Andor.cz - Dračí doupě online

Kazandra

Hledíš do tmavorudých očí bytosti sklánějící se k tobě, neschopná odtrhnout od ní svůj pohled od okamžiku, co tak učiníš. Oplácí ti jej a její pohled se ti vpaluje do samotné duše. Neunikne mu nic, jediná myšlenka či vzpomínka. Oči visící v temnotě se zastaví jen kousek od tvé tváře, zatímco na tváři ucítíš lehký dotek připomínající spíše ledové zašimrání, jak ti shrne pramen vlasů za ucho.

„Každá Vrána…“

„… která vypadla z hnízda…“

„… patří do klece.“

Opět se ti myslí rozezní ten tichý šepot přicházející k tobě ze všech stran. S těmi slovy se ve tváři stínové ženy, o které se zmínila Ela, objeví náznak rysů, které se neustále přelévají a lehce mění jako by se jednalo o pouhou hru stínů. Ovšem ať už je to, jakkoliv podivné, sebevíce děsivé, tak podvědomě necítíš strach ani pudovou touhu utéci. Neublíží ti. Těžko říci z čeho pramení ta jistota a jak moc je to jen liché přání, avšak záleží na tom vůbec?

„… jen tam“

„… bude v bezpečí…“

„Před Krkavcem…“

S těmi slovy, která nedávají aspoň na první pohled žádný smysl, ti stínové prsty zlehka sklouznou z vlasů přes líci až k očím. Cítíš ledová bříška prstů dotýkající se tvých víček a pak – bez varování – tvůj už tak omezený nehybný svět potemní, jak ti oči zavře. Zmizí tak rudé oči i stínová tvář, stejně jako vemlouvavý hlas rozbíjející se v ozvěnách a mrazivý dotyk.

Namísto toho ucítíš zvláštní sychravý chlad táhnoucí od země, na které ležíš. Je zvláštně měkká, jako bys ležela ve vysoké trávě. Cítíš dokonce i šimrání na obličeji i rukách, když se pohneš a… Najednou tě nic nedrží a tvé tělo je opět tvé. Nic ti nebrání tomu otevřít opět oči nebo se posadit.

Rychle tak zjistíš, že ať už jsi kdekoliv, tak Tianův pokoj to není. Vlastně… To místo není zase tak neznámé. Ve skutečnosti neležíš jen v trávě, ale i v rudém lučním kvítí. Stonky vlčí máků se pnou do výšky všude kolem tebe a rudý lán se ztrácí v ranním mlhavém oparu držícím se na polích kolem lesa. Rydzinské panství bylo proslulé divokým vlčím mákem, který každé léto pokrýval celé hektary půdy

Dokonce ani přes hustou mlhu typickou pro podzimní jitra ti není tohle místo neznámé. Jistě, za úzkým pásem lesa se skrývá Rydzynské panství, tvůj domov. Jak už to je dlouho, co jsi se naposledy procházela po louce porostlé rudými květy? Cítíš i jejich nasládlou vůni. Přináší to tolik vzpomínek…

… ze kterých tě náhle vytrhne stín, který přes tebe přeletí a mihne se ti tak nad hlavou. Mohutná černá křídla barvy noci, dlouhé dravčí tělo a ebenově černý zoban. Ovšem není to dravec… Ne. Dokonce ani vrána či havran. Obrovský krkavec vydá z hrdla skřek, ze kterého ti málem zalehnou uši a s prudkým mávnutím křídel přistane uprostřed té mlhy…

Elzbieta

Propadáš se stíny čím dál hlouběji do temných kruhů vířících všude kolem. Nebo snad stoupáš nahoru k hladině? Dost možná na tom vůbec nezáleží. Proplouváš temnotou protkanou šedivými odlesky, zatímco se stáváš jedním z nich. Pouhým… Stínem odsouzeným na věčnost v beztvaré nekonečné pustině. „Albedo…“ zaslechneš po té nekonečně dlouhé době tichý šepot. Opakuje to jméno stále dokola a dokola. Sílí. Zpívá v disharmonické, ze které mrazí. A pak to zahlédneš. Nejdříve to působí jen jako hvězda svítící uprostřed noční oblohy. Vzdálená, ovšem jasná. Ukazující směr, kterým tě táhne ten neviditelný proud.

A čím víc se k ní blížíš…

Není to hvězda. Ani nejasný zářící bod. Jsi to ty. Bezvládné tělo plující šedivou prázdnotou, obklopené slabým pableskujícím světlem odhánějící stínové ruce snažící se na ni dosáhnout. Ukořistit si to prázdné tělo. Uniknout odsud! Cítíš tu touhu stejně jako svoji vlastní. Nazlátlá bílá záře jako by vyzařovala přímo z pod takřka průsvitné bledé kůže. Proud tě táhne přímo k sobě samé, jako by ses chytila do neviditelného víru. Tak dlouho a blízko dokud…

… otevíráš oči, jak pomalu přicházíš zpátky k sobě. Vnímáš chlad držící se u země i tvrdost podlahy z černého kamene, na které bezvládně ležíš. Chvíli ti trvá, než dokážeš na cokoliv zaostřit, přinutit se vnímat více než ty nejprimitivnější vjemy z okolí. Už nejsi v sále, dokonce ani u kamenného oltáře. Je to tady mnohem… Menší. Stísněnější. Chodba s nízkým klenutým stropem osvětlená slabým narudlým světlem. Několik metrů od zavřených dřevěných dveří s masivním kováním.

