Andor.cz - Dračí doupě online

Elzbieta

Stačí tak málo, pár cvaknutí nůžek a vše je pryč. Tvé vlasy, dlouhé plavé vlasy, které ti už jako dítěti záviděla leckterá žena. Vždy ses o ně starala, zaplétala si do nich pentle i splétala jednotlivé prameny do líbivých účesů. Ty vlasy byly tvojí neodmyslitelnou součástí, památkou na matku. Mívala stejné, pamatovala si je… Jednu z mála věcí, co sis dokázala matně vybavit, její dlouhé světlé vlasy povlávající vše kolem, když se k tobě skláněla. Nyní ovšem leží zplihle na zemi, zatímco na tebe shlíží ze zrcadla tvé nové já. Ale… Co to vlastně znamená? Nic. Jen další rozhodnutí, co už nepůjde vzít zpátky. Správné? Ani na tom nezáleží. Ne teď, ne tobě. Stejně jako na tom, co ti na to asi řeknou mistři.

Jakmile je poslední cop ustřižený, vlasy se ti rozlejí kolem tváře. Končí lehce nad rameny a divoce povlávají kolem tvé hlavy. Ovšem konce jsou zubaté, nevzhledné. Jak to asi vypadá zezadu sice nevíš, ale pravděpodobně to moc pěkný pohled nebude. Zničila jsi je. Už nevypadáš jako svůj odraz, ale… Čí? Nu, rozhodně ne její.

Jakmile se ozve poslední cvaknutí nůžek a utichne i tvůj hlas, obklopí tě vyčítavé ticho. Na okamžik máš pocit jako bys na sobě cítila něčí pohled. Co jsi to provedla, Dcero? Takřka jako bys slyšela to tiché zaševelení vytrácející se v poryvu větru, co ti vzápětí bouchne s okenicemi.

Zaměstnána vlastními úvahami a neveselými myšlenkami se zbavíš pozůstatků zaschlé krve a potu, zatímco venku slunce pomalu zapadá a rudý svit se pomalu vytrácí z tvých okenic. Tmavne a houstne stejně jako šero, ve kterém se pokoj topí. Můžeš jen sledovat stahující vybledávající paprsek slunce, který pomalu putuje po stole až nakonec úplně zmizí. To už máš jídlo snězené a větší část džbánu vypitou. Byl v něm lehce slazený čaj, byť studený, ale rozhodně ti udělal dobře – stejně jako něco do žaludku.

A pak… Zkrátka čekáš.

Ovšem netrvá to dlouho a ozve se zaklepání na dveře. Přesně to, na které jsi čekala. Za dveřmi ovšem nečeká kterýkoliv z mistrů, ale jedna ze služebných. Jakmile otevřeš dveře, nadechne se… A všechna slova jí uváznou v hrdle, když tě spatří. Všimneš si, jak její překvapený pohled klouže po tvých vlasech a v první chvíli chudák ani neví, co na to říct. A tak… Raději neříká nic. Jen polkne a s trhnutím se raději vrátí k tomu, proč přišla.

„Mám tě odvést za paní Mirabelle, pokud jsi toho schopná…“ řekne ti důvod své návštěvy.

O chvíli později tě tak už vede chodbami nahoru do patra… Ovšem ne do křídla Baronky, ale do jedné z místností, kde jsi ještě nikdy nebyla. Ostatně – takových míst je tady více než dost. Služebná zaklepe krátce na dveře, které po tichém vyzvání otevře a ustoupí stranou, abys mohla vejít první.

Ta místnost je poměrně prostorná, působí jako… Pracovna? Ne, jednací sál? To spíše dle velkého stolu, který jí dominuje a je kolem něj hned několik židlí. Vlastně… Tolik, kolik je mistrů. Je dobře osvětlená a v krbu praská oheň. Za stolem ovšem nesedí jen Baronka, kterou jsi příliš často nevídala, ale všimneš si tam i Kostadina opírajícího se dlaněmi o stůl, u kterého sám stojí namísto toho, aby seděl.

Oba se po tobě podívají a… Kostadin vypadá opravdu překvapeně. Dost možná jsi ho ještě neviděla se takhle tvářit, ne ve vaší přítomnosti. Rychle se sice ovládne, ovšem tohle opravdu nečekal. Oproti tomu Baronka přes tebe jen přelétne pohledem a povzdechne si.

„… buď tak hodná a dones mi ještě nůžky, Klaro,“ vybídne služebnou klidným hlasem. „Pojď se k nám posadit, Elzbieto,“ přesune svoji pozornost vzápětí k tobě a Kostadin ti odsune jednu ze židlí.

„Jak se cítíš?“ je to právě on, kdo ti položí tu otázku a pohledem sjede k tvým vlasům.

Kazandra

Ať už tohle celé znamená cokoliv, můžeš si být jistá jedinou věcí – nějaký význam to celé musí mít. Proč by to jinak dělo? Ve vašem malém světě je těžké věřit na náhody, jak ses mohla už několikrát sama přesvědčit. Plavovlasý muž v černé zbroji se konečně otočí vaším směrem – a ty ho poznáš. Tehdy, v Cziernowodě… Zdá se to tak dávno. Jak málo stačilo, aby se stalo neštěstí? Stačilo by, aby věděl, koho hledá. Jak vypadá bastard jménem Kazandra. Připadal ti… Neškodný. Přesně tak jsi o něm mluvila před mistrem. Hodil se k Ele a dle všeho si užili i pěkný den... Skutečně, byl tak blízko. Hledal a nenacházel…

Položíš přímou otázku. Tu jednu jedinou. Je až s podivem, jak snadné je pro tebe vyslovit něco tak strašného, aniž by to v tobě probudilo výraznější emoce. Zabít. Je to jen slovo, jedna správně provedená technika.

