Andor.cz - Dračí doupě online

Jedno dlouhé, dvě krátká

„Skandální…“ Zopakuji po Baronce slovo, které jsem tu za roky skoro nikdy nepoužila. „To nevadí.“ Potřesu tou zvláštně lehkou, ostříhanou hlavou jako kdyby to snad mělo být něco, co by mě za jiných okolnostní mělo trápit. Jisté kruhy… Vzhledem k tomu, kde jsem se většinu života pohybovala, mne nějaké kruhy tam venku příliš netrápily. Ostatně mezi lidi, kteří by vůbec kdy použili ve své mluvě slovo skandální, mne stejně nikdo nebral. Na to zde byli jiní, vhodnější adepti. Nakonec tedy žádná škoda.

I když mi nevyjde můj poněkud přímočarý, a ne zrovna do detailu promyšlený plán na odjezd z panství, alespoň je mi umožněno zůstat prozatím někde jinde. Někde, kde bude více klid. „Děkuji… Hmm, Izák?... Šafář?“ Už ani nepočítám po kolikáté se dozvím něco nového, co mne překvapí. Že Izák věděl, jak efektivně pracovat se sekerou a dalším více či méně ostrým náčiním jsem věděla, ale nikdy by mě nenapadlo, že by snad uměl držet zbraň. Natož, že by mi snad měl asistovat při tréninku jako cvičný oponent. Dost možná cvičil i s mistry? Jak ale…? Zase o něco více vykulím překvapeně oči, ale nevysypu ze sebe hromadu otázek. Prostě se musím smířit s tím, že některé věci jsou jinak, než jsem si myslela a kdybych se měla ptát na každou do detailu, strávím tu s mistry klidně celou noc až do rána. A to by bylo především pro Kostadina, který působí stále poněkud unaveně a zároveň nepřítomně, dost kruté.

„S Isaiou? Není na tom dobře?“ Nejistě vzhlédnu k Baronce s Rasem. Myslela jsem… Myslela jsem, že se z toho nějak dostal po tom všem, co jsme mohli odejít. Ovšem nebyla jsem viditelně jediná, koho ten večer silně zasáhl.

„A Eryn? Nevím, jak a proč se tam dostala ale…. Je v pořádku?“ Zeptám se ještě naposledy, než nechám nesourodé ruce sklouznout podél boků a pomalu se vytáhnu na nohy. „Dobře, promluvím s ním. Zkusím ho… uklidnit?“ To slovo mi nejde zrovna přes rty. Přeci jen sama jsem se v tom topila až po uši, ale pokud na tom byl zle? Prostě to budu muset skousnout a vydržet. Nepřidělávat mu zbytečné starosti… Uteče mi krátký povzdech, než naberu něco na ztracené rozhodnosti.

„Zajdu za ním.“ Šeptnu.

„Ne, nemám.“ Zavrtím hlavou na Barončino vyzvání k možným dalším otázkám. Tedy byla by jich spousta, ale teď už by se mi zcela jistě rozskočila hlava, takže to raději nechám na vhodnější, a především klidnější dny.

„Tak… dobrou noc.“ Lehce se ukloním mistrům, jak je od nás očekáváno, než si uvědomím, že nevím, zda i tento zvyk pořád platí, ale než abych se na to vyptávala, raději couvnu krokem ke dveřím, abych z nich ve viditelných rozpacích spěšně vyklouzla ven.

Dveře za sebou zavřu rychle, ale na poslední chvíli zvolním natolik, abych jimi nepraštila a tak se nakonec ozve pouze tiché cvaknutí kliky.

Co tohle bylo?! Prohrábnu si prsty vlasy, které jsou jen další z mnoha věcí, jenž jsou dnes zcela obráceně. Nestojím tu ale příliš dlouho. Tak trochu se obávám, aby se mistrům něco nerozleželo v hlavě a nezavolali si mě na další kolo otázek a odpovědí. Bude lepší o tom přemýšlet ve více bezpečné vzdálenosti. A tak vykročím potemnělou chodbou dál. Dál od toho podivného sálu a … Kudy vlastně? Nakonec se nechám raději doprovodit služebnou, jenž mě dovedla i sem. Pro pořádek a možná i pro jistotu, že nevkročím někam, kam bych neměla. Alespoň pár dní.

๑ ๑ ๑

„Tady to už zvládnu. Děkuji.“ Kývnu na ni, když se dostaneme do pro mě známých částí sídla. Ke svému pokoji odtud zvládnu dojít bez větších problémů. Ale… Ale ještě před tím musím zařídit něco dalšího.

*Ťuk… ťuk, ťuk*

Ozve se zaklepání na dveře, které však nepatří mému pokoji, než opět spustím ruku. Jedno dlouhé a dvě krátká. Musí vědět, kdo za nimi je. Venku už je tma a netuším, jestli není na večeři, ale doufám… Myslím si, že by ho tam mistři po posledních událostech neposlali. Spíše ji dostal na pokoj podobně jako já. I tak… Snad nespí. Nervózně se ohlédnu po chodbě, aby mě tu někdo nepřistihl a … zase zaklepu. Tentokrát o něco naléhavěji.

