Andor.cz - Dračí doupě online

Elzbieta

Stojíš v slepém rameni chodby, co zcela jistě byla ještě před pár minutami průchozí, zatímco se chodbou rozléhá tvůj naštvaný křik vracející se k tobě se škodolibou ozvěnou. Ovšem nadávky ani zoufání nic nezmění na tom, že skrze stěnu z černého kamene nyní nikam neprojdeš. Zůstala jsi tu uvězněná, desítky stop pod zemí a uprostřed šíleného labyrintu chodeb vytesaných do kamene. A ten, na kterého jsi měla dávat pozor… Nechal tě tu. Prostě jen tak. Celé se to pokazilo a stačilo k tomu sotva pár minut.

A pak to zaslechneš. Křik, který nepatří tobě. Isaiah… Volá tě? Ostatně kdo jiný. Musí být daleko. Nebo ne? Ozvěna všechno zkresluje. Nedá se tak ani dost dobře určit, zda se ten zvuk nese z chodby před tebou nebo z úzkého průchodu, na který jsi zde narazila. Žádnou značku u něj ovšem nevidíš, ani si nejsi jistá, zda tu předtím vůbec byl.

Puch, který se nese ze schodiště, rozhodně ničím nepřipomíná květinovou louku. Skutečně to působí, že to vyvěrá ze spodních pater – ať už je jeho zdrojem cokoliv. Může tě aspoň uklidňovat fakt, že v tom nepoznáváš nasládlou vůni hniloby a ničím ti to nepřipomíná pach smrti a krve. Přesto to nedokážeš připodobnit k ničemu, co bys už znala.

Na tvůj křik nikdo nereaguje, odpovědí ti je opět jen to hluboké táhlé ticho. Chvíli ještě váháš, než se rozhodneš. Za pomoci svítivé masti si označíš průchod a protáhneš se jím dovnitř, abys vzápětí vykročila po točitých schodech dolů.

Nevedou tě nikam do hlubin, vlastně jen o úroveň níže do chodby s nevysokým stropem, který má nanejvýše dva metry, spíše o něco méně. Nepůsobí to tak vysloveně jako další patro, spíše něco jako mezipatro. Plamen svíčka plápolá a povážlivě se chvěje, nicméně dokonce i v jeho slabém svitu si v ohybu schodiště všimneš, že na kamenné stěně je v jednom místě patrná zaschlá krev. Jako by o ni někdo jen zavadil, opřel se rukou, když šel nahoru. Možná právě Isaiah včera v noci. Krev je zaschlá, rozhodně není čerstvá, dost možná by to i odpovídalo.

Schody zvládneš bez problémů sejít a uvítá tě tak úzká chodba s nevysokým stropem a narudlým osvětlením těch pár lamp, co tu jsou. Neujde ti, že je zde všechno z toho zvláštního černého kamene. Pokud se dotkneš stěny na kterémkoliv místě, opět ucítíš ono brnění, akorát tentokrát s mnohem větší intenzitou. Po pár krocích si začneš uvědomovat, že ten podivný pocit proniká i skrze podrážky tvých bot. Jako by se ti do chodidel zabodávaly tisíce drobných jehliček a čím déle v chodbě jsi, tím výše ten pocit šplhá po tvých nohách vzhůru. Není to vysloveně nepříjemné, přesto… Něco se děje, aniž bys tušila co.

Neznámý pach zde ještě více zesílí, naplní ti chřípí a vleze nosem málem až do hlavy. Necítíš nic jiného. Nepřipadá ti, že by to s tebou cokoliv dělalo, ale nedá se to ignorovat a už vůbec si na to zvyknout.

„Elo…“ ozve se opět zvolání, ovšem tentokrát bez ozvěny. Zvláštně tlumené. Vlastně… Stačí popojít deset kroků a… „Elo, Elo, Elo…“ naléhavý tklivý šepot se protahuje zpod těžkých železných dveří, před kterými se zastavíš. Jsou… Jsou pootevřené na tenkou škvíru. Sotva znatelnou, jako by je někdo špatně dovřel a jazýček zámku nedoskočil na své místo. „Elo… Dcero… Dcero moje… Naše…“ šepot se kolem tebe otře a obtočí. Láká. Z toho pachu se ti málem zatočí hlava, vyvěrá přímo zpod dveří stejně jako šepot. „Nenechávej mě už více čekat…“

