Andor.cz - Dračí doupě online

Jiskry ve tmě

Nakonec za sebou nechám ten zvláštní sál s ještě zvláštněji chovající se dvojicí mistrů. Netuším, jestli skutečně stačilo to, co se mi stalo tam dole ve sklepeních k tomu, aby mě začali zčistajasna brát jinak. Více rovnocenně. Ale ať už to bylo tak, nebo to byla jen další ze zkoušek, snažila jsem se na to příliš nemyslet. Byly by to jen zbytečné dohady a na takové jsem neměla kapacitu a ani sílu. Nechala jsem to tedy být. To, že mi Baronka ochotně ostříhala zubaté vlasy, to, že mě teď vedla služebná do nového pokoje, o který stačilo pouze požádat. To, že už nic nebude jako dřív.

Projdu otevřenými dveřmi do nového pokoje a tiše se rozhlížím. Místo působí rozhodně větší, než na jaký jsem byla zvyklá. Dokonce to není tak úplně jeden pokoj, ale rovnou dva! Projdu pár kroky přes ten první, zatímco se rozhlížím ze strany na stranu. Je to tu prostorné a… prázdné. Prázdnější než můj pokoj a snad i díky tomu podstatně uklizenější. Jen na chvíli si sednu na prostornou postel, který je dvakrát tak velká než ta, na kterou jsem byla zvyklá. Prsty přejedou po čisté povlečení, které je ještě studené, stejně jako všechno kolem. Teplo z ohně se vše teprve snaží rozehřát, ale bude to jistě trvat. Jak dlouho byl tenhle pokoj prázdný? Týdny, měsíce, roky? A kdo v něm byl ubytovaný přede mnou? Přepadnou mne zčistajasna zvláštní úvahy.

Nezůstanu ale sedět příliš dlouho. Opět se ozvou mé kroky, jak přejdu k ohništi, abych do něj přihodila pár polínek. Jen ať se to tu pěkně vyhřeje. Ta horká záře je příjemnou změnou oproti studené tmě.

Oheň zapraská a vyletí z něj několik jisker, které se rozletí do tmy pokoje, podobně jako jiskry z ohnivé vatry stoupající k nočnímu nebi. Beze slova to celé sleduji, zatímco natáhnu ruce, abych si pro sebe ukradla něco z toho plápolajícího tepla. Je to… příjemné. To praskání, hypnoticky tančící plameny. Až se na pár chvil u ohně zapomenu, než si uvědomím, že dnes musím udělat ještě jednu věc. Tedy… nemusím, ale chci. Kostadin sice říkal, že to může počkat, ale Isaiah je kamarád. Nechci jej nechávat v nejistotě, ačkoliv… Nevím, jestli jsem někdo, kdo mu dá odpovědi na jeho otázky. Spíše ne. Ale zkusit s ním promluvit můžu. Kvůli němu. Kvůli tomu všemu.

Nechám tedy pokoj pokojem a vydám se ze severního křídla zpátky do míst, která znám. Cesta je to… zvláštní. Stejně jako celý dnešní den. Naštěstí na nikoho z ostatních nenarazím, než se dostanu ke známým dveřím. Zaklepu… A pak ještě jednou. Už už si začínám říkat, že tu třeba není, ale pak se dveře pohnou. V první chvíli strnu a napřímím se v zádech, než… Zahlédnu siluetu Isaiova obličeje. V šeru, které tu panuje, je těžké vyčíst z jeho tváře přesné emoce, ale i tak zaznamenám to trhnutí, zaváhání, které následuje hned poté, co uvidí, kdo jej přišel navštívit.

Vděčně kývnu, když mě pustí dovnitř, ale ještě nic neříkám. Chci být pryč z příliš exponované chodby co nejdříve, a tak bez zbytečného otálení vstoupím k Isaiovi do pokoje. Nejsem zde poprvé. To ani zdaleka ne. Ovšem dnes poprvé je tu ve vzduchu tíživá a dusivá atmosféra. Nepřirozené šero, které se stahuje kolem toho, komu pokoj patří.

„Můžu dál..?“ Zeptám se tiše. Ovšem vzhledem k tomu, že otázka zazní až poté, co se dostanu do relativního bezpečí jeho pokoje, je poněkud bezpředmětná. „Isaio… Co?“ Zarazí mě ta zvláštní dvojice slov na uvítání. „Ne, to ne… Tedy ne tak docela.“ Opravím se záhy a jen nakrčím obočí do starostlivého výrazu. To jak chudák vypadá. Zcela jistě nespal. Na rozdíl ode mě, která jsem mohla alespoň na chvíli zapomenout díky Kostadinovu uklidňujícímu sirupu, on byl dost možná celou dobu vzhůru. A… sám?

„Chtěla jsem jít za tebou, až se věci trochu uklidní a… ehm, přeberu si to v hlavě. To… všechno.“ Provinile sklopím pohled k zemi a promnu si bílou ruku. „Nechtěla jsem ostatní zatěžovat. Ale… ale chci, abys věděl, že jsem… v pořádku.“ Stojí mě jistou vůli pronést ta slova natolik klidně, aby to působilo celé věrohodně. Na druhou stranu, kdo jiný by toho měl být schopen, když ne já.

