Andor.cz - Dračí doupě online

Dva za cenu jednoho

♬♬♬♬♬

Tichý šepot sílí a vynořují se jeho další a další vrstvy, které mne obklopují ne nepodobné stoupající hladině jezera. Postupně je výše a výše, až už není nic jiného. Jako kdybych cítila ruce, dotýkající se mě. Táhnoucí mě kamsi dopředu. A já? Já pokračovala nezadržitelně vpřed. Jako loďka tažená proudem k vodopádu. Bylo snadné se v tom celém utopit a ztratit se.

Šla jsem proto dál. Jedna noha střídala druhou. Blížila jsem se k tomu nelidskému tělu i menší sbírce věcí, která zcela jistě musela patřit Kostadinovi. Vzduch začal houstnout a chladit. Tím zvláštním způsobem, který mi jen na mlhavý okamžik připomněl již jednu ze starších vzpomínek. Temná ulička s pár dřevěnými domy, kterou zalévalo jen měsíční světlo. Mistrův hlas znějící jakoby z velké dálky a naproti tomu zvláštně ostrý vřískot peroucích se koček. Ta bolest, která se pak přetavila v ten zvláštní pocit, jenž naplnil mé tělo a vystoupal až krkem, když jsem to vypila. Ten studený chlad. To něco, co… co mě tehdy záhadně zachránilo. Podobně jako Volcha tehdy na schodech. Podobně jako…. Ne, tu služebnou potkal horší osud, ale co když ji vzali zrovna sem?

Je to jen prchavý záblesk v jinak konejšivé a houpavé hladině, která mě táhne k tělu na oltáři. Neotáčím se už po nikom. Nemusím… Neměla bych. Isaiův křik se ke mně nese podoben jen vzdálenému volání. Jen ozvěně, která není důležitá. Ani se po něm neohlédnu, když se pohne mým směrem, a to se ukáže jako velká chyba.

Po tupém úderu do hlavy se mi najednou zatmí před očima a zůstane jen ten nepříjemný křupavý zvuk kostí ve tmě. Až pak se dostaví bolest a já s vyheknutím dopadnu na zem. Celé se to zdá zvláštně zpomalené a zahalené těžkou mlhou. Tohle celé je jako ve snu, ze kterého jsem se právě rozespale probudila.

„Isaio…?“ Dostanu ze sebe přerývaně, zatímco mě zrzek kamsi táhne. „Co? Co se… stalo?“ Nechápavě zamrkám, zatímco se cítím doslova praštěně, ale v první chvíli se k Isaiovi automaticky přitáhnu. Chce mi přeci pomoci. Jako vždy. Určitě. Chytím se zrzka pevněji a obejmu ho paží, než mi záhy dojde, co se stalo, kam mě táhne, a především kde to jsme. Strnu. Na hranici vědomí už zase slyším ten vtíravý šepot, který tentokrát už nezní až tak mile. Hlava mi třeští, ale okolí vnímám. Alespoň nějak.

Vidím jeho vyděšený výraz i obrovský sál, kterým se snažíme plahočit k východu, jenž se zdá tak daleko. Navíc… nejsme tu sami. Vzpomenu si na bledou ruku vybíhající ze stínu. Takhle se nikam nedostaneme. Ne všichni. „Isaio… Nemůžeme…“ Otočím strhaný výraz na mladíka, který mě podpírá. Vím, že bych se mu zvládla vyprostit. Provést mu to, co včera a nebo ještě hůř. Stačilo by jen pár vteřin. Ale… Ale nechci mu ublížit. Ne jemu! Prosím, ne jemu. Pokusím se proto poslušně ujít pár dalších kroků, zatímco však šepot i nadále sílí. Nemáme moc času. Nikdy jsme neměli.

„Špatně?“ Přesto mě jeho slova zarazí a já se zastavím uprostřed kroků, takže mě musí zase táhnout spíše on sám. „Špatně… Špatně…“ Opakuji mumlavě po něm ta slova. Je tohle špatně? A co to, k čemu se vracím? Nevracím se za ničím. Za nikým. Pouze za výhledem na velmi nešťastný osud.

„Cokoliv se chystáš udělat, aby ses ochránila před vlkem v kleci nic nezmění na tom, že ty v té kleci s vlkem zůstaneš a on tě dříve nebo později pokouše.“

„Ty… Máš ráda Isaiaha, že? Jeho a Wiolu. Zůstali ti tady jako jediní, když Justýna s Kirilem odešli…“

Co mě čeká, až se vrátím tam nahoru? Nic pěkného. Stačí si vzpomenout na Eryn a to, jak ji to změnilo. Zničilo. Jak dlouho by to trvalo, než bych se i já raději začala stranit svých přátel? Ať už ze studu nebo kvůli tomu, abych je neohrozila? Kolik vody by uplynulo, než bych skončila přesně jako ona… Jako Eryn? Šepot opět zesílí společně s vlnou strachu, kterou tyto myšlenky vyvolají.

