Andor.cz - Dračí doupě online

Sladká nevědomost

Ani se po Isaiovi neohlédnu, když se mě nechápavě zeptá na tu dohodu, o které jsem se zmínila. Jistěže o tom neví. Já o ní také ještě den zpátky nevěděla. Nevěděla jsem o spoustě věcí. Byla to sladká nevědomost, ve které byl život snazší.

„Moje matka. Uzavřela s ní dohodu.“ Odpovím mu tiše, ale nic víc k tomu už neřeknu. Co Isaia ví o mé matce? Nic. A já také mnoho ne. Těch pár útržkovitých vzpomínek, které jsem si roky pečlivě střežila jako malý poklad, ale nabírá dost hořkou pachuť. Teď vím, že mě svým rozhodnutím odsoudila k tomuto, vlastní dceru. Ať už za to získala cokoliv, snad jí to za to stálo. Alespoň někomu.

Nic dalšího Isaiovi ale neříkám. Vlastně ho ani nenapomínám, když se mi více plete pod ruce, než aby mi efektivně pomáhal. Zůstávám tiše jako hrob a snad i díky tomu zaslechnu blížící se kroky. Ani Eryn nestihneme zvednout ze země, když se začnou blížit lidé… zcela jistě mistři.

Postavím se, abych příchozím čelila přímo, i když pohled klopím k podlaze. Jen koutkem oka zaregistruji Isaiovu nervozitu, ale těžko bych teď v sobě hledala nějaká slova útěchy. A tak… čekám. Prvního z příchozích poznám hned dle ostrého hlasu. Volch. Kdo jiný. Však mistrů tu mnoho nebylo a… většina z nich přišla sem dolů, jak mi záhy dojde, když mistr Drakowski není jediný, kdo sem do podzemí sestoupil.

Jeho otázka ani není otázkou, a tak neodpovídám. Některé věci jsou jasné. Zvlášť těm, kteří museli vědět, co se zde skrývá. Na rozdíl od nás. Pouze trochu pootočím hlavu a udělám krok zpátky dál od Eryn, kterou začne prohlížet. Ať už se jí stalo cokoliv, muselo to být vážné, ale to už byla starost mistrů. Netušila jsem, co tomu předcházelo a ani, jak se sem dostala. Tohle byla věc, ve které mohl mít odpovědi Isaia. Ovšem ani jeho se na nic neptají. Jako kdyby věděli. Samozřejmě…

Ještě více ustoupím, když dolů sestoupí i Kostadin s Gretel, jenž začne něco řešit s Volchem. Vypadá to, že jsou všichni zaujatí Eryn a jejím stavem, což je… dobře. Mohu se tak lépe postavit, aby má ruka nebyla pro ně hned viditelná. Zůstává jen zakrvácené oblečení, které máme však s Isaiahem na sobě oba.

Ne, nikdo se nás neptá na to, co se zde stalo. Možná vědí? Nebo si to alespoň myslí. Ani nijak nekomentuji to, že se chce Volch vydat zpátky do sálu. Co tam vůbec najde? Spící bohyni a krvavou čáru na podlaze, jak mě od ní táhl Isaia? Odhozený meč, kterým jsem málem zabila jednoho z učedníků, protože už nebyl třeba? Celé to mohlo skončit tak zle… Vlastně ještě hůř než teď, i když je to tak vzdálená představa.

Až trochu opožděně si uvědomuji, že Isaia stojí vedle mě a třese se. Zimou? Nervozitou? Dost možná kombinací obojího. Já na rozdíl od něj prostě zůstávám stát klidně. Avšak ani na něj se neotáčím. Pouze vzhlédnu ke Kostadinovi, když na sobě ucítím jeho pohled. Stejně jako zbytek mistrů působí … unaveně? Kdo ví.

Jeho pohled zavadí o mé rameno, ale jen se drobně narovnám. Mou paži ukrytou za zády nemohl vidět. Snad jen zkrvavený rukáv, který nasákl krev. Je mi jasné, že to nezvládnu schovávat věčně, ale… Ale prostě jen ne teď. Skoro jako kdyby vyslyšel mé nevyřčené přání zvedne se jeho pohled k mé tváři.  

„Ano.“ Odpovím mu krátce bez zbytečného rozvádění. Cokoliv, abych se odtud dostala. Nechci tu být už ani minutu, když si uvědomím, co za těmi dveřmi je. Nebo spíše kdo.

