Andor.cz - Dračí doupě online

Kazandra

Vzlyky zubožené dívky namísto odpovědí tě spíše iritují, než aby v tobě vzbuzovaly přehnanou lítost. Ostatně Tian se na to tváří dosti obdobně, zatímco mhouří oči a stále pohledem pročesává tmu rozpínající se mezi stromy ve směru, kterým dívka vyběhla z lesa.

„Hm, možná. Ale je to… Zvláštní. Nemyslím si, že by byl zase takový problém ji v lese dohnat. Pokud nám tedy říká všechno…“ odpoví ti Tian a očima sklouzne po třesoucí se dívce, která se ti vzápětí vrhne kolem krku. Doslova.

Rozpláče se takřka jako dítě, což je pro tebe… Nezvyklý pohled i pocit. Adriana je zhruba ve tvém věku, avšak zde veškerá podobnost končí. Oproti tobě je tak křehká a měkká. Takřka doslova. A také ulepená bahnem a kdo ví čím ještě, protože takhle zblízka rozhodně nevoní – ani v porovnání s vámi, a to jste celý den na cestě. Přesto ji neodstrčíš a namísto toho se ji pokusíš aspoň nějak utěšit, uklidnit. A to i přestože příliš nevíš jak na to – tohle tě Jitřenka ani Hraběnka neučily a sama jsi s utěšováním ostatních neměla zrovna zkušenosti. Vlastně bys marně vzpomínala na to, kolikrát jsi byla svědkem něčeho takového, co ti tu právě předváděla dívka.

Vlastně… Kdy naposledy jsi něco obrečela ty? Kdy jsi dovolila slzám, aby prorazily skrze tu tvrdou krustu, co sis kolem sebe tolik let pomalu stavěla.

Krisztián to nijak nekomentuje, a když vidí, že to zvládáš v rámci svých možností, tak se ti ani nijak nehrne pomáhat Adrianu uklidnit. Ta se čelem opře o tvé rameno a ramena jí poskakují, jak se třese a ustavičně vzlyká do tvého kabátce. Je studená, dokážeš si představit, že jí do toho všeho musí být i zima, jak tu jen, tak stojí. O žízni ani nemluvě, i když o vodu nepožádá, namísto toho stále popotahuje a pláče.

To, co vám mezi vzlyky sdělí není nijak povzbuzující a už vůbec ne dobré. Pokud mluví pravdu a její rodinu někdo upálil tak… Ne, to nezní jako obyčejná poprava. Moc dobře víš, že císařství se nevykonává světská spravedlnost ohněm, tohle „privilegium“ náleží Magistériu. A ví to i Tian, který se najednou už netváří tak neurčitě a nad věcí. Ne, regulérně se mračí a v obličeji se mu usadí stín všech těch nevyřčených obav. Tentokrát si poněkud netrpělivě poposedne v sedle a znovu se rozhlédne, ale… Ne, nic nevidí. A ani ty. Nikdo krom vás tu není – nebo aspoň o tom nevíte. Měsíc visí na indigově modré obloze obklopen hvězdami a osvětluje tuhle vaši malou scénu svým bledým svitem.

„Ne, to nejsou,“ zopakuje po tobě tichým hlasem. „Dost by nás to zdrželo. Nebo bychom museli přebrodit řeku. Ale vzhledem k tvému koni… Zatraceně,“ zasykne tiše.

Adriana se od tebe pomalu odtáhne, je na ní znát, jak se snaží zhluboka dýchat a aspoň trochu se uklidnit, i když se jí to daří jen pomalu.

„Nejsem… Nejsem si jistá. Někdo… Spala jsem, když… Když nás vytáhli z postelí… Přímo před dům. Byla tam… Byla tam spousta lidí a… Zmatek. Dali mi… Nám… Něco přes hlavu a… A pak… Pak nás nějací muži odvezli kousek za město, a tam… Tam to bylo… Hranice…“ znovu se rozvzlyká. „Chtěli tam… Chtěli tam odvést i mě, ale… Objevil se tam nějaký muž… Celý v černém na velkém koni a… Já se jim vytrhla… A prostě jsem běžela… Pryč,“ vyráží ze sebe trhaně příběh jedné noci. Hrozivý příběh. Příběh, který nikdo z vás nechtěl slyšet.

„Otec tak moc… Pořád křičel. Že to je… Nedorozumění. Že… Nejsme… Jako oni. Bratr byl moc nemocný, ale… Ne tak nemocný…“ mumlá takřka nesrozumitelně. Oči má opuchlé a pořád popotahuje, jak má plný nos.

Elzbieta

„Hmmm. Mimo jiné – ano. Žádný totiž nemáš,“ odpoví ti bez mrknutí oka, ačkoliv se vzápětí pousměje. „Zbytek si nechám pro sebe. Leda bys chtěla hádat,“ dodá s tou skoro až rozmařilou bezstarostností, kterou bys od někoho jeho vzezření, a i postavení nečekala. Vlastně celé to je absurdní. Kráčíš tu po boku Magistra, který ti nese věci a vcelku mile se s tebou baví jako byste byli známí, a ne dva cizinci, co se potkali ve stáji. Vidět to Sivak, tak by se mu srdce jistě nerozbušilo zrovna radostí.

Pokračujete v rozhovoru i krátké cestě přes dvůr, která se ti ovšem právě kvůli Magistrovým slovům poněkud natáhne. Bez okolků prozradíš důvod Lukyanovi nepřítomnosti, v tomhle není důvod lhát. Naopak, tahle malá pravda přeci ničemu neublíží, zvláště když tu tvůj společník opravdu není.