Stačilo by do těch dveří strčit. Dotknout se jich prsty a zatlačit. Tak málo a…

„ELO!“ pronikavý výkřik se odrazí chodbou s takovou intenzitou, až to s tebou trhne. Isaiah. Stojí na druhém konci chodby. Bledý. Rozrušený. S očima vytřeštěnýma dokořán a pohledem upřeným na tvoji ruku, která je dlaní položená na železném křídle dveří. Ani nevíš, kdys ji tam položila… A už vůbec si nevybavuješ, kdy jsi zeleně svítící mastí nakreslila kolem kliky ten zvláštní protáhlý symbol. Ovšem zbytky páchnoucí masti na tvých prstech jasně říkají, žes to musela být ty…

Provizorní plán

♬♬♬♬♬

Svíčka zaplápolá, ale v ten moment ani nedutám, protože se plamen výhrůžně zachvěje. Zdá se, jako kdyby kolem vanul podivný chladný vzduch. Jen tak. Zčistajasna. To nevěstí nic dobrého. Zamračím se, ale ať už oči mhouřím sebevíc, nic moc dalšího ze tmy nevyčtu. Na druhou stranu můžu být ráda, že ještě žiju. Taky se přímo se mnou mohl propadnout kus podlahy a… No, neskončila bych asi zrovna nejlépe. Za to teď? Ano sice říkám, že nakonec vše dobře dopadne, ale teď se obávám, že to nebude jen tak zadarmo. Už jen představa, že o tomhle říkám mistrům bolí a bolet teprve jistě bude. Co mi ale zbývá jiného?

Se svíčkou v ruce si prohlédnu více své okolí, které však vypadá stále stejně. Nikde se neobjevilo něco, co by představovalo bezprostřední nebezpečí. Tak co ale vydávalo ten podivný zvuk? Podezřívavě se rozhlédnu kolem, ale nic v blízkém okolí nevidím a hledat to opravdu nechci. Potřebuji se vrátit. A to co možná nejrychleji.

Otočím se tedy a vyrazím pryč z chodby. S trochou štěstí najdu cestu zpátky a pak… „Co… to je?!“ Zastavím se před černou stěnou, která náhle jako kdyby vyrostla ze země a zahradila mi cestu. Tu jedinou cestu ven, kterou jsem znala! S vytřeštěným pohledem vzhlédnu a zvednu svíčku, abych ji osvětlila v plné šířce a výšce. Skutečně vypadá jako jednolitý kus černého lesklého kamene.

Prsty nevěřícně přejedu po hladké ploše, snad jako kdybych si chtěla ověřit, že se mi to jen nezdá. Nahmátnu však poměrně teplý povrch a bříška prstů mě podivně rozbrní. Nic to ale nemění na tom, že tohle mi brání v cestě ven. Ucuknu rukou, jako kdyby stěna pálila a zhluboka se nadechnu, když se o mě pokusí první vlna paniky. Nemusím o tom ani dlouze přemýšlet, abych si dovedla představit, že tady by opravdu nebylo těžké bloudit a bloudit ve tmě až do hořkého konce. Kdo ví, jestli by mě tu vůbec mistři měli šanci najít. Šli jsme tak daleko a prošli tolik odboček, že….

„Ne, to ne… To snad…“ Šeptnu téměř bezhlasně, než se chodbou naopak rozezní můj naštvaný křik. „Doprdele!“ Kopnu do černé stěny, na které to nezanechá ani stopu, zato špička nohy mě pěkně zabolí.

„Do háje! No to si snad ze mě už dělají srandu?! Tohle je prostě den! Prostě skvělý! Že já jsem se na to nevykašlala. Mohla jsem spát! A neprolézat šílené podzemní bludiště! Zatraceně! To mám za všechno to… Aaaaah, bohové.“ Vydechnu dlouze a jen poraženecky skloním hlavu a opřu unaveně čelo o černou stěnu přede mnou. Srdce mi stále buší, ale snažím se ovládnout alespoň natolik, abych tu dál nekřičela. Je to zbytečné. Nikdo to neuslyší a navíc…

Poplašeně sebou trhnu, když se ozve odkudsi mé jméno. V první chvíli skoro až poplašeně nadskočím, ale nikde nikoho ve tmě kolem nevidím a dle slabého odrazu to muselo jít odněkud… zdaleka. „Isaio?“ Promluvím do šera kolem. Kdo jiný by to mohl být. Znělo to jako on. Trochu. A i kdyby tu byl někdo z mistrů, neměl by vědět, že tu jsem. Tedy nejspíše.

