Andor.cz - Dračí doupě online

Jiná

♬♬♬♬♬

Stála jsem u okna a hleděla na nádvoří pode mnou. Nevítala jsem však staré známé úsměvem, ale naopak jsem byla natočená bokem vykukovala co možná nejméně nápadně. Prostě tak, aby si mě náhodou nikdo nevšiml. Na vítání zde museli být jiní. Ačkoliv, i odtud jsem viděla Sivakův zachmuřený výraz, který nevěstil nic dobrého. Za ten poslední rok jsem jej díky naším soukromým lekcím mohla trochu lépe poznat oproti jiným mistrům a málokdy jsem ho viděla v podobném rozpoložení. Pokud vůbec někdy. Co se jim tam venku asi stalo? Letělo mi hlavou, aniž bych tušila, co za tím ve skutečnosti je. Nebo spíše kdo.

๑ ๑ ๑

Cesta do Cziernowody mi nakonec vyšla. Sice později, než jsem si přála, ale jak se říkalo – lepší později než vůbec. Bylo to už však několik týdnů od událostí ve sklepeních pod panstvím a během té doby jsem se už musela naučit nějak fungovat. Aklimatizovat se na ten nový svět, do kterého jsem byla vržená. Do Cziernowody jsem proto vyjížděla bez zbytečného loučení a zdržování se. Účelně sbalená a bez zbytečností. Přesto… co jsem čekala, že tam najdu? Koho?

Měla jsem na podobné úvahy celou jednodenní cestu, když se stezka vinula mezi stromy a projížděla jsem zasněženou krajinou. Bylo zvláštní jet takto sama a vlastně mi to ani trochu nevadilo. Nemusela jsem se o nikoho starat. Nikomu se podřizovat. Když jsem chtěla zastavit, zastavila jsem. Když jsem chtěla jet, jela jsem. Bylo to najednou tak jednoduché. Ani mi nechybělo, že jsem neměla s kým mluvit. V poslední době, kdy jsem většinu dnů trávila sama v šermířském sále nebo na pokoji, jsem si odvykla od zbytečných nic neříkajících konverzací a k mému překvapení mi po nich v životě nezůstala žádná bezedná propast. Prostě jen nebyly. Stejně jako plno dalších věcí, o kterých jsem zjistila, že bez nich mohu žít. Byly to… zbytečnosti. Věci, které jen užíraly čas. Stejně jako někteří lidé.

Když se přede mnou vyloupl známý pohled na vesnici sedící v mírném údolí na břehu velkého jezera, pobídla jsem koně do klusu. Konečně jsem byla tam.

A pak… Pak jsem zjistila, že už tu nic není, jak jsem si to pamatovala. Pravda, uběhl skoro rok a půl od mé poslední návštěvy, ale celá vesnice byla jen závanem starých dob. Z Tobiaszovi party nikdo nezůstal. Což o to, žádná škoda. Jen bylo až s podivem, jak si pro všechny přišla spravedlnost právě ten večer, kdy jsme tu byli. Zcela jistě to nebyla náhoda. Skoro jako kdybych zase slyšela poplašené vyzvánění zvonu svolávajícího vesničany k hašení požáru, jehož volání jsme tehdy s Kainem nevyslyšeli. Ze zcela sobeckých důvodů.

Ubytovala jsem se v hostinci, ve kterém se tehdy odehrálo několik partiček karet završeným mým pokusem o tanec. Byl to vlastně pěkný večer.  Tehdy. I přes všechnu tu režnou… Které jsem dnes ironicky měla před sebou mnohem více než tenkrát. Ne, nepila jsem ji na chuť. Pořád chutnala odporně, ale možná něco na té schopnosti zapomenout nebylo od věci.

Hliněné kalíšky se přede mnou šikovaly jako vojáci jdoucí do bitvy, zatímco jsem sledovala živoucí lokál. Nebyla jsem zde sama. Ne, dnes tu nebyli žádní komedianti, ale projíždějící obchodníci. Přesto jsem mezi nimi nezahlédla žádné známé tváře. Dokonce ani Adu s Lenou jsem tu nepotkala. A když jsem se nenápadně vyptávala na mladíka s dlouhými plavými vlasy, nikdo o něm neslyšel. Samozřejmě… Co jsem také čekala. Opravdu to bylo, jako kdybych dojela do stejného, ale jiného světa. Pouze Tekla byla připomínkou toho, že se mi to tehdy vše pouze nezdálo. Avšak nezabředla jsem s ní do dlouhého rozhovoru. Stačilo mi vidět, že vypadala šťastná, což bylo výrazné zlepšení oproti tomu, jak jsem si ji pamatovala. Tak alespoň na někoho se osud usmál.

Lokálem se ozývaly zvuky hudby a veselých rozhovorů, ale já dnes nebyla zrovna jedním z patronů, kteří by dovedli držet zábavu. I když se kolem mého stolu sem tam ochomýtali někteří z kupců z karavany, byly to pro mě pouze jen bezejmenné tváře, obyčejní lidé, kteří mě nezajímali.

A když se jeden z nich osmělil natolik, že si přisedl a po krátkém rozhovoru se lehce dotknul mé ruky, strnula jsem. Věděla jsem, že dávno už není bílá a nemůže poznat rozdíl, přesto, když se prsty obtočily kolem mého zápěstí ve snaze vytáhnout mě k tanci, jako kdyby to na okamžik nebyla obyčejná lidská ruka, která tu mou držela, ale černé kloubnaté spáry tisknoucí a svírající ji než…

„Ne… Pusť!“ Vykřikla jsem možná až moc nahlas do hluku živé hudby a vyškubla se prudce neznámému muži. Ani jsem netušila, jak se jmenuje. Kdo to je. Nemohla jsem…

„Já… nechci tančit... Omlouvám se.“ Dodala jsem rozpačitě, když se naším směrem upřelo pár pohledů a raději jsem opustila lokál. Tohle rozhodně nedopadlo jako kdysi. A tak jsem raději zaplatila a vydala se zpátky do pokoje. Sem tam jsem se přidržela stěny, ale krok jsem měla ještě v rámci možností jistý. Kdybych chtěla, mohla jsem se toho všeho zbavit. Jako tehdy. Mít hlavu zase čistou. Ale já nechtěla. Pro jednou jsem chtěla na chvíli nechat vše zahalené v tom šedivém alkoholovém oparu a prostě… spát.

Odjezd z Czernowody na sebe nakonec nenechal dlouho čekat. Prošla jsem si tady těch pár míst, které jsem znala. Poseděla na lavičce pod stromy u jezera, které bylo v tuhle roční dobu zamrzlé a dalo se přejít suchou nohou, takže nehrozily žádné nečekané nehody. Ke stromu na kopci jsem však nešla. Pouze jsem z dálky sledovala jeho siluetu, když jsem vyjížděla opět z vesnice po zvedající se cestě až do Černolesa. Pocity, které jsem si odvážela, byly rozporuplné. Nebylo to místo, které jsem si pamatovala a nenašla jsem zde stejné pozitivní zážitky, které jsem si odtud tehdy odvezla. Nenašla jsem, co jsem hledala.

Svět se opravdu změnil.

Nebo já?   

๑ ๑ ๑

Po příjezdu zpátky do sídla jsem o své cestě příliš nemluvila. Ne, pokud se někdo vyloženě neptal, ale protože jsem se držela stranou od ostatních, nedostávala jsem se tak často do křížové palby otázek. V tomto jsem si musela dávat především pozor na Wiolu, které bylo radno se vyhýbat, protože vymluvit se jejím otázkám, když už mě našla, bylo o to těžší.

Isaiah… Ano, Isaiah nakonec navštívil sklepení, zatímco jsem byla pryč. Nemluvil o tom, ale poznala jsem to na něm. Nevyptávala jsem se však. Dovedla jsem si vcelku živě představit, jaké to asi muselo být v tom horším scénáři. Přesto jsem doufala, že Kostadin dodržel své slovo a nějak mu to celé usnadnil.

Nakonec to byl z nás dvou ale pouze on, komu zůstalo to typické žertování a veselý pohled na věc. Když jsem měla lepší dny, zvládala jsem alespoň trochu držet krok, ale už to nebylo jako tehdy. Plavala jsem v tom. V životě. V tom, abych si našla v něm našla nějaký smysl. Něco skutečně smysluplného. Proč vůbec tohle všechno dělám? Ale nevěděla jsem, co s ním. I když Baronka slibovala dlouhý život, k čemu to bylo, když člověk tápal, k čemu všechen ten čas chce využít?

