Andor.cz - Dračí doupě online

Elzbieta

U stolu panuje zvláštní atmosféra, kdy tvé rozrušení i hněv naráží na takřka stoický klid mistrů, který jen sem tam naruší emoce probublávající na povrch. Hořkost v Kostadinově hlase, smíření Baronky, která ti zde říká, že není jiné volby. Nikdy nebylo. Baronka sebou sotva znatelně trhne, když zmíníš smrt své matky, zatímco Kostadin na okamžik stočí svůj pohled pryč, skoro jako by na něco vzpomínal.

„Určitě si dokážeš představit, že v Magistériu lidé jako my nemají přátele. Pokud narazíš na magistra, pokusí se tě zabít. V tom lepším případě,“ doplní slova Baronky pro změnu Kostadin, poněkud strohým a odosobnělým hlasem.

Pak ovšem konstatuješ tu mrazivou skutečnost. Odejdeš. Zemřeš. Není žádná volba, žádný šťastný konec.

„Elzbieto… Zcela upřímně, po tom, co se stalo – poté, co bys odešla. Co bys dělala? Žila normální život vesnické selky a předstírala, že se nic z toho nestalo?“ položí ti Baronka tu nečekanou otázku. „Svět je velké místo, byla by škoda se v něm ztratit. Teď to zatím nevidíš, ale zkus si to jen představit… Až budeš připravena odejít a začít plnit své nové povinnosti jako každý z nás, společenství ti poskytne prostředky i možnosti. Žít. Cestovat. Máš před sebou dlouhý život, desítky a desítky let, kdy se svět kolem tebe bude měnit, zatímco ty zůstaneš stejná. Nakonec každý z nás pochopí, že je dobré mít místo, kam se může vždy vrátit společně s lidmi, kteří jsou jako on…“ naznačí ti. Dost možná mnohem více než jen naznačí. To, co říká… Můžeš to být opravdu pravda? Zůstaneš stejná…

Nakonec kapituluješ, kdo ví, jestli ti vlastně zbývá cokoliv jiného než se s tím zkrátka také smířit a najít si vlastní způsob, jak to celé vstřebat a přežít. Možná to zkrátka chce jen… Čas. Společné chvíle s Kainem se skutečně nyní zdají tak vzdálené, ozvěny dávného snu.

„… Albedo,“ nadechne se Kostadin, který se po krátké výměně pohledů s Baronkou chopí slova. „Ve vysoké alchymii to je jedna z fází, kterých chceš dosáhnout, zbělení, řád přicházející po chaosu nigreda…“ zachytí tvůj pohled, „… ale to tě asi nezajímá. Nejsme si úplně jistí, v jakém slova smyslu to chápe ona, ale dalo by se říci, že Albedo je… Zvěstovatel. Není to ani tak oslovení jako titul. Hodnost,“ vysvětlí ti, ačkoliv to dost možná přinese akorát ještě více otázek.

Sotva stačíš položit jednu ze svých posledních a neméně důležitých otázek, když se opět ozve zaklepání na dveře. Stojí za nimi služebná, ta stejná, která tě sem dovedla a v rukách drží nůžky. Vlastně nejen je, vzala i hřeben, bez kterého by to dost dobře nešlo. Baronka vstane a přejde sál, aby si od ní obojí vzala. Sama za ní vzápětí zavře dveře jako by se chtěla ujistit, že vás nikdo nebude poslouchat.

„Teď… Teď se pokusím něco udělat s těmi vlasy a srovnat ty zuby. Pokud souhlasíš,“ povytáhne lehce obočí, zatímco se rozejde k tobě. Ale nezdá se, že by tě hodlala do něčeho nutit nebo to dělat proti tvé vůli.

„Pokud chceš ostatní vyděsit, tak jim o tom samozřejmě můžeš říci. Nebo to nechat na nás. Možná bys chtěla být u toho…?“ spíše se ptá, než aby ti to oznamovala. Jako by Baronku skutečně zajímal tvůj názor, což je… Přinejmenším zvláštní a nepatřičný pocit. „Nicméně očekává se od tebe, že budeš pokračovat ve svém cvičení se Sivakem. Teď více než kdy jindy, tohle celé tvé schopnosti posílalo. Kostadin ti může poskytnout přístup do své knihovny, pokud se budeš chtít dozvědět více… Jeden krok po druhém,“ odpoví ti.

