Andor.cz - Dračí doupě online

Elzbieta

Pohled do tváře služebné tě zaskočí, zastihne nepřipravenou. Těžko říci, co a proč se tady stalo, ovšem viník je v tvé hlavě jasný. Volch. Je tak snadné si vybavit včerejšek, kdy tě naposledy uhodil. Prostě jen tak, protože jsi mu dala malou záminku. Ovšem moc dobře jsi věděla, že žádnou ve skutečnosti nepotřeboval – vždy si našel nějaký důvod.

Tvůj soucitný pohled ji přiměje od tebe na okamžik odvrátit tvář. Nicméně to už začneš vysvětlovat důvod, proč jsi tady. Jistě, Kazandra s Isaiahem, jen hledáš přátele. Mluvíš pomalu a soustředíš se. Musíš se soustředit, sáhnout po tom zvláštním pocitu uvnitř sebe, když pohledem mimoděk přelétneš po kuchyni za ženinými zády.

Nemáš zrovna prostor a čas se tu rozhlížet, musíš vzít zavděk prvním, o co tvé oči zavadí a vypadá to jako něco, co by se ti mohlo hodit. Ovšem máš štěstí, zahlédneš misku s vyloupanými vlašskými ořechy. Ty jsou dobré, sice ne zrovna sladké, ale dostatečně mastné a výživné. Zároveň drobné, aby se daly případně jíst po jednom. K tomu i nějaké ty křížaly. A rozinky. Skoro to vypadá, že se v kuchyni chystá na pečení něčeho sladkého, dost možná koláčků nebo nějakého závinu. Nicméně po vydatném a úporném tréninku se Sivakem ti nedělá problém ve vyhlédnutém okamžiku si za pomocí své schopnosti naplnit kapsu směsí oříšků, křížal a rozinek.

Co by ti na tohle Sivak asi řekl? Rozhodně si dokážeš živě představy, jak by se teď na tebe díval, kdyby se to dozvěděl.

„Tady… Tady nejsou. Nikdo tady není,“ odpoví ti mezitím Sara, která se při těch slovech tak trochu ošije. „Cože?“ zarazí se vzápětí překvapeně, když pochválíš dnešní oběd. Oproti té předchozí bídě byl vážně nečekaně dobrý. „To jsem… Nevařila já,“ odpoví ti nejistě a je na ní znát, že je z tohohle rozhovoru… Nesvá. Neustále natáčí hlavu ke straně jako by se snažila pár uvolněnými prameny podél tvář aspoň trochu maskovat natékající zarudlé místo kolem líce.

Na pentli, kterou vytáhneš z kapsy, se sotva podívá. „Ta bude… Někoho z vás. Nech si ji u sebe,“ odmítne ten nenápadný dárek a couvne ze dveří více do místnosti jako by se je chystala zavřít ti je přímo před nosem.

Což nakonec i udělá. Když se rozloučíš, tak jen krátce kývne hlavou, než se od tebe úplně odvrátí a během chvíle zmizí za zavřenými dveřmi. Ať se tady stalo cokoliv, tak to Saru zcela jistě… Rozhodilo. Sebralo. Ostatně i když jsi tady byla svědkem mnoha krutosti, tak služebné s monokly po sídle opravdu nechodily. Vlastně sis nikdy nevšimla, že by snad vaše služebnictvo kdokoliv trestal. Kdo ví, možná se tu děly i takové věci, ale leda za pečlivě zavřenými dveřmi.

Až do dnes.

Každopádně se můžeš se svým lupem vrátit na pokoj. Ideálně dříve, než tě někdo chytí a bude se ptát, čeho máš plnou kapsu. I to se již párkrát stalo, Hledačka jako by tohle měla čich. Doslova. Bylo známo, že kolem Gretel nebylo možné propašovat žádné jídlo a už vůbec ne před ní něco schovat. Všechno našla jako ten ohař větřící stopu. Dříve vám to připadalo trochu zvláštní, ale zkrátka to k ní patřilo. I to byl důvod, proč jí Isaiah začal říkat čarodějnice. Nyní… Nyní už víš, že za tím skutečně muselo být něco více.

Jak se zdálo, Hledačka nedostala svoji přezdívku jen tak, ale podle druhu svých schopností.

Když ji tak zahlédneš, jak prochází hlavní halou, srdce ti skočí málem až do krku. Tmavovlasá žena s černýma očima má na sobě kabátec a huňatý plášť obšitý černou kožešinou. Celá je v černém jako havran. Trochu ho svým krhavým pohledem i připomíná. Ovšem máš štěstí, všimneš si jí dříve než ona tebe. Rázným krokem míří ven… Do vánice, co venku zuří a nabírá na síle. Jakmile se ozve hlasité prásknutí dveří, které za sebou švihem nešetrně zavře, celý prostor se ponoří na okamžik do přízračného ticha.

Dnes je skutečně zvláštní den…

Něco se děje. Cítíš to v kostech. To zvláštní neurčité chvění.

A čas běží. Můžeš ho věnovat chystáním věcí, dokonce i odpočinku. Aspoň dokud nenastane čas večeře… Která na vás nečeká. Jídelna je prázdná, není zde ani čaj, ani žádná stopa po jídle…

Pentle pro radost

„Měl by si to vysvětlit především Krisztiánovi.“ Prohodím na Arekovu poznámku o společné koupeli a nespravedlivém světě. Kdyby jen věděl, jakými všemi způsoby se to dá ve skutečnosti vykládat. Hmm, ani vlastně nevím, jak by se tvářil na to, že se jeden z nás chová takhle, ale… Ale to nebudu muset zjišťovat. „Dobře, klepnu. Spolehněte se.“ Usměji se na ně na rozloučenou a tentokrát nemusím dobrou náladu ani hrát. Výhled na volné odpoledne po vcelku dobrém obědu, a ještě k tomu horkou vodu v koupelně? Když jsem vstávala, měla jsem pravdu, že dnešní den nemůže být tak zlý jako ten včerejší!

Návštěva koupelny nakonec není až tak úžasný zážitek, ale pořád je to lepší než nic. Dokonce mě ani nikdo neruší, a tak většinu času strávím u džberu s horkou vodou a vedle ohniště, které plápolá rudým plamenem. S takovou bude místnost do večera zcela jistě příjemně vyhřátá, ačkoliv z toho budou těžit především jiní, stále mám pocit z dobře odvedené práce.