„Tak zvláštně říkáš,“ zopakuje po tobě muž, a ty pokračuješ odvážně dál. Kluk ti toho moc neřekl, ovšem nyní vedle tebe kráčel úplně jiný zdroj informací. „Večer i tenhle kraj. Už zase hoří hranice, děvče. Tady, v Glogau i okolí,“ poznamená jakoby nic, jakkoliv se při těch slovech neusmívá – nicméně ani nemračí. Jen zalétne pohledem k tvé tváři, snad aby mu neušla tvá reakce, výraz, co se ti mihne tváří. „Na Rydzynu říkáš? To opravdu zní jako dlouhá cesta,“ kývne hlavou, avšak sám už na oplátku nedodá, jakým směrem bude hnát svého koně on, a tak se můžeš jen domýšlet. Nebo přímo zeptat.

Namísto dalších slov se na tebe jen zahledí – ostatně všimla sis toho už několikrát. Jak si tě stále prohlíží, klouže pohledem po tvých vlasech i tváři. Ne tím oplzlým způsobem, jak uměli někteří muži, avšak jistý zájem v něm cítíš. Snad jen… Nejsi si jistá, co se za tím zájmem skrývá. Dokud to sám neprozradí. Hlavou se ti okamžitě rozeběhnou myšlenky i vzpomínky směřující k jedinému – tvé matce a Magistrovi, který ji podřízl ve vlastní posteli a zanechal u jejího vychládajícího těla malou dívenku. Avšak… Ne. Tenhle to nemohl být. Jeho oči i tvář byly dost výrazným poznávacím znakem, aby je nezkreslil dokonce ani dlouhý čas.

Ať už mu ovšem jsi povědomá z jakýkoliv důvodů, hravě si s tou poznámkou poradíš za pomoci své vlastní, která přeci jen přiměje Magistra se pobaveně ušklíbnout. Víc už nedodává, přeci jste takřka u dveří, zpoza kterých se line hluk na znamení, že hostinec zřejmě bude plný lidí. A také, že je. Avšak váš příchod ještě více zhustí už tak napjatou atmosféru, kterou zatím ani korbele piva a kalíšky pálenky nestačily povolit a rozehnat v alkoholovém oparu.

Ačkoliv bys nejraději okamžitě vycouvala z lokálu hostince pryč, tak nemůžeš. Zkrátka… To nejde. Magistr, snad jako by vycítil tvoji nejistotu či nelibost nad tím, kolik pozornosti se k vám upírá, tě naopak pobídne dovnitř. Zavře za vámi dveře a společně zamíříte k výčepu. Jakmile se pohnete, tak se hovory kolem přeci jen znovu rozproudí, ale stále na sobě cítíš všechny ty cizí pohledy.

Za výčepem stojí žena ve středním věku. Hnědé hrubé vlasy neurčité barvy má stažené do tlustého copu a nevýraznou tvář jí brázdí bezpočet vrásek. Zejména pak kolem rtů na znamení, že tyhle budou od smíchu, nicméně nyní má k úsměvu daleko. Ale… Snaží se. Poctivě se snaží. Přesto ti neujde, že se do toho nutí.

„Pěkný večír,“ odpoví ti, ačkoliv pohled přitom upírá zejména na Magistra, který se omezí na pouhé kývnutí hlavy doprovázené lehce pozvednutými koutky. „Manžel si musel odskočit, ale pokoje mám stejně na starosti já,“ naskočí na naučenou linku slov a je na ní znát, jak se jí zoufale drží, jakkoliv stále kmitá očima mezi tebou a Magistrem. Přeci jen… Působí to, že si tu právě objednáváš pokoje pro vás oba, nebo dokonce klidně jen jeden pokoj. Ostatně když tuhle variantu zmíníš, tak tě jeden z mužů sedících u výčepu sjede velmi důkladným pohledem a vzápětí skryje svůj úsměv či úškleb v čepici čerstvě načepovaného piva. Raději.

„No, takže dva pokoje nebo jeden?“ zeptá se hostinská, nicméně i ona to pochopila jinak, a tak ten dotaz směřuje k tomu povolanějšímu z vás dvou – Magistrovi.

Ten se už ani nesnaží skrývat pobavení z celé té situace a jen s krátkým uchechtnutím potřese hlavou. „Nejsme tu spolu,“ uvede ovšem věci na pravou míru, „měl bych tu už mít zamluvený pokoj od mých společníků…“

Žena div nezrudne. „Ah, jistě, tak… Už vím. Hned jen…“

„V pořádku, počkám,“ ujistí ji Magistr.

„Dobře, děkuji, pane… Pane. Hm, takže ty pokoje,“ natočí tvář zpátky k tobě. „S okny do ulice tu už máme jen jeden, bude stačit ten? V tý cimře jsou dvě postele,“ ujistí tě. „A večeře. Jistě. Teď tu máme trochu frmol, ale polívka a něco k tomu do žaludku se tu najde. Budete k tomu chtít ještě něco? Koupel? Naše mladá vám může o přeprat nebo vyčistit oblečení,“ pokračuje dál. „Koně ve stáji máte, předpokládám,“ všimne si tvých sedlových brašen.

Jakmile jste domluvené, řekne ti sumu, co po tobě za to všechno bude chtít. Není to zrovna málo, ale díky vašemu skrovnému způsobu cesty to není zase taková horentní částka, co by ti dělala vrásky. Vzápětí ti i podá klíč s kovovým plíškem, na kterém je římskými číslicemi vyryté číslo III.

Zvláštní lidé

Nepatrně povytáhnu obočí, když muž v černém neopomene tak tajemně poznamenat, že nikdo neví, co bude ráno. Že by další z těch, pro které zítřek neexistuje a nebo se budoucností jen nechtějí zalamovat? Ah, v tomhle světě se to asi ani jinak nedá!

Stejně tak mě zarazí informace o dlouhé cestě, která jej čeká. Neoponuji mu, ale očima sklouznu k jeho koni, který vypadá, že toho má dnes za sebou už opravdu dost a kdo ví, jak na tom bude zítra. Pokud ho tak požene dál… Ne, tohle není má starost. Vrátím se raději ke svým věcem, které poberu, abych je však vzápětí zase sundávala a podávala nápomocnému Magistrovi.