A vlastně ani na nic moc dalšího nečekám. Stačí alespoň malý náznak, abych vykročila ke schodům. Pohybuji se však tak, aby má ruka zůstávala i teď natočená tak, že byla ukrytá zvědavým pohledům mistrů. Naštěstí pro mě byla většina pozornosti upřená na Eryn. Ne, ani mě nezajímalo, co se bude dít. Už jen z té představy, že se dveře do toho sálu opět otevřou, mi začínalo být nevolno a srdce splašeně bušilo.

A tak jsem spěšně vykročila po schodech nahoru. Jen krátce jsem se ohlédla po Isaiovi, aby mě následoval. Snad i protože bude cestu znát mnohem lépe než já. Avšak nečekala jsem věčně. Potřebovala jsem zmizet z dohledu mistrů i tohoto zatraceného podzemí. Začala jsem stoupat schody a pak se vydala svižným krokem pryč, ať už podle značek, jejichž fungování mi už Isaia vysvětlil a nebo přímo v jeho těsném závěsu. Jen sem tam jsem si nervózně potáhla zakrvácený rukáv, jako kdybych se snad snažila tu zvláštní ruku skrýt, ale jinak jsem nemluvila. Ani slovo.

Chtěla jsem jen pryč. Zamknout se v tichu svého pokoje. Pryč od toho všeho a všech.

Elzbieta

Nastávají mezi vámi chvíle napjatého ticha, které vám byly za jiných okolností cizí, a přesto nyní… Tentokrát je to Isaiah, který jen mlčky potřese hlavou, když ho zeptáš na Eryn. Ani nemusí nic říkat, čteš mu to z jeho strhané tváře. Neví… Prostě neví.

„Pomůžu ti,“ hlesne tiše Isaiah a ztěžka se vytáhne do stoje. Přejde k tobě blíže a spustí tu drkotavou omluvu. Trhaná slova mu proklouzávají skrze bledé rozkousané rty a prosakuje z nich ta upřímná lítost i všechna nastřádá vina. Zavedl tě sem. Kdyby to neudělal… Ne, neunikla bys. Teď už to víš a o to je to celé horší. Nakonec by bohyně zajisté našla jiný způsob, jak tě sem dolů dostat. Ve skutečnosti zde nikdy nebyla možnost volby, dluh tvé matky musel být splacen, ať už se jednalo o cokoliv.

„Dohoda? O čem to mluvíš, Elo?“ šeptne napjatě Isaiah, když jeho omluvu nepřijmeš. To, jak se na tebe dívá… Na tom vlastně nezáleží. Na ničem. Raději se věnuješ Eryn a tomu, jak ji vzít. Isaiah ti je k ruce – nebo ti spíše jen překáží, jak se ti mermomocí snaží pomoci ať už o to stojíš nebo ne. Nicméně blížící se zvuk kroků nakonec přitáhne nejen tvoji pozornost, ale i Isaiaha. Netrvá to dlouho a dokonce spatříte, jak někdo schází po schodech z tajného průchodu, po těch stejných, kterými jsi sem přišla i ty…

A tak tam stojíš jak odsouzenec na smrt a čekáš. Isaiah rozhodně tak klidný není, mělce oddechuje a každou chvíli s sebou lehce škubne, jak jím projede nekontrolovatelný třas.

„Jsou tady,“ ticho, které náhle nastane v chodbě prolomí Volchův hlas, když přes vás sklouzne pátravý pohled jeho chladných očí. V narudlém šeru tmy jejich světlá, takřka ocelově šedivá modř nepřirozeně září vnitřním světlem zhušťujícím jeho tvář jen do těch dvou modrých bodů.

To už zaslechneš ozvěnu dalších těžkých kroků scházejících po schodech dolů.

Volch ovšem nic dalšího neřekne, namísto toho mistr rychle projde kolem tebe i Isaiaha a bez většího zaváhání se okamžitě skloní k Eryn. Nekřičí. Nerozdává rány. Nedělá nic z toho, by se od něj normálně dalo očekávat. Pohledem přelétne mezi Eryn, vámi a dveřmi.

„Byli jste uvnitř,“ neptá se, konstatuje. Mlčíš a Isaiah bledý jako stěna ze sebe také nevydá ani hlásky jen sklopí hlavu a krátce jí kývne na znamení souhlasu.