Po kratší zastávce na pokoji, kdy si pár věcí nachystám do brašny, především tedy pár svíček a nějaké sirky pro případ neosvětlených chodeb. Jistě, lucerna by byla vhodnější, ale i tohle je takové pohotovostní řešení. Spoléhám na to, že Isaiah má nějaký lepší způsob pro pohyb tam dole. Seběhnu schody a klepnu na Arekův pokoj. Přeci jen mi dnes dost pomohl, i když jsem se některým ústupkům mermomocí bránila.

„Vaše místnost je vyhřátá, vaše výsosti.“ Ukloním se hravě. „Tedy lázeň si budete muset nachystat sám, ale to jistě zvládnete.“ Mrknu na něj, než se rozejdu svižným krokem chodbou dál. Raději se nechci příliš vybavovat. Situace je teď příznivá na přípravy, ale to by se taky mohlo velmi rychle změnit, takže lepší bude toho využít, jak jen to půjde.

Dorazím ke kuchyni v dobré náladě, která mě neopouští, ani když zaklepu na dveře a čekám, až se zvuk kroků dostatečně přiblíží. Plán už v hlavě mám, bude stačit jen… A pak zamrznu na místě. Známá tvář Sary nevypadá jako jindy. Jsou na ní patrné známky násilí. Násilí, které moc dobře znám. Ostatně víc než pár osobních zkušeností už se mi podařilo nasbírat a většinu z nich jsem mohla připsat na vrub muži, který tu rázoval nasupeně chodbami jako vrčící šelma připravená skočit. Ihned mám proto svou teorii, kdopak se tu asi zastavil. Ale proč by mistr Dragowski trestal jednu ze služebných? Ledaže… by měla něco společného s tím, co se stalo s Eryn. I když… Možná neměla a jen se mu vpletla nešťastně do cesty. Ostatně byl to Volch. Ten pro ránu nikdy nešel daleko.

„Ehm, já…“ Trochu váhavě ji sjedu soucitným pohledem. „Omlouvám se, že ruším, jen jsem se chtěla zeptat, jestli se tu nezdržela Kazandra s Isaiahem? Hledám je a… Asi jsme se museli minout, ale napadlo mě, jestli ještě třeba nepracují.“ Začnu pomalu vysvětlovat tichým hlasem, když vidím v jejích očích strach. Ale i tak přelétnu při těch slovech pohledem za ni snad jako kdybych v prostorách kuchyně hledala své dva společníky. Není tomu ale tak. Pokusím se najít vhodné místo, stín, skrz který bych dosáhla na něco z místních zásob. Nabrat hrst křížal, jablek, prostě něco sladkého. Ani tak nehledím na možné pečivé, maso a jiné věci, ale něco praktického, co si budu moci s sebou vzít večer. Pro jistotu. A pokud tam něco takového zahlédnu, co by se dalo i nepozorovaně sebrat a nechybělo to na první pohled, jen co by se Sara otočila, tak pohnu pomalu rukou za zády tak, aby zmizela a objevila se poblíž kořisti v jednom ze stínů táhnoucích se potemnělou kuchyní. Můžu být opravdu vděčná za tu sněhovou bouři a nutnost mít už v tuhle denní dobu rozsvícené svíce.  

„Ale ne. Nikdo mě neposlal. Nejsem tu aby… No, nic takového.“ Sklopím drobně hlavu, zatímco se snažím potlačit tu nepříjemnou vinu z toho, že tu zrovna teď kradu. Ale ta trocha jistě nikomu chybět nebude, pokud si toho vůbec všimnou. „Hmm, ale když už jsem tedy, tak opravdu děkuji za ten oběd. Bylo to skutečně skvělé. Zvlášť po těch posledních dnech.“ Usměji se hřejivě na Saru. A i když vím, že jen plní rozkazy, tak pochvala nikdy nikomu neublížila.

„Ah, pravda…“ Zalovím v kapse, té druhé, do které jsem neschovala žádný lup a vytáhnu pentli, kterou jsem před tím věšela na kliku koupelny. Je hřejivě žlutá s propleteným vzorem.

„Asi ji někdo někde ztratil.“ Natáhnu ruku před sebe i s pentlí. „Tak asi bude lepší, když si ji tu zatím necháte.“ Usměji se na Saru a povzbudivě kývnu na znamení, že je to v pořádku, pokud si ji vezme. Vím, je to jen hloupost. Drobnost. Ale někdy někomu i drobnost umí prozářit den, který nestojí za nic.„Ale už vás nebudu zdržovat. Půjdu ty dva najít.“ Rozloučím se pak se Sarou, ať už si pentli vezme a nebo ne. Rozhodně z ní nechci v tomto stavu nic dalšího páčit. Určitě bude ráda za klid a možnost umýt si tu krev.

„Hmmh.“ I tak se ještě ohlédnu zamyšleně přes rameno ke dveřím kuchyně, než jen potřesu hlavou a vydám se zpátky na pokoj, abych si vše dochystala. Nervozita totiž začíná pracovat a nemůže za ni jen Volch… Ten vlastně skoro vůbec.

Elzbieta

„Takže po společné práci nebude i společná koupel?“ povzdechne si Arek, „už začínám chápat, jak to Volch myslel s tím, že svět není spravedlivý,“ dodá melodramaticky a křivě se pousměje. Aron v reakci na to jen s povzdechem protočí oči v sloup a snad raději ani nic nedodává. Ačkoliv na rozdíl od Areka vypadá i dost utahaně, přeci jen byl půl dne Izákovi k ruce a štípal tam s ním dříví.

„Víš co? Tak až skončíš, tak na jednoho z nás klepni, ať se tam nějak rozumně prostřídáme, dokud je čas,“ navrhne ti vzápětí.  Ať už souhlasíš nebo se domluvíte jinak, více se navzájem nezdržujete. Zdá se sice, že před sebou máte volný zbytek dne, ale to se může kdykoliv změnit, a tak je třeba využít každou minutu k regeneraci a odpočinku. Nebo v tvém případě – k přípravám.

Nakonec se v umývárně nezdržíš příliš dlouho, jen k nutnému opláchnutí. I tak to není kdovíjak příjemné, jak promrzlá kůže přichází zpátky k citu. Nějakou dobu to trvá, než tě vše přestane štípat a pálit. Nicméně aspoň tě dnes nikdo nevyruší, žádný Krisztián nebo někdo jiný, kdo by si potřeboval nutně promluvit zrovna v době tvé očisty.

