Andor.cz - Dračí doupě online

Slečna zodpovědná

„Ptát se ho na to raději nebudu.“ S lehkým úšklebkem strčím do kapsy dózičku se světélkující barvou, mastí nebo kdo ví, co to mělo být původně. Kostadin a jeho výrobky už tu byly legendární, ale nikdy by mě nenapadlo, že bude vyrábět i něco… takového. Na druhou stranu nikdy mě před tím ani nenapadlo, že bude dobrý hráč karet a jak jsem se v tomhle ošklivě spletla.

Už se tu ale nemůžeme zdržovat. Přeci jen noc má jen určitý počet hodin a čas nám běží. Vykročím tedy dle Isaiových značek, abych se vzápětí po něm ohlédla, protože zůstal za mnou. Váhá? Jdeme špatně? Rychle si v hlavě opakuji instrukce, jestli jsem si to nepopletla. Dvě doleva a jedna doprava? Tak to bylo, ano. Nestihnu se ale ani na dechnout k otázce, než Isaiah také vykročí. Vypadá to, že se jen na moment zamyslel. To se mu dnes dělo docela… často.

Pokračujeme tedy dál. Nebýt toho neznámého a tajemného prostředí, nebylo by to zde až tak špatné. Je tu tepleji než nahoře, a dokonce se i ze vzduchu postupně vytrácí ta vlhkost typická pro podzemí. Tohle ovšem není nějaký kopaný sklep. Ne, to ani zdaleka. Párkrát se přistihnu, jak se kolem nás fascinovaně rozhlížím a nevěnuji příliš pozornosti cestě, kterou nás Isaiah vede. Snad si ale můj průvodce všímá svých značek místo mne.

„Možná…“ Šeptnu k němu zamyšleně, když zmíní mistry. Ta událost před rokem tak dopadla, ale představa, že by tu ženu nesli až sem dolů po točitých schodech, se mi příliš nezdála. Spíš to s ní skoncovali někde hned na začátku. Ano, to by bylo nejpraktičtější. Aby nebyla na očích a…

A pak mnou něco trhne zpátky. Tedy ne něco, ale někdo. Trochu to ve mně hrkne, jak narazím do Isaiaha, ale v něm to jistě hrkne o poznání víc. Překvapeně zamrkám a sklouznu očima před sebe na místa, kam jsem měla došlápnout. Nic tam přeci není. Nic nebezpečného, jen… A pak si všimnu toho místa, které je černější než okolí. Past? Zcela určitě.

„Ehh, díky… Isaio.“ Dostanu ze sebe stále ještě trochu zaskočeně, čemuž nepomůže, když si uvědomím, jak mě tu drží. Sice jsme byli dobří kamarádi, ale tohle jsme opravdu nikdy neprováděli. „Tohle bylo těsné. Heh.“ Vydechnu, ale to už promluví Isaiah a to co říká…

„Cože?!“ Teď už ve mně skutečně hrkne. Eryn? Nejsem žádná Eryn! Proč by mi tak...? A pak se mi hlavě roztočí divoký kolotoč a já jen rozevřu oči v tom zdánlivém pochopení. Co když Eryn nikam neutekla. Co když je celou dobu zde? Však mi nedávalo smysl, aby utíkala, když ji Sivak měl dle jejích slov poslat brzy pryč. Jak by se sem ale dostala? Leda…

„Nejsem Eryn!“ Zasyčím popuzeně a odstrčím Isaovy ruce ze mě, abych se prudce otočila na zrzka, kterého teď probodávám nazlobeným pohledem. Představa, že ti dva se plíží podzemím mě nikdy nenapadla, ale… Ale bylo to možné. Ostatně já bych se tu dnes také nečekala a kdyby bylo na mně, ani tu nebudu. Byla jsem tu kvůli Isaiovi, ale co když on tu byl ještě kvůli někomu jinému? Proč tak vehementně trval na tom, že sem opravdu musí jít? Ne, to je šílené. Je to jen omyl. A nebo… není? Semknu pevně rty, až zbělají. Však to brzy zjistím. Ten, kdo na tohle zná odpověď, stojí jen kousek ode mě. A já opravdu potřebuji vědět, jak se věci mají a přestat si připadat jako hlupák, jehož korunu si pomalu můžu opět nasadit.

„Jak si to myslel? Proč si mi řekl Eryn?...Isaio…“ Ale místo odpovědi se zrzek zahledí kamsi před nás a pak se rozeběhne. „Isaio?!“ Natáhnu se po něm, ale prohmátnu jen vzduch, zatímco můj jediný doprovod, co o tomto místě něco ví, začne mizet do dáli.

„U bohů!“ Zavrčím a rozhlédnu se v první chvíli nejistě kolem sebe, zatímco si bezradně vjedu prsty do vlasů, až mi jich pár zůstane mezi prsty. Měla bych se vrátit. Odtud ještě najdu cestu zpátky, ale… Ale nemůžu ho tu přeci jen tak nechat. „Tolik k tomu, že se věci nekazí.“ Mlasknu nevrle a rozběhnu se za ním.

Nezvládám ale držet jeho rychlost. Sama neběžím, jak nejrychleji můžu. Po zkušenostech s propadlištěm si dávám v první řadě pozor, abych nespadla do něčeho podobného. To bych už skutečně nikomu nepomohla a sama sobě už vůbec ne. Také ale na každé křižovatce přelétnu očima značky. Neběžím bezmyšlenkovitě dál. Je pro mě důležitější zůstat na vytyčené trase než ho dohnat. Je to možná kruté, ale pořád bude lepší, když alespoň já najdu cestu zpátky a budu o tomto moci říct mistrům, než když se tu ztratíme oba jako rozprchlé hejno bezhlavých slepic a už nás tu nikdo nenajde.

A tak spěchám, ale pokud se mi prchající Isaiah ztratí a nebo odbočí do neznačené cesty, nebudu ho tam následovat. Nejsem až takový blázen. Snad bych se jen nemusela hned vrátit a zkusit najít to místo, o kterém dříve mluvil, na vlastní pěst. Ovšem kdo ví…

Smutný den, když já musím být ta zodpovědná.