Odkud to ale mohlo přijít? Rozhlédnu se kolem a očima zakotvím na té podivné škvíře, kterou si nepamatuji, ale vypadá dostatečně velká na to, abych se jí snad protáhla. Udělám k ní pár kroků a na tvářích mne ovane chladný vzduch, jenž jí proudí vzhůru. Zakryji opatrně plamen svíčky, aby mi jej průvan nesfoukl a nahlédnu do ní. Může to být jen nějaký zásek do skály. Slepá ulička. Ovšem už ten průvan naznačoval, že to bude něco víc. Něco delšího. Světlo svíčky záhy osvětlí pár pravidelných obrysů, o nichž není pochyb. Jsou tam schody. Točité schodiště vedoucí kamsi dolů a do míst, odkud vyvěrá ten nepříjemný zápach. Že by takto páchla spodní patra? Proč ale? Plyn nebo něco jiného? Mohla jsem jen doufat, že plyn to nebyl, protože jinak bych s tou svíčkou neskončila dobře.

„ISAIO!“ Křiknu dolů do tmy, snad jako kdybych čekala odpověď a na malou chvíli zaváhám, než se zhluboka nadechnu. A vytáhnu z kapsy dózičku se světélkující mastí, kterou mi dal Isaiah. Nečekala jsem, že se bude hodit tak brzy, ale dnes jsem toho nečekala povícero. Naberu jí trochu na prst a na stěnu zevnitř průchodu udělám dvě čárky značící směr k černé stěně a původní cestě ven. Čárky jsou svislé, aby se nepletli s těmi horizontálními od Isaiaha. Nakonec dózičku zašroubuji a opět ji bezpečně uschovám.

„Už jdu!“ Zavolám, a zatímco se můj hlas odráží od stěn, tak vykročím opatrně ze schodů vedoucích kamsi dolů do tmy.

Rukou si stále stíním plamen svíčky, abych alespoň něco viděla a dávám si dobrý pozor na své kroky, abych náhodou neuklouzla a nespadla. Přeci jen tahle část podzemí vypadala vlhce a studeně. I taková banalita se mohla jednomu nepříjemně vymstít.

Snad jej dole najdu a pokud ne… Budu si značit cestu ven a doufat, že se třeba jednou ta černá stěna uráčí opět vrátit na původní místo. Tak… To zní jako plán! Provizorní, ale aspoň nějaký plán. Něco, čeho se můžu držet, abych tu nezačala propadat beznaději a mohla se soustředit na něco jiného.

A tak se od stěn osvětlených slabým svitem svíce odráží jen tichý zvuk mých vlastních kroků a kapání vody.

Kazandra

Na tvoji odpověď ohledně zranění Krisztiána reaguje Hledačka jen krátkým kývnutím hlavy. Neušklíbne se ani nic nedodá, přesto máš pocit jako by se jí snad i trochu ulevilo, že se jedná zrovna o tohle. Přesto ti oznámí, že tě k Rasovi doprovodí… Není to jen tak – což se ti vzápětí potvrdí, když ti začne pokládat otázky týkající se Eryn.

Ta první je jednoduchá, není nad čím přemýšlet. „Hmm,“ přejde Gretel přes rty ten tichý mručivý zvuk, ovšem to je všechno. Věří ti to, ovšem jen tohle jí nestačí. Další vybídnutí k odpovědi je už mnohem více na tělo a nedá se z toho vykroutit. Neviditelná šelma kolem tebe stále slídí a čenichá, vycítí jakoukoliv lež či zaváhání. Víš to. Hledačce se nedá lhát ani před ní nic ukrýt, jako by ji vedl neomylný šestý smysl.

Gretel zatím trpělivě vyčkává na odpověď, ovšem nemáš víc jak pár kroků. Nikdy nešla daleko pro trest ani ránu, pokud se jí zdálo, že plýtváte jejím časem. A tak se rozmluvíš dříve než po tobě stačí seknout pohledem – nebo čímkoliv jiným, co by bolelo výrazně více než je svíravý pocit kolem žaludku.