Oheň v kamnech vesele praská a umývárnou se šíří příjemné teplo umožňující tu chodit jen v haleně. Jen od země stále táhne chlad, a zejména pak v okolí studny, ale s tím se nedá nic dělat. Na to, že tu ještě ráno byl všude sníh a voda byla zmrzlá, to je příjemná změna.

Na pokoji pak najdeš vše přesně v tom stavu, v jakém jsi to tam zanechala. Ukořistěné zbraně jsou přesně tam, kam jsi je schovala, a dokonce ani dřevo nezmizelo. I když dokážeš si představit, jak by se na jednotlivá polínka tvářil asi… Kdokoliv, kdo by k tobě do pokoje vešel.

Netrvá ti dlouho, aby sis nachystala vše důležité. Zbraně, svíce, máš tu i brašnu, do které můžeš svíčky bezpečně uschovat a s tím i další věci, které by se ti mohly hodit.

Každopádně do večera je zatím daleko, vyrazíš tak plnit další bod svého plánu na dnešní den. Kroky tě nesou neomylně směrem ke kuchyni, kde jsi sama už byla mockrát. Většinou tedy ne kvůli vyprošení si nějakého toho jídla navíc, ale spíše kvůli výpomoci. Tímhle kolečkem si prošel každý z vás, zvláště když se zpracovávala ulovená zvěř nebo se zavařovala zelenina a ovoce. Tohle panství muselo i přes zimu uživit poměrně dost lidí, takže nebylo radno takové věci podceňovat. Nemluvě o praktických zkušenostech ohledně přípravy aspoň základního jídla. Váš výcvik i učení byly v těchto až nečekaně všestranné. Skutečně to působilo, že vás připravují k životu mimo „pohodlí“ sídla.

Ovšem doopravdy proč – to byly zatím stále jen domněnky. Ostatně, jak Eryn včera naznačila… Jednou nastane čas splácet dluh za všechny ten čas i prostředky, co do vás společenství vložilo.

Zaklepeš na dveře a chvíli se nic neděje. Jako by uvnitř nikdo ani nebyl – i to se mohlo stát. Nakonec ovšem zaslechneš rychlé kroky mířící ke dveřím, které se vzápětí otevřou. Naskytne se ti pohled, který jsi úplně nečekala. Vlastně vůbec.

Tvůj pohled se střetne s vyplašenýma očima Sary, jedné ze služebných, které mimo jiné vypomáhaly hlavní kuchařce. Vlasy má lehce rozcuchané a oči se jí lesknou od slz, které si narychlo usušila. A vlastně nejen ty. Na její tváři si všimneš trochy krve, kterou si zřejmě rychle snažila umýt či otřít, i když narudlou tvář tím rozhodně zakrýt nedokázala. Tohle jsi viděla už mnohokrát – a zažila ještě víckrát. Někdo ji uhodil. A podle její tváře více než jednou… A rozhodně to muselo být někdy… Teď.

Nadechne se, v první chvíli to působí, že jestli někoho čekala… Rozhodně jsi to nebyla ty. Zamrká a je na ní vidět, jak si vypětím veškeré vůle nutí nedat nic najevo. Předstírat, že se nic nestalo ani neděje. Rozechvěle se nadechne.

„Co… Co potřebuješ, Elzbieto? Nebo tě někdo poslal?“ zeptá se tě. Ovšem ať už se snaží sebevíce, tak vycítíš tu ozvěnu strachu a obav. Z tebe.

Kazandra

„Nemusíš se bát, Kaz,“ ujistí tě Tian. Pokud má o svém „plánu“ nějaké pochybnosti, tak je před tebou mistrně skrývá, protože z jeho tváři nevyčteš ani stín zaváhání či strachu. A s těmi slovy tě zanechá na nádvoří samotnou, zatímco se od tebe rychle vzdaluje. Možná až příliš rychle, skoro jako by… Utíkal. Nebo si to jen představuješ?

Tak či tak máš své povinnosti, které nepočkají. Ta první je nepříjemná, ale udělat to musíš. Ztuhlé tělo vrány na tebe čeká zapadané sněhem. Krev na peří stačila už zmrznout a rána takřka není vidět. Šipka prostřelila křídlo a pak prošla tělem. I když dle všeho nebyla na místě mrtvá, tak nikdy neměla šanci tohle přežít. I když moc dobře víš, že to, co ji nakonec zabilo bylo zlomení vazu – o čemž se můžeš sama pohmatem přesvědčit.

Ovšem nyní to je už jen tělo. Nic víc. Vyhodíš ji tak do jámy a zamíříš rychle do domu vstříc dalšímu úkolu, který též nelze odkládat. Co kdyby si Sara stěžovala mistrovi? Ne, rozhodně by nebylo moudré dávat v tyhle dny Volchovi záminky k čemukoliv.

V chodbě narazíš na Isaiaha, který tam na tebe zřejmě čeká, i když… Působí jinak. Zmateně. Lehce sebou trhne, když na něj promluvíš a rychle se k tobě otočí. „Uhm, no… Vlastně… Promiň, už mi bylo i líp,“ slabě se pousměje, zatímco se mu oči zvláštně lesknou. „Ne… Já…“ najednou se zarazí a pohled jeho zelených očí, jakkoliv stále upřený na tebe, jako by najednou odplul někam… Jinam. „Něco… Jsem… Ztratil. Ale… Kde… Co… Nebo... Koho?...“ vydechne útržkovitě těch pár slov. Pak sebou náhle cukne a opět zaostří na tvoji tvář. „Tedy… Promiň, co jsi to říkala?“ hlesne omluvně.

Poté vám už nic nebrání vydat se hledat Saru. Naštěstí to není nic těžkého, narazíte na ni v hlavním hale, kde na vás zřejmě i čekala. Saru znáš samozřejmě od pohledu, nejčastěji vypomáhá v kuchyni a jak ses včera i dozvěděla, tak nosí jídlo mistrům. Nebo aspoň jednomu z nich. Je to vlastně mladá žena, nejvýše kolem třiceti s kulatou tváří a baculatější postavy. Světlé vlasy jsi ji nikdy neviděla nosit jinak než sepnuté a její světlé oči působily nevýrazným dojmem, stejně jako ona samotná. Právě tím ti Sara vždy připomínala panské služebné. Byla nenápadná, dovedla se jako každá správná služka pohybovat nepozorovaně po domě. Byla tu už pár let a těžko říci, zda měla někde rodinu nebo žila jen tady svojí službou.