Elzbieta

„Netuším. Možná si někdo při navrhování jen hrál? Nebo zmást a vystrašit, jak říkáš. Nebo… Nebo to má nějaký hlubší význam. Vlastně jako všechno tady…“ odpoví ti Isaiah, který sám nemá ponětí, proč sem někdo tu sestavu zrcadel umístil, aby vytvořil takřka dokonalou iluzi. Vaše malé dobrodružství zatím přinášelo nové a nové otázky – ovšem odpovědi žádné. Stejně jako Isaiah, jehož další odpověď je… Zvláštní. Vlastně tím nic nevysvětlí, jen neurčitě naznačí, ovšem jak to myslel… To se už nedozvíš. Isaiah na tvoji poznámku už níjak nereaguje, skoro jako by tě ani neslyšel. Nebo jen předstíral, že neslyší?

Nicméně to už opouštíte točité schodiště a zamíříte do chodby, kde můžeš vydechnout. Nehrozí zde žádné nebezpečí pádu, naopak se zde dá bez problémů pohybovat. Dokonce bys tady mohla tasit i meč, kdyby to bylo nutné, chodba je dost široká na to, aby ses zde dokázala bránit.

U prvního rozcestí se k tobě Isaiah otočí, aby ti vysvětlil, jak se zde orientovat podle jeho značek. Je to vlastně jednoduché a elegantní.

„Za chvíli si na to zvykneš,“ drobně se ušklíbne. „Ale raději nechci vědět z čeho to Kostadin vyrábí. A k čemu to má původně sloužit,“ potřese hlavou a zahledí se do jedné z chodeb, které leží před vámi a táhnou se podzemím, aniž bys měla tušení, kam vedou, a především proč tu jsou.

„Takže doleva,“ zopakuje po tobě Isaiah tiše, ovšem namísto toho, aby energicky vykročil vpřed, tak tam ještě pár vteřin nehnutě stojí. Skoro jako by nad něčím přemýšlel… Nebo přemlouval sám sebe k tomu prvnímu kroku do temného stínu? Jakmile za sebou ovšem zaslechne tvůj pohyb, tak se po tvém boku vydá do chodby. Tentokrát už nikam nepospíchá ani nežene.

Chodba se po pár metrech začne lehce zužovat, stále můžete jít vedle sebe, ale někdo třetí by už mohl mít problém. Není zde taková zima jak by se dalo hluboko v podzemí očekávat, oproti tomu, jak je nyní venku, tu je nečekaně příjemně. Jak postupujete hlouběji chodbou, tak vlhkost není už tak patrná a nahrazuje ji nečekaně suchý vzduch.

Cestou si všimneš několika dveří, velkých dvojkřídlých vrat, která míjíte. Ať vedou kamkoliv, tak je u nich nenápadně vyvedená tenká nazelenale svítící čárka na znamení, že tudy cesta nevede. Dokonce zaznamenáš i dva nenápadné úzké průchody mizící po schodech do tmy neosvíceného úzkého tunelu. Tam nenajdeš žádnou značku, snad na znamení, že sem se Isaiah ještě neodvážil.

„Hm… Co jsi to… Ah, hm. Ne, nepotkal,“ odpoví ti zrzek po chvíli mlčení tak trochu roztržitě. „Byl jsem tu zatím vždy jen v noci, abych měl jistotu, že tu nikoho z nich nepotkám…“ šeptne. „Možná sem vůbec nechodí…“ potřese hlavou a neujde ti to poněkud nervóźní gesto, se kterým si vjede prsty do vlasů.

Ty ovšem víš o jednom případu, kdy mistři museli do podzemí zavítat. Těžko říci, zda přímo sem dolů po tom děsivém schodišti či do jedné z těch dřevěných kójí v labyrintu nad vámi, ale v ten den, kdy Kazandra podřízla tu falešnou služebnou… Co tady asi mohlo být?

„… opatrně!“ vytrhne tě z myšlenek Isaiahův polekaný hlas i ruce, které tě chytí kolem pasu a silně s tebou trhnou. Zrzek tě bez varování prudce strhne na sebe s takovou rázností, že oba narazíte do kamenné zdi.

Zprvu ti snad ani nedochází, co se to právě stalo. Ale pak si toho všimneš. Místo v temném hlubokém stínu, co chodbu křižovaly v pravidelných intervalech – místo, kam ses chystala právě došlápnout… Je o něco tmavší než jeho okolí. Vlastně je dokonalé černé, evokující pocit prázdnoty. Jenže to není jen pocit. V podlaze je čtvercová díra, tak akorát velká, aby se do ní vešel jeden člověk. Nebo spíše jí propadl. Kdyby došlápla…

Nevšimla sis jí. Ani jsi neměla jak. Nedostatek světla ji dokonale skryl. Kdo ví, jak je hluboká, ale až při sklonění k ní je cítit zvláštní puch, co se z ní nese.

„Uff… Musíš dávat pozor… Kam šlapeš, Eryn, tohle… Bylo…“ vydechne bezmyšlenkovitě roztřeseným hlasem Isaiah, když tě opatrně pustí. Nedořekne to. Namísto toho ustrne uprostřed pohybu a vytřeští oči do prázdna před sebou. Zaslechneš i to šokované zalapání po dechu, se kterým…

„Ale ne!...“ uteče mu tiše.

A v tu samou chvílí se rychle rozeběhne chodbou pryč. Tak překotně a prudce, div mu to v první chvíli nepodklouzne.

Neznámá místa

„Fascinující…?“ Zopakuji to slovo po Isaiahovi a převalím jej zamyšleně na jazyku. „No… Vlastně ano. Trošku ano. Hlavně tedy asi to, když si jeden představí, co všechno může mít každý den pod nohama.“ Vyslovím své myšlenky nahlas. Skutečně, pokud tohle je pod Kostadinovým křídlem, co může být pod místy, kde cvičíme? Kde spíme? V něčem tuhle Isaiovu zálibu po odhalování neznámého začínám chápat.

„Celou noc?“ Povytáhnu obočí, když se mi skoro až provinile přizná k tomu, jak ho tohle místo fascinuje. „No… je to skutečně… Zajímavé. Ne, že ne.“ Věnuji mu trochu povzbudivý úsměv, když vidím, do jakých rozpaků ho tohle přiznání přiznalo. Osobně mě tohle místo nefascinuje tak jako jeho. Spíše by mě zajímalo co je dál a hlavně, jak tam nespadnout, ale pokud ho zajímalo natolik, aby sis jej hodiny prohlížel, kdo jsem, abych ho za to soudila.

„Že není?“ Nakrčím nevěřícně nos, když začne o tom, že ta bezedná jáma není až tak hluboká, jak se jeví. Jeho výzvu uposlechnu z čiré zvědavosti. Nevím, co mi tam chce ukázat, ale… Ale udělám krok k okraji, kde ucítím na tvářích chladný vlhký vzduch a opatrně se nakloním, abych pohlédla dolů. Je to skutečně fascinující pohled, když vidím schody stáčející se dolů v symetrických smyčkách. A pak si toho všimnu. Toho, že se něco dole pohnulo stejně jako já a vyklonilo se v ten samý okamžik!