Postupně se zdálo, že se všichni začali přesouvat do lepších pokojů. Věděla jsem, cože to znamená. Dokonce tam nakonec skončil i Krisztián, který po nějaké době, co měl být údajně slepý, opět přišel s očima. Sice s jinou barvou, ale viditelně funkčníma. Ať už se mu stalo cokoliv, neptala jsem se. S Kazandrou trávili většinu volného času spolu a já jsem tak byla aspoň ráda, že jsem neměla pokoj vedle nich, abych nemusela poslouchat neustále bouchání dveří a jiné… věci.

Nakonec to nevypadalo, že ostatní nový život až tak trápil. Vypadali… šťastní? Vlastně mne překvapovalo, že jsem zde byla na první pohled jediná, na které se tohle celé nějak více podepsalo. Kdo se choval jinak. To nikomu nevadilo, že je táhli násilím do podzemí, kde jim ta věc ukousla nebo snad utrhla část těla a nechala je zemřít? To nikoho netrápilo, kde a jako co jednou skončí?

Samozřejmě jsem to nikomu nevyčítala. Pokud je to netrápilo, dobře pro ně. Jen já jsem poprvé v životě začínala mít pocit, že lidem kolem sebe skutečně nerozumím.

๑ ๑ ๑

To, že Volch odjel, jsem se dozvěděla až se zpožděním. Zaslechla jsem to jako zvěst na chodbě. Nebylo by vlastně na tom nic zvláštního. Nebylo to poprvé, co mistr odjel ze sídla, ale z toho, co jsem vyrozuměla, to snad mělo být na delší dobu? Netušila jsem, co za tím stálo. Co přesně se stalo. Ale stejně jako s Tobiaszem - žádná škoda. Nezbývalo než doufat, že si na své cestě dá na čas a tady se bude dát o něco lépe dýchat.

๑ ๑ ๑

Mé tréninky se Sivakem teď nabraly na intenzitě. Vlastně jsem většinu času trávila s ním případně dalšími, kteří pomáhali v mém výcviku. Ano, tohle byla jistota mých dní zde. Něco, u čeho jsem trávila čas mimo svůj pokoj. Sice jsem stále netušila, co chci se svým životem dělat, ale stejně jsem v tomto neměla až tak na výběr. Soustředila jsem se proto na to, co jsem byla v tuhle chvíli schopná ovlivnit – můj výcvik.

Podobně jako tehdy před Cziernowodou, jsem většinu dní trávila tréninkem, který nabízel alespoň jistotu mého denního programu. Nakonec jsem se k té šanci na to se zlepšit, stát se samostatnou a nemuset spoléhat na druhé, upnula o to víc. Byl konec hře na průměrnost. Ostatně tady jsem ani nebyla součástí větší skupiny, mezi kterou bych se ztratila. S tím, jak jsem se postupně zbavila zbytečností jako bylo dětské navlékání korálků a nebo splétání zlatých vlasů, které už jsem ostatně stejně neměla, mi nakonec zůstaly jen ty důležité věci. Věci, které mohly znamenat rozdíl mezi životem a smrtí. Jistě, celý život jsem jen trénovala. Cvičila a cvičila. A kdo ví, jak bych obstála v opravdovém souboji. Ale mohla jsem jen doufat, že tohle vše mě na to každý den připravovalo.

Už žádné dětské hry.

Sevřela jsem prsty kolem jílce druhého meče, zatímco jsem první také zvedla do střehu a přeměřila si mou oponentku. Eryn byla schopná. Velmi schopná. A mé dřívější já by to po pár výměnách s ní vzdalo a prostě se na to vykašlalo, ale já už dnes ne. Pokud zvládnu porazit ji, budu zase blíž k tomu, abych se nemusela tam venku bát. O sebe. O ostatní. O nikoho.

„To jsem už dnes párkrát slyšela.“ Nakloním hlavu lehce na stranu, ale veselý úsměv jí neopětuji. Pouze mi lehce cuknou koutky. Místo toho očima soustředěně přelétnu po stínech, které se roztahují všude kolem nás, abych našla ten nejvhodnější pro nečekaný útok. Ostatně proto jsem teď stále častěji sahala po dvou zbraních. Jednu čepel jsem mohla klasicky nastavit oponentově, zatímco ta druhá procházela stíny kolem a mohla se mu nepozorovaně a dokonale tiše dostat do zad. Ne vždy jsem musela projít celá… A ruka nemusela vždy pouze krást ořechy.

„Uvidíme, kdo s koho.“ Kývla jsem na znamení, že můžeme začít a pak vkročila do stínu.

๑ ๑ ๑

Přišlo jaro. Sníh na cimbuřích a střechách nenávratně roztál a na loukách se objevily první květy. Kolikrát jsem chodila na louky a sbírala pestrobarevné jarní kvítky a zaplétala si je rozmařile do vlasů. Fialky. Ty jsem doslova milovala. Byl to vlastně můj každoroční zvyk. A nejenom na jaře. Dokud něco kvetlo, vždy jsem si něco utrhla.

Letos jsem se však držela za hradbami panství a věnovala se tréninku jako kterýkoliv jiný den. Nakonec se i v tomto novém režimu brzy zaběhla jistá pravidelnost. Většina dnů byla stejná, až tedy donedávna.

Měla jsem vycestovat. A ne sama. Od mé zimní návštěvy Cziernowody to bylo poprvé, co jsem měla opět opustit zdi panství. Tentokrát se ale nedostavovala typická nervozita a rozlétanost. Věci jsem už měla nachystané z předchozího dne. Po tréninku jsem ostatně kromě koupele a večeře na pokoji neměla co dělat. Od doby, co jsme neměli společné tréninky a nescházeli se na jídla v jídelně, jsem se s ostatními už tolik nesetkávala. Vlastně jsem některé vídala klidně až po několika dnech a často jsme spolu prohodili jen několik slov. O čem také mluvit? O tom, kdo si co vykloubil na tréninku?

Brzy nad ránem tedy dobalím jen posledních pár věcí ze stolu do sedlových brašen, vše pečlivě překontroluji, než si je přehodím přes rameno a vykročím po schodech dolů. K nádvoří.

Věděla jsem, že nejedu sama. Příliš nadšená jsem z toho nebyla, ale samozřejmě, že jsem mistrovi Rallikovi nic nenamítala. Ne, že bych něco měla proti Lukyanovi, ale bylo by pro mě jednodušší, kdybych se mohla držet svého tempa. Stejně jako jindy. Takto to bude celé zase o kompromisech.

Koně se zastavím vyzvednout ve stájích. Už je tu pro nás mají nachystané, ale i tak si zkontroluji sedlo, poupravím postroj a připnu sedlové brašny. Dvojici mečů dobře schovám a omotám látkou tak, aby nebylo na první pohled patrné, že jde o zbraně. Těžko říct, zda je k něčemu budeme potřebovat. Zatím vždy, když jsem někam jela, jsem po nich nemusela sahat. Je pravda, že to byly jen zásobovací cesty, kdy jsem dělala společnost klábosícím mistrům, ale dnes… Těžko říct, s čím přesně Werther potřebuje naši pomoc.

Vyvedu oba koně ze stájí na nádvoří a počkám na Lukyana, než se ke mně také přidá. Pravda, ještě má čas. Jsem tu brzy. No, alespoň jsem se zbavila i toho otravného zvyku chození pozdě.

Zůstanu stát u koně a sleduji pomalu růžovějící oblohu, jak se slunce blíží k začátku své denní dráhy.

♫♪♪♫

✝ ✝ ✝

Nádvořím se rozléhá ostré staccato okovaných koňských kopyt dopadajících na kamenné dláždění a zvuk dřevěných kol poskakujících po kočičích hlavách. Trvá to sotva pár minut, než zvuky ohlašující příjezd početné skupiny utichnou a ticho protíná už jen frkání a ržání koní těšících se do stájí. Starý muž sedící na černém koni se na rozdíl od Werthera energicky seskakujícího ze sedla, aby pomohl Wiole a Jitřence z kočáru, neusmívá. Naopak. Ve tváři mu sedí zachmuřený výraz, ve kterém není ani stopa po jakékoliv vřelosti či úlevy z konce dlouhé cesty. Právě naopak.

Pronikavý pohled ledově modrých očí klouže po kamenných stěnách budov svírajících ze všech stran malé nádvoří až se nakonec na okamžik zastaví na studně stojící v rohu nádvoří. Je zavřený dřevěným deklem pokrytým zmrzlou vrstvou sněhu. Starý mistr ostře vydechne a přivře oči, zatímco se do vzduchu vznese bílý obláček stoupající vzhůru tak dlouho, dokud se nevytratí do ztracena.