„Tak pojďte, čeká nás hodně práce,“ vybídne vás oba bez úvodu a naznačí, abyste šli za ní. Rozhodně nepřeháněla, dostanete s Isaiahem za úkol zkontrolovat všechna okna v chodbách a prostorách, kam máte přístup a všude, kde je to možné zavřít vnější dřevěné okenice, aby vítr se sněhem a kroupami nevyrazili z vnitřních okenic sklo – a těch skutečně není málo. Do toho se musí všude doplnit svíce a olej, při čemž v místech, kde se okenice zavřou, tak je rovnou i zapálit kvůli světlu. Na několika místech bude nutné i utěsnit rámy hadry, aby zbytečně neprotahovala zima. A do toho i vyčistit všechna vyhasnutá krboviště, aby se mohl zapálit nový oheň.

Při pohledu na Isaiaha je ti jasné, že organizace práce bude spíše na tobě.

Když vám Sara ukáže vše potřebné, zastaví se pohledem na tobě. „Až skončíte, dojdi do kuchyně, mistr Dragowski nakázal, abychom ti připravili odřezky masa a zbytků,“ řekne ti a všimneš si, jak zvláštně si tě v tu chvíli prohlíží. Ovšem ať už si myslí cokoliv, tak se v další chvíli otočí a vydá se po své vlastní práci.

Společně s Isaiahamem se tak vrhnete do té vaší. Opravdu musíš na zrzka dohlížet a ideálně ho úkolovat, zapomíná se a působí duchem někde daleko, daleko pryč. Práce vám nejde tak od ruky, jak by sis představovala. Párkrát zahlédneš Elu s Arekem, jak tahají dovnitř dřevo, jen o Tianovi a Eryn nevíš naprosto nic. Ani jednoho z nich nezahlédneš. Před obědem se ti Isaiah omluví, že musí ještě na chvíli za Kostadinem a ty tak zůstaneš sama. A to až do oběda, kde na sebe narazíte v chodbě a musíš uznat, že zrzek vypadá o něco lépe.

Za to při kontrole chodeb ti neujde, jak Volch míří po schodišti nahoru – do části domu patřící Baronce, a to v doprovodu Gretel. Takřka jsi cítila tu auro napětí, co se kolem nich držela. Volchovi se držel ve tváři ten zlostný výraz, zatímco ten Gretel byl tak… Dokonale a děsivě prázdný…

Když jste s Isaiahem vyrazíte pro oběd, ve dveřích narazíte na Elu s dvojčaty. A skutečně, horký čaj je lehce slazený a k jídlu je vařená čočka s vejcem a chlebem. Je to sice prosté, ale vcelku chutné jídlo. Ovšem Tian se tam neobjeví a kdo ví, zda pořád pomáhá Konradovi nebo je už někde s Volchem…

Pak nezbývá než pokračovat v práci. Sara si na vás vymyslí ještě pár věcí, spíše drobností, kdy potřebuje něco odnést, přenést, doplnit ještě zásoby oleje… Všimneš si, že někdo dokonce zapálil oheň i v umývárně, kde je tak odpoledne už i vcelku příjemné teplo.

Když skončíte s prací, do setmění zbývá ještě pár hodin… Volna? Vypadá to tak.

Přípravy na večer

♬♬♬♬♬

Očima kmitnu mez Izákem a Aronem a nemůžu si než vybavit Wiolu, která si jistě teď někde užívá o něco svobodnějšího života. Kdo ví, jaké doveze historky tentokrát. Můžu se ale vsadit, že z nich jistě nevynechá jediný detail. Tohle byla její specialita. A já… No, já se chopím raději dřeva, než by si přeci jen mohl všimnout toho, že můj obličej nabral trochu rudějšího odstínu, i když teď můžu být vděčná mrazu, který vše laskavě skryje.

„Ah, můj nos? Co je s mým nosem?!“ Sáhnu si automaticky na špičku nosu, který vlastně ani pořádně necítím a přes ty rukavice… Ne, tohle nebude příjemné, až budu rozmrzat v sídle, ale lepší rozmrznout než se stát zavátou ledovou sochou na nádvoří. „Ale no tak. Víš, že jsem to nemyslela zle, Areku. Jen prostě… Nejsem princezna, co potřebuje zavazovat střevíčky. Však to zvládnu. Nemusíš mít o mě obavy.“ Odpovím Arekovi poté, co zamítnu jeho nabídku na to, aby mi snad ulehčil. Ne, na tohle jsem nikdy příliš nebyla, abych nechávala ostatní dělat mou práci. I ten předražený koláč v Cziernowodě jsem si nakonec radši koupila za své poslední peníze, než abych nechávala Kaina zaplatit. Prostě mi to tak přišlo… fér.

A tak se dáme do práce. Ta i přes stupňující se nepřízeň počasí nakonec odsýpá vcelku od ruky. S Arekem se nejčastěji setkávám při návratu na nádvoří, kde doplňujeme dřevo do trakaře a do košů. Rozhodně nemám problém si s ním promluvit. Jsou to jen krátké útržky rozhovorů, ale je zábavné pokaždé navázat tam, kde jsme skončili, i když ne vždy se to přesně podaří. Možná také právě proto. Snad i díky tomu všemu spojenému s prací se mi podaří soustředit se zase na současnost a přestat se zalamovat vším tím, co bude a co hrozí. Tomu se stejně nevyhnu a dokud budu připravená, nemám jak tomu více pomoci.

„… A v koupelně jsem rozdělala oheň. Dnes to bude s takovou nejteplejší místnost v panství. Možná tam půjdu i spát.“ Usměji se na něj, zatímco nakládám další dřevo do košíku. „Ještě tam jeden dva raději zanesu. Nebo možná rovnou tři! Bude tam jako v létě!“ Trochu si zapřeháním, než si košík nadhodím v rukou a vydám se opět roznést trochu toho dřeva.

Sem tam, když zahlédnu Kazandru s Isaiahem, jen na ně kývnu případně se i pousměji na pozdrav. Zvláštní pozornost věnuji zrzkovi, který je v jejích patách, zda tam… No, stále je.  Naštěstí vypadá, že to vcelku zvládá a nenajdu jej nikde bloumat samotného s nezapálenou svíčkou v rukách. Jinak je ale nezdržuji. Viditelně mají dost vlastní práce a já musím pořádně zásobit především koupelnu.