Jedno dlouhé a dvě krátká…   

Elzbieta

Baronka nechá tvoji tichou poznámku viset ve vzduchu a nereaguje na ni, namísto toho se soustředí na střihání tvých vlasů, které jí jde nečekaně svižně a od ruky. Nicméně… Do jara je ještě daleko. Měsíc i více, přeci jen poslední dny hustě sněžilo a venku byla zima až z toho praští. Nicméně… Nyní skutečně není vhodná doba pro cestování, i den cesty do Cziernowody, která byla nejblíže, by se mohl řádně protáhnout a noc v lesích by byla snad všechno jen ne příjemná – pro tebe i koně.

„Až se vrátí mistr Rallik, ještě to probereme, ano? Něco vymyslíme,“ přislíbí ti rusovlasá žena ještě před tím, než od tebe odstoupí na znamení hotové práce. Tedy, ještě si tě řádně prohlédne a dvakrát se k tobě vrátí, aby pročísla pramen hřebenem a zbavila ten střih posledních nedokonalostí, nicméně… „Hm, lepší. Mnohem lepší. V jistých kruzích by to sice bylo považováno za skandální střih, ale nakonec… To takhle asi bude i praktičtější než dlouhé vlasy,“ zhodnotí svoje úsilí a krátce mávne rukou na znamení, že není za co děkovat. „Dej tomu pár dní, pak už ti to ani nepřijde,“ dodá.

Namísto povolenky umožňující okamžitě opustit sídlo se ti dostává aspoň nějakého… Kompromisu v podobě volného pokoje. Není to sice to, co jsi chtěla a potřebovala, ale… Možná je to lepší než nic.

„Dobře, tedy na pár dní. A nevidím důvod, proč bys šermířský sál využít nemohla. Zařídím, aby tě tam nikdo nerušil, pokud nebudeš chtít jinak,“ pokračuje dál. Některé věci je snadné zařídit, když je vůle a ochota. Té má nyní Baronka dle všeho na rozdávání. I když nějaký strop to má, jak už jsi sama pochopila. „Pokud by sis potřebovala s někým zacvičit, stačí požádat. Izák se protáhne jistě rád,“ dodá jakoby mimochodem. I tohle je pro tebe novinka, že váš správce očividně umí s mečem. A pravděpodobně dost obstojně, když ti ho Baronka nabízí.

Při tvé poslední otázce se Baronka podívá po Kostadinovi, který jen lehce zavrtí hlavou. „Prozatím to je vše. Snad jen… Měla by sis promluvit s Isaiou. Z toho, co viděl a co se mu stalo, se bude pár dní vzpamatovávat,“ dodá opatrně. Jsou to nakonec tvá tichá slova díků, která ho přimějí se sklesle pousmát.

„Také děkujeme, Elzbieto. Že sis nás navzdory tomu všemu vyslechla,“ dodá Baronka, která odloží nůžky i hřeben na stůl, ačkoliv to zatím nepůsobí, že by se chystala se posadit zpátky ke stolu. „Pokud nemáš žádné další otázky, můžeš jít. Zařídím ti ten nový pokoj, jen bude chvíli trvat, než ho služebná přichystá. Někdo pro tebe zajde, aby tě tam zavedl. Pokud bys ještě něco potřebovala, můžeš předat své požadavky služebnictvu,“ dodá. Pokud je to z tvé strany vše…

Jsi volná. Svým omezeným způsobem.

Ironie osudu

Opravdu netuším, co se změnilo. Jistě, pro mě se tou nocí tam dole v podzemí změnila spousta věcí, ale že by mistři zčistajasna jen tak otočili ve svém přístupu ke mně? Byly to výčitky svědomí? Nemyslím si. Vzhledem k tomu, co se zde dělo, jsem od ani jednoho z nich nečekala a vlastně ani nestála o lítost. Přesto… Najednou jako kdybych se nebavila s mistry, ale někým, do mě poslouchal? Přemýšlel nad tím, co řeknu? Možná to bylo jen Baronkou, se kterou jsem neměla moc možností se více setkat. Třeba byla taková i jindy. Od Kaz ani Tiana jsem se o ní prakticky nic nedozvěděla, takže… Celé tohle setkání ve mně zanechalo spoustu otázek. Nemohla jsem však říct, že mi tento přístup nebyl milejší, než schytat nějaký tvrdý trest za to, co jsme s Isaiahem provedli.

„Dobře.“ Souhlasím po chvíli trochu zaraženě, když Baronka jakoby nic souhlasí. Přesto je těžké necítit se v její společnosti jako na jehlách. I když se ke mně chová jako rovný k rovnému, tak je to celé… zvláštní? Špatně? Nikdy to tak nebylo. A tak vnímám stále jisté napětí, které se usazuje ve svalech a čeká… čeká, že se situace otočí o sto osmdesát stupňů a vše se vrátí do starých kolejí.

