Andor.cz - Dračí doupě online

Šťastná volba

Vydám se v doprovodu chlapce do stájí, kde už stojí ta podezřelá dvojice koní. Nevím, komu patří, ale alespoň od něj něco málo zjistím o tom, co se zde dělo. Takže proces… Hmm, to nahrávalo mé teorii o popravě, i když netuším, proč by tomu říkali tak vzletně. Tak jako tak se dnes bude po městě hodně pít a klevetit. Lidé ze sebe ten zážitek, kterého byli svědky, budou muset dostat.

„Jistě, pan Florián.“ Zopakuji po chlapci, když mě opět odkáže na majitele hostince. Viditelně si to budu muset dojednat s ním. Dobře, nevadí. Jen co odstrojím koně a poberu naše věci, domluvím to. Volné pokoje tu viditelně jsou, takže nám štěstí přeje. Tedy… snad. Přimhouřím oči, když se náhle změní atmosféra a rozezní se těžké kroky blížící se ke dveřím do stájí.

Ten podivný zápach se mi nelíbí a ani chlapec nevypadá nadšený z toho, že sem jde další host. Přesto se vydá plnit poslušně svou povinnost, zatímco jej přes hřbet koně sleduji. Tedy hlavně nového hosta, kterého vítá. Kdo to může být? A pak si všimnu siluety, která je mi… velmi nepříjemně povědomá. Tmavý dlouhý kabát, široký klobouk, lehká zbroj i částečně zakrytá tvář. Viděla jsem je. Viděla jsem je naživo, když jsem byla ještě malá holka a také tehdy jen kousek od zkrvaveného těla mé matky.

Magistr!

Na okamžik strnu a od rukou se ozve jen tiché zaskřípání kůže, jak pevně sevřu řemen mezi prsty. To už se ale chlapec i s mužem vydají ke stájím a brzy vejdou dovnitř s i dalším černým koněm, který jako by z oka vypadnul té dvojici, co zde již stojí. Jen tento vypadá doslova uříceně.

Je to skutečně magistr? Ten pach, ta zbroj i plášť. Není o tom pochyb. Skutečně jsem vybrala hospodu, ve které jsou hned tři magistři?! Lukyan mě zabije! Nebo se bude alespoň smutně a vyčítavě koukat.

Nejistě přešlápnu a skloním pohled k přezce sedla, abych na příchozího muže hned tak okatě nezírala. Přesto se přistihnu, jak po něm zvědavě pokukuji. Přeci jen nikdy jsem neviděla magistra tak z blízka a bez masky. Sivak říkal, že se jim máme obloukem vyhýbat, ale to teď jaksi není možné. Nemůžu odtud jen tak zničehonic kvapně odejít. Bylo by to krajně podezřelé, a tak se rozhodnu prostě dál hrát roli obyčejného pocestného. Snad jen zbraně od sedla odepnu přednostně a opřu o sloup, aby na ně neviděl.

„Dobrý večer… pane.“ Zvednu pohled k muži, když mě osloví a dostanu tak možnost si jej blíže prohlédnout. Působí, že bude v podobném věku jako mistři, snad až na Sivaka, a nevypadá vlastně nijak… děsivě. Takhle bez masky se mu nedá jisté charisma upřít a stejně tak ten úsměv působí upřímněji, než kdy uměl předvést Volch.

To ale ještě nic neznamená. Stále je to magistr a jako takový by mě bez váhání podřezal, jen co by se dozvěděl, kdo ve skutečnosti jsem. Stejně jako mou matku.

Ostřeji potáhnu vzduch nosem, zatímco trochu netrpělivě zalomcuji další přezkou, která nejde hned napoprvé rozepnout, než… „Hepčí!“ Ozve se ode mě nečekané kýchnutí. Ten štiplavý zápach, který se z něj šíří, šimrá v nose a žene slzy do očí, a tak ani nerozporuji jeho gentlemanské gesto, kdy pošle chlapce za mnou, aby mi pomohl.

„Ehm.. Děkuji.“ Posmrknu, než se otočím k muži v černé a přinutím se přátelsky usmát. Lidé vždy reagují pozitivněji na ty, kteří se usmívají, i když je to jen jedno velké představení. A tak i magistrovi věnuji milý úsměv, ačkoliv si zároveň v hlavě přehrávám, jak bych mohla efektivně sáhnout po nejbližší zbrani a co nejrychleji se ho zbavit, kdyby došlo na komplikace.

Nic takového se však nestane, a tak se otočím na chlapce. „Ty brašny nech. Vezmu je… Postarej se o ohlávky.“ Kývnu na něj a zaměřím se na to, abych co nejdříve odepla vše od sedel a nachystala si to na to, abych to odnesla. Rozhodně se to díky Lukyanovým věcem pronese, ale nějak se sem nechci trousit nadvakrát. Bude lepší vyklidit co nejrychleji pole… I když zase ne moc rychle. Do kapsy si předem nachystám pár mincí, abych nemusela vše pak složitě tahat v hostinci z váčku a poberu sedlové brašny i mezi ně zabalené zbraně, které snad i díky tomu nebudou pod ostatními vecmi tak nápadné. No, rozhodně to není nejlehčí, ale já také nejsem žádné děvče, co by celé dny jen vyšívalo, takže si s tím poradím.

Jak odcházím, ještě se krátce ohlédnu po tom zvláštním muži, ale už se nezdržuji a ani se s ním nesnažím začít nějaký rozhovor. To bych si vyloženě koledovala. A tak jak to jen jde, opustím prostor stájí, ve kterém je už pomalu nedýchatelno a vydám se ven, abych na kraji vrat, co vedou na dvůr, udělala domluvenou značku pro Lukyana, než se vydám do lokálu. Kde mám v plánu nám domluvit pokoje ideálně s výhledem na ulici, pokud to bude možné, abych mohla vyhlížet Lukyana a předem ho varovat.