Ovšem to není to hlavní. Tvá ruka. Pahýl? Ne… Ne. Přímo před tvýma očima vidíš stíny splétající se v kosti a svaly obalující novou kůží. Nebolí to. Vlastně… Necítíš nic vyjma navracející se hybnosti do dorůstající končetiny. Celé se to děje tak nečekaně… Rychle. Stíny pomalu mizí, vytrácejí se v šero okolní chodby a zůstává po nich jen neporušená kůže. Bílá kůže. Křídově čistě bílá jako hladký povrch kamene. Přesto jinak nepociťuješ žádný rozdíl. Hýbe se. Prsty tě poslouchají, máš v ní cit i sílu. Jen ti chybí celý rukáv na znamení, že… Se to celé skutečně stalo. Muselo…

Na otázku, jak ses dostala zrovna sem nehledáš dlouho odpověď. Isaiah napůl sedí, napůl leží schoulený na točitých schodech a vypadá jako by jen spal. Nebo…? Ne, spí, určitě spí. Všimneš si, jak se mu hruď nepatrně hýbe v pravidelných nádeších a výdeších. Je bledý a ruce i oblečení má od krve. Hodně… Opravdu hodně krve. Tvé krve. Jak si opožděně uvědomíš, celý zbytek rukávu jí máš pokrytý, stejně jako část svých svršků. Už je zaschlá, stačila na látce ztvrdnout.

Nejste zde ovšem sami. Isaiah sem nezvládl odtáhnout i tebe, ale i Eryn ležící kousek od tebe. Dýchá. Mělce, slabě, ale dýchá. Co je ovšem děsivější jsou její oči… Otevřené temně rudé oči, jejichž prázdný pohled se upírá do stropu. Ovšem jinak se nezdá, že by byla při vědomí, vnímala… Reagovala. Jen tam leží jako živá mrtvá.

Celá chodba se topí v prázdném tichu, zatímco z pod dveří sálu najednou neprosvítá žádné světlo. Dveře jsou schované ve stínu a zcela zavřené. Žádná škvíra ani šepot, co by tě lákal dovnitř. Skončilo to. Ovšem za jakou cenu…

Krutá splátka

♬♬♬♬♬

Nechci se ohlížet. Nemůžu. Bojím se, že kdybych se ohlédla, moje odhodlání by vzalo za své. Bylo by to tak krásné odtud prostě společně odejít a nechat tohle všechno za námi. Jako kdyby se nic nestalo. Ale svět není krásné místo. Ne ten zde. V panství, v jehož základech se skrývají ještě temnější věci než v jeho spletitých chodbách.

Utíkám. Od sloupoví a stěn se ozývá zvuk mého jména. Nejsou to ale beztělé šeptavé hlasy. Ne, ten zoufalý křik patří Isaiovi, kterého nechávám za sebou. Je mi to líto. Tak líto… Ale takto je to lepší. Správné. Dohoda zněla jasně… ačkoliv tu hlavní jsem neuzavřela já. Přesto jsem tu cenu musela splatit já. Jakkoliv. Jen z té samotné představy se mi svírá žaludek, zatímco vzduch kolem mne houstne společně s tím, jak se blížím k oltáři s mrtvým tělem, které… nebude až tak mrtvé, jak jsme si zprvu mysleli.

Puch sílí a já se snažím sípavě nadechnout, ale čím blíže k oltáři jsem, tím je to těžší. Skoro jako kdyby sám vzduch nabral hmotné podoby… Jako hadí těla. Probleskne mi hlavou naprosto zcestná myšlenka, když se dostaví první vjem podobný doteku hladké hadí kůže na krku. A pak další a další. Jako kdyby byli všude kolem mne. Na mně. Je to děsivé, ale ne tak jako obrovská ruka s drápy, jenž je stále blíž a blíž. Nechci k ní… Vůbec k ní nechci. Ale nemám jinou možnost. Dohoda je dohoda a pokud odtud ostatní bezpečně odejdou, tak to stálo za to… Snad?

