Andor.cz - Dračí doupě online

Elzbieta

Tvá nečekaná otázka na jeden z obrázků visících na stěně Isaiu viditelně zaskočí. „Já…“ pohledem zatěká mezi tebou a obrázkem. „V létě, kreslil jsem to někdy… V létě,“ krátce se odmlčí, „je to… Špatně se to vysvětluje,“ dodá poněkud vyhýbavě a dost možná ti právě touhle neurčitou odpovědí jen potvrdí tvé podezření. Mohl skutečně vidět záblesky budoucnosti? Mohla ho ona vzít do časů, které teprve budou následovat? Kostadin to přeci říkal, zmínil se, že čas pro ni plyne jinak, pohybuje se v něm jinak.

Nicméně vzápětí se přesunete k ještě vážnějšímu tématu, které tě tíží. Co se vlastně stalo? Když se posadíte, Isaiah se váhavě rozmluví, přinejmenším o tom, jak se mohla stát celá ta věc s Eryn. Nakonec jen ona ovšem ví, co ji tam dolů táhlo a proč tam chtěla jít s Isaiahem. Ne, myslím, že nebyla… Jen… Od toho schodiště věděla cestu,“ zavrtí hlavou.

Vzápětí na tebe jen zůstane strnule hledět, když se začneš rozčilovat. Jste jako myši v bludišti, kterým vás jen někdo vede po cestách a k cílům, které vám nachytal. Isaiah… Neřekne ti na to nic. Jen uhne pohledem a odvrátí od tebe tvář, zatímco se lokty opře o kolena a svěsí hlavu dolů. Na chvíli vypadá zase ztraceně, myšlenkami někde daleko od tebe i tohoto pokoje.

„Co to říkáš, Elo… Vždy je na výběr. I tam dole jsme nakonec měli na výběr,“ promluví nakonec tichým napjatým hlasem. „Nebo chceš snad žít ve světě, kde se sama nerozhoduješ? Zrovna ty?“ kratičce se po tobě podívá, ovšem víc k tomu nedodává.

Ostatně jeho vyprávění o dalších věcech, které se staly – nebo naopak nestaly? – je znepokojivější než všechno, co ses od něj dosud dozvěděla. Není přeci možné… Věděla jsi, co se stalo. Zrovna tuhle část sis pamatovala až příliš dobře, do posledního hrůzného detailu. Isaiah rozhodně nepůsobí, že by chtěl pokračovat dál, přesto po tvém naléhání ztěžka polkne a sotva znatelně kývne hlavou. 

„Jak jsem říkal… Křičela jsi,“ promluví pomalu, váhavě. Je na něm vidět, jak hledá ta správná slova. „Ale… Ne, nedržela tě. Tedy chci říct, že nic takového jsem neviděl. Pak… Jako by s tebou něco trhlo nahoru na ten oltáře a ty jsi… Ztichla. Vypadalo to jako bys sama strčila ruku do chřtánu té… Věci a druhou rukou jsi jí sama přirazila čelisti k sobě. Až pak se tomu pohnul krk a ozval se ten… Zvuk praskajících kostí a toho… Všeho. Spadla jsi z oltáře zpátky na zem a strašně jsi krvácela. Já… Pokusil jsem se to zastavit, ale té krve bylo… Tolik. A ty ses… Škubala jsi sebou a pak jsi přestala a… Byla jsi tak studená,“ ošije se. Ani jednou se po tobě během svého vyprávění nepodívá, jen hypnotizuje pohledem vlastní ruce, které pomalu otáčí ve vzduchu.

„Myslím, že jsi umřela, Elo,“ řekne po krátké odmlce. „Vykrvácela jsi tam,“ pokračuje dál a z jeho hlasu vyprchává veškerá barva.

„Musel jsem… Chtěla tu krev. Všechno, co šlo jsem jí… Musel dát,“ potřese hlavou. „Pak jsem tě vzal a odnesl ven. Chtěla i Eryn, ale už jsem neměl sílu, tak jsem vás ven obě. A když jsem ty dveře zavřel… Přestalo to. Ani nevím… Kolik hodin trvalo, než jsi se probudila, zase celá a… Živá,“ dokončí své vyprávění tím, co si už sama pamatuješ. To, jak jsi přišla k sobě a viděla ruku dorůstající ze stínů.

Loutky se zašmodrchanými provázky

Očima kloužu po obrázcích rozvěšených po kamenné zdi. Je jich spousta. Některé znám a na jiných se pohledem zastavím o něco déle. Ovšem nejdéle se má pozornost zastaví na jednom jediném, který utne mé rozhlížení se kolem. Jsem to… já? Zamračím se. Vlastně ani nevím, jak pořádně teď vypadám. V zrcadle jsem se viděla jen chvíli, než mne odvedla služebná za mistry, ale minimálně rysy tváře neomylně poznám. A ty vlasy? Ty dost možná podobné teď skutečně mám. Bezděčně si prohrábnu pár pramenů na týlu, než se ohlédnu na Isaiaha, který mi zastoupí cestu ke stolu s dalšími obrázky. Netlačím na něj, a tak raději zase o krok ustoupím. Z toho mála, co jsem tam viděla, to budou pravděpodobně výjevy z podzemního rudého sálu. Každý potřebujeme způsob, jakým to ze sebe dostaneme ven… A tak pokývnu hlavou raději k obrázku, který bych ještě den zpátky považovala za čirou fantazii. Já a ostříhané vlasy? To by se svět musel zbláznit.

