Andor.cz - Dračí doupě online

Elzbieta

„Kuřátka,“ zopakuje po tobě Lukyan se směsicí překvapení a snad i překvapení. Vzápětí potřese hlavou a přeci jen se mu koutky rtů nepatrně zhoupnou nahoru – aspoň na chvíli. „To jméno už nikdy nebude, co bývalo,“ podotkne tiše a zdá se, že jsi mu tím opravdu zlepšila náladu. Tedy dokud nedojde na řešení vaší cesty po opuštění Grabiku, kterou každý z vás naplánoval úplně jinak.

Zmínka o Magistrech tě překvapí, přeci jen opravdu ze strany Sivaka a žádného z mistrů nepadlo varování či doporučení vyhnout se Glogau. Lukyan kývne hlavou, avšak nic dalšího nedodává, pouze uhne pohledem a soustředí se pro tu chvíli na cestu. Avšak jedním si můžeš být jistá, tuhle informaci si opravdu musel přinést ze svého předchozího života. Před společenstvím, před Volchem. Přeci jen to byl on, kdo mladíka do společenství přivedl. Kdo ví, odkud, proč si ho vybral, proč zrovna jeho…

O Magistrech ze strany mladíka už nepadne ani slovo, nicméně opatrně pokračuje dál v důvodech, proč chtěl vyrazit horší a delší cestou. Jakkoliv vlastně neřekne nic konkrétního a omezí se na pouhé neurčité konstatování, tak není zase tak těžké si domyslet, že se Lukyan do Liessau netěší.

O to více je překvapující, když v další chvíli… Ustoupí. Bez boje či přemlouvání, vlastně aniž by cokoliv dalšího dodal, nechá volbu cesty na tobě. Zkrátka jen tak. Můžeš si být jistá tím, že ať bys rozhodla jakkoliv, tak to nebude dál rozporovat a tvé volbě se přizpůsobí. Bez dalších řečí i úšklebků. Nepamatuješ si ho jiného, nebyl pomstychtivý ani neměl potřebu rýt do ostatních… A těžko říci, kde byly jeho meze, ty jasně vytyčené hranice, přes které by nebyl ochoten jít. Zatím jsi ničeho takového nebyla svědkem.

A tak se rozhodneš přistoupit na jeho návrh. Jakmile s ním souhlasíš, spatříš ten záchvěv úlevy v jeho tváři. „Na to jsem tak trochu spoléhal. Kdo jiný by zvládl bez řečí trochu toho nepohodlí,“ odpoví upřímně a koutky rtů mu povyjedou o něco výše. „A třeba to nebude zase tak… Špatná cesta A nazpět se můžeme vrátit přes Glogau, jak si navrhovala,“ dodá s náznakem vděku. „Hm, i když kdo ví, co bude…“ hlesne záhy o poznání tišeji a zamyšleněji, ovšem to se váš pohled střetne a Lukyan ti úsměv oplatí.

„Pak bych se bál spíše o Magistry než o tebe,“ odpoví ti nečekaně mile a pak už jen stejně jako ty pobídne koně do svižného klusu. Čas opustit tenhle proklatý les.

Cesta je jednotvárná, ale navzdory tichu, které mezi vámi povětšinou přetrvává, ubíhá celkem rychle. Během pár hodin opustíte Černoles a necháte hvozdy i jejich temná tajemství za sebou. Když navečer dojedete do Grabiku, podaří se vám dokonce i zajistit si dva samostatné pokoje, a tak máš pro sebe dostatek soukromí. Dle domluvy následující ráno vyrazíte nikoliv na Brodnou, ale oklikou pokračujete mezi poli směrem na Turow. Většinu cesty se tak držíte při hranici lesa, po cestách nevhodných pro kočáry. Potkáte tak jen pár pocestných, jinak díky tomu můžete cestovat nepozorovaně, daleko od zvědavých pohledů a ruchu císařské cesty.

Přesně jak Lukyan naznačoval, tak do Turowa vám trvá cesta dva dny, a tak vás nemine přespání na kraji lesa. Není to nakonec tak nepříjemné, jak by se mohlo zdát, Lukyan nachystá malý krytý oheň, u kterého se můžete večer a část noci hřát a stejně tak natáhne připravenou celtu, kterou sebou vezl jako provizorní přístřešek. Nenutí tě do rozhovoru, přesto mu nedělá problém s tebou mluvit, jakkoliv se oba vyhýbáte jakýmkoliv nepříjemným či vážným tématům. Příjemným bonusem může být měch vína, který s sebou Lukyan vzal a o který se s tebou podělil.