„Očekávání je ovšem jedna věc. Tou druhou je, co bys nyní chtěla dělat ty, Elzbieto.“

Předem prohraný boj

Zlobím se. Je to patrné na mém hlase, v jehož tónu zní naléhavost. Ovšem s takovým rozpoložením jsem u stolu jediná. Baronka i Kostadin jsou dokonale klidní nehledě na závažnost tématu. Jistě, pro ně to není nic nového. Zažili to. Žijí v tom. A viditelně jsou s tím… smíření? Nechápavě zamrkám, když poslouchám, co mi tu vysvětlují. Nakonec se to ale dá shrnout tak, že žádná volba neexistuje. Prostě neexistuje.

Přesto mnou projede zamrazení, když zmíní mou matku. „Jak to dopadlo? Cože? Chcete naznačit, že… Že to, že ji ten Magistr podřezal v posteli, bylo kvůli tomu, že od vás odešla?“ Vlastně ani nezním až tak nedůvěřivě. Poté, co jsem zažila, bych věřila tomu, že tam ta žena ze stínů mohla toho Magistra nějakým způsobem dostat nebo zařídit to, aby se provalilo, kým skutečně má matka je. Jen kvůli tomu, že nechtěla zůstat... Bylo mi z toho zle.

„Takže, pokud budu chtít odejít, můžu čekat, že zemřu. To nezní, že mám moc na výběr. Jako vždy.“ Podotknu už značně nezúčastněně. Ne, že bych čekala, že oni by mě pustili i dříve, ale s tím, jak se tu snažili tvářit jako ti rozumní a pečující, to stále nechávalo na jejich rouchách nevzhlednou skvrnu. Už ani nijak nekomentuji to, že tam hodlají ostatní poslat také. Baronka jen potvrdila to, co už před tím naznačila. A já? Já s tím také nic neudělám. Zase. Ten pocit bezmoci a nevyhnutelnosti je až ochromující.

„Hmm…“ Zamručím neurčitě, zatímco si zajedu prsty do rozčepýřených zubatých vlasů a naprosto nevybíravě si opřu obličej do rukou. Vždycky jsem si představovala, že si jednou… jednou, až tu nebudu, budu moct řídit život sama, ale viditelně mě nic takového nečeká. Ne v tom velkém obrazu, kde budu jen pěšákem na šachovnici, kterým bude ta zatracená bohyně nebo společenství postrkovat po černých a bílých polích. Neustále dokola a dokola.

Zpětně se mi zdá rozhovor, který jsem vedla s Kainem ve větvích staletého stromu, jako žvatlání naivní holky. Že si nemám nechat brát vlastní sny? Byla to jistě dobrá rada, ale nepočítala s tímto. Sny… Na co by mi takto byly nějaké vlastní sny? Ale už se ani nesnažím s Baronkou nebo snad Kostadinem hádat. Smířeně sedím hlavu skloněnou a nedívám se ani na jednoho z nich. Oni sami to akceptovali. Ať už nadšeně nebo snad z donucení, byl to jejich boj a já budu muset přijít na to, jak jej vybojuji sama za sebe. Už teď je mi ale jasné, že se v něm nedá zvítězit.

„Tak… Dobře.“ Pokrčím rameny, než k nim zase vzhlédnu. Jindy bych možná měla víc zábran, zvláště v přítomnosti Baronky, ale ty jaksi vyletěli už před notnou dobou oknem. Zůstala jen zvláštní otupělost.

„A co přesně znamená to oslovení? Albedo? Všimla jsem si, že víte. Takže…?“ Dám jim prostor ukázat to, jestli si tu hrajeme na nějaký férový přístup a nebo je to jen divadlo do doby, než půjde o něco vážnějšího. Ať už ale od nich dostanu nebo nedostanu odpověď, jen na pár chvil zavřu oči a povzdechnu si.

„Takže co teď? Co to znamená pro mě? Předpokládám, že o tom opět nesmím nikomu říct. Co se ode mě teď očekává, že udělám?“ Zeptám se a narovnám se v zádech. Ne, neutíkám pryč. Nenechali by mě a pokud mají pravdu, to, že bych to někomu řekla… Zachránilo by je to? Nevím. Prostě nevím. Mám pocit, že nevím nic.   