Rychle uskočím dozadu a naznačím posunkem Isaiovi, aby se také stáhl. Viděl mě? Kdo to mohl být? Ovšem zrzek vypadá naprosto klidný a pak mi to při jeho dalších slovech dojde.

„Zrcadla?“ Udělám opět krok k hranici schodů a vzhlédnu k místu, kam ukazuje. A opravdu, nad hlavami se nám leskne plocha zrcadlící vše kolem ní. „Ahh… Už to vidím! Hmm, řekni mi, k čemu by někdo zrovna tohle stavěl? Tedy pokud nechce odradit lidi se strachem z výšek.“ Mlasknu, ale lhala bych, kdybych tvrdila, že mě jeho slova neuklidnila. Představa tří pater byla… rozhodně milostivější než to, že bychom se pár hodin plahočili po schodech, kdo ví jak hluboko.

Ale pak už se vydáme dolů. Držím se u zdi, zatímco položím tu prostou otázku, která mi však stále vězí v hlavě. Isaiah jí nevypadá nějak zaskočen a vlastně ani dlouho nepřemýšlí nad odpovědí.

„Děti Stínu…“ Zamručím po něm. „Tak se to dá asi také brát… Hmmmh.“ Nezním tak nad věcí jako on. Tohle nebyla zrovna odpověď na mou otázku, jakou jsem čekala, ale vlastně se pod ni dalo schovat cokoliv a o ženě ze stínů věděl snad každý z nás.

„No, já doufám, že hlavně půjdeme správně.“ Ušklíbnu se trochu, když opět zopakuje to možná už trochu zvláštní formulku, ale dál už to nerozebírám. Hlavní bude najít cestu tam a pak zase zpátky. Ať už je to tam kdekoliv.

Konečně dojdeme do patra, které hledáme a vejdeme do chodby, jenž skutečně nepůsobí jako nějaká štola vykutaná ve skále, ale naopak široký koridor, kde se skutečně ani jeden z nás nemusí hrbit nebo se tlačit jeden za druhým. „Tady někdo asi věděl, co dělá.“ Zamumlám, když vidím oblasti stínů v pravidelných rozestupech, do kterých by stačilo jen vstoupit a… Zůstaneme raději u toho, že to není tak snadné, jak se to může zdát.

„Jedna doprava… Dvě doleva. Dobře… Dobře.“ Kývnu, když si vezmu dózičku, co mi podal. Dvojice teček je skutečně nenápadná, a dokonce trochu svítí? S neskrývaným údivem odšroubuji víčko dózičky a jen se zašklebím, když ucítím ten zápach, co z ní hned vyrazí do vzduchu. „Teeeda… To je puch. No, ale svůj účel to viditelně plní.“ Rychle dózičku zase zašroubuji a schovám si ji. Upřímně doufám, že se mi k ničemu hodit nebude, ale jeden nikdy neví.

„Takže doleva.“ Kývnu na zrzka, než pak projdeme kolem dvou teček, na které před tím ukazoval. To by mě zajímalo, kam tohle povede.

„Ty… Isaio.“ Promluvím po nějaké době, co takhle zase jdeme. „Potkal si tady dole někdy někoho? Myslím tím mistry… Říkám si, proč by sem vůbec někdo z nich chodil.“ Rozhlížím se zamyšleně po našem okolí, které skutečně nevypadá, že by tu bylo něco užitečného. „Asi záleží, kam tohle vede.“ Odpovím si pak ale vzápětí a jen srovnám krok s Isaiahem, u kterého se držím i zde, i když je tu vcelku přehledný prostor. Jeden nikdy neví.

A já o tomhle místě nevím prakticky nic.

Kazandra

Navzájem se držíte v šachu, chyceni v té zvláštní situaci. Pohled ti klouže po ranách, které už teď vypadají dost hrozně na to, abys věděla, že za pár hodin to bude ještě horší. O ránu ani nemluvě. Pokud vstane, bude to opět jen s vypětím vůle za doprovodu notné dávky tvrdohlavosti. Jak dlouho se pak ale udrží na nohách? Ne. I když se vám rány hojí poměrně rychle a jste schopni fungovat i potlučení s bolestmi, tak tohle by mistr Morozov rozhodně měl vidět. Těch pár ran bude třeba zašít, kdo ví, jak dlouho ještě budou aspoň slabě krvácet, než si s nimi tělo poradí. Už teď jsi cítila, jak studený Krisztián na dotek je.

Zaznamenáš, jak úlevně vydechne a trochu více se uvolní, když zprvu poslušně přitakáš. Chápeš to. Nic víc nedodáváš a vytáhneš se pomalu na nohy, aby ses rozešla ke dveřím. Tian krátce přivře oči, ovšem zůstane ležet na břiše. Tušíš, že mu bude pravděpodobně chvíli trvat k tomu, než se odhodlá změnit pozici. Ovšem ta chvíle úlevy nad představou, že budeš rozumná a vrátíš se na zbytek večera i noci do svého pokoje, přesně tam, kde bys měla být, mu vydrží přesně do chvíle, kdy opět promluvíš.

„Kaz…“ povzdechne si. „Vážně to počká do rána,“ pokusí se tě ještě přesvědčit, ačkoliv jsi už rozhodnutá. Tvé ujištění ho příliš neuklidní, přeci jen… „Já vím,“ vydechne. Zní to smířeně a zároveň z jeho hlasu vycítíš ty nevyřčené obavy. Vždy si dáváš pozor, jsi opatrná. Nenápadná. Za ty roky ses tu naučila pohybovat jako stín. Ale bude to stačit? Tak lehko v něm čteš, že přesně tohle se mu na tom nelíbí.

Na víc ovšem už nečekáš. Jen se ohlédneš a snad tě pohled na něj ještě více ujistí v tom, že děláš správnou věc… A vykročíš ze dveří na chodbu.

Jakkoliv by to bylo příhodné, aby za nimi právě čekal Volch jako zhmotnění vašich největších obav, tak opak je pravdou. Na chodbě tě přivítá tak akorát chladný vzduch a prázdné ticho držící se mezi zdmi. Jen zvenčí sem doléhá neustávající hřmění bouře zuřící bouře. Těžko říci, zda Arek s Aronem už šli spát, ale je to dost možné. Z jejich pokojů nic neslyšíš, skoro jako by na patře krom tebe a Tiana vůbec nikdo nebyl.