„Kdy jsi to kreslil?“ Ukážu na portrét světlovlasé dívky. „Neříkej mi, že tohle byla čirá náhoda… Ty vlasy jsem si ostříhala pár hodin zpátky. Nikdo o tom nevěděl a i kdyby… nestihl by si to nakreslit, že ne? Kde jsi to viděl, Isaio?“ Zeptám se opatrně, ale stejně jako před tím to z něj nehodlám páčit. Ostatně já viděla dost divných věcí. Díky ženě ze stínů jsem byla v minulosti. Už by mě ani nepřekvapilo, kdyby někdo viděl záblesky věcí budoucích. Tedy ne tolik.

 A tak se raději zeptám na další věci, které mě tíží. Dost možná nás oba. To, co se v tom prokletém místě odehrálo. „Posadit?“ Překvapí mě jeho návrh. Zatím mi vcelku vyhovovalo, jak jsem mohla neklidně přecházet z místa na místo, ale… „Dobře.“ Povzdechnu si a dojdu pár kroky k posteli, abych se posadila na její samotný okraj. Rozhodně na ní nesedí nějak pohodlně usazená, ale spíše jako kdybych se chystala každou chvíli vyskočit. Ovšem… sedím.

„Takže Eryn tam chtěla jít a věděla kudy…“ Zopakuji tiše Isaiova slova. „Viditelně už tam byla…“ Dodám zamyšleně, než jen potřesu hlavou. Mohla už projít tou… iniciací? Pokud ji chtěli poslat pryč, bylo to možné. Kdo by se na takové místo ale chtěl vracet po něčem takovém? Hmm, no na tuhle otázku si časem budu muset najít odpověď sama. Co tam ale chtěla jít dělat Eryn… Asi věděla pouze Eryn. „Hmm, také mám pár výpadků paměti z toho večera, ale ne nijak dlouhé. Asi ne jako ty.“ Natočím krátce tvář k Isaiovi a vrátím se k jeho dřívějším slovům. To, jak se snažil stále vztahovat vinu na sebe. Hledat chyby v sobě.

„Nemusíš lidi nutit, když s nimi dovedeš schopně manipulovat. Nakonec si všichni myslí, že jednají svobodně, a přitom ty držíš jejich provázky. Jako loutkař. Podívej se na sebe? Jak si ochotně přijmul svůj díl viny a sypeš si teď popel na hlavu, ale kdyby ti nezasahovala do života, nikdy do toho sklepení nepůjdeš. Nikdy tam nebudeš mít důvod jít!“ Nenechám se uchlácholit něčím takovým a do hlasu mi prosákne vzdor. Vzdor, se kterým jsem si ostříhala vlasy. Vzdor, který… mě opět dostane akorát tak do problémů jako vždy, když se snažím vymezovat něčemu, do čeho mě někdo silou nutí. Sevřu na kolenou ruce v pěst a unaveně si povzdechnu. „Ale my na výběr nemáme… Jen nemá smysl se tím trápit. Stalo se.“ Potřesu hlavou a raději maličko změním téma, protože tohle se až nebezpečně otíralo o to, co mi před pár chvílemi řekli mistři. To, že nikdo z nás nemá na výběr.

„Nechytla? Ale já si pamatuji… Pamatuji si, jak mi zlámala ruku… Rozdrtila ji a pak ji… pozřela.“ Kousnu se do rtů, ale větu dokončím. Přeci jen to, co mi říká Isaiah nedává smysl?! „Ale… Ale kde se pak vzala všechna ta krev? A co ta moje ruka? Vždyť mi chyběl rukáv!“ Ukážu si na místo kolem loktu. „Bylo to přesně v tom místě, kde mi ji ukousla. Isaio?... Co přesně se stalo?“ Otočím se tentokrát s už vážným výrazem na zrzka a srdce mám až v krku. „Řekni mi to popravdě. Prosím. Teď už je to jen vyprávění. To nejhorší máme za sebou.“ Vybídnu ho s velkým sebezapřením, aby ve své odpovědi pokračoval.

Elzbieta

Osud Justyny a Kirila se náhle zdá o to tíživější. Děsivější. Utekli tomu nebo naopak rovnou propadli do spárů bohyně a stali se součástí její říše tvořené jen nekonečnou šerou pustinou a stíny, které jí bloudí. Ovšem z těchto myšlenek tě vytáhne Isaiahův hlas. Oni tu už nejsou, ovšem Isaiah ano a je to právě on, kdo si žádá veškerou tvoji pozornost svými nečekaně prudkými slovy, kterými přeruší veškeré tvoje snahy se mu omluvit za to čeho kvůli tobě byl svědkem. Omluvy i poděkování, o které nestojí, a tak jej odmítne.

„Já… Nevím, Elo. Bylo by… Jednoduché nad tím pokrčit rameny, říci, že jsem to nebyl já, že to byl ten šepot, že… Že jedna moje část zůstala tam dole a volala mě, ale… Já to nevím. Tyhle vzpomínky mám pořád zastřené a některé úplně chybí,“ potřese hlavou a s tou úzkostnou nejistotou, která z něj vyzařuje, přešlápne z nohy na nohu. „Ale… Nakonec, nikoho z nás by nedonutila k něčemu, čeho nejsme ve skutečnosti schopní,“ dodá o poznání tišeji a dlaněmi si přejede po pažích.