„Líbíš se mi, malá vráno…“ zašeptá žena a těch pár slov tě na okamžik obklopí ze všech stran. „Ale ne, mrtvý Krkavec je potrava pro červy, taková škoda a plýtvání,“ odpoví ti stínová žena, jejíž jméno vlastně ani neznáš. Má vůbec nějaké? Nevybavuješ si, že by Ela o nějakém mluvila. „Přineseš ho na práh stínu a označíš ho,“ pokračuje dál. V tu samou chvíli mávne rukou a tráva kousek od vás náhle vzplane černým studeným plamenem, ze kterého nesálá žádné teplo ani není cítit pach spáleniny. Zahoří jen krátce a zůstane po něm jen vypálený symbol. „Připravíš ho… Oči mu zasypeš popelem a kůži označíš znakem pozvání…“

V tu samou chvíli se natáhne po tvé ruce a chytí tě za ni. Její dotyk je studený, zvláštně šimrá… Dlouhé štíhlé prsty obemknou tvoji dlaň a přitáhnou si ji blíže. V další chvíli pocítíš prudkou ostrou bolest, ze které se ti na okamžik zatmí před očima a v okrajích zorného pole vykvetou rudá kola. Trvá to ovšem jen okamžik. Když tě vzápětí pustí, tak stále cítíš v dlani tupé brnění. Máš do ní vypálený stejný symbol, co je v trávě kolem vás. Protnutý kruh.

„Přeneseš ho na něj, jen tak se ho zbavíš,“ pokračuje dál a těžko říci, zda mluví o znaku vypáleném až do masa, který se přímo před tvýma očima barví do černa nebo Krkavci.

Souhlasíš. Zbývá ti snad něco jiného? Rozhodně to tak nepůsobí. Naposledy pohlédneš směrem, kterým mladík vykročil. Už ho nevidíš, rozplynul se společně s mlhou, která se začíná pomalu zvedat. Společně s ní mizí i mrtvá těla včetně starého knížete, který… Ukazuje tvým směrem. Nevíš, kdy se jeho ruka pohnula, přesto nyní prsty míří přímo k tobě v tom samém vyčítavém gestu.

A pak se odvážíš kromě souhlasu… Promluvit o tom druhém. O tom, co tě ve skutečnosti pálí.

Nastane ticho. Hledí na tebe, vpíjí se do tebe. Stíny kolem vás houstnou a natahují se tvým směrem. „Jak bych vám měla pomoci, mo fheannag bheag… Co bych podle tebe měla s Vlkem udělat?“ zeptá se tě s neskrývaným zájmem.

O Zlatovlásce

Poslušně vypiji to, co mi Kostadin podával. Je to zvláštní sirup, ale nechutná nijak zle. Už jsem tu byla nucená pít horší utrejchy. Mnohem horší. Jen, co jsem s tím však hotová, pokusím se odtud odejít. Skutečně však jen pokusím. Mistrova slova mě zastaví a já se po něm jen tázavě otočím, než se mi podivně zhoupne svět. Světla kolem se začínají rozostřovat a věci kolem se začínají vpíjet jedna do druhé. V první chvíli ucítím osten paniky, že se to zase opakuje. Že opět přicházím o vědomí. Avšak společně s tím mne prostoupí i nezvyklá únava a uvolnění. Je to tak silné, že si ani neuvědomím, kdy ztratím sílu v nohách. Prostě se mi jen už notně rozostřený svět najednou pohne a já najednou hledím… vzhůru? Spadla jsem? Ne.. A nebo alespoň ne na zem. Mlhavě cítím, že mě někdo drží. Kostadin? Kdo jiný? Slyším jeho hlas, který slábne, zatímco mé vědomí odplouvá do daleka. Bude to dobré? Ne, tomu nevěřím… Stejně jako přestávám věřit tomu, co se zde děje...

๑ ๑ ๑

♬♬♬♬♬

Místo moře stínů a nekonečné temné pustiny mne však teď nečeká nic. Prostě nic. Je to jako kdybych zavřela oči a zase je po chvíli otevřela. Unaveně zamžourám na strop než se těžká víčka opět zavřou. Ani nevím, jestli jsem zase usnula nebo jen na delší dobu zavřela oči. Cítím se malátně. Unaveně. Nejprve kolem sebe vidím jen tlumené světlo pronikající sem oknem nedaleko postele, ale pak… postupně, pomalu se začne svět zase zaostřovat a vše nabírat ostré kontury.

Jsem zpátky ve svém pokoji. Ležím v posteli v teple dek, které tak příjemně hřejí. Je to vlastně příjemné probuzení. Jako už tolikrát před tím, než… Si vzpomenu na to, co mu předcházela. Byl to sen? Noční můra? Ostře se nadechnu a rychle vydoluji levou ruku z pod těžkých dek. Určitě se mi to zdálo. Byl to jen… „Ne…“ Šeptnu, když uvidím tu bílou kůži připomínající mi to, že se vše skutečně stalo. Podzemí, Bohyně i ta dohoda. Všechno se mi to pomalu vynořuje ze stále poněkud zastřené mysli. Přesto ať už mi tělem koluje cokoliv, ohlazuje to hrany těchto vzpomínek. Některé části se zdají snové, avšak… Zavřu oči a kousnu se do rtu, který stále spíše brní než bolí. Ať už mi Kostadin dal cokoliv, bylo to hodně silné. Je mi jasné, že jakmile to celé odezní, bude vše jako to bylo. Minulost to nezmění. A budoucnost? To je… další nepříjemná kapitola.