Kazandra

Stojíte v podzemní chodbě ozářené narudlým světlem, která je ti tak podivně povědomá a přitom neznámá, ovšem není to věc, co by tě nyní trápila. Ne ve světle otázky, kterou ti stínová žena položí. Jaký trest? Jaký trest bys zvolila pro mistra, který vám dělal ze života peklo – jen kvůli vlastnímu potěšení. To, co se nabízí okamžitě zavrhneš, jakkoliv to zní lákavě. Smrt… Ne, smrt ne. Tuhle volbu se rozhodneš ponechat na někom jiném – na Sivakovi. Nabízí se to. Kdo jiný, než on by měl sjednat tu správnou spravedlnost? Kdo jiný by se měl ocitnout v roli žalobce, soudce i kata.

„Mohu udělat to, oč si žádáš, malá vráno, mohu postrčit věci správným směrem, to ano, ano…“ zašeptá v odpověď. „Ale mám poslední otázku, tu, co se nabízí, tu, která musí padnout. Vše má svoji cenu, vše si žádá svoji oběť, misky vah musí být v rovnováze a držet tvar vašeho křehkého světa,“ pokračuje dál a její hlas čím dál připomíná ševelení nočního vánku protahujícího se mezi okenicemi. „Řekni mi, mé dítě, co se ti nejvíce líbí na tom, který je nyní tvým stínem? Ukaž mi to, co učarovalo tvým vraním očím,“ vybídne tě a ať už chceš či ne, v mysli se ti vykreslí…

Krisztián.

Na tvoji otázku ti žena neodpoví, jen stojí u dveří a tiše vyčkává. Na co pomyslíš, co uděláš. Je tak snadné si to všechno vybavit. Ostré linie jeho tváře, tmavé takřka černé oči, dlouhé štíhlé prsty klouzající po kůži.

A mezitím se kroky blíží. Snadno poznáváš, že jich hned několika. Dvoje, troje? Doprovázené šouravým zvukem připomínajícím… Cupitání? Blíží se k ohybu chodby, ve které se nakonec objeví silueta neznámého muže s polodlouhými tmavými vlasy a očima barvy jantaru. Neznáš ho, v sídle jsi jej rozhodně nikdy neviděla, přesto ti stačí jediný pohled do jeho očí… Něco v tobě se zachvěje. Krásné. Připadaly ti krásné. Ta barva… „Taky chci takové!“ dožaduješ se, zatímco muž pobaveně vrtí hlavou. „Ty tvé jsou hezčí. Ty nejzelenější oči na světě…“ spiklenecky šeptá.

Společně s ním kráčí chodbou Baronka, krásná a děsivá zároveň. Rozpuštěné vlasy se jí vlní přes ramena a každou chvíli se ohlédne. Ovšem... V jejich závěsu totiž kráčí ještě někdo.

Černovlasý muž, ve tváři pobledlý, nervózní, který vede za ruku malé černovlasé děvčátko ze zelenýma očima, oblečení jen v jemné šedivé kytlici. Může mu být… Pět? Šest? Zvědavě se rozhlíží kolem a z posledního schodu za zákrutem chodby s bezelstným zasmáním seskočí. Tvůj strýc sebou trhne a sevře ruku děvčátku pevněji. „Opatrně, Kazi,“ hlesne tiše. Něžně. Vyděšeně…

„Jsem tady. Dál už musí sama, Stanislawe,“ promluví Baronka, když se celý průvod zastaví jen pár metrů od dveří.

„Já… Nejsem si jistý. Není… Je tak malá,“ slyšíš říkat strýčka. Stojíš vedle něj, drží tě za ruku. Všechno je tu tak… Je to jako v nějakém příběhu! Cítíš se lehce, bezstarostně. Nohy se ti trochu pletou a mysl ti utíká co chvíli pryč, ale strýček tě pevně drží a nedovolí ti zakopnout.

„Už jsme o tom hovořili. Souhlasil jsi, pamatuješ? Musí se to stát, musíme to udělat, pokud ji chceš ochránit,“ odpovídá mu ta krásná paní. Nevíš, o čem se to baví a vlastně tě to ani příliš nezajímá. Tvoji pozornost přitáhnou totiž ty dveře, z pod kterých proniká rudé světlo. Tichý tklivý šepot, co zpoza nich vychází.