Když v jednu chvíli zaslechnu charakteristické dusání blížící se ke mně chodbou, včas se raději klidím za její ohyb, protože mistr Dragowski, jenž projde rázným krokem kolem, nevypadá, že by se chtěl nějak vybavovat. Na jednu stranu je to dobře, na tu druhou… Co Eryn provedla? Skutečně utekla? Ale… proč? S nakrčeným obočím sleduji mistrova záda, zatímco se ode mě vzdaluje míříc za čímkoliv, co má v plánu udělat. Nedává mi to celé smysl, leda že by mi Eryn neříkala tak úplně pravdu v některých věcech. „Hmmmh. To je den.“ Zamručím tiše, když je vzduch zase čistý a vydám se dál. Však tohle rozhodně není poslední koš, co musím roznést.

„A jak jsem říkala. Potkala jsem Volcha v chodbě. Rozhodně nevypadal v dobré náladě… Myslím, že dnes bude skutečně volný den a pokud se věci pokazily více tak… No, kdo ví, co bude zítra.“ Promlouvám k Arekovi s Aronem, zatímco si ulamuji kousky chleba, abych jimi zakusovala vydatný oběd. „Alespoň, že dnes se kuchaři vytáhli. Tedy v rámci možností.“ Pousměji se spokojeně, když polknu další sousto vařené čočky. Oproti té vodě s vyvařenou vepřovou kůží je tohle opravdu výrazné zlepšení. A tak si s chutí dopřeji plnou misku. Ostatně ani dvojčata se jistě neupejpají, zatímco se snažíme posilnit před další částí práce na dřevě, jenž nás čeká po obědě.

Jídelna je v tuto chvíli zvláštně prázdná, jak jsme tu jen my tři, ale rozhodně není tichá. Mám ke všemu co říct, a tak se od stěn odráží naše hlasy sem tam prokládané i mým smíchem. Konečně dojíme a vydáme se pokračovat v rozdělané práci, když se skoro ve dveřích srazíme s Kazandrou a Isaiahem, který… vypadá lépe než tam venku. To je dobře. Moc dobře. „Nechte si chutnat. Dnes to není úplně zlé. Vlastně vůbec. Dokonce i čaj osladili.“ O něco více se usměji, když je vidím. „My musíme ještě něco dodělat.“ Mávnu na ně, aniž bych se více zastavovala, ale to mě na chvíli zadrží Isaiah.

„Hmm? Ah… Dobře, dobře… Budu čekat.“ Šeptnu k němu a na moment má tvář nabere ten nepříliš často viditelný výraz soustředění, než se opět s letmým úsměvem otočím na dvojčata a pár kroky je doběhnu. Jen krátce se ohlédnu přes rameno za Isaiahem a na čele se mi vyryje malá nenápadná vráska… Avšak za chvíli po ní není ani památky, protože práce nepočká. A také, že ne.

Nakonec se u dřeva nezdržíme celý den. Přeci jen jsme opravdu ti nejlepší z nejlepších, takže vše stihneme nachystat vcelku rychle a nějaké hodiny nám zbydou. Rozloučím se Izákem a pak vyrazím s dvojčaty zpátky do sídla.

„To nešlo nakonec až tak zle… Nebýt té zimy. No, asi zajdu zatopit do koupelny, ať nám to tam nevyhasne.“ Kývnu na Areka s Aronem, zatímco ze sebe vevnitř sundávat zasněžený kabát a rukavice. Jde to trochu ztuha, ale jistě brzy rozmrznu. Horká voda by tomu mohla pomoci a pak… No, pak se musím postarat ještě o jednu část příprav. „Sice tam není klíček, ale dejte mi nějakou chvíli ano?“ Mávnu na ně s úsměvem, než vyjdu schody do patra, ve kterém je můj pokoj, abych si pobrala nějaké čisté oblečení a zašla se do koupelny opláchnout. Ne, tentokrát si nechystám žádnou horkou lázeň, ačkoliv by to k tomu svádělo. S tím, jak jsem omrzlá se mi do horké vody úplně lézt nechce, takže využiji spíše pouze vědra s ohřátou vodou k tomu, abych se opláchla a převlékla do čistého, a především suchého oděvu. Pentle na klice snad jistí to, že tentokrát nezažili nějaké nezvané návštěvy, i když dnes mi to tu netrvá tak dlouho, když jsme si většinu věcí nachystali už v průběhu dne.

Přetáhnu si přes hlavu suchou halenu, a nakonec nazuji boty, než se vydám zpátky na pokoj, abych si doupravila vlasy a překontrolovala, jestli je vše na pokoji v pořádku a stále ukryté. Nevím, co bude říkat Isaiah na to, až zjistí, že vyrážím ozbrojená, ale je mi to vcelku jedno. Opravdu se tak budu cítit jistěji. Snad jen… Dvojici svící ze svých zásob dám také stranou, abych si je neopomněla vzít s sebou. Nevím, jak je to tam se světlem, ale bude dobré mít něco do zálohy, kdybych se třeba ztratila nebo… Ughh, raději o tom nepřemýšlet.

A pak vyrazím do kuchyně. Je tu ještě jedna věc, co se bude hodit, pokud se mi podaří sehnat. Něco sladkého na zub. Ať už se to bude večer k něčemu hodit anebo ne, tak se to zcela jistě neztratí ani následující dny. S novým elánem, který mi vlila do žil především horká voda a teplo panství, se vydám do přízemí až ke dveřím kuchyně, na které bez otálení zaklepu.

Elzbieta

Pro Arona a dost možná i Areka, který bratrovu divokou teorii nakonec ani nerozporuje, to je hotová věc. Eryn utekla. Proč by jinak nepřišla a riskovala další mistrův trest? Ty ovšem víš svoje, vidíš trhliny, o kterých dvojčata nemají tušení. Včera večer Eryn skutečně nepůsobila jako někdo, kdo se chystá utéci. Naopak to byla ona, kdo od takového plánu odrazoval tebe. Ironie. Mimoděk se dotkneš místa, které ti včera ukazovala Eryn, myslí probleskne dávná vzpomínka na chuchvalce světlých vlasů ležících na zemi. Tvé prsty na kůži ve vlasech nenahmataly nic podezřelého, ovšem když sis včera to místo pokoušela prohlédnout v zrcátku, zdálo se ti, jako by kůže pod vlasy byla v některých místech… Tmavší? Ovšem potřebovala bys někoho druhého, aby se podíval lépe nebo si to místo musela vyholit.

Tyto myšlenky ovšem nakonec musíš opustit, Izák na vás už čeká a sotva k němu dojdete, tak začne rozdávat práci. Naštěstí to není jeden z těch lidí, co by vás zaúkoloval a sám se odešel hřát do tepla – moc dobře víš, že tu bude mrznout a pracovat s vámi, dokud nebude práce hotová, popřípadě se neobjeví něco, co by si žádalo jeho okamžitou přítomnost. Při pohledu na hnědovlasého statného muže si nelze nevzpomenout na pár nemístných poznámek Wioly, které ti na okamžik zabarví tváře. Naštěstí si toho v té zimě nikdo nevšimne.

