Andor.cz - Dračí doupě online

Kazandra

Zvládnete to. Opakuješ si to v duchu jako svoji mantru, tichou modlitbu k bohyni, která dost možná naslouchá. Zvládnete to. Město se přiblíží dost na to, aby se z neurčitého shluku světel a budov vylouply městské hradby i menší brána, ke které vede poměrně široká dlážděná cesta určená především pro povozy a kočáry. Zbývá vám už jen kousek, abyste se na ni napojili z menší hliněné cesty vinoucí se lesem do údolí. A to je přesně ta chvíle, kdy se musíte rozhodnout, co s Adrianou.

Dívka ani necekne, ačkoliv na ní poznáš, že rozhodně vnímá a moc dobře ví, kde jste. A také si pamatuji, co jí řekl Tian. Právě on je tím, kdo zpomalí koně a mlčky se po tobě podívá. Ani nemusí promluvit nahlas, abys věděla proč. Co za otázku má vepsanou ve tváři. Jistě, byl to přeci on, kdo ji chtěl vysadit na dohled od města a nechat ji, aby si dál už poradila sama. Ovšem také… Také to byl právě on, kdo jí dal svůj plášť a pomohl jí na koně. Těžko říci, co se skrývalo za tím nečekaně milým gestem, zda výčitky svědomí nebo jen pokus o co největší nenápadnost, ale udělal to.

A nyní… Skoro jako by si nebyl jistý, co dál. Jako by to rozhodnutí schválně nechal na tobě.

A tak se rozhodneš. Dobře nebo špatně? Uvědomuješ si, že tohle vás může ještě pořádně kousnout do zadku, přesto… Kapituluješ. Ještě kousek. Vezmete ji za bránu a možná… Možná k té zatracené tetičce. Krisztián lehce povytáhne obočí, když zachytí tvůj pohled i gesto, nicméně… Ne, nijak ti to nerozporuje. Nezastavuje koně ani k tomu nemá žádnou otázku. Jen sám kývne hlavou a… Pokračujete. Držíte se bok po boku, tvá klisna s Tianem na hřbetě kulhá čím dál víc a hlavu má svěšenou, nicméně blížící se brána a město přeci jen přinutí oba vaše koně trochu zpozornět a ožít.

Stejně jako Adrianu, která se po tobě ohlédne přes rameno a ve tváři má vepsanou tu rozporuplnou směsici emocí od nejistoty po úlevu.

Brána se blíží, nyní už rozpoznáváš i těch pár strážných, co tam stojí. Muži v nenápadných uniformách tmavě modré barvy. Vypadají spíše znuděně než cokoliv jiného, ale aspoň brána není zavřená. Přesto… Za vstup do města se zde platí, jak za osoby, tak i za zvířata a vozy.

„Počkejte tady,“ houkne tvým směrem Tian a ani si nepočká na odpověď, když zastaví koně a hbitě z něj seskočí dolů. Dokonce i po takové náročné cestě zůstává v jeho pohybech zakořeněná jistá elegance a ladnost, kterou by mu mnozí čistokrevní šlechticové mohli závidět.

Nechá vás čekat několik metrů od brány, jen ti předá otěže klisny a vykročí k mužům sedícím u vchodu. Adriana se ještě více schoulí a… Cítíš, jak se třese. Do tváře jí nevidíš, ale zajisté musí mít strach. Zvláště s tím, jak klopí hlavu, a ještě více se k tobě přitiskne zády. Nezbývá než doufat, že ji nikdo z těch strážných nepozná podle tváře. I tak přitáhne pár nepříjemně dlouhých pohledů, přeci jen sedíte na koni dvě a Adrianě z pod pláště trčí zbytky urousané potrhané sukně a špinavé bosé nohy.

Vidíš, jak Tian s muži něco řeší. Párkrát se po vás i on ohlédne, zatímco jeho slova začíná podbarvovat gestikulace, co ti naznačí, že ať spolu mluví o čemkoliv, nejde to zase tak snadno. A hladce. Nicméně po chvíli dohadování se Tian zavrtí hlavou, rozhodně se netváří zrovna nadšeně a vytáhne z brašny u pasu váček… Ze kterého odpočítá sumu, co i takhle z dálky nepůsobí jako úplně malá. Vlastně to odhaduješ, že byste za ty peníze měli ubytování na noc, dost možná i s lázní.

Jakmile si jeden z mužů peníze přepočítá, tak se Krisztián otočí a vrátí se k vám. Nic neřekne, ani se nevyhoupne zpátky na koně, jen si převezme otěže klisny a svižnou chůzí vykročí k bráně. Projedete jí bez toho, aniž by vás někdo další zastavil, ale… Dívají se po vás. A víš, že si vás stejně dobře díky tomuhle budou pamatovat.

„Hm… Ne, raději se ani neptej,“ zamručí tiše Tian, sotva se ocitnete v bezpečné vzdálenosti od brány. Město působí zvláštním tichým dojmem, za bránou vlastně nikdo krom vás ani není. „Dobře, takže…“

Nestačí to ovšem ani doříci. „Já… Já, děkuji… Že jste mě… Děkuji,“ hlesne Adriana rozechvělým hlasem, kterým mu skočí do řeči. „Tetička… Bydlí jen… Jen kousek odsud. V jihovýchodní čtvrti. To… To máte skoro cestou k hostinci U Koruny…“ dodá tiše, skoro váhavě a přitom tak… Naléhavě.

Krisztián si místo odpovědi jen frustrovaně povzdechne.