„Ale… O tomhle… Co s ní chcete…“ do hlasu strýce se vkrádá zvláštní napětí. Nepoznáváš ho. Bojí se? Mimoděk se postaví částečně před tebe a zahradí ti pohled na ty velké pootevřené dveře, které tě tak lákají. Určitě za nimi bude něco… Něco!

V tu chvíli se ozve i druhý muž, ten s těma barevnýma očima, strýček Longin. Máš ho ráda. Je na tebe hodný a umí hrát stínové divadlo. Skutečně! Jako by ty stíny byly živé. Teď se ale tváří vážně. „Bude to v pořádku. Postarám se o ni. Nebude si nic pamatovat,“ promluví. „Kaz…“ pohlédne přímo na tebe a skloní se. Natáhne k tobě ruku a obrátí ji dlaní nahoru. „Půjdeme se tam spolu podívat, co ty na to?“ pousměje se na tebe.

Cítíš, jak tě strýc váhavě pouští a nic ti tak nebrání přiběhnout k Longinovi a chytit se jej za ruku.

O chvíli později spolu kráčíte k těm dveřím… „Pomůžeš mi?“ vybídne tě a dotkne se prsty křídla dveří v náznaku toho, abys mu je pomohla otevřít. Divně to brní. Trochu se ti zatočí hlava…

Ovšem to, co za nimi čeká… Je nepopsatelné. Obrovský sál, velký skoro jako celý svět… Ani doma jste takový neměli…

Elzbieta

Skutečně, když zazní z úst Baronky omluva, překvapí tě to. Takové věci se zde příliš nenosí, zvláště ne ve vztahu mistrů k vám. Kostadin se tváří vážně a v další chvíli jen potvrdí Barončina slova. Skutečně, zasloužíš si omluvu ze jejich selhání. Slyšet zároveň s tím přiznání viny namísto toho, abys byla potrestána je takřka jako z jiného světa. Ovšem… Přichází to pozdě. V okamžiku, kdy to stejně už nic nezmění. Baronka sice nemluví dlouho, ale z toho, co říká jde hlava kolem.

„… nebo prokletí. Danajský dar, ne každý to přijímá jako… Svátost, ale spíše jako nucenou povinnost, viď Kostadine?“ doplní tě rusovlasá žena klidným tónem hlasu, který zní tak zvláštně tiše v opozici vůči tvému rozhořčení a zlosti. Pohledem při těch slovech znovu sklouzne k muži sedícímu vedle tebe, který jen s bezvýrazným přitakáním kývne hlavou.

„Ne, jistěže jsi nikomu nepřísahala ani dobrovolně neobětovala. Ale věci bohužel nejsou tak jednoduché. Kdyby byly, nesedíme tady,“ odtuší Baronka bez jakéhokoliv ušklíbání či výsměchu. Zkrátka jen konstatuje, zatímco ti čelí s klidnou tváří. Vlastně… Nikdy jsi ji neviděla křičet. Vztáhnout na kohokoliv z vás ruku. Těžko říci, jak to měla s Tianem a Kazandrou, ale nyní rozhodně nepůsobí, že by se nechala vyprovokovat.

Poté se slova chopí Kostadin se svojí opatrnou otázkou a prosbou zároveň. Ani tentokrát nemlčíš ani si nenecháváš nic pro sebe. Zavolala mne, tak prosté to bylo. Všimneš si, jak se Kostadin zachmuří a ani Baronka nepůsobí, že by se měla v blízké době usmívat. Pokračuješ ovšem dál a vyprávíš příběh toho strašného večera.

Dokud mluvíš, tak tě ani jeden z nich nepřerušuje, avšak z jejich tváří je patrné, že rozhodně nemají radost z toho, co slyší. V momentu, kdy padne to zvláštní jméno, Albedo, Baronka překvapeně zamrká a věnuje další rychlý pohled Kostadinovy, který se tváří neméně zaskočeně. Něco jim to řeklo, oběma, tím si můžeš být jistá.

Nakonec to zakončíš otázkou, prostou leč důležitou. Čiší z ní napětí stejně jako z tebe, zatímco se posouváš na židli podobna zvířeti chystajícímu se k zběsilému úprku dříve, než sklapne past kolem krku. Jenže tentokrát už nejde jen o tvůj krk, zdaleka ne.