A tak ležím. Jen se otočím na bok a ani se nesnažím vstávat. Zatím ne. Ne, dokud to celé neodezní a věci v hlavě se ozvou opět hlasitěji než před tím. Ani nevím, jak dlouho to trvá. Minuty? Hodiny? Za okny se každopádně šeří a slunce se sklání k západu. Spala jsem celý den? Opět? Je to skoro až ironie, že naposledy, co se mi něco takového stalo, byla v tom také zamotaná ona. Avšak tehdy jsem si myslela, že mi chce pomoct. Jak šeredně jsem se pletla. Chtěla jsem to, co jí bylo slíbeno.

Unaveně hledím po pokoji, který tak znám, než se přeci jen přinutím posadit se. Jde to ztěžka, avšak necítím se zle. Žádná bolest. Únava. Jen zbytky malátnosti, která se ale každou chvíli postupně vytrácí. Vydechnu a prohrábnu si vlasy. Jsem… převlečená? To je vlastně lepší, než ležet v posteli s tím, co jsem před tím měla na sobě. Pomalu se zvednu a protáhnu se, než dojdu ke stolku se džbánem a lavorem s vodou. Je tu nachystané občerstvení. To však přelétnu jen bezvýrazným pohledem. Nemám hlad, pouze v krku mne škrábe, a tak si naliji trochu vody ze džbánu. Žíznivě vypiji první sklenku, než se poněkud bezradně rozhlédnu po pokoji.

Jak dlouho to bude trvat, než si pro mě přijdou? Výslechu se nevyhnu, ale… Je mi to jedno. Ať se ptají. Nemám jim, co říct. A jestli mě hodlají potrestat za to, kam jsem šla, tak budiž. K ničemu jim to stejně nebude. Vzdorovitě bouchnu pohárem o stůl, než přejdu pár kroky ke stolku se zrcadlem, u kterého jsem tolik večerů sedávala a krátila si čas svými zálibami. Splétala copy, navlékala korálky a nebo vyšívala. Pohled mi padne na dřevěnou krabičku s korálky. S jakou chutí jsem si pokaždé vybírala, který z nich navleču tentokrát, aby se hodil k ostatním a mé momentální náladě, teď však…

*Buch*

Ozve se náraz, jak strčím krabičku prudce ke kraji stolu, až spadne na zem a po podlaze se rozkutálí spousta barevných korálků pableskujících v paprscích zapadajícího slunce.

„Ahh… co teď?“ Vydechnu dlouze, než si opřu hlavu do dlaní a prsty zajedu do rozcuchaných vlasů. Chvíli tak zůstanu a jen tiše oddechuji, než zvednu pohled ke svému odrazu v zrcadle. Vypadá… jako já. Tehdy také vypadala jako já. Dlouhé vlasy. Světlá pleť. Tak podobná…

  „Mám mnoho jmen a jednoho dne ponesu i to tvé, můj malý stíne,“

„Ne…“ Hlesnu a probodnu svůj obraz v zrcadle nenávistným pohledem. „Prostě ne!“ Nakrčím vzdorovitě rty, než se začnu spěšně přehrabovat v šuplících. Nepořádek, který v nich mám, mi to zrovna neusnadňuje, ale nepotřebné věci prostě skládám na desku stolu a nebo prostě házím na zem. Teď mě nezajímají… potřebuji jen. Konečně najdu to, co jsem hledala a s kovovým cvaknutím to položím pomalu na stolek.

Chopím se hřebenu, abych si snad po sté rozčesala své dlouhé vlasy. Nespěchám. Ne, teď už ne. Pomalu odděluji jeden pramen od druhého, než si pak spletu na hlavě pětici copů. Jde mi to od ruky. Jako vždy. Vždycky mě tato činnost uklidňovala a není tomu jinak ani dnes. Tentokrát však nesáhnu po stuze, abych jí ovázala jejich konce nebo je společně s ní nějak složitě neprovlékla. Ne, tentokrát sáhnu po něčem jiném.

Chytnu první cop, dlouze se nadechnu a…

*Cvak*

Nůžky ustřihnou několik pramenů vlasů, ale na celý cop to nestačí. Nevadí. Pokračuji. Postupně se ostří nůžek prokousávají skrz zlaté vlasy, které jsem měla celý život jako za ozdobu. Něco, co ke mně neodmyslitelně patřilo.

Zlatovlásko

Vzpomenu si na to, jak na mě jako malou volali stejně jako pak volali i na… něj. To však byla minulost. Pěkné vzpomínky, které budu nosit s sebou, ale jenž teď už nic neznamenají. Jak by mohly?

*Cvak*

Další z copů se uvolní a já jej prostě odhodím na zem. Jako kdyby to bylo něco nepotřebného. Zbytek. A tak se místností ozývá chvíli jen tiché cvakání nůžek.

Poslední cop padne na zem a já si prohrábnu zbytek vlasů, které mi teď končí lehce nad rameny. Je to zvláštní pocit. Tak… lehký a cizí. Opět pohlédnu vzdorovitě na svůj odraz v zrcadle, který se teď alespoň nějak liší od toho, který mi ta žena ukázala v mé vizi.

„Není to má dohoda!“ Odseknu, ale hádám se pouze se svým odrazem, který mi neodpoví. Jak by taky mohl. Je to jen odraz. Unaveně si povzdechnu a skloním hlavu, než se šouravým krokem přesunu ke stolu s jídlem a lavorem s vodou. V místnosti je už šero. Tma pohlcuje obrysy vzdálených předmětů, ale já svíčku nerozsvítím. Takto je to lepší. Ve tmě. Bez stínů.