Bývaly dny, kdy se Sivak cítil skutečně starý. Ovšem nebylo to stáří, které mu nyní dopadalo s drtivou silou na ramena a dunělo ve spáncích.

Pod podrážkami zakřupe zmrzlý sníh, když doskočí ze sedla na zem a naposledy se rozhlédne po nádvoří. „Postarej se s Wertherem o koně, Lukyane,“ prostorem se rozezní břitký pokyn směrem k poslednímu jezdci sedícímu napjatě v sedle. S tím se Sivak ostrým krokem rozejde přes nádvoří. Černý plášť za ním s pleskáním zavlaje a modré oči výhružně potemní.

Jsou věci, které už déle nepočkají.

✝ ✝ ✝

Všude kolem tebe panuje bílý takřka nehybný klid. Jen občas zaslechneš šustění křoví, kterým se prodírá zajíc či zvuk sněhu padajícího z korun stromů. Stále je zima až z toho praští, avšak na modrém nebi svítí slunce, jehož paprsky se opírají do korun stromů lesa, kterým projíždíš. Jsi zde sama, jen v dáli vidíš stádo srnek přebíhajících přes širokou cestu klikatící se napříč lesem.

Je to sotva pár hodin, co jsi za východu slunce minula poslední domy Cziernowody a vydala se zpátky po známé cestě směrem k panství sídlícímu v srdci Černolesa, jak zdejším hvozdům přezdívali místní. Bylo to klidných pár dní, které jsi ve vsi strávila. Pár dní o samotě mimo dohled mistrů i kamenné zdi sídla – přesně jak ti Baronka slíbila. Sivak to naštěstí posvětil, a tak jsi krátce po jeho návratu mohla vyrazit. Ostatně… Připadalo ti, že starý mistr má úplně jiné starosti, než jsi byla v těch dnech ty a tvá návštěva podzemí. Dostala jsi koně i menší obnos, vše, co jsi mohla na cestě pokračovat včetně skromných zásob jídla na cestu.

V Cziernowodě na tebe tentokrát nečekali komedianti, ale měla jsi štěstí. Zrovna krajem projížděla kupecká karavana, a tak v hospodě nebylo nouze o zábavu. Vlastně o cokoliv, o co jsi stála, tihle lidi uměli žít. A ani tvé krátké vlasy nezabránili tomu, abys neměla nouzi o společnost. Dost velkou na to, aby sis mohla vybírat. Ne, nikdo z nich nebyl Kain, nikdo z nich nebyla jako Kain, ale… Možná to tak bylo lepší.

Dozvěděla ses i o tom, co vše se ve vsi za ten víc jak rok změnilo. O požáru, který zde vypukl, když jste zde byli na slavnostech. Požár jedné staré budovy za vesnicí, ve které uhořeli tři mladíci. Tobiasz, Timur. Jacek.  Nebyly to jediné tragédie, ke kterým té noci došlo. Urbana našli utopeného v náhonu. Ani Valeka nepotkal pěkný osud, dle všeho ho té noci rozpáral kanec. Umíral dva dny, než si ho vzala horká nemoc a sněť. Všemi to otřáslo… Starostova žena si prý samým žalem nad ztrátou syna vzala život a tichý nenápadná Tekla se nakonec provdala za druhého kovářova syna. Potkala jsi ji. Vypadala šťastně… Avšak navzdory vzdouvajícímu bříšku, které jsi u ní viděla na trzích, žádné dítě neměla. Letos se už žádné slavnosti nekonaly, z úcty k životům, které rok předtím vyhasnuly.

To všem ovšem nyní necháváš za sebou a před sebou máš ještě řádný kus cesty zimním lesem.

✝ ✝ ✝

„… bez ohledu k závažným důvodům, které tě k něčemu takovému vedly, Kazandro, nemohu nad tím jen mávnout rukou, to jistě chápeš,“ zní ti stále v hlavě Sivakův hluboký hlas. Váš rozhovor v pracovně ještě v ten den, kdy se vrátil, byl dlouhý. Opravdu dlouhý. O všem, co se stalo. O podzemí i spící Věčné, se kterou jste svázáni krví a díky které se ve vás probudila magie stínu. Avšak hlavním tématem hovoru byla dohoda, kterou jsi s ní uzavřela. Trvalo to celou věčnost. Aspoň ti to tak připadalo – jako bys stála před jeho stolem celé hodiny, než tě propustil s jasným verdiktem.

„Tohle se už nesmí opakovat. Nemůžeme řešit naše vzájemné spory takovým způsobem. Svým chováním jsi ohrozila nejen Krisztiána, ale každého z nás – a co více, s úmyslem ublížit jednomu z nás. Ani v nejmenším nehodlám zlehčovat, proč se tak stalo, ovšem stejně tak tím nelze omluvit, co se stalo. Každý musí přijmout svoji část trestu, Kazandro.“

Jako by snad nebylo dostatečně velkým trestem to, co se stalo Tianovi. Avšak dle Sivaka nebylo. Nenechal tě zmrskat ani nic podobného, avšak po dobu následujících týdnů jsi neměla žádný volný čas, na čtení ani na Tiana, kterého jsi během těch týdnů takřka ani nevídala krom pár rychlých návštěv, kdy jsi většinou akorát zjistila, že už spí nebo když jsi ho potkala na chodbě s Baronkou.

Cvičila jsi už jen pod dohledem Jitřenky, která tvůj výcvik značně přitvrdila. A vyjma času na jídlo, nezbytné úkony a spánek jsi jinak musela být k ruce služebnictvu, které zřejmě dostalo za úkol tě řádně zaměstnávat a zásobovat úkoly. Takovými, které tě držely stranou od ostatních učedníků a často i mistrů.

Bylo to dlouhých pár týdnů.

✝ ✝ ✝

Stalo se to, když jsi byla pryč, mimo sídlo. Isaiahova iniciace. Možná to tak bylo nakonec lepší, pro vás oba. Když jsi v následujících dnech potkala, měl vždy na obou rukách nasazené rukavice mizící pod dlouhým rukávem. Bylo až příliš snadné domyslet si proč. Nemluvili jste o tom a Isaiah se na to téma ani nijak nepokoušel zavést řeč.

Avšak od toho dne už vypadal lépe a lépe, do tváře se mu vracel úsměv a dokázal vtipkovat a dobírat si tě stejně lehce jako před tím vším. Avšak ona mladická bezstarostnost byla už jen pouhou iluzí, zmizela společně se zeleným leskem očí, do kterých se vloudila šedivá a ztmavila je. Setkání s tajemstvím schovaném v podzemí, s iniciací přišel stejně jako ty o svoji nevinnost. Jako by právě a jen tohle byl předěl mezi dětstvím a dospělostí. Už to nebyl ten stejný Isaiah, kterého jsi znala – stejně jako ty jsi byla jiná. Ostatně za poslední týdny se toho dost změnilo. Nevěděla jsi, jak k tomu došlo, ale Krisztián také zmizel ze společných prostor. Později jsi pochopila proč – byl slepý. Doopravdy a úplně bez zraku.

Do svého pokoje už ses nevrátila. Naopak když jsi přicestovala zpátky z Cziernowody, čekalo tě stěhování do pokojů, které jsi dosud brala jen jako prozatímní ubytování. Nebyla jsi ovšem v tomhle křídle sama. Isaiah se sem ze svého dětského pokoje přestěhoval také – ke značné nelibosti Wioly, které to celé připadalo „nefér“ a stejně tak Lukyan… U kterého ses jen mohla domýšlet proč pokud ses přímo někoho nezeptala – ačkoliv odpověď nebyla překvapivá. I jeho si spící bohyně vyžádala, jako by snad v posledních měsících začala sklízet veškerou svoji úrodu, kousek po kousku.

✝ ✝ ✝

Jednoho dne jsi Tiana nenašla v jeho pokoji. Ani třetí. Čtvrtý. Pak zmizely i jeho věci. Neodešel ani nedošlo na nejhorší, ačkoliv to první by tě snad ani nepřekvapilo. Mohlo tě jedině utěšit, že dle mistrů byl v pořádku. Ovšem nic to neměnilo na tom, že byl pryč. Prostě… Pryč. Jediný, kdo zůstal, byly tvé vrány. Pět šedočerných vran, které se naučily pravidelně létat k tvému oknu a vysedávat na parapetu, kde jsi je často nacházela i nad ránem spát, jak vaše spojení čím dál více sílilo a utvrzovalo se. Ostatně, nyní jsi na ně měla opravdu hodně času.