Něco mi říká, že si dnes večeři sním raději na pokoji.  

Kazandra

Krisztián krátce kývne hlavou a přemýšlivě se zamračí. Po krátké odmlce přeci jen promluví, zatímco pokračujete krokem dál šeřícím se krajem. „Hm… Tak si raději necháme až jako záložní plán. Teď zkusíme ještě kousek popojet, a pokud to nebude vypadat, že se blížíme k městu, tak zastavíme a zkusíš se podívat. Stejně bychom měli nechat koně někde napít…“ rozhodně a krátce se po tobě podívá, zda máš nějaké námitky či ne.

A tak jedete dál. Zkusíš se za jízdy podívat skrze vrány, ale výsledky nejsou zrovna potěšující, vidíš les. Louky. Pole. Žádná světla města u řeky. Možná jste skutečně dál, než jste si mysleli. Možná kdybys jednu z vran vyslala pryč, ale to by vyžadovalo více soustředění i sil, které je možná lepší si aspoň prozatím šetřit.

Na tmavé obloze se rýsuje silueta oranžového měsíce, který vám svítí na cestu. Četla jsi o rudém měsíci, dokonce i o modrém, ale tohle je pro tebe nové. Těžko říci, zda to něco znamená – ačkoliv v tomhle světě… Všechno má svůj skrytý význam. Důvod. Nyní je to ovšem zkrátka a jen měsíc.

„Já vím, šokující,“ opáčí Tian s lehkostí sobě vlastní a ušklíbne se. „Jsem si dokonce jistý, že by se ti mé lepší plány líbily,“ dodá sebejistě a věnuje ti krátký, leč o to intenzivnější pohled, který se krátce vpije do tvých očích, než od tebe zase odvrátí tvář a s mlasknutím pobídne koně do trochu svižnějšího kroku. Ne o moc, ale… Stejně to nebude stačit.

Pak vás ovšem oba upoutají zvuky nesoucí se z lesa. Podezřelé zvuky naznačující, že vaším směrem něco běží. Snad nějaké zvíře… Hlavně, aby to nebyl divočák nebo něco podobného. Avšak sama se vzápětí přesvědčíš o tom, že tohle žádné zvíře rozhodně není. Ne… Tohle má k zvířeti rozhodně daleko… Ačkoliv v něčem světlovlasá žena tu vyděšenou srnu připomíná – to jak se zběsile žene vpřed bez ohledu na rozmokřený svah i houští.

Ať už ovšem utíká z jakýkoliv důvodů, naznačíš Tianovi směr, ze kterého se k vám blíží i to, že se jedná o jednu osobu. Černovlasý mladík sotva znatelně pohne hlavou na znamení, že pochopil a poposedne si v sedle. Prsty obtočí jílec meče připevněného k sedlu, nicméně stejně jako ty ani on zbraň netasí. Snad právě díky tobě.

Stojíte tam… Pár minut, ani to ne. Zvuky se blíží. Na chvíli dokonce i utichnou v ostrém praskotu a tlumeném výjeku, jak žena zřejmě někde musela zakopnout a svalit se na zem. A pak ji zahlédnete mezi stromy. Běží. Zakopává. Ve svém překotném sprintu si vás všimneš až když je jen pár metrů od cesty lemující les a zastaví tak prudce, až jí nohy upadnou a jen tak tak se jí podaří to nějak ustát.

Světlé vlasy má rozcuchané a trčí z nich hned několik větviček, jak musela proběhnout nějakým mlázím. Ostatně krvavé rudé škrábance na tvářích a rukách mluví jasně. Bosé nohy má špinavé, zadělané od bláta, stejně jako oblečení, které se skládá jen ze spodní kytlice a kdysi nabírané sukně, které jsou na několik místech roztržené. Potrhané.

Neujde ti, že jednu z rukou pevně svírá železný okov, zatímco druhý se klinká na řetězu, co visí z ruky. Buď se jí podařilo vyvléknout nebo se někomu vytrhnout dříve, než jí ho stačil zacvaknout a zajistit na obou rukách.

Ztěžka oddechuje, sotva popadá dech, zatímco očima těká z jednoho na druhého. „J-já…“ podaří se jí konečně dostat přes rty. „Po-pomozte mi… Zapřísahám vás, p-prosím, pomozte… Mi… Já… Já nejsem… Nic…“ poplašeně se ohlédne přes rameno a v další chvíli vyběhne přímo k vám a vašim koním. A jak se pohne a do její tváře zasvítí měsíční světlo, tak si uvědomíš…

Znáš ji.

Už jsi ji viděla. Dvakrát. Když jste projížděli s Baronkou a Sivakem městem Glogau a přespávali jste tam. V obou případech jste byli pozváni na večeři jako hosti vážené rodiny baroneta Eduarda Radolińskiho… Mohla… Vypadalo skoro jako jeho starší dcera. Adriana.

Elzbieta

„Dobře, paní,“ přitaká chlapec společně s rychlým kývnutím hlavy. Je to tak zvláštní – to, jak tě oslovuje. Paní. Kdy se z tebe stala paní? Ačkoliv si na druhou stranu dokážeš představit, že kluk tak bude říkat pravděpodobně jakékoliv ženě či dívce starší než on, navíc cizince.

Ostatně zajisté na něj dokonce i po dlouhé cestě nebudeš působit jako nějaká chudina. Tvé oblečení sice rozhodně není honosné ani přehnaně zdobné, ale z kvalitní látky i kůže, stejně tak vaše koně nejsou žádné vesnické herky, nemluvě o sedlech a postrojích. Ty sice nejsou vůbec zdobné, ale jedná se o poctivou řemeslnou práci, a i když nejsou úplně nové, tak Konrád se vždy o vybavení svědomitě staral, pravidelně jej čistil a natíral olejem měkčícím kůži.