Nachystám si automaticky nějaké čisté oblečení, než se nakloním nad lavor s vodou, abych se opláchla a smyla ze sebe zbytky špíny a krve z podzemí. Voda je studená, ale je mi to v tuhle chvíli jedno. Až pak se převleču a posadím se ke stolku, abych se najedla. Jíst musím. Vím to. Natáhnu se pro chleba a kousek ho odlomím. Bílá ruka funguje jako dřív a zdá se… tmavší?

„Hmmm.“ Zamručím, než si kousek chleba dám do úst. Skutečně to neviděl prvně.

A tak se dám do jídla. Pomalu ale svědomitě. Sním všechno, než posbírám rozházené věci na zemi, stejně jako spletené copy, které bych nejraději na místě spálila, ale nemám kde. Prozatím je tedy položím na stolek, než se přesunu zpátky na postel, na kterou se posadím, přitáhnu si nohy na matraci a zahledím se bez výrazu na dveře přede mnou. Zcela určitě si pro mě přijdou. Jednou…

Elzbieta

Přeci jen aspoň kývneš hlavou v tiché odpovědi na otázku, za kterou se ti Kostadin nepřímo omluví. Isaiah to viděl. Je to důležité? Ne pro tebe, ne teď. Vzápětí ti už nezbývá než sledovat, jak Ras přelévá lék z prachovnice do porcelánového kalíšku, který ti vzápětí podává s tím jednoduchým a prostým pokynem. Vypít to. A to také poslušně uděláš. Nemá to skoro žádnou chuť, slabě cítíš bylinky i hořkost mísící se sladkostí. Vlastně jsi to takhle neředěné nikdy nepila, Kostadin to vždy rozmíchával v nějakém horkém nápoji.

„Hm… Počkej chvíli,“ zastaví tě Kostadin, když se už chystáš odejít. „Odpočineš si a převlečeš se,“ potvrdí vzápětí klidně, zatímco na tebe vyčkávavě hledí. Sleduje každý tvůj pohyb až…

… zřejmě byl důvod, proč vám tu hustou tinkturu Kostadin vždy podával jen v čaji – a kdo ví v jakém množství. Trvá to sotva chvíli, než si všimneš, že se barvy rozpíjí do sebe a vše kolem se rozmazává v černých skvrnách vykreslujících se před očima, zejména pak v okrajích zorného pole. Pnutí ve svalech náhle povolí, ovšem než stačíš dopadnout na zem, Ras tě zachytí a namísto toho, aby tě jen podepřel, tak tě rovnou zvedne do náruče. Ostatně nemáš sílu na to, abys mu jakkoliv odporovala.

„Bude to zase dobrý, Elo,“ slyšíš jeho vzdalující se hlas, který se nakonec společně s ošetřovnou vytratí v prázdnotu nevědomí.

Probouzíš se jen pomalu… Opravu pomalu. Dlouhý čas ti trvá než vůbec sebe sama přesvědčíš, že jsi opravdu vzhůru, a i poté je pro tebe namáhavé udržet oči otevřené déle než po dobu pár úderů srdce. Vše kolem je tebe ovšem rozmazané, a tak musíš být trpělivá. Nakonec jsi schopná zaostřit i vnímat, jen ruce a nohy jsou stále těžké. Ovšem už víš, že to je jen otázka času.

Ležíš v posteli. Dokonce… Po nějakém čase jsi seš jistá, že je to tvůj pokoj – přesně tak, jak si ho pamatuješ. Za okenicemi se šeří a tvůj pokoj se pomalu noří do tmy. Je večer? Toho samého dne? Někdo tě zastlal hned po dvě deky. Dokonce ti sundal boty i přebytečné svršky, nechal ti jen spodní halenu a kalhoty. Zakrvácené a poničené oblečení tu ovšem nikde nevidíš, za to si po nějaké době všimneš, že na stolku je džbán, co tam zcela jistě předtím nebyl. Džbán. Lavor s vodou. A menší talíř s trochou uzeného, chlebem a jablko.

Jinak jsi zde sama, nikdo nesedí u tvé postele ani nečíhá na to, až se vzbudíš.

Ať už ti ovšem Kostadin dal cokoliv, tak to bylo opravdu silné. Kdo ví, zda to bylo nakonec jen to. Ale… Chce to pouze trpělivost a postupně získáš vládu nad vlastním tělem a rozeženeš otupělost sídlící ve spáncích. Nic tě nebolí a fyzicky se cítíš vlastně příjemně. Uvolněně. Jen ta ruka… Stále je tak světlá. Bílá? Vlastně… Přiipadá ti jako by trochu zmatněla a o pár odstínů ztmavla.

Něco na uklidnění

Podám mistrovi ruku, když mě o to požádá. Příliš se mi do toho nechce, ale nemám jinou možnost. A tak tiše sedím, zatímco si tu zvláštně bílou ruku prohlíží. Prakticky se nehýbu. Pouze ruku natočím vždy tak, jak potřebuje. I já si všimnu té hladké linie těsně před loktem, ve které se bílá kůže mění v tu normální. No, mohlo to být i horší. Napadne mě jako vždy spásná myšlenka, kterou ale zase zadupe jiné nepříjemné uvědomění. Třeba příště… Tiše si povzdechnu.