Na jeho poznámku o soumarovi a hrdince se jen ušklíbnu, ale mám teď plné ruce práce s tím, aby se mi věci nerozsypaly kolem, takže si nějaké trefné poznámky odpustím. Navíc ještě ten podivný zápach, když přistoupí, mě přinutí držet ústa zavřená a být prostě zticha. Pro mě až necharakteristicky. Avšak to by zarazilo někoho, kdo mě zná. Ne Magistra, co sem zrovna přijel.

Je těžké v jeho blízké přítomnosti na sobě nedat nic znát. V nose mě svrbí a vyžaduje to značnou porci přemáhání, abych jej nezačala krčit a nebo snad rovnou opět nekýchla. Avšak i přes ten podivný puch cítím i něco obyčejného. Pořád je cítit jako… člověk. Je to sice jen slabý závan pod tím vším, ale napoví mi to, že ten zápach dost možná nebude přímo jeho pach, ale bude vycházet z něčeho, co má u sebe? Kdo ví. Rozhodně to nechci zjišťovat.

Cítím, jak mi naskočí po pažích husí kůže, když se přiblíží prakticky na dosah. Naštěstí jsem v teplém plášti, takže nic z toho není vidět. I na rukou mám kožené jezdecké rukavice. A tak se jen opatrně nadechnu a semknu rty k sobě, než… než si konečně ty zatracené vaky vezme a zase se o něco vzdálí.

„Díky… To pomohlo.“ Pokývnu hlavou, když mi nevědomky ulehčí rovnou ve vícero věcech. A pak můj pohled následuje ten jeho, který je namířený na zbytek věcí, jenž nesu v rukou. Sakra, mohl to vidět? Ale i kdyby ano, není přeci nezákonné mít u sebe zbraň. Pokud člověk není už tak podezřele vypadající dívka s krátkými vlasy.

Už už se nadechnu ke slovům obhajoby, protože teď zákonitě musí přijít otázka na to, k čemu tyhle všechny kusy železa děvče jako já potřebuje, avšak… Nic. Nezeptá se. Místo toho si prohlíží spíše mě než to, co nesu v rukou. Nemůžu říct, že by mě to nějak uklidnilo, ale… je to lepší. Snad.

„Co mě prozradilo? Přízvuk?“ Prohodím na odlehčenou notu, i když vím, že je tu snad milión jiných věcí, které upozorňovaly na to, že nejsem nějaká místní vesnická dívka. Dokonce si dovolím i mírný úsměv, když už se konečně mohu zase svobodně nadechnout.

„Nebo?“ Čelím jeho pohledu, který mu směle oplácím a můžu si tak všimnout, že i jeho oči jsou nezvykle tmavé. Černé. Stejně jako jeho vlasy a vlastně i oblečení.

Skutečně černý havran. Mám já to na takové lidi štěstí jen co opustím bezpečné zdi panství. Přesto oproti Kainovi z Magistra vnímám hrozbu. Sice zatím skrytou, ale stále patrnou. Kdyby věděl, s kým mluví, rozhodně by se na mě tak neusmíval.

Pak už ale vykročíme ven ze stájí a projdeme přes dvůr. Na moment vzhlédnu k obloze nad námi, jenž je posetá myriádami hvězd. Je to uklidňující pohled připomínající mi, že nejsem ve vězení. Že mám kam utéct, pokud by se věci zkomplikovaly. Ale to už trochu zaostanu v tempu, takže musím udělat pár rychlejších kroků, abych Magistra zase dohnala.

„Čisté pokoje? Tak to jsem měla dnes večer nezvykle šťastnou ruku.“ Ne, neměla! Vybrala jsem nejhorší podnik z celého Wojzczynu!

„Sama? Ale já nejsem sama. To by nedopadlo dobře.“ Potřesu hlavou, abych nabrala pár vteřin přemýšlení k dobru, a ještě o něco rozšířím úsměv. Samozřejmě, že tahle otázka musela přijít. A už je to tady.

„Můj společník je… Hmm, šel se projít po městě. Vypadá to, že jsme nepřijeli v nejvhodnější dobu. Nevím… zdá se, že se tu něco stalo na náměstí, ale nevím co. Lidé se tu každopádně tvářili zvláštně.“ Ohlédnu se krátce k bráně na dvůr. Ne, ani na chvíli mě nenapadlo, že bych Lukyana zapírala. Na to měl až moc dobrou příležitost prohlédnout si naše sbalené věci, z kterých si mohl bez problémů vydedukovat, že budeme dva.

„Vhodný čas pro osamělá děvčata? Myslíte tím večer?“ Zvednu pohled k Magistrovi jdoucímu po mém boku. „Tmy se už nějaký rok nebojím, takže jestli jde o ten, nemusíte mít o mě obavy. Ale děkuji za optání. A jinak… Cestujeme směrem na Rydzinu. Tady jsme zastavili jen kvůli přenocování, než budeme zítra pokračovat. Podobně jako vy… I když počítám, že pojedeme jinými směry.“ Povím mu částečnou pravdu. Do Rydziny sice nemíříme, ale zhruba tím směrem míříme. A teď z hlavy bych stejně nevydolovala jiný věrohodný směr. Snad pouze ten, z kterého jsme přijeli… Ale něco mi říká, že bude lepší tak okatě nelhat. Raději.

„Hmmm?“ Nakrčím čelo, když zmíní, že jsem mu povědomá. Já? Jak bych ale… Rychle si v hlavně spočítám základních pár čísel, protože jediná možnost, která by mohla přicházet v úvahu je, že by znal mou matku, ale tu ten prokletý Magistr zabil zhruba před čtrnácti lety. Nevím, kolik sice bylo muži vedle mě, ale určitě nemohl být až o tolik starší.

