejně z toho máš divný pocit a Tian také působí poněkud napjatě. Procházíte ulicemi a Adriana vás váhavě naviguje. Máš pocit, že to tady zase tak dobře nezná a párkrát se splete, takže se projdete trochu více než by se vám oběma líbilo, nicméně…

„Tady, za tím rohem. Ten… Ten velký bílý dům se zelenými okny…“ ozve se Adrianin hlas, do kterého se vloudí i náznak úlevy a radosti…

„No hurá,“ podotkne tiše Tian.

A ten protáhlý zamračený obličej z jeho tváři už nezmizí. Jakmile zabočíte za roh ulice, spatříte okamžitě dům, který vám Adriana popisovala. Opravdu pěkný rohový dům. Od bílé omítky se odráží světla lamp, dokonce i ta okna se zeleně lesknou. Nejen rámy, ale i okenní tabulky z lesního skla. Tady se penězi rozhodně nešetřilo…. Ovšem tím dobré zprávy končí. Navzdory tomu, že rozhodně ještě není noc, tak se nesvítí v ani jednom okně na rozdíl od ostatních domů. A co více, hlavní dvojkřídlé dveře jsou pootevřené a zámek vypadá… Vylomeně.

Adriana si ničeho z toho nevšimne, jen si nedočkavě poposedne v sedle. „Ah, asi spí, ale… Ale to nevadí, někdo ze služebnictva bude určitě vzhůru…“ hlesne.

„Tím bych si nebyl úplně jistý…“ ozve se Tian, který zastaví.

„C-co?“ Adrianě poskočí hlas.

„Nic…“ zavrtí mladík hlavou a natáhne k tobě ruku, aby ti vtiskl do dlaně otěže svého – tvého koně. „Počkejte tu, půjdu se… Podívat, třeba… Hm… Prostě tu počkejte,“ broukne s jasným úmyslem vydat se do toho domu.

Když se daří, tak se daří

Věci nepříjemně těžknou i na těch pár desítkách metrů, které musím překonat, než se dostanu ke stájím. Však ještě aby ne. Táhnu náklad pro dva koně a naši společnou výbavu na týdenní cestu. Vidět mě teď některý z mistrů, zcela jistě by to zavdalo inspiraci k nějakému nepříjemnému cvičení ve společenství. Tedy… za starých časů, než se z nás stalo to, čím jsme byli teď. Přeci jen od té doby ani tréninky nebyly jako dřív.

Naštěstí na dvoře hostince nikdo není, ačkoliv… Docela ráda bych tu viděla jistého plavovlasého mladíka s dvojicí koní. Ovšem to se mi nepoštěstí. Naděje ale umírá poslední, a tak vykročím k samotným stájím. Určitě tam ještě Lukyan bude. Musí! Zapřu se do dřevěných vrat zpoza kterých se ozývá podupávání a frkání koní, abych… „Do háje!“ Povzdechnu si už se znatelnou stopou zoufalství, když vidím prázdné stáje. Tedy kromě trojice černých koní, kteří jako kdyby mi chtěli připomenout, že situace není tak růžová, jak by se mohlo zdát.

Když se daří, tak se daří. Letí mi ta slova myslí, zatímco tam jen stojím a rozhlížím se bezradně kolem. S tímhle jsem nepočítala. Že prostě ujede. A nenechá tu ani mého koně. Jistě, vím, že to neudělal jen z rozmaru, ale představa něčeho, co by Lukyana donutilo, aby mě tu nechal se mi také vůbec nelíbí. A kdybych nemusela ještě táhnout tu zatracenou hromadu krámů! Především tu kuši! Mám chuť alespoň tu tady prostě zahodit a nechat. Už tak se cítím po celodenní cestě utahaná jako kotě a teď bych se ještě s tím vším měla táhnout přes půl města, a ještě k tomu nenápadně?!