Přesto mě Kostadinova slova přinutí k němu vzhlédnout. Překvapeně. Jak to myslí, že za pár dní zmizí? On to snad… nevidí poprvé? Ne. Něco v jeho tváři a vlastně i ten klidný jistý tón, jakým to říká mne přesvědčí o tom, že zcela určitě tohle není poprvé, co něco takového vidí. To snad… Kolik už takových jako já v tom sklepení skončilo?! Kolik už jich pozřela? Jestli jsem nebyla první tak… Až se mi z toho zatočí hlava. Představa mistrů, kteří tohle vědí a tolerují, snad možná tam ostatní i vodí, je tak… děsivá. A přitom… co bych tu čekala? Každého z nás tu měli za nějakým účelem. Jen se nám to neobtěžovali říct. Proč já jsem se sem vůbec kdy vracela? Mohla jsem… být jinde. Někde daleko od té věci ve sklepeních. I kdyby jen na pár dní. Nakonec… Možná bych měla být ráda za Kirila a Justynu, že tomu unikli. Zavřu oči, ve kterých mě začínají pálit slzy, ale nerozpláču se. Nesmím!

„Ne, to je v pořádku.“ Vytrhnu mu ruku a stáhnu ji zpátky k tělu, ke kterému ji přitisknu. Nechci ji obvázat. Nechci vlastně nic. Jen odtud odejít. Na Kostadinova slova o krutosti a laskavosti jen nechápavě potřesu hlavou. Co na tom bylo laskavého? Ovšem, možná bych měla v první řadě vinit matku, že vůbec něco takového dopustila. Musela vědět, k čemu mě tím odsuzuje. I tak ale…

Jen kývnu skoro neznatelně hlavou, když se mistr zeptá na Isaiu. Viděl to. Jistěže to viděl. Jako kdybych měla zase před sebou ty vyděšené oči. Slyšela ty úpěnlivé prosby, ale… Nikdo z nás neměl na výběr. Začínala jsem o tom být stále více a více přesvědčená.

Možná i právě proto příliš neváhám, když mi Kostadin podá kalíšek s medově zlatou tekutinou. Znám ji. Má mě to utlumit. Pomoci mi zapomenout? Ne, to ne. Tohle na to stačit nebude a vlastně to ani nechci. Lepší bude vědět, co mě čeká než na to zase krutě přijít. Zvednu kalíšek a přiložím ho ke rtům. Ať už je v té směsi cokoliv, stejně nemám na výběr. Polknu jeho obsah v jednou hltu a zase svěsím ruku s již prázdným kusem kameniny.

„Půjdu tedy…“ Šeptnu a sklouznu ze stolu zpátky na nohy. Ne, už se neptám. Říkal přeci, že budu moci jít, až to vypiju. Nebo… ne? Trochu nechápavě pohlédnu na Kostadina, který se zrovna moc netváří na to, že by mě nechal opustit ošetřovnu.

„Chtěla jsem se převléct a jen si odpočinout.“ Osvětlím mu poněkud unaveně. Ne, nechci dělat žádné šílenosti. Jen jsem ze sebe chtěla sundat ten oděv nasáklý krví a puchem podzemí. Stejně tak si odpočinout ve vlastní posteli a samotě mého pokoje. Ovšem nevypadá to, že mi to bude teď dopřáno. Jen zklamaně semknu rty a zase svěsím hlavu. Tak tedy nikam nepůjdu… A beze slova uposlechnu Kostadinovy další příkazy, pokud nějaké budou. Co mi zbývá?     

Elzbieta

„Ano, prohlédnout,“ zopakuje Kostadin trpělivě, zatímco tě pozoruje. Jakkoliv ses snažila cestou ruku schovávat, zvláště před mistry dole v chodbě, tak se nezdá, že by to nakonec bylo k něčemu dobré. Ale i to se dalo očekávat… Ostatně, kdo jiný, než Ras by si tohohle měl všimnout? To, jak se na tebe díval dole, na tvé rameno i paži… Přesto tě nyní klidně vybídne, dá ti tu zdánlivou možnost volby. Ovšem… Nakonec opravdu jen zdánlivou. Falešnou. Tady ve skutečnosti nejsou žádné volby.

Tiše vyčká, než přejdeš ke stolu a vytáhneš se na něj, aby ses mohla usadit na jeho okraj. Stejně tak tě už více nepobízí ani k ničemu netlačí, dokud mu sama váhavě ruku nepodáš. Vezme tě za zápěstí a prsty přejede po bílé dokonale hladké kůži. Lehce vyhrne lem utrženého rukávu, aby se podíval, kam až bělostná linie sahá. Končí ti těsně před loktem na znamení toho, kam se zakousla zdánlivě bezzubá čelist té bytosti.

„Hm,“ zaslechneš tiché neurčité zamručení, když se přiměješ k tomu, abys promluvila. Je to jen ruka. Co jiného by to mělo být? Zkrátka… Jen… Ruka. Znáš Kostadina už dost dlouho na to, abys věděla, že ti to nevěří. Ostatně… Ze všech učedníků jsi k němu měla dost možná nejblíže právě ty. „Za pár dní nepoznáš rozdíl, tohle… Zmizí,“ bříšky prstů tentokrát jemně přejede po vnitřní části předloktí. „Do té doby ty ji mohu obvázat, pokud budeš chtít. Možná by to pomohlo. Nevidět to, hm?“ navrhne ti, ačkoliv na tebe nijak dál nenaléhá a ani nedělá nic proti tvé vůli. „Předpokládám, že to nebolí a hybnost zůstala zachována,“ dodá vzápětí s tou svojí typickou stoickou odměřeností…

… kterou ovšem v další chvíli rozbiješ svým přiznáním. Kostadin na chvíli ustrne. A pak… Pak si povzdechne. A s tím ti ruku opatrně pustí.