Jako beránek

Magistr přede mnou se zrovna neusmívá, i když to na něj zkouším po dobrém. Dobře, dobře, po zlém bych to neriskovala. Tedy, pokud by nebylo zbytí. Viditelně to není někdo, koho by milý úsměv obměkčil a… A trochu strnu, když mi hlavou prolétne to krátké a prosté uvědomění. Kolik už takových se na něj usmívalo ve snaze zachránit si život? Co všechno mu slibovalo a stejně…? Ne, ne… tady nejde o žádnou hranici! Jen chci projít chodbou. Nic víc, nic míň.

Mrknu a posbírám zase ztracené soustředění. Ostatně to potřebuji, protože Magistr nechává mému vystoupení potřebný prostor a nepřerušuje mě. Pouze mě i nadále sleduje tím chladným pohledem, ve kterém bych těžko hledala alespoň náznak pochopení či snad slitování.

*Bim, bam*

Ozývá se i nadále z venku a já… Já už opravdu nemám moc času!

„Ne, vlastně úplně nenašla… Ale teď tam rozhodně není bezpečno, takže bude lepší pro teď nehledat.“ Odpovím mu pohotově, aniž by mě snad jeho nenápadné poukázání na to, že jsem se právě vrátila z venku, rozhodilo. Bylo to nad slunce jasné díky mému oděvu i tvářím, které ze zimy ještě stále chytaly nachovou barvu.  

„Jistě. To s vámi souhlasím.“ Přitakám mu ochotně, když mě odkáže do mého pokoje. Ať už to dělá z důvodu, že mě bude chtít vyslechnout později nebo prostě jen proto, abych se nikde nemotala, nerozporuji mu to. Tvářím se jako beránek, trochu znepokojený ale poslušný beránek. Kdyby mě znal, neprojde mi to ani na chvíli. Tohle jsem opravdu nebyla já. Ale on mě nezná… A tak je to dobře.

„To… jsem asi opravdu… ráda.“ Sklopím pohled se správnou dávkou pokory a strachu k zemi, když mi osvětlí, jaké mám štěstí, že jsem narazila zrovna na něj, a ne někoho mnohem horšího. No, to si ještě povíme. Pokud mě pustí, snad i jeho slovům uvěřím, ale takto… Ne, zatím si nepřipadám, že mám štěstí, když mě tu takto propaluje pohledem.

A pak mi rameny projde trhnutí, které ani tentokrát nemusím hrát, když zmíní to prostou poznámku. Stačí jen malá jiskra. Ano, stačí a pak hranice vzplane a… To byla výhrůžka? Skoro v ten moment ztratím masku, za kterou se schovávám, jak mě těch pár prostých slov rozruší a vyvede z míry. Jindy by mě to nechalo chladnou, ale teď byly vzpomínky na něco takového ještě příliš živé.

V očích se mi na vteřinu zableskne vzor, ale velmi rychle se zase ovládnu a raději pohledem zase uhnu k zemi. „Ehm, no dobře.“ Hlesnu, když mě vybídne, abych namísto byla tím, kdo se vydá dál. Vykročím tedy a… A Magistr místo toho, aby pokračoval chodbou dál, se připojí ke mně. Cítím, jak se mi svaly napnou připravené reagovat, kdyby… kdyby co? Mohl by mě klidně chytit a přitlačit na stěnu, ale to už bych se bránila. Nedotkne se mě však, i když k tomu chybí jen opravdu málo a vykročí společně se mnou k mému pokoji. O co mu zatraceně jde?! Letí mi rozzlobeně hlavou, zatímco k němu jen krátce poplašeně vzhlédnu, i když bych se na něj nejraději už obořila a zamračila se.

Hlavně, aby si nevšiml meče u mého pasu a bude to… dobré. Jistě, bude to dobré. Dojdeme ke dveřím mého pokoje a já vložím klíč do zámku. V rámci autentičnosti jej nechám poprvé sklouznout stranou a trefím se až na druhý pokus. Přeci jen… ruce se mi nervózně třesou. Tedy, pokud se na to soustředím.

Otočím klíčem a otevřu dveře, abych vstoupila do pokoje. Hned se zastavím a otočím ve dveřích, aby snad Magistra ani nenapadlo tam jít za mnou, ačkoliv… nejsem si úplně jistá, jestli bych jej dovedla zastavit.

„Jako já?“ Podivím se jeho slovům. Jak to myslí? To je už jedno. S někým si mě viditelně spletl. Možná někdo, kdo mu byl blízký? Proto se chová tak… zvláštně. Ale plete se. Rozhodně nezná takové jako já. To by tu nestál jen tak a měla bych už ostří pod krkem.

A pak natáhne ruku a vyžádá si můj klíč. Chová se jako kdyby to měla být naprostá samozřejmost. Viditelně není zvyklý na to, že mu lidé říkají ne. Potlačím chuť mu předvést jaké to asi je, když jej někdo odmítne, už jen proto, abych viděla, jak by se na to tvářil…

Ale nakonec mi tohle až tak nenarušuje plán. Vlastně mi to celkem hraje do karet. Pokud si bude Magistr myslet, že jsem zamčená v pokoji, přestane mě zdržovat. Ještěže jsem vzala ten pokoj s oknem na ulici. Teď je to ideální.

„Vy chcete můj klíč? Ale proč… Já přeci nic...“ Kuňknu zaskočeně a sevřu v první chvíli klíč ještě pevněji, než po viditelném zaváhání natáhnu ruku. „Tak... Tak dobře. Vrátíte mi ho ale, že? Brzy?“ Nechám jej sklouznout do jeho dlaně a o krok ustoupím. Je mi vlastně jedno, co řekne. Jestli mi klíč donese za hodinu a nebo ráno. To už tu stejně nebudu. Hlavně ať už si pospíší. Čas nám běží.

