Andor.cz - Dračí doupě online

Kazandra

Zvuk otočení klíče v zámku zní najednou drásavě, skoro jako tichý výstřel. Přesto na něj nepřichází žádná odpověď či reakce. Namísto toho tě obklopí vtíravý těžký odér krve visící ve vzduchu. Neměla bys tu být – přesto zde stojíš a už to nejde vzít zpátky. Stejně jako nic z toho, co jsi udělala. Důsledky vlastní volby, tak se tomu říká, a ty na tebe nyní doléhají společně s pohledem na stínový obrys mužské siluety ležící v posteli.

Pokoj o chvíli později prozáří měkký oranžový svit lampy, kterou za pomoci zápalky rozsvítíš, přesto se ti zdá jako by se kolem postele držely hluboké stíny bránící se světlu.

Dojdeš až k němu a opatrně se dotkneš jeho čela. Překvapí tě, jak moc studená je na dotyk jeho tvář. Přesto má vlasy kolem obličeje navlhlé jako by se před chvílí zpotil. Netrne sebou, ani se po tobě polekaně neožene. Na pár úderů srdce to působí jako by tvoji přítomnost ani nezaznamenal, přesto jakmile promluvíš, tak zaznamenáš, jak pohne rty, které se ztěžka od sebe odlepí.

Vzápětí s hlubším nádechem lehce pootočí hlavu a ucítíš na sobě pohled těch důvěrně známých tmavých očí.

„Zdálo se mi, že něco slyším…“ vydechne tichým hlasem. „Kazandro,“ vysloví tvé jméno jako by sám sebe ujišťoval, že to jsi ty. „Co tu…“ ani to nedořekne, sotva po pár slovech se zarazí. „Měl jsem… Omlouvám se, asi jsem usnul,“ hlesne a čím déle mluví, tím více zní jeho hlas ochraptěle.

Zatímco k tobě pomalu promlouvá, prohlížíš si ho. Jeho tvář vypadá v pořádku, nebo ti to tak aspoň přijde. Přesto ve vzduchu visí pach krve a její zdroj musí někde být. Zkrátka… Musí. Ani na rukách si nevšimneš žádného zranění, stejně tak na nohách ani hrudi.

Ovšem když se nahneš přes něj, ta železitá vůně zesílí a zalechtá tě v nose. Rychle ti to dojde. Důvod, proč leží takhle na boku a nepokusil se zvednout ani když si tě všiml. „Ne, počkej…“ pokusí se tě zastavit a bezmyšlenkovitě se po tobě natáhne, aby tě chytil za zápěstí a přidržel na místě.

Při tom pohybu mu výraz ve tváři zatuhne a svaly na krku a kolem čelistí se bolestně napnou. Neřekne nic, kdo ví, jestli by toho byl přes zaťaté zuby v ten okamžik vůbec schopný, ale jeho stisk až zabolí, jak se neovládne a zaboří prsty do tvé kůže na předloktí.

A pak to uvidíš. Černá vlněná halena se na pár místech podezřele lepí k zádům, a dokonce i v tom šeru jsou na ní patrné tmavé vlhké fleky. Buď je to poměrně čerstvé nebo krev v tom vlhkém chladnu, co se v sídle drží i přes veškeré snahy to zde aspoň nějak vytopit a prohřát, ještě nestačila zaschnout. Na jednom místě je látka i snad… Roztržená? Rozseknutá? Ovšem to by ses musela natáhnout a odtáhnout ji od zad, aby ses lépe podívala.

„… Kaz, netvař se takhle,“ podotkne tiše, když se váš pohled vzápětí opět střetne a pustí tě. Ovšem jen proto, aby se začal opatrně zvedat do sedu.

Elzbieta

„Snad… to nikdo… Neslyšel…“ zaslechneš tlumeně Isaiahův hlas, jak mu vítr trhá jednotlivá slova od úst. Nezbývá než doufat, že zvuk prudce zavřených dveří, kterými smýkl jeden z dalších poryvů větru, nikoho nepřiláká. Na druhou stranu, napadlo by dotyčného, že těmi dveřmi právě prošli dva blázni do té psí sloty, co venku panovala? Tohle jsou otázky, na které stejně nikdo nedokáže odpovědět, navíc máš úplně jiné starosti.

Venku panuje opravdové ledové peklo. Oblohu, co chvíli dramaticky prozáří blesk a chvíli na to se vždy ozve to vzlínající hromové dunění. Všechno živé, co má rozum, je někde schované a zalezlé. Kromě vás dvou.