„Sivak by ti řekl, že je ve své laskavosti krutá. Nebo v krutosti laskavá? Nikdy jsem to nepochopil,“ poznamená nečekaně upřímně a potřese hlavou. Tak trochu bezradně si vjede prsty do vlasů a je na něm na okamžik znát, že vlastně neví… Co říct. Nicméně… Nepadne žádné „mrzí mě to, Elo“ nebo „to bude dobré, Elo“. Nic z toho. Takový Kostadin nikdy nebyl, utěšování mu příliš nešlo.

„Isaiah to viděl?“ zeptá se tě – a záhy se zarazí. „Omlouvám se,“ zvedne ruku, „slíbil jsem, že se nebudu ptát,“ zprostí tě povinnosti mu odpovídat. „Hm… Jít. Jistě… Jen ještě jedna věc,“ poodejde od tebe a zastaví se z jednoho z mnoha regálů, které tu má. Trvá to jen chvíli, než z něj vyloví prachovnici plnou nazlátlé tekutiny takřka sirupové konzistence. Odlije z ní do jednoho z menších kalíšků postavených na stole a ten ti podá. Už několikrát jsi viděla, jak vám tohle dává do čaje, když bylo třeba utišit bolest a uvolnit se.

Má to nevýraznou vůni třezalky a chmelu, ovšem nic víc z toho necítíš. Zblízka to připomíná řídký med, ovšem zda to bude podobně sladké… Přesto je snadné si vzpomenout na stůl stojící kousek od oltáře. Všechny ty nástroje a dózy… Tehdy jsi nepochybovala, komu všechny ty věci patří a ani nyní není důvod tu myšlenku zpochybňovat. Kolik času tam dole Kostadin mohl trávit? V posledních týdnech jsi ho ani jednou neviděla…

„Vypij to,“ zazní ten jednoduchý pokyn, na kterém si Kostadin trvá. Ostatně tohle nikdy nebyla věc, o které by se s ním dalo diskutovat. „Pomůže ti to spát,“ dodá vzápětí, když ti pohlédne do tváře.

Kazandra

Muž stojící několik metrů od tebe na mrtvým tělem starého knížete skutečně není krkavcem, kterého jsi očekávala. Přesto když se na něj pozorně zadíváš, tak černou zbroj dokresluje potrhaný černý těžký plášť, jehož roztřepené konce vlají ve větru podobny havraním křídlům. Uděláš krok stranou, abys lépe viděla na scénu odehrávající se před sebou, ovšem ani tak vysokému muži v černém nevidíš do tváře. Aspoň zatím ne.

Starého knížete, nad kterým necítíš ani stín lítosti nad jeho osudem. Zasloužil si to. Jak dlouho ses svému dědovi snažila zavděčit? Jemu, matce, všem… Ovšem na tom nyní nezáleží. Nic z toho, co tu vidíš bys stejně nedokázala změnit – ani kdybys chtěla. Tvůj děd byl mrtvý, strýc nezvěstný a jen díky tomu jsi po všech těch letech mohla dosáhnout na jméno, které ti nikdy nemělo patřit. Sulkowski.

Sleduješ nehybnou tvář mrtvého v očekávání toho až na tebe ukáže a Krkavec se k tobě otočí. Stejně jako v tom prazvláštním… Snu. Byl to vůbec sen? Ovšem namísto toho zaslechneš za sebou tichý, a přitom jasný hlas rozléhající se bojištěm z vlčích máků s šepotavou ozvěnou.

„Hloupé dítě, slepé… Zaslepené…“ napomene tě žena a přejde pár kroků blíže k tobě. Stane tak přímo po tvém boku, kousek od tebe. Stačilo by natáhnout ruku a mohla by se tě dotknout. „Vlk loví, Vrána vidí,“ zašeptá a koutky rtů se jí roztáhnou v nepřirozeně široký úsměv. „Vlkovi Vrána uletí, stačí roztáhnout křídla, mo fheannag bheag… Ale Krkavec má křídla také…“ opět zvážní.

V tu samou chvíli se muž v černé zbroji pohne. S trhnutím vytáhne čepel z nehybného těla knížete a lehce se sehne, aby ji otřel o jeho zdobný plášť v barvách rydzynských pánů. Znáš ten černo zelený plášť, honosný a vyšívaný, lemovaný kožešinou ze stříbrné lišky… Nyní jej brázdí krvavé skvrny a bláto.

„Každá malá vrána jednou vyroste a stane se nebezpečnou… A ty jsi moje vrána… Slíbili mi tě… Čekám na tebe už tak dlouho a Moloch to ví. Vyslal Krkavce, aby ti vykloval oči,“ pokračuje dál a neujde ti s jakým odporem vysloví to podivné jméno. A jakmile se tak stane…

… muž ukročí do strany a ohlédne se rychle přes rameno. Skoro jako by něco slyšel. Hledí přímo vaším směrem a přísahala bys, že se pohled jeho modrých očí upírá přímo na vás. Na tebe. Zamračí se a přimhouří oči. Skoro jako by tě doopravdy… Viděl. A ke svému vlastnímu překvapení… Poznáš ho. Ty oči. Světlé vlasy. Ostře řezaná pohledná tvář…

„Tak do hodiny začne na náměstí představení. Doporučuji si ho nenechat ujít.“

Odvrátí od tebe pohled a potřese hlavou, zatímco plynule vrátí meč zpátky do pochvy u pasu. S přimhouřenýma očima se pátravě rozhlédne do všech stran, než překročí tělo knížete a vykročí mlhou pryč…

„Hledá a nenachází… Ale ty jsi chytřejší než on. Vykloveš mu oči první, malá vráno, dříve, než tě doopravdy spatří. Přineseš mi Molochova bastarda,“ pokračuje ta zvláštní žena dál, zatímco vám mladík mizí z dohledu, aniž by cokoliv tuši.