Počkám tedy na to, až Magistr zamkne dveře, pokud je to stále v jeho plánu, abych se poté vrhla rychle po našich věcech a začala vše chystat, jen co je vzduch čistý. Samozřejmě co možná nejtišeji. Naštěstí jsem ani nic pořádně nevybalila, a kromě pár košil, o které přijdu, tu je vše po ruce. Sedlové brašny si budu muset hodit přes ramena a cestovní vaky s oblečením můžu prostě jen vyhodit z okna, až bude vzduch čistý a nebo tam zahlédnu už přímo Lukyana s koňmi. Není v nich nic tak křehkého. Se zbylými věcmi mohu pak už jednoduše vyskočit. Nezdá se to tak vysoko, a i kdybych si pochroumala nohu, není to něco, co bych nedovedla spravit, až budeme za městem.

Teď se hlavně odtud dostat! Co nejrychleji!

Elzbieta

S Lukyanem se ani nestačíte rozloučit, ovšem s trochou štěstí se za pár minut zase setkáte před hostincem, a tak není důvod se jakkoliv zdržovat. Pospícháš. Ostatně stačí ti pobrat věci na pokoji a seběhnout zpátky do stájí, jen se budeš muset smířit s tím, že přijdeš o pár kousků oblečení, které jsi svěřila té dívce, aby ti je vyčistila. Ovšem to je asi tak to poslední, co tě trápí v okamžiku, kdy se v chodbě střetneš s Magistrem.

Rychle jej přelétneš stejným hodnotícím pohledem jako on tebe. Těžko říci, zda si on všiml tvého meče u pasu skrytého pod pláštěm, ale ty rozhodně zaznamenáš, že Magistr ozbrojený je. Kolem pasu má připnutý zbraňový opasek s krátkým mečem a dýkou, ovšem divila by ses, kdyby to byly jediné zbraně, co u sebe ten muž má.

Nenecháš se jím rozhodit, ostatně něco takového si ani nemůžeš dovolit. Ne tváří v tvář jemu. Ovšem ani úsměv, který se ti objeví na rtech ho viditelně neobměkčí. Kolik takových už musel vidět? Kolik takových dívek s úsměvem jako ty už musel poslat na hranici. Ta myšlenka ti probleskne vědomím, skoro jako by ani nebyla tvoje, přesto se vklíní mezi tvé vlastní.

Magistr tě pozoruje, zatímco mluvíš. Možná odhaduje nebo tě v tom zkrátka jen koupe. Příliš ti to neulehčuje s tím, jak se na tebe dívá, aniž by se v jeho tváři cokoliv změnil. Cokoliv, co by ti napovědělo, zda ti věří nebo máš problém. Tvůj hlas podkresluje zvuk zvonů burcujících na poplach a šum hlasů nesoucích se z přízemí hostince. Nepřerušuje tě, naopak ti nechává prostor. Hodně prostoru… Zkouší tě? Můžeš si jen domýšlet, co se mu honí hlavou, tmavé – černě působící oči ti to nenapoví.

„Tak snad jsi venku našla, co jsi hledala,“ poznamená jakoby nic. „Ale máš pravdu, děvče, ať už se venku děje cokoliv, bude lepší, když zbytek téhle nezvyklé noci zůstaneš tady. Ve svém pokoji,“ naznačí ti více než výmluvně. „Ah, ano. Rozhodně máš štěstí, že jsi narazila zrovna na mě, a ne někoho jiného, kdo by mohl být více… Podezřívavý a začít se ptát…“ pokračuje dál a tentokrát mu koutky rtů trhnou do prchavého úšklebku.

„… což by klidně někdo mohl udělat. Ve městě nepanuje zrovna dobrá nálada, to pak stačí i malá jiskra,“ stále na tebe upírá svůj pohled a tváří se tak… Vážně. Ani tvé gesto, kdy ukročíš stranou, aby mohl projít, jej nepřiměje se pohnout a nechat tě tu samotnou. A čas ubíhá. Vlastně ti připadá, že letí jak splašený a všechny ty cenné vteřiny ti protékají mezi prsty. A co hůře… Lukyanovi. Těžko říci, jakou roli v povídání ženy či kohokoliv jiného sehraješ ty, ale kdo by chtěl zbytečně riskovat.

„Ne, až po tobě, prosím,“ vybídne tě a natočí se k tobě bokem, abys mohla kolem něj projít chodbou dál, ke svému pronajatému pokoji. Jakmile projdeš kolem něj, pohne se. Vykročí za tebou, mnohem blíže než ti je příjemné a zatraceně blízko na to, aby to mohlo být… Nebezpečné. I kvůli meči, který visí u boku tobě, skryt jeho pohledu, ale stačil by neopatrný pohyb a…

Nechá tě dojít až k pokoji a odemknout ho, ovšem to je přesně ta chvíle, kdy tě zastaví. „Nemysli si, že bych se v tomhle nějak vyžíval, nicméně… Znám takové jako ty. Takže – pro klid mé i tvé duše, děvče… Ten klíč,“ natáhne k tobě napřaženou dlaň s očekáváním toho, že jej poslechneš. Není těžké si domyslet, co se stane v okamžiku, kdy mu ten klíč dáš.

Zamkne tě tady.

Magistr se rozhodně netváří, že by snad vtipkoval. Nebo tě o cokoliv žádal. Ne, tenhle muž je zvyklý, že ho ostatní poslouchají, poznáš to z tónu hlasu i jeho sebejistého chování.