„Copak?“ Povytáhnu obočí a oplatím pohled vraníkovi, jehož oči se… zvláštně rudě lesknou. „No to si snad…“ Vydechnu udiveně, když si uvědomím, koho mi ten kůň připomíná. A že se nepletu. Siegera jsem znala dost dobře díky našim společným výjezdům s Wertherem a Kostadinem. Ovšem tohle není Sieger… Ale přesto mají hodně společného. Deinský trakén. Vážně jsem se tu bavila s Magistrem, který přijel na Deinském trakénovi?! Z toho mála, co jsem o nich věděla a co jsem ještě vylovila z paměti z Kainova vyprávění, mi bylo jasné, že tito koně nebudou rozhodně běžnou záležitostí. A zcela určitě ani mezi Magistry. Co to sakra bylo za Magistra, který mě zamknul v pokoji, abych nezlobila? A proč si mě tak prohlížel? Celé to najednou začíná nabírat mnohem děsivější obrátky.

„Ahh, sakra… sakra, sakra! Ne, nekoukej tak. Flákotu nemám.“ Zamručím na koně, ke kterému bych se teď ani omylem nepřiblížila. Vím moc dobře, jak dovedou být nebezpeční. Situace je vážná, ale rozhodně nemůžu zůstat přemýšlet na místě. Prostě musím jít dál… Doufat, že se mi podaří proplížit se temnou nocí a křivolakými uličkami města až za jeho hradby. A ideálně u toho moc nefunět.

Nadhodím si tedy těžknoucí vaky na rameni a vykročím ven ze stájí. Snad alespoň budou všichni… někde jinde než já. Uklidňuji se, zatímco zvony dál vyzvánějí na poplach. Už jsem skoro u východu ze dvora, když se za mnou ozve vykřiknutí. Ne, žádné poplašené ječení to není. Je to ostrý rozkaz, který se mi zakousne do morku kostí. Prudce trhnu hlavou po jeho směru a krve by se ve mně v ten moment nedořezal. Magistr! Další zatracený Magistr!

Nemám moc času na přemýšlení, ale vím, že další divadlo mi už neprojde. Teď už by mě jen nezamknuli do pokoje, ale podrobili výslechu a kdo ví čemu ještě. Mají vůbec možnost, jak zjistit, že nejsem tak úplně obyčejný člověk? Dost možná mají. To znamená, že nemám moc na výběr…

Ani se tentokrát nesnažím nic hrát, pustím tu prokletou kuši, nechám rychle sklouznout jeden cestovní vak s oblečením po paži a prostě jej po blížím se magistrovi znenadání hodím. I ta chvíle odvedení pozornosti se počítá, když už jsem skoro u východu. Snad to bude stačit. Na nic dalšího nečekám a vyrazím. Zahnu hned za roh a… A vím, že mu takhle naložená neuteču. A pokud neuteču, jsem dost dobře mrtvá.

Promiň, Lukyane. Prolétne mi hlavou, když se natáhnu po nebližším stínu, abych jím prošla co možná nejdále a pak proskočila do dalšího, abych se Magistrovi ztratila z dosahu a především dohledu. Tohle město je plné stínů a já hodlám přijmout jejich pomoc, dokud mi síly budou stačit.

Elzbieta

Když na sebe navěšíš všechny věci, tak si připadáš jako soumar, a dost možná tak i vypadáš. Nemáte toho s sebou zrovna málo, nicméně týden cesty je týden cesty. Zbraně, oblečení, zásoby, voda – všechny ty věci se nasčítají a těžké kožené brašny tomu zrovna nepřidávají. Tedy, spíše naopak. Přidávají. Možná až moc. Jakmile všechno pobereš, vykročíš zpátky k místu, ze kterého jsi utekla. Do dvora hostince, kde se nachází přístavek se stájemi – a jak doufáš, tak i Lukyan a vaši koně.