„Špatně?! Copak to nevidíš… Všechno je špatně!“ Křiknu náhle a zajedu si volnou rukou do vlasů, než naopak ztiším rozechvělý hlas na úroveň šepotu. „Všechno… Všechno… Volch… on…“ Splývají mí nesouvislá slova ze rtů, zatímco vytřeštěně hledím na podlahu z černého lesklého kamene. Nemůžu se vrátit… Nemůžu. Nechci… Měla pravdu. Nic s tím neuděláme. I když budeme bojovat, nemáme šanci. A já už jsem tak unavená.

Opět vnímám jen se hladina šepotu začne zvedat a začne mě pomalu ale jistě pohlcovat. Nechci to, ale co když něco provedu Isaiovi?! Stačí, abych ztratila na chvíli kontrolu a mohla bych… Ne, to ne!

„Měl bys vzít Eryn a… Já to zvládnu.“ Zkusím jej odstrčit a zůstat stát na nohou. Bude lepší, když bude dál. Dál ode mě. „Zvládnu jít. Neboj.“ Kývnu na něj a pokusím se i nuceně pousmát, zatímco se v hlavě soustředím. Tentokrát zkusím zformulovat myšlenku a hlas v mysli já. Dostatečně jasný a hlasitý. Skoro jako tehdy před rokem.

„Nech je jít. Rozumíš? Nech je bezpečně odejít... a já tu zůstanu.“

Zazní pouze v mé mysli ta prostá nabídka, zatímco se své vědomí snažím bránit neustále hlasitějšímu a vtíravému šepotu. Nevím, jestli mě slyší. Nevím, jestli ji něco takového vůbec zajímá. Ale nebyl by to špatný obchod. Dva za cenu jednoho. To už stojí za zvážení.

Elzbieta

♫♪♪♫

Skutečně. Pohled na stůl se všemi těmi děsivě vyhlížejícími instrumenty, které se kovově lesknou, mističkami a nádobami se skleněnými uzávěry ti připomene všechny ty věci a zákoutí, které jsi už viděla u Kostadina. Dokonce i to s jakou pečlivostí je vše nachytáno a vyčištěno. Vlastně s dalším krokem vpřed ti i připadá jako by z šedivého vyschlého těla na oltáři čnělo něco jako sestava několika… Drátů? Ne… Drátů ne. Leskne se to jako sklo a…

… v tu chvíli tě Isaiahova ruka strhne zpátky k sobě. Neváháš ani na vteřin, když ji ze sebe strhneš a pevně sevřeš mezi prsty. Natolik silně, až mladík bolestně zasykne, přesto jej to neodradí od toho, aby se tě pokusil přesvědčit. Nebo v horším případě rovnou odtáhnout bez ohledu na tvé protesty. Ovšem ty k tomu máš, co říci. Druhou rukou sáhneš po jílci meče a plynule jej tasíš. Zatím namísto varování, ovšem kdybys chtěl, už jen tím pohybem jsi proti němu mohla tnout. Isaiah v první chvíli jen naprázdno pootevře rty, ovšem nevyjde z nich více než polekané zalapání po dechu. Těká pohledem mezi tebou a ostrou čepelí vznášející se ve vzduchu, hrot výhružně namířený směrem k jeho odhalenému krku.

Měla bys to ukončit. Jen tě zdržuje… Svůj úkol splnil, co na tom nechápe? Nerozumí tomu a pro ty, kteří nechtějí chápat či věřit tu není místo. Jenže… Je to přeci Isaiah. Tvůj přítel. Šepot se z tvé mysli na chvíli stáhne, upozaděn mnohem silnějšími hlasy vyvěrajícími z vlastních vzpomínek starých sotva pár dnů.

Opožděně si uvědomíš, že na něj skutečně míříš ostrým hrotem, zatímco se na tebe snaží mluvit, s rukama zvednutýma tak, abys na ně dobře viděla. Bojí se tě. Nebo o tebe? Ozve se pronikavý zvuk železa dopadajícího s třeskotem na kamennou podlahu. Isaiah sebou polekaně trhne, ovšem v další chvíli nečekaně duchaplně kopne do jílce meče, aby ho odsunul dál od vás. To už na něj ovšem naléhavě křičí. Žádáš ho. Prosíš. Musí pryč, on i Eryn, musí… Odsud… Pryč…

Zatímco šepot opět nabírá na intenzitě. Měkké konejšivé tóny lákající tě do náruče milované matky ovšem nahradí ostré hrany. Přestává tě lákat, žádá si tě, přikazuje. Pospěš si. Pospěš si dříve, než bude pozdě. Svět se společně s tvým vědomím střídavě noří do toho snového vzdáleného stavu. Jako kdyby ses topila, klouzala dolů pod hladinu a dokázala se vždy jen na okamžik vynořit a zalapat po dechu.

Jenže teď… Teď se nad tebou ta voda zavírá. Vznášíš se v proudu unášejícím tě k oltáři. Blíž. Ještě blíž! Zle se ti dýchá. Vzduch je těžký a hutný, sedá ti do plic a svírá krk. Čím dál více ti to připomíná kouř, ale bez čpavého zápachu hoření. Tohle je studené. Ledové jako prsty dotýkající se tvého krku. Zevnitř.