Do Turowa dorazíte ještě před večerem, sehnat ubytování ve městě se taktéž ukáže jako bez problémů. Není to sice žádný přepych, ale slamník je měkký, čistý a k dispozici je i káď s horkou vodou. Za příplatek, ale peníze máte – dost na koupel i na doplnění zásob dle libosti a chuti. Vyrážíte opět v brzké ráno, zatímco město ještě spí. Tentokrát směrem na Wojczyn vzdálený plný den cesty. Je téměř jisté, že za světla to tam nestihnete, nicméně krátce po soumraku by se to dalo stihnout.

Tentokrát vám nic nebrání jet po celkem udržované a využívané cestě vedoucí přímo do města u řeky. Před polednem krátce sprchne a po zbytek odpoledne se na nebi honí mraky, zatímco ve vzduchu stále visí voda. Večer dost možná přijde liják, snad i první jarní bouřka… O to více je lepší si pospíšit, abyste mohli spát pod střechou namísto spoléhat se na to, že nepromokne celta.

Smráká se, když se před vámi otevře pohled na vzdálené údolí a s ním i obrysy domů městyse Wojczyn. Nicméně… Připadá ti, že spatříš i hustá oblaka černého kouře, jak pomalu stoupají nad údolí, kde se ztrácí v mracích. Skrze nastupující tmu je těžké říci, zda jen stoupá kouř z komínů nebo se jedná o něco jiného… Dokud se kolem vás neprožene vítr nesoucí na svých křídlech pach kouře a něčeho… Něčeho, co nepříjemně připomíná… Spáleninu? Jako když se něco škvaří a pálí až na černý uhel.

Kazandra

Jakmile se ujistíš, že na obloze krouží pět černých stínů, tak bez dalšího zaváhání pobídneš koně, který už netrpělivě pofrkává a hrabe nohou s pohledem upřeným na Tianova koně řítícího se po cestě k směrem k lesu. Jakmile povolíš otěže, klisna vystřelí tryskem vpřed. Země duní a od kopyt odletuje hlína společně se sprškou vody, když proletíte kaluží držící se v brázdách cesty táhnoucí se kolem zahrady křížů. Nakrátko poté se proženete řídnoucí mlhou držící se u hranice lesa a sídlo vám během pár minut zcela zmizí z dohledu. Ten zvláštní neurčitý pocit, že se někdo dívá ovšem nezmizí dříve, než o několik hodin později opustíte území Černolesa, který obklopuje panství ze všech stran.

Jakmile za sebou zanecháte hustý hvozd brázděný hlubokými temnými stržemi, pokračujete směrem na Grabik, do kterého se potřebujete dostat dříve, než padne noc a přespat tam. Cestu jste řešili hned několikrát, a tak moc dobře víš, že z Grabiku se napojíte na císařskou cestu, která prochází Brodnou a Piesnem a končí v Glogau, městě stojící na řece Wodra. Odsud jste museli pokračovat přívozem a pak se na druhé straně opět připojit na pokračování císařské cesty vedoucí až do Rydzyny.  Čeká vás náročná a dlouhá cesta, zvláště pak v koňském sedle.

Není se tak čemu divit, že většina cesty probíhá v tichosti. Jsou chvíle, kdy se s Krisztiánem bavíte, nicméně častěji sedí v koňském sedle s pohledem upřeným před sebe a myšlenkami někde daleko odsud. Všimla sis toho už dříve, nebýval už tak hovorný a občas se stávalo, že byl natolik zabraný do vlastních myšlenek a úvah, že tě ani nevnímal. Někdy i míváš pocit, že si tě prohlíží, když si myslí, že jsi zabraná do něčeho jiného a ve tváři má… Zvláštní výraz, ze kterého nedokážeš vyčíst, na co myslí, ale nic veselého to zřejmě nebude. Ovšem jsou to jen náznaky, drobnosti, malé vlnky čeřící jinak klidnou hladinu.

Jinak je cestování poněkud jednotvárné. Vždy po pár hodinách musíte zastavit, aby si koně odpočinuli – a vy také. Trávit celý den v sedle je v mnohém úmornější než se mordovat pár hodin v šermířském sále. K večeru je pak váš cíl jediný – dojet do civilizace, abyste si sehnali nocleh pro sebe a ustájení pro koně. Ostatně teplá večeře s trochou toho vína také není k zahození a nic není lepším zakončením dne než horká voda a společná koupel.

Jen v Brodné na vás asi nebudou vzpomínat úplně v nejlepším. Nepadli jste zrovna do oka hostinské a místním štamgastům, ostatně Krisztián tomu příliš nepomohl, protože rozhodně nebyl někým, kdo by mlčky snášel jakékoliv narážky či poznámky… A celé to korunoval vaším hlasitějším večerem, za který byste si v sídle zajisté zasloužili několik tupých ran do zdi a dost možná i stropu. Ať už jsi s tím souhlasila či ne, Tian uměl být v jistých ohledech velmi přesvědčivý. Každopádně ráno jste odjížděli bez snídaně.