„Ano… Koho by to napadlo… Mně to napadlo, Elo. Myslíš, že jsem to dole procházel… Jen tak? Ne. Hledal jsem… Hledal jsem místo, o kterém se mi… Ne, zdálo se, já… Nevím, jen jsem si vzpomněl… Na něco,“ ošije se. Ani on viditelně není ve své kůži. Váš rozhovor na mnoha místech vázne, zadrhává se, jak oba marně hledáte slova, která ve skutečnosti nechcete vyslovit nahlas.

Vzápětí mlčky kývne hlavou, když zmíníš svůj rozhovor s Kostadinem a Baronkou. I jeho pohled sklouzne k tvé bílé ruce, živoucí připomínce toho, co se stalo. Nadechne se, ale… Neřekne nakonec nic. Místo toho raději poznamená, že vypadáš jako v učení na jeptišku. Je to slabý pokus o zlehčení dusné atmosféry v pokoji, ale… Je to aspoň nějaký pokus. Dobré znamení. Snad.

Při tvé odpovědi mu zacukají koutky, možná až trochu na sílu nebo pod vlivem napětí, které náhle zakolísá. „No… Byla bys pro ně tou opravdovou zkouškou víry,“ poznamená s krátkým uchechtnutím.

„Žádné omluvy,“ zopakuje po tobě, zatímco tě pozoruje, jak si prohlížíš kresby pověšené na stěně. Některé poznáváš, jiné jsou zcela jistě nové. Ostatně není zde moc zábavných způsobů, jak trávit volný čas. „Už ani nevím, asi jsem ho vyměnil,“ řekne ti na téma obrázku, který hledáš a nenacházíš. Ale za to si všimneš pár nových, na kterých jsi ty, včetně jednoho nečekaně pěkného portrétu. Jsi na něm zachycená z profilu a vypadáš… Zamyšleně. Zasněně? Isaiah nečekaně dobře zachytil ty lehce pozvednuté koutky v náznaku úsměvu a to, jak mhouříš oči, zatímco nastavuješ tvář slunci.

Co tě ovšem zarazí je to…

… že na tom obrázku máš krátké vlasy, sotva ti sahají k ramenům, stejně jako teď.

„Ano, kreslil,“ přizná ti Isaiah, ovšem jakmile ke stolu přejdeš blíže, abys lépe viděla, co tam je, zastoupí ti cestu. Přesto si všimneš, že tam má hned několika papírů seskládaných u sebe a spatříš na nich linie tmavého sloupoví i vysokého klenutého stropu. Na jednom z nich zahlédneš i kontury šedivé kostnaté ruky s dlouhými kloubnatými prsty zakončenými děsivými spáry…

„Možná… By ses měla posadit. Možná my oba…“ hlesne zrzek prve namísto odpovědi a naznačí ti, že se můžeš posadit na postel, pokud budeš chtít. Sám se také posadí, ovšem jen v případě, že i ty.

Dlouze se nadechne – a pak opět vydechne. Lehce nakrčí nos i čelo, zřejmě jak přemýšlí, váhá… Rozhoduje se. „Eryn… Eryn nás slyšela, když jsem tě… Tehdy žádal, abys mi pomohla. Tedy… Myslím, že už delší dobu věděla, že… Chodím tam dolů. Když vám skončil výcvik, přišla za mnou na ošetřovnu. Chtěla… Chtěla abych ji vzal s sebou. Nedala mi… Úplně na výběr. Nechtěl jsem, víš? Vůbec jsem nechtěl do toho kohokoliv zatahovat,“ povzdechne si a promne si kořen nosu. „Ale ona… Ona opakovala, že tam musí. A že… Asi zná cestu… Vlastně… Bez ní by mi to trvalo dost možná ještě celé týdny, než bych… To… Tam našel,“ krátce se zadrhne.

„Co se tam stalo… Mám jen útržky, pořád si to… Příliš nepamatuji. Jen to, jak běžím pryč, zakopl jsem… Praštil jsem se. Kostadin říká, že za to může otřes hlavy a šok. Že proto jsem zapomněl… Na to, že jsem tam Eryn nechal. Asi… Proto jsem se tam potřeboval vrátit, něco mi říkalo, že se tam… Musím vrátit. Že jsem tam něco nechal,“ povzdechne si. „A když jsem viděl tebe… Jako by mi to všechno… Já nevím, připadalo mi správné, že tam půjdeme spolu. A pak, když jsi málem spadla do té šachty… Vzpomněl jsem si. Eryn… Eryn tam šlápla a málem tam spadla. Stačila se zachytit kraje a já ji vytáhl a… Nechtěl jsem pokračovat dál, ale ona říkala, že už je to jen kousek a ať klidně jdu, že to už zvládne, ale nemohl jsem… Nemohl,“ pokračuje ve svém vyprávění dál, avšak po těchto slovech se zadrhne a opět zaváhá.