Zastavím se a přerývavě vydechnu, než se přidušeně rozkašlu. Ruka, nebo spíše pařát, je natažená přede mnou. Tentokrát už tu ale nejsou žádné konejšivé hlasy, které by zastřely tu syrovou realitu a nechaly mě to celé přečkat jakoby ve snu. Celé to vnímám ostře a pouze sama za sebe. Tím je to celé horší. Nechci… Nechci se jí dotknout. Strach, který cítím je skoro až ochromující, přesto… Zavřu oči a natáhnu ruku. Pomalu, opatrně, snad jako kdybych byla připravená ucuknout, kdyby… Kdyby co? Vzpamatuj se! Křičím na sebe v duchu. Stisknu pevněji zavřené oči a pak prostě svou dlaň položím do její.

Strnu v pohybu a po chvíli otevřu opatrně oči. Nic se neděje. Je to jen mrtvá ruka… Nic víc. Možná bych měla… Možná bych mohla… S jiskřičkou naděje pohnu rukou, ale stačím ji posunout jen o nepatrný kousek, než se nelidské kloubnaté prsty zčistajasna pohnou. Obemknou ji, stisknou a…

„AAAaaghhhh!“ Ozve se můj výkřik podbarvený agónií, zatímco cítím, jak se mi kosti v ruce lámou jako chrastí na stále menší a menší kousky. Kosti, maso… nic nezůstane netknuté. Poklesnu v kolenou a druhou rukou se pokusím nemilosrdné sevření uvolnit, ale je to marný boj. Šedivé prsty se sevřou ještě víc a původních vjemů zůstane už jen neurčitá ochromující bolest, stejně jako krev odkapávající na zem jako voda z vymačkaného hadru.

Srdce mi buší jako křídla kolibříka. Umřu… Já tu umřu! To uvědomění mnou trhne skoro stejně jako pařát, který mnou smýkne naproti sarkofágu a blíže k obřímu tělu matky. Zmůžu se jen na zmučené vyheknutí, když narazím do kamene, po kterém mě za rozdrcenou paži začne ta bytost vytahovat vzhůru. Ne… ne… ne! Blíž už ne! Chce se mi křičet, ale dráždivý vzduch se mi zasekne v hrdle a já jen bolestivě zachrčím, zatímco jsem za ruku zvednutá natolik, že pohlédnu té ženě do tváře.

Vyděšeným pohledem se vpíjím do těch bestiálních rysů na vyschlé kostře, která působí jen vzdáleně lidská. Široká ústa se pohnou a spodní čelist klesne, abych pohlédla do temnoty. Čiré temnoty, jenž vyplňuje celá ústa, do kterých… si začne soukat mou ruku. Jako had požírající myš.

Očima rozšířenýma čirou hrůzou sleduji tu temnotu, do které tlačí mou ruku a blížím se k ní tak i já celá.

Trhnu pohledem do sálu. K Isaiovi. Snad jako bych se chtěla ujistit, že není nikde v dosahu a nepotká ho stejný osud a nebo spíše, abych tam nemusela hledět. Do hladového chřtánu prastaré bytosti, která mě záhy… pozře.

A pak se čelisti pohnou a sklapnou. Jako past nastražená v lesním listí. Neozve se žádné cvak ani zapištění ulovené zvěře. Ne, pouze můj bolestivý výkřik, který je ale o poznání slabší a tišší, jak už nemám moc, kde brát. Svět kolem se mlží a houpe, zatímco hledím na zbytek mé ruky. Skutečně zbytek. Protože tam, kde před tím byla má paže, je v lokti prostě… konec. Nic. Jen vzduch, do kterého proudí… stín. Stínové provazce proplétající se skrz sebe podobny kouři. Už ani nevím, jestli mi to prostě jen nezdá. Moje mysl je pomalá. Zakopává i o nejmenší kamínek jako někdo po dlouhém návratu domů.

Je mi to líto. Líto, že to končí takhle. Že to vidí Isaiah. Ale… ani jeden jsme si to nevybrali. Oba nás sem dovedla cizí vůle a rozhodnutí. I tak by to skončilo stejně dříve nebo později. Neměla bych s tím bojovat… Nemá to cenu. Už ne. Ať už to prostě... skončí.

V hlavě mi znějí slova, kterým přes nastupující delirium rozumím.

… Splátka… Pozřu celou… Albedo...

Poslední slovo, to zvláštní pojmenování, zadrnká na povědomé struny, o kterých jsem netušila, že je v mysli mám. Slyším jej totiž poprvé v životě. Albedo… jsem Albedo? Co…?

Netuším, ale to už vnímám, jak mé tělo ochabuje a obraz se zhoupne. Padám nebo jen mé smysly vypovídají službu? Bolest postupně otupuje své hrany, zatímco se rudé květy milosrdně rozrůstají, než pokryjí postupně celý můj svět. Jako vřes na mohyle. Zmizí majestátní sál, jeho obdivuhodný klenutý strop, pahýl, z kterého prýští další stínové provazce, a nakonec i šedivé vysušené tělo s ústy plnými temnoty, v nichž… najdu svůj konec.

Teď…? Jednou určitě.  