Noc plná zážitků

„Co? Proč ne?“ Zamračím se nechápavě na Lukyana. O Magistrech jsem toho moc nevěděla, a i Sivak byl skoupý na informace. To, že se jim máme obloukem vyhýbat, jsem věděla a stejně se mi to nepodařilo. Avšak… Nic se nestalo. Nebo ano? Ať už tahle Lukyanova obava pramení z jakýchkoliv informací, teď není vhodný čas na to se ho vyptávat a nebo ji snad zpochybňovat. Vypadá tak… Emotivní. Mám pocit, že takhle Lukyana po těch letech, co jsme spolu pod dozorem společenství strávili, vidím prvně.

„Dobře… Dobře. Nebudu zbytečně riskovat. Nemusíš se bát.“ Pokývám hlavou, zatímco se všude kolem rozléhá zvuk zvonů. To by mělo stačit? A nebo ne? „Hmmh… a slibuji.“ Mlasknu poněkud nuceně podobná dítěti, které někdo právě přinutil k omluvě nebo slibu, že už opravdu ale opravdu nebude zlobit. Jako kdybych já někdy riskovala? Tedy… ehm, no asi záleží na úhlu pohledu.

„To ale platí obousměrně.“ Zvednu varovně prst, než se rozhlédnu po chlapci, který stále nepřichází. Ať už je kde je, snad se nedostane s Lukyanem do křížku, že mi krade koně. No, tohle bude muset vyřešit Lukyan a pořád máme záložní plán. Ovšem, než mi jej Lukyan stihne odsouhlasit, ztratí se rychle ve stínech stáje a já trhnu hlavou po zvuku vrzajících pantů. Dveře na dvůr se otevřely a vyšla skupinka štamgastů. Jistě, ty zvony spoustu lidí vyženou domů a nebo je naopak přimějí objednat ještě jednu rundu pro všechny u stolu. Rozhodně to ale vypadá na noc plnou zážitků pro všechny.

Nezdržuji se už a vyrazím k hostinci. S muži si vyměním jen krátký pohled, ale ani se je nesnažím zdravit nebo cokoliv dalšího. S trochou štěstí už budeme brzy pryč a tyhle opomenuté zdvořilosti mi nikdo nevyčte. Jen co ale vejdu do hostince, opře se o mě teplý vydýchaný vzduch prosáklý pachem piva, potu… a ještě něčeho. Nepřátelství. To čtu z pohledů, které se jako na povel otočí mým směrem. Tak trochu čekám, jestli se některý z nich nezvedne a nerozhodne se mě začít vyptávat na otázky, které jistě pálí na jazyku hodně z nich. Kdo jsem? Co s tím mám společného? Už jen to, že jsem podivně vypadající cizinka stačí k tomu, abych měla na zádech velký rudý kříž.

To je ale jejich problém. Nikdo z nich nakonec nemá dostatečnou kuráž cokoliv dalšího udělat a s nenávistnými pohledy se dovedu vyrovnat snáze než s pěstí v obličeji. Vlastně mi jsou vcelku jedno, a tak bez změny výrazu a patrného zaváhání pokračuji ke schodům. Snad si jen dávám periferním viděním dobrý pozor na to, kdyby se někdo z nich přeci jen rozhodl zvednout se od stolu a ukázat ostatním chlapům, jak se na takové cizinky musí.  

Jen co vyběhnu pár těch už velmi dobře známých schodů, spadne ze mě část napětí a dovolím si delší výdech. K ničemu v lokále nedošlo. Dokonce tam neseděli ani ti tři zatracení magistři. To znamená, že mám opravdu štěstí, a to nejhorší je za mnou. Teď jen vyzvednout věci z pokoje a klidně na ulici seskočit. Však to není tak vysoko. Už skoro automaticky překročím pátý schod od spodu, který si pamatuji, že nepříjemně vrže a pokračuji dál. Staré zvyky společenství nerezaví ani mimo zdi panství.

A jak tak rychle pokračuji chodbou ke dveřím pokoje, pomalu už lovím v kapse klíč, abych si hned odemkla, než… Musím prudce zastavit a rovnou i ukročit zpátky, aby mě přímo před nosem otvírané dveře nepraštily.

Kdo to jen…? Ale odpověď na sebe nenechá dlouho čekat. Viditelně jsem se s těmi Magistry docela unáhlila. Potlačím úšklebek deroucí se mi na rty, když zahlédnu známou postavu černovlasého muže. Očima po něm rychle kmitnu od hlavy až k patě. Vlastně si ostražité pohledy v ten moment vyměníme. Jeden jako druhý.

Hmm, viditelně někam spěchá a… Má mokré vlasy? Ah, jistě ta luxusní koupel, kterou místní podnik skrýval jako takovou tajnou perlu v podzemí. Plášť ještě nemá zapnutý, takže musel odcházet ve spěchu a další věc… Je ozbrojený? Nemůžu jej ale okukovat moc dlouho, protože by to bylo podezřelé. Tedy podezřelejší než můj návrat v cestovním plášti zpátky na pokoj za zrovna takovýchto okolností.

Promluví první a ta jeho slova nezní zrovna přátelsky. Snad kdyby je pronesl jiným tónem a přidal úsměv podobně jako ve stájích, vyzněla by jinak. Takhle z nich cítím… varování. Hrozbu? Ucítím výmluvné zamrazení, ovšem netrhnu sebou ani na sobě nedám znát, že by mě to snad nějak znepokojilo. Nejsem ničím vinná, alespoň v této roli osamělého děvčete, kterou si teď přisvojím.