Řekneš jí to všechno. O podivném vyběhnutí z jídelny, vyzvání na souboj a část toho, co ti včera večer řekla Ela o tom, co od Eryn zjistila. Včetně toho, že to ona byla pravděpodobně tou poslední, kdo Eryn toho večera viděl. Jak se Elzbieta bude tvářit na to, žes ji předhodila vlkům, si umíš živě představit. Nadšená nebude a vaše přátelství to rozhodně neutuží, ale… Nemáš na výběr. Jakmile bys zalhala, akorát bys přitáhla pozornost.

Nastane ticho rušené jen vašimi kroky. Všimneš si, jak se Hledačka mračí a přemýšlivě mhouří oči, zatímco se napjaté ticho mezi vámi natahuje podobno struně. „Hm, takže Elzbieta. Jistě, kdo jiný. Nic víc ti o tom rozhovoru neřekla?“ máš pocit, že ta slova spíše zavrčí než cokoliv jiného. „Dobře, že jsi mi to řekla, Kazandro,“ řekne vzápětí nahlas a nepříjemný pocit v břiše o něco poleví a horký dech otírající se ti o tvář a krk jako na povel zmizí. Stále sice vnímáš ten výrazný čpavý pach, který už dokážeš pojmenovat. Zpocená srst, krev a pižmo. Takhle je cítit šelma, co kráčí vedle tebe.

Šelma, jejíž stín zahlédneš na podlaze, ke které chvílemi směřuješ svůj pohled. Skutečně. Stín, co vrhá silueta Hledačky je… Jiný. Mohutnější. Deformovaný, s protáhlou masivní čelistí. Vlní se a přímo před tvýma očima se mění, jak neustále osciluje mezi dvěma podobami.

To už jsou ovšem dveře vedoucí do Kostadinova křídla takřka na dosah. Jakmile dojdete až k nim, tak Hledačka vezme za kliku a… Dveře ji nepustí. Zamčeno. Vztekle škubne klikou v ruce až dokonce i to masivní dřevěné křídlo pobité železem poskočí a dřevo tiše zaúpí. Vzápětí na ně krátce zabuší sevřenou pěstí. A zopakuje to ještě dvakrát, než se konečně ozve tiché lupnutí v zámku, jak někdo na druhé straně otočí klíčem.

„Nejsem hluchý, stačilo…“ zasykne Ras značně podrážděně při otevírání dveří, ovšem stačí mu jediný pohled na Hledačku, aby utichl uprostřed věty. Přísahala bys, že sebou i drobně trhne, když se jejich pohledy setkají. Zároveň s tím mu zacuká nos, ovšem ovládne se, aby ho nakrčil. Určitě to taky cítí. „Chápu. Neseš špatné zprávy,“ konstatuje a zaznamenáš, jak přenese váhu z nohy na nohu a jednou z nich ukročí lehce dozadu.

Je napjatý. Připravený uskočit, kdyby… Kdyby co? To, co vidíš, je pro tebe za všechny ty roky… Nové. Neznámé. Pohledem zalétne k tobě a snad by i tázavě pozvedl obočí, ale Hledačka si uzme jeho plnou pozornost, když se natáhne k tobě a vytrhne ti plášť z rukou.

„Bohužel. Kolem sídla není,“ ucedí. „Ale to teď není důležité. Dle Kazandry to Dariusz přehnal při výslechu Krisztiána. Dovede tě k němu. Až s ním skončíš, doveď k nám Elzbietu, mluvila s Eryn včera večer a dle všeho to musel být vážně zajímavý rozhovor,“ Gretel pokračuje dál břitkým tónem hlasu. Rozkazuje mu. Mluví s Kostadinem jako s každým z vás.

Všimneš si jeho výrazu. Nelíbí se mu to, přesto nic neudělá ani neřekne.

„Rozumím,“ prohlásí takřka vojensky bezbarvým monotónním hlasem a kývne hlavou. „Jinak, stihl jsem nachystat další várku. Máš ji nachystanou na stole,“ dodá vzápětí.

„Dobrá,“ odpoví mu Hledačka. Její tmavé oči přelétnou mezi Rasem a tebou. Nic víc ovšem už nedodá, namísto toho se vydá pryč. Rychle vám tak zmizí z dohledu.

Kostadin najednou působí… Unaveně. Ovšem jinak vypadá stejně jako před pár týdny, co jsi ho viděla naposledy. „Kde ho najdu?“ povzdechne si a vyčká na tvoji odpověď. „Dobře. Jak moc je to vážné?“ doptává se v rychlosti dál.