Každopádně nic ti nebrání projít až k úpatí schodiště a seběhnout po něm rychle dolů – dokud je vzduch čistý. Kolikrát už jsi tuhle cestu sídlem k Rasovi vlastně šla? Za všechny ty roky by to bylo nemožné spočítat. Vlastně ani neděláš nic špatného – nic, co by ti mohl kdokoliv vyčíst. Jeden z vás je zraněný, dává tedy smysl, že jdeš pro Kostadina, aby se na to podíval, pokud by to snad mělo být vážné.

Zrovna procházíš halou směrem k jedné z chodeb, kterou se dostaneš tam, kam potřebuješ, když se ozve zvuk otevíraných dveří vedoucích ven. Halou se jako na povel protáhne mrazivý vítr nesoucí s sebou bezpočet sněhových vloček, které proletí přímo kolem tebe. Zároveň s tím se mezi dveřmi dovnitř protáhne postava celá v černém. Dveře se za ní zavřou s prásknutím, které takřka zanikne v burácivém hromu.

Okamžitě poznáš Hledačku.

V krátkých černých vlasech jí sedí zbytky sněhu, stejně jako na černé kožešině kolem ramen, našité místo límce na těžký kožený kabátec s pláštěm. Jindy tmavě hnědé oči nyní působí takřka černě – a hledí přímo na tebe, zatímco se halou rozléhá ostrý zvuk jejích kroků.

„Kazandro,“ vysloví tvé jméno a podezíravě přimhouří oči. „Co tu děláš?“ zastaví se pár metrů od tebe a jediným pohybem si odepne těžký zmrzlý plášť plný sněhu, který se sype všude kolem. Stačí ti pohled na ni, abys poznala, že se venku rozhodně nebyla jen projít přes nádvoří. A co více. Jakmile se k tobě přiblíží, do nosu tě udeří zvláštní vůně? Ne… Pach. Výrazný čpavý pach pižma, který v tvé hlavě vytváří představu velké…

Šelmy.

Elzbieta

 „Fascinující, že?“ vydechne Isaiah, jehož hlas zazní v ostrém kontrastu s tvým zděšením. A zatímco ty od okraje rychle couvneš, na kolik ti v mysli náhle vyvstane ta nepříjemná vidina opravdu dlouhého pádu, tak Isaiah zůstane stát na místě, a ještě se lehce předkloní. „Když jsem to objevil, seděl jsem tady snad celou noc a jen se díval dolů. Je v tom něco…“ zašeptá, pak si ovšem všimne, jak se na tenhle objev tváříš ty, a tak trochu rozpačitě si odkašle.

„Vlastně to není tak moc hluboké, jak to vypadá,“ odpoví ti zrzek a lehce se pousměje. „Pojď blíž a nahni se přes okraj. Stačí jen hlava,“ naznačí ti, abys přešla k okraji. Pokud tak uděláš a podíváš se tak přímo dolů až na dno té zdánlivě bezedné jámy, tak máš pocit, jako by se tam něco v té tmě pohnulo. Obrys, co se tam vykreslí je…

„A teď se podívej nad sebe,“ ukáže Isaiah náhle nahoru. V kamenném stropě je umístěná po obvodu vydlážděného kruhu lesklá plocha, která připomíná zrcadlo, jen je o něco matnější. „Je to taková… Hm, sestava zrcadel. Lesklých ploch umístěných a sestavených tak, aby vytvořily pouhou iluzi,“ vysvětlí ti. „Chvíli mi trvalo, než mi to došlo,“ dodá s lehkým pokrčením rameny. „Ale i tak to je celkem hloubka. Jsou to tři vysoká patra. Vypadá to, že tady dříve bývala sestava jeskyní, kterou někdo využil, aby vybudoval tohle. I tak si ale nedokážu ani představit, kolik práce to muselo dát… Nebo to hloubili za pomocí magie? Kdo ví,“ pokračuje zaujatě dál.

Zatímco mluví, vykročí po kamenných schodech dolů, a ty jej chtě nechtě musíš následovat. I přes ujištění, že to opravdu není tak obludně hluboké ovšem není příjemné kráčet u okraje – navíc schody nejsou zase tak široké, aby se dalo zapomenou na propast uprostřed. Přesto Isaiah dokonce i ve svém stavu neváhá a schází je poměrně svižně.

Vlastně… Pokud odsud utíkal, tak je až s podivem, že se tady někde nezabil. Doslova. Stačil by špatný krok či neopatrný pohyb a mohlo mu to být smrtelné.

„… hm?“ tak trochu nechápavě se po tobě podívá, když mu náhle skočíš do myšlenek svojí otázkou na jednu věc, která ti tolik vrtá v hlavě. Tedy… Jedna z věcí. „Věděl…?“ nakloní hlavu ke straně a poškrábe se mimoděk v rusých rozčepýřených vlasech. „Co bys mi měla říkat? Jsme přece děti Stínu,“ pokrčí rameny s nečekaně bezelstným pousmáním a pokračuje dál.

„Značky… Hm, ukážu, neboj… Taky je budu hledat…“ zamumlá v odpověď, aniž by se na tebe otočil a tón jeho hlasu ti silně připomene ráno, kdy se ti během rozhovoru ztrácel a znovu nalézal. „Ale… Nemusíš se bát, Elo. Jak jsem říkal, takhle… Takhle je to… Správně,“ uzavře to.

Jak scházíte dolů, všimneš si, že z každé jedné úrovně schodiště vedou dva průchody zřejmě na patra, o kterých Isaiah předtím mluvil. Vy zamíříte do levého vchodu v prostředním patře. Kousek za kamenným obloukem se chodba rozdvojuje. Aspoň to tady není stísněné – chodby jsou naopak velkoryse široké, takže tři lidi by tu mohli jít bez problémů vedle sebe a vysoký klenutý strop se ční zhruba ve výšce tří metrů. Světla je zde jen pomálu, bledá zář zvláštní luceren na sebe nenavazuje, a tak v prostoru vznikají široké temné stíny. Z pravidelnosti těchto temných mezer získáš rychle dojem, že je to tak zcela schválně.

Dokážeš si představit, že kdybys uměla vstupovat do stínů celá, jak cvičíte se Sivakem, dokázala by ses tu pohybovat velmi rychle.