Ve stájích tě ovšem čeká nepříjemné překvapení. Máš špatné tušení už v okamžiku, kdy se blížíš k pootevřeným vratům, které za sebou někdo zřejmě nedovřel. Není tam kluk, není tam Lukyan a už vůbec ne vaši dva koně. Ve stání zbyla po tvém valachovi jen hromádka, ze které se ještě kouří a nedožvýkaná otep sena. Cítíš na sobě zvědavý pohled jednoho ze tří černých koní, kteří tu jako jediný zůstali. Hlavu má vraženou ve žlabu, ze kterého zaujatě vylizuje poslední zbytky obroku. Oči se koni rudě lesknou a až nepříjemně ti tím připomene Siegera. Předtím sis toho nevšimla, měla jsi jiné starosti než Magistrova koně – jako například samotného Magistra, ale těch podobností se Siegrem nacházíš najednou… Více…

Zvony stále vyzvání a ten zvuk se ti vrývá do mysli a tlačí do uší s čím dál větší intenzitou i hlasitostí. Můžeš si jen domýšlet, co se tady mohlo stát, že odsud Lukyan zmizel i s vašimi koňmi, aniž by na tebe počkal. Nezbývá ti než doufat, že bude čekat někde… Jinde. Možná v jiné ulici? Někde poblíž brány? Možností je až příliš a všechny v tuto chvíli směřují k tomu, že se budeš muset táhnout přes město a dost možná až nahoru na kopec, které jsi předtím určila jako vaše místo pro setkání v případě problémů. Stačí si v hlavně jen promítnout, co tě dnes zřejmě čeká a... Vypadá to na zatraceně dlouhý večer. A ty se cítíš všelijak, jen ne odpočinutá a svěží. Naopak stále více vnímáš tíhu všeho vybavení, které si na sebe naložila.

Tady ovšem už není nad čím přemýšlet a už vůbec ne důvod se zde více zdržovat. Ne, čím déle tady stojíš, tím větší šance je, že bys mohla narazit na někoho, na koho nechceš. Třeba dalšího Magistra.

Vyrazíš tak do noci. Ve dne by to bylo horší, temné stíny, kterými je město doslova protkané díky noci a lampám by ti mělo poskytnout výhody, o jakým by mohlo leckomu jen zdát… Avšak když opouštíš dvůr… V tom posledním kroku, který ti chybí udělat ze vrat do ulice…

„Stůjte!“ ozve se rázně řezavým hlasem znějícím v uších stejně nepříjemně jako dunivé vyzvánění. Hlas, který zazněl ode dveří hostince nepoznáváš, avšak stačí ti jediný pohled na neznámého holohlavého muže, který je oblečen celý v černém abys věděla, že tohle seznámení by také mohlo bolet. Zvláště díky malé robustní kuši, kterou drží v rukách. Lukyanovi by se jistě líbila.

Muž rozhodně nečeká, zda ho poslechneš nebo ne a vykročí rychle k tobě.

Plné ruce

Musím se kousnout zevnitř do tváře, když se ozve ta pochvala. Mám co dělat, abych se na ta slova nezašklebila, ale… zvládnu to. Udržím svou roli tváří v tvář té provokaci. Nemůžu… K ničemu dobrému by to nevedlo. Už jen chvíli a bude pryč. Připomínám si stále v hlavě, zatímco na sebe s Magistrem hledíme přes práh dveří.

„Hmm… dobře.“ Pokývnu lehce hlavou, když od něj dostanu tu dobrou radu, kterou bych se za jiných okolností snad i ráda řídila, ale ne, spát skutečně teď nepůjdu, i když bych si to přála. Víc si ale přeji, abychom byli už s Lukyanem pryč z toho prokletého města a od magistrů nás dělilo minimálně pár mil. Nijak více se ale s Magistrem neloučím. Vzhledem k situaci, do které mě tak trochu přinutil se rozhodně nehodí, abych mu přála dobrou noc a tak zůstanu tou zaskočenou a nejistou dívkou, dokud se nezavřou dveře a klíč nezarachotí v zámku.

