Andor.cz - Dračí doupě online

Elzbieta

Tvůj dosti výmluvný pohled po rozdělení práce Krisztián ignoruje. Sám jen nakrčí nos, když mu Volch přidělá práci u Konráda. Vlastně si dokážeš představit, že by raději dělal dřevo namísto někoho z vás místo toho, aby pomáhal u zvířat. Nicméně nic to nemění na tom, že tebe čeká den strávený těžkou dřinou, práce u dřeva byla sice jednoduchá, ale fyzicky namáhavá. Snad bývalo i lepší nepočítat, kolikrát prošel jednomu člověku rukami ten samý kus dřeva. Radost z toho rozhodně nemáš, ovšem dvojčata se netváří nijak nešťastně ani dotčeně, že na ně nevyšla práce v domě.

„Hele, raději budu sekat dřevo než celý den v šermírně s Volchem, zase by si na nás vymyslel něco, na čem by si nás vychutnal. Tohle mi na úvod dne bohatě stačilo,“ poznamená Aron a pokrčí rameny, zatímco si natahuje rychle rukavice zpátky na promrzlé rudé prsty.

Isaiaha musíš chtě nechtě nechat v rukách Kazandry, nezbývá než doufat, že na zrzka aspoň trochu dohlédne. Ten nyní působí řádně promrzle, vlastně má velké štěstí, že nemusí s vámi sekat dřevo, to byste večer dost možná na žádnou výpravu do podzemí nevyrazili. I když… Těžko říci, zda se dá v takovém případě mluvit o štěstí. Avšak malá jiskřička naděje, že je aspoň trochu při smyslech tu je – tak trochu roztržitě ti kývnutí hlavou oplatí, nicméně… Oplatí.

Dvojčata se tebou nenechají nijak pobízet, společně tak vyrazíte hledat Izáka. Jako obvykle, když jdete někam spolu, tak ti každý z nich kráčí po jednom boku.

„Uch, nemluv mi teď o horké vodě,“ ušklíbne se Arek. „Ale dobrý nápad, mohli bychom si rovnou nachystat dřevo i tam, když už kolem něj budeme otročit,“ souhlasí s tebou. „Dneska je vážně divnej den. Isaiah, pak Krisztián hádající se s Volchem, a k tomu Eryn…“ poznamená vzápětí a zamračí se.

„Vsadím se, že vzala čáru,“ vstoupí do toho Aron polohlasně.

Areka tohle konstatování přeci jen trochu zarazí. „No, nevím… Zrovna teď?“ potřese hlavou.

„No právě, zrovna teď,“ trvá si na svém jeho dvojče. „Sivak s dalšími dvěma mistry jsou pryč, takže to je o tři lidi méně, co by ji mohli hledat. A jestli má odpoledne vážně přijít sněhová bouře, tak pochybuji, že v tomhle nečase vůbec někdo vyrazí do lesů po ní pátrat. A jak vlastně? Všechny stopy za chvíli zapadají sněhem. A už ráno, když jsem byl u ní v pokoji, tam nebyla, takže jestli vyrazila během noci…“ pokrčí rameny. „Navíc… Určitě jste si toho všimli, ne? Už minulou zimu…“ naznačí vzápětí.

Nemusí to ani dopovědět, abys věděla, na co naráží. Na rozdíl od tebe měla Eryn zimu ráda a tušila jsi, že je v tom mnohem více.

Najít Izáka vám naštěstí nedělá problém, stačí jít za ozvěnou úderů sekyry roztínající dřevo, které se ozývá směrem od dřevníku. A skutečně. Stojí v tom marastu u masivního dřevěného špalku a seká dřevo.

„No konečně, už jsem se bál, že to budu muset dělat sám,“ uvítá vás jeho krátký pohled, který k vám zvedne, než se opět rozmáchne sekerou. Izak je muž ve středních letech. Dobře stavěný, obyčejný, ale dle Wioly má něco do sebe. Občas v tvé přítomnosti na tohle téma vtipkovala. Zvláště ohledně jeho pěkných velkých rukou. Na zdejším panství zastával pozici šafáře, ale když těžké práci se nikdy nevyhýbal a zkrátka byl tam, kde ho bylo potřeba. Pamatuješ si ho už z dob, kdy tě sem Gretel dovedla. Nakonec to byl právě on, kdo vás většinou úkoloval, když došlo na tyhle světské práce. Kdo vás naučil, jak se štípe dřevo a další praktické věci. Znal vás všechny od vašich dětských let, a tak se k vám i choval. Bylo to… Zvláštní. Věděl toho o vás tolik a vy o něm skoro nic.

