Andor.cz - Dračí doupě online

„Pokud se něčeho musíš vzdát…
ujisti se, že za to něco na oplátku dostaneš.
Něco, co pro tebe bude výhodné a cennější než to,
co jsi musela obětovat.“

Nesobecká rozhodnutí

Ani nevím, co přesně se stalo. Skoro jako kdybych měla zase jeden z těch výpadků, které se mi děly tehdy u rudého sálu. Prostě jsem v jednu chvíli byla někde a pak… jinde. Nic mezi tím. Podobně jako teď. V jednu chvíli jsem seděla a v tu další stála a shlížela na ztrápeného Isaiaha, který na mě hledí s překvapením vepsaným ve tváři. Já sama jej tam chvíli mám, protože tohle bylo nečekané. Svraštím maličko obočí, když se pokusím přehrát si celý ten krátký okamžik opět v hlavě, ale nenacházím žádné mezery jako dřív. Prostě se jen věci udály rychle. Velmi rychle… Bylo to jako tehdy při turnaji, když Eryn bojovala s ostatními? Mohla už tehdy být…? Ahhh, ne. Žádné další úvahy! Promnu si unaveně spánek a raději se zaměřím na to podstatné, než abych otevřela deset dalších otázek. Už tak jich mám až moc.

Raději se proto zaměřím na to podstatné a to, co teď mohu vyřešit. I když, vyřešit asi ne, ale pokud bych mu mohla pomoci, byť jen trochu, stálo by to za to. Posadím se vedle Isaiaha a opřu si hlavu o jeho rameno. Je to samozřejmé gesto. Jsme přátelé jak dlouho? Sedm let? Vlastně netrvalo dlouho, než jsem se s ním po svém příjezdu spřátelila. Nikdy jsem neměla problém navazovat nová přátelství a jeho bylo také vždy všude plno.

S hlavou na jeho rameni drobně pokývnu, když se mnou souhlasí, ale už nijak nerozbíjím ticho, které tu zavládne. Ano, věřit Kostadinovi bude rozumné. Možná jsme mu měli věřit už dříve a všechno mu říct. Kdybychom to udělali, tak… Tak už to teď stejně bylo jedno. Mohla jsem jen tiše doufat, že to Kostadin Isaiovi usnadní přesně tak, jak se mi s Baronkou snažili vysvětlit. Že to budou mít pod kontrolou. Tentokrát.

Zůstávám dál tiše sedět a prostě jen jsem v přítomném okamžiku. Alespoň na tu prchavou chvíli nechci přemýšlet nad tím, co bylo ani co bude. Prostě jen zůstat v tichu a šerem za zavřenými víčky. Uběhne pár minut, než Isaiah opět promluví. Jeho ruka zlehka se opírající o má bedra stejně jako on sám hřeje víc, než by měla. Jindy bych to přisuzovala nemoci, ale teď… Teď byl vlastně také nemocný. Jen jinak.  

„To je v pořádku. Nezlobím se na tebe. Je to teď těžké. Pro všechny.“ Šeptnu a pomalu pootevřu oči, zatímco ruce nechávám složené v klíně. „Navíc… Neřekli jsme si, že už žádné omluvy?“ Nepatrně se ušklíbnu, hledíc dál před nás do šera nevelkého pokoje. „Hmm, jako Krisztián? Pozor na to, co si přeješ. Mohla bych to udělat.“ Podotknu na nově nalazenou odlehčenou notu, i když můj hlas postrádá ten typický břink a působí spíše jen unaveně, stejně jako já celá.

„Hmm?“ Zamručím tázavě a také se od něj o něco odtáhnu po jeho vzoru a trochu si poposednu, abych se k němu natočila více čelem. „Ale no tak. Nebyl by si sám. Máš tu Wiolu a ostatní.“ Potřesu zamítavě hlavou. „Neříkám, že někteří jsou zrovna ideální přátelé, ale ne každý je tu jako Krisztián nebo Eryn. Naštěstí. Ale já zase stojím ostatní dost nervů.“ Pousměji se lehce. „A vrátila? To myslíš tu cestu do Cziernowody, na kterou jste uzavírali sázky, jestli uteču? Nebo snad… ještě dřív?“ Hlesnu, ale tohle zcela jistě nemohl myslet. To jsem se totiž rozhodně nevracela dobrovolně. Prsty si bezděčně prohrábnu vlasy v místech, kde mě za ně Jitřenka držela a táhla zpátky tou temnou studenou chodbou pryč od zamčené mříže. Tak blízko svobody a přitom tak daleko.