„Volné pokoje tu pan Florian určitě má, většina hostů odjela…“ spustí chlapec a vzápětí se zarazí, „odjela,“ hlesne zaraženě a uhne pohledem. „Jak si přejete, paní, postarám se o ně,“ přitaká raději namísto toho, aby to dál rozváděl. Chvíli zůstane viset pohledem na váčku s penězi, který se ti objeví v dlani, abys odpočítala odpovídající počet mincí. Na okamžik skoro zaváhá, ale… „To vám řekne pan Florián, platí se jemu, uvnitř,“ vysvětlí ti, zatímco převezme otěže Lukyanova koně, aby ti pomohl oba zavést do stájí, kde je přeci jen o něco příjemněji.

„Na náměstí…“ zopakuje po tobě tiše a viditelně se ošije. Nicméně když mu podáš pět měděných korun, tak znatelně pookřeje. Nejdříve nejistě zatěká pohledem mezi mincemi ve své dlani a tebou, než se přeci jen vděčně pousměje a hbitě je schová do kapsy. „Já na náměstí nebyl, pan Florián mi nakázal, abych byl tady a hlídal koně, ale… Ale měl se konat… Ten… Proces…“ poslední slovo div nezašeptá. Proces. S tou světskou spravedlností jsi očividně nebyla daleko, ačkoliv je zarážející, že neřekl poprava ani soud, ale… Zrovna tohle slovo. K cizím koním ustájeným uvnitř chlapec pouze střelí pohledem stejně jako ty, ovšem nic více ti neřekne.

Jen se postaví kousek stranou, abys měla prostor pro odstrojení obou koní. Jakmile i on zaslechne klapot nesoucí se zvenčí, vykročí k širokým dřevěným vratům, které jsou nyní pootevřené. Nicméně… Nežene se ven. Naopak působí jako by se mu tam vůbec nechtělo, ale zkrátka… Musel. Když na něj promluvíš, krátce se zasekne a ohlédne se zpátky k tobě. „Na ty břevna u zdi, paní,“ odpoví ti. „Klidně vám s tím pomůžu,“ nabídne ti vzápětí a vypadá jako by snad chtěl ještě něco dodat, ovšem jakmile vyhlédne ze dveří, tak zmlkne jako kdyby ho zalkla voda.

V další chvíli rychle, možná až příliš rychle a překotně otevře obě křídla vrat dokořán. „Dobrý večer… Pane,“ slyšíš ho vzápětí vyslovit nahlas. Všimneš si i toho zaváhání. A také tmavé siluety rýsující se oproti lampám rozsvíceným na malém nádvoří v sevřený dvou budov. Vysoká postava, nepochybně mužská dle širokým, ramen i těžkého kroku. Většina těla je zahalená v černém těžkém plášti, který při chůzi tiše pleská. Pod ním je muž nepochybně oděn v koženém kabátci, možná i nějaké lehčí zbroji, kdo ví, ze svého místa mezi koňmi toho zase tolik nevidíš, zvláště když se vzápětí stáhneš mezi ně, aby ses mohla pustit do rozepínání přezek. Avšak neujde ti, že část tváře měl zahalenou, a to nejen kloboukem vrhající stín.

Kůň, kterého muž vede, je podobný těm dalším dvěma stojícím ve stáji. Vlastně je takřka totožný, černý bez bílých znaků.

Kroky i klapot koňských kopyt se přiblíží a chlapec v reakci na tiché vyzvání vyjde ven před přístavek, aby si od muže převzal otěže a zavedl koně dovnitř. Plece zvířete jsou mokré, srst se vlhce leskne potem a na krku zasychají zbytky pěny. Jezdec musel koně hnát, a rozhodně ne kousek cesty. Zvíře má svěšenou hlasu a s roztaženými nozdrami jen hlasitě funí a tiše frká. Kluk koně zavede do vedlejšího stání oddělující zbývající koně od těch vašich a věnuje ti přitom skoro až omluvný výraz.

Vzápětí se ve dveřích objeví i sám jezdec. Během těch pár kroků si musel stáhnout vysoký límec či masku halící část tváře, protože tu nyní nic nekryje, jen zůstává klobouk na hlavě. Muž působí jen o pár let starší než Werther, má delší tmavé vlasy. Na muže jsou možná až příliš vlnité a pokroucené, ale svým zvláštním způsobem se to k jeho protáhlé tváři s širokým nosem hodí. Není vysloveně hezký, ale nedá se mu upřít jisté… Charisma. Ta zvláštní vtíravá vůně zesílí, ale není to pot ani nic jiného… A zdá se, že ji skutečně cítíš jen ty. Dost na to, aby tě div nesvrběla v nose.

„Vytři ho do sucha a dej mu pícninu navíc, zaslouží si ji a…“ tmavé oči muže přelétnou prostranství stáje a zastaví se krátce na tobě. „Pěkný večer, slečno,“ levý koutek mu povyjede nahoru v náznaku nečekaně hřejivého úsměvu.

„Hm, ne, odstrojím ho sám. Běž raději pomoc dámě, ať se s tím netahá sama,“ houkne vzápětí na kluka.

Do stájí

Naposledy kývnu souhlasně na Lukyana, než se rozdělíme. Ještě chvíli jej sleduji, jak se začíná proplétat mezi lidmi, než i já vykročím a vydám se svou cestou.