„Kostadin říkal, že ta ruka časem zase ztmavne a bude… jako dřív. Takže to jsou… hmm dobré zprávy?“ Přinutím se alespoň mlhavě pousmát.

„Spíš, co ty Isaio?“ Zvednu tázavý pohled opět k zrzkovi.

„Chtěla jsem se ti omluvit.“ Udělám krok k němu, abych mu lépe viděla do té jinak stíny zastřené tváře. „Za to tam dole. Za ten meč… Za to sražení k zemi… A vlastně za to všechno, co… následovalo.“ Soukám ze sebe horko těžko ta slova, která s sebou přináší i všechny ty vzpomínky. Srdce mi poplašeně buší, ale snažím se tvářit alespoň v rámci možností klidně. Jen pohled už na Isaiovi neudržím a hledím zase na zem. Raději.

„Nevěděla jsem, co jiného dělat, když…“ Dotknu se prsty spánku v náznaku toho, co nás tam vlastně všechny dostalo. „Ale hmm, měla bych ti poděkovat. Že jsi mě odtáhl ven… Nás obě. Eryn prý bude také brzy v pořádku.“ Vzpomenu si na Kostadinova slova, ale raději nedodávám ty zbylé detaily. To, že je spánek teď pro ni tou lepší variantou.

„Tak… děkuji. A omlouvám se… Ehh, promiň, zní to zvláštně. Hodně zvláštně. Nejsem dnes úplně… ve formě.“ Ušklíbnu se hořce a zajedu nervózně prsty do vlasů, abych se v půlce navyklého pohybu zarazila, když všechny prameny během chvíle proklouznou zase ven, a tak po chvilkovém zamrznutí ruku svěsím zpátky k tělu.       

Elzbieta

„Ano, Izák – šafář,“ potvrdí ti Baronka, že se skutečně bavíte o té stejné osobě. Skutečně. Se sekyrou v ruce i dalšími nástroji zdejší šafář zacházel s jistotou značící roky praxe, a nyní snad i něco více. Možná býval voják? Žoldák? Vlastně nebylo zase tak těžké si ho v takové roli představit.

Jakmile přijde řeč na Isaiu, nenechá tě to chladnou. „Ano, je v pořádku. Jen… Viděl věci, se kterými se musí vyrovnat,“ řekne ti Kostadin. „Možná by mu pomohlo vidět, že je všechno v pořádku. Aspoň tak, jak by mohlo v takové situaci být,“ dodá opatrně. „Ale nemusíš, pokud se na to necítíš, Elo,“ ujistí tě, „počká to…“ pokrčí rameny a s další odpovědí tak trochu zaváhá. „Eryn bude v pořádku. Zatím ji nechávám spát, je to tak pro ni… Lepší,“ kývne rozhodně hlavou.

To už se ovšem vydáváš k odchodu. Na otázky a odpovědi bude ještě času dost. Nikdo tě v sále už vícero nezdržuje, zvláště když tak rychle vycouváš z místnosti pryč vlivem vlastních nečekaných rozpaků. V chodbě nikdo krom tebe není, pouze někdo rozsvítil všechny lampy i svíce osvětlující chladné prostory sídla, kterému chtě nechtě musíš říkat domov.

Nový pokoj je pro tebe naštěstí nachystán rychleji, než ti naznačovala Baronka. Jedná se o jednu z místností v severním křídle budovy, kam jsi jinam neměla důvod zavítat. Nebylo zde nic pro vás. Až do teď. Pokoj je vcelku prostorný, jedná se o dvě průchozí místnosti, přičemž jedna z nich má i vlastní krboviště, ve kterém plápolá oheň. Vzduch je zde studený, bude to otázka ještě aspoň dvou hodin, než se to zde celé vyhřeje. Za okny panuje tma na znamení blížící se noci.

Nakonec se rozhodneš návštěvu svého přítele neodkládat, a tak tě kroky vedou ke známým dveřím pokoje patřící zrzavému učedníkovi. Zaklepeš ve smluveném rytmu, který patří jen vám dvěma. Chodba je prázdná, kdo ví, zda tu vůbec Eryn je a Kazandra? Vše je tu tak tiché…

Chvíli se nic neděje, než se přeci jen kovaná klika dveří pohne a otevřou se. Isaiah do nich strčí a při pohledu na tebe se krátce zasekne, než… Než od nich odstoupí, abys mohla vejít dovnitř. Neposadí se, zastaví se uprostřed místnosti.

V místnosti hoří hned několik zapálených svící a lamp, přesto ani to nestačí, aby prosvítily to zvláštní nepřirozené šero, které se zde drží. Které se drží kolem Isaiaha. Bledou tvář má strhanou a působí jako by od toho okamžiku v podzemí nezamhouřil oka. Vlasy má rozcuchané na znamení, že rozhodně od vašeho výletu do podzemí neviděly hřeben.