„Víš, Elzbieto… Jak jsem říkala. Není to tak jednoduché,“ promluví jako první Baronka, která drobně potřese hlavou a narovná se. „Tvoje matka se rozhodla jít jinou cestou. Odešla od nás, od toho všeho. Od krevní přísahy, kterou jsme všichni vázáni. Věděli jsme, že to je chyba, ale nikdo z nás jí nebránil, bylo to její svobodné rozhodnutí… A sama vidíš, jak to dopadlo… Každý z vás je k ní vázán krví, a každý z vás jí byl z nějakého důvodu přislíben. Takže pokud se ptáš, zda tam chceme ostatní poslat také – tak odpověď zní ano,“ poví ti s upřímností, ze které až mrazí.

„Nejde před tím utéci, nakonec najde způsob, jak se k vám dostat. Je lepší… Mít to pod kontrolou. Což uznávám, že se nepovedlo. Nezvládli jsme to,“ přizná a do hlasu se jí vůbec poprvé vloudí hořkost. „Sivak byl přesvědčený, že poznáme až si vás zavolá a připravíme vás na to. Pomůžeme vám s inicializací. Ale podcenili jsme ji. A vás ostatně také,“ lehce povytáhne obočí.

„Chci tím říci… Chápu tvé obavy. Tohle všechno. Představa, že se tohle celé bude opakovat, že jednoho dne skončíme jen jako bezejmenné stíny bloudící planinami uprostřed ničeho,“ plynule pokračuje dál, zatímco se její pohled vpíjí do tvých očí. Ví, o čem mluvíš, z toho, jak to říká… Musela tam být také. Dost možná každý z nich, pokud je tohle celé… Pravda. „Toho dne, až nás pozře celé,“ vysloví tiše.

Kostadin mimoděk potřese hlavou a natočí se k tobě nejen tváří, ale i tělem, aby k sobě přitáhl tvoji pozornost. Pohybuje se pomalu, opatrně, jako by si byl vědom toho, že by stačil prudký pohyb a vyletíš. Dáš se na útěk.

„Elo, měla bys vědět, že ona… Stojí mimo čas. Pohybuje se v něm jinak než my, nenechává se táhnout jen jedním směrem. Co je pro ni chvíle, to pro nás může být klidně dvacet let, padesát, klidně i století,“ promluví a nevesele se ušklíbne.

„… navíc nás potřebuje. Konec, který jsi viděla, tak nečeká na konci žádného dne,“ dodá Baronka, když se natáhne po číši s vínem stojící na stole před ní.

Pod kontrolou

Nemůžu si než neprohlédnout Baronku, která přede mnou sedí. Ostatně nejsem určitě jediný člověk, jehož pozornost přitahuje. Ta tvář. Ty rysy. Nemůžu si než nevzpomenout na Eryn, která se zde také za ty roky změnila do něčeho… takového? Ta chladná dokonalost bez duše. S oškubanými vlasy si v její přítomnosti připadám ještě víc jako ošklivé káčátko, a tak prostě jen sklopím pohled a zahledím se na desku stolu.

Jsem připravená na cokoliv. Výslech, výhrůžky i tresty, ale to, co zaslechnu pak, mě i tak překvapí. Ne, o přivítání nejde, ačkoliv znělo zvláštně. Přisuzovala jsem to jen otevření hovoru. Uvítání, i když bych jej čekala více ironické. Mě by teď určitě mistři nikde nevítali. Rozhodně ne upřímně.

Ale Baronka nevypadá, že by chtěla za A dodat také B a na tváři nemá žádný škodolibý úšklebek. Proč jsem tady? To… vím. Kývnu hlavou, ale neodpovídám. To, co zaslechnu ale pak, mě zaskočí. Omluva? Ona se mi omlouvá? Mně?! Nejistým pohledem střelím po Kostadinovi, abych viděla, jak se tváří. Je to nějaká hra? Kostadin na tyhle šarády nebyl, ale ani teď z jeho tváře nevyčtu žádné varování a nebo snad nápovědu. A tak poslouchám.