„Za mnou… Povedu…“ zaslechneš opět jen pár slov a ucítíš ruku, které tě váhavě vezme za tu tvou. Sama ji pevně stiskneš, aby se ti náhodou nevysmekla, když se zrzek rozejde. Jakmile se tak ovšem stane… Máš z toho stále ten zvláštní pocit, kvílení větru ti náhle připomíná spíše chorál desítek tichých hlasů splétající se v nesrozumitelný šepot.

Ať už se ho pustíš nebo ne, tak Isaiah jde první. Vidíš před sebou jeho nahrbenou siluetu, jak má sklopenou hlavu a staví se do kroku tak, aby se vítr opíral do co nejmenší plochy těla. Kromě jednoho přeběhnutí přes nádvoří se pak již držíte u zdi. Postupně míjíte jednotlivá okna a je tak trochu záhadou, podle čeho přesně Isaiah pozná to správné. Možná to má spočítané? Tak či tak nezbývá než mu věřit, že ví, co dělá.

Těch pár minut se v tomhle nečase nepříjemně natáhne.

Zrzek se nakonec zastaví a krátce se k tobě přitočí, aby ti gestem naznačil, že máš chvíli počkat.

Zahlédneš, jak si sundává rukavice a cpe je do kapes. V další chvíli se narovná a vytáhne se na špičky, aby lépe dosáhl na okno ve výši jeho hlavy. Nevidíš dost dobře, co tam dělá, natož abys něco zaslechla, ale… Stačí mu, aby lehce strčil do dřevěných okenic a ty se bez odporu otevřou. Tedy – spíše odletí, na poslední chvíli je musí chytat. „Můžeš…?“ podívá se po tobě a kývne k jedné okenici, kterou drží v tom nevyřčeném pokynu, zda bys ji mohla chytit ty. Poté se už pustí do práce. V zátylku tě lehce zamrazí a nemá to nic společného se zimou. Vnímáš chvění a víření síly dost podobné tomu, když sama zkoušíš používat stíny.

Dojde ti, že Isaiah bude dělat to samé. Od jeho prstů se rozeběhnou černé linky plazící se po skle a dřevěném rámu. Vnitřní klička se vzápětí lehce pohne jako by za ni něco zatáhlo. Či spíše někdo. Poté už tvůj společník ani na chvíli neváhá, na jeho bledých rtech se mihne spokojený úsměv. Opatrně drcne do okenic, aby je pootevřel a v další chvíli se obratně vytáhne nahoru – na parapet.

Protáhnout se pak dovnitř je už jen otázka chvíli. Na okamžik ti tak zmizí z dohledu a čas se opět natáhne. Těch pár vteřin ti může připadat jako celá věčnost, než se nad tebou objeví jeho hlava. Mlčky na tebe kývne. Zdá se, že vzduch je čistý. Natáhne k tobě ruku, aby ti pomohl – pokud bys to potřebovala.

Jakmile jste oba uvnitř, zase za vámi dobře vnější i vnitřní okenice. Vzápětí vydechne úlevou, že tuhle část máte za sebou. Oba jste obalení sněhem, který máš snad všude, kam se mohl dostat a štípou tě tváře z toho přechodu zpátky do tepla.

Nicméně… Jste tady. Ošetřovnu poznáváš i navzdory hustému šeru, které zde panuje. Jediné světlo sem totiž proniká z pod zavřených dveří vedoucích do chodby, takže vnímáš spíše jen jednotlivé kontury splývající v temné obrysy stolů, lůžek i regálů. Naštěstí jsi zde byla tolikrát, že bys byla schopná tudy projít snad i poslepu.

„Tak to by bylo…“ šeptne Isaiah, který ze sebe sklepává sníh.

Vzápětí vykročí ke dveřím, aby je tiše pootevřel a vyhlédl ven. Rozhodně působí, že si je naprosto jistý tím, co dělá. Nicméně všimneš si, že když se v pootevřených dveří přitočí zpátky k tobě, tak se lehce mračí.

„V polovině chodby jsou pootevřené dveře,“ vysvětlí ti šeptem. „Dokázala bys ztlumit světlo lampy na zdi? A zhasnout tu vedle. Pro jistotu,“ pokračuje dál. V chodbě je skutečně rozsvícených hned několik olejových lamp připevněných na kovových hácích ve zdi. Spatříš i ty pootevřené dveře. Nejsou naštěstí rozevřené dokořán, a také nic neslyšíš. Nicméně vás čeká projít celou chodbou od ošetřovny, co je hned na jejím začátku až ke dveřím na jejím konci. To není zrovna málo.