Nakonec Tian nebyl jediným, kdo zmizel z vašeho patra. Stejně tak byly prázdné pokoje Elzbiety, Isaiaha i Eryn a nakonec i Lukyana. U jídla se tak nejčastěji potkáváš s dvojčaty a Wiolou, ostatní se objevují zřejmě jen když mají náladu na hovor s ostatními.

O to větší překvapení na tebe ovšem čeká překvapení o dalších několik dní později.

Zaklepání na dveře je v tuto dobu opravdu nezvyklé – a tak nevěstí nic dobrého. O to nečekanější je, když po otevření spatříš na svém prahu stát Krisztiána. Je tam sám, oblečen ve svém obvyklém černém oblečení. Skoro jako havran. Jako první si ovšem všimneš toho, že v rukách drží tác naložený talíři s jídlem a snad i nějakým džbánkem. Příliš to nevoní, večeře už vychladla, avšak pečené maso a uzené bude dobré i tak.

„Nebyla jsi na večeři. Hm, jíš ty vůbec? Jsi pohublá, Kaz,“ lehce se zamračí, když si tě tak prohlédne. Prohlédne. Cítíš na sobě jeho pohled, kterým po tobě klouže. Vážně jsi za poslední dva měsíce ztratila několik kilo. Byly to opravdu těžké dva měsíce, opravdu strašně… Moc. Stejně jako tahle chvíle, která tě zastihne dokonale nepřipravenou. Tian drobně přimhouří oči a poněkud nejistě přešlápne z nohy na nohu. „… teď je ta chvíle, kdy bys mě měla pustit dovnitř, Kaz,“ hlesne s náznakem úsměvu ve tváři a povytáhne obočí.

Jeho oči, kterýma se na tebe dívá a do nichž se vpíjí tvůj pohled.

Nejsou zakalené měsíční slepotou. Nejsou vůbec mléčně kalné. Ovšem ani tmavé. Ne. Jsou to přesně ty jantarové oči, které se tolik líbily jedné šestileté dívence…

✝ ✝ ✝

Drobně sněží a venku panuje ještě ranní šero, když se nádvořím rozlehne netrpělivé zaržání koně, který netrpělivě hrabe nohou do sněhu. Vzápětí se zafrkáním poskočí, když ho přes plec švihne oprať namísto umravnění.

Mistr Dragowski připíná k sedlu poslední sedlovou brašnu a dotahuje řemení. V posledních týdnech jej nikdo z vás neviděl. Nevedl výcvik a jen občas se v chodbách sídla mihl jeho rázující zachmuřený stín v jehož tváři nebylo ani stopy po obvyklém samolibém či krutém úšklebku. Vzápětí se vyšvihne do sedla a úkosem se rozhlédne kolem sebe.

Neusmívá se. Naopak, koutky jeho rtů poklesnou, když se jeho pohled střetne s jedinou osobou, která ho dnes vyprovází. Sivak stojí na schodech a ať už jsou poslední slova, jaký si s Volchem vymění jakákoliv, tak tmavovlasý muž s dravčí tváří i chováním jen trhne hlavou a prudce koně pobídne, až se od kopyt rozletí sprška sněhu.

Procválá branou vedoucí ze sídla pryč a jezdce s jeho koněm nezpomalí, dokud je oba nepohltí les.

Na jak dlouho? Kdo ví…

✝ ✝ ✝

S návratem Sivaka se vrátily i vaše společné lekce, které takřka nahradily veškerý tvůj výcvik, jehož skladba se změnila. Jak jsi sama stačila zjistit během těch deseti dnů, kdy ses hodiny a hodiny mordovala sama v šermířském sále, něco se v tobě změnilo. Dokázala jsi být rychlejší, snad i silnější. A nebylo to všechno.

Stíny se ti otevřely a najednou jsi do nich dokázala vstoupit. Sivak tak s tebou začal cvičit jejich procházení, které nakonec rozhodně nebylo tak jednoduché, jak se mohlo zdát. Dost možná by se v té stínové říši, která se prolínala s tou naší dalo ztratit. Bylo to jako… Zhluboka se nadechnout a ponořit se pod hladinu.

Čas strávený se Sivakem nabral stejně jako šerm úplně jiné rozměry, jak se učila užívat své schopnosti i při boji. Při těchto lekcích už nebyl přítomný jen Sivak, často i Werther. Párkrát dokonce i Jitřenka. A nejčastěji Eryn, kterou jen občas vystřídala dvojčata.

Nejvíce času byla tvým cvičným oponentem ovšem právě bělovláska. Ať už se jí dole stalo cokoliv, tak svým způsobem vypadala… Působila lépe. Uvolněněji. Jako by nepřítomnost Volcha ubrala z tíže a tlaku, které ji držely vždy v pozoru.

Snad jen její tmavé oči získaly zvláštní narudlý lesk, který nabíral na intenzitě a k tvé vlastní hrůze z prvních vašich střetnutí – kůže po celém jejím těle světlala až do těch nepřirozených bílých odstínů, když sáhla po svých schopnostech. Na rozdíl od tebe neuměla procházet stíny, ovšem dokázala se pohybovat rychleji než ty v plné rychlosti a dokázala se stíny manipulovat, dávat jim tvar i tvrdost zbraní.

Na cvičné boje byla opravdu těžkým soupeřem a ve veškerých jejích pohybech se odrážela Volchova škola. Brutální a efektivní. Žádné zbytečné finesy a úkroky. V obraně byla slabší než v útoku.

Z myšlenek tě vytrhne její úsměv. Prudký švih zbraně, kterou Eryn mávne vzduchem a postaví se do střehu. Je zadýchaná stejně jako ty, ovšem oči se jí lesknou čirou radostí z toho pocitu, který se dostavuje po každém takovém střetnutí. Je to jako droga. Návyková droga. Ten nával lehkosti a euforie.

„Takže naposledy?“ napůl se ptá, napůl konstatuje. Ostatně, Werther vám už před hodinou říkal, ať skončíte a jdete se najíst. Avšak ani jedna z vás nebyla dost unavená… Ostatně, nakonec to nebyla jediná věc, kterou jste měly společnou.

✝ ✝ ✝

Součástí tvých lekcí s Jitřenkou brzy začaly být i ostatní učedníci. Už jste neměli společné hromadné lekce, ale setkávali jste se ve skromnějším počtu pod dohledem někoho z mistrů. Nejčastěji tě Jitřenka nechávala trápit se s dvojčaty. Jak se ukázalo, ti dva se umí skutečně společně koordinovat jako jedna mysl rozdělená do dvou těl. K tomu byli opravdu silní a rychlí. Zvláště pak ve stínech křižující potemnělý sál. Vaše pravidla hry byla vždy stejná. Jitřenka je nechávala na tebe útočit a ty ses měla pouze vyhýbat. Posilovala tak tvoji schopnost. Musela jsi vydržet déle, být rychlejší a obratnější.

A také pozornější. Naučit se využívat další páry očí v podobě tvých vran. K tomu zase sloužily lekce s Isaiahem. Tichošlápkem, jehož kroky vůbec nebyly slyšet a dokázal splývat se stíny. Musela ses naučit neztratit ho z dohledu. Sledovat ho a najít dříve, než na tebe provede výpad.

Stejně tak jsi při jedné z lekcí zjistila, že šero a tma už pro tebe nejsou… Takovým problémem. Jako by se zostřil zrak a žádná tma nebyla tak hustá a neproniknutelná, abys v ní nedokázala zaostřit…

„Hm, lepší. Takže to nyní zkusíme znovu a bez poslední svíce, ano?“ ze zamyšlení tě vytáhne hlas Jitřenky, která ani nepočká na tvůj souhlas a mávnutím ruky zhasne poslední svíci vzdálenou od ní na několik metrů. Poslední světlo v sále.

V další chvíli spatříš konec cvičného dřevěné dýky, jak letí tvým směrem.

✝ ✝ ✝

Už před nějakou dobou zmizely poslední zbytky sněhu a s nimi i poslední památky na tuhle dlouhou pochmurnou zimu. Dny se začínají pomalu protahovat a ač je vzduch stále chladný, tak je cítit svěžestí jara, které postupně převzalo vládu nad zelenající se krajinou. Na pozemcích kolem sídla dokonce už kvete první luční kvítí a ráno je slyšet hvízdání ptáků vítajících úsvit.

Jako třeba dnes.