„Nebudu lhát. Tehdy před rokem. Přemýšlela jsem o tom, ale… Ale věděla jsem, že by mě našli a jen bych vše zkomplikovala. Všem.“ Zavřu oči a sklopím provinile hlavu. Mohla jsem utéct. Tehdy to ráno, kdy jsem se probudila pod teplými houněmi vedle spícího mladíka v jinak promrzlém stanu, jsem byla takový kousek od toho to udělat. Prostě to risknout. Všechno to hodit za hlavu a prostě nepřijít na ten zatracený dvůr. Nakonec jsem ale nechtěla přidělávat starosti Kainovi, Wertherovi, nikomu… Pro jednou jsem nechtěla být sobec a nakonec mě tohle rozhodnutí v doprovodu ostatních dovedlo až sem. I když… Buďto bych sem přišla sama nebo by mě tam někdo dotáhl. Baronka to říkala jasně. Všichni jsme k té věci vázáni krví a přísahou. Nemůžeme se tomu vyhnout.

Povzdechnu si a otočím v mihotavém světle svou novou mramorově bílou ruku. Prsty zkusmo sevřu a zase rozevřu, když v tom si toho všimnu, toho, že ta podivná clona, ten šedý závoj, který halil celý pokoj i s jeho majitelem, se pomalu ale jistě zvedá. Stíny se tenčily a mihotavé světlo svící nabíralo na síle. Bylo to dobré znamení? Nezbývalo než doufat.

„Možná by sis mohl zkusit zdřímnout?“ Zkusím opatrně navrhnout Isaiovi. „Potřeboval by ses vyspat a pokud by ti pomohlo, že tu někdo s tebou je, klidně tu počkám. Ostatně já už se teď naspala víc než dost a stejně bych teď seděla sama v tom novém pokoji. Pravda, mistři… nabídli mi možnost zůstat teď v jednom z pokojů v severním křídle. Dokud se to všechno nespraví.“ Zvednu bílou ruku a dotknu se jí jemně spánku. „Asi tu teď nějaký čas nebudu, tak jen aby ses o mě nebál, i když… Asi teď také nebudeš nikam moc chodit.“ Pokývnu chápavě hlavou a pak mě napadne jedna věc, možnost, která mi popožene krev žilách a donutí mě se na pár chvil odmlčet.

„Možná… Možná, kdybys to chtěl, mohla bych tě tam dolů doprovodit s mistry i já.“ Šeptnu váhavě. „Nevím, jestli to dovolí, ale pokud by ti to pomohlo… Je to to nejmenší.“

Kazandra

Krisztián tě i nadále objímá a dost dobře vnímá i bez očí tvé napětí sbírající se ti ve svalech, tu tíhu, která tě zavalila a takřka ti nedovoluje se zhluboka nadechnout. Jeho tvář je jen kousek od té tvé, zatímco jedna jeho dlaň spočívá na tvém boku a v druhé drží tvoji vlastní ruku. Nepouští tě, stejně tak tě od sebe neodstrčí, jakmile vyslovíš ta osudová slova. Vrána. Tvoje vina. Koho jiného také? Vlastně jen potvrzuješ to, co mu zajisté muselo samotnému dojít. Ta symbolika byla nemilosrdná.

„Tvoje vina,“ zopakuje po tobě a povzdechne si. Je to těžký unavený zvuk. Poté mezi vámi nastane ticho, to dlouhé prázdné ticho, které se do tebe zažírá s nepříjemnou palčivostí. Nakonec je to opět Tianův hlas, který ho prolomí.