Hmm, ten skutečně nic neriskuje. Ušklíbnu se už, když se ozve, jak pro jistotu zamkne dveře ještě na jeden západ. Pro jistotu. Tichým krokem dojdu ke dveřím a zaposlouchám se do zvuků na chodbě. Nic neslyším. To znamená, že… Strnu. Stojí na druhé straně a čeká. Ta chvíle se až příliš nepříjemně natáhne, než… se konečně rozeznějí vzdalující se kroky magistrových těžkých bot.

Vrhnu se tedy k našim věcem a začnu vše chystat. Sem tam vyhlédnu z okna, abych si udělala lepší představu o tom, copak se asi pod oknem děje, ale kromě vyzvánění a pár odcházejících hostů, se tam neděje nic podezřelého. Dobalím poslední věci a zapnu poslední přezku na brašně, než si ji hodím přes rameno a dojdu k oknu. Venku je tma a… nikdo.

Nemůžu už ale čekat. Otevřu okno. Nejprve pomalu, abych vyhlédla i do slepých úhlů, než jej nakonec rozevřu do široka. Prvně vaky a pak brašny. Vše žuchne dole pod oknem. Kromě černé kočky to ale snad nikdo nevidí, a tak se příliš nezdržuji a obratně se přehoupnu přes rám okna. Spustím se dolů a… pustím se. Při dopadu zapružím v nohách a ztlumím svůj dopad dostatečně na to, abych si nějak vážněji neublížila.

Narovnám se a sáhnu po brašnách, abych se během toho rozhlédla a… stále nikde nikdo. „Ksakru!“ Zasyčím, než si přehodím přes druhé rameno i popruhy od vaků. Ještě ta Lukyanova zatracená kuše… Meč… Meč se nakonec rozhodnu připoutat si v pochvě k opasku. Teď už stejně moc nenápadná nebudu a potřebuji to celé nějak alespoň trochu šikovně pobrat. Když jsem se vším v rámci možnosti hotová, vyrazím ke stájím. Ne, nelituji tentokrát, že tu není žádný magistr, aby mi s věcmi pomohl. Nebudu žádná hodná holka a raději se o vše postarám sama… Snad ne ale až tak moc sama. Letí mi hlavou, zatímco přemýšlím, co bych dělala, kdyby tam Lukyan prostě… nebyl.

Snad by mi tam aspoň nechal koně. Ano, to by se mi teď opravdu hodilo. A nebo je ještě nestihl osedlat. Kdo ví. Příliš se mi tam nechce, protože se vlastně opět vracím do jámy lvové, ale musím zjistit, kde ten Lukyan je.

Elzbieta

Tak málo stačí, aby celý tenhle rozhovor skončil úplně jinak než tím, že si každý půjdete svojí cestou. Snažíš se hrát svoji roli, avšak Magistr ti to příliš neusnadňuje. Vlastně vůbec. Máš z něj… Divný pocit, něco v tom, jak se na tebe dívá a jakým způsobem s tebou mluví a jedná ti staví chloupky na pažích do pozoru. Skoro jako by ses v chodbě srazila s někým úplně jiným než tím přátelsky se usmívajícím mužem, který ti pomáhal odnést věci ze stáje a galantně ti přitom i podržel dveře. Ta změna je svým způsobem… Snad ani ne děsivá, spíše znepokojivá. V něčem ti připomene některé z mistrů.

Nakonec si zvládneš udržet tvář, i když bys nejraději udělala něco úplně jiného a poslušně vykročíš vstříc svému pokoji. Magistr se drží u tebe, ovšem nesáhne po tobě ani se tě nijak nedotkne. Jen tě doprovodí až k pokoji a nechá tě jej odemknout a otevřít dveře. Cítíš na sobě stále jeho pohled, na svých rukách, když se ti nepodaří na první pokus trefit klíčem do zámku. Nijak nezasáhne, zkrátka jen… Čeká.

„Ano, jako ty,“ zopakuje, aniž by to rozvedl dál a krátce ti pohlédne přímo do očí. Skoro jako by v nich opravdu něco viděl. Možná mu skutečně někoho připomínáš, ostatně sám ti to naznačil už předtím. Ať je to ovšem jakkoliv, ty znáš pravdu. S někým si tě plete. A rozhodně nemá ani tušení, s kým tu právě stojí v chodbě.