Nadechne se jako by chtěl něco říci, ale nakonec je potřese hlavou a uhne pohledem. Prsty si bezděčně vjede do hlavu a s dlouhým výdechem nakonec lehce sklopí hlavu.

„Poslali tě?“ zeptá se tě… Zvláštně napjatým hlasem, zatímco k tobě opatrně vzhlédne.

Jedno dlouhé, dvě krátká

„Skandální…“ Zopakuji po Baronce slovo, které jsem tu za roky skoro nikdy nepoužila. „To nevadí.“ Potřesu tou zvláštně lehkou, ostříhanou hlavou jako kdyby to snad mělo být něco, co by mě za jiných okolnostní mělo trápit. Jisté kruhy… Vzhledem k tomu, kde jsem se většinu života pohybovala, mne nějaké kruhy tam venku příliš netrápily. Ostatně mezi lidi, kteří by vůbec kdy použili ve své mluvě slovo skandální, mne stejně nikdo nebral. Na to zde byli jiní, vhodnější adepti. Nakonec tedy žádná škoda.

I když mi nevyjde můj poněkud přímočarý, a ne zrovna do detailu promyšlený plán na odjezd z panství, alespoň je mi umožněno zůstat prozatím někde jinde. Někde, kde bude více klid. „Děkuji… Hmm, Izák?... Šafář?“ Už ani nepočítám po kolikáté se dozvím něco nového, co mne překvapí. Že Izák věděl, jak efektivně pracovat se sekerou a dalším více či méně ostrým náčiním jsem věděla, ale nikdy by mě nenapadlo, že by snad uměl držet zbraň. Natož, že by mi snad měl asistovat při tréninku jako cvičný oponent. Dost možná cvičil i s mistry? Jak ale…? Zase o něco více vykulím překvapeně oči, ale nevysypu ze sebe hromadu otázek. Prostě se musím smířit s tím, že některé věci jsou jinak, než jsem si myslela a kdybych se měla ptát na každou do detailu, strávím tu s mistry klidně celou noc až do rána. A to by bylo především pro Kostadina, který působí stále poněkud unaveně a zároveň nepřítomně, dost kruté.

„S Isaiou? Není na tom dobře?“ Nejistě vzhlédnu k Baronce s Rasem. Myslela jsem… Myslela jsem, že se z toho nějak dostal po tom všem, co jsme mohli odejít. Ovšem nebyla jsem viditelně jediná, koho ten večer silně zasáhl.

„A Eryn? Nevím, jak a proč se tam dostala ale…. Je v pořádku?“ Zeptám se ještě naposledy, než nechám nesourodé ruce sklouznout podél boků a pomalu se vytáhnu na nohy. „Dobře, promluvím s ním. Zkusím ho… uklidnit?“ To slovo mi nejde zrovna přes rty. Přeci jen sama jsem se v tom topila až po uši, ale pokud na tom byl zle? Prostě to budu muset skousnout a vydržet. Nepřidělávat mu zbytečné starosti… Uteče mi krátký povzdech, než naberu něco na ztracené rozhodnosti.

„Zajdu za ním.“ Šeptnu.

„Ne, nemám.“ Zavrtím hlavou na Barončino vyzvání k možným dalším otázkám. Tedy byla by jich spousta, ale teď už by se mi zcela jistě rozskočila hlava, takže to raději nechám na vhodnější, a především klidnější dny.

„Tak… dobrou noc.“ Lehce se ukloním mistrům, jak je od nás očekáváno, než si uvědomím, že nevím, zda i tento zvyk pořád platí, ale než abych se na to vyptávala, raději couvnu krokem ke dveřím, abych z nich ve viditelných rozpacích spěšně vyklouzla ven.

Dveře za sebou zavřu rychle, ale na poslední chvíli zvolním natolik, abych jimi nepraštila a tak se nakonec ozve pouze tiché cvaknutí kliky.

Co tohle bylo?! Prohrábnu si prsty vlasy, které jsou jen další z mnoha věcí, jenž jsou dnes zcela obráceně. Nestojím tu ale příliš dlouho. Tak trochu se obávám, aby se mistrům něco nerozleželo v hlavě a nezavolali si mě na další kolo otázek a odpovědí. Bude lepší o tom přemýšlet ve více bezpečné vzdálenosti. A tak vykročím potemnělou chodbou dál. Dál od toho podivného sálu a … Kudy vlastně? Nakonec se nechám raději doprovodit služebnou, jenž mě dovedla i sem. Pro pořádek a možná i pro jistotu, že nevkročím někam, kam bych neměla. Alespoň pár dní.

๑ ๑ ๑

„Tady to už zvládnu. Děkuji.“ Kývnu na ni, když se dostaneme do pro mě známých částí sídla. Ke svému pokoji odtud zvládnu dojít bez větších problémů. Ale… Ale ještě před tím musím zařídit něco dalšího.