„Elo!... Zatraceně! Na to… Zapomeň!“ vyhrkne Isaiah zoufale. Jsi už za polovinou sálu. „Elo, tak stůj!“ přiskočí k tvým zádům a nenapadne ho nic lepšího než se napřáhnout rukou a uhodit tě. Pěst tě silně praští do spánku. Přísahala bys, že i zaslechneš praskavý zvuk… Svojí lebky nebo jeho ruky? Nezáleží na tom. Rána není dost silná na to, aby tě zbavila vědomí, ale rozhodí tě. Do spánku se ti zaryje tupá bolest, která na chvíli vše přehluší. Šepot. Hlasy. Celý svět.

„Prostě… Pojď…“ vyrazí ze sebe namáhavě a tentokrát tě skutečně začne vláčet zpátky k východu ze sálu. „Prosím… Vzpamatuj se, Elo, no tak… Musíš cítit… Je to špatně, všechno je to… Špatně…“ Postrkuje tě a tlačí dál od oltáře. Od vemlouvavého šepotu. Hněvá se.  Na tebe i na něj. Snaží se na tebe dosáhnout a vetřít se ti zpátky do uší, přehlušit vše ostatní, ale zároveň tam je Isaiah. Bledý jako sama smrt, přesto se na tebe snaží mluvit a dostat tě odsud pryč.

Přesto… Sundat ho by pro tebe mělo být lehké. Jsi lepší než on. Víš to. A on také…

Přátelé?

♬♬♬♬♬

Držím Isaiovu ruku ve své, zatímco kráčíme tím zvláštním místem. Ne, nebojím se zde, ale on… On, asi ano. Nevadí mi však být tu pro něj jako už tolikrát před tím. Jsme přátelé. Dobří přátelé. A proto jsem sem vlastně v první řadě přišla. Abych mu pomohla. A nebo… ne? Ne, jsem tu kvůli něčemu jinému. Není to Isaiah. Mělo to tak být. Mělo…?

Zastavíme se až kus od zhrouceného těla bělovlasé dívky, po kterém přelétnu bezvýrazným pohledem. Ať už se sem dostala jakkoliv, není to můj problém. To Isaiah by se o ni měl postarat, když sem spolu došli. Vysmeknu svou ruku z té jeho. Nebudu ho zdržovat. Svůj účel splnil a už ho… nepotřebuji? Opět nakrčím čelo, na němž se mi vykreslí táhlá vráska, ale pak mé pochyby ševelení šeptavého hlasu zase rychle ukolébá ke spánku a čelo se opět vyhladí stejně jako na mé tváři zůstane nezúčastněná maska. Pohlédnu na Isaiu, který vypadá ze všeho zmaten. Opět se zadrhává, plete jména, slova a… Ne, na tohle nemám čas. Jeho hlas se změní v protivné šumění, které mne jen zdržuje. Je to jako otravné komáří bzučení.  

Aniž bych mu cokoliv dalšího řekla, otočím se na patě a nechám ho tam s bělovláskou ležící na zemi. Jestli má dost rozumu, popadne ji a zmizí odtud. Tady jsou už… zbyteční? Šeptavé volání, které tak připomíná volání matky na své děti, stále zesiluje až nakonec vyplňuje celý prostor kolem mne i mne samotnou. Neslyším nic jiného než těch neustále se opakujících pár slov, která mne zalévají klidem a pocitem bezpečí. A konečně jsem si v životě něčím jistá. Jsem tu správně.

Puch začíná sílit, ale já vím, že tohle není něco, co by mě zastavilo. Párkrát se rozkašlu, ale nezastavím. Je to jen malá překážka. I přes svírající se krk a pár slz, co mi to vehnalo do očí, pokračuji rozhodně dál. Však už jsem zažila horší… Mnohem horší. A tohle má tentokrát alespoň… smysl. Má to smysl?

Konečně se dostanu k oltáři, na němž uvidím ohromné tělo. Rozhodně není lidské ať už velikostí, tak také jeho stavbou. Vypadá seschlé a mrtvé. A i když by mi jindy mohlo přijít děsivé, teď na něj hledím s klidnou fascinací. Skoro až láskyplně. To ona mě volala? Pohledem sklouznu po silných řetězech, které drží to mrtvé tělo i po smrti na místě. Zvláštní. Stejně jako stůl s nástroji a lahvičkami, který zde je.

Nástroje? Lahvičky? Zamračím se. Vybaví se mi Kostadinova pracovna. Ty spousty ampulek a všemožných zakroucených a ostrých nástrojů, jejichž použití mi často unikalo a vlastně jsem je ani nechtěla znát. Mohlo by to… patřit jemu? Musím se na to podívat více zblízka!

Udělám další krok, když v tom mě strhne v pohybu čísi ruka. Nasupeně se v ten moment po ní oženu, chytím ji pevně, nekompromisně stisknu a… zarazím se, když se otočím a pohlédnu na Isaiu, který stojí naproti mě a jehož ruku držím.