„Takže ty značky… Tady,“ promluví Isaiah, když se na rozcestí zastaví u zdi a naznačí ti, abys přišla blíže. Na místě přibližně v úrovni pasu, kam ukazuje, zahlédneš dvě světlé tečky, které bys dost možná přehlédla, pokud by ti je Isaiah neukázal. Tedy… určitě bys je přehlédla, ačkoliv nyní, když víš, kam se dívat, tak ti dokonce připadá, jako by barva v šeru nazelenale světélkovala. „Dělám to malíčkem. Tady, tohle si vezmi, kdyby… Něco,“ vyštrachá z Tašvice u pasu malou dřevěnou dózičku, ve které najdeš po jejím otevření skutečně svítivou zelenou mast, co… No, nevoní. Ani trochu nevoní. Spíše naopak páchne jako něco zkaženého v moři.

„Jedna znamená doprava, dvě doleva. Čára je značení špatní cesty,“ vysvětlí ti.

Dolů

Vydechnu. Je hotovo. Světlo je zhašené natolik, že můžeme nepozorovaně projít. Snad. Isaiah vypadá spokojený a já mu věřím v tom, že ví, co dělá. Opět snad. Vydám se tedy za ním. Protáhnout se kolem pootevřených dveří je skutečně nervy drásající, ale nakonec to vypadá, že na jejich opačné straně nic není. Nebo spíše nikdo.

Konečně se však dostanu za ně a dorazím za Isaiahem stojícím u dveří na druhém konci chodby. I v té troše světla se zalesknou čerstvě namazané panty a já si bezděčně vzpomenu na podobný pohled, který se mi naskytl jen den zpátky u Eryn. Ne, nedělala jsem si iluze, že by za to mohl Kostadin. Naopak to vypadalo, že velké části učedníků záleželo na tom, aby byly dveře v tomto našem nechtěném domově dobře udržované, jakkoliv rozdílné důvody je k tomu vedly.

Isaiah dveře tiše otevře a já na nic nečekám a jen, co mě vyzve, projdu rychle dovnitř. Obklopí mě vzduch prosycený vůní podzemí. Tu poznám i já, i když sklepy a podzemní prostory nebyly zrovna místa, kde jsem se často během života pohybovala. „Eh… Dobře. Rozumím.“ Kývnu na Isaiaha, když mi udělí rychlé pokyny, o tom, abych následovala jeho příkladu. Ne, nehodlala jsem se tu stejně rozbíhat sama na vlastní pěst. Držím se i dál v jeho těsném závěsu a stále si nedovoluji promluvit. I přes to, že to zde vypadá… zvláštně, dovedu si živě představit, že by tu jeden mohl potkat někoho z mistrů.

I tak se v jednu chvíli trochu zapomenu, když si prohlížím ta podivná světla na stropě, která… Ah, sakra! Rychle přidám do kroku, abych dohnala Isaiaha, který se už mezitím o pár metrů ode mě vzdálil. Zatím to celé vypadá jako jeden podivný sklep. Dokonce tu jsou i sudy a pytle nejspíše se zásobami. Ovšem je mi jasné, že jsme ještě na samotném začátku. Tam někde pod námi musí být ty obrovské temné sály, o kterých už párkrát mluvil Isaiah.

„No… Hlavně zamotané. A… zvláštní.“ Odpovím mu šeptem. Přiznávat, že už tady na začátku se necítím zrovna nejlépe se mi zrovna nechce. Vím, že bude hůř… A to ostatně potvrdí i zrzkova slova. „To jsem tedy zvědavá.“ Zamručím tiše a jen se ošiju, jak mě cosi zašimrá na krku. Snad pavučina a nebo nepříjemný pocit. Také natáhnu krok, abych zrzkovi stačila, ať už mě vede kamkoliv.

Isaiah otevře další dveře, kterých si v první chvíli ani pořádně nevšimnu a vlastně za nimi ani nic pořádného nečekám. Ovšem, to se šeredně pletu.

„Co je to?“ Vejdu do místnosti, která působí chladněji než ty ostatní a také více… staře? Ani nevím. Přede mnou začíná točité schodiště bez zábradlí, k jehož kraji vykročím a jen co pohlédnu dolů přes jeho okraj, nasucho polknu a udělám zase rychlý krok dozadu. „A co je tohle?!“ Zašeptám naléhavě. Čekala jsem schodiště vysoké pár metrů, ale ne něco táhnoucí se až do útrob země.

„Otázky, jestli jdeme zrovna tudy, si raději nechám od cesty.“ Ušklíbnu se nervózně a jen pokývám rozhodně hlavou, abych si dodala kuráž. Však co tam dole může být? Jen tma a chladno. Tak hluboko snad ani krysy nemůžou žít… Asi? „Jak je to hluboké? Byl jsi už až dole?“ Otočím se zvědavě na Isaiaha, než začneme sestupovat dolů. Držím se bokem u stěny, o kterou sem tam zavadím ramenem, jak si dávám dobrý pozor, abych se nepřiblížila středu schodiště. Pohled mám upřený na kamenné schody přede mnou, zatímco jedna noha střídá druhou v pravidelném a svižném rytmu.

„To by mě nikdy nenapadlo, že tu bude něco takového?“ Šeptám dál ke svému společníkovi. Avšak říkám si, že tady by nás asi nemusel nikdo potkat. Proč by sem někdo chodil? Proč se vůbec chodil Isaiah?! Na podobné otázky je už ale pozdě.

„Ty… Isaio… Jak si věděl o tom, že se prostě nerozběhnu chodbou, abych tu lampu sfoukla?“ Zeptám se trochu zamyšleně po dalších pár překonaných metrech. „Nevím o tom, že jsem se někdy prořekla. Tedy až tak okatě.“ Dodám, ale není to něco, co by mě teď zrovna nějak výrazně trápilo. Spíše mě to zajímá, a tak trochu bude lepší, aby řeč nestála. Tedy, pokud mě zase rychle neutiší.

„A… Mohl by si mi pak ukázat ty značky, o kterých si mluvil? Pro jistotu. Občas mají věci kolem mne tendenci se… kazit, tak kdybych se tu nedejbozi ztratila. To by bylo…“ Vzpomenu si už na tu první část s dřevenými kójemi, kterou jsme procházeli a skrz niž bych už zcela jistě zpátky jen tak netrefila. „… v háji.“ Dodám procítěně.

A tak scházíme dolů po dlouhém točitém schodišti až do míst, kam má Isaiah namířeno… a já s ním.    