Kazandra

Svezeš se z postele dolů na zem, zatímco o ni zůstaneš opřená zády. Ovšem během pár minut z tvého těla vyprchá veškerá síla, která by jej držela vzpřímené. Hlava se ti zhoupne a zbytek těla ji záhy následuje. Sesuneš se bezvládně na bok, s očima stále otevřenýma a pohledem upřeným na spodní polovinu dveří. Ovšem nezápasíš s tím. Poddáš se tomu pocitu, necháš se unášet jako bys ležela naznak v říčním proudu. Zachovat klid je… Těžké, ale všechny ty lekce s Jitřenkou přeci jen byly k něčemu dobré. Práce s dechem ti pomáhá bránit se panice, která by tě za jiných okolností zcela jistě zachvátila a sebrala by ti ty poslední zbytky rozumu a jasné mysli.

Ani nevíš, jak dlouho tam takhle ležíš. Pár minut? Hodin? Slyšíš jen tiché oddechování z postele, jak se Tian propadl do spárů hlubokého poklidného spánku. Pokoj se noří do houstnoucího šera, jak světlo dvou lamp náhle začne zvolna slábnout dokud… Nehasne úplně. Jediné světlo tak náhle prosvítá z pod škvíry u dveří.

Slzí ti oči. Nejsi schopná ani mrknout. Pálí to a řeže. Naposledy jsi takovou bezmoc zažila tehdy… V Cziernowodě. Jen tehdy… Tehdy jsi věděla, že mistr je někde poblíž. Nenechal by to zajít příliš daleko, nenechal…  

Najednou si toho všimneš. Něco se na zemi… Pohne. Svíjí se to a kroutí jako had, tam někde… Na okraji tvého zorného pole. Ať se ovšem snažíš sebevíce, nejsi schopná zahlédnout více. V bouři zuřící venku nejsi schopná ani nic zaslechnout. Až najednou… To vkročí přímo před dveře. Temný stín, který se postupně nabírá obrys připomínající lidské tělo. Dvě nohy, trup… Nepřirozeně dlouhé ruce… Stín nedrží stálou podobu, neustále se přelévá a chvěje na okrajích. V hlubokém šeru pokoje připomíná ztělesnění tmy. Z míst, kde se dá tušit tvář svítí dva rudé body. Tam, kde by mohl mít člověk oči. Ale tohle… Nevypadá jako člověk. Rozhodně to není člověk.

Jako by samotná přítomnost přízraku kolem sebe vše křivila a měnila.

„Malá vráno…“

„… ztracená…“

„… bezradná.“

Setmělým pokopjem se nese v ozvěnách tichý šepot odrážející se od stěn, hlas znějící zblízka i zdálky zároveň. Překvapivě melodický, jemný… Postava, která ty nyní připomíná ženu s dlouhými černými vlasy a tváří bez rysů, topící se v bezedných temnotách, Zastaví se jen kousek od tebe a skloní se nad tebou, v zorném poli se ti náhle mihotavý obrys ruky, která se mučivě pomalu blíží k tvojí tváři.

„… hledáš cestu.“

„… z klece…“

„Do které patříš…“

Elzbieta

„Ne, prostě ne, Elo! Musíme… Pryč,“ trvá si Isaiah stále na svém a rozhodně nepůsobí, že by měl v plánu zpomalit, o nějakém zastavení ani nemluvě. Ani tvé ujištění o tom, že šepot táhnoucí tě k oltáři zmizel, ho neuklidní. Snad o to více jej naopak rozhodí, když ho přinutíš zastavit se. Stačí natáhnout krok a zkrátka ho obejmout. Isaiah se zasekne uprostřed pohybu a navzdory tomu konejšivému gestu… Posledním rozloučení… se celý napne. Cítíš, jak mu divoce buší srdce, vnímáš palčivou vůni strachu, co z něj sálá.

„Elo… Co to říkáš?“ hlesne tiše. Tak… Zvláštně smutně. Nadechne se, ovšem hned ho přerušíš a pokračuješ dál. Takhle to mělo být, nemá smysl tomu vzdorovat. Bylo by to tak… Zbytečné. Hloupé. Jen další čekání… Život v nejistotě z toho, co tě čeká. Někdy je zkrátka lepší udělat jeden přesný ostrý řez, aby se hnis z rány dostal ven bez ohledu na to, jak moc to bude bolet.

„Ne, posloucháš se vůbec, co po mně… Chceš? Elo, já… Bez tebe nikam nejdu. Nechci… Nechci zapomenout, já…“ souká ze sebe slova, ovšem tvá náhlá poznámka o jeho vlasech jej zaskočí natolik, že ztichne.

Náznak úsměvu, co se mu objeví na tváři, je srdcervoucí. Stejně jako celá tahle situace…

… a tak ji ukončíš. Tím jediným správným způsobem.