S tím se mistr skloní k bezvládné bělovlásce a rychle ji prohlédne. I když, sotva se jí dotkne a dlaň přiloží k její tváři… Syčivě vydechne. Ani teď se vás na nic neptá, jen ji rychle podebere rukama a vytáhne ji do náruče, kde si ji lehce nadhodí, aby se mu lépe nesla. To už spatříš Kostadina s Gretel, jak společně vchází do chodby. Skrze napětí se tu takřka nedá dýchat. Cítíš na sobě jejich pohled, ovšem… Nikdo nic neříká. Všichni jsou tak podivně potichu. Jen Isaiah se k tobě přisune nenápadně blíže, takřka se tě dotýká ramenem i bokem.

„Musím se tam s ní vrátit,“ řekne tiše Volch podivně napjatým hlasem, na který u něj nejsi zvyklá. Ovšem nijak neváhá, naopak nemá daleko od slov k činům. Všimneš si, jak výraz Kostadina i Hledačky na chvíli strne než…

„Dobře,“ řekne Hledačka podivně prázdným hlasem a přistoupí k němu blíže. O něčem spolu řeší, ale jejich hlasy se v tvých uších mění v tichý šum. Tvoji pozornost si navíc žádá Kostadin, který vykročí k tobě s Isaiou. Cítíš na sobě pátravý pohled jeho světlých očí, ve tváři je pobledlý dost dobře stejně jako vy dva. Snad jen z jiných důvodů. Ani on nekřičí, nezvedá hlas a vlastně se ani netváří nahněvaně.

„Zvládnete cestu zpátky po svých?“ zeptá se namísto vyptávání se na to, co se stalo. Ovšem ani na chvíli nepochybuješ, že by si toho snad nevšiml. Toho, že je Isaiah pokrytý zaschlou krví, stejně jako… Ty. Ty, která tam stojíš a schováváš ruce za zády, příhodně natočená tak, aby žádný z mistrů neviděl, co za zády schováváš. Jeho pohled sklouzne k rameni té ruky a vzápětí jej ucítíš ve své tváři.

Kazandra

Probíráš se na tom cizím, a přitom známém místě. Vypadá to tu přesně tak, jak si pamatuješ ze svých dětských let, místo ze vzpomínek, které zavál čas. Jakkoliv podvědomě tušíš, že nic z toho kolem tebe není skutečné, tak všechno působí… Skutečně. Měkká podmáčená země pod tvýma nohama i pocit vlhka, který za sebou zanechává ranní mlha, dokonce i sychravý chlad stoupající od země. Dokonce k tobě z dálky doléhá i šum lesa narušující jinak to napjaté ticho.

A pak se nad tvou hlavou mihne silueta velkého černého ptáka přistávajícího kdesi v té mlze před tebou. Ovšem ať se rozhlížíš kolem sebe sebevíce, tak ženu ze stínů ani koutkem oka nezahlédneš. Jsi zde sama. Sama na místě, které tě vrací do časů, kdy byl život tak… Jednoduchý. Zproštěný starostí i strachu, který v tobě narůstal posledních pár dní. Ať už to celé ovšem znamená cokoliv, rozejdeš se stejný směrem, jakým ti krkavec zmizel z dohledu.

V rukách držíš starou větev. Je mokrá, studí tě do prstů, ale pár úderů by mohla vydržet. Ostatně víc bys na ptáka ani neměla potřebovat. A ať už na tebe čeká v husté mlze cokoliv, vkročíš do ní a během pár kroků se v ní ztratíš stejně jako černý stín.

S každým dalším krokem blížícím se ke středu makového pole si uvědomuješ, že tráva kolem tebe je zdupaná, poničená. Rudé okvětní lístky leží zplihle na zemi a vytrácí se z nich jejich barva. S každým krokem se čím dál hlasitěji ozve vždy i vlhké mlasknutí, jak je země podmáčená a nasládlou vůni vlčích máků pomalu nahrazuje nasládlý železitý odér. Jako by ses propadala do zcela jiného snu. Do noční můry o bitevním poli s jedním jediným tělem.

A jak pokračuješ dál… Dusivý zápach smrti sílí. A tobě začíná docházet, že obrysy, ty zvláštní valy a drny, ke kterým se blížíš jsou ve skutečnosti těla. Lidská těla oděná ve zbrojích. Poznáváš barvy Rydzyny na jejich pláštích i gambesonech, slyšíš tiché chroptění, které jsi předtím mylně vnímala jako zvuky lesa, ten tichý všudypřítomný šum, nesoucí se mlhou. Ale ani jeden z nich není tvůj děd.