Ruce Arona jsou… Také podobně velké. Sice se nyní ukrývají v pletených rukavicích, ale není pro tebe těžké si vybavit, jak vypadají pod nimi. Široké dlaně, dlouhé štíhlé prsty s pár mozoly na bříšcích, které… Wiola někdy ve svých popisech zacházela do příliš barvitých detailů.

„Nejlepší z vejlupků, co?“ ušklíbne se Izák pobaveně. „Tak vzhůru do práce, mládeži, nevím jak vy, ale já se vážně těším dovnitř,“ pobídne vás a natáhne se po dalším kusu dřeva. Naštěstí jsou ve dřevníku už polena nařezaná pilou, která se nyní musí jen rozštípat. Aron si tak zajde do dřevníku pro druhou sekyru a vrhne se na pomoc Izákovi, zatímco ty s Arekem začnete nakládat dřevo na trakař a chystat si vše potřebné.

„Moje uši? A viděla jsi už svůj nos?“ poznamená Arek pobaveně. „Tak jak myslíš, myslel jsem to s tebou dobře,“ dodá s pokrčením ramen, ale nepůsobí, že by se ho snad odmítnutí jeho šlechetné nabídky nějak dotklo.

A tak se pustíte do té nekonečné úmorné práce. Naložit dřevo do košů, ty naskládat na trakař, který ovšem vždy bral jen Arek a tebe od něj akorát odháněl, pokud jsi to chtěla vzít za něj. Za to jsi mohla v náruči nést koš či nůši se dřevem navíc. Poté jste vždy museli koše přeskládat do chodby a poté roznosit po domě a doplnit jej všude, kde to bylo potřeba. Neustálé přecházení ze zimy do tepla není zrovna příjemné, ale práce vám jde od ruky a čas rychle utíká. S Arekem se o práci poctivě dělíte, ačkoliv ty těžší koše si raději bere sám dříve, než to napadne tebe. Vlastně… Chová se k tobě vstřícně, dokonce namísto zachmuřeného mlčení během práce zapřede aspoň krátký hovor, pokud něco neprohodíš ty sama. Občas zahlédneš Isaiaha s Kazandrou, které dle všeho Sara také řádně zaměstnala. Jen po Eryn stále nikde ani vidu ani slechu... Na rozdíl od Volcha, který kolem vás jednou rychle projde a už jen jeho výraz je důvodem se mu klidit z cesty dříve než si vás všimne a vylije si na vás zlost.

Nakonec se ti i podaří před obědem zaskočit nepozorovaně do zbrojnice a odnést si od tam do svého pokoje krátký meč, dýku i závěs na obojí. Oběd je dnes rychlý, přeci jen počasí venku se čím dál více zhoršuje, a tak není čas příliš s prací otálet. Sněhovými vločkami smýká ve vzduchu zesilující ostrý vítr a oblohu brázdí tmavě šedivá mračna. Nad obzorem se občas i zablýskne, ačkoliv zvuk hromu sem zatím nedoléhá. Ovšem… Sněhové bouře jsou poměrně vzácné, nicméně o to ničivější.

Oběd je opět skromný, chleba a k tomu vařená čočka s pár vejci. K tomu naštěstí ovšem máte horký čaj, který je dokonce i slazený trochou medu. Zhltneš ho jen ve společnosti dvojčat, co se do jídla pustí s opravdovou chutí, ve dveřích se jen krátce potkáš s Kazandrou a Isaiahem, který působí… O něco lépe než předtím. Trochu méně unaveně a více při smyslech.

„Něco jsem vymyslel. Takže… Večer, až se setmí… Stavím se pro tebe,“ sdělí ti krátce, než se opět musíte rozdělit. Však Izák na vás už čeká a před vámi jsou ještě tak dvě hodiny práce. Nezapomenete donést zásobu dřeva do umývárny, kde jsou tentokrát naštěstí zavřená okna – jen klíč v zámku stále chybí. Arek má vlastně i celkem dobrý nápad, rovnou roztopit kamna, když už tam jste, aby se od večera nejen ohřála voda, ale hlavně se to zde i vytopilo – s tím, že sem budete muset vždy zaskočit, aby někdo z vás přiložil a udržoval oheň.

Jakmile máte dřevo roznošené, tak ještě chvíli pomáháte Izákovi s úklidem a skládáním nasekaného dřeva do dřevníku. Jakmile je hotovo, Izák vás bez dalšího vymýšlení práce propustí. A jak to tak vypadá, do večera máš ještě pěkných pár hodin… Volna? Rozhodně to tak působí…

Zásoby na zimu

Jen vděčně kývnu na Kazandru, když souhlasí s tím, že Isaiaha pohlídá. Přeci jen dnes bude potřebovat doprovod víc než kdy dřív. Alespoň, že se z nádvoří vydal sám od sebe. Je nutné si vážit maličkostí. Dnes obzvlášť.

„Já ti nevím. Teplo v šermírně nebo mrznout u dřeva… To je těžké rozhodování.“ Poznamenám na Aronova slova a opravdu bych se pod ně nepodepsala. Spíše bych raději trénovala v teple, než tahala celý den dřevo v mrazu.

„Taky si říkám. Je nutné otočit nevýhodu ve výhodu… Nebo tak nějak.“ Usměji se na Areka, ke kterému musím pro změnu otočit hlavu na druhou stranu a trochu ji zaklonit. Přeci jen Aron i Arek už mě za ty roky zde začali převyšovat o víc než hlavu. A vlastně se k nim v tom přidal i Isaiah! Když si jen vzpomenu, jak jsem po svém příjezdu byla jeden čas vyšší než většina místních učedníků…. Aby se pak karty během let naprosto obrátily.

„Hmm, to mi povídej. Jako kdyby bylo něco ve vzduchu. Krisztiána jsem nečekala a Eryn… No, tu už vůbec.“ Dodám popravdě. Opravdu jsem netušila, proč se bělovláska nedostavila na ranní výcvik. Myslela jsem původně, že je za tím Volch, ale i ten sám vypadal více než překvapený.