*Ťuk… ťuk, ťuk*

Ozve se zaklepání na dveře, které však nepatří mému pokoji, než opět spustím ruku. Jedno dlouhé a dvě krátká. Musí vědět, kdo za nimi je. Venku už je tma a netuším, jestli není na večeři, ale doufám… Myslím si, že by ho tam mistři po posledních událostech neposlali. Spíše ji dostal na pokoj podobně jako já. I tak… Snad nespí. Nervózně se ohlédnu po chodbě, aby mě tu někdo nepřistihl a … zase zaklepu. Tentokrát o něco naléhavěji.

Jedno dlouhé a dvě krátká…   

Elzbieta

Baronka nechá tvoji tichou poznámku viset ve vzduchu a nereaguje na ni, namísto toho se soustředí na střihání tvých vlasů, které jí jde nečekaně svižně a od ruky. Nicméně… Do jara je ještě daleko. Měsíc i více, přeci jen poslední dny hustě sněžilo a venku byla zima až z toho praští. Nicméně… Nyní skutečně není vhodná doba pro cestování, i den cesty do Cziernowody, která byla nejblíže, by se mohl řádně protáhnout a noc v lesích by byla snad všechno jen ne příjemná – pro tebe i koně.

„Až se vrátí mistr Rallik, ještě to probereme, ano? Něco vymyslíme,“ přislíbí ti rusovlasá žena ještě před tím, než od tebe odstoupí na znamení hotové práce. Tedy, ještě si tě řádně prohlédne a dvakrát se k tobě vrátí, aby pročísla pramen hřebenem a zbavila ten střih posledních nedokonalostí, nicméně… „Hm, lepší. Mnohem lepší. V jistých kruzích by to sice bylo považováno za skandální střih, ale nakonec… To takhle asi bude i praktičtější než dlouhé vlasy,“ zhodnotí svoje úsilí a krátce mávne rukou na znamení, že není za co děkovat. „Dej tomu pár dní, pak už ti to ani nepřijde,“ dodá.

Namísto povolenky umožňující okamžitě opustit sídlo se ti dostává aspoň nějakého… Kompromisu v podobě volného pokoje. Není to sice to, co jsi chtěla a potřebovala, ale… Možná je to lepší než nic.

„Dobře, tedy na pár dní. A nevidím důvod, proč bys šermířský sál využít nemohla. Zařídím, aby tě tam nikdo nerušil, pokud nebudeš chtít jinak,“ pokračuje dál. Některé věci je snadné zařídit, když je vůle a ochota. Té má nyní Baronka dle všeho na rozdávání. I když nějaký strop to má, jak už jsi sama pochopila. „Pokud by sis potřebovala s někým zacvičit, stačí požádat. Izák se protáhne jistě rád,“ dodá jakoby mimochodem. I tohle je pro tebe novinka, že váš správce očividně umí s mečem. A pravděpodobně dost obstojně, když ti ho Baronka nabízí.

Při tvé poslední otázce se Baronka podívá po Kostadinovi, který jen lehce zavrtí hlavou. „Prozatím to je vše. Snad jen… Měla by sis promluvit s Isaiou. Z toho, co viděl a co se mu stalo, se bude pár dní vzpamatovávat,“ dodá opatrně. Jsou to nakonec tvá tichá slova díků, která ho přimějí se sklesle pousmát.

„Také děkujeme, Elzbieto. Že sis nás navzdory tomu všemu vyslechla,“ dodá Baronka, která odloží nůžky i hřeben na stůl, ačkoliv to zatím nepůsobí, že by se chystala se posadit zpátky ke stolu. „Pokud nemáš žádné další otázky, můžeš jít. Zařídím ti ten nový pokoj, jen bude chvíli trvat, než ho služebná přichystá. Někdo pro tebe zajde, aby tě tam zavedl. Pokud bys ještě něco potřebovala, můžeš předat své požadavky služebnictvu,“ dodá. Pokud je to z tvé strany vše…

Jsi volná. Svým omezeným způsobem.

Ironie osudu

Opravdu netuším, co se změnilo. Jistě, pro mě se tou nocí tam dole v podzemí změnila spousta věcí, ale že by mistři zčistajasna jen tak otočili ve svém přístupu ke mně? Byly to výčitky svědomí? Nemyslím si. Vzhledem k tomu, co se zde dělo, jsem od ani jednoho z nich nečekala a vlastně ani nestála o lítost. Přesto… Najednou jako kdybych se nebavila s mistry, ale někým, do mě poslouchal? Přemýšlel nad tím, co řeknu? Možná to bylo jen Baronkou, se kterou jsem neměla moc možností se více setkat. Třeba byla taková i jindy. Od Kaz ani Tiana jsem se o ní prakticky nic nedozvěděla, takže… Celé tohle setkání ve mně zanechalo spoustu otázek. Nemohla jsem však říct, že mi tento přístup nebyl milejší, než schytat nějaký tvrdý trest za to, co jsme s Isaiahem provedli.