Na cestě jste už čtvrtý den a před vámi je Glogau. Ovšem… Dnešní den se vážně příliš nepovedl, už od rána vás pronásledovaly menší či větší problémy a komplikace, které nakonec vyústily v to, že se pod tebou po poledni splašil kůň. V sedle ses sice udržela bez větších obtíží, nicméně než se to podařilo klisnu uklidnit, tak si strhla podkovu z jednoho kopyta. Lehce tak kulhala a museli jste přeložit část zátěže na Tianova koně. Nakonec to asi nebylo nic, co se nedalo vyřešit v Glogau, nicméně jste nabrali několik hodin nepříjemného zdržení a…

„… hm, tohle nevypadá dobře,“ prohlásí Tian a lehce se zamračí. Pohled má upřený mezi kmeny stromů lese, jehož krajní částí zrovna projíždíte. Cesta i vaše okolí se topí v sytém rudozlatém světle zapadajícího slunce, které se již kloní k obzoru. Tak do půl hodiny zcela jistě zapadne a Glogau je stále v nedohlednu.

„Jak to vidím já, tak máme na výběr ze dvou možností…“ pokračuje dál a snadno z jeho tváře vyčteš, že z toho nemá ani trochu radost. Noci stále byly ještě studené a ani jednomu z vás se po celém dni v sedle nechtělo spát na tvrdé zemi někde uprostřed ničeho. Vody jste také už měli poskrovnu, stejně tak zásob, které rozhodně nevydaly na večeři a snídani pro dva lidi.

Začátek cesty

Projíždíme lesem, kde se těsně nad zemí válí cáry mlhy. Zelené mechy jsou jako měkká peřina, která láka k tomu se po ní projít nebo se na ni posadit. Snad jen kdyby se ještě trochu oteplilo a ráno ztratilo něco ze své svěžesti.

„Liška? Ah, už vím. Slyšela jsem, že jsem, že se jim taky někde říká kuřátka. To je vlastně docela trefné, ne? Někdy ty malé žluté tak skutečně v trávě vypadají.“ Chytím se Lukyanovy zmínky o houbách a městě, které neslo jejich jméno, alespoň do doby, než jej někdo přejmenoval. Jak často se vůbec takové město může přejmenovávat? A co všechny ty mapy, co se musí kvůli něčímu rozmaru překreslit? Alespoň, že společenství mělo tu aktuální, jinak bych tam Liessau hledala těžko.

Pak se ale rozhovor stočí k naší cestě a já v rukou rozbalím menší roli papíru, kterou jsem si za svitu svíček chystala právě pro tyto příležitosti. Ztratit se na cestě by nebylo dobrou vizitkou a hlavně by to věci zkomplikovalo. Nakonec se ale ukáže, že Lukyan měl v hlavě jinou cestu.

„Magistři?“ Zamračím se, když zmíní důvod, proč se chce vyhnout Glogau. A jak se vůbec k takové informaci dostal? Od mistrů ji evidentně neměl, takže si ji musel s sebou přinést ze svého života před společenstvím. „Hmm, aha.“ Prohlédnu si jej zamyšleně, ale samozřejmě že mi jeho klidná tvář nedá příliš odpovědí. Nikdy jsem nevěděla, kým byl Lukyan před tím, než jsme se poznali. Jedinou osobnější informaci mi řekl tehdy po dopoledním turnaji. To, jak to mají s Volchem. Avšak kdo ví, jestli a jak to teď platilo.

„Jistě, nechceme potkat magistry.“ Přitakám mu stále poněkud zamyšleně, když zmíní Sivakova slova. Nikdo mi nemusí vysvětlovat, proč je to třeba. Ne po tom všem, co se nám stalo. O Magistériu ale příliš dlouho nepřemýšlím, spíše sleduji Lukyana, který se snaží váhavě ospravedlnit svou volbu cesty, ačkoliv za tím vším cítím něco jiného. Nějaký další důvod, který je pro něj opravdu důležitý… On opravdu nechce být Liessau déle, než je nezbytně nutné. Dojde mi, když poslouchám jeho další vysvětlování.

Špatné vzpomínky? Povytáhnu lehce obočí, ale neptám se. Dost možná. Odpovím si vzápětí sama. Už jen z jeho držení těla a tónu hlasu je patrné, že o tom městě nemluví s nějakým velkým nadšením. Spíš naopak. Chápu ho. Každý máme věci z minulosti, kterým bychom se rádi vyhnuli. Není jediný… Naštěstí pro mě je většina z nich už pod zemí. Nebo snad naneštěstí?

„Co?“ Svraštím čelo, když se náhle ozve jeho souhlasné brouknutí doprovázené tím výrazem plným smíření. Lukyan nikdy nebyl někým, kdo by si uměl prosadit svůj názor. Neměl k tomu ostatně dost příležitostí a zbytek nějaké průraznosti a svéhlavosti z něj byl vytlučen Volchem. Zůstal jen… smířený Lukyan. Bylo mi ho líto a tím spíš… Ne, já nebyla Volch.