Když peklo zamrzne

Čekám a čekám. Tohle není činnost, kterou bych měla zrovna v oblibě. Sivak by jistě měl hned několik rad k tomu, jak šlechtit svou trpělivost, ale s tou jsem byla vždy na štíru. Skoro neslyšné podupávání špičky nohy v rychlém rytmu naplňovalo jinak tichou místnost, do níž pronikalo zlověstné hučení sněhové bouře zuřící venku. Snažila jsem se nějak uklidnit, ale místo toho jsem jen střídavě poupravovala přezku na pásu od zbraní a nebo propalovala dveře upřeným pohledem. Už by tu měl být. Každou chvíli… Určitě teď…. Nebo možná ještě ne. „Chmmmm.“

Už už si začínám říkat, že se mi dřív na hlavu sesype strop pod náporem silného větru, jenž se do zdí panství nemilosrdně opírá, když v tom se ozve zaklepání. Trhnu sebou a zbystřím. Jedno… A pak druhé a třetí. Je to on! Vystřelím na nohy a pár kroky překonám vzdálenost dělící mě od dveří a jen po cestě sfouknu plamen lampy, která mi hořela na stole. Být to někdo jiný, hodně rychle bych se snažila zbavit všech důkazů, které by mě mohly usvědčit z nekalých plánů, ale tohle byl Isaiah. Věděla jsem to. Vezmu za kliku a opatrně pootevřu dveře, i když bych je nejraději trhnutím rozrazila.

„Isaio…“ Šeptnu, když pohlédnu na zrzka stojícího před mými dveřmi. Vypadá… No, stále ne zrovna nejlépe. Snad je to částečně tím šerem a stíny, ale i tak… Nejistě semknu rty, když vidím, v jakém je stavu. Přesto… mě vidí a jeho pohled i soustředění nemizí kamsi do dáli, jako tohle ráno. „Jako kdybych tě mohla nechat jít samotného. Ne… Nerozmyslela a…“ Všimnu si jeho očí, které zavadí o mé zbraně. Jistě, on si nic nebere, ale já… No, raději se potáhnu s pár kusy železa navíc, než abych pak litovala. Rozhodně nemám v plánu nechat se pokousat od krys. „Pro jistotu.“ Napodobím jeho povytažené obočí, než se natáhnu pro brašnu, abych si ji přehodila přes rameno. „Připravená.“ Kývnu na něj a vykročím z pokoje, abych za sebou opatrně zavřela dveře.

Ačkoliv mě na jazyku pálí hned několik otázek, raději mlčím. Musíme být nenápadní, a tak se držím Isaiovi v patách jako jeho stín a snažím se být alespoň z poloviny tichá jako on. Opravdu je v tom dobrý. S takovou by mě byl snad schopen překvapit i jako tehdy… Kain. Hmm, ne ani v té uličce jsem ho neslyšela přicházet, než tam najednou prostě byl. Jak to ti dva dělají? Svraštím čelo, zatímco udělám jeden delší krok do stínu klikatícího se po stěně, který mi nabídne na chvíli svou bezpečnou náruč.

Po cestě nás doprovází zvuky bouchajících okenic, na které doráží zuřící bouře a sem tam i nějaká ozvěna kroků, která nás donutí zastavit a jednou i změnit směr. Naštěstí panství je spletité a místní chodby nabízejí více možností, jak se dostat k vytyčenému cíli.

Cestu znám. Samozřejmě, že ji znám. Kolikrát jsem tudy šla v posledním roce na lekce za Kostadinem. Jen tentokrát nemám v plánu zaklepat na ty těžké kované dveře, ale pokračuji za Isaihem dále stranou. Jak by se Kostadin asi tvářil, kdyby nás tu takto našel? Vlastně si to dovedu vcelku živě představit a v duchu se modlím, aby zůstalo jen u toho. Isaiovi ale v tomto věřím. Nedělá to poprvé. Jen si musím dát pozor, abych ho moc nezpomalovala.

Zastavíme před menšími dřevěnými dveřmi, které se chvějí, jako kdyby se někdo dobýval dovnitř. Sněhová bouře je dnes skutečně silná a vyjít do ní se mi zrovna nechce. Ale bude to jen chvíle. Taková Gretel to má teď jistě horší. Dobře jí tak.

„Ah, nepovídej.“ Oplatím mu úšklebek. „Prosím neber to vycházkovým tempem.“ Šeptnu s úsměvem. Zdálo se mi to nebo Isaiah začínal vypadal stále o něco lépe? Alespoň, co se týkalo jeho chování. Ráno bych od něj nečekala poznámky doprovázené úšklebky. Natož několik souvislých vět za sebou. Mohlo za to to, že se snad z toho probíral a nebo to, že jsme se blížili… čemukoliv, co potřeboval dnes večer najít?