„Dobře.“ Souhlasím po chvíli trochu zaraženě, když Baronka jakoby nic souhlasí. Přesto je těžké necítit se v její společnosti jako na jehlách. I když se ke mně chová jako rovný k rovnému, tak je to celé… zvláštní? Špatně? Nikdy to tak nebylo. A tak vnímám stále jisté napětí, které se usazuje ve svalech a čeká… čeká, že se situace otočí o sto osmdesát stupňů a vše se vrátí do starých kolejí.

Kostadin… Kmitnu pohledem k mistrovi, jenž vypadá, že je najednou myšlenkami někde plně jinde. Mohla za to zmínka o mé matce nebo to zvláštní slovo? Albedo… Nikdy jsem nic takového neslyšela. Tedy až do včerejší noci. Přesto i ta pouhá myšlenka má zvláštní rezonanci?

Příkaz, který od Baronky zazní je už něco, co je mi bližší. Poposednu si na židli tak, aby měla k mým vlasům přístup ze všech stran a udělám, jak káže. Narovnám se a počkám, až se opět ozve to již známé kovové cvak kousek od mého ucha. Baronka mě obchází a sem tam střihne nůžkami. Nehýbu se, jen oči někdy zvědavě zabloudí k rusovlasé ženě, která působí elegantně i u obyčejného stříhání vlasů.  

A tak, když už hrajeme tuhle hru na staré dobré přátele, osmělím se dovolím si přát do té doby něco zcela nemyslitelného. Cestu pryč. Jen na pár dní. Možnost se nadechnout… S očekáváním vzhlédnu k Baronce, abych se vzápětí zase rychle opravila a narovnala hlavu, jak je třeba. Čekám na její slova, která… jsou zamítavá. Dle očekávání.

„… Ehm, neřekla bych, že jsem si tenhle čas vybrala zrovna já.“ Neodpustím si tichou poznámku, ale více už to nekomentuji. Nehádám se. Tak trochu jsem to čekala.  Až sníh povolí… To zní pomalu jako jaro, ale já tu nevydržím čekat do jara! Přesto si jen dlouze povzdechnu a rezignovaně svěsím ramena, než pokývám chápavě hlavou. V něčem má pravdu, v tuhle dobu bych s koněm nikde pořádně neprojela, a navíc byla ta protivná zima. Opravdu tohle nebylo mé období a dobře jsem věděla, proč ho nesnáším.

„Tak… potom.“ Hlesnu, než si zajedu prsty do už ostříhaných vlasů, zatímco si Baronka prohlíží výsledky své práce. Prameny proklouznou krátce mezi prsty a najednou mám ruku zase prázdnou. Je to takový nezvyk! Smetu si z ramen pár zbytků světlých vlasů, jenž dopadnou k těm na zemi. Zdá se jich tolik, ale po těch tlustých copech, které jsem ustřihla na pokoji, je tohle skutečně nic.

„Děkuji… Budu si na to muset zvyknout.“ Doplním těch pár slov hořkým úšklebkem. Stále to jsou jen vlasy… Přesto jsem netušila, proč to vadilo zrovna jí?

„Volný pokoj?“ Polknu a semknu nejistě rty. Nechci být sama, ale představa, že se vrátím mezi ostatní, kteří na mě budou hledět jako kdyby viděli ducha a dožadovat se odpovědí? Ne, to bych teď skutečně nezvládla. Všechny ty zvědavé a zdánlivě kradmé pohledy. Jistojistě soukromé otázky, co zůstanou jen mezi námi. Heh, v tomhle jsem se už poučila.

„Možná ano… To bych byla raději.“ Promnu si nervózně dvoubarevné ruce. „Jen na pár dní… Než se ta ruka vrátí do normálu.“ Kostadin říkal, že se to zlepší, tak snad. „Vyvolávala by… nepříjemné otázky. A… mohla bych během té doby využít malý šermířský sál? Příležitostně.“ Zeptám se rovnou. Představa, že sedím sama v prázdném pokoji celé dny, zatímco sleduji, zda mi ruka tmavne, se mi vůbec nelíbila a stejně tak mi bylo jasné, že se tréninků s ostatními po tu dobu nebudu účastnit.

Potřebovala jsem ale něco, co zabaví mysl a unaví tělo. Knihy by mi v tomto nepomohly, ale možnost se umořit při tréninku je něco jiného. Heh, docela ironie osudu, že něco takového nakonec budu vyhledávat dobrovolně.

„Ehm, potřebujete ode mě vědět ještě něco?“ Zeptám se váhavě a kmitnu mezi mistry tázavým pohledem. „Jinak… děkuji.“ Pronesu vděčně i když o něco tišeji. Je to jeden z mála momentů zde, kde takováto slova vůči mistrům myslím upřímně, a ne pouze z vynucené slušnosti.

Kazandra

Při pohledu do těch tmavorudých očí si vybaví záblesky věcí, které se nikdy nemohly stát. Pamatovala by sis to přeci, nemohla bys zapomenout něco takového. Strýc, Baronka… Ten muž, Longin. Dosud ti to jméno i tvář byly naprosto neznámé, přesto se ti náhle v hlavě rojí útržky vzpomínek, matné a vzdálené, přesto… Jsou tam. Někde. A teď se derou na povrch, aby se vzápětí propadly zpátky stínů, kam na ně nedosáhneš.