„Nejsem si jistý, že bych o tom měl mluvit, Elo,“ řekne ti vyhýbavě. „Ta… Ona tě vůbec nechytila… Když jsi doběhla k tomu oltáři, tak ses jí sama dotkla a pak jsi najednou začala… Strašně křičet…“ váhavě se po tobě podívá jako by si nebyl jistý, zda pokračovat dál či ne…

Kazandra

Čím déle hledíš do Tianových očích zkalených měsíční slepotou, tím více ti dochází, že tohle není náhoda. Nemohla být. Co se ti na něm líbí? Oči. Mysl se chvíli snaží popřít, co oči vidí, ale střet s realitou je neúprosně krutý. Tian zatím nepanikaří, ale z výrazu v jeho tváři je stále patrnější, že je něco špatně. A on to ví. Možná si to jen nechce připustit stejně jako v první ty.

„Trochu tma?“ zopakuje po tobě váhavě, zatímco si promne oči, které mhouří a mžourá kolem sebe ve snaze tu tmu prohlédnout. Přivyknout si na ni. Jenže se mu do nedaří. Jednou rukou nahmatá předloktí té tvé, kterou se dotýkáš jeho paže a naléhavě jej sevře. „Kaz…“ nadechne se, ale ty ho nepustíš ke slovu. Namísto toho se od něj odtáhneš s tou zvláštní prosbou. Oznámením. Nemáš ponětí, zda s tímhle dokáže Ras něco udělat, ovšem někdy nezbývá než zkrátka a jen doufat.

„Počkej… Pro Morozova… Co se děje? Kaz? Ne… Ne! Počkej, neodcházej, ne dokud…“ jeho ruka nahmátne jen prázdno, div se nepraští o rám postele. Tiše zasykne, ovšem nezdá se, že by bolest nějak více vnímal. Ne v tuto chvíli. „Kaz… Tady není tma, že?“ řekne z ničeho nic tak tiše, že to málem přeslechneš. Není to otázka, spíše oznámení, která ve skutečnosti není snad ani směřované právě k tobě. Ovšem neřekne to nahlas. To přiznání.

Já nevidím.

„Já… Než jsi mě vzbudila… Měl jsem divný sen,“ vydechne a prsty si vjede do vlasů. Jeho pohyby jsou tak… Nejisté. Opatrné. Jako by se ocitl uprostřed velkého neznámého prostoru a nebyl si jistý ničím – včetně sebe samého. „Nemohl jsem se pohnout, a pak se objevila… Ona. Věčný Stín. Řekla mi, že tyhle oči už nebudu potřebovat a… Pak se tam objevila… Vrána,“ poslední slovo takřka zašeptá, zatímco přivře oči a už je znovu neotevře. Neřekne, co se stalo dál, ale tvá představivost ti vykreslí v mysli i bez toho tu hrůznou scénu.

Ztěžka polkne a je na něm znát, jak se silou vší vůle snaží zůstat v klidu. Roztřeseně vydechne a ruce mu drobně cuknou, jak bojuje s nutkáním si znovu promnout tvář. Nepomůže to. Víte to oba. Na okamžik působí tak zvláštně zranitelně, dokonce i oproti tomu v jakém stavu jsi ho našla v pokoji zkraje večera.

„Kazandro…“ větu ovšem nedokončí, ať už chtěl říci cokoliv

Namísto toho se navzdory tvé prosbě se začne zvedat do sedu. Jde mu to pomalu, je nemotorný a zesláblý. Vidíš, jak zatíná svaly ve tváři a na krku, zatímco se mu na čele a spáncích objeví první krůpěje ledového potu. Musí ho to bolet, opravdu bolet, přesto mu to nezabrání v tom, aby zkrátka nezaťal čelisti k sobě a nepokusil se o to.

Staré a nové kousky

Celá místnost je potemnělá. Temnější, než jsem si ji kdy pamatovala. Skoro jako kdyby ji celou halil jeden velký stín. To ale není to, co mě v tuto chvíli trápí. Isaiah… Ano, měla bych se mu omluvit za to, co jsem mu tam dole provedla. Kdybych ho poslechla tak… Tak to dost možná skončilo stejně a nebo hůř. Mistři říkali, že se tomu nikdo nevyhne. Nikdo… neuteče. Utekli tomu Justyna s Kirilem nebo se i tak stali jedni ze stínů v té nekonečné pustině? Na chvíli mi myšlenky mezi slovy omluvy utečou někam jinam, zpátky do minulosti, a můj pohled se rozostří. To však trvá jen do momentu, než mě Isaiův důrazný hlas zase zakotví zpátky v přítomnosti.

Co se stalo? Co… Zlobí se? V první chvíli mne jeho nečekaně ostrá reakce zaskočí. Musím si v hlavě poskládat těch pár myšlenek, abych pochopila, nebo si to alespoň myslela. „Isaio… Já vím, že si to nebyl ty.“ Vložím se mu do řeči. „Nebylo to tak úplně z tvé hlavy, že?“ Pohlédnu na něj krátce. „Věděla jsem to. Už tehdy, když jsem se tě chytla na tom nádvoří… Viděla jsem to. Cítila…“ Zamračím se, když se snažím vybavit si ten neurčitý pocit. To šustění hadích těl, chlad podzemí. Všechno to, co k rudému podzemnímu sálu nakonec patřilo. A až teď zpětně mi dojde, že to bylo něco, co jsem před mistry opomněla zmínit. Ty podivné vize. Záblesky. Avšak.. stalo se to jen dvakrát v jednom dni. Možná to bylo jen dočasné. Raději proto opět zvednu pohled k Isaiovi přede mnou.