Inicializace? Jejich selhání? Netuším pořádně o čem mluví. Avšak záhy se dozvím víc. Všichni jí tady slouží. Všichni jí přísahali a kdo ví, jestli také neprolili vlastní krev. Dost možná ano. A pak se jen zamračím. Dědictví. Zase to prokleté dědictví. Dohoda, kterou jsem neuzavřela, přesto se mě bytostně týkala. Celé se mi to zdá… tak nereálné. Jako kdybych spala a tohle byl jen nějaký z podivných snů, díky kterým se snaží podvědomí vyrovnat s realitou a tím, co mi ta věc provedla.

„Požehnání?“ Procedím to slovo skrz sevřené rty a položím svou bledou ruku na stůl. Pokud mluví pravdu, musel každý z nich něco obětovat. Možná proto Kostadin věděl… Všechny nás tu mají kvůli tomu, abychom jednou sloužili té věci ve sklepení… Aby se na nás krmila. Ostře se nadechnu a potlačím vlnu strachu, která mnou projede.

„Já nikomu nic nepřísahala ani jsem neobětovala žádnou krev… rozhodně ne dobrovolně!“ Odseknu podrážděně. Na rozdíl od Baronky mnou cloumají emoce. Opravdu mi tu povídá o požehnání? Po tom, co mi řekla? Co mi slíbila?! Sevřu ruce pevně v pěst. Dokonce i z té bílé vnímám, jak se mi nehty zaryly do dlaně.

„Co?“ Otočím se na Kostadina, který… neví. Oni netuší, proč jsem tam dolů šla. „Copak se nestalo to co vždy? Jen s tím rozdílem, že jste mě tam neodvedli sami?“ Řeknu ledovým tónem. Ano, Baronka to neřekla napřímo, ale z těch pár vět se dalo složit si jedna a jedna dohromady. Dali by nám vůbec na výběr? Ne, nad tím se nemusím ani zamýšlet. Nedali.

„Zavolala mě.“ Odpovím Kostadinovi prostě. Nemám vlastně důvod to před nimi tajit. Možná alespoň jednou se nebudou tvářit, že mají vše pod kontrolou, protože tohle opravdu neměli.

„Jistě… Mluvila se mnou.“ Tentokrát neuhnu pohledem ani jednomu. „Ještě před tím, než jsem vstoupila do toho sálu. Ona… Hmm, to je vedlejší. Tohle byla prý první splátka.“ Zvednu mramorově bledou ruku. „Kvůli mé… matce.“ Tentokrát to slovo nevyslovuji s láskou ale naopak despektem. „Děti splácející dluhy svých rodičů. Tedy… spíš jsou oni sami tou splátkou.“

„Strašné?“ Otočím se pak na Baronku a pokývnu hlavou k mé ruce. „Tohle nebylo strašné… Ne tak jako ten zbytek.“ Šeptnu. Přežila bych tu bolest. To, že jsem přišla o ruku. Ale představa toho, že jednou skončím pohlcená tou věcí a stane se ze mě jeden ze stínů v té nekonečné pustině – navěky, zatímco se něco zmocní mého těla, tohle mě děsilo mnohem víc než… bolest.

„Hmm… chcete vědět, co mi řekla? Dobře… Nakonec tě pozřu celou, moje nová Albedo. To řekla, než jsem skončila mezi stíny.“ Semknu pevně rty, až mi zbělají. Nevím, co to zvláštní slovo znamená. Je pravděpodobné, že to bude zase v tom podivném jazyce. Možná jen překlad pouze večeře. Už bych se tomu ani nedivila. Pozorně při tom pozoruji mistry, jak se tváří. Je dost možné, že to budou oni, kdo mě tam příště bude chtít dotáhnout, aby se splatily další splátky jejich bohyni.

„Takže… Tohle byla první splátka. Nevím, kolik jich ještě chce. Nevím, jak zněla její dohoda s mou matkou. Vlastní ruku už mám jen jednu, ale samozřejmě tu jsou třeba ještě nohy, tělo… Mé jméno.“ Pokrčím rameny, jako kdyby to nic neznamenalo, ačkoliv ve skutečnosti se mi o tom nemluví lehce a je patrné, jak slova tlačím skrz pevně zatnuté čelisti.