Kostadin… Kmitnu pohledem k mistrovi, jenž vypadá, že je najednou myšlenkami někde plně jinde. Mohla za to zmínka o mé matce nebo to zvláštní slovo? Albedo… Nikdy jsem nic takového neslyšela. Tedy až do včerejší noci. Přesto i ta pouhá myšlenka má zvláštní rezonanci?

Příkaz, který od Baronky zazní je už něco, co je mi bližší. Poposednu si na židli tak, aby měla k mým vlasům přístup ze všech stran a udělám, jak káže. Narovnám se a počkám, až se opět ozve to již známé kovové cvak kousek od mého ucha. Baronka mě obchází a sem tam střihne nůžkami. Nehýbu se, jen oči někdy zvědavě zabloudí k rusovlasé ženě, která působí elegantně i u obyčejného stříhání vlasů.  

A tak, když už hrajeme tuhle hru na staré dobré přátele, osmělím se dovolím si přát do té doby něco zcela nemyslitelného. Cestu pryč. Jen na pár dní. Možnost se nadechnout… S očekáváním vzhlédnu k Baronce, abych se vzápětí zase rychle opravila a narovnala hlavu, jak je třeba. Čekám na její slova, která… jsou zamítavá. Dle očekávání.

„… Ehm, neřekla bych, že jsem si tenhle čas vybrala zrovna já.“ Neodpustím si tichou poznámku, ale více už to nekomentuji. Nehádám se. Tak trochu jsem to čekala.  Až sníh povolí… To zní pomalu jako jaro, ale já tu nevydržím čekat do jara! Přesto si jen dlouze povzdechnu a rezignovaně svěsím ramena, než pokývám chápavě hlavou. V něčem má pravdu, v tuhle dobu bych s koněm nikde pořádně neprojela, a navíc byla ta protivná zima. Opravdu tohle nebylo mé období a dobře jsem věděla, proč ho nesnáším.

„Tak… potom.“ Hlesnu, než si zajedu prsty do už ostříhaných vlasů, zatímco si Baronka prohlíží výsledky své práce. Prameny proklouznou krátce mezi prsty a najednou mám ruku zase prázdnou. Je to takový nezvyk! Smetu si z ramen pár zbytků světlých vlasů, jenž dopadnou k těm na zemi. Zdá se jich tolik, ale po těch tlustých copech, které jsem ustřihla na pokoji, je tohle skutečně nic.

„Děkuji… Budu si na to muset zvyknout.“ Doplním těch pár slov hořkým úšklebkem. Stále to jsou jen vlasy… Přesto jsem netušila, proč to vadilo zrovna jí?

„Volný pokoj?“ Polknu a semknu nejistě rty. Nechci být sama, ale představa, že se vrátím mezi ostatní, kteří na mě budou hledět jako kdyby viděli ducha a dožadovat se odpovědí? Ne, to bych teď skutečně nezvládla. Všechny ty zvědavé a zdánlivě kradmé pohledy. Jistojistě soukromé otázky, co zůstanou jen mezi námi. Heh, v tomhle jsem se už poučila.

„Možná ano… To bych byla raději.“ Promnu si nervózně dvoubarevné ruce. „Jen na pár dní… Než se ta ruka vrátí do normálu.“ Kostadin říkal, že se to zlepší, tak snad. „Vyvolávala by… nepříjemné otázky. A… mohla bych během té doby využít malý šermířský sál? Příležitostně.“ Zeptám se rovnou. Představa, že sedím sama v prázdném pokoji celé dny, zatímco sleduji, zda mi ruka tmavne, se mi vůbec nelíbila a stejně tak mi bylo jasné, že se tréninků s ostatními po tu dobu nebudu účastnit.

Potřebovala jsem ale něco, co zabaví mysl a unaví tělo. Knihy by mi v tomto nepomohly, ale možnost se umořit při tréninku je něco jiného. Heh, docela ironie osudu, že něco takového nakonec budu vyhledávat dobrovolně.

„Ehm, potřebujete ode mě vědět ještě něco?“ Zeptám se váhavě a kmitnu mezi mistry tázavým pohledem. „Jinak… děkuji.“ Pronesu vděčně i když o něco tišeji. Je to jeden z mála momentů zde, kde takováto slova vůči mistrům myslím upřímně, a ne pouze z vynucené slušnosti.

Kazandra

Při pohledu do těch tmavorudých očí si vybaví záblesky věcí, které se nikdy nemohly stát. Pamatovala by sis to přeci, nemohla bys zapomenout něco takového. Strýc, Baronka… Ten muž, Longin. Dosud ti to jméno i tvář byly naprosto neznámé, přesto se ti náhle v hlavě rojí útržky vzpomínek, matné a vzdálené, přesto… Jsou tam. Někde. A teď se derou na povrch, aby se vzápětí propadly zpátky stínů, kam na ně nedosáhneš.