„Aaale, na mezi se klidně vyspím. Však už není sníh. Navíc nejsem nějaká zhýčkaná panička.“ Mlasknu a potřesu v hraném dotčení hlavou. „Jestli říkáš, že Liessau je tak nudné, nemá smysl pospíchat. Vezmeme to tvou cestou. Zní to rozumně. Vyhnout se potenciálním problémům.“ Sroluji jakoby nic kus papíru, převážu jej provázky a vrátím jej zpátky do sedlové brašny. Nebudu ho už potřebovat. Není o čem diskutovat. Pojedeme Lukyanovou cestou. Ať je aspoň jednou někdy po jeho.

„Dobře, že jedeš taky a promyslel si to dopředu. Se svým štěstím bych najela doprostřed sídla magistrů a ani si toho nevšimla.“ Věnuji Lukyanovi povzbudivý úsměv, než pobídnu koně patami do trochu svižnějšího tempa.

Čeká nás ještě dlouhá cesta.

Elzbieta

Stačí vjet po lesní cestě mezi stromy a necháte za svými zády mlhavé louky i zahradu křížů, stejně jako panství samotné. Nalevo od vás zaslechneš šramocení v křoví, ve kterém se dle všeho pohybuje něco drobného. Možná zajíc nebo bažant? Nicméně bylo poměrně vzácné zde zahlédnout nějaké zvíře. Les byl dlouhé měsíce zvláštně pustý a prázdný jako by se vše živé z dohledu panství stáhlo hluboko do lesů a hvozdů na opačné straně – než se během minulého roku začali opět objevovat srnci i zajíci ohlodávající mladé keříky. Těžko říci, co se změnilo, avšak nic to neměnilo na tom, že zvěře zde bylo navzdory hojnosti přírody opravdu málo.

„Hm, tak třeba se ti to bude někdy hodit, kdyby sis chtěla zahrát na místního. Znamenalo to liška. Jako ta houba,“ dodá Lukyan až nečekaně sdílně na téma Leszczyny. Více k tomu nedodává stejně jako ke knížeti, kterého nečekaně zmínil. To jméno ti nic neříká, nicméně to není nic zase tak překvapujícího, politika a historie šlechtických rodů tě nikdy nezajímala, natož aby ses vyznala v nějakých noblesních rodokmenech – navzdory tomu, že se společenství snažilo vás všechny bez výjimky připravit i na pohyb ve vyšší společnosti.

Jakmile ovšem začne mladík mluvit o cestě, která vás čeká, zpozorníš. Něco ti tam nehraje – do těch map ses dívala také, stejně tak jsi v hlavě měla přibližný plán nejlepší a nejrychlejší trasy – a tenhle to rozhodně nebyl. Rychle se tak dovtípíš, že Lukyan chce jet mimo císařskou cestu a vyhnout se prakticky každému většímu městu. Stačí vytáhnout mapku, kterou sis poctivě překreslila v rámci příprav a tvé podezření se ti jen potvrdí.

Lukyan na pár vteřin působí málem zaskočeně, když se ozveš, těžko říci, zda kvůli tvým námitkám nebo prostému faktu, že ses na cestu i ty takhle připravila a nepodcenila to. Přesto před tebou nijak neuhýbá pohledem ani se netváří rozpačitě či provinile jako bys ho nachytala při něčem špatném.

„Říkal jsem si, že bude bezpečnější se vyhnout císařské cestě…“ váš pohled se na chvíli střetne a Lukyan přeci jen na okamžik zaváhá. „A taky Glogau. Vím, že je tam velký přívoz, ale… Mistři sice nic neříkali, ale co si vzpomínám, tak tam měli své zázemí pro tuhle část vojvodství magistři,“ prozradí ti. Ačkoliv kdo ví, jak stará to je informace, zvláště pokud tady Lukyan byl naposledy jako dítě, což v jeho případě bylo už hodně let.

„Sivak nám kladl na srdce, abychom se za každou cenu vyhýbali lidem z Magistéria…“ dopoví a krátce se odmlčí. Tohle je ostatně pravda, maskovaným magistrům jste se měli obloukem vyhnout a pro jistotu i každému, kdo by se vám jakýmkoliv způsobem nezdál. Doby purpuru naštěstí byly už dávno pryč a řady lidí ve službách magistéria značně prořídly, takže rozhodně nebylo běžné na ně narážet na každém kroku, ale nezmizeli úplně. Stále křižovali zemi podobni loveckým psům a pátrali po jakýkoliv známkách magie a purpuru.

„Werther nás čeká za týden, takže nemáme kam pospíchat. V Liessau stejně není nic… Zajímavého,“ potřese hlavou a těžko říci, zda není právě důvodem pro tohle jeho rozhodnutí ohledně cesty právě samo město, které je cílem vaší cesty.  „Ale… Pokud se ti nechce spát v noci někde na mezi, tak to chápu,“ broukne smířlivě.