 „Chtěla jsem ti pomoci, ale udělala jsem špatné rozhodnutí. Sérii špatných rozhodnutí. Možná kdybych to tehdy řekla mistrům, dopadlo to líp… pro všechny. Věděli by co dělat. My ale naproti tomu… Nepovedlo se to. Vůbec se to nepovedlo.“ Přešlápnu nejistě z nohy na nohu. „Když si mi utekl, snažila jsem se tě najít, ale šlápla jsem na nějakou… past? Nevím, zhaslo to všechna světla a černá stěna mi zatarasila cestu ven. Chtěla jsem se tehdy už vrátit. Došlo mi, jak šílený plán to je, ale… Ale už bylo pozdě. A pak jsem uslyšela, jak mě voláš… Nebyl si však to nakonec ty, ale ona. Koho by to napadlo… Co bude tam dole.“ Zkřivím rty.

„Se všemi si ta věc hrála. Využila nás, aby nás dostala tam, kam potřebuje. Aby s námi mohla dělat… co chtěla.“ Zamumlám skoro až nesrozumitelně, než se dlouze nadechnu a naberu něco ze ztracené rozhodnosti. Rozhodně mé vyprávění nemá k s mými jinými přednesy pranic společného. Útržkovité věty. Pauzy. Hledání vhodných slov. Za tohle divadlo by nikdo nezaplatil.

„Ale ty za tohle nemůžeš. Rozumíš? Jak bys mohl? Mistři… Kostadin s Baronkou mi k tomu něco řekli. Pár chvil zpátky. Nebylo to něco, čemu bych se mohla vyhnout. Oni… věděli, že ta věc ode mě bude jednou něco chtít. Ačkoliv… Představa, že tohle byla teprve první splátka…“ Pohlédnu na bílou ruku a potlačím vlnu paniky, která do mě při té představě narazila. Kolik jich ještě bude? Jak dlouho to bude trvat, než mě pozře celou? Mám doufat raději ve vysoký počet nebo chtít co možná nejmenší číslo? Ani jedna z variant vlastně nebyla ta dobrá.

„Cože? Řeholní dům? Já… Jeptiška? Hah… Ne, to… To bych nikomu nemohla udělat. Zvlášť ne těm opravdovým jeptiškám.“ Chytím se jeho poznámky jako tonoucí hozeného lana a rychle zamrkám, aby se mi přestaly lesknout oči. Raději místo toho pár kroky přejdu k stěně s obrázky, která se rok od roku rozrůstá, obměňuje a kousky na ní se stále zdokonalují, stejně jako my se zlepšujeme v našich jiných dovednostech. Byla to úžasná dovednost. Umět takhle kreslit. Tím spíše jsem ji obdivovala já, co jsem měla kolikrát ještě teď problém s krasopisem a smířila jsem se s tím, že mé písmo nikdy nebude plné vzletných a elegantních kudrlin jako třeba to Kazandřino, natož abych kreslila portréty.

„Ale dobře… Už žádné omluvy. Na obou stranách, ano?“ Ohlédla jsem se krátce přes rameno na zrzka, než jsem začala zvědavě bloudit očima po dílech na zdi. „Je tu plno nových. A kde je ten s Wiolou? S tou vykloubenou rukou?“ Pokusím se najít jedno z děl, o kterém jsme dříve žertovali, k Isaiově a vlastně i Wiolině značné nelibosti. „Byl to sice starší kousek, ale Wiole to tam slušelo… Až na tu ruku.“ Lehce smutně se pousměji. Najednou se to zdálo opravdu dávno…

„Hmm, kreslil si?“ Nahlédnu trochu ke stolu, ale pokud se Isaiah zatváří zamítavě, nebudu se snažit nahlížet do jeho rozdělané práce. Ať už nahlédnu na jeho poslední výtvory a nebo ne, nakonec se otočím opět tváří k němu. Šmouhu na jeho líci nekomentuji. To je teď asi jeho nejmenší problém.

„Isaio… Mohla bych se zeptat? Nemusíš na to odpovídat, pokud ti to bude nepříjemné. Pochopím to. Opravdu… Jen… Co se přesně stalo v tom sále? Jak se tam dostala Eryn? Proč ses tam vůbec chtěl vracet a co… Co se pak stalo po tom, co mě ta věc chytila?“ Složím ruce na břiše a nervózně si promnu prsty. Pohledem propaluji zem a nevědomky se sem tam kousnu do rtu. „Pamatuji si… Ehm, pamatuji si, jak mě chytla… Zvedla a pak si nacpala mou ruku do úst a… Ukousla ji. Jen tak… Pak z ní proudily provazce stínů, než… Hmm, no počítám, že jsem pak asi ztratila vědomí.“ Vydoluji ze sebe dost odlehčenou verzi oproštěnou od bolesti, zvuku drcených kostí a především toho, co následovalo. Toho, kdy jsem byla jen pouhopouhým malým stínem.        