„Čáru? Ale ne… Proč by to dělala? Tedy… teď.“ Ztiším hlas. To se mi nezdálo. Včera mi říkala, že ji odtud Sivak pošle pryč, proč by si to zčistajasna zkazila po tolika letech? Ne, ne, za tím muselo být něco jiného. Ale co?

„Třeba… třeba jen byla u Kostadina. Nebylo jí dobře a… No, to už jsou dost odvážné odhady.“ Přidám svou teorii do mlýnku. „Nevím, jistě za vánice se dá asi dobře utéct, ale to… není tak jednoduché. Asi.“ Bezděčně si prsty vjedu do vlasů v místě, které naznačovala Eryn. Jestli tam bylo skutečně něco, přes co nás mistři dokázali najít? Možná. Pravděpodobnost byla vysoká. Tím spíš by ale přeci neutíkala, když o tom věděla. Jen si dlouze povzdechnu a na chvíli přivřu oči. Tento den se skutečně komplikuje a nejenom mně.

Na Aronova slova o Eryn a zimě jen pokývám hlavou. Však se to ani nesnažila skrývat. Zima a mráz nebylo něco, co by ji nějak trápilo a tohle jen otužováním se člověk nedokáže.

„Rozhodně nemrzla jako… jiní.“ Nakrčím zamyšleně rty a raději nedodávám, že hlavně jako já. Jak jsem teplo v létě zvládala vcelku bez obtíží, zima skutečně nebyla mou dobou v roce.

To už ale dojdeme k dřevníku, kde už z dálky slyšíme dopady sekery na dřevo. Stačí dojít o něco blíže a už vidíme hnědovlasého muže, kterého tu všichni dobře známe. Však tu byl už od dob, co nám poprvé provezla Gretel velkou branou na nádvoří. Sekera rozetne další špalek a pohled mi sklouzne k jeho rukám, aby se mi vlila špetka ruměnce do tváří, když si vzpomenu, co o nich Wiola všechno napovídala. Ah, Wiola byla v některých věcech opravdu… Wiola. Bezděčně pohlédnu na ruce Arona, který jde vedle mě a… Ne, nemysli na to! Potřesu hlavou a místo barvitých Wioliných historek se raději soustředím na to, co nás čeká. A že žádná velká zábava to nebude.

„Ah, to určitě ne. Však jsme tu hned tři. Nejlepší z nejlepších.“ Usměji se široce, i když si mezi dvojčaty a vlastně i před Izakem připadám tak trochu polovičně. „Dobře… Takže roznáška. No, aspoň se zahřejeme.“ Nehádám se s Izakem. Roznášet dřevo není až tak hrozné a navíc… možná… bych toho i mohla rovnou využít.

Chopím se tedy koše, do kterého si začnu skládat nasekané kusy dřeva. Jen, co je koš naložený, počkám jen chvíli na Areka, společně s kterým se vydám k dveřím do sídla. „Co?“ Zastavím se na jednom ze schodů u dveří a sklouznu po Arekovi poněkud zaskočeným pohledem, když padne ta gentlemanská nabídka, která se jistě neodmítá ale… „A nechat ti všechnu tu zábavu ve sněhu na nádvoří?“ Ušklíbnu se škádlivě. „Ne, v pořádku, Areku. Tohle zvládnu. A navíc, nejsem jediná, kdo tu potřebuje rozmrznout. Podívej se na svoje uši.“ Dodám vesele a jen bradou pokývnu k jeho uším, které bez čepice nabírají rudé odstíny. „Však se ohřejeme vevnitř časem všichni… Než skončíme u špalku.“ Mrknu na něj a vydám se do tepla sídla, abych odnesla první z mnoha košů.

Nakonec jsem Arekovu nabídku neodmítla jen kvůli němu a snad i pocitu, že tu nepotřebuji nic usnadňovat. Ne, byla tu ještě jedna věc, které se dalo využít. Když už jsem ostatně obcházela celé sídlo s velkými koši naloženými nasekanými kusy dřeva, tak v momentu, kdy jsem byla v části poblíž zbrojnice, zastavila jsem se v ní, abych si nepozorovaně vypůjčila zbraně, které se budou hodit na večer. Žádný obouruční meč ani nic velkého odtamtud tahat nechci. Ostatně, kdo ví, jak úzké jsou tam dole prostory. Spokojím se s krátkým mečem a dýkou, společně s něčím, co mi je umožní zavěsit na opasek nebo alespoň jinak účinně upevnit k tělu, aby nezavazely. Koš je totiž ideální místo, kam se dá něco takového nenápadně schovat mezi nasekané špalíky dřeva.

Zbraně tedy schovám do koše se dřevem a dopřeji si jednu krátkou návštěvu svého pokoje, kde je uschovám a po krátkém zadumaném váhání k nim přidám i část dřeva, které tam pro jistotu také nechám. Možná si tu zbytečně syslím až moc věcí, ale po zkušenostech posledních dní, kdy nám někdo neustále kradl dřevo z koupelny, se bude hodit mít aspoň něco málo v záloze. I kdybych si měla ohřát jen jedno pitomé vědro horké vody!

Věř mi, říká. A já bych ráda. Opravdu ráda bych věřila, že ví, co dělá. Jenomže… teď si zahrává s ohněm a já se včera na vlastní kůži přesvědčila, že to není tak jednoduché. Nespokojeně semknu rty. S otázkou, která padne záhy, odvrátím pohled. Vyhýbá se odpovědi. Protože by se mi nelíbilo, co má v plánu?

„… to Volchovi nevěřím,“ přeci jenom odpovím, když naléhavě stiskne mou paži, a záhy si povzdechnu. Jistě, říkal, že se o to postará… a mě žádné řešení situace nenapadá, ale… „Tobě ano. Tak dobře… Pak si o tom promluvíme, ale, Tiane, dej na sebe pozor. Prosím.“

Na rozdíl od něj se neotočím. Ještě pár úderů srdce tam stojím a sleduji, jak se mi jeho tmavá silueta vzdaluje. Nelíbí se mi to. Ať už však chystá cokoliv, dal to do pohybu a… nezbývá než věřit, že nezajde moc daleko. A já mám práci. Pod nohama mi zakřupe namrzlá pokrývka sněhu, zatímco zamířím ke stěně, kam Ela a ostatní složili mrtvé tělíčko vrány.