Pokusíš se pohnout, a k tvému vlastnímu překvapení tě ruka poslechne. Opožděně, s jemnou motorikou máš problémy, ale ze svalů se ti již zvolna vytrácí ta toporná ztuhlost.

Oproti tomu, jak se zdá, tak Tian hluboce spí. Pokojně oddechuje, aniž by měl byť ponětí, co se děje jen kousek od něj. Kdo ví, jestli by ho to překvapilo, zda se i on už setkal s tou bytostí. Nikdy se o tom nezmínil, dokonce ani v náznacích.

Stvoření stínů si ovšem žádá tvoji pozornost a navazuje tam, kde váš rozhovor dole v podzemí skončil. Dole. V podzemí. Náhle ti to vyskočí v mysli jako samozřejmost. Dlouhá chodba Kostadinova křídla a otevřené dveře na jejím konci. Hluboké nekonečné schodiště na konci labyrintu, kudy se schází… Dolů… K ní… „Drž se mě pevně, Kazi, ano? Možná… Raději tě vezmu… Dobře, tak ne, půjdeš sama,“ starostlivý hlas strýce.

Ta otázka je jednoduchá – na rozdíl od odpovědi. Ačkoliv… Opravdu je nad čím váhat? Ať chce cokoliv… Tebe to zachrání. Vás všechny. Volch už na vás nedosáhne, nebudou žádné další soukromé lekce. Žádné další tresty, kterými by kohokoliv z vás mrzačil…

„Ale ty ji zaplatíš, malá vráno, ty… ji… zaplatíš…“ ozve se šepot v tvé hlavě a ty rudé oči se ti začnou vzdalovat, jak se od tebe žena odtáhne a pomalu se postaví. Všechny stíny v místnosti se k ní natahují, stávají se její součástí. A ona jejich.

„Přijmi nebo nech být.“

„Promluv nebo mlč navěky.“

„Vyber si.“

Doléhá k tobě její hlas ze všech stran, zatímco se postava stojící přede dveřmi pomalu vytrácí. Čas ti utíká, měřen mihotavým světlem svíčky namísto zrnek písku, přesto máš pocit jako bys najednou namísto Tianova oddechování slyšela ten tichý zvuk sypajícího se písku. Nemáš prostor pro rozmýšlení, doba pro rozhodnutí se ukrátila tak akorát na vyřčení toho jediného slova, které určí, co se dít bude… Nebo co se nikdy nestane.

Maličká vráno…

… a pak se ponořím do tmy…

Elzbieta

„Ano, říkal nám o tom,“ Baronka krátce kývne hlavou, ačkoliv to dále nerozvádí. Namísto toho si tiše povzdechne a na jejích rtech se objeví krátký úšklebek stejně jako tobě, zatímco se natáhne pro další hlt vína. Upíjí jen pomalu mezi řečí, spíše na chuť než cokoliv jiného. „Ráda nám ukazuje věci, které bolí. Tajemství a zapomenuté vzpomínky,“ poznamená. „Bloumá předivem času a hledá uzlíky,“ řekne vzápětí tu zvláštní větu, a když zachytí tvůj pohled, přeci jen se lehce pousměje – jakkoliv vážný výraz v její tváři i nadále přetrvává. „Ať už zištně nebo nezištně, bude se to opakovat. Jsme s ní spojení krví, vidí tak do našich životů často více jak my sami.“

Váš zvláštní rozhovor pokračuje – a přeci jen se Baronce podaří tě zaskočit – a přitom tak prostou a jednoduchou otázkou. Ovšem odpověď na ni není zdaleka tak sebejistá. Baronka ani Kostadin to nijak nekomentují, ani se neošklíbají. Ostatně v hovoru pokračujete dál a informací, které ti – a vlastně nejen tobě, ale vám všem – přibývá čím dál více. Takřka cítíš, jak ti těžkne hlava pod náporem toho všeho. Snad jen vysvětlení toho, co to je Albedo se nedočkáš – či spíše v podobě, díky které bys to celé mohla pochopit. Avšak Kostadn nic více neřekne, kdo ví, zda vůbec sám ví…

Vyrušení služebnou je jen krátké a chvíli na to přichází nabídka, kterou přijímáš. Baronka kývne hlavou a přejde s nůžkami i hřebenem až k tobě. „Odsuň tu židli dál od stolu a narovnej se,“ dá ti ten vcelku jednoduchý pokyn, se kterým k tobě přistoupí, zatímco mluví dál.

„Samozřejmě. Ani my se jim nechystáme lhát,“ souhlasí s tebou, zatímco po tobě sklouzne její zamyšlený pohled. Kostadin mlčí a nic k tomu nedodává, jen vás poslouchá a sám v tu chvíli působí duchem někde jinde než právě teď a tady s vámi.