„To se určitě pletete. Někoho jako vy bych si pamatovala.“ Pousměji se mnohoznačně a přidám do kroku, aby neviděl, jak jsem o něco pevněji stiskla věci nesené rukou.

A pak už dorazíme ke dveřím do hostince, které mi můj doprovod galantně podrží. A já v duchu jen zakleji, protože musím opět projít těsně kolem něj. Nevadí. Na tu chvíli prostě zadržím dech, než se prosmýknu dovnitř do podniku, kde se opět nadechnu a… A poněkud zaraženě se rozhlédnu kolem. Tohle jsem nečekala. Co se tady zatraceně stalo? Letí mi hlavou, zatímco se do mě zabodávají podezřívavé pohledy místních štamgastů. Tohle byla špatná volba. Opravdu špatná. Najednou se ani ta mez v dešti nezdála až tak špatná. Ale z podniku nevycouvám. Za prvé mám svou hrdost a za druhé Magistra v patách.

Ne, nepozdravím nikoho, ale jen kmitnu pohledem k muži po mé pravici, který se najednou tváři smrtelně vážně. Mám opravdu chuť Lukyanovi vmést do tváře ten jeho úžasný plán, co nám zaručí, že se vyhneme Magistrům a všem problémům. Má opravdu štěstí, že tu není, ale však se bude brzy sám divit.

„No… říkala jsem to.“ Zamumlám tiše spíše pro sebe než pro Magistra, který to ale dost možná i tak slyšel. A pak mi pokyne a já poslušně vykročím za ním směrem k výčepu. Ostatně co mám teď dělat jiného než pokračovat v rozehraném aktu?

Kazandra

Tian si stejně jako ty prohlíží dívku, co se vynořila podobna divoké zvěři na kraji lesa. Jakmile i jeho pohled zavadí o okovy visící z její pravé ruky, tak přimhouří oči. Těžko říci, zda vidí to samé, co ty. Skutečně, jakkoliv jsou šaty potrhané, zabarvené bahnem a zdobené listím a jehličím, kterým je dívka obalená – tak ti stačí jediný pozornější pohled, abys poznala kvalitní látky i střih hodící se spíše pro vyšší vrstvu. Rozhodně to nejsou šaty nějaké prosté venkovanky, ačkoliv jim zcela jistě chybí svrchní kazajka a kabátek, a tak to na co se díváš je pouze součást šatů.

„Cože?“ zasykne Tian tiše a v další chvíli se zaměří na dívčinu špinavou strhanou tvář zkreslenou stíny a měsíčným světlem. V tu samou chvíli se dívka vrhne směrem k vám s tou zoufalou prosbou. Hlas se jí třese a vzlykavě kolísá. Musí být k smrti vyděšená… Navíc, jak dlouho se musela hnát bezhlavě lesem? Pochybuješ, že někdo jako ona by dokonce i s tím vším vypětím a strachem o vlastní život uběhl více jak pár mil – a vzhledem k příkrému a náročnému lesnímu terénu kolem města dost možná ani to ne. Takže pokud ji neodvezli mimo Glogau, tak město už nemůže být daleko.

Hbitě seskočíš z koně a plynulým pohybem se přisuneš přímo k dívce. Tak akorát včas, abys ji zachytila a podepřela. V rukách máš dost síly na to, abys ji udržela bez problémů na místě, jakkoliv jste obě podobně vysoké, dost možná je dívka dokonce o něco vyšší než ty. Krisztián zůstane sedět na koni, dokonce se krátce postaví ve třmenech, aby se zahleděl do lesa mezi stromy… Ovšem tam nic není. Aspoň zatím ne. A tak se raději natáhne po otěžích tvého koně, snad čistě pro jistotu, kdyby… Cokoliv.

Dívka sebou polekaně škubne, když ji chytíš za ramena, ale nesnaží se ti vytrhnout. Dost možná na to nemá ani sílu. „Já… Adriana. Jmenuje se… Adriana,“ vyhrkne vyplašeně, zatímco se jí už tak zarudlé oči zalévají novými slzami. „Co? Já… Já nevím… Jen… Jen jsem utíkala, prostě jsem jen… Utíkala…“ vykoktá ze sebe. Chvílemi jí není dobře rozumět, jak ztěžka oddechuje a hlas jí přeskakuje, jak do toho navíc přemáhá pláč. „N-nejdřív… Jsem myslela… Že… Že jsou za mnou, ale pak… Jsem zkrátka utíkala,“ vzlykne.

„Ne, neujedeme. Rozhodně ne s dalším… Nákladem,“ konstatuje Krisztian polohlasně a navzdory přítomnosti zbídačené vystrašené dívky i dost pragmaticky. „Možná. Záleží, jak dobří ve stopování jsou,“ zamračí se, zatímco stále mhouří oči a snaží se cokoliv zahlédnout mezi stromy.

„Musíš nám říct, co se stalo. Jinak tě tady budeme muset nechat, to jistě chápeš,“ houkne vzápětí na děvče.

„C-co? Ne… Ne! Prosím!“ tentokrát se plavovláska už doopravdy rozpláče a vrhne se ti divoce do náruče. „Oni… Můj otec… Můj otec je Radoliński, baronet Radoliński, oni… Oni ho… Popravili… Upálili ho a matku… Bratra…“ nekontrolovatelně se rozvzlyká, zatímco se k tobě tiskne. Zřejmě vás nepoznala, i když v jejím stavu se není příliš čemu divit.