„Vypadá to, že tu na sebe narážíme skutečně nečekaně často. Asi štěstí.“ Zhoupnou se mi koutky rtů do přátelského úsměvu, jakkoliv mi jej neoplácí. Je to jen další herecké představení a nic jiného, ale rozeznat hraný úsměv od pravého je umění. Otázka je, jak moc je Magistr zběhlý v divadle.

„A ano… vypadá to, že tohle je skutečně nezvyklá noc. Ať už se ve městě děje cokoliv.“ Dodám tím hlasem protknutým správným záchvěvem nejistoty a krátce se i rozhlédnu po našem okolí, jak by se dalo čekat od někoho, kdo něco takového nenechává chladným. A opravdu, tohle mě chladnou nenechává ani náhodou, ačkoliv z jiných důvodů než těch, které se tu snažím hrát na Magistra.  Neuhýbám mu pohledem a chvíli jej pozoruji, zatímco i zde je skrz stěny slyšet naléhavé zvonění městských zvonů. Než se nadechnu k odpovědi.

„Hmm, neřekla bych, že pospíchám, ale vzhledem k tomu, co se děje, jsem se chtěla vrátit raději na pokoj, než bude po všem. Hosté dole se také netváří zrovna nadšeně, což chápu, ale rozhodně se mi tam nechce s nimi sedět. Zvlášť jako osamocené dívce.“ Drobně pokrčím rameny, než nápadně zavadím pohledem o jeho plášť.

„Ale vy vypadáte, že někam spěcháte? Promiňte, nebudu vás zdržovat. Chápu, že pokud se něco děje… Je to asi i vaše starost. Snad to nebude nic vážného. Prosím...“ Kývnu s úsměvem a ustoupím ke straně chodby, abych nechala Magistrovi volný průchod. A jsem teď opravdu ráda, že z něj už nečpí ten zvláštní zápach, ať už to bylo cokoliv. Sice bych nejraději vyrazila těch pár metrů k pokoji, ale potřebuji počkat, až se sám rozhodne odejít a vyhnout se tak další pozornosti.

Zatím je to jen pár vteřin zdržení navíc. To ještě nic neznamená…    

Elzbieta

Lukyan tvoji poznámku o hranici nijak nekomentuje, jen se po tobě… Podívá. Váš neveselý rozhovor plyne vás, když mladík nepřímo zmíní ji. Okamžitě zpozorníš, zatímco mladík se ošije a v první chvíli jen vyhýbavě uhne pohledem. „Za tohle? Ne, to si… Nemyslím,“ odpoví ti nakonec stejně tichým hlasem, „ale taky si nemyslím, že je náhoda, že tu jsme,“ zamračí se a na okamžik nespokojeně stiskne rty.

„Zrovna dnes, když se tu stalo… Tohle,“ dodá tak tiše, že ta slova málem přeslechneš.

Zvuk zvonů se rozléhá městem, jak se postupně přidávají další a další. Ten naléhavý úderný rytmus ti tepe ve spáncích a popohání krev. I myšlenky. Stejně jako Lukyan si dokážeš snadno spočítat, kvůli čemu bijí na poplach. Nebo spíše kvůli komu. Oba jste přeci slyšeli ten křik a kdo ví, zda ta žena v okně byla jediným svědkem potyčky, kterou mladík na náměstí rozpoutal. A jakkoliv pro to měl zatraceně dobrý důvod a nechybělo by málo, abys mu s tím nakonec i pomohla namísto odtáhnutí ho pryč… Nic to neměnilo na tom, že ty může napadl jako první on. Zdánlivě bez důvodu. Zabil snad někoho? Je pravda, že jeden z nich se opravdu nehýbal, co si tak vybavuješ.

„Počkej… Ne, stíny ne. Nesmíš… To použít, pokud jsou v tom hostinci magistři. Jedna věc je mít v patách skupinu spravedlivých měšťanů a něco jiného Magistry. Za jedno je vězení, za druhý hranice,“ skočí ti do toho Lukyan, zatímco tě krátce chytí za předloktí, aby ti zabránil v tom rozejít se. „Elo… Slib mi to. Nebudeš zbytečně riskovat, ano?“ dodá naléhavě, na Lukyana až… Nezvykle moc. V hlase mu stále zaznívají emoce, co tam jindy vůbec nejsou.

Až poté tě následuje do dvora. Opatrně, rozhlíží se a drží se kus za tebou, snad aby si vás na první dobrou nikdo nespojil, dokud nedojdete do stájí. Zavoláš na chlapce, ovšem nedočkáš se žádné odpovědi. Buď tě kluk neslyšel nebo vůbec není ve stájích, ovšem nemáte zrovna čas to řešit a nahánět ho.

„Běž, stejně bude lepší, když koně obstarám sám. Kluk by se zbytečně ptal, a čím méně lidí mě tady uvidí, tím lépe,“ pobídne tě Lukyan. V rychlosti mu ještě připomeneš váš záložní plán, pokud byste se museli přeci jen rozdělit a… Odpovědět ti už nestačí. Z hostince vyjde do dvora hned několik lidí a Lukyan tak raději rychle zapadne do stáje a přivře za sebou vrata, aby ho nikdo neviděl.