„Dobrá. Pokud o to stojíš, budeš u toho. Nikdo po tobě nebude chtít, abys lhala. O čem také?“ pokrčí rameny, nicméně souhlasí s tím, co říkáš. Až je to celé… Opravdu zvláštní. Jako by se celý svět postavil na hlavu. Nedává to smysl, proč by ti najednou tak vycházeli vstříc? Ptali se na tvůj názor? Baronka se k tobě chová nečekaně… Jako k někomu sobě rovnému. Svým způsobem je i milá.

A pak ti položí tu otázku, která není vlastně ani tak otázkou jako konstatováním. Přesto pohled Baronky ti naznačuješ, že máš prostor na ni odpovědět. Zamyslet se. Můžeš snad něco doopravdy chtít? „Opravdu,“ zopakuje po tobě.

Nakonec nemusí čekat dlouho, moc dobře víš, co by sis přála. Co bys chtěla dělat.

 „Hm,“ projde nejdříve skrze rty Baronky jen ten neurčitý zvuk, během kterého se přesune za tebe a začne ti pročesávat vlasy hřebenem. Netahá, jen srovnává jednotlivé prameny ještě před stříháním. „Chápu. Nicméně… Nevybrala sis zrovna nejlepší čas, zvláště po té bouři, která přes nás prošla. Stromy v lese budou popadané a cesty schované pod hlubokou vrstvou sněhu. Pravděpodobně to pozdrží i návrat mistra Rallika,“ pokračuje dál.

To už se ke slovu přihlásí i nůžky. Ten kovový zvuk naostřených břitů, když se pustí do tvých vlasů. „Narovnej se a trochu víc vystrč bradu,“ požádá tě. Očividně ví, co dělá a rozhodně to není poprvé, co někoho stříhá.

„Obávám se, že teď by nebylo rozumné ani bezpečné pouštět se na cesty,“ zhodnotí nakonec. „Ale… Jakmile sníh povolí, proč ne. Stejně bude nutné vyjet pro zásoby. Volný kůň by se pro tebe jistě našel,“ dodá nakonec namísto toho, aby to celé rovnou smetla ze stolu.

Mezitím se břity nůžek hbitě míhají kolem tvé tváře, aniž by tě jedinkrát střihla a na zem dopadají chomáčky světlých vlasů. Tvých vlasů. Baronka tě postupně obchází a prohlíží si tě, snad aby jí neunikl jediný zub, ta sebemenší nesrovnalost.

„Nicméně… Místa je tu dost, stejně tak volných pokojů, pokud bys chtěla mít teď… Čas pro sebe. Domluvit se dá na ledasčem.“

Odvážné přání

Nemůžu si než nevšimnout reakcí dvojice mistrů, když zmíním smrt mé matky. Dost možná pro ně byla někým důležitějším než pro mne. Zcela jistě na ni měli víc vzpomínek než jedno ještě příliš malé děvče. Možná i proto je to pro mne snazší o tom mluvit. Ačkoliv…

„Jak už jsem říkala mistru Rallikovi. Vím, jak to proběhlo. Tedy pokud ta věc nelže. Ležela v posteli. Všude byla tma a pak… se to prostě stalo. Neviděla jsem… Neviděla nikoho.“ Polknu a přejedu si nervózně prsty po krku. I když je to rok stará vzpomínka, stále není snadné na ni vzpomínat. „Předala jsem mu i nákresy těch symbolů, které byly vyřezané v mé hračce. To je… Asi vše. Ten Magistr mě tam nechal s její mrtvolou. Kdybych se s její pomocí nevrátila do minulosti nebo… Ehm, nevím, nemyslím, že to byla jen vzpomínka… Tak bych tu neseděla.“ Klopím dál pohled ke stolu. „Rozhodně to ale nebyla nezištná pomoc.“ Ušklíbnu se hořce. Jak jsem vůbec v něco takového mohla věřit?

Pak už jen přikývnu. Jistě. Magistři by někoho jako my nenechali naživu. Po Purpuru a možná ani před ním. Přisluhovači temné bohyně. Tady by nebylo o čem přemýšlet. Další otázka Baronky mě však zaskočí.

„Co bych dělala? Já…“ Zarazím se. Tak daleko jsem ještě nepřemýšlela. Jen jsem chtěla mít možnost volby a nějak bych se světem zvládla protloukat. Ovšem to teď bylo pasé. „Nevím. Něco bych si našla.“ Špitnu provinile jako dítě přistižené při činu. Ne, neřeknu jim o tom, o čem jsem mluvila s Kainem. Sny se nepůjčují a některým radši ani nesdělují.