Slunce se vyhouplo za kraj obzoru teprve před pár minutami, avšak ty už jsi chvíli vzhůru a chystáš si poslední věci do tlumoku i sedlových brašen. Není toho zrovna málo, oblečení, zásoby jídla na cestu, pro které sis musela skočit do kuchyně, tentokrát nechybí ani zbraně, ačkoliv meč si musíš zabalit a připnout k sedlu tak, aby nebyl příliš vidět. Mohlo by to vyvolávat zbytečné otázky. Čeká tě dlouhá cesta, do Liessau, které se nachází až ve vzdáleném Velkopolském vojvodství je to dobrý týden cesty na koni, jak se dozvěděla před pár dny, když si tebe i Lukyana nechal zavolat Sivak, aby vám oznámil, kdy a kam společně vyrážíte.

Měli byste se tam připojit k Wertherovi, který odcestoval před necelými dvěma týdny a být mu k ruce. Ať už to znamenalo cokoliv…

✝ ✝ ✝

Ze střech už definitivně zmizel poslední sníh a louky kolem se proměnily v obvyklé jarní bahniště. Tedy aspoň vás nyní nikdo nenutil v tom bojovat jako minulý rok Werther, který si tento druh cvičení obzvláště oblíbil. Dokonce i rána jsou už dost teplá na to, abys mohla ještě před zahájením dne vylézt na střechu nakrmit vrány, pokud už nečekají u tvého okna. Jaro je tady v plné síle a vše kolem sídla začíná kvést a zelenat se na znamení, že ta dlouhá těžká zima je definitivně pryč.

Dnes ovšem nemáš na nic takového čas, zvláště když se snažíš zabalit si jedny ze svých „lepších“ šatů tak, aby se ti v sedlové brašně zbytečně nepomačkali. Ovšem je to marný boj, který nelze tak zcela vyhrát. Zvláště když se ozve zaklepání na dveře, ve kterých se vzápětí objeví Krisztián, který je už samozřejmě ustrojený a nachystaný na cestu.

„Už bychom měli vyrazit, jestli nechceme dnes přespávat venku. A meze jsou stále studené, takže…“ křivě se pousměje, zatímco statečně čelí tvému pohledu.

Někdy život zkrátka není spravedlivý – jako bys to snad nebyla ty, kdo ho musel budit a div nepřemlouvat, aby tě pustil, že musíte vstávat a nachystat se na cestu. Některé věci ostatně byly o dost snazší od okamžiku, kdy jsi i ty opustila svůj starý pokoj a nastěhovala se do nového většího dvoupokoje podobného těm, kterými disponovali mistři. Včetně větší postele. A také nesporné výhody, že byl hned vedle toho Tianova.

Nicméně víš, že má pravdu a musíte vyrazit, co nejdříve. Čeká vás dlouhá cesta do Rydzyny… Na tvé oficiální představení místní honoraci.

„Ručíte mi za to, že se nikde nedoslechnu zvěsti,
co by říkaly cokoliv jiného.“

* * *

* * *

* * *

Kazandra

„Hm, studený říkáš… V tom případě o důvod víc, aby sis také lehla a zahřála mě,“ chopí se Krisztián inicitativy a přidá další důvod, proč bys mu neměla odporovat. Na okamžik tak vše působí… Jako kdykoliv jindy. Tian zůstane ležet na boku, zatímco k němu přilehneš. Jakmile vás překryješ dekou, tak se k němu přitočíš a v tu samou chvíli ucítíš, jak ti položí přes bok svoji ruku. V šeru a slabém svitu dohořívající lampy jeho tvář působí děsivě strhaně a unaveně jako by několik dní nespal. Poznáš na něm, že až nyní, když si opět lehl, tak se mu ulevilo. To, jak vydechne a celý poklesne společně s napětím vytrácejícím se z povolených svalů.

„Nehodlám si stěžovat,“ odpoví ti tiše, takřka na samé hranici šepotu. Cítíš jeho dech šimrající tě ve vlasech, jak ležíte jen kousek od sebe. „Zkus se aspoň trochu prospat, Kaz. Zítra… Bude líp,“ šeptne ještě a navzdory veškerým jeho snahám zaslechneš tu kratičkou pauzu. Zaváhání.

Ovšem ať už je to cokoliv, během chvíle k tobě začne doléhat už jen Tianovo pravidelné oddechování, jak vším tím vyčerpáním a vypětím takřka okamžitě usne.

Spánek si nakonec dojde i pro tebe, snadněji, než bys očekávala. I ty máš za sebou náročný den, únava podpořená Krisztiánovou blízkostí tak přehluší výčitky svědomí i všechny ty pochmurné myšlenky a pošle tvé vědomí do tolik vítané tmy…

Od toho večera už věci nebyly jako dřív.

Ráno následujícího dne bylo bolavé a nepříjemné natolik, že to překonalo veškeré tvé představy. Tian se přes noc zázračně neuzdravil, avšak to zjištění nakonec nebylo tak hrozné jako to, když ses snažila vysvětlit Kostadinovi, co se stalo. Co jsi provedla. Co na tvůj popud udělala ta žena ze stínů, Věčná. Ras naproti tobě stál, viditelně unavený a dost možná ještě po horší noci, než jsi měla za sebou ty s Tianem. Aspoň tak vypadal. Mlčky tě poslouchal, a zatímco jsi mluvila, tak mu z tváře vyprchávaly i ty zbytky barvy, které si v ní stále držel, když na tebe uhodil ohledně podrobností té nešťastné dohody a ty jsi mu odpověděla.

Nekřičel na tebe. Ne, nikdy jsi mistra Morozova neviděla se doopravdy hněvat, ovšem toho rána jsi přetrhla poslední strunku držícího na místě. Klidného a věcného. Ani teď na tebe neřval, ale možná by to tak bylo lepší, než když ti bezeslov vlepil facku a vzápětí tě vyhodil z Tianova pokoje pryč.

Ještě toho dne jsi to samé pod dohledem Kostadina musela říci i Baronce. Ani ona ti na to nic neřekla, jen si tě vyslechla a poslala tě pryč. Jsou věci, které budou muset počkat na Sivaka, a tohle byla jedna z nich.

Další dny plynuly ve zvláštním tempu mimo obvyklý rytmus společenství. Výcvik se nekonal, ale měli jste dovoleno používat šermířský sál, abyste se protáhli. Pokud jsi chtěla, mohla jsi využít tréninků s dvojčaty. Ostatně jak ses dozvěděla, tak Arek s Aronem byli také v nemilosti – toho nešťastného večera podnikli loupežnou výpravu do spíže a chytila je u toho Gretel. Opravdu nahněvaná vzteklá Gretel, která oba nechala spráskat jak psy a navrch dostali za úkol do odvolání uklízet sníh ze všech nádvoří a starat se o dřevo.

Ostatně Arek s Aronem byli jediný, které jsi mohla potkávat. Párkrát jsi narazila i na pobledlého Isaiaha, ale sotva tě pozdravil a rychle zapadl k sobě do pokoje. Elu ani Eryn jsi vůbec nezahlédla, ale co se k tobě doneslo, tak byly… Někde. Někde v sídle. Ať se stalo ovšem cokoliv, mistři nebyli v tomhle ohledu sdílní.

Na žádné další „soukromé lekce“ s Volchem už nedošlo, avšak… Kdo ví, možná by to tak bylo lepší. Kostadinovi se nepodařilo Tianovi zrak vrátit. Žádný dryják, mast, nic nepomohlo. A ani nemohlo pomoci, jak ses dozvěděla – jediný, kdo mohl Krisztiánovi vrátit zrak, byl ten… Kdo mu ho sebral. Ona. Kostadin ani Baronka ovšem nepochybovali o tom, že se tak stane. Jen nevěděli… Kdy…

A jak dny plynuly, čím dál více jsi pozorovala na Krisztánovi, jak se mu drolí pod rukama ta maska klidu a smíření, víry v to, že to celé bude trvat jen pár dní a všechno bude jako dřív. Tu rostoucí frustraci nad tím, jak bezmocný nyní byl. Takřka neopouštěl pokoj, nechtěl, aby ho tak kdokoliv viděl. Nemohl číst, nemohl dělat nic a byl tak odkázaný jen na tvoji společnost a pomoc služebnictva. V posledních dnech tě i párkrát poslal pryč. Chtěl být sám. Chtěl, abys dělala i něco jiného, než seděla u něj.

A tak čas plynul…

… až se desátého dne ozval zvuk koňských kopyt a kol kočáru vjíždějícího na nádvoří. Jedna z vran zakrákala a tobě probleskl myslí záblesk. Obraz několika jezdců, Jitřenky vystupující z kočáru. Znamenalo to jediné.