Ucítíš na sobě hned pár podezřívavých pohledů, avšak nikdo na tebe nepromluví ani na nic nezkusí. Naopak se muži vydají ze dvora hostince pryč. Nikdo ti tak nebrání vejít do hostince. Jestli v něm předtím panovala napjatá atmosféra, tak nyní na tebe dýchne taková míra nepřátelství až by to jednoho zastavilo na místě. Tebe ovšem ne, rychle projdeš lokálem a vyběhneš po schodech nahoru. Spousta lidí dopíjí své pivo, část se sbírá k odchodu. Zvony ženou část ven, zatímco zbytek naopak budou držet uvnitř. Svižným krokem pokračuješ chodbou k vašemu pokoji, ve kterém jsi nakonec strávila sotva hodinu, dost možná ani to ne. Tohle bude drahá noc na mezi, ale… Lepší obětovat trochu peněz než hodně života.

Dnešek ovšem není ani trochu dobrý den.

Jsi v polovině chodby, když se otevřou jedny ze dveří. Musíš rychle ukročit dozadu, abys do nich nevrazila – nebo spíše do toho, kdo z nich akorát vychází ven. Ostatně vysokou statnou postavu v plášti narychlo přehozeném přes ramena okamžitě poznáš i v tom šeru. Zvláště takhle zblízka. Okamžitě se do tebe zabodnou černé oči Magistra a sjedou tě pátravým pohledem od hlavy až k patě. Tentokrát se v jeho tváři neobjeví ten milý hřejivý úsměv jako když tě sem doprovázel. Všimneš si, že některé přezky pláště nemá dopnuté a vlasy se mu ještě vlhce lesknou, jak zřejmě stejně jako ty v mezičase využil zdejších lázeňských služeb.

„Jako bych to neříkal. Tohle není vhodný čas ani místo pro osamocená děvčata,“ prohodí, avšak něco v tónu jeho hlasu… Po páteři ti sklouznou ledové prsty namísto varování.

„Pospícháš někam?“ povytáhne lehce levé obočí namísto toho, aby ti uhnul z cesty. Pokud bys kolem něj chtěla projít, budeš se muset kolem něj protáhnout. Zvuk zvonů proniká i sem, duní ti v uších. Avšak ke svému vlastnímu překvapení z něj necítíš ten protivný pach, co tě předtím tak dráždil. Snad… Vyměnil plášť nebo kabátec? Nebo to bylo něco úplně jiného…

Kazandra

Tahle rána z minulosti je obzvláště krutá, jak čteš z tváře Adriany – ale jinak to nejde. Víte to oba. „Tetička Aurélie, ona… Mohla bych… Půjdu za ní,“ šeptne dívka, když jí sama napovíš. Tím je rozhodnuto, pro vás i pro ni. Pak už je třeba vyřešit jen praktické věci, zejména pak tu nejpalčivější z nich – jak se dostat do města, a to co nejrychleji a bez zbytečného zdržování. Sleduješ, jak Tian přehodí přes dívku svůj plášť a… Váš pohled se krátce střetne. Krisztián reaguje jen krátkým pokrčením ramen a ty raději přesuneš svoji pozornost jinam. Jedna drobná laskavost následuje druhou… Ale ne, na to je příliš brzy.

Nakonec se rozhodně pro výměnu koní. Tian dívku na koně spíše vysadí než cokoliv jiného, jakkoliv na to zase tolik nevypadá, síly má opravdu dost. Ostatně oba ošklivě klamete tělem, když na to dojde. Sám u koně vyčká tak dlouho, dokud nevyskočíš do sedla za dívkou a nepřevezmeš si otěže.

Spatříš jen dvě ze svých vran, jak sedí ve větvích stromů a napůl oka vás pozorují.  Zbytek nikde nevidíš, avšak cítíš, že jsou zajisté někde poblíž. Celou cestu se vás drží jako stíny, vždy jsou někde poblíž, i když o nich ne vždy víš. Je otázkou na kolik je moudré, aby tě nyní pronásledovalo hejno černých opeřenců, pokud jsou v okolí skutečně nějací Magistři, ale… Ne, dnes už toho máte k řešení i tak dost, navíc jakmile se dostanete do města, tak pár vran sedající na střechách a lovících zbytky jídla v ulicích nebude nijak nápadných.

Jakmile sedíš v sedle za Adrianou, tak Krisztián přejde k tvé klisně a vyhoupne se na její hřbet. Naposledy si vyměníte pohled a pak už vyrazíte opět po cestě vinoucí se kolem lesa. Krisztián se drží o jednu koňskou délku před vámi, ovšem kulhavou klisnu nikam nežene, stejně jako ty držíš koně v tom pomalém houpavém kroku. Nemá cenu pospíchat, to by bylo teď večer nebezpečné i bez nákladu, který si vezeš před sebou.

Adriana mlčí jak zařezaná a jen mělce oddechuje, přesto zaznamenáš, jak se nakonec uvolní a… No, spíše na tom koni tak trochu zhadrovatí, jak ji pomalu, ale jistě opouští veškeré síly společně s opadajícím vypětím, které ji dosud drželo na nohou. Choulí se v Tianově plášti a v té sukni to na koni pro ni jistě nemůže být pohodlné, ovšem necekne ani slovo.

Ostatně nikomu z vás není do řeči, jedinými zvuky je tak klapot kopyt koní, zvuky lesa a vrzání kožených postrojů. Ani nevíš, jak dlouho takhle jedete. Snad hodinu? Cesta se brzy stočí do lesa, nicméně naštěstí díky tvému zraku a Tianovým očím vám to husté šero držící se mezi stromy nedělá zase takový problém. Jen koně začínají být čím dál více nespokojení. Neklidně frkají i natahují krky a trhají hlavou. Kolikrát zaslechneš i to nespokojené chroustání udidel. Mají dost. A vy… Vy už pomalu také.