Sama kráčím ulicí s dvojicí koní a sem tam se střetnu s pohledy namířenými mým směrem. Nenechávám se jimi rozhodit. Jen tudy projíždím a nemám na rukou ničí krev. Nemám důvod být snad něčím znepokojená. Ani to, že už jsem sama a Lukyan se vydal pátrat o místních novinkách, mě nijak výrazněji nerozhodí. Nejsem malá holka, abych se bála, že mě někdo nedrží za ruku. Navíc jsem se o sebe uměla postarat sama dost dobře.

Procházím tedy ulicí, a nakonec se zavěsím za slibně vypadající skupinku dospělých mužů, kteří nevypadají, že by se chtěli rozejít domů k rodinám. A nakonec se má sázka ukáže jako dobrá. Ušklíbnu se, když zapadnou do hostince, který vypadá vcelku i slibně pro to, aby splnil naše potřeby. Ostatně nejsme se Lukyanem nějak nároční pocestní. Potřebujeme jen místo pro koně a pokud se najde i pokoj, dva pro nás, bude to ideální.  

Sklouznu pohledem po budově, v které se svítí pouze v přízemí a spokojeně se pousměji. Tohle vypadá více než slibně.

Na nic už nečekám a vydám se ke stájím. Vejdu na malé nádvoří a otočím se po chlapci, který se mi vydá v ústrety. Nevypadá zrovna zdravě, ale kdo ví, z jaké rodiny je a jak často mají jídlo na stole.

„Dobrý večer, chlapče.“ Je zvláštní ho oslovovat takto, když si pamatuji ještě doby, kdy jsem byla jeho věku, ale od té doby uteklo už hodně vody. Už jsem skutečně nebyla vyjukané dítě. Jeho pohled se stočí ke dvojici koní a já jej napodobím.

„Ano, pomoc by se hodila. Potřebuji ustájení do zítřejšího dne. Hmm, nevíš, jestli jsou tu nějaké volné pokoje?“ Zkusím se rovnou zeptat, i když příliš nesázím na to, že mi podá nějakou závaznou informaci. Přesto určitě musí mít přehled o tom, kolik je zde hostů a jaké má podnik kapacity. Nevypadá, že tu dělá první den. To už bylo ostatně poznat z toho, s jakou jistotou mi tu naučenou básničku přeříkal.

„Koně si odstrojím sama, ale pak už se o ně postaráš, ano? Krmení, vodu… však to znáš. Kolik to tedy bude celkem?“ Zeptám se ještě pro pořádek, než odpočítám z váčku příslušný počet mincí, zatímco zavádíme koně do stájí. Jak už jsem řekla, odstrojím si je sama a především nechci, aby se motal kolem našich zbraní, které jsou připoutané k sedlům. Jistě, nevisí tam jen tak, ale na bližší pohled je pro zkušené oko jasné, o co jde a pro to méně zkušené je to minimálně podezřelé.

„Hmm, a cože se tu dnes dělo na náměstí?“ Podám mu mince a přidám k tomu i pět měděných. Byly doby, kdy bych to považovala za menší jmění. Třeba kdysi na trhu Cziernowodě. Ovšem tentokrát to nebyla to cesta, na které bych se zastavovala na tržišti a nakupovala si věci, co by mě cvrnkly do nosu. Vlastně jsem nenakupovala nic než to, co bylo skutečně potřeba. Nakonec to i však byl Lukyan, který z nás dvou koupil po cestě měch vína. Něco, co mě během posledních dní ani nenapadlo.

„Tak snad jsou skutečně volné pokoje. Vidím, že tu už máte pár hostů…“ Drobně svraštím obočí, když zahlédnu dvojici koní, kteří skutečně nevypadají obyčejně. Šlechta? Ne, to ne. Spíše vojáci. Armáda? Kdo ví. Rozhodně to vypadalo na někoho, kdo má dost peněz na to, aby takové zvíře vlastnil a živil.

Zavedu koně do volné části stájí, když v tom se ozvou kroky blížící se přístavku. To by mě samotnou nijak neznervóznilo, ovšem to, že se k tomu přidal ten zvláštní zápach, to už bylo něco nového. Nečekaného. Střelím pohledem po chlapci, který ale nevypadá, že by ho to nějak trápilo. Prosmýknu se tedy pod hlavou jednoho z našich koní mezi ně, abych nebyla hned na očích, než se ho prostě zeptám.

„Kam se sedly?“ A začnu odepínat přezky na sedlových brašnách, jako kdyby se nic nedělo. A ono neděje. Přesto bude lepší, když nebudu tak nápadná. Stejně bych se komukoliv, kdo jsem jde, dost možná nevyhnula ani v lokále, kde bude spousta dalších lidí.

Jen ten zápach… je zvláštní.

Kazandra

Syté tóny světla ze zapadajícího slunce s postupujícím časem ztrácejí na intenzitě a je opravdu jen otázkou času, než se okolí ponoří do tmy. Nemáte sebou nic, co by vám poskytlo aspoň nějaké posvícené na cestu, ačkoliv… Ty nic takového nepotřebuješ. Je otázkou, jak na tom je Krisztián a vaši koně. Tvá klisna stále kulhá, a tak ji nemůžeš pobídnout do ostřejšího tempa, než je krok, abys ji zbytečně nezatěžovala. Těžko říci, zda ji to bolí nebo ne – to ani jeden z vás nepozná, nicméně poslušně tě nese po lesní cestě.

„Nejsem si jistý, jak daleko jsem ještě od Glogau. Může to být za prvním kopcem nebo ještě několik hodin jízdy daleko. Není tady… Nic, podle čeho bych mohl určit na mapě, kde bychom zhruba mohli být,“ sdělí ti Tian špatné zprávy.