Sivak se vrátil a Damoklův meč visící nad tvojí hlavou měl seknout.

Sama se sebou

♬♬♬♬♬

Soustředit se. Nádech a pak pomalý výdech. Znovu…

Skrz zavřená víčka jsem vnímala jen slabé narudlé světlo pár svící rozmístěných v mém dočasném pokoji. Byla jsem zde sama. Sama v tichu a tmě. Konečně jsem neslyšela žádné hlasy, které by mě ponoukaly, co mám dělat. Lákali mě do hlubin. Tam do rudého sálu a za svým krvavým osudem.

Využívala jsem svého životu v odluce k tomu, abych si utřídila myšlenky. Tedy, pokud jsem měla volné chvíle, které následovaly vždy po tréninku, který jsem prováděla s pro mě až nezvyklou svědomitostí. Stejně tak i teď. Seděla jsem, nohy vytažené na matraci široké postele a překřížené přede mnou.

Nádech… A výdech.

Sivak by byl hrdý, že jsem neopomínala ani naše cvičení na uklidnění mysli, které mě dříve k smrti nudilo. Avšak až teď jsem začínala doceňovat jejich skutečnou hodnotu. Možná to bylo tím, že už jsem jednu smrt měla za sebou… Bude to tak pokaždé? Pokaždé, když budu muset tam dolů? Ne, teď ne!

Nádech….

Bylo to umění soustředit se pouze na přítomný okamžik a vypnout zbytečné myšlenky. Popraskat je jako mýdlové bublinky, než nezůstane nic. Jen klid. Prázdno. Nedařilo se mi to vždy, ale byl to jeden z mála způsobů, jak se skutečně uklidnit. Ruce jsem měla volné. Neověšené náramky, které ke mně jindy patřily. Těch pár pestrobarevných kousků leželo na dřevěné desce stolu, kam jsem je hned první večer odložila. Stejně jako pár vlastnoručně navlékaných korálkových náhrdelníků. Byly to zbytečnosti. Nepotřebovala jsem je teď. Ne dokud…

Výdech…

Potřebovala jsem jen klid. Ticho a klid.

๑ ๑ ๑

„Ehm, děkuji Helen. Můžeš to postavit tam na stůl.“ Hlesla jsem, když se mladá dívka rozhlížela, kam položit tác s jídlem. Ne, že by tu nebylo dost místa. Moc to tu nevypadalo, že bych se tu za těch pár dnů zde zabydlela. Využívala jsem zařízení pokojů, ale že bych si to zde nějak zútulňovala mne ani nenapadlo. Věděla jsem, že je to jen dočasné. Jen dokud se nevrátí Sivak a ostatní mistři a nebudu se muset tvářit zase jako dřív. Jako kdyby se nic nestalo.

Ta představa návratu mě děsila a zároveň mi lidé zde chyběli. Přesto jsem se bála toho, že mimo bezpečnou samotu přijdou na řadu nepříjemné otázky a zvědavé pohledy. Vždycky jsem se považovala za společenského tvora. Vlastně velmi společenského, ale teď jsem byla ráda za samotu.

„Oh, to je jen sklo. Ale je tam pár docela pěkných vinutých perlí.“ Pousměji se, když si všimnu, jak se Helen se zájmem dívá na korálkové náramky ležící na stole. Úplně jsem zapomněla, že jsem je tam před pár dny nechala. „Jestli chceš a nějaký se ti líbí, klidně si ho vezmi. Mám jich víc, než teď potřebuji.“ Promluvím na ni vlídně. Ostatně na direktivní tón jsem si nikdy nezvykla. Nebyla jsem uvyklá na to, že bych měla někomu ze služebnictva cokoliv přikazovat, a tak jsem možná až příliš používala pro jiné zbytečná slovíčka jako prosím a děkuji. Tyhle panské móresy jsem nikdy neměla odkud pochytit.

„Myslím, že ten s ohnivě červeným korálkem uprostřed má něco do sebe…“

๑ ๑ ๑

„Hmm, přijde mi stejná jako včera… ale kdo ví.“ Pokrčila jsem lehce rameny, když jsem hleděla společně s mistrem na mou bledou ruku. Přišla mi stále stejná. Měla jsem ji na očích většinu dne, a tak pro mě bylo obtížnější všimnout si těch drobných změn, kterými procházela. Přesto jsem si i já s odstupem času všímala, že bílá kůže tmavla a začínala nabírat trochu živější odstín.

„Jinak se cítím… stejně jako dřív. Nic mě nebolí. Žádné hlasy ani prorocké sny. Vše je… normální.“

„Spala? Ano… Spala jsem dobře, ale…“ Provinile sklopím pohled a semknu rty, zatímco nabírám odvahu. Bylo by snadné říct si další den o ten přípravek pro lepší spánek. Možná bych mohla ještě jednu noc… Naposledy… Ne, jednou to musí přestat. Musím se naučit žít i bez toho. Nespoléhat se na tyhle… berličky.

„Dnes už to nebudu potřebovat.“ Vzhlédnu k mistrovým modrým očím.

„Zvládnu to sama.“

Jako vždycky…

๑ ๑ ๑

„Klidně si můžeme dát pauzu.“ Odpovím Izákovi, zatímco držím pozvednutý meč připravený ke střehu. I já jsem řádně zadýchaná a světlé vlasy se mi lepí na čelo. Vlastně mě zvlášť při tréninku pěkně štvou. Jsou krátké, rozlétané a přijdou mi, že mi zavazí víc než moje dlouhé před tím. Snad je to jen o zvyku, ale… Ale vytáčí mě to někdy do běla.

„Už jsme tu určitě něco přes hodinu.“ Povytáhnu obočí a shrnu si slepené vlasy z čela. Jistě, přes hodinu s Izákem, a ještě nějaký čas před tím jsem zde trávila sama. Zjistila jsem, že ideální lék na nespavost je nakonec se umořit tak moc, že tělo nemá na výběr a prostě vypne.

Nakonec jsem byla i ráda, že jsem tu většinu času byla sama, protože v momentech, kdy se mi sál tak trochu rozmazal a zastavila jsem se nechtěně o pár metrů dál, než jsem měla v plánu, by bylo nevhodné tu mít další svědky. Sama jsem pořádně netušila, jak to funguje a za jakých podmínek přesně se mé tělo rozhodne, že tentokrát bude lepší přidat, ale měla jsem čas to zjišťovat. Styl pokus omyl nakonec nikdy nezklamal.

„Ale klidně můžeme pokračovat… Ještě máme dost světla.“ Zvedla jsem opět čepel meče a zašilhala k oknu, za kterým se paprsky teprve začínaly barvit do ruda.

Ještě máme čas…

๑ ๑ ๑

A tak dny ubíhaly. Postupně se vyčasilo, ale ven jsem nechodila. Jen jsem si sem tam vpustila ledový vzduch do pokoje a vyvětrala jej po dlouhé noci.

Známé hlasy, které se sem čas od času zvenčí linuli mi připomínali, proč bude vhodnější tam nechodit. Některá rána jsem si i užila, že mě nikdo netahal z postele, ale vzhledem k tomu, že usínání mi stále dělalo trochu problém a nebýt Sivakových meditačních cviků, které jsem před každým ulehnutím do postele prováděla, možná by mi ani nestačilo, že jsem byla umořená z cvičení v malém šermířském sále.

Takto to ale nakonec byla dostatečně silná kombinace na to, abych zvládla i bez Kostadinova léku spát dostatek hodin a nebyla další dny příliš rozbitá. Dokonce se mi poslední dva dny podařilo si i nečekaně přispat, avšak…

Zvuk kopyt z nádvoří, který se sem linul přes pootevřené okno stejně jako studený zimní vzduch, jasně napovídal, že je těmto dnům konec. S nečekanou tíhou na hrudi jsem se ohlédla k oknu, za kterým bylo bílo a pomalu se vytáhla na nohy.

Co z toho bude? Neměla jsem z toho vůbec dobrý pocit. Mých pár dnů v tom zvláštním vzduchoprázdnu a rytmu dne, který jsem si udávala sama, aniž bych se musela komukoliv zodpovídat, nakonec bylo poměrně příjemných. I přes to, že jsem zde byla sama, jsem stále neměla potřebu vyhledávat společnost ostatních. Zpovídat se. Starat se o ostatní. Vlastně to, že jsem pro jednou nemusela řešit strasti a starosti ostatních bylo nezvykle… osvěžující. Sama jsem jich měla na rozdávání.