„Připravená. Že se ptáš.“ Kývnu na něj a přitáhnu si límec těsněji ke krku v marné snaze se nějak připravit na to, co nás venku čeká. Místo otevření dveří se do nich Isaiah jen zapře a… A nic.

„Hned… se mi tam… chce… víc!“ Opřu se vedle něj do křídla dveří a zatlačíme pak společně proti silnému větru. Nakonec jej společnými silami přetlačíme a proklouzneme pootevřenými dveřmi, které za námi s výhrůžným prásknutím zase zavřou. Už po nich ale příliš nehledím, protože stojím ve vánici.

Vítr rozhání vločky temnou nocí a šlehá mě do tváří. Vlasy mi divoce vlají stejně jako volnější cípy oděvu. Až se musím rozkročit, abych se zapřela proti silným poryvům větru bičujícím zasněžené nádvoří a teď i tuhle dvojici nebožáků. „Kudy?“ Promluvím na Isaiu, zatímco se snažím zorientovat, kde to vůbec jsme. Slova mi ale utrhne vítr od rtů, takže je dost možná Isaiah ani neslyší. I tak ale ucítím jeho ruku, kterou mě chytí. Na rozdíl od něj já se nerozpakuji a tu jeho sevřu pevně, protože nepotřebuji, aby se mi tu ještě někde ztratil nebo spíše já jemu. Druhou ruku zvednu tak, abych si alespoň trochu chránila obličej před mrazivým sněhem a mhouříc oči se posouvám podél zdi za Isaiahem až k oknům patřícím Kostadinově ošetřovně. Nechávám Isaiaha vést. Netuším, jakému z oken povolil kličku, pokud jsme zůstali u tohoto plánu z rána.

Ale ať už je to okno, dveře nebo cokoliv jiného, nechám ho jít prvního. On moc dobře ví, kam to povede a já… No, já budu ráda, až budu z tohohle bílého pekla pryč, i kdyby to měl být kumbál na košťata.  

Kazandra

Sotva otevřeš okno, vrány se nenechají pobízet a okamžitě vlétnou dovnitř. Či spíše ladně přehopkají na podlahu, jen jedna z nich se ti usadí na rameni, kde se snaží horko těžko udržet, zatímco ty úplně stejně zápasíš s tím, abys okno zase zavřela. Jakmile se svezeš na podlahu, začnou kolem tebe poskakovat a lézt po tobě, zatímco si čechrají peří ve snaze dostat ze sebe led a sníh. Ta, které se dotkneš, ti okamžitě nastaví hlavičku a trpělivě drží, dokud ji nezbavíš sněhové nadílky na hřbetu a křídlech. Dokonce to působí jako by se jí to líbilo.

Jakmile si vrány všimnou nachystaných misek s masem, hladově se na odřezky vrhnou. Je to svým způsobem legrační pohled, jakmile kterákoliv z nich ukořistí kousek masa, tak s ním odskáče rychle kousek stranou, kde ho zhltne a pak si okamžitě přijde pro další. Nakonec mezi ně musí odřezky spravedlivě dělit ty, aby se o nějaký nepopraly, na kolik rychle masa v miskách ubývá.

Nějakou chvíli tam tak sedíš a krmíš své opeřené společníky. Ještě nikdy jsi neviděla vrány chovat se takhle, přesto… Byly to stále jen vrány? Připadá ti, že jejich korálkovitá očka se nazelenale lesknou. Ani jednu z nich nenapadne, že by tě snad klovla, když jim maso podáváš. Jen tě tahají zobáky za oblečení, či na sebe něžně upozorňují, když mají pocit, že by se to dalo zvládnout i rychleji.

Všechno pěkné ovšem jednou končí, a ani ty tady nemůžeš sedět celý zbytek odpoledne a večera. Rozhodneš se zanechat vrány tady. Aspoň prozatím. Jakmile na ně promluvíš, všechny se po tobě synchronně podívají a nakloní hlavičky na stranu. Skoro jako by ti opravdu… Rozuměly. Ten pocit jen umocní tiché krákání, když se otočíš a vydáš se po schodišti dolů bez toho, aniž by tě kterákoliv z nich následovala…

Za okna se již vkrádá tma a dunění blížící se bouře zesiluje, když scházíš dolů a vydáváš se do jídelny. Dnes na vás dle všeho žádná večeře nečeká. Stoly jsou prázdné, ani ten čaj tam není nachystaný. Ve dveřích se potkáš s dvojčaty, co akorát odcházejí a na to, že tam není žádné jídlo, tak jak Arek, tak ani Aron nijak nenadávají. Působí to poněkud podezřele, že jim to tak okatě nevadí. Určitě mají něco v plánu, tím si můžeš být jistá.