Elzbieta

„Hlavně klid, děvče. Teď už není kam pospíchat,“ poznamená magistr polohlasně s lehkým náznakem pobavení, když ti uteče tiché zaklení během zápolení s přezkami, které navíc prozradí i kovový cinkot. Tvá zvědavá otázka na oplátku ho snad ani nepřekvapí, rozhodně se tak aspoň netváří. „Hmm, kdo ví, co bude ráno,“ odpoví ti tajemně a pousměje se. „Ale spíše ne, mám před sebou ještě dlouho cestu,“ dodá přeci jen o něco sdílněji.

Poté mezi vámi zavládne ticho, jak se každý věnujete koním a svým věcem, přeci jen ty toho nemáš zrovna málo díky tomu, že se musíš postarat i o Lukyanova koně a vybavení. Což se ti nakonec stane svým způsobem osudným, když posbíráš tu strašidelnou kupku věcí a vykročíš k východu ze stáje. Naštěstí ze dvora je rovnou i vstup do hospody, takže to nebudeš muset táhnout zase kdovíjaký kus cesty.

Nicméně v tvém úmyslu odejít tě zarazí mužský hlas, který jsi rozhodně nechtěla slyšet. Zase on. těžko říci, zda pro to má nějaký zvláštní důvod nebo ti zkrátka opravdu chce jen pomoci – to z jeho výrazu tváře, tónu hlasu ani držení těla nedokážeš dost dobře vyčíst.

„Trochu víc? Už jsem viděl i soumara, který toho táhl méně než ty,“ odbude tvé ujištění, že jeho pomoc nepotřebuješ. „No vidíš, takže není důvod si hrát na hrdinku. Tohle je to nejmenší,“ pokračuje dál. To už ovšem stojí u tebe a naznačuje ti, abys mu něco z těch věcí, kterými jsi obtěžkaná, podala. Konkrétně vaky, se kterými to není tak lehké, jak by sis přála.

„Hm, myslím, že to nějak vymyslíme,“ usměje se na tebe Magistr, když k tobě přistoupí opravdu blízko. Dost na to, aby mohl chytit za popruhy vaky, které jsi měla nahozené za rameno. Takhle zblízka… Chvíli máš co dělat, abys opravdu nekýchla. Nicméně všimneš si, že ta štiplavá zvláštní vůně dost možná nevychází z Magistra samotného jako… Z něčeho, co má u sebe? Snad plášť, možná zbroj… On sám je cítit tak, jak bys čekala, směsicí pižma, potu a kůže v kombinaci s olejem na zbraně. Jindy by to zajisté bylo cítit mnohem výrazněji, ale teď to takřka překrývá to druhé, z čeho se ti snad i ježí chloupky na pažích a zátylku.

Pokud si během přebírání vaků všimneš zabalených mečů, které se snažíš schovat v zákrytu brašen, tak nedá nic najevo. Snad jen… Ne, prostě se jen podíval. Nicméně namísto vyslýchání ohledně zbraní zkrátka pokračuje v tom nezávazném hovoru dál. Tedy… Snad nezávazném. Přechytí vaky tak, aby se mu lépe nesly a kývne na tebe na znamení, že můžete pokračovat. Společně.

„No…“ mlaskne, „nebylo to zase tak těžké, abych pravdu řekl,“ odpoví ti a váš pohled se na chvíli střetne, když namísto sklopení hlavy hrdě čelíš tomu, jak si tě neskrytě prohlíží. Neřekne nic, snad jen si tvůj pohled podrží svýma očima o něco déle. Čas se natáhne a… Pak zkrátka vykročíte na setmělý dvůr, ve kterém je i vchod do hostince.

„Už jsem tu párkrát byl i přespával, ano. Není to špatné místo, hostinský celkem dbá na čistotu pokojů, což je rozhodně… Osvěžující změna,“ lehce se ušklíbne a potřese hlavou. „A co vlastně dělá dívka jako ty takhle sama? Tohle není zrovna vhodný čas ani místo pro osamocená mladá děvčata…“ pokračuje v tom vyptávání dál. „Žádný strachy, jen jsem zvědavý,“ dodá pobaveně, když zachytí tvůj pohled.

„A pak… Hm, někoho mi připomínáš,“ poznamená vzápětí o něco… Tišším. Důvěrnějším tónem hlasu.

Jakmile přejdete dvůr, galantně i otevře dveře a přidrží je, abys mohla vejít dovnitř. V přízemní hostince, který se snad ničím neliší od jakéhokoliv jiného v takovém městě, je opravdu plno. Dost možná ještě více než jsi očekávala, protože to tu je opravdu hlava na hlavě. Zřejmě dost lidí zamířilo po procesu na náměstí sem. Ovšem atmosféra má opravdu daleko ke karbanu a veselému popíjení s muzikanty. Ne, tady se žádná sláva nekoná, naopak máš pocit jako bys zavítala na kár. A to jako nezvaný host.

Okamžitě na sobě ucítíš… Až příliš mnoho intenzivních pohledů. Přísahala bys, že celý prostor hostince… Ne vysloveně ztichne, ale rozhodně se dost hovorů zasekne nebo více ztlumí. Více pozornosti k sobě strhává magistr za tvými zády, nicméně ani ty jí neunikneš jako jeho doprovod. Zvláště… Zvláště, když ti pokyne, abys ho následovala přímo k výčepu, kde přešlapuje poněkud nervózně vyhlížející starší žena. Nicméně Magistr po tvém boku se tím nezdá nijak vyvedený z míry. Jen lehce sklopí hlavu, ze které si před vchodem sňal klobouk a snad i zvážní ve tváři, ve které nyní nejsou ani stopy po předchozím úsměvu.

Nová lekce

Oči mi bezděčně sklouznou ke zbrani, kterou má Magistr zcela jistě ukrytou pod pláštěm, ačkoliv se ji nesnaží nijak výrazněji skrývat. Proč by také měl? Navíc ten meč připnutý stále u sedla na koni… až nepříjemně připomíná popravčí. Kam jsem se to jen dostala?!