Ne, Lukyan nepatřil mezi ty, kteří by se jakkoliv dohadovali, ve většině případů zkrátka jen… Ustoupil? Přizpůsobil se? A tak i nyní navzdory vlastním pochybnostem a úmyslům nechává rozhodnutí na tobě.

Dvě cesty

Stejně jako Lukyan i já sleduji pole plné křížů v zamyšleném rozpoložení. Spousta modrých kvítků vypadá skoro až kouzelně, tedy až do momentu, než si uvědomím, že žádné takové barvy na druhé straně neexistovaly. Všechno pěkné zůstalo zde. Nechali to za sebou.

Až na poslední chvíli si všimnu něčeho nového. Přibyl zde jeden kříž. Zvláštní. Nikdo ze společenství nechyběl. Alespoň ne ti, které jsem znala. Ať už zde byl postavený za kohokoliv, netušila jsem, komu patřil a vlastně ani, kdo ho postavil. Poslední týdny jsem se zdržovala od zbytečně velké společnosti, a tak se už možná chodbami panství nesly drby, které se ke mně pouze nedostaly. Kdo ví. Podržím na něm pohled o něco déle než na ostatních, ale pak už nám zmizí pole z dohledu a přiblížíme se hranici lesa.

Zhluboka se nadechnu toho čerstvého vzduchu vonícího jehličím a jarem. Je to příjemné. Třeba nám bude přát i počasí a cesta bude nakonec příjemná, i když má trvat několik dní. Kdyby měla její většina propršet bylo by to celé o dost nepříjemnější, ale aspoň zatím se nebe tváří, že se na něm dnes nebude honit moc mraků. To už mi ale výhled na něj zmizí mezi korunami stromů, když vjedeme do hustého lesa.

„Hmm, tak je tohle naše premiéra.“ Pokývnu hlavou, zatímco projíždíme šerem lesa. Ne, bohužel pro Lukyana nemám žádné historky i našem cíli. I když jsem procestovala docela kus světa většina velkých měst mi zůstala zapovězená. Příliš mnoho byrokracie, poplatků a zbytečných komplikací. Málokde stáli o kočovou společnost.

„Leszczyna? To jsem nevěděla.“ Podotknu popravdě na Lukyanovu zmínku o Liessau, které viditelně nebylo vždy Liessau. A pak se rozhovor otře krátce o politiku. Nikdy jsem do toho nikdy příliš neviděla. Neznala jsem žádné lidi s modrou krví. Snad jen Kazandru s Krisztiánem, kteří ji měli modrou jen z poloviny. Výchovu, která by nám umožnila pohybovat se u dvora, nám společenství dalo, ale pochybovala jsem, že mi to kdy k něčemu bude. Mě nikdo na podobné akce nezval. Zvykla jsem si na to, že většina mých výletů mimo panství byla prostě jen o nakupování zásob a tahání pytlů. Těžko říct, co to ale mělo být tentokrát.

Samozřejmě jsem si všimla Lukyanova hořkého tónu. Ať už se tam stalo cokoliv, viditelně měl k tomu místu alespoň nějaké vazby. Dost možná ne zrovna pozitivní. Přesto se ho ale nezačnu dotěrně vyptávat. Pokud bude chtít, řekne mi to. A pokud ne… Nevěděla jsem to o něm doteď, tak to nic nezmění ani do budoucna.

„Jistě na Rydzinu…“ Přitakám mu souhlasně, než se přeci jen zarazím. Cesta, kterou mi popisuje je zvláštní. Sama jsem si procházela mapy a chystala se na cestu. Nebylo určeno, kdo z nás dvou bude za naplánování cesty zodpovědný, tak jsem raději počítala se vším.

„Počkej. Proč Turow?“ Zamračím se a nakloním se k sedlové brašně, kterou rozepnu a vytáhnu srolovaný kus papíru obvázaný provázky. Rozvážu je a se zašustěním papír rozbalím, aniž bych zastavovala koně. Mám zde překreslenou část mapy s nejvhodnější cestou, kterou jsem vyčetla v knihovně. Není to zrovna nějaký oslňující a přesný náčrtek, ale svůj účel splní.

„S Grabikem souhlasím, ale pak bude snazší jet na Brodnou a poté Piesno. Navíc v Glogau je přívoz. Nebudeme muset nic hledat. Stačí se držet na císařské cestě.“ Prohlížím si ještě jednou svůj náčrtek, jestli se nepletu, ale… nepletu. „Takhle máme šanci ušetřit rovnou dva dny cesty a vyhnout se pár nocováním venku. To přeci stojí za zvážení. Lepší to než to celé zbytečně objíždět. Nebo máš snad rozumný důvod, proč nechceš jet na Brodnou?“ Vzhlédnu od papíru k Lukyanovi. Že by mu mistři dali nějaké instrukce stranou? Ale proč by mi to pak vůbec neřekli? Ne, tak to nebude.