Pokusíš se pohnout, a k tvému vlastnímu překvapení tě ruka poslechne. Opožděně, s jemnou motorikou máš problémy, ale ze svalů se ti již zvolna vytrácí ta toporná ztuhlost.

Oproti tomu, jak se zdá, tak Tian hluboce spí. Pokojně oddechuje, aniž by měl byť ponětí, co se děje jen kousek od něj. Kdo ví, jestli by ho to překvapilo, zda se i on už setkal s tou bytostí. Nikdy se o tom nezmínil, dokonce ani v náznacích.

Stvoření stínů si ovšem žádá tvoji pozornost a navazuje tam, kde váš rozhovor dole v podzemí skončil. Dole. V podzemí. Náhle ti to vyskočí v mysli jako samozřejmost. Dlouhá chodba Kostadinova křídla a otevřené dveře na jejím konci. Hluboké nekonečné schodiště na konci labyrintu, kudy se schází… Dolů… K ní… „Drž se mě pevně, Kazi, ano? Možná… Raději tě vezmu… Dobře, tak ne, půjdeš sama,“ starostlivý hlas strýce.

Ta otázka je jednoduchá – na rozdíl od odpovědi. Ačkoliv… Opravdu je nad čím váhat? Ať chce cokoliv… Tebe to zachrání. Vás všechny. Volch už na vás nedosáhne, nebudou žádné další soukromé lekce. Žádné další tresty, kterými by kohokoliv z vás mrzačil…

„Ale ty ji zaplatíš, malá vráno, ty… ji… zaplatíš…“ ozve se šepot v tvé hlavě a ty rudé oči se ti začnou vzdalovat, jak se od tebe žena odtáhne a pomalu se postaví. Všechny stíny v místnosti se k ní natahují, stávají se její součástí. A ona jejich.

„Přijmi nebo nech být.“

„Promluv nebo mlč navěky.“

„Vyber si.“

Doléhá k tobě její hlas ze všech stran, zatímco se postava stojící přede dveřmi pomalu vytrácí. Čas ti utíká, měřen mihotavým světlem svíčky namísto zrnek písku, přesto máš pocit jako bys najednou namísto Tianova oddechování slyšela ten tichý zvuk sypajícího se písku. Nemáš prostor pro rozmýšlení, doba pro rozhodnutí se ukrátila tak akorát na vyřčení toho jediného slova, které určí, co se dít bude… Nebo co se nikdy nestane.

Maličká vráno…

… a pak se ponořím do tmy…

Elzbieta

„Ano, říkal nám o tom,“ Baronka krátce kývne hlavou, ačkoliv to dále nerozvádí. Namísto toho si tiše povzdechne a na jejích rtech se objeví krátký úšklebek stejně jako tobě, zatímco se natáhne pro další hlt vína. Upíjí jen pomalu mezi řečí, spíše na chuť než cokoliv jiného. „Ráda nám ukazuje věci, které bolí. Tajemství a zapomenuté vzpomínky,“ poznamená. „Bloumá předivem času a hledá uzlíky,“ řekne vzápětí tu zvláštní větu, a když zachytí tvůj pohled, přeci jen se lehce pousměje – jakkoliv vážný výraz v její tváři i nadále přetrvává. „Ať už zištně nebo nezištně, bude se to opakovat. Jsme s ní spojení krví, vidí tak do našich životů často více jak my sami.“

Váš zvláštní rozhovor pokračuje – a přeci jen se Baronce podaří tě zaskočit – a přitom tak prostou a jednoduchou otázkou. Ovšem odpověď na ni není zdaleka tak sebejistá. Baronka ani Kostadin to nijak nekomentují, ani se neošklíbají. Ostatně v hovoru pokračujete dál a informací, které ti – a vlastně nejen tobě, ale vám všem – přibývá čím dál více. Takřka cítíš, jak ti těžkne hlava pod náporem toho všeho. Snad jen vysvětlení toho, co to je Albedo se nedočkáš – či spíše v podobě, díky které bys to celé mohla pochopit. Avšak Kostadn nic více neřekne, kdo ví, zda vůbec sám ví…

Vyrušení služebnou je jen krátké a chvíli na to přichází nabídka, kterou přijímáš. Baronka kývne hlavou a přejde s nůžkami i hřebenem až k tobě. „Odsuň tu židli dál od stolu a narovnej se,“ dá ti ten vcelku jednoduchý pokyn, se kterým k tobě přistoupí, zatímco mluví dál.

„Samozřejmě. Ani my se jim nechystáme lhát,“ souhlasí s tebou, zatímco po tobě sklouzne její zamyšlený pohled. Kostadin mlčí a nic k tomu nedodává, jen vás poslouchá a sám v tu chvíli působí duchem někde jinde než právě teď a tady s vámi.