Známou cestou

Nakonec i já zaznamenám část z hašteření mistrů. Netuším, o co přesně jde. Ani z těch útržků si nedovedu složit nějaký smysluplnější obraz, přesto je zvláštní je takto vidět. Zvlášť když jde o Eryn. Jen krátce k nim stočím pohled, než jím opět uhnu a raději se zahledím zase na černou zem pod nohama. Kostadin nakonec souhlasí a k mému překvapení se vydá společně se mnou a Isaiou zpátky ke schodišti. Jistě to… asi dává smysl. Nejspíš nás už jen tak nenechají bez dozoru, když jeden večer stačil k tomu, aby se stalo tohle všechno.

Hledačka je viditelně podrážděná, ale jejího ostrého tónu se tentokrát nelekám. Sklouzne po mě jako kapka vody po skle. Její rozladění není můj problém a oni mají viditelně na řešení teď Eryn, které snad pomůžou? Kdo ví. Viditelně ale vědí, co dělat nebo se tak aspoň tváří.

Po Kostadinově výzvě posečkám a nechám ho jít prvního. Možná to tak bude lepší. Stoupáme tedy po schodišti, kterým jsem sem přišla za zvukem svého jména. Ovšem teď už jsem dobře věděla, že to nebyl Isaia, kdo mě sem dolů volal. Jen při té vzpomínce přivřu oči a trochu zaškobrtnu o hranu schodu, ale přidržím se včas stěny, takže se udržím na nohou. Vysloužím si mistrův pohled, ale nijak to nekomentuji. Raději pokračuji dál.

Projdeme chodbou, kterou jsme sem došli. Kostadin viditelně ví kudy nás vést a především čemu všemu se vyhnout. Je skoro až s podivem, že jsme to zvládli dolů v jednom kuse. Avšak nahoru… Jen se drobně zašklebím té cynické myšlence, co mi probleskne hlavou a obejdu další z míst, na nějž nás mistr upozorní.

Postupně projdeme až k velkému schodišti se sestavou zrcadel. Jak je to dlouho, co jsme na něj fascinovaně s Isaiahem hleděli? Teď se ale ani jeden z nás nerozhlíží kolem a nehledá něco nového. Místo toho kráčíme s pohledy zabodnutými do země a s vypětím vůle se držíme na nohou. Vidím to na Isaiovi a cítím sama na sobě. Přesto si o pomoc neřeknu. Pevně zatnu zuby a vykročím. Čím výše jsme, tím spíše se sem tam musím přidržovat stěny. Dech mi ztěžkl a vlasy se mi lepí na obličej, ale kráčím dál. Rozhodně to není jako tehdy, když jsem lezla na vysoký strom v Cziernowodě. Ačkoliv ten nakonec mohl být i vyšší než stoupání, které musíme podniknout, stále to byla příjemnější vzpomínka než… tohle.

Konečně jsme nahoře a já jen dlouze vydechnu. Jsem unavená. Opravdu unavená. Až se mi na chvíli zdá, že se mé nohy staly podivně těžké a slabé. Ale ani tentokrát nic neříkám. Vím, že musíme ještě projít tímto patrem, abychom se dostali zpátky do sídla. Přesto bych se nejraději svalila na zem a prostě tu zůstala. Dostatečně daleko od té věci dole. Nezastavím však. Seberu poslední zbytky sil a pokračuji. Kostadin podpírá Isaiu, zatímco já kráčím tiše v jejich stínu.

A pak se konečně dostaneme zpátky. Zpátky do teplých chodeb sídla, které tak dobře znám. Avšak Kostadin nás nedoprovodí do pokojů. Dokonce ani nejdeme společně. Trochu nejistě pohlédnu na Isaiu, kterého od nás oddělí a nechá ho tu… počkat? Krátce se po něm otočím, ale stejně jako on zůstanu z ticha. Místo toho mistra následuji, protože mi nic jiného stejně nezbývá.

Na ošetřovně mě obejme zase známá vůně bylin. Místnost je příjemně prohřátá a dle světla za oknem už dávno nebude noc. Bouře je pryč. Přišlo nové ráno. A s ním spousta nečekaných změn. Nakonec jsme to stihli do rána… Skoro. Uteče mi tiché hořké odfrknutí, než vzhlédnu k mistrovi, jenž na mě promluví.

„Prohlédnout?“ Zaváhám. Už se ani nesnažím tu ruku skrývat. Za celou cestu sem měl dost možností si jí všimnout. Ostatně nebylo to nic nenápadného. Ne ta čistá bílá barva. Tak jednolitá. Vypadalo to skutečně jako kus sochy než lidského těla. „… Dobře.“ Hlesnu a pak se přinutím vykročit směrem k němu, abych se posadila na stůl jako už tolikrát před tím. Tentokrát tu neležím se zpřelámanými kostmi, ale kéž by tomu bylo tak. To byly… snadnější časy.

Nedívám se na něj. Jen dál klopím tvář k zemi, zatímco kolem ní spadají světlé vlasy. Když mě vyzve, jen si povzdechnu a natáhnu tu bílou ruku před sebe. Vím, co myslel tím to. Stejně tak mě až tak nezaskočí jeho další věta. Jsou ze mě cítit stíny? Byla jsem však stínem. Jedním z mnoha. Poté, co mě pozřela jejich bohyně. Naše bohyně?