A pak… Zahlédneš mezi stromy světla. Slabou záři civilizace prosvěcující noc. Vzápětí se před vámi otevře pohled na Glogau rozprostírající se údolím skrytým v jednom z ramen řeky. Takhle za tmy je… Uchvacující pohled. Na všechna ta jasná světla svítící do noci, díky kterým je vidět, kam až se město rozprostírá. V tomhle kraji je právě Glogau tím největším a nejlidnatějším městem, a to i centrem obchodu a veškerého důležitého dění. Je to místo s opravdu dlouhou historií táhnoucí se napříč staletími.

„Už jsem se bál, že vážně pojedeme celou noc,“ vydechne Tian úlevně.

Adriana to už zřejmě tak optimisticky nevidí, od okamžiku, co začnete sestupovat do údolí, neustále se vrtí, ošívá a poposedá si. Je to… Poněkud otravné. Ovšem aspoň už konečně nebrečí. Nicméně jak se blížíte k městu… Ve vzduchu stále visí ta jedna jediná otázka.

Kde se Adriany zbavíte? Pokud se jí tedy zbavíte, cesta se zdá… V pořádku. Nikde nevidíš hlídkující patroly ani muže v černém, vlastně žádný náznak jakéhokoliv nebezpečí. Dokonce i brány vypadají otevřené. Ostatně k jedné se už pomalu blížíte, když Tian zpomalí koně a tázavě se po tobě podívá…

Změna plánů

Voda chutná divně, ale i tak sklouzne do žaludku a spláchne nepříjemné pálení z krku. „Wojczyn, Glogau… Není to jedno? Ten Magistr říkal, že hranice hoří v celém kraji. Nevyhnuli bychom se tomu.“ Dodám smířlivě na Lukyanovo sebeobviňování.

„Ale dokud nejsme sami na hranici tak…“ Hlas se mi trochu zadrhne, když si uvědomím, co jsem to vlastně řekla. „Tak je to ještě dobré.“ Vydechnu dlouze a připravím se raději k odchodu.

„Hmm? Co myslíš? Tyhle… vize?“ Nakrčím zamyšleně čelo. Vlastně jsem netušila, jestli za to, co jsem viděla, mohla žena ze stínů nebo něco jiného. Přeci jen ten první sen, který mi ukázala tam byla se mnou a pak byl klid. Pouze před pár měsíci před mou iniciací jsem měla ty krátkodobé záblesky, pocity, vidiny, ale ne nic takového. Něco tak živého.

„Myslíš, že za to mohla ona?“ Šeptnu a pátravě vzhlédnu k Lukyanovi. Proč by mi ukazovala zrovna tohle? Kaina? Pokud mi tedy nechtěla přidat do sbírky zážitků spojených se smrtí další. Vzhledem k tomu, jaké jsem o ní měla mínění, bych se takovému daru ani nedivila.

„V pořádku. Však bude ještě dost večerů, kdy se budeme moct vyspat v posteli. Co je jedna další noc na mezi? To je to nejmenší. Však jsem ti to už říkala.“ Mávnu rukou nad jeho povzdechem nad vývojem situace. Skutečně to, že se dnes nevyspím v posteli je teď asi ta nejméně podstatná věc, co mě trápí. Hlavně abych se vůbec vyspala.

„Nějaký brod se vždy najde… Přinejhorším dorazíme trochu se zpožděním. Lepší dorazit pozdě než nikdy.“ Ušklíbnu se na Lukyana alespoň se špetkou elánu, kterou ze sebe vydoluji, abychom tu oba nepůsobili jako hromádky neštěstí a vykročím společně s ním.

๑ ๑ ๑

„Hmm, myslím, že se blížíme.“ Nakrčím rty a rozhlédnu se kolem po povědomé ulici. Pokud se nepletu, tak tam… ano tam, by měl být průchodu na dvůr. A skutečně, nemýlila jsem se. Zvládla jsem nás sem dovést bez zbytečných zacházek a zkratek, na které jsem byla expert. Skoro by se dalo říct, že nám byla štěstěna nakloněna, když v tom…

„Zatraceně!“ Syknu, když se ozve ostrý zvuk zvonu, ke kterému se brzy přidá další. Tohle rozhodně není žádné klekání ani svolávání k bohoslužbě. Ne v tuhle hodinu. Udělám krok ke stěně podobně jako Lukyan a skryji se do stínu. Nemusím dlouze přemýšlet, proč se něco takového asi děje. Pokud někdo někde nezapálil stodolu, zatímco jsme postávali u studny, tak jsou viníci jasní.

„Ah, tohle je trochu nepříjemné.“ Zamručím, když se ke mně donesou ta výhrůžně znějící slova. Uzavření města? Mohli by to skutečně udělat? A jak rychle by to zvládli? Už jen kvůli nám doufejme, že moc rychle ne.

„Zvládnu… Zajdu na pokoj a vezmu to ven stíny. Vzala jsem pokoj s výhledem do ulice takže… Nedívej se na mě tak. Nikdo nebude vědět, že jsem odtamtud zmizela. Zjistí to nejdříve ráno. To je ideální. Ty zatím nachystáš koně. Ještěže ten chlapec ve stájích vypadal… rozumně. Tak pojď.“ Vykročím rychlým krokem ke dvoru, který je už jen pár metrů od nás, ale tentokrát už se s Lukyanem dohadovat nehodlám a prostě to udělám podle svého. Je to má část plánu.

„Hej, chlapče.“ Zavolám, jen co dojdeme ke stájím. „Pomož tady mému společníkovi nachystat naše koně. Hned prosím.“ Musím trochu zvýšit hlas, abych přebila ten nepříjemný zvuk zvonů. Sakra! Kolik ještě máme času? Moc už ne.