„Říkala jsem ti aby…“ Zavrčím výhrůžně jako rozezlené zvíře, k jehož brlohu se někdo až příliš přiblížil, když v tom mi hlavou probleskne i něco dalšího. Nepotřebuji ho? Měla bych to vyřídit? Volná ruka mi bezděčně sklouzne k meči zavěšeném u pasu, zatímco se tak překotně omlouvá a snaží se mi cosi vysvětlit. Za co se vůbec omlouvá? Na tohle nemám čas…

*Svist* Ozve se zvuk čepele tasené z pochvy a v rudém světle se zaleskne kovové ostří. Až po chvíli mi dojde, že mám prsty obtočené kolem jílce meče, který držím v ruce a stojím naproti…

„Tedy, pracovat hned po ránu, a ještě se u toho dívat na tvůj protáhlý obličej, to jsem to teda vyhrál,“

„Nějak se ti tam ten sníh kupí. Měl by si rychleji odhazovat!“

„No, a ne snad? Viděla ses někdy po ránu v zrcadle, jak se tváříš? Navíc v zimě? Úplná…“

„V zrcadle? Na rozdíl od tebe aspoň vím, co zrcadlo je. Kdy ses vůbec stříhal naposledy? Hmm? Nebo pořád závidíš Lukyanovi tu stuhu?“

„Hah, co bych ti k tomu řekl… Já si sice začal, ale ty! Ty jsi pokračovala, drahá Elo,“

„Isaio?“ Hlesnu trochu přidušeně snad i díky puchu, který nás obklopuje a svírá nám hrdla. V hlavě mi doznívají útržky rozhovorů, které nejsou ani pár dní staré, stejně jako ozvěna smíchu linoucího se zasněženým nádvořím. To vše alespoň na chvíli přehluší dotírající šepot a má mysl je na chvíli zase jen má. Opravdu jsem tasila zbraň proti němu? Proti Isaiovi? Vyděšeným pohledem kmitám mezi mladíkem stojícím přede mnou a čepelí v mé ruce.

*Cink* Ozve se kovové zazvonění, když upustím zbraň na zem, jako kdyby pálila a poplašeně o krok couvnu.

„Já… nechtěla… Ale… Nemůžu… Nejde to...“ Šeptám, avšak společně s tím zesiluje i dotíravý šepot, který mě nepřestává volat a pomalu ale jistě zase zaplétá prsty do mého vědomí a myšlenek. Zavřu oči a schouleně se chytnu za hlavu, ale je těžké tomu vzdorovat. Je to tak lákavé. Copak jsem nechtěla být konečně jednou doma? Někde, kde mě mají rádi?

„Zmizte! Hned!“ Křiknu ostře na Isaiu, abych se vzápětí dusivě rozkašlala. „…Běž!“ Vzhlédnu k němu, když se mi podaří se alespoň trochu narovnat. Udělám další krok vzad blíže té ženě ležící na oltáři. V koutcích očí mě pálí slz z kašle a toho vzduchu prosyceného bohové ví čím. Přesto zaostřím na chvíli na Isaiu, než mé rty jen bezhlesně zformulují jediné slovo – prosím. Cítím totiž, jak šepot opět nabírá na síle a pohlcuje svět kolem. Čas se mi krátí. Nám všem.

Měla bych…

Udělám další krok vzad…

Musím…

Další krok…

Chci…

A pak se rychle otočím a vykročím k tělu ležícímu na kamenném oltáři, které mě tu tak neodbytně volá.    

Elzbieta

♫♪♪♫

„Něco špatného,“ vydechne Isaiah rozechvěle v odpověď na tvoji řečnickou otázku. Vždy, když očima zalétne k oltáři, který si uzurpuje i tvoji pozornost, stisk jeho dlaně na okamžik skoro až nepříjemně zesílí. Vnímáš jeho napětí, je jako struna chvíli před prasknutím. Jenže tím tě neodradí, táhne tě to dovnitř. Podobna můře letící za tím nejjasnějším světlem v temnotách překonáš práh a vstoupíš do klenutého sálu, ze kterého dýchají staletí…

Ovšem není to jen oltář či pompéznost obrovského sálu, co si vyžádá tvoji pozornost, ale i bledá ruka vyčuhující z jednoho ze stínů u zdi. Nemusíš se dvakrát domýšlet, komu patříš. Poznáváš ji. Ostatně – kdo jiný, než Eryn by to byl? Ovšem ať už to znamená cokoliv, ať už se sem plížili s Isaiou z jakýkoliv důvodů, nezajímá tě to. Proč by také mělo? Ve svém nitru tušíš, že ona není ten důvod, proč jsi tady.

Jsi zde… Protože bys tu být měla.

Ta neochvějná jistota tebou prostoupí stejně jako bezhlesné volání bytosti ležící na oltáři.

„Ne, Elo…“ vydechne Isaiah, když jeho ruku pustíš. Už ho nepotřebuješ. Zvláštní myšlenka, ostrá a bezcitná. Skoro jako by ani nebyla tvoje, přesto ji za svoji okamžitě přijímáš. „Probohy… Eryn… Počkat, ne… To ne, Elo… J-já… Já nevím… Počkej… Ne, to přeci…“ Isaiah stojí mezi tebou a Eryn, pohledem nejistě těká od jedné k druhé a působí… Ztraceně. Dlaně mu vystřelí ke spánkům. Slyšíš, jak ti něco říká, ale význam těch slov není důležitý. Vlastně splývá v neurčitý a vlastně i celkem otravný šum.