„Hm. Dobře. Běž prosím napřed a vzbuď Elu, ať se nachystá, ano?“ tentokrát to nezní jako rozkaz, spíše jen unavená žádost. Jeho hlas postrádá břit i úsečnost, se kterou s tebou jednala Hledačka.

Sám poté zmizí v chodbě, zřejmě aby zašel pro vše potřebné k ošetření Tiana. Na tobě je každopádně jiný úkol. A jak se ukáže… Tak dost nevděčný. Nelze totiž vzbudit někoho, kdo vůbec není v pokoji…

Elzbieta

Stojíš ve tmě a přemýšlíš. Ať už sešlápnutí dlaždice a spuštění mechanismu spustilo cokoliv dalšího krom zhasnutí všech světel ve tvé blízkosti, nepropadáš panice. To by ostatně bylo to nejhloupější, co bys v takové situaci mohla udělat. Jak vás to vždy učili mistři? Zastav se. Nadechni se. Rozhlédni se kolem sebe. Zachovej klid. Přinutíš se tak setrvat na místě a vytáhneš z brašny jednu z nachystaných svíček, abys ji mohla zapálit. Nepovede se ti na první pokus, teprve až poté, co skryješ plamínek do dlaně, aby ti ho neuhasil lehký vánek. Zvláštní. Přísahala bys, že se v chodbě ochladilo a ten stojatý suchý vzduch kolem tebe náhle proudí a otírá se ti o tvář.

I nyní se plamínek na svíčce povážlivě chvěje a třepe, ale naštěstí nezhasne. Temnotu kolem tebe prozáří jeho měkká slabá záře, ovšem stačí to, aby ses mohla rozhlédnout kolem sebe. Ve svém blízkém okolí nepozoruješ žádné změny. Dlážděná podlaha. Hrbolaté zdi i strop. Nikde nezahlédneš cokoliv, co by ti snad mohlo ublížit, jakmile z dlaždice sestoupíš. Žádné spáry či podezřelé otvory, ze kterých by snad mohlo něco vylétnout nebo další propadliště.

Jen... Ten vzduch. Jako by se něco zároveň se sešlápnutím otevřelo.

Opatrně se pohneš a začneš pomalu couvat chodbou ve směru, kterým jsi sem přišla. Jeden krok. Dlaždice se dokonce ani po tvém sestoupení z ní ani nepohne, zůstane pevně na svém místě, zhruba tři palce pod úrovní podlahy. Světla zůstanou zhasnutá, díky svíčce ti to ovšem nevadí. Těch deset sáhů ke nejbližšímu rozsvícenému světlu tak zvládneš překonat, aniž by se stalo cokoliv podezřelého.

Tím ovšem dobré zprávy končí.

Navzdory svému rozhodnutí udělat tu jedinou správnou věc, vrátit se nahoru, na konci chodby namísto křižovatky narazíš na slepé rameno utopené ve tmě. Tam, kde předtím byl průchod, je nyní jenom zeď z onyxově černého hladkého kamene, který na dotek není vůbec studený a cítíš v bříšcích prstů podivné brnění.

Namísto toho se ovšem odkryla část zdi po tvé levici, ve které se objevila úzká škvíra, kterou by se nikdo hřmotný či ve zbroji rozhodně nedokázal protáhnout. To z ní proudí chladný vzduch táhnoucí chodbou dál a při posvícení dovnitř spatříš prvních pár schodů dřevěného točitého schodiště vedoucího kamsi dolů.

Pach, který z otvoru vyvěrá je povědomý. Rychle si vzpomeneš, odkud ho znáš – to samé jsi cítila z té šachty, do které jsi nebýt Isaiaha málem spadla.

Jako by toho snad v té chvíli nebylo už tak dost – ticho náhle protne výkřik. Krátký. Naléhavý.

„Elo!…“

„… lo…“

„… oo!“

Zvuk tvého vlastního jména se odrazí od stěn a během okamžiku se vytratí do ztracena. Ozvěna křiví Isaiahův hlas takřka k nepoznání, přesto kdo jiný by tady mohl volat tvé jméno? Neznělo to, že by byl kdovíjak blízko, i když… Kdo ví, jak se tady chová zvuk.