Přesto se ani jednomu z vás nechce dnes nocovat venku. Ostatně teploty jdou rychle dolů, a i když už v noci nemrzne, tak rozhodně by vás nečekalo zrovna příjemné spaní, zvláště ne po náročné a dlouhé cestě. O samotných zásobách ani nemluvě, snad jen voda by se dala vyřešit nějakým lesním potůčkem či tůní, těch tu naštěstí bylo poměrně dost, stačilo jen chvíli hledat.

„Možná… Pokud bys dokázala poslat… Vrány? To by nám mohlo vytrhnout trn z paty,“ navrhne ti vzápětí, ačkoliv s jistou opatrností. Přeci jen vás Sivak i Baronka nabádali, abyste nepoužívali žádnou ze svých „schopností“ mimo sídlo. Ne pokud by to nebylo vysloveně a absolutně nezbytné. Další věcí bylo, že to nebylo zase tak snadné. Nejsi si jistá, zda něco takového dokážeš, zvláště na delší vzdálenost.

„No… Asi máš pravdu. Lepší, když budeme na noc ve městě a hned ráno budeme moci zajít ke kováři… Hm, tak snad to nebude už moc daleko,“ souhlasí nakonec po krátkém rozmýšlení a váhání, zejména pak s tvojí narážkou na koně. Takhle by vás všechny ty dnešní eskapády mohly opravdu nepěkně zdržet…  

A tak pokračujete dále. Po zhruba půl hodině další cesty po okraji lesa slunce zapadne za obzor a začne se šeřit. Naštěstí nemusíte jet přímo lesem, a tak ta tma není zase hrozná, nicméně šero houstne a houstne, zatímco se na nebi objevují první hvězdy a bledý měsíc. Do plné kulatosti mu ještě něco chybí, ale odhaduješ, že do úplňku zbývají tak dvě noci, možná jen jedna. Nicméně s blížícím se úplňkem měsíc i mění pozvolna barvu z bledé, takřka bílé do tlumené oranžové. Něco takového vidíš poprvé v životě, a stejně tak ani Tian si není jistý tím, co to vlastně znamená.

„Musím říci, že dnešní večer jsem si představoval trochu jinak,“ podotkne Tian. Hvězd na nebi se už nedá ani dopočítat a jediným zdrojem světla je naoranžovělý svit měsíce. Mezi stromy se již uhnízdila tma, která naštěstí pro tvé oči není neproniknutelná. Většina vran se drží poblíž vás, ovšem nemáš o nich úplně přehled, střídavě vidíš dva až tři černé stíny a sem tam zaslechneš tiché kráknutí, které zní skoro jako stěžování si.

S postupujícím večerem začíná ožívat i les, ze kterého se ozývá zejména rachocení v křoví a křupání větviček. Až najednou… Všimneš si toho stejně jako Krizstián, který okamžitě přitáhne koni otěže a naznačí ti posunkem ruky, abys udělala to samé. Ty zvuky. Křupání. Praskot. Jsou… Rytmické. Rychlé. Jako… Jako by se něco hnalo lesem? Kráknutí, které se ozve z jedné z větví v lese zní takřka varovně. O záblesk, který přijde v další chvíli a pár prchavých vteřin zakalí tvůj zrak přijde bez varování. Občas se ti to stává. Střípky, záblesky, které k tobě přichází od jedné z vran, té s nejvýraznějšíma žlutozelenýma očima a šedivým peřím na křídlech a hrudi.

Vzdálená, neurčitá silueta běžící lesem. Prodírající se křovím. Hledíš na ni z výšky, pozoruješ ji, jak se akorát vydrápala do prudkého svahu a pokračuje dál… K hranici lesa? Podle těch zvuků zcela jistě ano.

Elzbieta

Doby Purpuru byly už dobrý dvacet let pryč, možná i více. Zůstaly jen děsivé báchorky a strašidelné povídačky, kterých jsi za svůj život slyšela více než dost. O šílených čarodějích masakrujících celé vesnice jediným mávnutím ruky i o pogromech, kdy nebylo dne, aby nezaplála hranice s živými i mrtvými. Kvůli strachu ze zhoubného čaromoru byl jediný účinný způsob, jak se zbavovat nakažených – očištění ohněm. Ovšem jak to bylo celé doopravdy… Těžko říci. Zůstaly jen příběhy, často působící jako přitažené za vlasy, plné smrti, bolesti a šílenství.

Za svůj život jsi byla svědkem pár poprav i lynčování, na svých cestách jste narazili na pár obětí lidového soudu, utlučených, utopených či houpajících se na větvi na kopci za vesnicí. Nicméně jsi také dobře věděla, že v císařství se nikdy nepopravuje upálením. Tento způsob byl zakázaný, věšelo se a stínaly se hlavy, ale upalování… Ne.

„Nebudu se nikoho ptát, jen se porozhlédnu kolem,“ ujistí tě Lukyan. „Ale snad… Hm, snad o nic nepůjde. Tomu spaní někde na mezi bych se zrovna dnes rád vyhnul, ale… Máš pravdu. Jsou i horší věci,“ dodá, zatímco se blížíte k městečku. Šeří se už opravdu rychle, a tak dorazíte do Wojczynu až za tmy.

Přivítání ve městě je všelijaké, ovšem milé rozhodně ne. Míjí vás bezpočet lidí, z nichž většina dle všeho míří do svých domovů a ta zbylá patrně do místních náleven. Dokážeš si představit, že dnes poteče domácí pálenka proudem všude. Statečně čelíš všem těm pohledům, které se vaším směrem zákonitě stočí. Někteří okamžitě uhnou očima, v pár tvářích zahlédneš zamračení následované tichými slovy.

Ani Lukyan se z toho nezdá zrovna nadšený, jakkoliv na sobě stejně jako ty nedává znát nejistotu ani znepokojení. Jste zkrátka jen dva pocestní, kteří zavítali k večeru do města. Nic více, nic méně – a především to je pravda.