Kazandra

Ano, měl tě najít. Ale neudělal to – dle všeho z dobrých důvodů. Těžko říci, jak si to plánoval, zda spoléhal na to, že když se sám neukáže, tak počkáš do rána… Nebo zda nad tím vůbec přemýšlel. Dost možná byl Krisztián rád, když se dostal na pokoj, kde se sesunul do postele a cokoliv více bylo nad jeho možnosti. O tom, jak moc ho to musí bolet už má jisté představy. Křečovitě silný stisk prstů kolem tvého předloktí je dobrou nápovědou, stejně jako Tianův pobledlý zaťatý výraz. Celé je to špatně. Nakonec tě nechá aspoň zběžně si prohlédnout, odkud cítíš všechnu tu krev. Nebude to pěkný pohled, tím si můžeš být zatraceně jistá.

„Tváříš,“ oponuje ti Tian krátce tím jediným skoro až vzpurným slovem zvířete krčícího se v rohu klece a začne se zvedat do sedu. Svaly se napnou – a v tu samou chvíli na něj položíš dlaně, abys mu v tom čirém nerozumu zabránila. Taková hloupost. Ta jeho příšerná tvrdohlavost. Je ti jasné, že kdybys nezasáhla – nebo se o to aspoň nepokusila – tak by se posadil, i kdyby u toho měl vypustit duši. Jen aby ti dokázal, že je všechno v pořádku.

Na okamžik ucítíš odpor, než se tomu gestu i příkazu podvolí a zůstane ležet na boku. „To vážně není…“ váš pohled se opět krátce střetne a Tian si lehce – útrpně – povzdechne. „Jak myslíš,“ kapituluje, ačkoliv poněkud neochotně. „Nechci. Vlastně pochybuji, že zítra nějaký výcvik bude,“ odpoví ti a čím déle mluví, tím více zhruble a chraplavě jeho hlas zní. „Morozov počká… Do rána,“ dodá poté rozhodně.

„Není to tak hrozné, jak to vypadá, Kaz,“ pokusí se tě ujistit v tváří tvář tvé vlastní úzkosti. Dokonce se i slabě pousměje, byť jen na okamžik.

Po tvé otázce nastane chvíle ticha. Tíživého ticha, které přeruší až Tianův povzdech, se kterým se pomalu přetočí na břicho, abys měla lepší přístup k jeho zádům. Činí tak s nezvyklou opatrností, ze které lze snadno usoudit, že sám si je až příliš dobře vědom toho, že by ty rány neměl zbytečně napínat.

„Eryn se stala,“ odpoví ti nakonec. „Zrovna… Dnes. Lepší pomstu by si vymyslet opravdu nemohla,“ spíše mumlavě vydechne než cokoliv jiného. „Vypadá to, že utekla. Takže si asi dokážeš představit, jak moc tím hnula mistrovi žlučí…“ dodá o něco hlasitěji, napjatěji.

Ostatně to, jak moc vidíš nyní přímo před sebou. Nejdříve musíš opatrně vyhrnout halenu ze zad nahoru, abys odhalila, co se skrývá pod ní. Vnímáš, jak se Tian napne, když lemy podebereš prstů a nepatrně se nadzvedne, abys mohla látku snadněji vytáhnout nahoru.

Vlhce to mlaskne, když odtahuješ vlnu nasáklou krví od kůže. Dle Krisztiánova výrazu to nebude nic příjemného, ale neřekne k tomu půl slova, ovládne i bolestný úšklebek, který se mu chystal zkroutit koutky rtů. Není zde úplně ostré světlo, kolem postele se pořád drží to zvláštní šero, ale možná je to tak lepší. Vidět ta zranění v jasných barvách by bylo asi všechno, jen ne příjemné. I tak je patrné, že mistr musel Tiana zbít jako koně. Ne bičem, to by kůže byla podstatně více dotrhaná. Takhle kůži brázdí bezpočet temně se vybarvujících podlitin v oblasti od lopatek po bedra a jen na několika z nich je kůže rozseknutá. Ty rány nevypadají hluboké a široké zároveň. Vybaví se ti něco více surovějšího a většího než rákoska. Možná… Hůl? Nebo něco horšího. Tvrdšího.

„… měla bys…“ jako by Tian vycítil, že to ticho, které mezi vámi nastane je už na samotné hranici únostnosti, či snad vytušil, co se ti asi honí hlavou, promluví. Zvláštně u toho zaváhá jako by si nebyl jistý, co ti vlastně chce říci. „… Měla bys být u sebe. Nedat nikomu… Záminku. Pro cokoliv, Kaz. Chápeš, co se tím snažím… Říct?“ zeptá se tě tiše.

Elzbieta

Na tvoji prosbu zabalenou v žertu Isaiah nereaguje více než sotva znatelným ušklíbnutím, zatímco se vydá ke dveřím vedoucím z ošetřovny na chodbu. Vzápětí se k tobě přitočí zpátky s prosbou, která dává smysl – ovšem jen dokud se nad tím nezamyslíš víc. Jak by Isaiah mohl vědět, že zrovna tohle by pro tebe mohlo být jednoduché? Tohle nebylo téma, na které byste kdy vedly podrobné rozhovory. Snad si mohl něco složit z náznaků nebo se to dozvěděl od mistrů? Nebo mohl něco vidět? Jenže na otázku, která by měla padnout, nemáte zrovna prostor. Kostadinova ošetřovna v době, kdy zde ani jeden z vás nemá být, ostatně není zrovna vhodným místem pro jakýkoliv rozhovor.

Jakmile souhlasíš, tak Isaiah ukročí stranou, aby ti nijak nezavazel v čemkoliv, co se chystáš udělat. Je to vlastně až nečekaně prosté. Stačí se soustředit a ponořit se pod hladinu. Zhluboka se nadechnout a setrvat v nekonečné temnotě hlubokých stínů křižujících příhodně chodbu, dokud není hotovo. Což je ta těžší část, přeci jen se musíš spoléhat spíše na svůj odhad než zrak. Nakonec se to ovšem podaří a chodba kolem otevřených dveří utone v hustém šeru, které by mělo přikrýt váš pohyb.

Isaiah se tváří spokojeně, když kývne krátce hlavou a bez dalšího protahování vykročí z ošetřovny ven. Všimneš si, že i jeho pohyby zvláční a zpomalí, zatímco se protahuje podél pootevřených dveří. Ovšem ze tmy se nevynoří Kostadinova ruka, aby ho chytila za flígr a neozve se ani jeho podrážděný hlas ptající se na to, co tu mladík dělá. Nestane se vlastně vůbec…

… nic.