„Dobře, myslím, že vím… O kom mluvíš. Přesto,“ vysloví pomalu, „s čím nám měla pomoc?“ zeptá se tě, aniž by se od tebe odtáhl. „Kaz… Mluv se mnou,“ vydechne a jeho hlas zní v tu chvíli takřka zoufale. Ticho, které přichází z tvé strany, všechno to, co cítí, ale nevidí mu příliš nepomáhá. „Ať se stalo cokoliv, ať jsi souhlasila s čímkoliv, mluv se mnou, prosím,“ pustí tvoji ruku, aby mohl tu svoji pomalu zvednout nahoru a vyhledat tvoji tvář.

Prsty ti přeběhnou přes krk k bradě po jejíž linii sklouznou, aby ti jeho dlaň spočinula vzápětí na líci. Natočí tě směrem k sobě a čelem se opře o to tvé. Je pořád tak studený, zvláště oproti tobě a takhle zblízka vypadá jeho zsinalá tvář ještě více ztrhaně a unaveně. Oči nechává zavřené, snad jen víčka k sobě tiskne silou, rozhodně nepůsobí uvolněně.

„V pořádku, Kaz. Věřím ti… Vím, že bys mi schválně neublížila, ano? Vím to,“ opakuje ti. Těžko říci, jestli se tím snaží uklidnit jen tebe, ale… Ale ne. Nekřičí na tebe. Čteš z jeho obličeje i držení těla všechny to rozporuplné pocity i bolest, ale není tam ani stopa po zlosti či rozhořčení.

„Třeseš se,“ šeptne, a dokonce i v této chvíli zní tak… Starostlivě. A také o něco více jistěji, jak se soustředí na tebe namísto sebe samotného. „Bude to v pořádku, Kaz, určitě… Ano, bude,“ prohlásí se sebejistotou sobě vlastní. „Kostadin bude vědět, co s tím dělat. On ví přeci všechno, hm? Tohle…“ krátce, sotva znatelně se zarazí, ovšem vzápětí se ostře nadechne a pokračuje dál, „je jen dočasné…“ dodá rozhodně.

„Hm, možná…“ zamyslí se a pomalu stáhne ruku z tvé tváře. „Podáš mi vodu, Kaz? Mám… Strašnou žízeň,“ pokusí se o úsměv, přesto… Ne, příliš mu to přejde. Dokážeš si představit, jak příjemné mu musí být, že tě musí o něco takového žádat.

Elzbieta

Jakmile se na Isaiaha oboříš, strne. Oprávněně se do něho opřeš, vždyť… Jak něco takového mohl vůbec říci? Ne, tohle rozhodně nebyla ta slovy podpory, která bys potřebovala slyšet. Ba právě naopak. Něco takového jsi nechtěla slyšet vůbec, nezasloužila sis to.

„Já…“ mladík se nadechne, ovšem umlčen proudem rozhořčení a zklamání, které se z tebe řine jej dokonale umlčí. Dost na to, aby ze sebe nevypravil ani slovo, dokud mu nenecháš sama prostor a nezačneš se ho vyptávat na to, co se dole stalo poté, co jsi ztratila vědomí. Ostatně jen to je důvod, proč zde zůstáváš, ta morbidní zvědavost a touha vědět… Jakkoliv by možná bylo lepší na to zapomenout a nedoplňovat celou tu hrůznou scénu o další znepokojivé detaily, kterými je jeho pochmurné vyprávění plné.

A to včetně závěru, na který nebyl připravený ani on – a už vůbec ne ty sama. Ne po tom všem.

Prudce vstaneš. Tak rychle až se svět kolem na okamžik rozmaže a Isaiah sebou polekaně trhne. Oči vzápětí rozevře dokořán jako bys udělala něco… Něco více než jen vstala. Vlastně když se nad tím s odstupem zamyslíš, tak i tobě to přišlo… Rychlé. Příliš rychlé. Jako bys jen mrkla a v další chvíli stála několik kroků od postele. Dost možná dál, než jsi měla v plánu.

„Špatně se to popisuje. Nemůžu spát a necítím se jako… Já,“ sdělí ti tiše a potvrdí ti tím tvá podezření.