Kýchnutí je silnější než já, ale jsme ve stájích. Je tu spousta prachu, sena… Navíc je chladné jaro. Není to nic podezřelého. Uklidňuji se v hlavě, zatímco si všimnu, že jsem tu jediná, kterou tu viditelně něco trápí. Chlapec i magistr se tváří vlastně vcelku… spokojeně. Tedy ten chlapec působí zaraženě a magistr… Ne, neměla bych tam pořád koukat! Napomenu se, když se zase přistihnu, jak hledím směrem k muži v černé. Nelíbí se mi to. Působí zvláštně. A už jen to, že nevypadá nijak výrazněji znavený z té cesty, kterou sem podnikl, je varovný signál a připomenutí toho, abych jej nepodceňovala. Jak bych ostatně mohla podcenit magistra, když jsem se ještě s žádným nestřetla?

„Ah, co?“ Zamrkám trochu překvapeně, když na mě opět promluví a přezka se mi zase prosmýkne mezi prsty. „Zatraceně!“ Zamumlám nakvašeně a se sveřepým výrazem tentokrát řemen o něco prsty povytáhnu, abych jej uvolnila v přezce a konečně jej mohla odepnout.

„Byla to trochu delší cesta. Máte pravdu. Ale neplánuji se dlouho zdržet. Plánuji tu jen přespat.“ Dodám vzápětí snad spíše jako ujištění pro mne samotnou než pro něj. Ne, rozhodně se tu nechci zdržovat. Zvláště ne v této nečekané nebezpečné společnosti.

Jindy by mi vlastně nedělalo problém s někým zapříst rozhovor, ale teď jsou to značně ztížené podmínky. Mám se snažit s ním mluvit co nejméně nebo naopak dělat, že se nic neděje a zamluvit to? To kdybych věděla!

„Vy se zdržíte?“ Prohodím nakonec podobným nezávazným konverzačním tónem, zatímco odstrojuji koně a ani se neotáčím jeho směrem. Je to jen obyčejná otázka, na kterou by se mi ale hodilo znát odpověď. Ani nevím… vyptávají se lidé Magistrů často nebo už teď dělám nějaký přešlap? Tohle jsem neměla nikdy možnost odpozorovat a společenství nám k tomu moc informací nedodalo, když hlavní pravidlo bylo, abychom se jim vyhýbali, a ne jak s nimi vést konverzaci.

Když konečně odstrojím s pomocí čeledína koně, shlédnu ke kupě věcí, které musím odnést a ve tváři se mi rozlije poněkud nešťastný výraz.

Když vidím, kolik toho je, začínám o svém plánu trochu pochybovat, ale nedá se nic dělat. Sedla ovšem nechám ve stáji. Možná se pro ně vrátím později v noci, až bude vzduch čistý, ale teď se tu moc motat nechci.

Skloním se tedy k věcem, začnu je skládat do rukou a případně si přehazovat přes ramena. Mé dva meče společně s Lukyanovým beru jako první, abych na ně navršila zbytek věcí. Kuši nakonec nechám jako poslední. Tu nemám šanci pronést nenápadně a prostě budu spoléhat na to, že to nebude bráno jinak než jako zbraň určená k lovu zvěře.

„Ne, v pořádku… To zvládnu. Nemusíte se bát. Je toho jen… trochu víc.“ Nadhodím si zpátky na rameno jedny ze sedlových brašen, které mi začaly sklouzávat na paži, než trhnu hlavou k Magistrovi, který vykročil ke mně. Oproti němu skutečně nevypadám, že cestuji na lehko. Ale držím se svědomitě. I když, jestli tu budu stát ještě dlouho, zase mi něco začne nepříjemně sklouzávat dolů.

Magistr ale nevypadá, že by chtěl o čemkoliv diskutovat a svou nabídku pomoci mladé dívce stáhnout.

„No, to asi máme… Pokud tu plánujete také nocovat.“ Přitakám mu a dám si dobrý pozor na to, abych tu nelibost z toho faktu dobře skryla za mírný úsměv. Zatraceně!

„Ne ne, nejsou tak těžké ale… Ale dobře. Tak jestli budete tak laskav.“ Zašilhám k dvojici z vaků, které jsem si už proaktivně nahodila na rameno a hned toho zalituji, protože teď bude problém je jen tak sundat.

„Hmmmh, asi vám je úplně nepodám, ale… Jestli si je vezmete sám. Asi to tak bude nejsnazší. Mám už trochu plné ruce.“ Pokývnu hlavou ke svému rameni a přechytím věci tak, abych je mohla nechat na popruzích sklouznout níže po paži a buďto si je muž v černé přímo vzal nebo dopadly na zem do slámy. Musím to každopádně udělat rychle, pokud nechci, aby mi zbytek věcí se zařinčením popadal všude kolem. To už bych naše meče skutečně tak snadno nevysvětlila.

„Nejsou až tak těžké… Nemusíte se bát.“ Dodám o něco uvolněněji, když se mi to celé podaří bez toho, aby došlo na nejhorší. Přesto se musím přemáhat, abych nekrčila nos, když je tak blízko. Co to sakra je?

„Hmm, ano poprvé. Odhalil jste mě.“ Potřesu hlavou, zatímco si všimnu jeho pohledu, kterým si mě neskrytě měří. A samozřejmě se zastaví na mých krátkých vlasech. Už zase. Kdybych věděla, kolik nechtěné pozornosti mi to vynese, tak… tak bych to stejně udělala! Ozve se můj vnitřní vzdor, s kterým jen hrdě zvednu bradu, aniž bych snad pohled sklápěla rozpačitě k zemi, jak by se od jiné dívky na mém místě očekávalo.