Jediným plynulým pohybem mu podrazíš nohy a strčíš do něj. Isaiah vykřikne, ovšem tohle nemůže ustát. Zvláště, když od něj rychle odskočíš a bez váhání se rozeběhneš směrem, ze kterého tě celou dobu tak úpěnlivě táhl pryč. Zaslechneš tupý dopad těla na zem. Rychlý pohyb. Zvuk uklouznutí. Tvé vlastní jméno odrážející se od stěn v nekonečné ozvěně vlnící se ve smyčkách… Najednou k tobě vše doléhá z takové… Dálky. Nezpomaluješ. Lapáš po dechu, jak se ti svírá krk z toho zápachu. Zbývá posledních pár sáhů. Vzduch kolem jako by ti skoro kladl odpor, zvláštně hutný, syrový. Po těle cítíš ten zvláštní klouzavý pocit kluzkých těl otírajících se o kůži. Obtáčejících se kolem nohou, rukou, krku, dokud…

… nevložíš vlastní ruku do napřažené dlaně matky.

Na dotek je podivně hebká. Studená. Jako kůže hada schovávajícího se pod kamenem. Chvíli se nic neděje, nelidská pokřivená bytost ležící na oltáři působí mrtvě. Vyschlé nehybné tělo, ze kterého už před dávnými časy vyprchal život.

A pak se protáhlé pavoučí prsty pohnou a sevřou. Obemknou ji v železném stisku od dlaně až před předloktí natolik silně, až se ozve praskot kostí. Tvých kostí. Drtí ji. Mačkají. Mělní ji jako by nebyla více než hadrem. Zpoza prstů vytryskne krev a v tu samou chvíli s tebou bytost trhne směrem k sobě. Prudce vrazíš do oltáře a takřka nalehneš na tělo té bytosti, jak tě surově táhne blíže. A jakmile se tvá zmrzačená ruka ocitne nad její hlavou… Čelisti se rozevřou. Nevidíš v nich žádné zuby. Jen vířící temnotu.

„Nebraň se, Dcero… Odevzdej se…“

Zazní ti v hlavě to takřka láskyplné zašeptání proplétající se skrze rudá kola trýznivé bolesti, co si vystřeluje z ruky do celého těla. A pak se do tvé ruky zakousne. Celou si ji až po loket vtlačí kousek po kousku do chřtánu a ukousne ji v lokti. Celé to vypadá tak… Neskutečně. Surreálně. Před očima ti tančí mžitky a ze slabosti vše kolem začíná rozpíjet. Přesto… Z otevřené rány ti neprýští krev, ale jako by z tebe samé vyvěraly provazce stínů splétajících se do sebe.

„První splátka přijatá…“

… nakonec tě…“

„… pozřu celou…“

„… moje nová…“

„Albedo.“

To jméno se ti rozezní myslí. Zahltí tě, uvězní tě v sobě. Albedo. Zní to tak povědomě a cize zároveň. Ovšem ať už to znamená cokoliv, patří to k tobě. Albedo je ty a ty jsi Albedo.

Je to poslední jasná myšlenka předtím, než se ze světa vytratí i ty poslední zbytky barev společně s tvým vědomím.

Dávné dohody

Isaiah neví. O Volchovi. O tom, co zase jednu z nás potká. Ani když se mě tehdy to ráno ptal na zasněženém nádvoří na tohle téma, netušila jsem, jak se to celé dovede ještě velmi záhy na to zhoršit.
„Eryn…“ Zaletí mi pohled k bledé ruce, ke které se blížíme. „… Měla odejít z panství. Z pověření mistrů. Asi… nadobro.“ Vysvětlím mu přerývavě, ale nemám sílu ani chuť zabíhat do detailů. I tak už je to celé zbytečné.

Mladík ale nedbá mých slov. Táhne mě dál. Pryč odtud. Je to skoro až ironie, když si vezmu, že je to právě on, který mě sem přivedl, ale nemůžu jej z toho vinit. Nemohlo to být z jeho hlavy. Tohle celé bylo něco víc. Něco… Čemu jsem nerozuměla. Věděla jsem však moc dobře, že se odtud všichni tři nemáme šanci dostat. A tak jsem zkusila to jediné, co mě napadlo. Vyjednávat.

Svět kolem najednou zrudne a z hrdla se mi vydere výkřik protknutý bolestí. Skoro jako kdybych cítila spáry nořící se mi do hlavy. Skrz kůži, maso, až ke kosti. Je to ochromující bolest, která přehluší svět kolem stejně jako vjemy, jenž ji následují v těsném závěsu. Ne, nedokážu tomu porozumět v plné šíři. Přesto rozeznám alespoň nějaké emoce. Cítím to zklamání, které nepatří mě, ale přesto jsem jeho původcem. Důvod k trestu, který přišel. Ale pak… Pak se dostaví slitování, odpuštění? A zatímco jako kdyby se mi cizí prsty proplétaly vlasy a bloudily po kůži, já konečně pochopím. Stačí si vzpomenout na její poslední chvíle. Na potemnělou chatrč v zasněžených lesích. Na důvod, proč jsem vůbec ještě žila…

A stejně rychle jako to všechno nastoupilo a zaplavilo mou mysl jako překotný příliv, najednou vše ztichne a do tepu mého srdce, které bije jako o závod se ozve zachrastění řetězů. Otočím se pomalu a zaostřím na bytost ležící na oltáři. Na tu ruku ukazující na nás. Snad jako kdyby mě zvala a nebo připomínala, co jsem slíbila. Splní svou část dohody? Byla vůbec nějaká dohoda? Netušila jsem, ale už jen to, že veškeré hlasy utichly a má mysl byla opět jen má, naznačovalo to, že teď byla řada na mně.