Tak tedy… co je zase za tímto?  

Kazandra

Krátký pohled okna tě přesvědčí o tom, že Krisztián zase tolik nepřehání a opravdu byste měli, co nejdříve vyrazit. Dny stále byly kratší než noci a každá půlhodina se na cestě počítala. Ostatně do Rydzyny to byl odhadem týden cesty na koni, možná o něco méně – těžko říci, vlastně je to poprvé, co tě čekala tak dlouhá cesta na koni. Obvykle jste jezdili kočárem, a původně jste měli vyrazit i nyní ve společnosti Baronky, avšak tu odvolaly jiné záležitosti. Měla se k vám tak připojit až později v Rydzyně. Nicméně to zároveň znamenalo, že byste kočár museli vyměnit za obyčejný povoz… A než to, tak bylo lepší vyrazit koňmi. Nebýt tedy těch zatracených šatů, které si zkrátka nedaří sbalit ke své vlastní spokojenosti.

Oproti tomu Krisztián vypadá připraveně. Oblečený je v kabátci, přes který má ještě přetažený o něco hrubější cestovní plášť. Všimneš si i krátkého meče a dýky, které se mu houpou u pasu. Nejsou to jediné zbraně, co u sebe má, kromě sedlových brašen a vaku má v podpaží založený ještě svého jedenapůlručního bastarda. Taktéž zaznamenáš, že na předloktích má nenápadné kožené nátepníky.

Když zmíníš „ještě deset minut“ tak Tian povytáhne obočí. „Hm, takže dvacet,“ pronese bez bázně a hany, když tě tak chvíli pozoruje. „Hm… Možná to bude tím, že to není jen pocit,“ poznamená, jakmile slavnostně dopneš všechny řemínky a prohlásíš přípravy, že můžete vyrazit. S významným pohledem kývne směrem k úhlednému balíčku druhých vrchních šatů, které sis chtěla brát s sebou, protože jedny by nemusely stačit. Leží složené a zabalené v lněném plátně… Na místě, kde jsi ještě před chvíli měla položený vak, který sis přes ně musela při balení omylem položit.

Myslím, že dost úspěšně šílíš za nás oba,“ utrousí pobaveně a pár kroky překoná vzdálenost, která vás dělí, „a proto tě miluji,“ dodá o poznání tišeji a lehce se k tobě skloní, aby tě krátce políbil na rty. „I když možná bude lepší, když ti příště s tím balením pomůžu,“ neodpustí si drobné rýpnutí, když se od tebe nepatrně odtáhne a…  Vzápětí zase rychle ukročí zpátky. Pro jistotu.

„Půjdu napřed a vyvedu koně na nádvoří. Máš něco, co ti mám vzít dolů…?“ přelétne pohledem tebe i tvé věci a vyčká si, zda mu předáš nějakou z brašen či ne. Poté už na víc nečeká a bez váhání se otočí a opustí tvůj pokoj. Z chodby ještě zaslechneš zvuk jeho vzdalujících se kroků, ačkoliv sama máš nyní úplně jiné starosti.

Každopádně jakmile máš skutečně vše, co sis připravila sbalené, tak ti už nic nebrání se ke Krisztiánovi připojit. Ten už na tebe čeká na nádvoří, přesně jak ti řekl. Oba koně jsou už osedlaní a připravení na cestu. Tentokrát si Tian už odpustí jakékoliv poznámky a bez řečí ti pomůže připevnit k sedlu a koženému postroji obepínajícímu tělo koně brašny i vak, případně zbraň v kožené pochvě.

Pak už vám nic nebrání nasednout na koně a vyrazit pryč. Tentokrát nemíříte pryč hlavní branou, ale kolem stájí směrem na pozemky za panstvím. Přes louky, kde vás před rokem týral Werther cvičnými souboji v blátě a kolem zahrady křížů, která se jako každý rok modrá tisíci modrých kvítků rostoucích na starých hrobech.

Jakmile opustíte stín vysokých budov sídla, tak se po tobě Tian krátce podívá… A vzápětí s mlasknutím povolí otěže svému koni. Nemusí zvíře dvakrát pobízet, aby vraník radostně vystřelil takřka z místa tryskem pryč… Směrem k hranici lesa ukryté v bílé mlze…

Ve stejnou chvíli ticho protne pronikavé zakrákání a ty si všimneš pěti černých stínů na obloze, které se rozletí nad vašimi hlavami vstříc korunám lesních stromů.