Elzbieta

Vejdeš dovnitř pokoje, kde navzdory všem těm rozsvíceným lampám a hořícím svícím vládne nezvykle husté šero. Jako by veškeré světlo něco tlumilo, zvláštní průsvitná clona rozprostírající se místností podobna průsvitnému závěsu. Jinak to zde vypadá stále stejně. Isaiah zde rozhodně nemá uklizeno, i oproti tobě vždy míval v pokoji nepořádek. Oblečení poházené všude možně, do toho se vždy všude válely papíry pokreslené uhlem.

Už od vašich dětských let Isaiah rád maloval a s postupem let se z jeho neumělých kresbiček stávaly čím dál propracovanější náčrtky. Rozhodně měl talent. Nejraději maloval budovy, detaily jednotlivých zákoutí – měl na to opravdu oko. Ani s portréty na tom nebyl špatně, už jsi od něj viděla i mnoho opravdu povedených a vtipných karikatur mistrů, které ovšem od jisté chvíle raději pálil nebo rozmazával namísto toho, aby si je schovával nebo je rozdával. I ty jsi od něj měla ve svých věcech pár schovaných obrázků malovaných černým a červeno-hnědým uhlem. Bylo jen věčnou škodou, že neměl k dispozici na svá díla opravdové barvy.

I nyní visí na zdech bezpočet malůvek, zejména pak sídla a okolí, ovšem dají se mezi nimi najít i pokusy o skicování postav, zejména pak v pohybu a se zbraněmi. Někde bys našla i sebe, Wiolu nebo Eryn společně s dalšími učedníky. Dokonce i Kaz sedící na střeše u komína společně s šesticí černých vran.

Všimneš si i hromady papírů na jeho stole. Leží tam i vytažené úhly a… Stačí jediný pohled na jeho ruce, aby sis potvrdila, že prsty na pravé ruce má špinavé od uhlu stejně jako malíkovou stranu dlaně levé ruky.

Promluvíš. Isaiah tě nechává mluvit a přes veškeré snahy jeho pohled každou chvíli sklouzne po tvých ostříhaných vlasech a bílé ruce. „Nevypadáš jako někdo, kdo je v pořádku,“ pronese tichým hlasem, do kterého prosakuje ta zvláštní směsice nedůvěry a opatrnosti. Snad jako by si to sám uvědomil, lehce sebou trhne a pravou ruku zastaví uprostřed pohybu, aby ji vzápětí svěsil zpátky podél boku. Na kratičkou chvíli s výdechem přivře oči a na rtech se mu vykreslí náznak unaveného úsměvu, který propůjčí jeho tváři ještě více ztrhaný výraz.

„Elo… Neomlouvej se. Proboha… Hlavně se neomlouvej,“ potřese hlavou a vloží do těch slov nečekaný důraz. „Nechci… Aby ses mi omlouvala. Tak už to nedělej,“ snad se i lehce zamračí, možná aby tě odradil od toho, abys pokračovala. „A ani neděkuj. Za co? Nevíš, co jsem… Nevíš,“ nejistě se ošije a nedopoví to.

„… Ah, ano. V pořádku. Jako jsi teď v pořádku ty. Já. Každý, kdo tam byl,“ dodá poněkud zahořkle a opět si prsty prohrábne vlasy. Jak ovšem bříšky zavadí o tvář, zůstane mu na ní tmavá šmouha táhnoucí se přes líc.

Po tvých posledních slovech zavládne… Ticho. Nepříjemné dlouhé ticho. Isaiah opět očima zabloudí k tvým vlasům a… Skoro jako by se v něm něco zlomilo… Zakroutí hlavou. „Ne, to nejsi. Vypadáš jako jedna z těch holek z řeholního domu. Těch, co se učí na jeptišky,“ pokusí se přeci jen tu tíživou dusnou atmosféru mezi vámi dvěma nějak… Odlehčit. Svým… Způsobem.

Víš, že Isaiah v jednom z těch „řeholních domů“ žil, dokud si ho tam nenašla Hledačka a nedovedla ho. Ne snad, že by byl sirotek, ale jeho rodiče měli dost dětí na to, aby svého pátého syna – na kterého stejně nečekalo žádné dědictví ani majetek, který by ho mohl zajistit a musel by žebrat u svých sourozenců – dali do církevního učení.

Kazandra

Navzdory vědomí pošetilosti toho, co se chystáš udělat – protlačíš přes rty ta prostá tři slova znamenající jediné. Souhlas. Mohla jsi snad něco takového vůbec odmítnout? Ne, pokud chceš něco změnit. Zajistit bezpečí nejen sobě, ale i ostatním. Ať už jsou ovšem důvody toho souhlasu sobecké nebo ne, nakonec na tom nezáleží. Odpovědí ti je už jen ticho přerušené zasyčením jedné z lamp, jejíž plamínek bez varování zhasne. V tu samou chvíli se během mžiku z pokoje vytratí poslední zbytky přítomnosti Věčné. Stačí jediné mrknu oka a je pryč – jako by tu nikdy nebyla.

Ruce se ti ještě trochu chvějí a pociťuješ slabý třas, který se jen pomalu vytrácí z napjatých svalů, ovšem i přesto se zvládneš zachytit za kraj postele a vytáhnout se na nohy. Hlava se ti netočí, stejně tak se ti nezatmívá před očima. Jako by tvé tělo bylo zkrátka… Zase jen tvé.