Kazandra

K zemi se snáší poslední sněhové vločky vyklepané z kabátu a sklepnuté z ramen dlaní. Za chvíli po nich nezbude než kapky vody pokrývající kamennou podlahu. Cítíš na sobě obezřetný pohled tmavě hnědých takřka černých očí ostře kontrastujících s bledou pletí napnutou ve tváři Hledačky. V nose tě štípe pach pižma sílící s každým krokem, který k tobě Gretel udělá. Velký zlý vlk, ta slova se vynoří v tvé mysli a zase zapadnou mezi změť myšlenek a vzpomínek vířících hlavou.

Znala jsi tuhle pohádku, zlověstný příběh o dívence s havraními vlasy a červenou hučkou kráčející přes les za nemocnou babičkou. Ovšem hlavní postavou toho příběhu nebylo děvče v pelerínce ani nemocná stařena bydlící za vesnicí, ale hrozivá šelma, černý Vlk s obrovitou tlamou a lidskýma očima číhající v lese na svoji kořist. Gretel najednou není těžké představit si jako Vlka. Z té těžké hutné aury rozpínající se kolem ní se ti stáhne žaludek a po páteři ti sklouzne zamrazení. Zlá předtucha živící pudovou reakci – uteč.

Vybaví se ti jedna zastrčená vzpomínka. Těžké kroky. Hrdelní zvuk rozechvívající chodbu za dveřmi tvého pokoje. „Postarám se o to,“ chraptivý šepot Hledačky, ze kterého mrazí. Pach deroucí se zpod dveří, vykreslující ti před očima velkého tvora s hrubou srstí a rozevřenými čelistmi. Byla to ta noc, kdy utekla Ela se svými přáteli.

„Cože? Jak zraněný?“ vyštěkne ostře. Kdyby měla srst, tak se jí naježí. I když kdo ví pod tím vším oblečením… „Takže za Morozovem. Dobrá, doprovodím tě,“ dodá vzápětí a rozejde se vpřed. Když prochází kolem tebe, zvolní krok a beze slov ti vrazí do rukou svůj plášť. Je opravdu těžký, sálá z něj chlad a ten čpavý pach, který ti tolik připomíná zvířecí pižmo.

Zároveň s tím ti naznačí, abys ji následovala a neváhá tě i popohnat rukou za tvými zády, pokud by tě snad napadlo raději kráčet v uctivé vzdálenosti aspoň pár kroků za ní. Chce tě po svém boku. Hned je ti jasné, že s tebou ještě neskončila – ba právě naopak. Něco po tobě bude chtít.

„Ty určitě víš, že se něco stalo, že ano, Kazandro?“ zeptá se tě a hlas jí chraptivě zadrčí v tom hrdelním šepotu. Nesnaží se znít mile ani vlídně, ačkoliv je to ona, kdo od tebe něco potřebuje. Ostatně to ona nikdy. Přesto…

Takhle ji neznáš. Ne že by snad Gretel nenaháněla strach, ale nikdy ne takovým způsobem. Když kráčíte vedle sebe, sílí v tobě ten zvláštní pocit, jako by kolem tebe něco přecházelo. Otíralo se ti to o záda, paže i tvář a očichávalo tě to. Větřilo. Hledalo. „Kdy jsi naposledy viděla Eryn?“ padne ta přímí otázka. Ani se nesnaží nic zastírat. „Už několik hodin ji hledáme. Není tady,“ dodá vzápětí nečekaně otevřeně. Jak moc situace musí být vážná, když je Hledačka schopná přiznat něco takového, navíc ještě ke všemu před jedním z učedníků?

Nenašla ji. Možná ještě hůře. Oni to opravdu neví. Neví, kde dívka může být.

„Chci vědět všechno – cokoliv – čeho sis za poslední dny všimla a týkalo se jí to. Nebo to s ní mohlo souviset,“ vyzve tě, zatímco pokračujete chodbami sídla.

Jediné správné rozhodnutí

Ať už se tu děje cokoliv, mám pocit, že tu tahám za ten kratší konec provazu. Opět. A z toho, že je v tom dost možná zamotaná Eryn, nemám ani nejmenší radost. Tohle jsem opravdu nechtěla. Pokud ji mistři hledali bohové ví kde všude kolem sídla a místo toho byla zalezlá někde tady dole, tak už jen podezření na něco takového, ze mě dělalo nechtěný cíl a objekt nepříjemného výslechu. Jedna věc byla pomoci Isaiovi, který byl můj přítel, ale Eryn… Eryn mi za ty roky zde nikdy nebyla nějak blízko díky tomu, jak se od nás distancovala a s nikým se více nebavila. Dobrovolně bych kvůli ní nikde krk nenasazovala a přesto… jsem teď tady a utíkám temnými chodbami, které ani neznám. Ovšem ne kvůli ní. Alespoň doufám. I tak… Jsem opravdu blázen.