Ale to už bylo u konce. Oblékla jsem se trochu tepleji a přistoupila k oknu, abych z něj opatrně vyhlédla. Ne, nechtěla jsem jít nikoho vítat. Na nikoho mávat. Jen jsem to vše tiše sledovala a přemýšlela, co bude teď následovat…

Co nám tohle vše přinese?

Elzbieta

Od chvíle, kdy jsi takřka po špičkách opustila pokoj se spícím Isaiahem, si čas plynul svým zvláštním tempem. Někdy ti mezi prsty protékal jako jemný sypký písek a jindy se zase lepil k dlaním a táhnul se podoben spíše medu. Dny jsi trávila mimo obvyklý rytmus života ve společenství, v samotě pokojů, kam ses dočasně přestěhovala. Služebná ti sem třikrát denně donesla tác s jídlem a čajem či ředěným vínem na znamení, že Volchova výchovná hladovka skončila.

Baronka své slovo svědomitě plní, a tak máš přesně to, oč sis požádala. Během následujících takřka deseti dnů se tak setkáváš především se služebnou nosící ti jídlo a starající se o tvé pohodlí. Jmenuje se Helen, znáš ji jen zběžně od pohledu, slouží zde teprve prvním rokem. Nemluví s tebou, to ona ovšem s nikým – nemá jazyk. Jak se jí to stalo nebo kdo jí to udělal netušíš, avšak její mladý věk napovídá, že by to rozhodně nebyl veselý příběh. Přesto na tebe nikdy nehledí s bázní ani nedůvěrou, naopak se usmívá a svědomitě plní veškeré své povinnosti včetně tvých požadavků.

Další, kdo tě pravidelně navštěvuje je Kostadin. Nenutí tě k hovoru ani se zde nezdržuje déle, než je nutné či vám oběma příjemné, vždy ti jen zkontroluje ruku a zajímá ho, zda dobře spíš a jak se cítíš. Víš, že mu stačí říci, aby ti dal tinkturu, po které se vše zpomalí a utlumí, dost na to, abys dokázala prospat celou noc až do pozdního rána. Nakonec to trvá skoro pět dnů, než tvá nová paže nabere přirozený odstín pleti a stane se tak k nerozeznání od té se kterou ses narodila. Nepociťuješ žádné rozdíly, hýbe se stejně, hřeje stejně, dokonce i krvácí jako by byla tvoje. Pod kůží se ukrývá maso a kosti, nikoliv stíny. Snad jen když se pokusíš užít své schopnosti stínu, tak jako by se ti pod kůží rozlila měkká mléčně bílá záře.

Posledním člověkem, který ti dělá společnost ze všech nejvíce a nejčastěji je někdo, koho by nikdo nečekal, a to včetně tebe. Je to šafář zdejšího panství, Izák. Setkává se s tebou v malém šermířském sále, kde trénuješ dlouhé hodiny sama a kratší hodiny s ním.

„Když tě tak vidím, tak asi připadám opravdu starý…“ povzdechl si Izák chvíli předtím, než se poprvé střetly čepele cvičných mečů a sálem se rozezněl rytmický zvuk řinčícího železa. Jak se ukázalo, starý Izák se rozhodně uměl ohánět i jiným železem, než byla sekyra. Ať už byl v minulém životě kýmkoliv, tipovala jsi to buď na vojáka nebo nájemného žoldáka. Nebyl sice tak dobrý jako kterýkoliv z mistrů, ale měl výhodu ze skutečných bojů, kterých za sebou musel mít stovky. Byla jsi lepší než on, rychlejší a z technického hlediska rozhodně dokonalejší, nicméně Izák tě stále dokázal často překvapit pohybem vybroušeným léty bojů, často i dost podlým a zákeřným. Zvláště pak s kopím byl opravdu nepříjemným soupeřem. Avšak pokud se mu nepovedlo tě překvapit, nestačil ti - a ani nemohl. Jak sis sama ověřila během času stráveného v šermířském sále o samotě, dokázala ses v některých okamžicích vybičovat k opravdu rychlému pohybu, avšak v takových chvílích jsi měla problém takový pohyb koordinovat.

Nicnémě i když Izák často bručel nad tím, že ho dokáže vyklepnout takové mládě jako ty, tak jsi na něm snadno poznala, že si to užíval. A dost možná mu chyběly časy, kdy vládl namísto sekyry mečem…

A tak čas plyne a dny mají jen takový rytmus jaký jim udáš.

V posledních dnech můžeš sledovat i počasí, které jako by vyslyšelo tvé prosby a umoudřilo se. Sněžení ustalo a obloha se modrá v ostrém kontrastu se všudypřítomnou bílou pokrývkou. Dokonce i sníh trochu povolil, avšak o to více v noci umrzl. Již třetím dnem tak můžeš slyšet nadávání Arona s Arekem, který se snaží odhrabat a seškrábat vrstvu ledu a sněhu ze všech nádvořích, aby se po nich dalo projít bez nutnosti nasadit si brusle nebo sněžnice.

A pak, desátý den od toho řady nešťastných událostí vedoucích až sem, zaslechneš klapot koňských kopyt a drnčení dřevěných kol poskakujících po kamenném nádvoří a víš, že tiché dny trávené v hájemství pokoje a šermířského sálu skončily.

Sivak se vrátil. A rozhodně ho zde nečekaly dobré zprávy.

Kazandra

„Jaká věc v podzemí?“ Krisztián dle všeho nechápe, o čem to mluvíš. Ostatně ani ty jsi ještě před pár minutami nevěděla, jaká tajemství společenství skrývá pod povrchem. Doslova. Obrovský sál a nelidská pokroucená bytost ležící spoutaná na oltáři, to vše viděné očima šestileté dívky, dítěte. Tmavovlasý mladík sedící vedle tebe ovšem o ničem z toho dle toho, jak zmateně a nejistě se tváří, netuší. „Pomoc s Volchem…“ zopakuje po tobě tiše a především znepokojeně. Střípky informací, které mu dáváš se skládají do hrozivého a dost nelichotivého obrazu.

Ostatně byl to právě Volch, který tě nevědomky varoval. Nebo snad úmyslně? To už se nedozvíš, avšak jsou to právě jeho slova, která ti rezonují myslí.

Pod tíhou toho všeho, a především naléhání Tiana, abys s ním mluvila, tak ze sebe začneš soukat větu po větě celou pravdu o tom, co vás dovedlo až sem. Do tohohle nešťastného okamžiku. Tian si tě vyslechne, avšak namísto odpovědi tě jen vezme za tvář a natočí ji směrem k sobě. Zapře se o tebe čelem a tiše vydechne. Ať se mu honí hlavou cokoliv, ať si o tom myslí cokoliv, neodtáhne se od tebe ani tě neodstrčí. Spíše naopak.

„V pořádku, Kaz. Věřím ti… Vím, že bys mi schválně neublížila, ano? Vím to.“

Opakuje ti ta konejšivá slova, avšak jedno… Jedno se od něj nedozvíš. Zda jsi udělala schválně, zda tohle byla cena, kterou by za to zaplatil. Neřekne ti nic z toho, ani to celé nekomentuje, byť jediným slovem. Jen se opírá čelem o to tvoje a snaží se tě uklidnit – dokonce i v takové situaci, kdy by z vás dvou měl být on tím na zhroucení, kdo potřebuje tu konejšivou útěchu.

„Přesně tak. Všechno to dobře dopadne…“ zopakuje a v tu samou chvíli tak jistě jako by zkrátka žádná další možnost zkrátka neexistovala, zatímco prsty sklouzne po oblině tvé brady a ruku nakonec stáhne. Tou druhou ti přejede po paži a krátce ji stiskne. Vzápětí se od tebe úplně odtáhne, abys mu mohla podat vodu, přesně jak je požádal.

Jakmile se tak stane a naliješ mu do nachystaného plechového hrnku přinesenou vodu, opatrně si jej od tebe převezme. Jeho pohyby působí stále nejistě, dokonce i při něčem tak prostém jako je přiložení si okraje hrnku ke rtům. Přesto se mu to nakonec podaří bez toho, aniž bys to musela sama nějak korigovat a vypije jeho obsah pár hlubokými doušky. Či spíše hlty.

„Když to říkal Morozov, tak bychom ho měli poslechnout,“ povzdechne si a nechá tě, abys mu do hrnku znovu dolila. Stejně tak neprotestuje, když mu přes záda přehodíš opatrně deku, snad sebou jen v první chvíli lehce trhne a rychle nahmatá cíp té deky. Až to jej uklidní. „Ne… Ne. Řekl ti, ať tady počkáš, určitě se sem ještě sám zastaví, aby mě zkontroloval. Tak zkrátka počkáme… Vlastně to nic není a já bych stejně měl odpočívat a… Hm, spát,“ ujistí tě.