Elzbieta

S Lukyanem jsi v posledních měsících a týdnech skutečně nepřicházela takřka do kontaktu. Ať dělal cokoliv, zřejmě se jeho výcvik musel lišit od tvého nebo snad probíhala jeho iniciace? Byl vůbec přítomný v sídle? Všechno to jsou otázky, na které vlastně neznáš správnou odpověď. Tak či tak si nyní jeho společnosti užiješ více než dosyta, týden na cestě znamenal takřka naprostou absenci soukromí pro vás oba, pokud jste měli cestovat spolu.

Jakmile mladík dorazí, tak nijak nezdržuje. Rychle připne zbraně, brašny i vak k sedlu, počíná si jistě a obratně na znamení, že to rozhodně nedělá poprvé, podruhé a vlastně ani potřetí. Zatímco dokončuje poslední přípravy na cestu, hodí ti jablko, které bez problému chytneš a stejně jako on se o něj podělíš s koněm.

Prostory nádvoří i stín vysokých kamenných budov panství opustíte v tichosti. Musíte jen trochu krotit koně, kteří by se napříč pozemky nejraději rozeběhli na kolik se těší ven. Všimla sis toho už před časem ačkoliv jsi tomu dříve nepřikládala žádný význam. To, jak bývali koně neklidní, dokud neminuli hranici lesa a sídlo se neztratilo z dohledu. Snad jedinou výjimkou byl Sieger, ovšem… Ten byl výjimečný sám o sobě.

Pohled na modrající se zahradu křížů, kterou míjíte po celé její délce v tobě zanechává pochmurné pocity. A dost možná nejen v tobě, všimneš si, že Lukyanův pohled směřuje stejným směrem, zatímco mu ve tváři sedí ten nepřítomný zamyšlený výraz. Těch křížů je zde opravdu dost. Rozhodně více jak dvacet. Některé jsou vysoké, poctivé řemeslné výroby, jiné jen stlučení z planěk. Liší se i jejich stáří, většina vypadá omšele, porostlá mechem, někde se dřevo už ulomilo nebo hřebíky vypadly či povolily. Ostatně ty nejnovější staré pouze pár let jsou zde tři. Jediné tři, jejichž tváře i jména znáš. Zbytek… Jsou jen kříže, které jako jediné označují bezejmenné hroby.

A pak si toho všimneš.

Nového křížku, kterého sis předtím nevšimla. Je stlučený z neopracovaného bíločerného dřeva břízy. Stojí stranou od ostatních, částečně skryt před zraky procházejících za křovím a je převázaný barevným omšele a staře působícím šátkem.

Jakmile pole minete a les se přiblíží dost natolik, že cítíš vůni jehličí a chlad držící se mezi stromy, vytrhne tě z přemýšlení Lukyanův hlas, který nečekaně protne ranní ticho. Je to vlastně poprvé, co budete společně sami déle jak pár hodin. Nad jeho otázkou se nemusíš příliš zamýšlet, to město jsi znala jen podle jména. Pamatuješ si, že kdysi dávno jste Velkopolským vojvodstvím projížděli, avšak v žádném větším městě jste s komedianty nezastavovali ani nerozbíjeli svá ležení, protože zde byla potulka zakázaná a představení se zde směla hrát jen s patřičným glejtem a povolením od místních kmánů. A během posledního roku jsi s mistry vyrážela vždy na opačnou stranu, na Cziernowodu a dál. Nyní ovšem míříte zcela jiným směrem, vstříc neznámu.

„Ne? Hm, je pravda, že já asi také ne. Rozhodně ne bez doprovodu mistra,“ odpoví ti po krátkém zamyšlení ohledně cestování. „Liessau… Ano, byl. Kdysi dávno, v jiném životě. Když se město ještě jmenovalo jako Leszczyna a vládl tam Leszczyńský pán, kníže z Wieniawy,“ ušklíbne se a do hlasu mu na pár prchavých vteřin prosákne nečekaná hořkost. „Hm… Od té doby se toho asi hodně změnilo,“ dodá vzápětí zamyšleně.

„Každopádně… Jakmile vyjedeme z lesa, musíme se držet směrem na Rydzynu,“ naváže po krátké odmlce, dost možná je tohle hlavní důvod, proč o tom začal. Přeci jen cestu s tebou nikdo neprobíral, ačkoliv jsi měla možnost ještě v sídle podívat se do mapy a případně si její část překreslit. „Dnes bychom měli zvládnout se k večeru dostat do Grabiku, snad tam půjde někde přespat. Pak nás asi čeká další noc venku, nemyslím si, že to do Turowa můřeme stihnout jen za den cesty a pak další dva dny to bude trvat, než se dostaneme do Wojszynu, kde nás čeká brod. Snad tam bude poblíž nějaký přívoz…“ pokračuje dál. Zdá se, že Lukyan strávil nad plánováním cesty celkem dost času. Avšak co si tak vybavuješ, tak ti tu popisoval cestu, která se vyhýbala všem větším městům, a především pohodlné hlavní cestě. Ostatně velký přívoz byl zajisté v Glogau, které ovšem dle toho co Lukyan říkal jste měli obejít.