Isaiah se mi však brzy začne ztrácet. Běží jako kdyby ho nezajímalo nic jiného než to, aby se dostal kamkoliv nebo snad za kýmkoliv včas. Můžu tak sledovat jeho záda a modlit se, abych ho ještě za ohybem chodby pokaždé zahlédla. Ne, neběžím podobně bezhlavě jako on. Dávám si dobrý pozor na to, abych se neztratila, tedy více než jsem, a hlavně nespadla do nějaké další prohlubně. Něco mi říká, že kdybych volala o pomoc, nikdo se neotočí. Musím se tedy postarat sama. Jako vždy.

Bohužel dojde nakonec na to, čeho jsem se bála. Isaiah se mi ztratí dřív, než dosáhne svého cíle a já už ho za ohybem chodby prostě nevidím.

„Ahhh, vážně?!“ Zavrčím frustrovaně, jen co zastavím a potlačím chuť kopnout do zdi. Ne, že by mě tu snad někdo za takové zbrklé gesto měl pokárat. Byla jsem tu jen já. Raději se proto chvíli vydýchám a poskládám si nějak v hlavě události posledních hodin. Stále mi tam ale spousta věcí nesedí. Pokud by snad Isaiah chodil společně s Eryn sem dolů…. Za jakýmkoliv účelem, tak jsem za celé roky zde nezahlédla jediný náznak vlastně čehokoliv. Nemohli být až tak dobří herci. Ne Isaiah s tím, jak uměl rudnout v jakýkoliv nevhodný okamžik. Takže to buďto bylo jinak… A nebo jsem ho skutečně neznala. To snad ale ani…nejde. Nebo ano?

„To je den.“ Povzdechnu si a s tím raději vykročím vpřed. Už se neženu jako o závod. Ne, někdo z nás musí zůstat aspoň nohama na zemi, než….

Ucítím, jak se mi zem pod špičkou boty pohne. Strnu v pohybu, jako kdyby do mě praštil blesk. Co se to?!

*Cvak*

A najednou je všude kolem tma. Srdce mi poskočí v hrudi a já se rychle nadechnu, potlačím ale chuť uskočit stranou a zůstanu stát na místě, i když to vyžaduje jisté sebezapření. Kolečka v hlavě se zase roztáčí a napovídají, že ať už tohle spustilo cokoliv, tak tmou by tu snad nikoho vyděsit nechtěli. Jistě, tma tu je, ale je otázkou, co dalšího se v ní skrývá a co má polapit ty, kteří ji neprohlédnou. Představa, že se kolem mne objevilo více propadlišť se mi pranic nelíbí. Možná opravdu jen zhasla světla nebo… Však to brzy zjistím.

Ještěže jsem nespoléhala jen na Isaiu, který mě tu prostě jen tak bezprizorně nechal. Ať už se mu hlavou honilo cokoliv, já teď byla opravdu ráda za brašnu se svíčkami a vůbec fakt, že jsem věděla, jak jeho značky fungují. S trochou štěstí mě to dostane ven, pokud…. Ale prvně to světlo.

Na chvíli se zaposlouchám do ticha chodby, zda neuslyším nějaké další skryté mechanismy nebo snad hlasy, než sáhnu do brašny, abych poslepu nahmátla jednu ze svící a pak škrtla zápalkou. Malý narudlý plamínek příliš tmy nerozežene, ale jen co jej přiblížím ke knotu, nabere na síle a dovolí mi lépe se rozhlédnout po místě, kde stojím. Srdce mám stále až v krku, ale snažím se postupovat… klidně. Nejednat zbrkle, protože tohle by mohl být můj konec.

Nejdříve se rozhlédnu všude kolem a pokud tu skutečně není už nic dalšího, co by představovalo potenciální riziko, udělám krok zpátky a pak další a další. Tohle je příliš nebezpečné území na to, abych tu chodila jen tak. Zvlášť, když Isaiah potřebuje nutně pomoct. A já sama toho za těchto podmínek nejsem schopná. Ne takto… Kdo ví, jak daleko už je on sám. A kde?