Nechám ho, aby si mou ruku prohlédl, než se přeci jen nadechnu k pár slovům. „Jsem v pořádku. Nebolí to. Je to prostě jen… ruka.“ Přinutím se vyslovit s nuceným klidem, kterého se držím zuby nehty. Nechci se tu sesypat. Nemůžu… A tak, snad když mu povím, jak se věci mají, uspíším tohle celé vyšetření.

„… Ukousla ji.“ Šeptnu pak do ticha, aniž bych uhnula pohledem od země. „Rozdrtila a ukousla ji.“ Dech se mi trochu zrychlí, ale jinak můj hlas zní stále stejně monotónně. Nic dalšího ale nedodávám. Ty horší věci. To, co mi řekla. Co jsem zažila pak. Ne, tohle není něco, k čemu bych se chtěla teď vracet. Ne před ostatními. Protože můj klid je jen jedna z mnoha masek a už visí jen na vlásku.   

„Je to všechno? Můžu… jít?“ Vzhlédnu váhavě k mistrovi.

Elzbieta

Stále na sobě cítíš Rasův zkoumavý pohled, se kterým se ti vpíjí do tváře. Ovšem nebere tě za ruku ani tě k ničemu nenutí. Nekřičí. Neptá se. Vlastně nikdo se neptá – jako by na tom snad ani nezáleželo nebo o tom snad věděli. Nebo… Tohle není vhodné místo na výslech. Vnímáš to dusné napětí, co se drží mezi kamennými stěnami, dokonce ani mistři se zde už od pohledu necítí zrovna příjemně.

„Ano,“ zopakuje po tobě Isaiah v odpověď na Kostadinovu otázku. Očima nejistě zalétne ke dvojici Hledačky a Volcha držícího Eryn stále v náručí. Stojí u dveří a skoro to působí jako by se o něčem tiše dohadovali. „Na to jsi možná měla myslet předtím,“ zaslechneš ticha zlostně zasyknout, „teď uhni a nepřekážeš. Zvládnu to sám. Ostatně jako vždy, že?“ Hledačku ta slova očividně zaskočí, snad vůbec poprvé ji vidíš od někoho ustoupit.

„Dobrá, tak půjdeme,“ promluví k vám Kostadin, kterého vývoj rozhovoru jen o kousek dál na okamžik rozptýlil. „Předpokládám, že tady vyčkáš,“ krátce se podívá po Gretel, která po něm i vás jen šlehne kosým pohledem.

„Ano, počkám. Běžte, čím dříve budou nahoře, tím lépe pro nás všechny,“ takřka odsekne.

Pro vás to je ovšem znamení, že skutečně můžete odejít. Neváháš vykročit vpřed, ovšem Kostadin tě okamžitě posunkem ruky zastaví a naznačí, že půjde první. Ani jeden z vás se s ním nehádá, vykročíte tak pryč z rudé chodby. Pryč z podzemí… Kostadin vás vede podzemními chodbami s jistotou člověka, který se zde pohybuje už celé roky. Nepotřebuje žádné značky ani nápovědy, kráčí jistě a několikrát vás i upozorní, kam rozhodně nešlapat. Dle všeho jste měli více štěstí než rozumu, když jste cestu sem zvládli tak hladce.

Ačkoliv jde Kostadin první, neustále si vás hlídá pohledem a pravidelně vás kontroluje. Jde tak, abyste mu oba stačili. Po celou dobu mlčí, nijak se nepokouší zapříst hovor nebo se vyptávat.

Jako nejhorší část výstupu nahoru se ukáže dlouhé točité schodiště. Kostadin musí Isaiaha v jednom momentu zapřít, aby mu pomohl a ty sama to zvládneš jen díky vypětí vůle, se kterým se dokážeš zatnout a pokračovat mechanicky dál, dokud ti to tělo dovolí. Ovšem jakmile schody vyjdete, ucítíš malátnou únavu, co se přes tebe převalí jako těžká deka. Nyní vás už ovšem čeká jen překonat labyrint úzkých chodeb sklepení plného dřevěných kójí a ocitnete se ve vyhřáté chodbě Kostadinova křídla.

„Isaio, dej se trochu do pořádku a počkej na mě tady,“ konečně Kostadin promluví, když procházíte kolem jedněch z dveří v polovině chodby a otevře je, aby zrzkovi naznačil, kam má jít. Tobě naznačí, abys ho následovala dál.

Na ošetřovnu.

Všimneš si, že venku už nezuří sněhová bouře, co na kraj udeřila z kraje večera, ale naopak venku panuje přízračný klid a… A do oken s rozevřenými vnějšími okenicemi se nesměle opírají první jitřní paprsky slunce. Je ráno, před chvílí muselo vyjít slunce. Ras za vámi tiše zavře dveře a pokračuje dál do místnosti, než se k tobě vzápětí otočí a opět na tobě spočine jeho pátravý pohled.

„Nebudu se tě teď na nic ptát, Elo, ale potřebuji tě prohlédnout, ano?“ promluví k tobě nečekaně vlídně. V jeho hlase bys marně hledala jakékoliv ostré hrany či podráždění. Zlost. Jen ti naznačí, abys k němu přišla blíže a posadila se na stůl, kde jsi už tolikrát seděla či ležela, zatímco tě Ras dával dohromady…

„Stačí, když mi to ukážeš,“ vyzve tě, aniž by z tebe spustil pohled. „Cítím z tebe stíny,“ dodá o něco tišeji tu zvláštní větu.