Tian nic z toho nezaznamená, stále spí a pravidelně oddechuje, aniž by měl potuchy o tom, co se právě odehrálo jen kousek od něj. Snad ti připadá na dotek stále tak děsivě studený, ale do tváří se mu přeci jen už vrátil trochu zdravější odstín, stejně tak bys v ní marně hledala stopy po nějakém napětí či bolesti. Zkrátka jen… Spí.

Nic ti tak nebrání vstát a pohnout se, pomalu vykročit z pokoje pryč pro čerstvou vodu. Mistr Morozov to řekl jasně, Krisztián by toho měl hodně vypít. Snad kvůli ztrátě krve či lékům, které mu Ras podal, každopádně by bylo moudré se tím pokynem řídit. Proklouzneš tak na chodbu, kterou pokračuješ směrem ke schodům do spodního patra. Dunění znějící zvenčí se ti zdá už mnohem tišší, vzdálenější, stejně tak zavřenými okenicemi zuřivě nelomcuje silný vítr. Bouřka se vzdaluje, zatímco večer se zcela jistě dle stavu svící přehoupl přes půlnoc.

To, co ti připadalo jako pár minut mimo – muselo být dle všeho pár hodin.

Nepotkáš žádného z mistrů ani služebných, nic ti nebrání vejít do kuchyně a vzít si tam džbán s vodou, stejně tak se s ním vrátit do patra. Služebnictvo touhle dobou už dávno spí… A mistři dle všeho dnes budou mít svých starostí dost. Těžko říci, zda během doby, co jsi byla mimo, se podařilo najít jak Eryn, tak Elu, jestli Kostadin přišel na to, že ani Isaiah není ve svém pokoji – o dvojčatech ani nemluvě. Nicméně… Vzhledem k tomu, kolik asi uteklo času a Kostadin stále nepřišel Krisztiána zkontrolovat… Snadno se můžeš domyslet, že ta nešťastný situace se sama asi jen tak nevyřešila.

V pokoji to vypadá stejně jako když jsi ho před krátkým časem opouštěla. Tian leží otočený na druhém boku k tobě zády a spí, všimneš si ovšem, že je něco jinak. Rychleji dýchá a v prstech pravé ruky mu cuká jako by se snažil něco chytit. Výraz v jeho tváři náhle… Nepůsobí zdaleka tak pokojně jako když jsi od něj odcházela.

Rozhodneš se ho tak probudit.

K tvé vlastní úlevě to není těžké, Tian na tebe reaguje takřka okamžitě. Snad jen sebou lehce trhne, ovšem záhy dlouze vydechne a takřka okamžitě se uvolní. „Uhm… Asi jsem… Usnul,“ vydechne, když se s tvojí pomocí opatrně přetočí na záda. Pootevře oči… A vzápětí zamrká. Opatrně pohne rukou a promne si je prsty. A pak ještě jednou. Zmateně pohne hlavou ze strany na stranu. Svaly ve tváři mu tuhnou, jak…

„… Kaz? Mohla bys prosím… Rozsvítit nějaké… Světlo? Nic… Je tu tma,“ požádá tě tím zvláštně napjatým hlasem.

Ty ovšem moc dobře víš, že žádné světlo mu nepomůže, zatímco hledíš do jeho mléčně zakalených očí, ze kterých jako by vyprchala veškerá barva… Vypadá to tak… Neskutečně. Tmavou, takřka černou barvu duhovek nahradil šedivý kal přelévající se podél okrajů duhovek a po zornicích bys pátrala jen marně. Zmizely.

Ztratili se ve víru měsíční slepoty, která se nyní zrcadlí v Tianových očích.

Jiskry ve tmě

Nakonec za sebou nechám ten zvláštní sál s ještě zvláštněji chovající se dvojicí mistrů. Netuším, jestli skutečně stačilo to, co se mi stalo tam dole ve sklepeních k tomu, aby mě začali zčistajasna brát jinak. Více rovnocenně. Ale ať už to bylo tak, nebo to byla jen další ze zkoušek, snažila jsem se na to příliš nemyslet. Byly by to jen zbytečné dohady a na takové jsem neměla kapacitu a ani sílu. Nechala jsem to tedy být. To, že mi Baronka ochotně ostříhala zubaté vlasy, to, že mě teď vedla služebná do nového pokoje, o který stačilo pouze požádat. To, že už nic nebude jako dřív.

Projdu otevřenými dveřmi do nového pokoje a tiše se rozhlížím. Místo působí rozhodně větší, než na jaký jsem byla zvyklá. Dokonce to není tak úplně jeden pokoj, ale rovnou dva! Projdu pár kroky přes ten první, zatímco se rozhlížím ze strany na stranu. Je to tu prostorné a… prázdné. Prázdnější než můj pokoj a snad i díky tomu podstatně uklizenější. Jen na chvíli si sednu na prostornou postel, který je dvakrát tak velká než ta, na kterou jsem byla zvyklá. Prsty přejedou po čisté povlečení, které je ještě studené, stejně jako všechno kolem. Teplo z ohně se vše teprve snaží rozehřát, ale bude to jistě trvat. Jak dlouho byl tenhle pokoj prázdný? Týdny, měsíce, roky? A kdo v něm byl ubytovaný přede mnou? Přepadnou mne zčistajasna zvláštní úvahy.