Pokud bych tu někde spadla do nějaké pasti, či prohlubně, už by jemu ani mně nikdo nepomohl. Prostě by bylo po všem. S těžkým srdcem se proto rozhodnu vrátit. Tohle je pro mě samotnou nad mé síly a jestli je to správné? Jestli tohle Isaiah přede mnou řekne ještě jednou, budu se muset hodně držet, abych s ním nezatřásla, protože tohle celé rozhodně správné nebylo ani trochu!  

Elzbieta

Eryn. To jméno ti rezonuje myslí a nabalují se na něj jednotlivé myšlenky i úvahy jako když se utržený kus skály valí skrze zasněžené údolí až sebou nakonec strhne celou lavinu. Ovšem odpovědi či vysvětlení na cokoliv z toho, co se tu právě stalo se nedočkáš. Isaiah jako by si tvého zlostného zasyčení ani nevšiml. Namísto toho vyběhne vpřed podoben vyplašenému zvířeti běžícímu po okraji strže. Na tvé zvolání nereaguje a namísto cípu jeho oblečení ti mezi prsty propluje už jen závan jinak stojatého vzduchu.

Po krátkém zaváhání a zhodnocení situace přeci jen vyběhneš za ním. Ovšem neženeš se bezhlavě vpřed, moc dobře víš, že si to v tomhle pro tebe naprosto cizím prostředí nemůžeš dovolit. O to více po nálezu nebezpečného propadliště nebo co má ta díra v zemi být. Past? Šachta? Nebo snad další průchod… Někam? Na tom nyní nezáleží. I přes veškeré snahy takhle ovšem nejsi schopní zkrátit vzdálenost, co tě dělí od Isaiaha. Naopak. Jeho záda se ti čím dál více vzdalují až se ti křižovatce chodeb úplně ztratí. Slyšíš sice ozvěnu podrážek bot dopadajících na kamennou podlahu, ale i ta se ti vzdaluje až se nakonec úplně ztratí.

Jsi tu sama.

K orientaci ti pomáhají jen nenápadné svítící značky, co tu Isaiah zanechal na svých předchozích výpravách. Nebo snad Eryn? Najednou není nic jisté a už vůbec ne jasné. Chodili sem snad spolu pravidelně nebo co to má znamenat? A zrovna ti dva? Nedává ti to smysl. Jak by také mohlo, nikdy sis nevšimla jediného náznaku, že by ti dva spolu sdíleli jakékoliv tajemství či cokoliv jiného nad rámec… Čeho vlastně? Přátelství? Jediný náznak či nechtěná zmínka. Nic. A přesto řekl její jméno… Přesto… Tady dost možná někde byla.

Postupuješ chodbami, které na první pohled nevypadají členitě, avšak všimneš si několika dalších užších průchodů… Kamsi. Na žádné další dveře tu už nenarazíš. Nakonec dorazíš k jednomu rozcestí, ovšem značky si zde nikde nevšimneš. Ať si to tu prohlížíš sebevíce, žádná tu zkrátka není. Možná jsi jen něco cestou minula? Nemá smysl pokračovat dál, to by ses tu doopravdy mohla ztratit, musíš se tak vrátit.

A až tehdy si toho všimneš. U jednoho z těch užších průchodů, kolem kterého jsi prve prošla, má u sebe tečku. Vstoupíš tak do chodby, kde byste už vedle sebe šli s Isaiahem poněkud natěsno. Pokud by tu s tebou samozřejmě byl…

Strop je zde nižší a všimneš si, že stěny rozhodně nejsou opracované do hladka. Naopak, jsou hrubé jako by někdo chodbu ručně vysekával do kamene, na stropě si všimneš i několika krápníků. Někde tudy prosakuje voda, jak ti napoví tichý zvuk kapek stékajících po kameni a dopadajících na zem. Světlo je zde rozmístěné ještě v delších rozestupech, musíš tak našlapovat opatrně, a ještě více zvolnit tempo.

Jenže jsou věci, na které opatrnost nestačí.

Dojde ti to v okamžiku, kdy došlápneš na jednu z dlaždic, a ta bez varování pod tvou nohou zajede takřka deset čísel do země. Chroustavý zvuk pohybujícího se kamene doprovodí zlověstné mechanické cvaknutí. A ve stejnou chvíli světla na vzdálenost deset sáhů od tebe na každou stranu jako na povel zhasnou.

Tvé okolí se tak utopí ve tmě a ty s ním.