„A vy? Zníte, že tu nebudete poprvé. Snad jsem vybrala alespoň dobrý hostinec.“ Počkám chvíli na jeho odpověď, ale už se moc na místě nezdržuji. Přeci jen se ty věci pronesou a bude lepší vykročit směrem k lokálu. Jen jsem nečekala, že to bude s Magistrem po mém boku, který mi ponese osobní věci sbalené na cestu. Srdce mi přidá na rychlosti, zatímco vyjdeme na noční dvůr.

Tohle bych Sivakovi jen tak nevysvětlila…

Elzbieta

Skutečně, opravdový Magistr. Kdo jiný by to mohl být? Je jak černý havran. Oblečení i výstroj společně s koněm stejné barvy vypovídají jasně o tom, kdo zavítal do stájí. Dokonce i vlasy a oči má tmavé. Pod těžkým vlněným pláštěm zahlédneš obrys zbraně, nepochybně meče. A zcela jistě to není jediný zbraň, kterou u sebe muž sám, ostatně k sedlu je připnutý druhý. Má délku obouručního meče, nicméně dle pochvy to působí, že má nezvykle širokou čepel.

Jeho příchod ti napoví další nepříjemnou skutečnost – v hostinci budou zřejmě dle všeho ubytovaní ještě další dva magistři. Skutečně, horší místo pro dnešní noc jsi vám vybrat nemohla. Zvláště, když tě teď viděl… Ne, teď jsi se nemohla jen tak otočit a odejít, akorát bys přitáhla nechtěnou pozornost.

Ať už si tvého pokukování muž všiml nebo ne, tak nedává nic najevo. Dost možná bude na tyhle kradmé pohledy zvyklí, zvláště pokud je to doopravdy Magistr. Dokážeš si představit, že zahalení muži v černém vždy budili pozornost, ať už se objevili kdekoliv. Všimne si tě, jistěže si tě všimne. Pozdraví a ucítíš na sobě na chvíli jeho pohled.

„Na zdraví,“ poznamená, když se ze tvého směru ozve kýchnutí, jak už to nemůžeš vydržet. Je to silnější než ty. Oproti tomu chlapec rozhodně nekýchá ani neslzí, ba ani nekrčí nos a nedává najevo, že by snad cítil něco jiného než seno a hnůj.

„Ále, není zač, to je maličkost,“ odmávne to tmavovlasý muž ležérně rukou, který nemá ani ponětí, co se ti právě honí hlavou. Naštěstí, to by se už tak přátelsky rozhodně netvářil. Sám bez okolků vykročí ke svému koni, aby odepnu ze sedla zbraň a dvojici sedlových brašen. Rovněž se pustí do odstrojení koně ze sedla a uzdy. Jde mu to od ruky, na rozdíl od tebe nezápasí s jedinou přezkou. „Koukám, že nejsem sám, kdo má za sebou dlouhou cestu,“ nadhodí konverzačně, zatímco se oba činíte u koní. Navzdory tomu, že on svého koně musel část cesty opravdu hnát, tak nepůsobí kdovíjak unaveně nebo vyčerpaně. Marně bys hledala v jeho tváři či pohybech stopy po únavě.

Chlapec už nepípne ani slovo, ale je ti k ruce přesně jak potřebuješ. Pomůže ti i odnést sedla a uzdy na břevna naproti stáním. Samozřejmě je možnost si je odnést do pokoje, ostatně viděla jsi už, že to někteří lidé dělávají. Přeci jen dobré sedlo není vůbec levnou záležitostí, a tak není divu, že se může někdo brát krádeže. Nicméně… Zaznamenáš, že v rohu stájí je kupka sena, přes kterou je přehozená deka a houně. U toho dalších pár věcí. Kluk tady zřejmě i spí… A kdo ví, možná ve stájích zkrátka žije…

Jakmile máš odstrojeno, začneš sbírat do náruče kupku výstroje, která se ti tam nashromáždila. Není toho zrovna málo. Dvoje sedlové brašny, dva vaky, tvůj a Lukyanův meč a k tomu ta jeho kuše. Můžeš vděčit tvrdému výcviku, že ti nedělá problém nést v náruči takovou váhu – horší je ovšem to nějak rozumně seskládat, aby ti nic nespadlo a zároveň nebyly zbraně zase tolik nápadné. Až na tu kuši. Tu prostě neschováš a dost možná je lepší to ani nezkoušet, aby to nepůsobilo… Podezřele. Kuše není zase tak neobvyklá zbraň, zvláště na cestách.

„… vytři ho pořádně do sucha, jasné? A pak přes něj přehoď houni,“ slyšíš, jak magistr dává klukovi další pokyny.

Chystáš se k odchodu, uděláš dokonce i pár kroků a ohlédneš se po muži a…

„… počkej. Pomůžu ti, ještě to cestou rozsypeš. To by tvůj společník nebyl určitě rád, těmhle věcem nedělají dobře blízká setkání se zemí,“ promluví na tebe a pohledem krátce zakotví právě na kuši a vykročí k tobě. Sám jen v jedné ruce drží meč a přes předloktí té samé má přehozené sedlové brašny. Ty dokonce ani nevypadají plně, jak se zdá, cestoval na lehko. „Navíc, stejně máme stejnou cestu, hm?“ dodá s pokrčením ramen.

Tak či tak jde k tobě s jasným úmyslem. Jindy by to dost možná bylo galantní gesto, ovšem nyní… Nicméně navzdory lehkému úsměvu, který mu sedí na rtech máš z toho muže pocit, že „ne“ pro něj nebývá odpověď.

„Ukaž, třeba ty vaky, to nebude úplně lehké…“ pokračuje dál, a zatímco mluví, tak na sobě cítíš jeho pohled. Až teď si tě může lépe prohlédnout a vlastně se ani příliš nesnaží skrývat, že právě to teď dělá. Zvláště se pak pozastaví na tvých krátkých vlasech.

„… poprvé ve Wojczynu?“ zeptá se tě vzápětí.