„To je vlastně jedno, protože vím, jak to má celé skončit. Tedy… mělo by.“ Prohlédnu si je pátravým pohledem. Nechali by mě jít? Ne, určitě ne. To mě spíš nechají, aby se na mně ta věc krmila, než ze mě nic nezůstane. Stejně jako tam pošlou další z nás… Už jen z té představy je mi zle, když si představím své přátele tam… dole, jak jim ta děsivá věc ukusuje končetiny… U bohů!

„Vy je tam chcete poslat také, že…?“ Šeptnu a poodsunu se na židli, jako kdybych se chtěla každou chvíli zvednout. Vlastně… možná bych měla. Měla bych je varovat, než se jim stane něco podobného. Utéct. Isaiah… Chudák Isaiah, který už tam jednou byl a oni by ho tam dovedli znovu…

Ještě o kousíček se posunu na židli dál od stolu…

Kazandra

Stín je stín, ať už malý nebo velký,“ opět tě obemkne ten tichý šepot, když vyslovíš svůj prozaický dotaz. Někomu by to snad přišlo v takové chvíli nevhodné, ale moc dobře víš, že čím přesnější je zadání, tím menší je pravděpodobnost chyby. A na to jsi neměla prostor, ne pokud šlo o něco… Takového. Jak moc nebezpečný ten mladík vlastně mohl být? Tehdy ti přišel neškodný, zkrátka komediant a floutek jistý si sám sebou, jak se představil při vašem prvním setkání. Snad už tehdy vám měl přijít podezřelý, se všemi těmi řečmi o koních…

Nicméně záhy si žena opět uzme zpátky tvoji pozornost představením, které se kolem tebe odehraje. Symbol v tvé dlani pálí a bolestivě v něm cuká, ovšem ten vjem se pomalu vytrácí do ztracena. Nicméně on sám nemizí. Skutečně nezapomeneš – nedovolí ti to.

„Je to symbol brány, malá vráno,“ pronese spokojeně. „Brány, kterou odemyká jediný klíč, skrytý ve stínech,“ ve tváři se jí vykreslí rty, jejichž koutky se roztáhnou v široký úsměv. „Můj dar malé vráně,“ dodá tajemně aniž by dodávala cokoliv dál.

Mlha kolem vás se začíná zvedat a pochmurná scenérie mizí. Ovšem zatímco spolu hovoříte dál, tak vlčí máky kolem vás začínají pozvolna vadnout, stejně jako tráva a s ní veškerý život. Vše kolem tmavne a pomalu se rozplývá ve stínech plazících se od nohou ženy do všech směrů. Ve vzdálenosti pár metrů od tebe se začnou pomalu zvedat, kopírovat rovné stěny místnosti, do které se zvolna propadáte.

V šeru se vykreslují kamenné stěny a ve vzduchu je čím dál patrnější vlhkost typická pro podzemí. Mezi stíny se vkrádá narudlé světlo, ve kterém se prostor kolem topí. Vlastně… Je to chodba. Dlouhá chodba vytesaná v černém hladkém kameni. Jsou tu jen jedny dveře vsazené do zdi, vzdálené od vás několika metrů. Velké masivní dveře pobité železem, z pod kterých prosvítá pruh purpurově rudého světla. Nevybavuješ si, že bys tu někdy byla, přesto je ti to něčím… Tak bolestně povědomé…

Jakmile domluvíš, sotva splynou ze tvých rtů slova o trestu, vykreslí se i ty nejposlednější kontury místa, na kterém ses právě objevila. Jsou to troufalá slova, stejně jako ta žádost. Trest pro mistra? Kdekoliv jinde, s kýmkoliv jiným by to byl nebezpečný požadavek.

„Trestat se zachtělo malé vráně, bičovat kata u jeho vlastního špalku,“ zazní ženin hlas, zatímco se její tvář opět topí v neproniknutelné tmě. „Jaký bys mu vybrala trest? Co by sis pro Vlka přála…“ zeptá se tě s neskrývaným zájmem a vyčkává na odpověď. A během toho, co mluvíš, tak pár neslyšnými kroky přejde ke dveřím, ke kterým natáhne ruku, ale nedotkne se jich.

„Vzpomínáš si, mo fheannag bheag?“ ozve tiše v tvé hlavě, aniž by stínová žena vydala, byť hlásku.