V koupelně máš naštěstí větší štěstí. Oheň v kamnech stále hoří, a tak je celá místnost příjemně vytopená. Tedy – naneštěstí i doslovně. Odhaduješ to na Areka, protože kolem lázně je našlapáno až to hezké není. Nicméně pokud by sis chtěla dopřát horkou koupel, tak ohřát si vodu by dnes mělo být snadné. Jen s lázní by to bylo možná trochu ošidné, protože v zámku skutečně chybí klíč, a tak se zde nedá zamknout.

Po večerní očistě nezamíříš do svého pokoje, ale… Na opačnou stranu. Tam, kde nemáš, co pohledávat, a přesto tě tam tvé nohy nesou. Stojíš tam, v tichu a stínech, přímo před jeho dveřmi, zpoza kterých se nic neozývá. Ale… Máš pocit, jako bys viděla zpoza nich prosvítat náznak slabého světla. A tak nakonec zaklepeš. Odpovědí ti je ovšem… Nic.

Nakonec se tak odhodláš k něčemu, co bys za jiných okolností neudělala. Dotkneš se kliky a vezmeš za ní, abys… Možná i k tvému překvapení ti dveře nekladou odpor. Zámek tiše cvakne a dveře se pohnou. Není zamčeno.

Moc dobře víš, že to nevěstí nic dobrého.

Tian si zamykal. Vždy si zamykal.

Jediné světlo v místnosti vydává dohořívající petrolejka na stole. Skomíravý plamínek se ve skle nejistě chvěje a vrhá po místnosti hluboké stíny. V nose tě ve stejnou chvíli zašimrá ten mrazivě povědomý pach. Těžký odér olova zanechávající pod jazykem železitou chuť syrového masa.

Všimneš si ho hned. Obrysu postavy ležící na posteli. Do tváře mu dost dobře nevidíš, leží na boku a v temném šeru z něj toho moc nevidíš. Ovšem slyšíš tlumené mělké oddechování.

Elzbieta

Zbytek dne ve znamení příprav a odpočinku se pomalu přechýlí ve večer, který s sebou přinese nemilé zjištění. Dnešní den bude bez večeře. Těžko říci, zda to souvisí s Eryn nebo to měl mistr v plánu už předtím. Možná byl ten dobrý sytý oběd právě kvůli večernímu půstu. Ať je to jakkoliv, trápí tě to nyní snad ze všeho nejméně. Šero za okny již zhoustlo v tmu a do okenních tabulek a okenic buší kroupy a ledový sníh unášený prudkými poryvy větru. Pár blesků už protnulo vánici a z dálky sem doléhá hluboké dunivé hřmění. Rozhodně to není počasí, ve kterém bys chtěla být venku a někoho hledat… Ale ani se tam někde schovávat. Moc dobře víš, že pokud Eryn doopravdy utekla, tak se nyní bude muset krčit někde v lese. Bez koně se nemohla stačit v tomhle nečase dostat do jakékoliv civilizace – a dost pravděpodobně by to nezvládla ani v sedle.

Bouře se čím dál více blíží, až máš pocit, že cítíš to zlověstné chvění v kamenných zdech. Připadá ti to snad jako celá věčnost, než se ozve tiché zaklepání na dveře tvého pokoje. Za dveřmi tě nečeká žádné nepříjemné překvapení, víš, že takhle klepe jen Isaiah. Má svůj vlastní rytmus, jedno dlouhé klepnutí a dvě krátká. Už několikrát se vyplatilo mít svoje tajné rozpoznávací signály a pro jistotu je jednou za čas obměnit. Čistě pro jistotu.

Když tak otevřeš dveře, skutečně za nimi stojí Isaiah a nikdo jiný.

Dokonce i v měkkém světle lamp rozvěšených po chodbě působí nepřirozeně bledě, stíny mu pod očima vykreslují takřka mrtvolně temně fialové až černé kruhy. Opravdu působí unaveně, přesto mu tentokrát oči neplavou v nepřítomném lesku, naopak působí oproti dopoledni nečekaně soustředěně. Jako by se díval a skutečně viděl.