A najednou je všechno jinak. Moc dobře víš, že s tím nejde nic dělat – pouze se podvolit. Dosedneš zpátky vedle Isaiaha a dokonce v sobě dokážeš najít i těch pár slov podpory, abys ho aspoň nějak uklidnila. Není to moc, přesto pro tebe to v ten okamžik je více než bys měla být schopná. „Asi nezbývá nic jiného než doufat. A věřit Kostadinovi…“ hlesne Isaiah, ačkoliv napětí se mu z hlasu nevytratí.

Až pak, když se o něj opřeš. Neodstrčí tě a ani se nenapne jak struna na znamení, že by mu to snad bylo nepříjemné. Jen tam s tebou pár minut mlčky sedí, než si o tvoji hlavu opře tvář a dlouze vydechne. Vnímáš, jak se pohne a pomalu protáhne ruku za tvými zády. Zlehka tě obejme, s bázní a opatrností jako by ses měla snad při sebemenším doteku rozplynout.

„Děkuji, Elo,“ vysloví tiše do tvých vlasů a tentokrát cítíš, jak z něj opadává napětí. S přivřenýma očima se o tebe opírá stejně jako ty o něj a pokojně oddychuje. Hřeje jako v horečce, což pravděpodobně nebude úplně od věci. „… je mi líto, co jsem ti řekl. Myslím… To předtím. Neměl jsem…“ povzdechne si. „Nebylo to vůči tobě spravedlivé, ne po tom všem,“ pokračuje tlumeným hlasem dál. „Příště až se budu chovat jako Krisztián, tak mi rovnou jednu vraž, ještě by mi to mohlo zůstat,“ dodá trochu odlehčeně a hruď mu krátce poskočí, jak se nevesele uchechtne.

Vzápětí se od tebe lehce odtáhne, i když rukou tě stále objímá kolem zad. „Možná jsem to už říkal, nevím… Nepamatuji se, ale… Jsem rád, že ses vrátila, Elo. Nevím, co bych tu bez tebe sám dělal,“ unaveně se pousměje a šero kolem vás zeslábne jako by síla, která jej držela zhuštěné kolem Isaiaha najednou zmizela.

Označení

♬♬♬♬♬

Vzpomínky na Cziernowodu jsou zábleskem starých, lepších časů. Ale stejně jako všechno takové, blednou pod nánosy prachu, jenž se na nich za uplynulé měsíce usadil. I s tím vším, co se tam tehdy stalo to byly prostší, snazší časy.

„Cože?“ Zarazí mě však Isaiova slova, která následují. Až to ve mně hrkne, když mě… osočí, z toho, že mě to zlomilo? Že Elzbietu, kterou znal, by to přeci nikdy nezlomilo. Nic by ji nezlomilo.

„Jak… Jak to vůbec můžeš říct? Jak to vůbec můžeš srovnávat?!“ Nadechnu se syčivě. Tahle slova bolela a zaryla se nepříjemně pod kůži. Zlomilo mě to? Zlomilo to Elzbietu? Co mám na tohle říct? Je to jen pár hodin… a mám toho plnou hlavu. Chytím se rukama za břicho a stáhnu se dál od něj.

„Co o tom víš? Tohle nebyl žádný výprask! Ta věc mi rozdrtila a sežrala ruku… A to bych ještě přežila, ale… ale… Ale co si myslíš? Že vydržím všechno? Že Elzbieta se přece nikdy nezlomí? Tak… Tak jednoduché to opravdu nemám.“ Odseknu dotčeně a trhnutím od něj odvrátím zklamaný pohled, než se párkrát zhluboka nadechnu, abych se zase uklidnila. Nechápe to. Vůbec nechápe, o co tu jde. Ale já ho nechci strašit tou nejhorší částí. Ať si raději o mě myslí, že jsem zbabělec. Bude to tak pro něj snazší.