Toho najdeš až ve středu toho všeho. Starého knížete ležícího na zemi. Stále žije, slyšíš ozvěnu jeho těžkého dechu i sípavých slov, kterým ovšem nerozumíš. Není zde sám. Tyčí se nad ním temný stín, který jak se blížíš nabývá jasných ostrých kontur nezkreslených všudypřítomnou mlhou. Je to vysoký muž v tmavé zbroji, bez barev či insignií řadících ho k šlechtickému rodu. Stojí k tobě zády, nevidíš tak jeho tvář, jen dlouhé plavé vlasy sepnuté do tlustého copu.

Tyčí se nad starým pánem a z meče, který drží ve své pravici, kape krev. Kníže se snaží zvednout, tiše k neznámému promlouvá, ovšem ať už říká cokoliv… Stane se to tak rychle. Spatříš, jak neznámý muž sotva patrně zakroutí hlavou a čepel v tu samou chvíli opíše ten rychlý smrtící kruh. Ozve se praskavý zvuk kostí, jak bez sebemenších obtíží čepel prorazí hrudní plát i kost. Tlumený výkřik utichne stejně rychle jako se ozval a pastvinami se rozhostí dokonalé přízračné tělo ve stejný okamžik, kdy tělo knížete ochabne.

„Byl tak blízko, a přesto daleko… Krouží nad krajinou a hledá malou vránu, aby jí vykloval oči…“ zašeptá hlas jen kousek od sebe.

Až nyní si jí všimneš. Siluety utkané ze stínů stojící jen pár kroků za tebou. Společně s tebou sleduje scénu, co se před vámi odehrává…

Přistiženi při činu

Dotknu se Isaiaha. Jen lehce. Skoro jako kdybych se bála, abych mu neublížila na nebo se nerozplynul jako celý tento svět zpátky v temnotu. Přesto to stačí na to, aby sebou mladík pohnul. Chvíli to trvá, než se probere, ale pak na mě pohlédne. Jeho oči jsou zarudlé snad jako kvůli pláči a nebo prostě jen tím vším, čím si musel projít. My všichni? Nejprve na mě hledí jako na ducha, který ho snad přišel strašit. Jindy bych se tomu dost možná i zasmála, ale teď na něj jen hledím stejně bez výrazu jako před tím. Přesto jsem ráda, že je v pořádku a neskončil třeba jako Eryn. Alespoň on.

A pak se bez varování pohne směrem ke mně. Mou první reakcí je instinktivně se vyhnout ohrožení, ale ovládnu ji a tak sebou jen polekaně trhnu, než mě obejmou jeho paže. Je to zvláštní. Nečekané. I když jsem ho před tím objala sama první, teď je to jiné… Všechno je jiné. V první chvíli zůstanu poněkud strnule stát, aniž bych ho však objala zpátky. Jen potáhnu ostře vzduch do plic a zavřu oči a pak… pak mě pustí.

Ne jeho první slova neodpovím, jen skloním pohled také ke své bledé ruce, když na ni pohlédne a skoro až rozpačitě ji schovám za záda. Nic na to neříká. Jak by taky mohl. Nevím, co je zač. Vím jen, že jsem o svou ruku přišla v tom rudě osvětleném sále a tohle… tohle nevypadalo jako ona. Stačí si vzpomenout na to, jak se formovala ze samotných stínů, abych si potvrdila to, že za tohle skutečně má schopnost léčení nemohla.

A pak padne první otázka. Dost možná první z mnoha. Jak se cítím? Jak… se… cítím? Něco uvnitř mě má chuť křičet a dostat to všechno ven, ale navenek jen svěsím hlavu a uhnu pohledem.

„…V pořádku.“ Hlesnu skoro neslyšně. Není to má nejvěrohodnější lež. Nemohlo by to být však dál od pravdy, přesto to není něco, co bych chtěla řešit. Mluvit o tom s kýmkoliv a vytahovat to zpátky na světlo. Ne, nejraději bych na tohle všechno zapomněla. Teď hned.

Naštěstí se Isaiah nevyptává a nerýpe do otevřené rány. Místo toho se jeho pozornost stočí k praktičtějším věcem. Eryn. Ano, ta se stále neprobudila. Ať už se jí stalo cokoliv.