„To vypadá, že sis to nerozmyslela…“ slabě se pousměje, když po tobě sklouzne jeho pohled. Rozhodně nejsi oblečená jako by ses chystala jít spát. Očima se na chvíli zastaví u krátkého meče, který ti visí u pasu, zatímco dýka stráží druhý bok. Všimneš si, jak lehce povytáhne obočí a nadechne se… Ale nic ti na to neřekne. „Tak pokud jsi připravená… Měli bychom vyrazit. Máme… Máme jen pár hodin,“ naznačí ti, abys ho následovala do chodby.

Společně se tak vyplížíte po schodech až dolů do hlavní haly, odkud pokračujete skrze labyrint chodeb sídla dál. Isaiah si počíná poměrně jistě, pohybuje se natolik tiše, že máš pocit jako bys oproti němu navzdory veškeré snaze dupala. Nicméně je to skutečně jen pocit. Bouře zuřící tam venku vám poskytuje dobré krytí a v dlouhých stínech, které křižují chodby se cítíš… Jistě. Stejně tak zrzek působí jako ve svém živlu.

Několikrát se zastavíte, když zaslechnete tichou ozvěnu kroků. Dokonce i v tuhle pozdní hodinu očividně služebnictvo nespí. Nebo snad někdo z mistrů? Někdo další z učedníků? Díky vaší snaze se s nikým ovšem nesrazíte, a to to zůstane jen o domněnkách.

Blížíte se směrem ke křídlu, kde je v přízemí Kostadinovo království, ovšem těžké dřevěné dveře strážící vstup do zamčené chodby nejsou vaším cílem. Ne, vy míříte k podstatně menším, které jsou nyní zajištěné vnitřní závorou a lehce se otřásají pod poryvy větru. Víš, kam vedou. Na malé nádvoří, do kterého ústí okna ošetřovny.

„No… Teď nás čeká ta nepříjemnější část… Budeme to muset vzít venkem,“ ušklíbne se. „A pak doufat, že tu závoru nikdo nezadělá, jinak bychom to museli cestou zpátky celé obcházet…“ naznačí ti tu nepříjemnou skutečnosti.

„Takže… Připravená?“ krátce se po tobě podívá a vzápětí bez dalšího otálení vezme za závoru, aby ji oddělal.

Dveře se s vámi ovšem i navzdory tomu chvíli bojují, než se vám podaří je otevřít a proklouznout ven. Odpor kvílícího větru je zkrátka příliš velký. Vánice má opravdu sílu a venku na tebe udeří plnou silou. Není vidět snad ani na krok, nezbývá ti tak než věřit, že Isaiah ví, kudy jít, když tě opatrně chytí za ruku a naznačí ti, abys ho následovala podél zdi…

Hodně štěstí

Sara nevypadá z mé přítomnosti, jakkoliv nadšená. Nedivím se jí. Vybrala jsem si opravdu špatnou chvíli, i když nevědomky. Přesto se ale nemůžu jen tak otočit na patě a odejít. Potřebuji to něco… Ah, tam! Všimnu si v tom prchavém okamžiku misky s ořechy a pak i několika se sušeným ovocem. Ideální! Dost možná se tu chystají péct něco sladkého. Moc dobře však vím, že pro nás to nebude a trocha ořechů a křížal jim určitě chybět nebude. Teď se jen… soustředit. Je to v něčem obtížnější, protože teď na sobě nesmím dát nic znát a ideálně ještě mluvit, abych dostatečně upoutala Sařinu pozornost. Nadechnu se a zatímco volím pomalu slova, naberu rukou, z které cítím ten nepřirozený chlad hrst ořechů a pak ještě nějaké ty křížaly k tomu. Kapsa se mi plní a srdce mi při tom radostně poskočí. Podařilo se mi to! Tohle bylo poprvé, co jsem tohle umění využila k něčemu jinému než během tréninku. Jistě, záměr nebyl zrovna nejšlechetnější a Sivak by jej dost možná neschvaloval. Nebyl to Větroplach, před kterým bych to nejspíš ani nemusela obhajovat. Ovšem, to mě teď až tolik netrápí. Vím, že by se mistr mračil mnohem víc, kdyby věděl, co se večer chystám udělat. Ah, no nemůžu být vždy vzorný učedník.

„Nejsou. Aha, tak to nevadí.“ Potřesu hlavou, i když mě způsob jakým vysloví ta slova donutí se trochu zarazit. To, jak okamžitě popře, že tu nikdo není. Zní to jako kdyby něco takového už někomu povídala a ten někdo… nebyl viditelně spokojený s tím, co se od ní dozvěděl. Že by Eryn skutečně utekla? Měl Aron pravdu? I když jsem tomu nechtěla prvně věřit, začínalo to stále vypadat více a více pravděpodobné.