S pevně semknutými rty poslouchám další část jeho vyprávění. Tu o krvi a hladu. Nedovedu si představit, jaké to bylo a vlastně ani nechci. Tu scénu, kde vytírá kusem zmuchlaného hadru kaluž krve rozlitou kolem mého mrtvého těla, aby jí ždímal do otevřených úst té věci ležící na oltáři. Jen nevěřícně potřesu hlavou, když to dopoví. Vím, že Isaiah, kterého jsem znala, by to neudělal. Už jen to, že cítil její hlad, který se sytil s každou kapkou přinesené krve, muselo být… děsivé.

„… Je mi to líto.“ Hlesnu pak, když dopoví ten hrůzný příběh. Vím, že lítost nic nespraví, ale je to to, co teď cítím, když hledím na siluetu svého přítele, kterého jsem zde znala tolik let. Dnes však působil jen jako jeho stín. Poničená a pomačkaná schránka, co po něm zůstala. A já na tom dost možná nebyla jinak. Tam v rudém sále jsme přišli o hodně… Všichni.

Na chvíli se mezi námi rozhostí ticho, které tentokrát nečekaně vítám. Tento rozhovor není příjemný. Nikdy ani nemohl být. Ale bylo třeba si o tom promluvit. Lepší to vyřešit teď než se k tomu vracet později. Tohle nebylo něco, k čemu bych se chtěla v budoucnu vracet, nebo jsem to alespoň teď takto vnímala.

Ovšem ten moment zdánlivého klidu nevydrží dlouho. Isaiah přijde s přiznáním, které mě donutí se k němu šokovaně otočit. „Co? Jak označila?“ Zvednu se prudce z postele, až se matrace zhoupne, když z ní zmizí má váha. Udělám krok k Isaiovi a shlédnu k němu. Nemůže? Nemůže co? Spát? Vidím ty tmavé kruhy pod očima. Propadlé bledé tváře.

„Mistři tě tam chtějí vzít…“ Zašeptám po něm, když na mě padne váha jeho slov. Jistě, Baronka mi o tom před tím říkala, že to čeká jednou všechny, ale nepředpokládala jsem, že tak rychle. Že zrovna jeho.

Dřív bych mu řekla, ať se vzepře, pokud to nechce udělat. Něco bychom vymysleli. Vždycky byla nějaká možnost. Ovšem dnes… Jen provinile svěsím hlavu. Cítím se jako kdybych byla součást toho všeho. Ovšem teď už z druhé strany. Stejně jako mistři. Nebudu tomu bránit. Nemám jak. A… nemá to smysl.

„Kostadin ti určitě pomůže.“ Šeptnu, než se pomalu posadím vedle něj. „Strach? To… je asi pochopitelné. Taky bych ho měla. A jaký.“ Přinutím se maličko pousmát. „Ale vím, že to zvládneš. Pak už… pak už to bude snazší. Časem… Doufám.“ Povzdechnu si. Nevím, co mu tady slibuji. Sama jsem teprve na začátku toho všeho. Snad pokud u toho bude Kostadin, skutečně to nejhorší už má Isaiah za sebou.

„Stejně v tomto nemáme na výběr… Nikdo z nás…“ Opřu si unaveně hlavu o jeho rameno a zavřu oči. Svět se propadne do tmy a ticha, které už žádnými dalšími slovy neruším. Není, co k tomu dodat. Tohle již bylo vepsáno do našeho osudu. Zbývá jen počkat, až si pro nás osud přijde.

Elzbieta

Vzpomínka na Kaina se bez varování vynoří na povrch a proplete se nedávnými událostmi. Najednou si dokážeš živě představit, jak by se na tohle tvé přiznání tvářil. Zajisté by se samolibým úsměvem důležitě pokýval hlavou a pak by tě oblažil jednou ze svých poznámek. Nebo by naopak zvážněl a začal si tě přehnaně prohlížet, zda jsi v pořádku, že s ním tak ochotně a bez boje souhlasíš.