„Co… se jí stalo?“ Šeptnu, zatímco se na ni zahledím stejně jako Isaiah. Ať už to bylo ale cokoliv, teď to nevyřešíme. Budeme ji odtud muset dostat. Vynést bezvládné tělo z takové hloubky bude opravdu náročné, ale co jiného nám zbývá? „Vezmu ji.“ Oznámím mu dutým hlasem, aniž bych od bělovlásky odtrhla pohled. Budu ji muset vzít na záda, ale jak daleko s ní dojdu? Uvidíme.

Vykročím tedy bez dalšího zbytečného otálení k ležícímu tělu, abych si vedle něj podřepla, zatímco Isaiah mluví dál. Jeho hlas se třese podobně jako on a nedokončené věty přeskakují jedna mezi druhou. Přesto z toho je jasně poznat omluva. Omluva? Omluva za co?

„Neomlouvej se.“ Pronesu tiše, zatímco se natáhnu pro Eryninu ruku, avšak neohlédnu se. „Byla to dávno uzavřená dohoda. Nebyla to tvoje vina.“ Pokračuji dál bezvýrazně, jako kdybych mu oznamovala něco zcela prostého, zatímco si pootočím Eryn tak, abych ji mohla lépe chytit. I když působím ledově klidná, opak je pravdou. Nejraději bych odtud utekla. Nechala to všechno za sebou. Všechno… Ale vím, že se tohle nikdy nestane. A tak vynakládám veškeré sebeovládání na to, abych alespoň nějak prakticky fungovala. Musí se odtud dostat.

Eryn si však nakonec nestihnu vytáhnout na záda, protože se ozve zesilující pravidelný zvuk. Nejdříve zdánlivé kapání vody se přetaví v ozvěnu kroků. Unaveně se otočím po zvuku linoucím se od schodiště a s povzdechem se postavím. Našli nás. To… asi nic nemění. Stejně bychom tohle neutajili. Aniž bych se snažila jakkoliv upravovat svůj potrhaný oděv nasáklý zaschlou krví, tak se prostě otočím ke schodišti čelem a sklopím pohled k zemi, až mi slepené vlasy spadnou po skráních. Jen ruce nezvykle sepnu za zády, abych alespoň takto chabě schovala tu nepřirozeně bílou paži.

A tak čekám, zatímco se objeví pár bot. Ani tehdy nevzhlédnu, jen dál hledím lehce přivřenýma očima na podlahu z černého kamene. Je mi vlastně jedno, kdo to je. To, jestli z toho bude problém… Trest. Nic to stejně nezmění na tom, co se stalo nebo se má stát.     

* * *

* * *

Elzbieta

Pochmurným myšlenkám je takřka nemožné se bránit. Cítíš, jak tě události posledních hodin a dost možná nejen nich drtí svojí vahou a stahují tě hlouběji a hlouběji do míst, kde se takřka nedá dýchat. Ozvěna tichého pláče se odráží od stěn, avšak není zde nikdo, kdo by ti pomohl jej utišit. Snad jen Isaiah sebou lehce trhne, ovšem neprobudí se. Vlastně toho, že je tu s tebou on i Eryn si všimneš až když se aspoň trochu uklidníš.

Nakonec tě právě jejich přítomnost přinutí k pohybu. Zvednout se. Udělat… Něco. Cokoliv. Je to dobrý první krok, ať už vede kamkoliv. Eryn na tebe nijak nereaguje, nejsi ani schopná rozpoznat, zda vůbec vnímá, ale… Možná by pro ni bylo lepší, kdyby tomu tak nebylo. Oproti tomu Isaiah vypadá jako by skutečně jen usnul. Nebo se vyčerpaně zhroutil… Nikdo by se mu ani nedivil, můžeš si jen domýšlet, jak strašné to celé muselo být pro něj. Zvláště, když se tě tak moc snažil dostat ze sálu pryč… Mohl to snad vědět? Tušit? Co po tobě bude bohyně chtít?

Na poslední chvíli se zarazíš uprostřed pohybu a stáhneš mramorově bílou ruku stranou. Jakkoliv ji necítíš jinak než tu druhou, tak právě bílá barva kůže až k lokti ti nedává zapomenout. Nakonec se ho opatrně dotkneš ve snaze ho probudit. Chvíli to trvá, než zrzek pomalu otevře oči. Má je zarudlé, část bělma u levého má snad i zalitou krví, jak mu musela prasknout žilka. Jakmile na tebe dokáže zaostřit, roztřeseně vydechne. Pootevře rty a z jeho výrazu čteš, jak strašně se mu muselo ulevit.