„No, dobře. Zeptám se jich.“ Pokývnu hlavou a schovám žlutou stuhu jako kdyby se nic nedělo. „Tak hezký…“ Ale to už se dveře zavřou přímo před mým nosem. „…Večer.“ Dodám tiše. Tohle bylo zvláštní. Nikdy jsem neviděla, že by někdo vztáhl ruku na služebnictvo. Ano, mohlo se to dít, ale… Ale dnes jsem toho byla poprvé svědkem. Situace musela být zcela jistě vyhrocená. To bylo na jednu stranu znepokojivé, ovšem na tu druhou to jen nahrávalo tomu, že je dnes ideální příležitost vydat se tam dolů. Většina mistrů byla pryč a těch pár zbylých řešilo závažnější problémy, než aby hlídali, zda se učedníci neplíží do podzemí. Skutečně to bylo, jako kdyby mi dnes osud hrál na ruku.

Vydala jsem se proto zpátky na pokoj i se svým lupem, který zcela jistě najde své využití, ať už dnes nebo následující dny. I tak spěchám. Štěstí by mě mohlo opustit a kdybych narazila třeba na… Gretel?! Je to jako kdyby do mě uhodil blesk, když si všimnu černé blížící se postavy, jejíž kroky se rozléhají chodbou. Pryč! Musím okamžitě pryč! Je mi jasné, že teď bych se se zlou potázala. Ta ženská měla nos jak lovecký pes. A dost možná i lepší. Naštěstí jsou vedle mě dveře do jedné z mnoha místností, kterými rychle proklouznu dovnitř ještě, než si mne všimne. Ani nedutám, když žena v černém projde kolem a už dle jejího pohledu je mi jasné, že jsem právě o vlásek unikla velmi nepříjemnému a dost možná bolestivému setkání. Kdo by ale také byl rád, kdyby musel do takového šíleného počasí. Začínalo mi být jasné, co tam jde dělat. Nebo spíše koho hledat. Eryn… Ona vážně utekla… Ale proč? Chvíli sleduji dveře sídla, které se s hlasitým bouchnutím za ženou zavřely, než se ujistím, že je vzduch čistý. Uff, i tohle bylo o fous, ale měla jsem štěstí. Opět.

Nepokouším ho však už znovu a rychle vyrazím zpátky do svého pokoje, kde za sebou zabouchnu dveře a vydechnu. Tohle je skutečně zvláštní den… Nachystám si plátýnko na stůl, abych do něj přesypala obsah své kapsy a pak vše dala do váčku se zadrhávací šňůrkou. Přeci jen nepotřebuji, aby se mi to rozsypalo.

Neodolám a jeden z ořechů hned ochutnám. Hmm, výborné. Za tichého křupání mi jde práce od ruky, jen co dochystám zbylé věci. Neberu toho tolik. Spoléhám v tomto hlavně na Isaiaha, že bude mít to, co potřebujeme. Zná to tam rozhodně lépe než já. A tak, když je těch pár věcí nachystaných, zastavím se ještě u okna, za kterým zuří vánice. Představa, že utíkám v takovémto počasí by pro mě byla noční můrou. Ale já nejsem Eryn. Jí to skutečně nahrávalo do karet a pokud se jí to podaří tak… Hmmh… Přejedu prsty po zamrzlé tabulce skla, na které mráz kreslí ledové květy.

„Hodně štěstí…“ Šeptnu hledíc do tmy, kterou se prohání divoký hon vloček.

Do večeře mám ještě nějaký čas, který využiji především k odpočinku. Po tom sekání dřeva a ranní rozcvičce se to hodí. Nemluvě o tom, že v noci asi nebude moc příležitostí se vyspat. Na chvíli si tedy i zdřímnu v příjemném teple peřin.

Probudí mě hluk okenice, kterou lomcuje prudký vítr. Ne, počasí se rozhodně neumoudřilo, ale bouře ještě zesiluje. Ah, Gretel si to jistě užije. Jízlivě se ušklíbnu, zatímco se snažím vyhrabat z postele a trochu se probrat. Vypadá to, že už by měl být čas na večeři, a tak se tedy upravím, nachystám a vyrazím do přízemí do jídelny, kde…

„Nic?“ Uteče mi překvapeně přes rty, když vstoupím do jídelny, jenž je prázdná. Naprosto prázdná. Ani se ve vzduchu nevznáší vůně jídla nebo snad někde neleží špinavé nádobí, co by napovídalo, že jsem pouze přišla pozdě. Ne, dnes prostě večeře není. „Štěstí došlo.“ Povzdechnu si a zase zavřu dveře, abych se vydala zpátky na pokoj. Zcela jistě nebudu jediná, koho tenhle fakt moc nepotěší, ale hlady neumřu. Oběd byl vydatný a naštěstí mám i nějaké tajné zásoby.