„Já právě taky,“ souhlasí s tebou ohledně tušení. Jakmile se zastavíte kousek stranou, tak abyste co nejméně zavazeli lidem procházejícím kolem, tak stejně jako ty sesedne z koně a podá ti jeho otěže. S jeho návrhem souhlasíš, ostatně bránit mu v tom by stejně nemělo smysl. Lukyan jistě ví, co dělá a ohledně nenápadnosti… Kdo jiný, než vy by něco takového měl nakonec zvládnout? „Snad… Ale bojím se, že jakmile se začne pít… Bude lepší, když se nebudeme moc ukazovat nikomu na očích,“ odpoví zachmuřeně.

„Ne,“ zavrtí hlavou, „mám u sebe dýku, to bude stačit. Nechci provokovat, kdyby náhodou měl někdo… Problém,“ nevesele se ušklíbne. Na jednu stranu má pravdu, na tu druhou by mu meč mohl zatraceně chybět, pokud by došlo právě na ten „problém“, ale zdá se rozhodnutý a tváří se, že ví, co dělá. Vzápětí souhlasně kývne na znamení, že jste domluveni. Jižní část. Značka. Snad vše půjde podle plánů.

„Ne, to skutečně nemám v plánu. Jen to vezmu přes náměstí, třeba cestou i něco zaslechnu. Každopádně počítám, že bych se k tobě mohl připojit… Tak do hodiny,“ slíbí ti. „No… Teď mám rozhodně motivaci se opravdu nikde nezdržovat,“ koutky mu krátce cuknou nahoru v tom letmém náznaku polovičatého úsměvu. Pak ovšem zase rychle zvážní.

„Jistě, jsme domluveni. Hm. A ty na sebe buď opatrná…“ dodá namísto rozloučení na oplátku a pak se už vaše cesty skutečně rozdělí. Lukyan se ti neztratí z dohledu tak snadno, přeci jen víš, po čem se dívat a také nejde tak úplně s davem, nicméně velmi brzy sama zahneš do ulice vedoucí po okraji města, nikoliv do jeho středu. Nezbývá než doufat, že to zvládne. Že to ty zvládneš.

Stále přitahuješ pozornost, přeci jen mladá dívka s krátkými vlasy a dvěma koňmi, nicméně z toho nemáš už tolik nepříjemný pocit. Navíc lidí z ulic začíná ubývat. Vlastně tak ani příliš nebloudíš, stačí sledovat skupinku mužů jdoucích se značným odstupem před tebou. Ti zajisté nemíří do svých domovů, ale do hospody. Cestou se ti nedaří příliš pochytit aspoň útržky rozhovorů či cokoliv, co by ti napovědělo, zda byl tvůj odhad správný a došlo zde na onu pověstnou světskou spravedlnost. Město ti stále přijde tak… Zvláštně tiché. Jako by pořád něco viselo ve vzduchu. Ostatně spáleninu a kouř cítíš pořád, skoro jako by se ten zápach zavrtal do budov i lidí.

Není to nakonec v úplně jižní části, spíše jihovýchodní, kde narazíš na vhodný podnik. Ostatně opravdu není moc z čeho vybírat, zvláště když spatříš volné místo ve stájích. Vlastně to nevypadá špatně, jedná se o dvoupatrovou zděnou budovou s vyspravovanou střechou. V oknech přízemí se svítí, zatímco v prvním patře je převážně tma, což dává naději volných pokojů.

Na malém nádvoří se dřevěným přístavkem, ve kterém jsou stání pro koně, tě přivítá mladý kluk. Je mu tak třináct, nejvýše. Má tmavé vlasy i oči a působí i na svůj věk vážně vyhuble. Rozhodně nevypadá jako bezstarostný kluk, kterým by měl být.

„Hezký večer… Paní,“ pozdraví tě nejistě, sotva zmerčí klapot koňských kopyt na kamenném dláždění. V jeho pohledu spatříš nedůvěru i nevyřčené obavy, zatímco si tě opatrně prohlíží, nicméně s nabídnutím pomoci příliš dlouho neotálí, naopak se krátce ohlédne k budově a vykročí ti v ústrety. „Chcete pomoc s koňmi? Můžu je odstrojit a vytřít do sucha, pokud tu budete zůstávat. Za ustájení se platí hostinskému, panu Florianovi, jedna stříbrná koruna za koně na den, za krmení se připlácí,“ vysype ze sebe potřebné informace jako dobře naučenou písničku.

Ať už se domluvíte jakkoliv, zavede s tebou koně do stáje. Krom těch vašich zde stojí ještě čtyři další. Dva z nich jsou černí jako noc, dobře stavění, statní. Žádné venkovské herky či tažní koně. A ani drobnější jezdečtí koně šlechty, tihle jsou zvyklí na svém hřbetu nosit větší váhu. Kluk po tobě neustále pokukuje, zejména pak po tvé tváři a rukách, které jsou jako jediné odhalené.

A pak zaslechneš zvenčí podobný zvuk, který oznámil tvůj příchod. Pofrkávání koně, klapot i těžké kroky blížící se k přístavku. To vše doprovázené zvláštní štiplavou vůní, kterou nedokážeš pojmenovat, přesto se ti okamžitě vetře do nosu a přebije i pach potu, hnoje a koniny.

Praktická Elzbieta

Wojczyn leží před námi, ale černý stoupající dým nám poněkud kalí výhled stejně jako očekávání. Nelíbí se mi to a dle Lukyanova zamračeného výrazu nejsem jediná.