Namísto toho, aby cokoliv řekl, tě ovšem jen obejme. Chvíli tě prostě jen drží a sbírá se aspoň trochu dohromady. Cítíš z něj krev a pot, slabé teplo, které ovšem nezahřeje. Sám musí být dost prochladlý.

„Ani nevíš jak moc… Se mi ulevilo,“ šeptne nakonec, když tě poněkud váhavě pustí. Neujde ti, jak pohledem zavadí o tvoji ruku. Tu ruku. Ovšem neřekne na to nic, jen krátce přivře oči a vydechne. „Jak… Jak se cítíš? Měl jsem o tebe… Takový strach…“ zeptá se tě vzápětí, když se váš pohled na okamžik setká. Očima zalétne i k Eryn, skoro jako by čekal, že i ona bude vzhůru a v bdělém stavu, ovšem žádné další zázraky se nekonají.

„Měli bychom se odsud dostat. Jen… Myslím, že Eryn nezvládneme ani ve dvou vzít… Ne do všech těch schodů,“ odhodlá se po chvíli pokračovat dál a nervózně si vjede prsty do vlasů. Třesou se mu ruce. Možná vyčerpáním a vypětím nebo šokem? Stejně jako ty, tak ani on nepůsobí ve své kůži. „Já…“ pohledem zatěká ze strany na stranu a tentokrát je na něm znát, že ho stojí poslední zbytky vůle, aby ti pohlédl do bledé strhané tváře.

„… omlouvám se, Elo. Tak moc… Mě to mrzí. Neměl jsem… Kvůli mně… Je mi to líto, všechno je to moje vina…“ pokračuje dál a ta slova spíše drmolí než cokoliv jiného.

A na pozadí jeho slov zaznívá tichý zvuk nesoucí se z velké dálky. Připomíná… Kroky? Zvuk podrážek pleskajících o kamennou podlahu. Nebo je to jen zkreslené kapání vody znějící z chodby nad vámi. Vždyť… Kdo by vás hledal zrovna tady. Nebo možná právě tady? Nakonec ozvěna kroků ovšem začne sílit a už není pochybností, že někdo právě sbíhá ty krátké točité schody dolů.

Během chvíli tak spatříš mužské kožené boty do půli lýtek, které tě ani na okamžik nenechají na pochybách, že se jedná o někoho z mistrů.

Probuzení

A pak… Pak nastane tma.

Tma, ve které tonu. Plavu a prostě jsem. Je to zvláštní pocit. Osamělý. Děsivý. Pocit bytí v nicotě, zatímco ze mě nezůstane nic než jen stín, který plyne společně s těmi ostatními. Jedna z mnoha a přitom sama. Tohle je… konec? Tohle je smrt? Spíše než, že bych ji viděla, vnímám nekonečnou temnou pustinu. Tohle zapomenuté místo, kde se budu vznášet na věky… Na věky?! Ta představa je ochromující. I kdyby po smrti nebylo nic, prostě nic, bylo by to milosrdnější než tento osud. Věčnost… Věčnost je něco lidskou myslí zcela nepochopitelného. Zblázním se… Určitě se zblázním! Ne… prosím ne. Ne…NE!

Avšak černé moře stínů se dál přelévá. Nic si mě nevšímá. Nikdo. Jsem součástí toho zvláštního světa, kam jsem odešla… po smrti? Nevím. Nejspíš. Tady jsem ale pouhopouhá věc. Jedna z mnoha. Jak dlouho to bude trvat, než si sebe přestanu uvědomovat a zůstane ze mě skutečně jen stín? Můžu jen doufat, že to nebude trvat dlouho, protože cítím, jak je to celé špatné. Nepřirozené. Mysl se tomu brání, ale nemůže to zvládat věčně.