A zůstaly jen kříže

Vůně sena a odér koniny se nese vzduchem stájí, do kterých vstoupím. Nechodila jsem sem až tak často. Většinou byly mé povinnosti jinde a v poslední době se už nestávalo tak často, aby nás mistři přidělili k pracím kolem panství. Přesto to zde dýchá klidem a typickou atmosférou. Se zájmem nahlížím tu jednoho, tam druhého boxu, jak mezi nimi procházím. Wiole by se to zde líbilo a tentokrát by to ani nebylo kvůli tomu, že by snad starý Konrad měl nějaké smyslné… ruce? Nebo s čím, že by byla schopná přijít.

Pozdravím se s ním, ale nějak stejně jako on, ani já nezabředávám do nějakého dalšího hovoru. Sám má dost vlastní práce a já tu mám také své povinnosti. Poplácám valacha po boku a přejdu stranou k němu, abych k sedlu připevnila sedlové brašny a když jsem se vším hotová, vyvedu jej společně i s koněm nachystaným pro Lukyana na nádvoří.

A pak?

Pak prostě čekám. Postávám vedle netrpělivého koně a sleduji oblohu i pár vran, které nás dnes přišly vyprovodit. Je to skutečně svěží ráno a o nějakém přehnaném teple se nedá moc mluvit, ale i tak stojím na místě a nepodupávám kolem podobna našim koním. S pohledem upřeným k růžovějící obloze prostě jen beze slova stojím a čekám.

No, a nakonec se ozve zvuk kroků a já se ohlédnu ke schodišti, po kterém sestoupí světlovlasý mladík. Lukyan. Ani v poslední době jsem ho moc nevídala. To spíše jeho dobrou známou, Eryn, která se mnou trénovala. Ať už Lukyan dělal poslední měsíce cokoliv, jeho tréninky s těmi mými nepřekrývaly. Jediné, co jsem o něm věděla, že už také bydlel v lepších pokojích, a to znamenalo jediné.

 „Dobré ráno, Lukyane.“ Napodobím jej a také pokývnu. „Jistě, však ještě máme čas.“ Dodám pomalu, než stočím pohled zpátky ke slunci na obloze a nechám jej, aby si připravil vše potřebné. Nenabízím mu pomoc, ani nijak netrpělivě nepodupávám nohou. Jen krátce zavadím pohledem o zbraně, které s sebou bere, avšak ani ty nijak nekomentuji. Bylo nám řečeno, že máme jet ozbrojení, a tak to není nijak překvapivý pohled.

Jen přimhouřím oči, když zahlédnu na kraji zorného pole pohyb a rychle zvednu ruku, abych do ní chytila zničehonic hozené jablko. „Hmm, díky.“ Prohlédnu si jej, než se do něj podobně jako on zakousnu a pak jej napodobím a dám zbytek koni. Však ho čeká opravdu dlouhá cesta. Zaslouží si to. Jen co si ho valach schroupe, přejdu k sedlu, do kterého se vyšvihnu a poupravím si ještě rychle plášť, než přitáhnu otěže a společně s Lukyanem vyrazíme z nádvoří.

Sem tam mi k mladíkovi zalétne pohled, ale nakonec se zahledím spíše do krajiny kolem nás. Tuhle cestu znám. Je to jen pár měsíců, co jsem šla na nedaleké pole s kříži, abych donesla přátelům další várku novinek a pár tretek. Jako každý rok. Jak to však bude letos? To jsem se neodvážila odhadovat. Pokud byli skutečně tam mezi stíny, nemohli mě slyšet.

Trochu zachmuřeně sleduji pole s kříži, které pokrývají modré květiny. Je jich tu tolik. Tihle všichni byli jedni z nás? Tihle všichni byli už jen bezejmenné stíny v nekonečné pustině? Nakonec po nich skutečně nic nezůstalo. Jen pár kusů dřev stlučených k sobě.

Ze zamyšlení mě vytrhne až Lukyanův hlas. Trochu zamrkám a pohnu rameny, jako kdybych se protahovala po probuzení. Skutečně je z nás dvou zrovna on, kdo se snaží zapříst rozhovor? Tohle byla docela ironická situace. Udát se tahle cesta ještě před pár měsíci, čekala by Lukyana dost krušná cesta. Zvlášť pokud měl rád ticho. Navíc bych brala jako osobní výzvu, že jej alespoň jednou za ten týden cesty rozesměji. Nahlas a od srdce. Kdy bych k tomu měla příhodnější čas. Ovšem dnes…

„Ne, nebyla.“ Potřesu zamítavě hlavou. „Nikdy jsem nebyla na tak daleké cestě odtud… A ty? Byl jsi tam?“