Rozejdeš se středem sálu k oltáři. Jistým krokem, beze strachu z toho, co těm čeká. Naopak. Chceš to vědět. Potřebuješ to vědět. Už žádná další tajemství ani záhady, čekala jsi tak dlouho… Příliš dlouho… Vemlouvavý šepot na okrajích tvého vědomí tě v tom jen utvrzuje. „Pojď blíž, Dcero…“ vybízí tě a tříští se v zesilujících ozvěnách.

Skrze ten silný zápach se nedá takřka dýchat. Svírá ti krk. Ale to nevadí. Zvládneš to.

Jak se blížíš k oltáři, tak tvé oči hltají čím dál více detailů. To, co na něm leží je větší jak člověk, dvakrát až třikrát, přesto to má humanoidní tvar… A připomíná to… Ženu. Nebo něco, co dříve bývalo ženou. Kůži má popelavě šedivou, místy popraskanou a pokreslenou černým žilkováním. Působí… Jako papír. Suchá. Obepíná těsně kosti, všechny ty vystouplé hrany. Nohy má pokroucené v nepřirozené poloze a napočítáš tři pár různě dlouhých kloubnatých končetin, některých zakončených spáry, jiných dlouhými prsty s až pěti články. Náznak povislých ňader. A hlava… Hlavu pokrývá zbytek dlouhých černých vlasů. Čelist je vysunutá, takřka zvířecí, s děsivě širokými koutky…

Vypadá to mrtvé. Přesto jasně vidíš několik párů řetězů vedoucích k jednotlivým sloupům, které to drží spoutané. A… Pod oltářem… Je stůl. S nějakými… Nástroji? Lahvičkami…

Blíž, musíš ještě…

„Ne… Blíž už ne. Elo… Ne. Byla to chyba, omlouvám se, byla to chyba…“ drmolí Isaiah, zatímco sípe a odkašlává. Jeho ruce tě chytí za rameno a ruku, aby tě přinutil se otočit a podívat na něj. A snad i odtáhnout zpátky. Už ho nepotřebuješ, našeptává ti ten hlas. Měla bys to s ním vyřídit…

Kazandra

„Zatím ho podrž, neměl by se u tohohle hýbat,“ houkne na tebe Kostadin, který si mezitím chystá věci k šití. Když mu sdělíš, že jsi Elu nikde nenašla a záhadně se nezjevila během doby, co jsi byla pryč, tak jen… Tiše a neurčitě zamručí. Krátce kývne hlavou a více se k tomu už nevyjadřuje. Namísto toho se pustí do zašívání těch pár hlubokých ran, co má Tian na zádech. Nakonec se ukáže, že Tiana není nutné držet, aby se necukal, vyčerpaně sedí napůl zhroucený na židli a rukama se opírá o stůl. Ve tváři je snad ještě více bledý a na dotek je stále tak děsivě… Studený.

Nicméně Kostadin tvoji pomoc využije, abys mu lépe posvítila lampou na rány, protože světlo tu opravdu není dobré, a podávala mu všechno, co je třeba. Nůžky. Novou nit. Jednou i děsivě vypadající kleště a pinzetu, když potřebuje něco z rány vyndat a také čistý hadr. Naštěstí to jde Rasovi od ruky – ostatně jako vždy. Ruce má pevné a stehy, kterými stahuje rány jsou úhledné. Radost pohledět… Za jiné situace.

„Hm… Hotovo. Dobře,“ povzdechne si. Nezní, že má radost. Celou dobu se tváří vážně a mračí se u toho. Dokážeš si představit, že je myšlenkami někde úplně jinde než u Krisztiánových zrasovaných zad. Ten pro jistotu celou dobu mlčí a ani se po tobě nepodívá. Na druhou stranu… Dost možná to nedělá na truc ani schválně, ale zkrátka jeho vědomí odplulo někam jinam. Přesto i on na pokyny od Kostadina reaguje, rozhodně se vám tu nikde nehroutí a neomdlévá.

„Za jiných okolností bych ho vzal na ošetřovnu, ale… Bude lepší, když zůstane tady. Kazandro, namažeš mu tímhle,“ vytáhne dózu s mastičkou, co je cítit silně hřebíčkem, „ty rány i záda, přiložíš mu na ně plátno a obvážeš to. Pokud by s tím byl problém a nezvládla jsi to sama, ať ti Arek nebo Aron pomůžou. Pak ho musíte dostat do postele. Do tepla. A musí se hodně napít,“ začne tě úkolovat, zatímco si rychle sbírá a balí věci.

„Zatím tu s ním raději zůstaň. S tím vším kolem… Ať jste na jednom místě, pokud by bylo něco potřeba,“ dodá vzápětí. Celé je to zvláštní. Vlastně ti nyní povolil zůstat přes noc v Krisztiánově pokoji, pokud to dobře chápeš. Každopádně si Ras počká, zda nebudeš mít nějaké doplňující otázky, než se sebere a zůstane po něm jen lavor plný špinavé vody, jak Krisztiánovi musel nejdříve rány omýt od nánosů zaschlé krve.

Jakmile zůstanete sami… Mladík dlouze a snad i roztřeseně vydechne. Dokážeš si představit, že takhle si dnešní večer rozhodně neplánoval. Vlastně to celé… Vůbec nedopadlo podle jeho plánů ani představ, naopak se to zvrtlo snad tím nejhorším možným způsobem.