„Dobrá. Pokud o to stojíš, budeš u toho. Nikdo po tobě nebude chtít, abys lhala. O čem také?“ pokrčí rameny, nicméně souhlasí s tím, co říkáš. Až je to celé… Opravdu zvláštní. Jako by se celý svět postavil na hlavu. Nedává to smysl, proč by ti najednou tak vycházeli vstříc? Ptali se na tvůj názor? Baronka se k tobě chová nečekaně… Jako k někomu sobě rovnému. Svým způsobem je i milá.

A pak ti položí tu otázku, která není vlastně ani tak otázkou jako konstatováním. Přesto pohled Baronky ti naznačuješ, že máš prostor na ni odpovědět. Zamyslet se. Můžeš snad něco doopravdy chtít? „Opravdu,“ zopakuje po tobě.

Nakonec nemusí čekat dlouho, moc dobře víš, co by sis přála. Co bys chtěla dělat.

 „Hm,“ projde nejdříve skrze rty Baronky jen ten neurčitý zvuk, během kterého se přesune za tebe a začne ti pročesávat vlasy hřebenem. Netahá, jen srovnává jednotlivé prameny ještě před stříháním. „Chápu. Nicméně… Nevybrala sis zrovna nejlepší čas, zvláště po té bouři, která přes nás prošla. Stromy v lese budou popadané a cesty schované pod hlubokou vrstvou sněhu. Pravděpodobně to pozdrží i návrat mistra Rallika,“ pokračuje dál.

To už se ke slovu přihlásí i nůžky. Ten kovový zvuk naostřených břitů, když se pustí do tvých vlasů. „Narovnej se a trochu víc vystrč bradu,“ požádá tě. Očividně ví, co dělá a rozhodně to není poprvé, co někoho stříhá.

„Obávám se, že teď by nebylo rozumné ani bezpečné pouštět se na cesty,“ zhodnotí nakonec. „Ale… Jakmile sníh povolí, proč ne. Stejně bude nutné vyjet pro zásoby. Volný kůň by se pro tebe jistě našel,“ dodá nakonec namísto toho, aby to celé rovnou smetla ze stolu.

Mezitím se břity nůžek hbitě míhají kolem tvé tváře, aniž by tě jedinkrát střihla a na zem dopadají chomáčky světlých vlasů. Tvých vlasů. Baronka tě postupně obchází a prohlíží si tě, snad aby jí neunikl jediný zub, ta sebemenší nesrovnalost.

„Nicméně… Místa je tu dost, stejně tak volných pokojů, pokud bys chtěla mít teď… Čas pro sebe. Domluvit se dá na ledasčem.“

Odvážné přání

Nemůžu si než nevšimnout reakcí dvojice mistrů, když zmíním smrt mé matky. Dost možná pro ně byla někým důležitějším než pro mne. Zcela jistě na ni měli víc vzpomínek než jedno ještě příliš malé děvče. Možná i proto je to pro mne snazší o tom mluvit. Ačkoliv…

„Jak už jsem říkala mistru Rallikovi. Vím, jak to proběhlo. Tedy pokud ta věc nelže. Ležela v posteli. Všude byla tma a pak… se to prostě stalo. Neviděla jsem… Neviděla nikoho.“ Polknu a přejedu si nervózně prsty po krku. I když je to rok stará vzpomínka, stále není snadné na ni vzpomínat. „Předala jsem mu i nákresy těch symbolů, které byly vyřezané v mé hračce. To je… Asi vše. Ten Magistr mě tam nechal s její mrtvolou. Kdybych se s její pomocí nevrátila do minulosti nebo… Ehm, nevím, nemyslím, že to byla jen vzpomínka… Tak bych tu neseděla.“ Klopím dál pohled ke stolu. „Rozhodně to ale nebyla nezištná pomoc.“ Ušklíbnu se hořce. Jak jsem vůbec v něco takového mohla věřit?

Pak už jen přikývnu. Jistě. Magistři by někoho jako my nenechali naživu. Po Purpuru a možná ani před ním. Přisluhovači temné bohyně. Tady by nebylo o čem přemýšlet. Další otázka Baronky mě však zaskočí.

„Co bych dělala? Já…“ Zarazím se. Tak daleko jsem ještě nepřemýšlela. Jen jsem chtěla mít možnost volby a nějak bych se světem zvládla protloukat. Ovšem to teď bylo pasé. „Nevím. Něco bych si našla.“ Špitnu provinile jako dítě přistižené při činu. Ne, neřeknu jim o tom, o čem jsem mluvila s Kainem. Sny se nepůjčují a některým radši ani nesdělují.

„Stejná…“ Ne, vlastně to ani není otázka. Měla jsem podezření na to, že mistři nestárnou jako ostatní lidé. Už dle toho, co mi tehdy před rokem řekl Bartel. Jitřenka za ním chodila už tehdy. Avšak pokud by stárla jako všichni ostatní, muselo by jí tehdy být kolik… patnáct zim? Ne, už tehdy mi to nesedělo. Nemluvě o Sivakovi a o tom, co mi tehdy řekl Kain. Pokud bojoval za Magistérium v době Purpuru… Rozhodně tu byl déle než běžný člověk.