Roztřeseně se párkrát nadechnu a udělám pár vrávoravých kroků po směru, kterým mě Isaiah vytrvale táhne. Vyjdu mu vstříc. Alespoň na ten kousek, než se dostaneme poblíž Eryn. Teď už mě nic nebrzdí. Pouze cítím tu tepavou bolest v hlavě po jeho úderu. Avšak i když mě tu nic nedrží, vím moc dobře, že odtud jen tak neodejdu.

„Isaio… Už je to v pořádku. Zastav. Slyšíš? Ty hlasy utichly.“ Zatáhnu ho za ruku a sama se zastavím na místě. Snažím se působit klidně, ale dech mám pořád zrychlený a cítím adrenalin, který mi koluje žilami. „Teď mě poslouchej. Ano? Jen poslouchej.“ Zadívám se na něj vážně, než jen nakrčím lítostivě obočí, když vidím, v jakém je stavu.  „Je mi líto, že to takto dopadlo…“ Udělám krok k němu a prostě ho obejmu. „Ale není to tvá vina. Nesmíš se z toho vinit. Je to mnohem složitější a… A já tu skutečně mám být. Jen kdybych to věděla dříve, nemusel si do toho být zapletený ty. Promiň.“ Hlesnu skoro neslyšně, aniž bych ho pustila.

„Dřív nebo později by ta dohoda musela být splacená. Navíc… Hmm, nebýt jí, nebyla bych tady. Naživu. Já… Těžko se to vysvětluje, ale mistři vědí. Sivak ví. Osvětlí ti to.“ Trochu se odtáhnu, abych na něj viděla. Popravdě netuším, co všechno Sivak ví, ale zcela určitě musel něco z toho tušit. Alespoň z těch náznaků, které jsem mu řekla.

„Vezmeš Eryn a půjdete. Rozumíš? Já tu zůstanu… Ne ne ne, nic neříkej. Tohle je moje svobodné rozhodnutí. Nic mi teď nenašeptává. Žádné hlasy. Jen ten můj. A vím, že ona bude čekat. Tak jako tak. A já bych tam nahoře nemohla dělat, že tohle nevím… Čekat až… Se tohle celé zopakuje. Možná s jinými figurkami, ale zopakuje.“ Potřesu hlavou. „Prosím Isaio. Chci jen abych pochopil, že za to nemůžeš. Za nic z toho, co se zde stalo… Ale já to už musím dokončit.“  A splatit dluh své matky. Ať už to znamená cokoliv.

„Takže… Vezmi Eryn a běžte nahoru. Za mistry. Ano? Nikdo vás nebude zdržovat nebo se vám stavět do cesty. Všechno… dopadne dobře. Vždycky jsem to říkala, ne? A nikdy jsem se nespletla. Takže žádné strachy.“ Prozáří mi tvář milý úsměv který je mi vlastní nehledě na situaci, v jaké se zrovna nacházím.

„A měl by ses už ostříhat nebo se ti tam na jaře vážně uhnízdí vrabci.“ Trochu přiškrceně avšak stále vesele se zasměju a vjedu mu prsty do rozcuchaných zrzavých vlasů. A pak… Vím, že je tvrdohlavý jako mezek a že ho jen tak nepřesvědčím. Ale já nepotřebuji, aby odešel. Stačí mi jen… náskok.

„A za tohle se taky omlouvám.“ Moje noha mu v nestřežený okamžik podkopne kotník. Dostatečně tvrdě na to, aby padl k zemi, ale snad ne tak tvrdě na to, abych mu nějak vážněji ublížila. A pak se prostě rozběhnu. Pryč od něj, od Eryn i od cesty na svobodu, která by stejně byla jen iluzí. Oddálením nevyhnutelného. Rozhodl to za mě opět někdo jiný, ale… Ale jako kdyby se můj dosavadní život neodvíjel stejně. Nikdy jsem nebyla svobodná. Nemusím proto truchlit.

Neotáčím se, i když bych opravdu ale opravdu chtěla. Běžím, jak nejrychleji dovedu. Jedna noha střídá druhou v rychlém sledu. Blížím se k oltáři. K monstrózní ruce, která je natažená mým směrem. K… matce.      