„Omlouvám se, Kaz,“ zazní zpoza jeho rtů ta tichá slova, aniž by upřesnil, za co vlastně. Možná… Za to všechno? Každopádně tahle slova od něj neslyšíš zrovna často dokonce ani ty…

Volání

♬♬♬♬♬

Ruka se zapře o těžké křídlo dveří, které se bez jediného zvuku pohne vpřed. Je to jako kdyby se dveře otevřely snad vlastní vůlí. Stačilo je jen popostrčit a těžce kovaná křídla se rozestoupí do stran, jako kdyby je otevřela dvojice neviditelných sluhů. Je to… fascinující. Celé tohle místo dýchá zvláštní atmosférou, která mě přitahuje jako můru světlo lampy.

Náhle se ke mně přiblíží zvuk kroků, když Isaiah zastaví kousek vedle dveří. Utíkal? Ani jsem si toho nevšimla. Má pozornost byla připoutaná k otevírajícím se dveřím. Trochu zaskočeně se na něj otočím. Těch pár slov, co mi řekne, mi nedává žádný smysl. „Spletl ses?“ Zopakuji po něm ta slova, ale to už hledím opět před nás, protože za dveřmi se otevře ohromující pohled na něco, co jsem nikdy neviděla.

„Co… je to?“ Vydechnu obdivně, když očima kloužu po prostorách podzemní… katedrály? Očima hltám honosné místo, které se tu před námi objevilo. Ne, nikdy jsem v žádném zámku ani žádné honosnější stavbě nebyla. Vlastně nebýt panství, tak ani nevím, jak takový hrad vypadá zevnitř. Takže tohle celé je pro mne… Tak nové. A úžasné.

Ani pořádně nevnímám brnění v nohou, které sílí a stává se více a více nepříjemným. Je to teď naprosto zbytný vjem. Jako kdyby mě něco táhlo dovnitř. Volalo… Už už chci vykročit, když ucítím, jak někdo chytí mou ruku do své. Trochu nepřítomně zamrkám a ohlédnu se po Isaiovi, jako kdyby mě někdo právě vytrhl z hlubokého snu. Netuším, co mi chtěl říct. Proč tu v první řadě vůbec byl, ale to teď bylo vedlejší. Hlavní bylo, že jsme sem dorazili.

„Půjdeme…“ Sevřu jeho ruku ve své a vykročím jako první. Brnění v nohách zesílí a začne se prokusovat až ke kostem, ale já mu ani teď nepřikládám příliš pozornosti. Očima se vpíjím do majestátního prostoru a s hlavou zakloněnou si prohlížím klenutý strop nad námi stejně pak jako sloupy lemující celý tento rozlehlý sál.

Je to zvláštní, ale nebojím se. Isaiah to říkal dobře… Jsme tu správně. Tohle je… správné? Zamračím se drobně, ale pak jen potřesu hlavou. Pohled mi totiž padne na to něco co je v dálce před námi na oltáři. Něco obřího? Spoutaného?... Mrtvého? O něco pevněji sevřu Isaiovu ruku a udělám krok směrem vpřed, když v tom…

Očima sklouznu k místu, kde jsem koutkem oka zahlédla pohyb. A pak ji uvidím. Bledá ženská ruka se musela pohnout, avšak zbytek schouleného těla se nehýbe. Nemusím dlouze přemýšlet o tom, kdo to je. Však její jméno už tu dnes večer zaznělo. Takže ano… Proto se sem chtěl vrátit. Zastavím se a trochu nepřítomně hledím směrem k ležící dívce. Ať už se tu stalo cokoliv, teď má šanci ji odtud odnést.

„Vezmi ji odtud.“ Zazní můj hlas bez typické intonace a pustím jeho ruku. „Proto si sem šel, ne?“ Ani teď se ale na Isaiaha neotočím. Tak skutečně sem ti dva za nějakým jejich osobním účelem šli. Myšlenky na to ale, proč se zrovna Isaiah společně s Eryn toulali podzemím, mi teď však jen přelétnou myslí jako vánek, co neškodně zavadí o větévky na stromě. Nezajímá mě to. Nezajímají mě ti dva. Za to tohle místo… Tohle místo ano. Volalo mé jméno. Znalo mě to?

„Měl bys s ní pospíšit nahoru. Raději.“ Zavadím na chvíli odměřeným pohledem o Isaiaha, který snad konečně dostal to, pro co sem šel. Já se ale s tímto nespokojím. Ne, alespoň jednou chci vědět. Nechci být opět jen příhodně do počtu. A tak vykročím dál do sálu směrem k tomu podivnému obrysu, jenž se rýsuje v rudém světle v dálce před námi.  

Elzbieta

Celé to náhle působí takřka snově. Jako by se to celé dělo a zároveň ne. Ten pocit nejde popsat ani uchopit, čas si najednou plyne vlastním tempem. Výpadek paměti ani nenaznamenáš, na kolik to celé působí přirozeně i surreálně. Šepot rozechvívající vzduch kolem tebe, vplétající se do vlasů i myšlenek podoben laskající ruce milující matky, společně s Isaiahovým výkřikem náhle utichne. Ticho, co na okamžik nastane je prázdné a bolavé.