Sám vzápětí vypije ještě skoro dva hrnky vody.

„Měla by sis taky aspoň na chvíli lehnout. Odpočinout si. Nemá smysl… Nemá smysl se tím trápit a trestat se, Kaz,“ řekne, když ti hrnek podává zpátky. „A ne, to nebyla žádost…“ dodá vzápětí. S tím se i pootočí, aby vytáhl nohy zpátky na postel a mohl si lehnout. Není to zrovna ladný plynulý pohyb, Tian naopak působí nezvykle nemotorně a neujde ti, že se mu třesou ruce, ve kterých nyní opravdu nemá takřka žádnou sílu. Všimla sis toho už když pil ten druhý hrnek.

Přesto se posune dál ke kraji postele, abys tam měla dostatek místa. Ostatně to, že se tam vcelku pohodlně vejdete oba máte už mnohokrát vyzkoušené.

Dobrou noc

Poslouchám tiše Isaiaha a nemám k jeho slovům už moc co dodat. Ano, má pravdu v tom, že jsem jistě nebyla jediná, koho to napadlo. Nakonec ale nikdo z nich nic takového neudělal. Jediný, kdo se kdy pokusil utéct ze sídla a převést všemožné fantazie v činy, jsem byla já, Kiril a Justyna. A jak to dopadlo? Velmi neslavně. Jen se trochu více zachmuřím, když si uvědomím, kolik let jsem žila ve lživé představě toho, jak to s nimi tehdy dopadlo. Kdyby nám to tehdy řekli… pro ty dva by to už stejně nic nezměnilo.

Když Isaiah skončí tím zvláštně emotivním přiznáním, jen k němu zamyšleně vzhlédnu, ale za sebe pouze mlčím. Neprozradím nic. Sama teď totiž ani nevím… Je tohle rodina? Je to po tom všem tak zvláštně vzdálená a absurdní otázka, že pro ni nenacházím sama v sobě odpovědi. Snad jen ano, jednu z věcí, co se o rodině říká má Společenství s ní společné.

Rodinu si nikdy nevybíráš.

„Je v pořádku.“ Zamumlám, když zachytím jeho pohled visící na mé bledé ruce a rozpačitě ji skryji pod tu druhou. Není to něco, o čem bych se chtěla nějak více rozhovořit a vlastně ani není o čem. Je to jen… ruka. Bylo by snazší o tom tak přemýšlet, ačkoliv oba víme, že to tak úplně pravda není.

Nakonec se odhodlám k nabídce, kterou jsem nečekala, že jen tak řeknu. Skutečně ji nahlas i vyslovím. Avšak, když vidím, v jakém stavu Isaiah je a sama moc dobře vím, co ho dole čeká, je doprovod opravdu to nejmenší. Ačkoliv on to tak nevidí. Zatím. „Hmm, nemůžu se tomu místu vyhýbat věčně. Dřív nebo později tam půjdu. A pak zase… Měla bych si na to zvykat. Navíc teď bych opravdu jen sešla schody. Nebylo by v tom nic jiného.“ Zazní můj bezvýrazný hlas, zatímco očima opět propaluji zem kousek od nás. Ano, měla bych to začít brát prostě jako fakt. Něco, čemu neuteču. Tak to říkala Baronka. Měla bych… „Hmmh… Ale jak si přeješ.“ Povzdechnu si a jen přivřu na pár vteřin oči.

„Pro mě?“ Zopakuji se stopou překvapení. Co mně by pomohlo? To už se ptali mistři a jak to nakonec dopadlo. „Ne… ne, v pořádku.“ Potřesu hlavou. „S tím už teď stejně nejde nic dělat. Musím se z toho jen… vyspat.“ Ušklíbnu se nevesele té velmi zjednodušené volbě slov, než se natáhnu po polštáři, abych jej trochu načechrala.

„Mám pravdu? No, dnes je skutečně zvláštní den.“ Dodám a poposednu si tak, aby se mohl Isaiah pohodlně natáhnout a položit se na postel.

„Klidně spi. Zůstanu tu ještě chvíli, než…“ Než se pár týdnů neuvidíme. „Hmm… Dobrou noc, Isaio.“ Usměji se na něj měkce, než se zahledím do mihotavých plamenů svíček osvětlujících pokoj. Zůstanu ticho. Jindy bych snad i přihodila nějaké z tichých ale napínavých vyprávění, kterých jsem v hlavě nosila spousty, ale dnes ne…

 ... Dnes už žádné pohádky.

Elzbieta

Sedíte vedle sebe na posteli, zatímco tě Isaiah lehce objímá. Nijak tě k sobě netiskne, jen se o tebe opírá a vstřebává ten klidný tichý okamžik mezi dvěma přáteli stejně jako ty. Nakonec je to on, kdo to ticho mezi vámi prolomí a promluví. Nemusel by, ale je na něm znát, že ti to potřeboval říci. Omluvit se za to, co ti řekl.

„Taky jsem se ti neomluvil, jen jsem řekl, že je mi to líto, to zakázané nebylo, co si pamatuji,“ Isaiah se unaveně pousměje. Ten úsměv se vzápětí přetaví v úšklebek, když sám převede řeč na Krisztiána a ty se toho chytíš. Stále je to jen slabý odvar toho, jak byste se bavili normálně, přesto atmosféra v pokoji aspoň trochu povolí. „A že jsi to ty, možná bych se ani moc nebránil,“ potřese krátce hlavou a vzápětí pokračuje dál s dalším, co měl v tuto chvíli na srdci.

„Žádný no tak, víš, jak jsem to myslel. Mám Wiolu sice rád, ale občas mě svými postřehy děsí,“ podotkne a stáhne zpoza tvých zad svoji ruku. Trochu si i poposedne a více se narovná, jak se o sebe už navzájem neopíráte, ale přešli jste plynule k tichému hovoru vyhánějícímu z pokoje to nepřirozené šero.

Když se sama rozpovídáš o Cziernowodě a o tom, jak to tehdy mohlo celé dopadnout, Isaiah tě nepřerušuje. Jen tě mlčky pozoruje a pak s povzdechem zavrtí hlavou. „Vlastně… Nezáleží na tom, jak jsem to myslel. Ve skutečnosti ne,“ zavrtí hlavou. „Hm… A nejsi sama. Myslím… Že to muselo někdy napadnout každého z nás, zvláště když nás začali brát mimo pozemky sídla,“ pokračuje tiše dál. „Opustit to všechno a vydat se vlastní cestou… Podívat se zpátky na známá místa, připomenout si to všechno před společenstvím… Zní to tak lákavě… Ale… Jak jsi sama řekla. Jen by to přineslo… Komplikace. A pak… Tohle je teď rodina. A já bych vlastně ani… Neměnil…“ prozradí ti na oplátku.

Všimneš si, že když si prohlížíš svoji novou ruku, tak tě při tom Isaiah pozoruje. Skoro to působí jako by chtěl i něco říci, snad se zeptat… Kdo ví, ovšem neudělá to. Zvláště když vzápětí sama promluvíš.

„Nejsem si… Jistý, jestli je to dobrý nápad,“ zaváhá, když přijdeš řeč na zdřímnutí. Rozhodně působí, že by potřeboval aspoň na nějaký čas zavřít oči. Opět pohledem zavadí o tvoji bílou paži s tou nevyřčenou otázkou vepsanou do očí a s povzdechem kývne hlavou. „Dobře…“

Ovšem vzápětí se viditelně zarazí. Nabídka, která od tebe padne ho nemálo zaskočí. V první chvíli jako by ani nevěděl, co ti na to odpovědět. Ovšem nakonec najde ta správná slova doprovozená rychlým zavrtěním hlavy. „To není to nejmenší. Nemůžu po tobě chtít něco takového. A ani nechci. Nechci, aby ses tam se mnou vracela, Elo,“ odvrátí se od tebe a protře si prsty oči. „Měla bys teď… Myslet hlavně na sebe. A vím… Moc ti v tom nepomáhám. Možná… Pokud tu je něco, co bych pro tebe… Mohl udělat? Cokoliv,“ lehce se pousměje, byť jen na chvíli.

A vzápětí… Nečekaně zívne a znovu si promne tváři i oči. „Dobře… Máš pravdu. Možná bych si měl zkusit na chvíli lehnout,“ spíše zamumlá než cokoliv jiného.