Když sama procházíš kolem nich, skutečně si nevšimneš, že by za nimi někdo číhal. Jen zahlédneš pruh světla prodírající se skrze zástup regálů, co v tom pokoji jsou. Jako by tam byla zapálená lampa či svíce – ovšem někde za rohem, kam nedohlédneš. Nezaslechneš ovšem žádné kroky ani pohyb – krom těch tvých včetně ozvěny vlastního bušícího srdce.

Během pár minut se tak ocitnete u dveří na konci chodby. Ty musí být cílem vaší dobrodružné výpravy, protože Isaiah se u nich zastaví a bez zaváhání opatrně vezme za kliku a stiskne ji. Panty musí být dobře namazané – a co více, čerstvě. Ještě se lesknou olejem. Dveře tak nevydají jediný zvuk, když je zrzek otevírá. Přivítá vás za nimi studené bledé světlo a studený vlhký vzduch, který je cítit zvláštní směsicí vody, zatuchliny a kamení. Je to pach typický pro podzemí a stáří.

„Tak rychle,“ pobídne tě Isaiah a rychle zkontroluje pohledem chodbu za vašimi zády. Jakmile vkročíš do kamenné chodby, tak dveře opět potichu zavře a nečekaně rychlým ostrým krokem vyrazí k jejímu blízkému konci, kde jsou schody dolů.

„Dobře, musíš se teď držet u mě. Když se zastavím, zastavíš se taky. Kdyby se cokoliv dělo, stačí, když mi poklepeš na rameno…“ spustí na tebe, sotva seběhnete po schodech dolů. Světla je zde pomálu, jen ti připadá zvláštní, co ho vlastně vydává. Za to bledé zabarvení snad může matné tlusté sklo lamp, ovšem zcela jistě v nich neplápolají svíčky a nedokážeš si dost dobře představit, jak by se do nich doplňoval olej, když visí pod stropem nad vašimi hlavami. Leda by tu někdo pravidelně chodil se schůdky či žebříkem.

Tahle část vypadá… No… Zkrátka jako sklepení. Úzká chodba vás vede mezi dřevěnými kójemi, ve kterých se převaluje šero s tmou. Působí to trochu jako děsivá řada cel, ale ve skutečnosti si tam namísto čehokoliv, co by tam mohlo být zavřeného, všimneš akorát beden, sudů, někde i pytlů. A jinde není zkrátka nic. Rychle ti dojde, jak snadné by mohlo být se v panice ztratit už tady. Uličku protkávají další, vedoucí hlouběji do celého prostoru.

Přesto tě jimi Isaiah poměrně sebejistě vede. Není tady rozhodně poprvé – ani podruhé, potřetí… Kdo ví, kolikrát to tady už prolézal.

„Pěkně děsivý, co?“ prohodí z ničeho nic, skoro jako by ti četl myšlenky. Snad se i pousměje, i tak mu vyčteš z hlasu náznak nervozity. „Ale není to vlastně nic proti tomu, co… No… Uvidíš,“ dodá protivně tajemně a potřese hlavou. Snad schválně vzápětí natáhne krok.

Začíná ti být jasné, že bez Isaiaha se odsud snadno nedostaneš.

Ovšem není to nic proti místu, kde se zastavíte. Nenápadný průchod, který bys dost možná sama přehlédla, vedoucí do oválné… Místnosti? Tak to vypadá na první pohled, ovšem nemohla by ses mýlit více. Je to další schodiště. Točité spirálové schodiště vedoucí kamsi dolů. Schody jsou z kamene, hrubé, některé ani nemají stejnou výšku či délku.

Každopádně stačí jediný pohled dolů a málem se ti z toho pohledu zatočí hlava…

Šepot ve stínech

♬♬♬♬♬

Ránu dveří za námi pořádně ani neslyším. Překřičí ji svištící vítr a hřmící obloha. Tohle je skutečně boží dopuštění, a i když nám to poskytuje více než dobré krytí, je těžké být takto venku. Skutečně se musím zapřít, aby mě vítr nepovalil do sněhu. Ani nevím, jestli mě Isaiah pořádně slyšel. Stejně tak já však slyším stěží každé jeho druhé slovo. I tak přikývnu a stisknu jeho ruku ve své, aby se mi snad někde nevysmekl. Je tu však jedna věc, kterou jsem nevzala v potaz. Stačí se ho opět jen dotknout, a šumění větru zesílí, protáhne se jako laděná struna a pak se rozpadne do desítek šeptajících hlasů, jenž mě obklopí. Zní to skoro jako kdyby byly všude kolem mne. Šeptali a promlouvali ke mně, avšak jejich příliš tiché hlasy se splétaly jen v nesrozumitelný šum.

V první chvíli překvapeně trhnu hlavou po prvních nečekaných hlasech a snad i čekám, že se mezi vírem bílých vloček ve tmě vyrýsují temné blížící se postavy. Avšak nic takového se nestane. Pouze mě sníh nepříjemně zaštípá v očích na tvářích. Až po chvíli mi dojde, z čeho to pochází. Nebo spíše koho. Isaiah. Zrzek, který mě drží za ruku a vede kamsi podél zdi. Na chvíli povolím svůj stisk, ale nevytrhnu se mu. Potřebuji se tam dostat společně s ním. Neztratit se. Stisknu pevně zuby a tvář skryji za předloktím, jak se snažím čelit větru i těm podivně blízkým a přitom vzdáleným hlasům. Místo zvuků bouře mě tak po cestě podél zdi doprovází jen tajemný šepot, jehož původ je mi stále záhadou, ale ten pocit… Ten pocit z něj je velmi zvláštní.

 Nad našimi hlavami se sem tam mihne nějaké z oken. Jdu však skrčeně. Jednak kvůli nenápadnosti a druhak kvůli tomu, abych zvládla čelit nepřízni počasí, jenž nám tu cestu rozhodně neusnadňuje. Jedno okno… druhé… Desáté. Jak dlouho ještě půjdeme? Nervózně těkám očima, zatímco šepot kolem neustává. Přesto se neodvážím Isaiovu ruku pustit. Už ani nevím, kde pořádně jsme. Zpátky bych snad trefila, ale ke Kostadinovi? Ani omylem.