„Pálení Mařeny? Hmmmh, jen jestli ta jejich před tím nekřičela…“ Zamručím tiše na odpověď. Město před námi rozhodně nevypadalo, že by se chystalo na nějaké oslavy a nebyli jsme v až tak dalekých končinách, aby zde byly nějaké výrazněji odlišné zvyky. Některé věci ale zůstávaly stejné nehleděl na kout světa, kde se odehrávaly… Zvlášť díky Purpuru zůstal mezi lidmi zakořeněný strach z neznámého. Z čarodějů a čarodějnic, kteří nestáli o nic jiného, než o to jim ještě víc zkazit jejich už do té doby stejně mizerné životy. Pamatovala jsem si to z mých dětských let. Všude kolovala spousta povídaček o tom, kde pověsili a nebo upálili jednu či více z té prokleté chásky. Byla to vyprávění, kterými se i přes jistou děsivost lidé často chlubili. Však jak to vždy dopadlo? Zlo bylo poraženo a často s ním byl udělán krátký proces. I když… ne vždy až tak krátký. A ne vždy to byly jen povídačky bez reálného základu…

Tím ale Lukyana už více nezatěžuji. Pokud je to problém, není to náš problém. Ovšem Lukyan k tomu přistupuje o poznání zodpovědněji než já.

„Hmm, chápu. Na druhou stranu, kolik tu budeme všehovšudy hodin? Deset? Jen do rozednění a většinu z nich prospíme… Nevím, jestli někdy není lepší se prostě… neptat.“ A nevědět. „Ale dobře, jestli se chceš podívat kolem, nebudu ti v tom bránit. Přinejhorším budeme zase spát někde na mezi. Jsou i horší věci.“ Pokrčím laxně rameny. Ne, skutečně mě to až tak netrápí. Chvíle osobního nepohodlí je nic oproti tomu, kdybychom se nedopatřením dostali do zbytečných problémů. A ve společenství jsme si zažili nepříjemnější věci, než je spánek venku v dešti pod prosakující celtou.

A tak jedeme dál. Blíž k městu i jeho tajemství, které možná brzy odhalíme. Černý dým ustává a jen co se vpleteme mezi domy, přijde mi, že je tu zvláštně tíživá atmosféra. Ulice se zdají v prvních chvílích prázdné, než nakonec narazíme na první obyvatele. Vypadá to, že jdou odněkud z centra. A že jich není málo. Skoro jako kdyby tam vyrazilo celé město. To by trochu nahrávalo Lukyanově teorii o oslavách, ovšem stačí se podívat do tváří, které se k nám blíží a jenž poté míjíme a je jasné, že tady se nic neslavilo. Spíše naopak.

Nelíbí se mi to. Působí jako kdyby něco viděli, ale moc radostné to nebylo. Lidé se v takových počtech srocovali většinou jen kvůli pár věcem. První byly oslavy a tou druhou poprava. Na oslavy to nevypadalo… a na popravu? No, za to už bych ruku do ohně nedala.

Neuhýbám pohledem, i když se jejich oči stáčí ke dvojici neznámých jezdců. Nedávám na sobě znát, byť jen známku nějakého provinění či zaváhání. V první řadě nemám důvod a v té druhé, je to celé herecké představení.

„Divné? Myslíš? Mám trochu neblahé tušení…“ Podotknu tiše k jezdci jedoucímu vedle mě. „Ale bude lepší, když se budeme snažit příliš nevyčnívat. Ten dav vypadá… na jedné vlně.“ Semknu o něco rty, než zastavím koně na kraji jedné z vedlejších uliček. V takových chvílích stačí malá jiskřička, aby se pokračovalo v tom, co už začalo. A pokud bylo moje tušení správné, tohle bychom opravdu nechtěli.  

Jen co zastavím, tak sesednu z koně. Za prvé má Lukyan pravdu a bude lepší, pokud si koně vezmu a za druhé, opravdu nechci vyčnívat a cizí jezdec na koni je patrný i z dálky.

„Dobře, dobře… Najdu hostinec.“ Pokývám souhlasně na Lukyana a vezmu si od něj otěže jeho koně. „Moje sázky jsou na to, že tu dnes někdo vykonal světskou spravedlnost… Doufejme, že nebudeme svědky lynčujícího davu a místní vášně se už trochu uklidnily.“ Zašeptám k mladíkovi a rozhlédnu se ostražitě kolem nás. Tohle skutečně není téma, které chci křičet na celou ulici.

„Budeš si brát zbraně?“ Zeptám se ho stále tichým tónem, ale nenutím mu je. Spíš mi jde o to, abych mu neodvedla jeho koně i s nimi u sedla. „Zkusím najít nějaký v jižní části. Na okraji. Bylo by nepříjemné se vzájemně ztratit.“ Mlasknu a zamyšleně vzhlédnu k obloze. „Dobře, dobře… U stájí nechám z ulice značku. Prostě čáru. Zhruba tady napravo od dveří…“ Přejedu prstem přibližně ve výšce pasu po stěně domu, u kterého stojíme. Jistě, nemám tu svítící mast, kterou měl Isaiah, ale bude stačit i kus dřevěného uhlí nebo přinejhorším bláto. Rozhodně tam nechci kreslit nebo snad psát něco nápadnějšího. Ne, když vidím tu atmosféru zde. Čára bude muset stačit.

Není to ideální a vlastně to může Lukyan i přehlídnout, ale je to aspoň něco, co mu snad pomůže neprocházet většinu města a zkoušet každý z podniků, co se bude tvářit jako putyka.  