Nezůstanu ale sedět příliš dlouho. Opět se ozvou mé kroky, jak přejdu k ohništi, abych do něj přihodila pár polínek. Jen ať se to tu pěkně vyhřeje. Ta horká záře je příjemnou změnou oproti studené tmě.

Oheň zapraská a vyletí z něj několik jisker, které se rozletí do tmy pokoje, podobně jako jiskry z ohnivé vatry stoupající k nočnímu nebi. Beze slova to celé sleduji, zatímco natáhnu ruce, abych si pro sebe ukradla něco z toho plápolajícího tepla. Je to… příjemné. To praskání, hypnoticky tančící plameny. Až se na pár chvil u ohně zapomenu, než si uvědomím, že dnes musím udělat ještě jednu věc. Tedy… nemusím, ale chci. Kostadin sice říkal, že to může počkat, ale Isaiah je kamarád. Nechci jej nechávat v nejistotě, ačkoliv… Nevím, jestli jsem někdo, kdo mu dá odpovědi na jeho otázky. Spíše ne. Ale zkusit s ním promluvit můžu. Kvůli němu. Kvůli tomu všemu.

Nechám tedy pokoj pokojem a vydám se ze severního křídla zpátky do míst, která znám. Cesta je to… zvláštní. Stejně jako celý dnešní den. Naštěstí na nikoho z ostatních nenarazím, než se dostanu ke známým dveřím. Zaklepu… A pak ještě jednou. Už už si začínám říkat, že tu třeba není, ale pak se dveře pohnou. V první chvíli strnu a napřímím se v zádech, než… Zahlédnu siluetu Isaiova obličeje. V šeru, které tu panuje, je těžké vyčíst z jeho tváře přesné emoce, ale i tak zaznamenám to trhnutí, zaváhání, které následuje hned poté, co uvidí, kdo jej přišel navštívit.

Vděčně kývnu, když mě pustí dovnitř, ale ještě nic neříkám. Chci být pryč z příliš exponované chodby co nejdříve, a tak bez zbytečného otálení vstoupím k Isaiovi do pokoje. Nejsem zde poprvé. To ani zdaleka ne. Ovšem dnes poprvé je tu ve vzduchu tíživá a dusivá atmosféra. Nepřirozené šero, které se stahuje kolem toho, komu pokoj patří.

„Můžu dál..?“ Zeptám se tiše. Ovšem vzhledem k tomu, že otázka zazní až poté, co se dostanu do relativního bezpečí jeho pokoje, je poněkud bezpředmětná. „Isaio… Co?“ Zarazí mě ta zvláštní dvojice slov na uvítání. „Ne, to ne… Tedy ne tak docela.“ Opravím se záhy a jen nakrčím obočí do starostlivého výrazu. To jak chudák vypadá. Zcela jistě nespal. Na rozdíl ode mě, která jsem mohla alespoň na chvíli zapomenout díky Kostadinovu uklidňujícímu sirupu, on byl dost možná celou dobu vzhůru. A… sám?

„Chtěla jsem jít za tebou, až se věci trochu uklidní a… ehm, přeberu si to v hlavě. To… všechno.“ Provinile sklopím pohled k zemi a promnu si bílou ruku. „Nechtěla jsem ostatní zatěžovat. Ale… ale chci, abys věděl, že jsem… v pořádku.“ Stojí mě jistou vůli pronést ta slova natolik klidně, aby to působilo celé věrohodně. Na druhou stranu, kdo jiný by toho měl být schopen, když ne já.

„Kostadin říkal, že ta ruka časem zase ztmavne a bude… jako dřív. Takže to jsou… hmm dobré zprávy?“ Přinutím se alespoň mlhavě pousmát.

„Spíš, co ty Isaio?“ Zvednu tázavý pohled opět k zrzkovi.

„Chtěla jsem se ti omluvit.“ Udělám krok k němu, abych mu lépe viděla do té jinak stíny zastřené tváře. „Za to tam dole. Za ten meč… Za to sražení k zemi… A vlastně za to všechno, co… následovalo.“ Soukám ze sebe horko těžko ta slova, která s sebou přináší i všechny ty vzpomínky. Srdce mi poplašeně buší, ale snažím se tvářit alespoň v rámci možností klidně. Jen pohled už na Isaiovi neudržím a hledím zase na zem. Raději.

„Nevěděla jsem, co jiného dělat, když…“ Dotknu se prsty spánku v náznaku toho, co nás tam vlastně všechny dostalo. „Ale hmm, měla bych ti poděkovat. Že jsi mě odtáhl ven… Nás obě. Eryn prý bude také brzy v pořádku.“ Vzpomenu si na Kostadinova slova, ale raději nedodávám ty zbylé detaily. To, že je spánek teď pro ni tou lepší variantou.

„Tak… děkuji. A omlouvám se… Ehh, promiň, zní to zvláštně. Hodně zvláštně. Nejsem dnes úplně… ve formě.“ Ušklíbnu se hořce a zajedu nervózně prsty do vlasů, abych se v půlce navyklého pohybu zarazila, když všechny prameny během chvíle proklouznou zase ven, a tak po chvilkovém zamrznutí ruku svěsím zpátky k tělu.