Oproti tomu Isaiah lehce nakrčí obočí, když zmíníš Kainovo jméno a potřese hlavou, aby si vzápětí prsty zajel bezděčně do vlasů. Na tváři se mu objeví pár šmouh od prstů začerněných uhlem. „Nikdy mě nenapadlo, že se dožiju dne, kdy… Zlomí někoho jako tebe. Elzbietu, která má pořád svoji hlavu bez ohledu na to, kolik proutků o ní Jitřenka zlomí,“ poznamená polohlasně hlasem prodchnutým únavou a skleslostí, které mu vstoupily nenávratně do tváře. Skutečně čím dál více působí jako by za celou dobu nezamhouřil ani oka. Vlastně by ses divila, pokud by se tak stalo bez toho, aby ho Kostadin něčím omámil stejně jako předtím tebe. Kdo ví. Stejně jako kolik od té doby vlastně uplynulo času, zda jen den či dva… Mohla jsi prospat klidně půl den, ale také mnohem déle vzhledem k tomu, v jakém stavu ses probrala.

Ovšem to všechno je nic proti tomu, jaký spád nabere váš rozhovor, když ze sebe Isaiah začne nepříliš plynule a radostně soukat útržky toho, co se stalo. Celé je to tak… Odlišné od toho, na co si vzpomínáš ty. Nakonec ovšem zase až tolik nezáleží na tom, jak se to celé doopravdy stalo – když se to stalo. Isaiah uhne pohledem, když si všimne, jak moc tě jeho vyprávění zaskočilo. Stačí ta prostá zmínka. Umřela jsi. Není o čem pochybovat, co jiného by se také mohlo stát? Šok, ztráta krve, planina bloudících stínů…

Avšak je toho více. Mnohem více.

„Elo… Nenuť mě, abych ti… Popisoval, jak jsem stíral ze země tvoji krev a ždímal ji z kusu hadru… Do ní,“ unaveně si promne oči než se přeci jen rozhodně čelit tvému pohledu, před kterým se v tom malém pokoji nedá uniknout. „Byla… Hladová. Cítil jsem ten hlad jako svůj vlastní,“ těžce vydechne a ohryzek mu poskočí, jak v tu samou chvíli musí polknout. Skoro jako by stačila pouhá vzpomínka… „Nevím, jestli jsem to byl nebo nebyl já, nedokázal jsem jasně přemýšlet. Jen… Je to zvrácené, ale měl jsem pocit, že dělám… Správnou věc. Že to tak má být. Pomůže ti to…“ slabě se pousměje, ačkoliv v té grimase není nic veselého ani povzbudivého.

Poté se nečekaně narovná, prsty zabubnuje o vlastní kolena a dlouze vtáhne do plic vzduch v tom náznaku odhodlání, které v sobě sbírá. „Řekli mi, že si mě… Označila. Vyžádala. Proto nemůžu… Všechno je takové… Jako bych byl vzhůru a zároveň se nemohl probudit,“ opětovně zakroutí hlavou a odmlčí. Ticho se mezi vámi nepříjemně natáhne než se Isaiah rozhodně pokračovat dál. „Musím se tam s mistry vrátit. K ní. Dát jí cokoliv z toho, co si bude žádat,“ vysloví tichým leč stále zřetelným hlasem. „Nebude to prý… Tak hrozné. Kostadin mi slíbil, že… Ahh, to je vlastně úplně jedno…“ krátce se ušklíbne, avšak i tato grimasa působí v jeho tváři mdle.

„Mám strach, Elo.“

O osudu a jiných nepříjemnostech

Takže v létě? Zamyšleně si prohlédnu tu zvláštní kresbu. Proč by mu ale žena ze stínů ukazovala zrovna mě? Nebo to snad byla jen vedlejší část nějaké jiné vize? Kdo ví.

„V pořádku. Děje se tu spousta věcí, která se špatně vysvětluje. Už jsem si na to začala zvykat.“ Odpovím bez zbytečných rozpaků, které tak zůstanou pouze na Isaiově straně. Opravdu je tohle teď asi to poslední, co mě nějak zaráží nebo překvapuje. Už ne po tolika jiných věcech…

Co je však věc, na kterou jsem si stále nezvykla je ta nepříjemná osudovost. To, že se tu dějí věci, které nemůžeme ovlivnit. Do kterých nás ta spící bohyně tlačí a posouvá nás jako figurky na velkém hracím plánu.