Opatrně si k ní přidřepnu. Vypadá to, že… ji šipka zasáhla před křídlo. A mně bolest prošlehla skrze tu samou paži až na hruď. Hm. To je… znepokojivé. Pominulo to sice rychle a kromě nepříjemné vzpomínky mi nic není, ale… Šel ten někdo schválně po jedné z mých vran? Měl vůbec šanci to odhadnout, nebo to bylo jenom slepé štěstí? Černých ptáků se tady slétává spousta. Těžko by mezi nimi dokázal rozlišit. Leda… Leda by zrovna tahle viděla něco, co neměla, a… ten někdo se chtěl přesvědčit, že se to nedostane dál. Možná? Nakrčím obočí. To by s sebou kuši v prvé řadě musel mít, ale zároveň se mi nechce věřit, že by to byl osobní útok na mě. Těžko říct. Z nehybného těla vrány toho každopádně více nevykoukám.

Zvednu tedy vránu do náruče a… po krátkém zaváhání s ní zamířím k jámě. Je to jenom zvíře, zatřesu nad sebou hlavou. Neměla bych se tím více zaobírat. Ani tak netrvá dlouho ji odklidit, byť to ve mně zanechá zvláštně protichůdné emoce. A počet hlav se z mého hejna snížil na pětici. Že by je však někdo lovil, nedává smysl, snad jenom… je těžké to setřást. Už jenom protože mě stálo hodně úsilí si s nimi pouto – jakkoliv znepokojivé mi teď připadá – vytvořit a, aby všechna ta snaha vyletěla z okna ven…

Pospíším zpátky dovnitř. Nad Isaiahem mě vlastně ani nenapadne přemýšlet, dokud na něj nenarazím na chodbě a nezarazím se. Jindy bych ho snad i nechala být, ale slíbila jsem Ele, že na něj dám pozor, a on… opravdu nevypadá nejlépe. Mlčky se na něj zadívám. Skoro jako bych čekala, až a jestli si mě všimne sám, ale… ale je duchem nepřítomen. Více, než jsem čekala.

„Isaio… Nevypadáš dobře,“ konstatuji po chvíli, přičemž ho sjedu pohledem. Že jsou Morozovy dryáky všehoschopné, jsem už dokázala přijmout, ale tohle… „Něco jsi ztratil? Pomůžu ti hledat, pokud chceš, ale… víš, co říkal mistr. Měli bychom jít za Sarou. Hmm?“

Bezděčně si promnu ruce a… rychle toho zalituji. Byť na chodbě není kdovíjaké horko, přeci jenom je teď sebemenší pohyb nepříjemný až bolestivý. Můžu být jenom ráda, že mě mistr neposlal sekat dříví. Ne, to dvojčatům a Ele opravdu nezávidím… i když, jak tak koukám na Isaiu, opravdu na něj budu muset dát pozor.

Kazandra

Pohled na mrtvou vránu v tobě vyvolává pocity, které… Bys neměla cítit. Přesto tam jsou. Vlastně sis až do dnešního dne dost možná ani neuvědomovala, jak moc jsi s těmi ptáky propojená. Nikoliv na citové úrovni, ale jako by to spojení sahalo mnohem hlouběji do sebe samé. Cítila jsi to. Když ji zasáhla šipka, když zemřela… Je jedině správné, že to budeš zrovna ty, kdo se postará o její tělo. Snad jen na nějaké pohřbívání si můžeš nechat zajít chuť, pokud ji tedy někam neschováš a nepočkáš si na příznivější počasí, kdy půjde vykopat někde mělký hrob. Jinak by bylo nejjednodušší ji vyhodit do jámy, kam se hází nepoužitelné zbytky z kuchyně a další odpad.

Mistr se tu s vámi skutečně už více nezdržuje a vyrazí zpátky do útrob domu. Nepochybně hledat Eryn, která… Ať je kdekoliv, tak si tímhle zadělala na pořádný problém. Ovšem to je nyní něco, co jde mimo tebe. Sama máš momentálně těch svých dost na to, abys řešila cokoliv jiného.

Hlas Elzbiety tě zarazí v tvém úmyslu jít za Krisztiánem, který si akorát natahuje rukavice a tváří se u toho značně nenadšeně. Dokážeš si představit proč. Starého Konrada nesnáší a práce kolem zvířat také nepatří mezi jeho oblíbené činnosti. Zvláště o ta hospodářská.

Navzdory svému slibu Ele ovšem nevyrazíš společně s duchem nepřítomným zrzkem do domu, ale naopak se rychlými kroky vydáš k černovlasému mladíkovi, který je akorát sám na odchodu. Musíš si trochu popoběhnout, abys ho dohnala. Ostatně jakmile za sebou uslyší blížící se křupání sněhu pod podrážkami tvých bot, tak se sám ohlédne přes rameno a po krátkém zaváhání se zastaví.

„Měla bys jít dovnitř, ohřát se,“ řekne v první chvíli vyhýbavě jako by snad ani neslyšel, na co se ho ptá. Co mu říkáš. Taková hloupost! „Slíbil jsem ti, že se o to postarám. Víc nepotřebuješ vědět, Kaz. Prostě mi jen… Věř,“ přeci jen ti odpoví. Ovšem nezdá se, že by měl v plánu dodávat cokoliv víc nebo ti to snad jakkoliv vysvětlit. Celé to divadlo, co tu předvedl, a kterým Volcha akorát tak vyprovokoval.

„Věříš mi, Kaz, že ano?“ pohlédne na tebe s vážným výrazem ve tváři a natáhne k tobě ruku, aby mohl krátce, naléhavě, stisknout paži. Jeho tmavé oči zakotví v tvé tváři a snad i na okamžik s patrnou starostí svraští obočí. „Hm, vážně bys měla jít. Je mi zima, jen se na tebe dívám,“ podotkne s náznakem úšklebku.

„Pak si tě najdu, ano?“ dodá, i když už neupřesní ono „potom“. Více už vaše loučení neprotahuje, a pokud nemáš už nic dalšího na srdci, tak se otočí a vydá se směrem k hospodářské budově.

Ostatně tebe také čeká ještě odklizení vrány, a pak práce – a Isaiah k tomu. Právě zrzka, který i tobě od pohledu přišel tak trochu mimo, najdeš v hlavní chodbě, jak tam stojí, a tak trochu zmateně se kolem sebe rozhlíží jako by se snažil přijít na to, co tady dělá. Nebo snad co měl dělat? Skoro to působí, že někoho… Něco hledá? Všimneš si, jak si poněkud bezradně šacuje kapsy.

Ponořen do té činnosti si ani nevšimne, že jsi jen kousek od něj… Vážně nevypadá dobře. Ve tváři je smrtelně bledý a tmavé kruhy pod očima naznačují, že v noci patrně nezamhouřil oka.