„Tušila jsem to.“ Šeptnu, i když si sama zatím nedokážu představit, co přesně to pro mě znamená. Zůstanu navždy takováto? Náctileté děvče? To je teď však ta nejmenší z mých starostí. Kdo ví co bude za deset let. Za rok?

Kostadin pak začne vysvětlovat věci týkající se toho zvláštního slova. Ne, z toho, co mi říká nejsem moc moudrá. Alchymie není něco, čemu bych se věnovala. Vlastně jsem o ní nevěděla zhola nic. Pak to alespoň zkusí trochu osvětlit i někomu tímto nezasaženému, ale… Ale pořád netuším, co přesně to znamená. Zvěstovatel čeho přesně? Hodnost kde nebo snad mezi kým? Ne, na to už se nezeptám. Viditelně taky vypadá, že neví o moc víc. Nejspíše.

„Aha…“ Hlesnu tiše spíše ze zdvořilosti, na znamení toho, že jsem jej vyslechla. Pochopila? Ne tak docela.

Trochu sebou trhnu, když se ozve zaklepání na dveře, jenž protne tuhle zvláštně hutnou atmosféru. Avšak není to nikdo další z mistrů, ale pouze služebná. S nůžkami a hřebenem. Ta nabídka, že mi Baronka srovná zubaté konce vlasů je zvláštní. Velmi zvláštní. Z mistrů jsem ji znala nejméně a netušila jsem, jestli se takto chová běžně. Nedovedu si však představit, že by mi něco takového nabídla Jitřenka. Dost možná bych se bála, že mě těmi nůžkami někde šmikne, abych dostala za vyučenou.

Zaváhám tedy. Možná trochu déle než by bylo považováno za slušné, než nakonec kývnu. „Dobře… Děkuji.“ Dodám nesměle na důkaz, že mi zůstala alespoň špetka dobrého vychování.

„Ne, nechci je vyděsit. To… ne.“ Vyhrknu teď pro změnu možná až příliš zbrkle. To by bylo to poslední, co bych chtěla udělat. „U toho?“ Přeci jen překvapeně vzhlédnu k ženě s nůžkami. Je to test nebo jak to myslí? Je to snad poprvé zde, co mistry zajímá můj názor, pokud to není nějaký trik.  „Možná… Možná, pokud by to pomohlo.“ Odpovím zamyšleně. Netuším, jestli bych mohla ostatním pomoci, ale snad kdyby tam měli někoho z nich, komu mohou věřit, nemuseli by z toho mít takový strach. „Ale nelhala bych jim.“ Dodám pak rozhodně podmínku, bez které bych na něco takového nekývla. To, jestli s tím budou souhlasit a zda to k něčemu bude, už je jejich rozhodnutí.

A pak dojde řeč na praktické záležitosti. Jistě. Co dál? Vlastně dle Barončiných slov snad nic nového. Další trénink a… přistup do Kostadinovy knihovny? Kmitnu pohledem po světlovlasém mistrovi. To je něco, za co by Kazandra bez váhání vraždila, ale představa mě samotné, sedící teď nad knihou po tom všem… Ne, nevydržela bych dočíst ani stránku. „Děkuji, to… jistě časem zkusím.“ Kývnu mírně, než mě opět zaskočí Barončina otázka. Dnes je to skutečně den plný překvapení. Co bych chtěla dělat já?

„Opravdu?“ Pohlédnu na ni s neskrývaným překvapením. Myslí to vážně? Co… bych… chtěla dělat? Otevřu ústa a zase je zavřu, jak se mi hlavou hrne spousta myšlenek snažících se prodrat na světlo. Nemůžu plácnout hned první věc co mě napadne. Mysli Elzbieto!

„Asi… Asi bych chtěla pryč.“ Poposednu si netrpělivě na kraj židle. „Jen na chvíli být sama. Pročistit si hlavu pryč od toho… všeho.“ A té věci ve sklepení. Prostě se moci nadechnout a zmizet z těch známých stěn, které byly roky mým vězením a bylo těžké je vnímat jinak. Teď o to více.

„Neutekla bych. Vím, že byste mě našli… kdekoliv, ale i tak. Nemám důvod utéct. Rozhodně ne teď.“ Přispěchám s ujištěním. „Jen… potřebuji to sama všechno zpracovat. Tedy… tohle asi stejně nepůjde, že?“ Dodám vzápětí poněkud skeptickým tónem. Vím, je bláznovství přát si něco takového. Aby mě mistři pustili jen tak samotnou pryč? To jsem si skutečně řekla o hodně, ale i ta malá šance, vidina toho, že by to mohlo vyjít, je lákavá. Mít možnost se svobodně rozhodnout, co dělat… Žádný trénink a přesně nalinkovaný den a nutnost tvářit se před ostatními, že se nic nestalo. Jsem dobrá herečka, ale nevím jestli až taková. A i kdybych měla skončit v první putyce s flaškou režné. Pořád bych se k tomu rozhodla já. Jen já.