„Věř mi, je to pro tvé vlastní dobro, děvče,“ pobídne tě, když váháš s vydáním klíče a jakmile mu ho předáš, tak klíč sevře v dlani. „Hodná,“ poznamená mimoděk, skoro až vyzývavě. Provokuje tě? Na okamžik to tak působí. „Ano, brzy. Hned jak se vrátím, ano?“ dodá, snad aby tě uklidnil. „Běž spát, vypadáš… Hm, ztrhaně,“ doporučí ti ještě s pohledem upřeným do tvé tváře a nadechne se k dalším slovům, která nakonec přes jeho rty neprojdou. Namísto toho jen lehce potřese hlavou a natáhne se po dveřích, aby je sám zavřel.

Ocitneš se tak v šeru pokoje, které protne jen zvuk klíče rachotícího v zámku. Zamkne tě na dva západy a… Nastane ticho. Stojí za dveřmi? Připadá ti to tak. Jako by tam stál a poslouchal… Přemýšlel?... Ovšem vzápětí se chodbou rozezní těžké kroky, jak se vydá pryč. Teď už jsi skutečně sama… Snad. Pokud v okolních pokojích nejsou další Magistři. Při tvém štěstí…

Ovšem čím déle tu stojíš, tím více času ti protéká mezi prsty. Času, který nemáš. Lukyan bude určitě rychlý a… A nezbývá ti než doufat, že se s Magistrem nepotká. Že muž nezamíří do stájí, aby si osedlal nebo zkontroloval koně. I když… Spíše ne. Ten kůň vypadal unaveně… Ať je to ovšem jakkoliv, tvůj plán je jasný. Věci máš nachystané během chvíle a pak už zkrátka čekáš u okna na vhodný okamžik.

Po ulici se trousí pár lidí z hospody ven. Magistra jsi buď minula během balení věcí nebo… Není žádné nebo. Šel ven. Musel ulicí projít a ani ty nemáš výhled na celý prostor, aniž bys okno neotevřela a nevyhlédla z něj ven, vidíš tak pouze na část ulice. Nicméně tvá trpělivost dostává poměrně zabrat. Lukyana ani vaše koně nikde nevidíš. Zvony stále bijí a čas utíká až nakonec… Musíš jít. Nemůžeš už dál čekat. Ulice vypadá prázdně, nikdo se jí netoulá a když přeci jen otevřeš okno a vyhlédneš jím, tak tím ani přitáhneš nevyžádanou pozornost. Není čí.

A tak se odhodláš to udělat.

Nejdříve vyhodíš ven brašny a vaky. Ozve se těžké žuchnutí, jak věci dopadnou na kamennou dlažbu a z jednoho ze stínů polekaně vyběhne kočka. Černá kočka. Ovšem jinak se nic neděje, a tak vaše věci vzápětí následuješ i ty. Vidět někdo tvé akrobatické číslo, tak možná dostaneš i pár korun. Kdejaký kejklíř by ti mohl závidět, když lehce překonáš rám okna, za který se zachytíš rukama, aby ses opatrně spustila, co nejníže. Pak se stačí odrazit nohama od zdi a… Doskočíš do podřepu na zem, balanc si pomůžeš zachytit dlaněmi. Nebylo to zdaleka tak lehké, jak to mohlo vypadat, cítíš, že ta výška přeci jen byla trochu větší, než jsi čekala, ale… Aspoň k něčemu byly ty lekce na hradbách s Volchem. Nutil vás lézt a skákat do zemdlení těla. Trocha bolesti, kterou nyní pocítíš, není oproti tomu nic.

Zvládla jsi to.

Ovšem nic to nemění na tom, že jsi v ulici sama a ať se rozhlížíš sebevíce, tak Lukyan s koňmi tu prostě není.