Otočím se proto k Lukyanovi, stisknu mu rameno a nakloním se k němu blíže, aby následně vyřčené věci zůstaly jen mezi námi. „Čekej s koňmi před hostincem. Kdybych stále nešla… Dostanu se z města jinak. Nemusíš se bát. Mám své způsoby. Navíc mě nehledají. Místo záložního setkání stále platí.“ Kývnu a vyměním si s ním významný pohled, než se otočím na patě až za mnou zavlaje plášť a vykročím svižným krokem ke dveřím do hostince.

Okny se svítí a je mi jasné, že atmosféra tam se teď bude dát doslova krájet. Snad je nějaká divná holka, co se vybavuje s Magistry nebude až tak zajímat. A i kdyby… Ať se dívají. Stejně je už nikdy neuvidím.

Zvednu ruce a jen co si nechám sklouznout kápi z hlavy na ramena, otevřu dveře a vejdu dovnitř. Snad jen plášť si držím tak, aby byly zbraně zavěšené u mého pasu co nejméně viditelné.

Plán je jasný. Nezdržovat se a co nejrychleji zmizet na pokoj, abych pobrala všechny naše věci a stíny proklouzla ven na ulici. Zní to jednoduše, ale… Ale uvidíme, jak mi bude tentokrát vrtkavá štěstěna nakloněná.        

Elzbieta

Lukyan si tě vyslechne a doprovodí tvá slova krátkým povzdechem, se kterým si promne oči. „Chápu, ne… Za takové situaci jsi se nemohla otočit a odejít,“ dodá o něco smířlivěji, klidněji. Ne, Lukyan není ten, co by se tu po tobě zle díval nebo ti snad vyčítal za to, že se v tom hostinci musela ubytovat, ať už jsi chtěla nebo ne. Cokoliv jiného by přitáhlo pozornost, a té už jsi i bez toho měla více než dost.

„Dobře… Tak… Dobře, snad to opravdu nic neznamená a byla to jen… Náhoda,“ vysloví pomalu, avšak je na něm znát, že o něčem přemýšlí.

Tedy aspoň do chvíle, než tě jeho poznámka viditelně rozhodí. Dost na to, aby se ti nepodařilo zamaskovat a pohotově zalhat, vymyslet si dobrý důvod, proč by ses měla jít po Kainovi podívat bez ohledu na to, jak bláhové to bylo. „Složitější,“ zopakuje po tobě, ale nevyptává se dál, nesnaží se z tebe páčit odpověď nebo aspoň nějaké vysvětlení.

Místo toho se zastavíte u studny a Lukyan se mlčky chopí naplnění okovu vodou. Těžko říci, co se mu honí hlavou, stále působí napjatě a nesvůj, avšak… To jste v téhle chvíli oba. Chvíle ticha mezi vámi se dost možná až nepříjemně natáhne, a nakonec jsi to ty, kdo ji přeruší svým hlasem.

„Nemohli jsme to vědět. To já vymyslel cestu přes Wojczyn… Já,“ na okamžik se zarazí a promne si mezi prsty kořen nosu. Najednou působí tak strašně unaveně. Strhaně. „Nesnáším, když tohle dělá,“ vtáhne syčivě vzduch mezi zuby a způsob jakým to řekne tě nenechává příliš na pochybách, o kom to mluví. O té, která vás posouvá jak šachové figurky po hracím plánu a čeká, co to udělá.

„Je mi to líto, Elo. Hm, že… Musíme odjet. Taky jsem se těšil, že se dnes vyspím v posteli a v suchu,“ potřese hlavou, zatímco vyčkává, až se napiješ té divně chutnající vody, aby si ve zbytku mohl umýt ruce od krve. Zbytek vědra pak chrstne na zem a spustí okov zpátky.

„Dobrá. To zní rozumně. Akorát si nejsem jistý, jak moc nám zítřek zkomplikuje hledání vhodného brodu nebo přívozu,“ zamračí se, „ale… To bude zítra. Teď stačí nějak přežít noc,“ dodá o něco tišeji, když už pokračujete rychlým krokem k hostinci.

A skutečně – nemýlíš se, od hostince skutečně již nejste daleko. Ulice, do které zabočíte ti připadá i takhle za tmy povědomá, navíc zde už potkáte několik trousících se lidí, ať už z hostince nebo naopak dovnitř. Od průchodu na dvůr se stájemi a vchodem do hostince vás dělí sotva pár metrů, když se najednou ozve…

… zvuk zvonu bijícího na poplach.

Dunivé tóny nesoucí se z věže na náměstí se nesou ztichlými ulicemi a proráží to přízračné ticho. Těch pár lidí, co je venku, jako na povel ztuhne a… Dokážeš si představit, jak to v tuhle chvíli musí asi vypadat v hostinci. Lukyan jako na povel rychle zacouvá blíže ke zdi domu, kolem kterého akorát procházíte a zapadne tak co nejhlouběji do stínu. Ke zvonu se přidá další. Vzdálenější s trochu vyšším tónem připomínajícím pokřivenou ozvěnu.

Zaslechneš útržek tichého horečnatého hovoru mužů, kteří kolem vás rychle projdou, aniž by vám věnovali více pozornost a zachytíš tam pár slov, která až podezřele znějí jako uzavření města.

„Takže… Změna plánu,“ hlesne Lukyan tichým napjatým hlasem. „Možná… Bude nejlepší, když… Zvládneš mi donést mé věci z hostince? Pokud to je kvůli tomu, co si myslím…“ naznačí a je znát, že radost z toho rozhodně nemá.