„Víš…“ Nadechnu se, když slyším Isaiu, který mi zaskočeně oponuje. „Když Kain mluvil o osudu, nechtěla jsem mu věřit. Tehdy… před rokem jsem ještě zatvrzele věřila v to, že máme na výběr. Vždycky. To, že kam dojdeme, jak skončíme, záleží pouze na našich rozhodnutích. Chtěla jsem tomu věřit tak moc…“ Zavřu unaveně oči a jen potřesu hlavou. „Ale možná měl v něčem pravdu. I když nevěděl ani zdaleka, o čem v mém případě mluví…“ Ušklíbnu se drobně. Ne, to skutečně netušil. Ani já to tehdy netušila. Přesto… Zmlknu a nakrčím zamyšleně čelo, když si vzpomenu na události z Cziernowody. Nedávalo to smysl… To, jak jsem si myslela, že jsem mohla za smrt Agniezky a ostatních poté, co mě dali Hledačce. Pokud naše schopnosti měly podstatu ve stínech… Nemohla jsem přeci nikomu přivodit nemoc. Otrávit jej? Žádná čarodějnice jsem nebyla. Ani má matka. Byli jsme jen děti stínů. Tak to přeci Isaiah říkal. A nebo?

„… Možná měl nakonec pravdu ve víc věcech.“ Uteče mi tiché uchechtnutí. Tohle by slyšel určitě rád, ale zcela jistě bych to před ním tak snadno nepřiznala. Ovšem teď a tady… Asi to musela být skutečně nějaká epidemie. Co jiného?

„Jestli chci žít v takovém světě?“ Otočím se nakonec na Isaiu a smutně se pousměji. „Samozřejmě, že ne. Nikdy jsem nechtěla. Ale nemám moc na výběr. Nikdo se mě neptal. Jednou to skončí a vím, jak to skončí. Do té doby… Hmmmh, do té doby můžu doufat, že se mi nebude plést do života.“ Pokývnu s hranou rozhodností. Ne, nechci teď Isaiovi říkat to, že všichni skončíme stejně. To, že nemáme na výběr. Sama ještě nevím, jak se k tomu celému postavím. Zda to vůbec někdy zvládnu akceptovat a smířit se s tím. Prostě… nevím.

A pak se náš rozhovor stočí k událostem včerejšího večera. Dostat z Isaiaha jeho verzi událostí se ukáže těžší, než bych čekala, ale vzhledem k těm rozdílů, to jen tak nenechám zamést pod koberec. Opravdu si oba pamatujeme něco jiného? Poslouchám a jen krčím víc a víc čelo, jak se jeho verze stále výrazněji odchyluje od toho, co jsem si pamatovala. Sama jsem jí strčila ruku do chřtánu? Sama jsem jí zaklapla čelisti? Sama… Ne, jen jedna z verzí musela být správná. Buďto vlezla do hlavy mně nebo Isaiovi. Nic to neměnilo ale na tom, co se stalo. Co nám provedla.

Tiše tak poslouchám to napjaté vyprávění. Nevstupuji mu do toho. Přesto sebou trhnu v jednom bodě. Umřela jsem? „Co…?“ Šeptnu a nechápavě na něj pohlédnu. Umřela jsem? Ale jak bych mohla… vždyť… A pak si vzpomenu na tu černou planinu plnou stínů. Tu nekonečnou šedou prázdnotu. Místo, kde skončíme všichni po smrti. Po smrti…

„U bohů.“ Vložím ztěžklou hlavu do dlaní. Dávalo to smysl. Celé to dávalo zatracený zvrácený smysl.

„Počkat? Krev? Jak si jí mohl dát mou… krev?“ Vzhlédnu k zrzkovi sedícímu na druhé straně postele. „Proč si jí ji vůbec dával? Jak…?“ Zarazím se. Nedávalo mi to smysl. Proč té věci pomáhal? Sloužil? Zvlášť po tom, co viděl, že mi provedla. Mně, Eryn… nám všem.