„Stejná…“ Ne, vlastně to ani není otázka. Měla jsem podezření na to, že mistři nestárnou jako ostatní lidé. Už dle toho, co mi tehdy před rokem řekl Bartel. Jitřenka za ním chodila už tehdy. Avšak pokud by stárla jako všichni ostatní, muselo by jí tehdy být kolik… patnáct zim? Ne, už tehdy mi to nesedělo. Nemluvě o Sivakovi a o tom, co mi tehdy řekl Kain. Pokud bojoval za Magistérium v době Purpuru… Rozhodně tu byl déle než běžný člověk.

„Tušila jsem to.“ Šeptnu, i když si sama zatím nedokážu představit, co přesně to pro mě znamená. Zůstanu navždy takováto? Náctileté děvče? To je teď však ta nejmenší z mých starostí. Kdo ví co bude za deset let. Za rok?

Kostadin pak začne vysvětlovat věci týkající se toho zvláštního slova. Ne, z toho, co mi říká nejsem moc moudrá. Alchymie není něco, čemu bych se věnovala. Vlastně jsem o ní nevěděla zhola nic. Pak to alespoň zkusí trochu osvětlit i někomu tímto nezasaženému, ale… Ale pořád netuším, co přesně to znamená. Zvěstovatel čeho přesně? Hodnost kde nebo snad mezi kým? Ne, na to už se nezeptám. Viditelně taky vypadá, že neví o moc víc. Nejspíše.

„Aha…“ Hlesnu tiše spíše ze zdvořilosti, na znamení toho, že jsem jej vyslechla. Pochopila? Ne tak docela.

Trochu sebou trhnu, když se ozve zaklepání na dveře, jenž protne tuhle zvláštně hutnou atmosféru. Avšak není to nikdo další z mistrů, ale pouze služebná. S nůžkami a hřebenem. Ta nabídka, že mi Baronka srovná zubaté konce vlasů je zvláštní. Velmi zvláštní. Z mistrů jsem ji znala nejméně a netušila jsem, jestli se takto chová běžně. Nedovedu si však představit, že by mi něco takového nabídla Jitřenka. Dost možná bych se bála, že mě těmi nůžkami někde šmikne, abych dostala za vyučenou.

Zaváhám tedy. Možná trochu déle než by bylo považováno za slušné, než nakonec kývnu. „Dobře… Děkuji.“ Dodám nesměle na důkaz, že mi zůstala alespoň špetka dobrého vychování.

„Ne, nechci je vyděsit. To… ne.“ Vyhrknu teď pro změnu možná až příliš zbrkle. To by bylo to poslední, co bych chtěla udělat. „U toho?“ Přeci jen překvapeně vzhlédnu k ženě s nůžkami. Je to test nebo jak to myslí? Je to snad poprvé zde, co mistry zajímá můj názor, pokud to není nějaký trik.  „Možná… Možná, pokud by to pomohlo.“ Odpovím zamyšleně. Netuším, jestli bych mohla ostatním pomoci, ale snad kdyby tam měli někoho z nich, komu mohou věřit, nemuseli by z toho mít takový strach. „Ale nelhala bych jim.“ Dodám pak rozhodně podmínku, bez které bych na něco takového nekývla. To, jestli s tím budou souhlasit a zda to k něčemu bude, už je jejich rozhodnutí.

A pak dojde řeč na praktické záležitosti. Jistě. Co dál? Vlastně dle Barončiných slov snad nic nového. Další trénink a… přistup do Kostadinovy knihovny? Kmitnu pohledem po světlovlasém mistrovi. To je něco, za co by Kazandra bez váhání vraždila, ale představa mě samotné, sedící teď nad knihou po tom všem… Ne, nevydržela bych dočíst ani stránku. „Děkuji, to… jistě časem zkusím.“ Kývnu mírně, než mě opět zaskočí Barončina otázka. Dnes je to skutečně den plný překvapení. Co bych chtěla dělat já?

„Opravdu?“ Pohlédnu na ni s neskrývaným překvapením. Myslí to vážně? Co… bych… chtěla dělat? Otevřu ústa a zase je zavřu, jak se mi hlavou hrne spousta myšlenek snažících se prodrat na světlo. Nemůžu plácnout hned první věc co mě napadne. Mysli Elzbieto!

„Asi… Asi bych chtěla pryč.“ Poposednu si netrpělivě na kraj židle. „Jen na chvíli být sama. Pročistit si hlavu pryč od toho… všeho.“ A té věci ve sklepení. Prostě se moci nadechnout a zmizet z těch známých stěn, které byly roky mým vězením a bylo těžké je vnímat jinak. Teď o to více.