A čas se natáhne…

„Albedo…“

Protne náhle tu monotónní existenci nový vjem. Šepot opakující neustále to zvláštní slovo. Nemůžu ale nic dělat. Nemůžu mluvit. Hýbat se. Prostě nic. Jsem uvězněná v této prokleté existenci, a tak mohu pouze vnímat, jak mne proud černých stínů za doprovodu zesilujícího šepotu odnáší kamsi. Světelný bod, který zahlédnu… ne spíše vycítím, je v této pustině něco neobvyklého. Proud mě dál táhne k němu a já nevím, jestli se mám bát a nebo to vítat. Avšak, co horšího se mi může stát? Teď už skutečně nemám, co ztratit. I nebytí by bylo milosrdnější. A tak se s pro mne nezvyklým klidem nechám unášet ke světlu. Jako kdybych měla na výběr. Některé věci se nikdy nemění…

A pak ji uvidím. Sebe. Tělo, které je pouze prázdnou schránkou, kolem které doráží spousty stínů snažících se ji získat a uniknout z tohoto pekla.

Nejsou to však oni, kteří se ho zmocní, ale nakonec je to jiný stín. Jeden z mnoha, kterému to tělo původně patřilo. Vír mě vrhne ke mně samotné, než…

๑ ๑ ๑

Sípavě se nadechnu a otevřu oči. Svět kolem se zdá rozmazaný, ale vnímám, že ležím. Vnímám své tělo! Ne pouze jen beztvaré stíny plynoucí všude kolem. Se mnou. Jsem… živá? Ale, jak bych mohla? Hlavou mi probleskne vzpomínka na ústa plná temnoty a mou rozdrcenou ruku, z které právě polovinu odkously, aby zůstal jen stín divoce se valící z otevřené rány.

Krk mám ztuhlý od chladné země, ale i tak pootočím hlavu, abych pohlédla na to, co mi zbylo z paže. Avšak to, co se nejprve zdá jako hra světel a stínů, se ukáže jako něco mnohem… složitějšího. Z černého stínu se totiž skutečně začíná formovat zbytek mé končetiny. Kosti, maso, kůže… dokonce nehty. Zdá se mi to? Kdo ví. Možná jsem jen skutečně zešílela a tohle je celé jen výplod zbědované mysli, která se snaží chytit toho, co zná. Co je normální.

Přesto ruka, která se objeví ze stínů, rozhodně normálně nevypadá. Je celá bílá. Jako kus mramoru, avšak bez toho typického jemného žilkování. Vypadá tak… cize. Jako všechno to, co jsem zažila.

„Mám mnoho jmen a jednoho dne ponesu i to tvé, můj malý stíne,“

„Nakonec tě pozřu celou…“

Zní mi v hlavě nemilosrdný ortel prastarého božstva, jenž přede mnou nekreslí žádnou zářnou budoucnost. Žiju, ale na jak dlouho? Jak dlouho to bude trvat, než se stanu zase jedním z mnoha stínů v té černé nekonečné planině? Navždy.

Skrze rty mi při tom uvědomění unikne zoufalý vzlyk, který ihned zadusím dlaní, co na ně pevně přitisknu. Hledím na strop, který se rozmazává, zatímco mi slzy tečou z koutků očí po spáncích až do rozcuchaných a slepených vlasů. Nevím, jak dlouho to trvá. Zajíkavé vzlyky tiší dlaň přitisknutá silou na ústech a jinak je zde ticho. Takové ticho… A pak zaslechnu slabé oddechování. Ne nejsem to já, ale… Až teď si všimnu toho, že tu nejsem sama. Kousek ode mě leží Eryn. Nehybná jako socha a s rudým pohledem vytřeštěným do stropu. A tam o kousek dál na úpatí schodiště je schoulená postava, kterou záhy poznávám. Isaiah… Dostal nás ven. Ale… Ne, dveře do sálu jsou zavřené. Dokonce i světlo za nimi pohaslo na znamení toho, že je po všem.

Bohyně se nasytila.

Posledních pár střípků vzpomínek zapadne na své místo. Měla bych… Měli bychom… Letí mi hlavou kousky myšlenek, ale nenacházím v prvních chvílích sílu a ani odhodlání se zvednout. Proč taky vůbec?

Zavřu oči a dlouze se nadechnu. I tady cítím krev, která už na mém oděvu zaschla. Viděla jsem ji i na Isaiovi… Bylo jí tolik. Musel mne táhnout ven, když jsem.. Když jsem co? Krvácela? Poté, co jsem přišla o ruku? Nevěděla jsem, co se se mnou stalo poté, co mě ta bytost vytáhla jako hadrovou panenku do vzduchu a svět se rozpil do rudých skvrn. Rozhodně jsme tu ale museli být už několik hodin. Nejméně. Krev na mém oděvu byla zaschlá a rozhodně jí nebylo málo.