„Jsme tam?“ Promluvím na něj, když už konečně zastavíme a snad trochu prudčeji pustím jeho ruku, když naznačí, že jsme skutečně u cíle. Souhlasně pokývnu, zatímco si ji promnu, jako kdyby byla spálená. Ovšem jen, co ho pustím, už zase slyším hučení větru a hřmění bouřky zuřící nám nad hlavami. Jsem trochu zabraná do pochytání vlastních myšlenek, takže si až trochu se zpožděním všimnu, jak Isaiovi vyletí okenice z rukou. Naštěstí je zvládne chytit sám. Já bych to v ten moment dost možná nestihla. Pokynu rozumím. Přistoupím k okenici a pevně ji chytím, aby mohl Isaiah udělat cokoliv, co má v plánu.

Nepostřehnutelně se ošiju, když ucítím na zátylku to známé mrazení, jež jsem zatím znala jen jako doprovod toho, kdy jsem se stínů dotýkala já. I přes vítr a sníh to celé fascinovaně sleduji. Vlastně jsem zatím neviděla nikoho jiného používat magii kromě sebe samotné. Sivak mi nikdy nic názorně nepředvedl a ostatní učedníci v tomhle také nebyli zrovna sdílní. Tohle bylo vlastně poprvé, co jsem viděla Isaiův talent, který se v něčem podobal mému, ačkoliv on stíny přímo sám manipuloval. A pak… uvidím skrz zamrzlé okno, jak se tam cosi pohne. Tedy ne cosi. Klička, která jej jistí. To bylo rychlé. Počkám až Isaiah otevře okno a dostane se dovnitř, zatímco dál držím trpělivě okenici, ačkoliv už bych opravdu ocenila, kdybych z toho mrazivého pekla mohla zase do tepla.

Naštěstí nemusím čekat dlouho. Chytím se za parapet a druhou po krátkém zaváhání zachytím tu Isaiovu, abych se dovnitř vytáhla co možná nejrychleji, i když si díky tomu opět bouře změní na tichý chorál šeptavých hlasů. Trvá to však jen chvilku, než jsem nahoře a pak hned vevnitř v bezpečí a teple Kostadinovy ošetřovny. I přes zmrzlý nos slabě cítím tu vůni bylin, kterou jsem tu měla tak ráda. Připomínala mi dáno ztracený domov.
Zatímco Isaiah zavře okno s okenicemi, rozhlédnu se po potemnělé místnosti. Není toho moc vidět, ale znám to zde dobře. Podobně jako Isaiah ze sebe krátce setřesu sníh, kterého mám i plné řasy, ale příliš se tím nezdržuji. Zbytek stejně brzy roztaje a to nepříjemné štípání přejde.

„Připomeň mi, ať jdeme zpátky jinudy.“ Odpovím šeptem Isaiahovi a i když je to z větší části myšlené v žertu, neopouštím naději, že bychom to třeba zpátky mohli zkusit nějakou schůdnější a především teplejší cestou. Opět počkám, až se můj doprovod pohne první a já jej pak následuji. Zastavím se těsně za ním, zatímco nakukuje skrz pootevřené dveře do chodby. Jeho výraz, kterým se na mne otočí se mi zrovna nelíbí, ale když zaslechnu jeho vysvětlení, jen si jej trochu pátravě prohlédnu. Zhasit lampy? Ano… To by mělo jít. Mně možná až příliš snadno, ale jak by mohl vědět, že zrovna já bych mohla…? Ne, to je teď vedlejší!

„Dobře, zkusím to.“ Kývnu na něj a prosmýknu se místo něj k pootevřeným dveřím, u kterých jej vystřídám. Chodba vypadá prázdně, ale je osvětlená a ty pootevřené dveře, za kterými je světlo, nevěstí nic dobrého. Očima přelétnu lampy zavěšené na zdech a vyberu nejvhodnější dvojici. Určitě bude nejlepší zhasit tu lampu neblíže pootevřeným dveřím a pak tu, která je dále za nimi ve směru, kterým míříme.

Tak jdeme na to. Polknu a zhluboka se nadechnu. Soustředím se, než se opět dostaví ten zvláštně neurčitý pocit hromadící se energie. Pomalu zvednu ruku a natáhnu ji do stínu kousek přede mnou, který vrhá nejbližší lampa přes roh dveří. Stejně jako už tolikrát před tím prostě zmizí. Nedívám se ale na ni, modré oči jsou upřené na lampu v dálce před námi, kde se z tenkého stínu vrhaného její samotnou konstrukcí vykreslí obrys černé ruky, jenž sáhne po kolečku regulujícím knot, otočí jím a… lampa zhasne. Stáhnu hned ruku zpátky a vydechnu. To by byla první.

Ani se neohlížím po Isaiahovi. Ne, dokud to nebude hotové. Čas nám běží. Stejně jako před tím se soustředím, než mé prsty a poté i dlaň opět zmizí ve stínech. Tentokrát se ruka objeví dále od nás a chvíli bojuji s tím, abych správně nahmátla kolečko od knotu jako před tím, protože už je poměrně dost daleko a špatně takové detaily vidím. Spolehnu se proto částečně i na svůj hmat, který jsem ani takto neztratila, jen je to lehce… zvláštní. Nakonec nahmátnu ozubené rýhování kolečka, kterým opět otočím o půl otočku doleva a stáhnu knot natolik, že plamen jen slabě plápolá a chodba kolem něj začne tonout v šeru.

„Tak…“ Šeptnu jen, co vytáhnu ruku ze stínů a zkusmo sevřu a rozevřu prsty. Ještě jsem si na to stále úplně nezvykla a představa, že se ta ruka jednou prostě neobjeví je… no, poměrně znepokojivá. A do toho Sivak chce, abych do stínu vstupovala celá. Uff.

„Až po vás, pane.“ Otočím se na Isaiaha a ustoupím o krok ode dveří, aby mohl projít první on a až poté, co mi naznačí, že je vzduch čistý, se vydám za ním. Počínám si opatrně a ostražitě. Teď obzvlášť. Představa, že by Kostadin mohl stát jen pár metrů od nás za těmi pootevřenými dveřmi je vskutku účinná motivace. Skoro ani nedýchám, když procházíme přímo kolem nich. Avšak šero, které tu je díky zhašené lampě, nám v tomto dost pomůže. Nadechnu se až po pár dalších krocích, kdy necháme ty prokleté dveře za námi a trochu přidám do kroku, abych se držela za Isaiahem. To už se ale blížíme ke dveřím, jenž jsou na konci chodby. Netuším, kam vedou. Tady v této části jsem nikdy nebyla. Dost možná to jsou už ty, o kterých mluvil Isaiah. Prý, že je Kostadin nezamyká. No, nezbývá doufat, že ani dnešní den nebude výjimkou.