A sotva dozní ozvěna těch slov, nahradí ji jiná. Zvuk blížících se kroků ze záhybu chodby.

Elzbieta

Baronka sedící kupodivu ne v čele stolu, ale vpravo od něj vypadá přesně tak, jak sis ji vždy pamatovala. Rusé dlouhé vlasy se jí lesknou, zapletené jen v jednoduchém leč elegantním účesu. Sedí si tam v pěkných tmavě zelených šatech dávajících na odiv její postavení stejně jako jednoduché šperky, které rozhodně nejsou žádný levný šmuk. Skutečná šlechtična se vším, co k tomu patří – ať už jí ve skutečnosti je nebo pouze hraje roli jako všichni ostatní v tomhle zvráceném divadle. Dokážeš si představit, že za Baronkou se musí ohlédnout leckterý muž, avšak pokud se zaměříš pozorněji… Její tvář, tak akorát správně bledá, aby působila stále zdravě je takřka dokonalá. Tedy… Ne, skoro, ona je dokonalé. Symetrické rysy bez jediné vady na kráse.

Ne, že bys měla příliš příležitostí si ji zblízka prohlédnout. Část svého času trávila mimo sídlo podobně jako Gretel, ať už sama nebo s Krisztiánem či Kazandrou. Párkrát se vám pokusila předat, co nejvíce pravidel a etikety vyšší společnosti, abyste všichni měli základ dvorské výchovy, ale jinak… Ne, byla skoro cizí člověk. Pro tebe rozhodně.

Jestli tvá kusá odpověď Kostadina překvapí, tentokrát to na sobě nenechá dát najevo, snad očima na okamžik vyhledá ty dvé… Než zkrátka kývne hlavou a posadí se vedle tebe.

Baronka přelétne pohledem z jednoho na druhého, než její pohled zakotví právě v tvé tváři. „Tak tedy… Vítej mezi nás, Elzbieto,“ promluví vzápětí, ačkoliv způsob, jakým to řekne je… Zvláštní. Nicméně to dále nerozvádí ani nic nedodává, ostatně když se setká jen s tvým mlčenlivým výrazem, tak se nadechne a pokračuje plynule dál. „Zajisté víš, proč jsi tady, takže přejdeme rovnou k věci,“ kývne krátce hlavou a opět nastane chvíle ticha, které přeruší opět až její hlas.

„V prvé řadě – omlouvám se ti, Elzbieto. Ať se cítíš v tuto chvíli jakkoliv, máš na to plné právo a je to naše vina. Naše selhání,“ střelí pohledem krátce po Kostadinovi, který si krátce povzdechne. Pořád působí tak… Unaveně.

„Ano. K inicializaci za těchto okolností nemělo nikdy dojít,“ potvrdí její slova.

Baronka se lehce předloktí a dlaněmi spočine na stole před sebou, zatímco svoji pozornost vrátí zpátky k tobě. „To, na co jste narazili dole v kryptě je… Relikt starých časů. Entita, ke které jsme všichni vázaní krví a přísahou, co je s tím spojená. Je to i tvé dědictví po tvé matce. Můžeš to vnímat jako dar nebo prokletí, je na každém, jak se k tomu postaví – nicméně ať už to budeš brát jako příležitost nebo nespravedlnost, na věci to bohužel nic nemění,“ krátce se odmlčí. Mluví… Klidně, vyrovnaně.

„Sivak by ti řekl, že tě požehnala a věnovala ti… Kus sebe a posílila tě. Výměnou za něco tvého. Oproti tomu… Vím, jak strašné to pro tebe muselo být. Zvláště bez toho, aniž bys věděla, co se stalo,“ potřese zlehka hlavou. „Nicméně… Stalo se to a s tím už nikdo z nás nic neudělá,“ prsty krátce poklepe o stůl a opět nastane tichá odmlka.

„Isaiah nám už řekl, co se dole… Stalo,“ naváže v další chvíli Kostadin. „Nicméně… Nevíme proč. Nečekali jsme to. Doufali jsme, že nám pomůžeš… Pochopit,“ dodá tak trochu váhavě jako by hledal ta správná slova.

„Mluvila se tebou, Elo? Řekla ti něco, když jsi došla až k ní?“ položí ti tu vcelku prostou otázku, na kterou není příliš lehká odpověď.