„Moc ten průzkum ale nepřeháněj. Jestli se nevrátíš, než dojím večeři, vyrazím tě hledat a pak bude teprve zajímavé nahánět se tu v neznámých nočních ulicích.“ Ušklíbnu se drobně. „Každopádně, kdyby bylo nejhůř a ztratili jsme se. Zítra ráno po východu slunce… zase tam nahoře nad městem na cestě u kraje lesa. Jak jsme přijížděli.“ Doplním pohotovostní plán. Doufám, že na něj nedojde, ale občas je dobré mít i ty pro situace, jako je třeba tato. Až se divím, jak praktická Elzbieta ze mě za ty roky je.

„Tak hodně štěstí.“ Pokývnu s lehkým úsměvem na Lukyana a i s jeho koněm vyrazím k jižní části města, jak jsme se domluvili. Nenasedám do sedla. I když bych se cítila bezpečněji, vím, že takto s davem splynu lépe, a tak prostě jdu, vedu za sebou dvojici koní a příliš se nerozhlížím po lidech kolem.

Až, když se začnu blížit zmíněné části města, začnu se poohlížet po vhodném podniku, který by dnes mohl mít místo pro dva znavené cestovatele a pokud jej najdu, rovnou se zajdu dovnitř i zeptat, zda mají volno.

Elzbieta

Světla Wojczynu prozařují houstnoucí tmu na znamení toho, že se blížíte k vytouženému cíli dnešní cesty. Město samotné není tak velké jako Turow, ale rozhodně se nejedná o vesnici či větší osadu. S trochou štěstí by snad mohli mít přívoz i tady, nicméně to dnes nemá smysl řešit, bude to otázkou až pro vaše zítřejší já. Když zmíníš lázeň, Lukyan souhlasně kývne. Těžko říci, zda se i on těší na horkou vodu nebo prostě jen na to, až bude moci sesednout z koně a prostě se jen natáhnout, nezáleží na tom. Dnešní den byl opravdu dlouhý a náročný, však ze sedla bolí hýždě už i tebe.

Nicméně jakmile začnete sestupovat po mírně se svažující cestě vinoucí se kopce dolů do údolí, ohodí tě do nosu ten zvláštní čpavý pach. Ne, to není jen kouř z komínů, ten je cítit jinak. Jak se zvedá vítr ženoucí se od vesnice směrem k vám, tak si tím jsi čím dál více jistá. A podle Lukyanova výrazu nejsi jediná, kdo si toho všiml.

„Nejsem si jistý... Nevidím nikde hořící střechu nebo… Něco takového,“ vidíš, jak se Lukyan při těch slovech zachmuří a lehce přimhouří oči. „Ne, to nebude požár,“ dodá vzápětí o něco jistěji, když dojde ke stejnému závěru jako ty. Skutečně, ať se rozhlížíš sebevíce, tak nikde není vidět narudlá záře plamenů.

„Snad. Možná… Já nevím, možná nějaká jarní slavnost? Vlastně… Možná smrtná neděle? Pálení Mařeny nebo něco podobného, to se takhle ne jaře na venkově dělává…“ poznamená, avšak zní jako by spíše jen nahlas přemýšlel. Jak si tak vzpomínáš, tak skutečně na začátku jara byly tyto rituály běžné, obvykle spojené se slavností či jarmarkem. Hudba, veselí, tanec… Období by tak sedělo, ovšem město ti připadá podivně ztichlé a klidné. Touhle dobou by přeci musely být slavnosti v plném proudu.

„Hm… Nejsem si jistý, že chci spát ve městě, když nevím, co se tam děje,“ poprvé za celou dobu ti Lukyan trochu oponuje. „Jestli seženeme ubytování na kraji městě, půjdu se tam raději podívat,“ dodá o něco tišeji, nicméně zní rozhodně. „V nejhorším se zkrátka otočíme a… Hm,“ ohlédne se a pohlédne směrem na severozápad, kde se na večerní obloze sbírají těžká černá mračna. Nepochybna tam už prší a je pratrně jen otázka nejvýše pár hodin, než to přejde i přes Wojczyn. Lukyan si tiše povzdechne a odmávne svá vlastní slova rukou.

A tak pokračujete po cestě k městu. Hustý černý kouř stoupající nad město nenabírá na intenzitě, naopak ti připadá, že slábne, a nakonec se takřka vytrácí. Přesto se ve vzduchu drží ta čím dál víc intenzivní pach spáleniny. Vypadá to, že ať se ve městě děje cokoliv, tak se to odehrává na náměstí, tedy takřka ve středu města.

Že se rozhodně nejedná o žádnou slavnost se ti potvrdí sotva vjedete mezi první domy. Nic tomu nenasvědčuje. Neslyšíš zpěv ani veselý halas patřící k jarmarku, avšak… Ne, město není zdaleka tak tiché. Sílící šum hlasů vás upozorní na dav lidí hrnoucí se ulicemi, na který po chvíli narazíte. Působí to jako by do ulic vešlo takřka celé město. Nebo spíše… Se rozcházelo? Neujde ti, že roztroušené skupinky lidí i jednotlivců se řinou jedním směrem – pryč ze středu města. Nikdo se nesměje ani neusmívá. Naopak. Výrazy, které zahlédneš ve tvářích měšťanů… Někteří jsou pobledlí. Jiní působí strhaně. Najdeš i takové, kteří o něčem živě tichými hlasy diskutují, někdo se ušklíbá, jiný mračí. Je to opravdu různorodá směsice velkých a výrazných emocí.

Přítomnost dvou cizích jezdců na koni přitáhne nemálo pohledů, zvláště když oba musíte zastavit u strany. A… Všimneš si toho ty i Lukyan. Těch několik pohledů působí… Podezřívavě. Opatrně.

„Dobře… Tohle je divné,“ řekne Lukyan tiše tvým směrem. „Možná bychom se měli na chvíli rozdělit. Ty najdeš hostinec a já se půjdu podívat, co se děje? Nechal bych ti koně,“ navrhne ti.