♬♬♬♬♬

Elzbieta

♫♪♪♫

Tvé náhlé ohrazení se Isaiaha zarazí. Cítíš na sobě jeho nešťastný, bezradný pohled, zatímco pokračuješ dál. Všechno je špatně, tady i nahoře. Je to jako balancovat na hraně propasti a přes veškeré snahy vždy došlápnout jen do prázdna. Není žádná správná možnost. Vidina dobrého konce. Ne, všechno je zkrátka… Špatně. Bledá ruka Eryn ležící nehybně na zemi je toho jen jasným důkazem, varováním, že jednoho dne můžeš skončit jako ona. A to kvůli Volchovi, jehož jméno tu nečekaně padne a přinutí Isaiaha sebou lehce trhnout a vyděšeně na tebe pohlédnout.

„O čem… O čem to mluvíš, Elo?“ zeptá se tě napjatě. Nicméně to se jej pokusíš odstrčit. Měl by odejít. Hned teď, vzít Eryn a prostě… Odejít. O kolik horší by to pro tebe mohlo být tady dole než právě v sídle stojícím nad tím vším? Odpověď neznáš, ale vlastně ti na tom ani nezáleží. Kdo nic nemá, tak ani nic neztratí. Z nějakého důvodu bytost na oltáři volala k sobě. Za každou cenu. Chtěla tebe, ne Isaiah a snad ani Eryn.

„Co? Ne! Ani náhodou… Nehraj si tu na hloupého… Zatraceného… Hrdinu, Elo. Aspoň jednou!... Prostě pojď. Bez tebe… Nejdu,“ prohlásí nečekaně rozhodně. Zoufale. Rozhodně tě nepouští a prostě tě za sebou táhne tak daleko od oltáře, jak mu to jen jeho síly a ty dovolíš. Vážně působí… Odhodlaně. Dostat tě odsud, i kdyby u toho měl vypustit duši. Což je… Vlastně celkem zvláštní vzhledem k tomu, že tě sem zavedl a celé to způsobil… Nebo možná právě proto?

Více než na Isaiahovo postrkování tě vpřed se ovšem soustředíš na něco jiného. Zformulovat tu jedinou jasnou myšlenku je těžší, než jsi očekávala. Mnohem těžší. Čas se natáhne a vtíravý šepot omývá tvé vědomí podoben vlnkám dorážejícím stěny loďky uprostřed jezera.

A pak se ti do hlavy zakousne ostrá palčivá bolest. Sevře ti spánky natolik surově jako ti do nich zaryla své spáry, které jsi spatřila na kloubnatých končetinách. Před očima ti vykvetou rudá kola a mysl se ztratí v bouři, jak se voda kolem vzedme a něco tě za kotníky strhne dolů. Nejsou to přímo myšlenky té bytosti, které vnímáš, spíše… Střípky. Pocity. Záblesky cizího vědomí, které se tě dotýká a je… Příliš složité a jiné, abys dokázala rozumět přímo tomu, co ti říká. Zahltí tě ten ochromující pocit zklamání. Není o čem vyjednávat. Jak se opovažuješ vyjednávat? Klást podmínky. Stačilo jen jít. Prokázat věrnost. Odhodlání. Obejmout svoji Matku. Jako by dávala políček zpupnému dítěti.

A pak bolest opadne, ačkoliv sevření kolem spánků stále zřetelně cítíš. Studené prsty se tě dotýkají zevnitř hlavy, tvých očí, tváře, vetknout se ti s nečekanou něžností do vlasů. Každá Matka musí umět odpouštět. Nejsi zatím připravená… Je to v pořádku. Napravíš tu chybu, napravíš chybu své matky, vykoupíš ji z hříchu… Dceru, která zhřešila… Protože tak to bylo slíbeno. Počkáš si na tebe…

Z víru záblesků tě vytrhne ten zvuk.

Zlověstné kovové zacinkání, jak se pohne jeden z řetězů.

Isaiah vyděšeně zalapá po dechu a málem upadne na zem, jak se lekne. Jedna z končetin toho tvora visí přes oltář natažená vaším směrem. Ukazuje na vás, s dlaní obrácenou nahoru. Ticho, které náhle nastane ti v první chvíli rve uši. Ten šepot!... Neslyšíš ho. Utichl, vytratil se pryč… Jen zápach neustává. Stále tě dráždí a škrábe v krku na důkaz toho, že ses nezbláznila, ale celé se to opravdu stalo.

Už jste víc jak za polovinou sálu.

A jediný nátlak, který cítíš, je jen Isaiah držící tě za ruku a škubající s tebou dopředu ve snaze přinutit tě rozeběhnout se.