„Neutekla bych. Vím, že byste mě našli… kdekoliv, ale i tak. Nemám důvod utéct. Rozhodně ne teď.“ Přispěchám s ujištěním. „Jen… potřebuji to sama všechno zpracovat. Tedy… tohle asi stejně nepůjde, že?“ Dodám vzápětí poněkud skeptickým tónem. Vím, je bláznovství přát si něco takového. Aby mě mistři pustili jen tak samotnou pryč? To jsem si skutečně řekla o hodně, ale i ta malá šance, vidina toho, že by to mohlo vyjít, je lákavá. Mít možnost se svobodně rozhodnout, co dělat… Žádný trénink a přesně nalinkovaný den a nutnost tvářit se před ostatními, že se nic nestalo. Jsem dobrá herečka, ale nevím jestli až taková. A i kdybych měla skončit v první putyce s flaškou režné. Pořád bych se k tomu rozhodla já. Jen já.   

Kazandra

Sál s klenutým stropem podpíraným bezpočtem mohutných sloupů je opravdu obrovský. Snad ani nedokážeš dohlédnout na strop a jeho konec se zdá tak vzdálený! Šarlatové světlo dramaticky osvětluje prostor mezi sloupy a odráží se od lesklé černé podlahy. Šlapeš po ní bosky a s každým dalším krokem cítíš to legrační šimrání šířící se po bosých ploskách. Ale není ti zima, vlastně uchvácená tím prostorem takřka nic jiného nevnímáš.

Strýček Longin tě stále drží za ruku a vede tě středem sálu. Ani tě nenapadne se otočit za strýcem, který zůstal s tou ohnivou paní u dveří. Vlastně si ani nevšimneš, že se za vámi bezhlesně zavřely. Rozhlížíš se kolem sebe ve snaze zahlédnout cokoliv, co k tobě tiše šeptá. I nyní se o tebe otírá ten vábivý hlas. Nerozumíš mu, přesto víš, co po tobě chce. Abys přišla blíž… Maličká vráno, oslovuje tě něžně.

Na konci obrovského sálu je oltář z černého mramoru. A na něm něco leží. Něco… Obrovského, šedivého. Má to několik párů končetin, dlouhých kloubnatých rukou osázených masivními okovy s řetězy vlnícími se po zemi jako velcí tlustí hadi. Mohl by to snad být drak? Opravdový drak?! Nebo jiná příšera. Rozhodně to vypadá jako fantaskní bytost z příběhů, které ti vyprávěl strýček Longin.

„Pamatuješ, co jsem ti říkal?“ promluví na tebe tiše a pousměje. „Nemusíš se jí bát, neublíží ti. Spí spánkem Věčných už celá staletí…“ všimneš si, jak jeho úsměv posmutní a oči potáhne ten melancholický lesk. Ano, povídal ti o ní. Věčné, Prastaré, bohyni starší, než je celý svět, pocházející odjinud. Z krajiny, která se ničím nepodobá té naší, říše stínů.

Čím blíže jste, tím ti připadá větší. Zvláštnější. A také čím dál palčivěji cítíš zvláštní vůni. Neznámou a cizí stejně jako ona. To už se ti tolik nelíbí, špatně se ti dýchá, ale Longin tě nepouští. Snad jen… Tvé kroky náhle zakolísají a hlava se ti zhoupne stejně jako celý sál. Okraje zorného pole se ti pomalu mlží a připadáš si lehká i těžká zároveň, zatímco na jazyku stále cítíš tu sladkou bylinnou chuť čaje, který si dal strýc vypít předtím, než jste se vydali do temných chodeb za dobrodružstvím. Tvářil se tak… Divně smutně. Sotva se pousmál, i když ses tolik snažila ho rozveselit.

Oproti tomu strýček Longin se na tebe usmívá, dokonce i tehdy, kdy už nejsi schopná pokračovat dál sama. Jen se k tobě skloní a vezme tě do náruče, kde si tě lehce nadhodí. „Bude to dobré, maličká. Bude to dobré… Slíbil jsem ti, že se společně podíváme do říše stínů, ne? A jen takhle do ní lze vstoupit…“ slyšíš jeho melodický hluboký hlas proplétající se mezi šepotem.

Jste už skoro u oltáře.

Řetězy zařinčí a ty jako ve snách pozoruješ, jak se ruce té bytosti pohnou. Má husté vlasy, tak… Husté… Jako hřívu. A velká bezzubá ústa připomínající chřtán šelmy. Natáhne se k vám. Skoro… Jako by tě chtěla obejmout… Ať už by ses chtěla tomu bránit nebo ne, nemůžeš. Ruce i nohy máš příliš těžké stejně jako zbytek těla, sotva vnímáš…

… ležíš na oltáři vedle ní, v jejích rukách…

… cítíš zvláštní tlak, jak se ti spár noří do břicha…

… a pak už jen kloužeš tmou, zatímco ti v uších zní to jediné slovo. Jméno. Tvoje jméno. Tvoje… Nové… Jméno.