Šťastná volba

Vydám se v doprovodu chlapce do stájí, kde už stojí ta podezřelá dvojice koní. Nevím, komu patří, ale alespoň od něj něco málo zjistím o tom, co se zde dělo. Takže proces… Hmm, to nahrávalo mé teorii o popravě, i když netuším, proč by tomu říkali tak vzletně. Tak jako tak se dnes bude po městě hodně pít a klevetit. Lidé ze sebe ten zážitek, kterého byli svědky, budou muset dostat.

„Jistě, pan Florián.“ Zopakuji po chlapci, když mě opět odkáže na majitele hostince. Viditelně si to budu muset dojednat s ním. Dobře, nevadí. Jen co odstrojím koně a poberu naše věci, domluvím to. Volné pokoje tu viditelně jsou, takže nám štěstí přeje. Tedy… snad. Přimhouřím oči, když se náhle změní atmosféra a rozezní se těžké kroky blížící se ke dveřím do stájí.

Ten podivný zápach se mi nelíbí a ani chlapec nevypadá nadšený z toho, že sem jde další host. Přesto se vydá plnit poslušně svou povinnost, zatímco jej přes hřbet koně sleduji. Tedy hlavně nového hosta, kterého vítá. Kdo to může být? A pak si všimnu siluety, která je mi… velmi nepříjemně povědomá. Tmavý dlouhý kabát, široký klobouk, lehká zbroj i částečně zakrytá tvář. Viděla jsem je. Viděla jsem je naživo, když jsem byla ještě malá holka a také tehdy jen kousek od zkrvaveného těla mé matky.

Magistr!

Na okamžik strnu a od rukou se ozve jen tiché zaskřípání kůže, jak pevně sevřu řemen mezi prsty. To už se ale chlapec i s mužem vydají ke stájím a brzy vejdou dovnitř s i dalším černým koněm, který jako by z oka vypadnul té dvojici, co zde již stojí. Jen tento vypadá doslova uříceně.

Je to skutečně magistr? Ten pach, ta zbroj i plášť. Není o tom pochyb. Skutečně jsem vybrala hospodu, ve které jsou hned tři magistři?! Lukyan mě zabije! Nebo se bude alespoň smutně a vyčítavě koukat.

Nejistě přešlápnu a skloním pohled k přezce sedla, abych na příchozího muže hned tak okatě nezírala. Přesto se přistihnu, jak po něm zvědavě pokukuji. Přeci jen nikdy jsem neviděla magistra tak z blízka a bez masky. Sivak říkal, že se jim máme obloukem vyhýbat, ale to teď jaksi není možné. Nemůžu odtud jen tak zničehonic kvapně odejít. Bylo by to krajně podezřelé, a tak se rozhodnu prostě dál hrát roli obyčejného pocestného. Snad jen zbraně od sedla odepnu přednostně a opřu o sloup, aby na ně neviděl.

„Dobrý večer… pane.“ Zvednu pohled k muži, když mě osloví a dostanu tak možnost si jej blíže prohlédnout. Působí, že bude v podobném věku jako mistři, snad až na Sivaka, a nevypadá vlastně nijak… děsivě. Takhle bez masky se mu nedá jisté charisma upřít a stejně tak ten úsměv působí upřímněji, než kdy uměl předvést Volch.

To ale ještě nic neznamená. Stále je to magistr a jako takový by mě bez váhání podřezal, jen co by se dozvěděl, kdo ve skutečnosti jsem. Stejně jako mou matku.

Ostřeji potáhnu vzduch nosem, zatímco trochu netrpělivě zalomcuji další přezkou, která nejde hned napoprvé rozepnout, než… „Hepčí!“ Ozve se ode mě nečekané kýchnutí. Ten štiplavý zápach, který se z něj šíří, šimrá v nose a žene slzy do očí, a tak ani nerozporuji jeho gentlemanské gesto, kdy pošle chlapce za mnou, aby mi pomohl.

„Ehm.. Děkuji.“ Posmrknu, než se otočím k muži v černé a přinutím se přátelsky usmát. Lidé vždy reagují pozitivněji na ty, kteří se usmívají, i když je to jen jedno velké představení. A tak i magistrovi věnuji milý úsměv, ačkoliv si zároveň v hlavě přehrávám, jak bych mohla efektivně sáhnout po nejbližší zbrani a co nejrychleji se ho zbavit, kdyby došlo na komplikace.

Nic takového se však nestane, a tak se otočím na chlapce. „Ty brašny nech. Vezmu je… Postarej se o ohlávky.“ Kývnu na něj a zaměřím se na to, abych co nejdříve odepla vše od sedel a nachystala si to na to, abych to odnesla. Rozhodně se to díky Lukyanovým věcem pronese, ale nějak se sem nechci trousit nadvakrát. Bude lepší vyklidit co nejrychleji pole… I když zase ne moc rychle. Do kapsy si předem nachystám pár mincí, abych nemusela vše pak složitě tahat v hostinci z váčku a poberu sedlové brašny i mezi ně zabalené zbraně, které snad i díky tomu nebudou pod ostatními vecmi tak nápadné. No, rozhodně to není nejlehčí, ale já také nejsem žádné děvče, co by celé dny jen vyšívalo, takže si s tím poradím.

Jak odcházím, ještě se krátce ohlédnu po tom zvláštním muži, ale už se nezdržuji a ani se s ním nesnažím začít nějaký rozhovor. To bych si vyloženě koledovala. A tak jak to jen jde, opustím prostor stájí, ve kterém je už pomalu nedýchatelno a vydám se ven, abych na kraji vrat, co vedou na dvůr, udělala domluvenou značku pro Lukyana, než se vydám do lokálu. Kde mám v plánu nám domluvit pokoje ideálně s výhledem na ulici, pokud to bude možné, abych mohla vyhlížet Lukyana a předem ho varovat.

Něco mi říká, že si dnes večeři sním raději na pokoji.