Kazandra

Dnešní den je opravdu zvláštní a plný překvapení. Bohužel ne zrovna v tom dobrém slova smyslu. S opatrností a jemností shrneš Tianovi vlasy z čela, aby mu zbytečně nepřekážely ve tváři. Sám by toho v tomhle stavu dost možná ani nebyl schopný. Pohledem se vpíjíš do jeho tváře stejně jako on do tvé a oba mlčíte. Někdy není třeba slov. Jsou zbytečná. Nejsi jediná, v kom se všechno pere. Je výraz v tvé tváři nyní stejně čitelný jako v té jeho? Svaly má zaťaté bolestí a vyčerpáním, které se už dost dobře nedají skrývat, avšak z jeho hlasu i očí jasně čteš to zklamání. Selhal. Dost možná to ještě více zhoršil a moc dobře to ví.

Znovu tu omluvu nezopakuje, jen po chvíli uhne pohledem a přivře unaveně oči. Když konečně promluvíš, tiše vydechne. Možná i úlevou, kdo ví. „Zvládnu to. Jen mi říkej, co mám dělat,“ promluví tiše, hlas má zdrsnělý únavou málem k nepoznání.

Poznáš na něm, že se přemáhá, aby na sobě nedal nic znát, když začneš s jedním z úkolů, které ti svěřil Ras, než odešel. Vtírání masti do zad a kolem ran nejde provést bezbolestně, i tak se ovšem snažíš být, co nejvíce šetrná. Mast voní silně po hřebíčku a máš pocit, že tam cítíš ještě kostival, měsíček a slabě i levanduli. Vše, co by mělo trochu zmírnit bolest a pomoci k hojení. A pak… Pak je tam ještě něco. Ocásek něčeho, co nejsi schopná rozpoznat, přesto to necítíš poprvé. Možná to má co dělat s tím, že mast, kterou máš na prstech a jemně masíruješ do kůže Tianových zad nemá typický bílou ani nažloutlou barvu, ale je zvláště… Našedlá. Jako zašlé černající stříbro.

Tian se ti každopádně během tvého ošetřování opravdu snaží vycházet vstříc, jak to je v jeho poněkud omezených silách. Přesto to chce trpělivost a občas usměrňovat jeho pozornost, která i přes veškeré snahy po chvílích vždy začne opadávat. Ani nevíš, jak dlouho ti to celé zabere, pár minut to rozhodně ovšem nebylo. Nicméně, když je hotovo…

Tak teprve tehdy přijde ta těžší část. S pomocí dvojčat by to celé bylo velmi snadné, podepřít ho, zvednout a dostat do postele, ale… Kdo ví, zda tu vůbec někde jsou. O tom, jak moc by tohle byla jen další rána do už, tak pošramoceného Krisztiánova ega ani nemluvě. Dokážeš si představit, jak moc velká rána je pro něj už jen celé… Tohle.

„Rozkaz,“ snad se i lehounce ušklíbne. „Jen mi dej… Prosím chvíli, ano?“ požádá tě. Pomalu se jednou rukou zapře o opěradlo židle, aby ti co nejvíce ulevil z váhy, co bys jinak musela tahat nahoru. „Tak… Teď,“ kývne hlavou, když je připravený. Uteče mu to namáhavé bolestné zasyčení, když se svaly napnou a s tvojí pomocí se ocitne na nohách, ovšem… Nikam nepadá. Naštěstí. Zvládli jste to – tedy skoro. Cítíš, jak se o tebe během těch pár kroků musí postupně zapřít mnohem více než sám chtěl, ovšem ustojíš to.

Nakonec se ti i bez zbytečných nehod podaří dostat ho do postele a zastlat pod přikrývku a pro jistotu i deku, co tu má. Tian rozhodně nijak neprotestuje. Vlastně působí, že během chvíle pod náporem toho všeho vypětí i vyčerpání usne… „Hm, Kaz… Jen jsem chtěl… Ti říct…“ vydechne, ovšem nedokončí větu ani myšlenku. Jeho dech se zklidní a víčka se jen zachvějí, jak se pokusí otevřít oči, ale už se mu to nepodaří. Pokoj se tak ponoří do ticha a šera, zatímco u něj sedíš na okraji postele. I přestože by ses měla zvednout, přeci jen máš ještě práci. Vylít ten lavor a měla bys ho ještě vzbudit, aby se napil, přesně jak chtěl Kostadin.

Nicméně…

Vstát najednou není tak lehké, jak by sis přála.

Cítíš zvláštní těžkou malátnost, co se ti rozlévá rukama a šíří se celým tělem až do hlavy. Cítíš drobné chvění v konečcích prstů, které jsou stále cítit tou mastí. Chvění, co pomalu postupuje výše a výše. Trochu to hřeje a zebe zároveň. A pokud se pokusíš postavit… Vědomí ti na pár vteřin vypne. V tomhle stavu jsi schopná dojít tak nejvýše k židli, na které předtím seděl Tian. Cokoliv víc je nad tvé síly. Ať už tak zůstaneš na posteli nebo se pokusíš kamkoliv dojít… Během pár minut se bezvládně sesuneš, neschopná pohybu a vlastně ani toho, abys zavřela oči. Jako bys… Usnula a zároveň zůstala bdělá…