„Viriditas.“

Probouzíš se na zemi u postele v zšeřelém pokoji a jako první tě zpátky uvítají ty velké rudé oči. Slyšíš Tianovo pokojné oddechování a tlukot vlastního zběsile tlukoucího srce. V mysli se ti stále míhají záblesky, poslední vzpomínky malého děvčátka. Ten zvláštní pocit beztíže a šerý svět, kterým jsi plula a jediné, co jsi vnímala byly údery připomínající zvuk bijícího srdce. Byla jsi tam… Tak dlouho… Příliš dlouho… Až jsi vlastně zapomněla, kým jsi byla a zůstalo jen to jméno. Viriditas.

„Pověz, moje malá vráno. Pořád chceš, aby ti pomohla? Stačí… Stačí říci ano…“

Elzbieta

U stolu panuje zvláštní atmosféra, kdy tvé rozrušení i hněv naráží na takřka stoický klid mistrů, který jen sem tam naruší emoce probublávající na povrch. Hořkost v Kostadinově hlase, smíření Baronky, která ti zde říká, že není jiné volby. Nikdy nebylo. Baronka sebou sotva znatelně trhne, když zmíníš smrt své matky, zatímco Kostadin na okamžik stočí svůj pohled pryč, skoro jako by na něco vzpomínal.

„Určitě si dokážeš představit, že v Magistériu lidé jako my nemají přátele. Pokud narazíš na magistra, pokusí se tě zabít. V tom lepším případě,“ doplní slova Baronky pro změnu Kostadin, poněkud strohým a odosobnělým hlasem.

Pak ovšem konstatuješ tu mrazivou skutečnost. Odejdeš. Zemřeš. Není žádná volba, žádný šťastný konec.

„Elzbieto… Zcela upřímně, po tom, co se stalo – poté, co bys odešla. Co bys dělala? Žila normální život vesnické selky a předstírala, že se nic z toho nestalo?“ položí ti Baronka tu nečekanou otázku. „Svět je velké místo, byla by škoda se v něm ztratit. Teď to zatím nevidíš, ale zkus si to jen představit… Až budeš připravena odejít a začít plnit své nové povinnosti jako každý z nás, společenství ti poskytne prostředky i možnosti. Žít. Cestovat. Máš před sebou dlouhý život, desítky a desítky let, kdy se svět kolem tebe bude měnit, zatímco ty zůstaneš stejná. Nakonec každý z nás pochopí, že je dobré mít místo, kam se může vždy vrátit společně s lidmi, kteří jsou jako on…“ naznačí ti. Dost možná mnohem více než jen naznačí. To, co říká… Můžeš to být opravdu pravda? Zůstaneš stejná…

Nakonec kapituluješ, kdo ví, jestli ti vlastně zbývá cokoliv jiného než se s tím zkrátka také smířit a najít si vlastní způsob, jak to celé vstřebat a přežít. Možná to zkrátka chce jen… Čas. Společné chvíle s Kainem se skutečně nyní zdají tak vzdálené, ozvěny dávného snu.

„… Albedo,“ nadechne se Kostadin, který se po krátké výměně pohledů s Baronkou chopí slova. „Ve vysoké alchymii to je jedna z fází, kterých chceš dosáhnout, zbělení, řád přicházející po chaosu nigreda…“ zachytí tvůj pohled, „… ale to tě asi nezajímá. Nejsme si úplně jistí, v jakém slova smyslu to chápe ona, ale dalo by se říci, že Albedo je… Zvěstovatel. Není to ani tak oslovení jako titul. Hodnost,“ vysvětlí ti, ačkoliv to dost možná přinese akorát ještě více otázek.

Sotva stačíš položit jednu ze svých posledních a neméně důležitých otázek, když se opět ozve zaklepání na dveře. Stojí za nimi služebná, ta stejná, která tě sem dovedla a v rukách drží nůžky. Vlastně nejen je, vzala i hřeben, bez kterého by to dost dobře nešlo. Baronka vstane a přejde sál, aby si od ní obojí vzala. Sama za ní vzápětí zavře dveře jako by se chtěla ujistit, že vás nikdo nebude poslouchat.

„Teď… Teď se pokusím něco udělat s těmi vlasy a srovnat ty zuby. Pokud souhlasíš,“ povytáhne lehce obočí, zatímco se rozejde k tobě. Ale nezdá se, že by tě hodlala do něčeho nutit nebo to dělat proti tvé vůli.

„Pokud chceš ostatní vyděsit, tak jim o tom samozřejmě můžeš říci. Nebo to nechat na nás. Možná bys chtěla být u toho…?“ spíše se ptá, než aby ti to oznamovala. Jako by Baronku skutečně zajímal tvůj názor, což je… Přinejmenším zvláštní a nepatřičný pocit. „Nicméně očekává se od tebe, že budeš pokračovat ve svém cvičení se Sivakem. Teď více než kdy jindy, tohle celé tvé schopnosti posílalo. Kostadin ti může poskytnout přístup do své knihovny, pokud se budeš chtít dozvědět více… Jeden krok po druhém,“ odpoví ti.

„Očekávání je ovšem jedna věc. Tou druhou je, co bys nyní chtěla dělat ty, Elzbieto.“