Na pokoji se chopím jednoho ze suchých krajíčků chleba ze včerejšího dne, zatímco jejich zbytek vložím také do brašny k ostatním věcem. Rozhodně to není žádná bohatá večeře, ale aspoň něco. Stejně se mi začíná žaludek pomalu ale jistě svírat nervozitou z faktu, že se to blíží.

Ještě potřetí pečlivě zkontroluji své věci, zda jsou všechny na svém místě a nachystané, než se postavím k oknu a prostě čekám… Snad na mě Isaiah nezapomněl. A snad má pro nás osud ještě pár es v rukávu. Zvláště pokud je to… správné.

Kazandra

Co se to s Isaiahem stalo se během dne nedozvíš. Ať už mu Kostadin dal cokoliv, tak následky byly znepokojující. Skoro se ti až nechce věřit tomu, že by ho v takovém stavu mistr Morozov skutečně pustil… Zvláště když váš výcvik vedl Volch. Ne, tohle se Kostadinovi opravdu nepodobalo. Nicméně… Tohle nebyla tvoje starost, problémů jsi sama měla dost i bez toho. Je jedině tak dobře, když se zrzek rozhodně Kostadina navštívit. Když se vrátí, vypadá přeci jen trochu lépe… Dokonce je schopný s tebou vést ten jednoduchý rozhovor o jeho ruce a dnešním dni.

„Já vím… Půjdu si lehnout, tak to bude… Nejlepší,“ přitaká Isaiah, když se na něj drobně pousměješ. „A… Děkuji, Kaz. Vím, že dneska to se mnou muselo být… Náročné,“ úsměv ti vrátí a vydá se nahoru do patra k pokojům.

Ty oproti tomu zamíříš ke kuchyni, přesně podle instrukcí Sary. Tu v kuchyni nenajdeš, namísto toho tam sedí postarší žena loupající vlašské ořechy, jejíž jméno si ani nedokážeš vybavit. Slyšela jsi ho vůbec někdy? Každopádně stačí říci, kdo tě posílá a proč jsi tady, tak se s tichým heknutím zvedne a na chvíli ti zmizí z dohledu. Když se vrátí, tak nese v rukách dřevěnou misku plnou odřezků syrového masa. Vypadají sice trochu namrzle, ale to ničemu nevadí. K tomu přidá i druhou s celkem pěknými a chutně vyhlížejícími zbytky pečeného masa, které ti připomene Volchovu včerejší večeři. Tohle… Je skutečně štědrá výslužka pro vrány, nikdy předtím jsi toho tolik nedostala. Ať Volch služebnictvu řekl cokoliv…

… proč vlastně?

Ovšem na tuhle otázku ti nikdo neodpoví.

Se dvěma miskami v rukách se vydáš do jedné z chodeb ve vyšších patrech ve východní věži, která vám je přístupná. Je zde velké okno přímo nad sedlem střechy, a tak se tudy dá snadno prolézt ven. Vlastně když se ti nechtělo na střechu, tak jsi mohla sedávat i tady – na širokém kamenném parapetu. Byl odsud pěkný výhled, a zároveň zde byl klid. Ticho na čtení i cokoliv dalšího, jak ti dokázal Tian, když jsi ho sem nedávno na podzim vzala, abys mu tohle své tajné místo ukázala.

Jenže kdo ví, kde je Tian nyní, za celé dopoledne ani odpoledne jsi na něj nenarazila. Nezbývalo nic víc než doufat, že je opravdu v pořádku. Ovšem… Kdyby byl a Volch ho už propustil, zajisté by tě hledal. Slíbil ti to. Jenže tu stále nikde nebyl, a to nevěstilo nic dobrého.

Když vyjdeš schody do patra, na okně tě čeká překvapení. Za namrzlým sklem se choulí a přešlapuje pět černých stínů. Dokonce i přestože venku zuří vánice a nemilosrdně se do nich opírá vítr společně s ledovými krupkami sněhu.

V okamžiku, kdy se přiblížíš, tak zaslechneš drobné ťukání, jak všechny vrány jako na povel začnou klovat netrpělivě do skla společně s tou jasnou prosbou.

Pusť nás dovnitř.