„Slyšel,“ hlesne Isaiah roztřeseným hlasem a vykročí k tobě. Váhá. Proč? Na to, co už dávno víš ti neodpoví. Ani nemusí. Víš to, navíc výraz v jeho bledé tváři vydá za tisíc slov. „Ne… Ne… Všechno je to… Elo, já…“ souká ze sebe slovo za slovem, aniž by byl schopný složit ucelenou větu. Hlas mu přeskakuje stejně jako myšlenky. Zrychluje. Jedna noha míjí druhou, nakonec běží.

Ovšem ty na nic nečekáš. S lehkým úsměvem na rtech uděláš tu jedinou správnou věc. Strčíš dlaní do dveří a otevřeš je. Masivní železná křídla dveří se tvému doteku ochotně podvolí a uhnou ti z cesty, aniž by se ozval jakýkoliv zvuk. Dveře se před tebou hladce a plynule rozevřou, aby ti odhalily pohled na to, co se skrývá za nimi.

„… spletl jsem se,“ zaslechneš dopovědět zadýchaného Isaiaha. Zní tak bolestně napjatě. Okrajově vnímáš, že se zastaví jen kousek od tebe, ovšem tvoji pozornost má něco naprosto jiného. Aniž by sis to uvědomila, překročíš kamenný práh a vejdeš do vysokého klenutého sálu. Je to silnější než ty, něco… Něco tě táhne dovnitř. Navzdory puchu i stále sílícímu pocitu zabodávajícímu se pod kůži. Jehličky pronikají skrze kůži a svaly, prodírají se masem ke kostem.

„Elo…“ šeptne a cítíš, jak tě chytí za dlaň. Jako když jste byli ještě děti…

Před tebou se rozkládá obrovský prostor. Nikdy jsi nic tak velkého a impozantního neviděla. Sál je vysoký dobrých deset sáhů, možná i více, těžký klenutí strop i ochoz po stranách sálu podpírá bezpočet sloupů z černého kamene, které odráží šarlatové světlo osvětlující část prostoru. Celé to připomíná chrámovou loď. Jednu z těch obrovských katedrál ve velkých městech, o jakých jsi slyšela a pár z nich viděla i z dálky.

Sál je dlouhý a rozlehlý, prostory pod ochozem se na mnoha místech utápí ve tmě. A na jeho konci… Nedokážeš na to zcela zaostřit. Stojí tam masivní podstavec připomínající oltář. A na něm… Jako by tam něco leželo. A to něco zcela jistě není člověk. Na to je to příliš velké. Nepřirozeně dlouhé, s pokroucenými údy. Od oltáře se pak táhne hned několik černých provazců…? Řetězů? Silných nejméně jako mužská paže, možná i více.  Ovšem ať už temný pokřivený obrys je cokoliv, tak…

… nalevo od tebe se něco pohne. Je to drobný nepatrný pohyb, přesto jej koutkem oka zachytíš. Z hlubokého stínu ční bledá paže, ruka bezvládně ležící na podlaze ze žilkovaného černého kamene, který se místy leskne jako stojatá vodní hladina. Tma ve stínu je tak hutná, že v ní jsou patrné sotva obrysy patřící něčemu drobnému, ležícímu jinak nehybně při zemi.

Spletitá cesta

Sestupuji dál po schodech vedoucích kamsi. Absolutně netuším, kam mě tohle schodiště vede, ale nemám moc na výběr. Nadšení z objevování nepoznaného mi však docela kalí fakt, že jediná známá cesta ven je zahrazená a já tu tak můžu leda tak bloudit a doufat, že se mi podaří najít jinou cestu nebo Isaiaha, než někam spadnu, či se zde ztratím nadobro.

„Co je to?“ Syknu a nakrčím zhnuseně nos, když se puch každým překonaným metrem zesiluje. Ne, není to pach smrti, ale ani to není příjemná vůně. Těžko říct, co je jeho zdrojem a vlastně ani nevím, zda zrovna tohle potřebuji zjistit. Ne, vlastně ani ne. Teď by mi stačilo, čapnout Isaiaha a vrátit se zpátky nahoru. Jistě, jsme tu jen pár hodin. Mistři ještě neměli šanci si všimnout, že jsme pryč, a tak by bylo vše zase v pořádku. Ráno snídaně a zase dril na cvičišti. Jako kdyby se nic nestalo. Proč mi však jen tahle představa v tenhle moment přišla vzdálená jako roky stará vzpomínka?

Trocha roztaveného vosku ze svíčky mi skápne na prsty, ale pořádně to ani nezaznamenám. Jsem soustředěná na své kroky a také špicuji uši, jestli nezaslechnu Isaiovu odpověď. Mohl mě slyšet? Snad. Nezbývá než doufat, že je v pořádku, protože to jeho jediné zvolání znělo dosti naléhavě. „Hmmh, kruci.“ Povzdechnu si a udělám další krok.