„Ona tě nutila, že? Ovládala tě. Stejně jako se vším, co k tomu vedlo. Nebyl jsi to ty.“ Přijdu s jediným rozumným vysvětlením takového jednání a poposednu si tak, abych na Isaiu pořádně viděla. Prosím, ať řekne, že to nedělal z vlastního rozhodnutí. Mohla za to ona…  

Kazandra

Vnímáš tu těžkou dusivou atmosféru v pokoji, těžknoucí vzduch i vzrůstající tíhu dosedající na tvá ramena. S každým dalším pohledem na Tiana je to akorát horší, jak se tvým vědomím proplétá pocit viny. Za tohle můžeš ty. Tvé rozhodnutí. Tvá volba. Tianova slova vyznívají do toho dokonalého prázdna, ve kterém se topíš. Dokonce – zvláště – když ti vypráví o tom zvláštním snu, který se proměnil v krutou realitu. Mlčíš. Říci pravdu nahlas by bylo… Bolestivé. Pro tebe. Pro něj… A k ničemu by to nebylo…

Vysloví tvé jméno, ale přes tvé rty nepřejde ani hláska. Jen se ho dotýkáš na znamení, že tu stále jsi a neodešla jsi. Jediný důkaz toho, že nezůstal sám ve tmě. Snad proto se pohne a vzepře se na pažích, aby se vytáhl do sedu. Nesnažíš se ho zastavit, moc dobře víš, že bys tím ničemu nepomohla. Jak bys po něm vlastně vůbec mohla chtít, aby v takové situaci prostě jen zůstal bezmocně ležet? Do hlavy mu sice nevidíš, ale z výrazu jeho tváře snadno poznáš, že ho to celé nenechává klidným. Že pod tím vším má úplně obyčejný strach.

Trhne sebou, když se k němu natáhneš, abys mu pomohla se co nejšetrněji posadit. Popraskané stehy by tomu všemu už vůbec nepomohly. Přesto tě neodstrčí, sice krátce zaváhá, ale nakonec se o tebe sám zapře a s tvojí pomocí se usadí a otočí tak, aby mohl spustit bosé nohy z postele a dotknout se chodidly podlahy. Vnímat prostor. Cokoliv.

Krisztián ztěžka polkne a přinutí se dlouze nadechnout a vydechnout. Jeho oči vypadají stále stejně jako před pár minutami, když jsi je spatřila poprvé. Díky absentujícím zornicím působí tak děsivě prázdně. Ve tváři je stále tak bledý, zesinalý. Záda jej musí zajisté bolet, přesto ani necekne.

Jsi to ty, kdo nakonec prolomí to nepříjemné drásavé ticho mezi vámi. Slibem. Nebo planým přáním? Ta zmínka o očích vám snad dává jistou naději, ale… Sama ses přesvědčila o tom, jak jsou její slova i činy vrtkavé. Kruté.

„Kaz…“ vydechne tiše tvé jméno, když se ti zlomí hlas. Pohne se, jak se pokusí svojí rukou nahmátnout tu tvoji a lehce ji sevřít v dlani, proplést prsty mezi těmi tvými. Jeho druhá paže se protáhne za tvými zády, aby tě opatrně objal a jeho tvář se ocitne tak… Blízko té tvojí. Přivře oči, možná je mu to tak příjemnější, ta iluze tmy skrývající se za víčky. Do tváře mu spadá několik pramenů černých vlasů. Cítíš jeho zrychlený zhrublý dech stejně jako v té blízkosti vnímáš poplašený tlukot srdce vyhrávajícího v jeho hrudi na poplach. Rozhodně není tak klidný, jak se snaží předstírat.

„O čem to… Ne… Ne,“ zarazí se a snad si tě v tu chvíli přitáhne ještě o něco blíže, pokud ho neodstrčíš. „Ty víš, co to znamená?“ napůl se tě ptá, napůl… Konstatuje. Do hlasu mu vklouzne napětí, ale… Nekřičí. Nehněvá se. „Kazandro,“ vysloví tvé jméno stejně jako mnohokrát předtím.

„Řekni mi, co se stalo.“