Když už ne kvůli mně tak alespoň jim. Probleskne mi hlavou spásná myšlenka, která mě donutí po neurčité době opět otevřít oči. Ano, spící k smrti vyčerpaný Isaiah a Eryn, které se stalo bohové ví co. Musel být na nás opravdu smutný pohled. Přesto… Převalila jsem se na bok a ztěžka se začala stavět zpátky na nohy, abych se smutně zahleděla na Eryn, jenž však nic z toho nevnímala, než jsem pár kroky došla k Isaiovi.

Natáhla jsem k němu ruku, abych se jej dotkla a strnula v půli pohybu. Byla to ta cizí… jiná. Rychle jsem ji stáhla a raději mu na rameno opatrně položila tu zdravou. Tu, co mi stále patřila.

Kazandra

Hledíš do tmavorudých očí bytosti sklánějící se k tobě, neschopná odtrhnout od ní svůj pohled od okamžiku, co tak učiníš. Oplácí ti jej a její pohled se ti vpaluje do samotné duše. Neunikne mu nic, jediná myšlenka či vzpomínka. Oči visící v temnotě se zastaví jen kousek od tvé tváře, zatímco na tváři ucítíš lehký dotek připomínající spíše ledové zašimrání, jak ti shrne pramen vlasů za ucho.

„Každá Vrána…“

„… která vypadla z hnízda…“

„… patří do klece.“

Opět se ti myslí rozezní ten tichý šepot přicházející k tobě ze všech stran. S těmi slovy se ve tváři stínové ženy, o které se zmínila Ela, objeví náznak rysů, které se neustále přelévají a lehce mění jako by se jednalo o pouhou hru stínů. Ovšem ať už je to, jakkoliv podivné, sebevíce děsivé, tak podvědomě necítíš strach ani pudovou touhu utéci. Neublíží ti. Těžko říci z čeho pramení ta jistota a jak moc je to jen liché přání, avšak záleží na tom vůbec?

„… jen tam“

„… bude v bezpečí…“

„Před Krkavcem…“

S těmi slovy, která nedávají aspoň na první pohled žádný smysl, ti stínové prsty zlehka sklouznou z vlasů přes líci až k očím. Cítíš ledová bříška prstů dotýkající se tvých víček a pak – bez varování – tvůj už tak omezený nehybný svět potemní, jak ti oči zavře. Zmizí tak rudé oči i stínová tvář, stejně jako vemlouvavý hlas rozbíjející se v ozvěnách a mrazivý dotyk.

Namísto toho ucítíš zvláštní sychravý chlad táhnoucí od země, na které ležíš. Je zvláštně měkká, jako bys ležela ve vysoké trávě. Cítíš dokonce i šimrání na obličeji i rukách, když se pohneš a… Najednou tě nic nedrží a tvé tělo je opět tvé. Nic ti nebrání tomu otevřít opět oči nebo se posadit.

Rychle tak zjistíš, že ať už jsi kdekoliv, tak Tianův pokoj to není. Vlastně… To místo není zase tak neznámé. Ve skutečnosti neležíš jen v trávě, ale i v rudém lučním kvítí. Stonky vlčí máků se pnou do výšky všude kolem tebe a rudý lán se ztrácí v ranním mlhavém oparu držícím se na polích kolem lesa. Rydzinské panství bylo proslulé divokým vlčím mákem, který každé léto pokrýval celé hektary půdy

Dokonce ani přes hustou mlhu typickou pro podzimní jitra ti není tohle místo neznámé. Jistě, za úzkým pásem lesa se skrývá Rydzynské panství, tvůj domov. Jak už to je dlouho, co jsi se naposledy procházela po louce porostlé rudými květy? Cítíš i jejich nasládlou vůni. Přináší to tolik vzpomínek…

… ze kterých tě náhle vytrhne stín, který přes tebe přeletí a mihne se ti tak nad hlavou. Mohutná černá křídla barvy noci, dlouhé dravčí tělo a ebenově černý zoban. Ovšem není to dravec… Ne. Dokonce ani vrána či havran. Obrovský krkavec vydá z hrdla skřek, ze kterého ti málem zalehnou uši a s prudkým mávnutím křídel přistane uprostřed té mlhy…