Konečně dorazím k patě schodiště, jenž se nachází v ne zrovna prostorné chodbě. Já se sem ještě vejdu vcelku pohodlně, ale někdo výrazně vyšší už by mohl mít trochu problém. Ostražitým pohledem přelétnu těch pár lamp, které v tomto patře mají zvláštně rudý odstín. Působí to poněkud zlověstně, ale co zde ne? Vytáhnu dózičku, abych udělala na straně u vstupu ke schodišti patřičnou značku, když si všimnu tmavé skvrny na kamenné stěně. Přiblížím svíčku blíže, abych si ji prohlédla a přejedu po ní jemně prstem. Zcela jistě je to krev, ale na prstu mi nic nezůstane. Není rozhodně čerstvá. Spíše… Den stará? Koho jiného než Isaiaha by mohla také být. Však mluvil o tom, že se zde praštil do hlavy. Skoro jako kdybych viděla, jak se o to místo opřel rukou od krve, zatímco pokračoval malátně dál. A nebo spíše běžel? Kdo ví. Dost možná to neví ani Isaiah.

Udělám pár kroků, než si to uvědomím. Ten zvláštní pocit vystupující z chodidel, který cítím při každém došlápnutí. Dokonce i stěny mají povědomý černý lesk, který mi připomene tu zpropadenou kamennou stěnu, jenž mě tu uvěznila a letmý dotyk doprovázený brněním stačí, abych se ujistila v tom, že jsou přesně z toho stejného materiálu. Stáhnu ruku a jen se zamračím. Tohle je… zvláštní. Hodně zvláštní. A to jsem myslela, že zdánlivě nekonečné spirálovité schodiště bude tím nejdivnějším, co dnešní večer uvidím.

Příliš se ale nezdržuji. Ten divný pocit, který mi vystřeluje do nohou, mě více než účinně popohání, abych se tu zbytečně neloudala. Vykročím a… strnu uprostřed kroku, když se okolím rozezní mé jméno. Tentokrát zní blízko. Rozhodně blíž než tam nahoře. Jdu dobře? Asi ano… Na druhou stranu, neznělo to jako Isaiah. Kdo jiný by to ale byl? Kdo jiný by znal moje jméno? Ostře se nadechnu a div se nerozkašlu z toho puchu, který tak neuváženě potáhnu do plic. Ne, musím pryč… A to rychle. Přidám proto do kroku jediným možným směrem. Tím, z kterého se před chvílí ozvalo mé jméno.

Stačí jen pár kroků, aby se přede mnou otevřel pohled na široké dveře. Velmi zvláštní dveře osvětlené tím narudlým světlem jako byla většina těchto prostor. Zastavím se jen na chvíli, než opět vykročím dál jejich směrem. Ten šepot, který ke mně doléhá je mi v něčem povědomý a přitom cizí. Přesto zná moje jméno. Isaiah? Nevím. Ať už je to kdokoliv, tak bude za těmi dveřmi.

Zastavím se před jedním z jejich křídel, jenž je vábivě pootevřené. Skoro jako kdyby mě lákalo k tomu, abych udělala ten poslední zbývající krok a jen se do nich zapřela. Natáhnu opatrně ruku, když v tom se do šepotu vyslovujícího mé jméno přimíchají i další slova.

Dcero? Trochu svraštím obočí, když zaslechnu slovo, kterým mě v životě oslovilo skutečně jen pár lidí. Vlastně všehovšudy jeden. Až po letech jsem jej pak slyšela z úst ženy ze stínů, která také… šeptala. Je to ona? Kdo jiný. Třeba by mi mohla pomoci. Poradit a… Už už se natahuji po dveřích, když v tom se opět ozve mé jméno, avšak tentokrát z jiného směru a k plíživému šepotu to má daleko.

„… Isaio?“ Hlesnu když se s trhnutím otočím po zvuku a zahlédnu zrzka, který se tu nějakým záhadným způsobem objevil. Vypadá vyděšený. Stejně jako před tím, když mi utekl. „Tohle je to místo, že?“ Ani to není pořádná otázka. Vím, že je tohle to místo, o kterém mluvil. „Slyšel si to také, že? Její… hlas.“ Zarazím se v posledních slovech, když zavadím pohledem o svou ruku, která s eopírá o dveře, na nějž nakreslila podivný symbol. Tedy přesněji já jsem jej tam nakreslila. Ale kdy? A jak? Překvapeně zamrkám, ale pak pohlédnu zase na Isaiaha.

„Proto jsme tady, ne?“ Zašeptám podobně tiše jako ty zvláštní hlasy, které ke mně dnes promlouvají. „Chtěl si sem jít. Tak… Půjdeme. Zvládneme to.“ Pousměji se drobně, i když mám srdce až v krku. Někde tam za těmi dveřmi musí být ta hrobka, o které mluvil a nebo snad známá silueta ženy ze stínů? Ať už se to celé zamotalo jakkoliv, důležité bylo, že jsme se sem nakonec dostali, a to je hlavní. Teď jen přijít na to, proč to sem Isaiaha tak táhlo a zbavit ho toho zvláštního vlivu.

Ovšem nejdřív… Otočím se před sebe, dlouze se nadechnu, než se pomalu opřu do dveří, abych je pootevřela a prohlédla si to místo, na které jsme celou cestu sem mířili.