„Arone, ty mi pomůžeš se štípáním, budeme brát dřevo z téhle hromady, mělo by být dostatečně proschlé. Areku, Elo, vy dva začněte s nošením dřeva dovnitř. Ať jsou plné všechny koše a je nachystaná zásoba u krbovišť i v kuchyni. Až to sem přijde, nechce nikdo z nás chodit ven,“ rovnou vás zaúkoluje.

Aron si jde rovnou pro sekyru a vás s Arekem čeká tahání košů se dřevem. Až do domů si aspoň můžete pomoci trakařem.

„Hm, jestli chceš, můžeme se domluvit, že ti to budu vozit ke vchodů, a ty to pak budeš nosit do domu v koši?“ navrhne ti Arek. Snad abys mohla být uvnitř a trochu rozmrznout. Rozhodně to je od něj velkorysá nabídka.

Tak či tak to je skutečně náročné dopoledne. Pokud má dřevo vydržet celý den i noc, a to minimálně do zítřejšího rána, je třeba ho dovnitř nanosit opravdu hodně. Přeci jen… Je to tu opravdu velké. V tuhle chvíli možná až příliš. Ale s trochou štěstí, jak to tak odhaduješ, tohle nebude práce do večera, což je jedině dobře…

Revoluce za spravedlnost

Tak a je rozhodnuto. Eryn nikde není a Volch rozhodně není jeden z těch, kteří by ochotně čekali na opozdilce. Ne, dnes to bude spíše jen o tom, jak moc pozdě Eryn dorazí a do té doby… Jen si tiše povzdechnu, ale nedávám na sobě znát nějaké rozčarování. Nějak to přežijeme. Jako vždy. A co jiného… Ale pak se náhle ozve Krisztiánův hlas a překvapení ještě zesílí, když zaslechnu, co přesně chce našemu mistrovi sdělit. Můj pohled není jediný, který se překvapeně stočí jeho směrem. Tohle je… Nečekané. Hloupé. A… A čeho tím chce přesně dosáhnout? Ne, nedělám si iluze o tom, že zrovna on by se snad chtěl bít za naše práva. Ostatně nedělal to celé roky zde, tak s tím nezačne dnes. Ne, bude za tím něco jiného, i když kdo ví jak hloupého. Už včera stačil ten jeho výstup v koupelně, abych si všimla, že jedná zkratkovitě. Je tohle jen další úkrok stranou nebo tím skutečně sleduje něco moudrého? Hmm, že by si tím chtěl vysloužit soukromou audienci u mistra? Protože to k tomu přímo svádí…

V jednu chvíli mám chuť Krisztiána prostě kopnout, protože jestli ano, mohlo by se stát, že se Volch začne až příliš dobře ptát a všechno to, co si tu s Kaz plánujeme, mu vyklopí. Samozřejmě, nečekala bych, že to udělá dobrovolně, ale s tím, jak je většina mistrů pryč i Volch bude ztrácet jisté zábrany.

Místo toho, abych se snad mračila na Krisztiána, který má většinu pozornosti, směřuje můj podmračený pohled na Kazandru, jenž je za tohle celé zodpovědná, i když nepřímo. Krisztián je prostě idiot a ať už se tímto snaží dosáhnout čehokoliv, i moje hlava je na špalku, i když tohle ho jistě zrovna netíží. Ne, rozhodně nic nedodávám, i když se do mě zabodne mistrův pohled a já místo protestů sklopím raději oči k zemi.  Dnes potřebuji být co možná nejméně nápadná a i jindy… Ne, rozhodně bych se tu nezačala vedle Krisztiána hlasitě hlásit k revoluci za spravedlnost.

„Ah, jistě…“ Povzdechnu si, když padne rozkaz, abych se zbavila své čepice. Neprotestuji. K ničemu by to teď stejně nebylo. Prostě si ji stáhnu z vlasů a zmuchlanou strčím do kapsy stejně jako rukavice, které ji záhy následují. Jen krátce překontroluji Isaiu, který dost možná ani nevnímal tohle dramatické představení a když vidím, jak mu zůstala na ruce stále zapomenutá rukavice, jen do něj nenápadně kopnu a významně k ní kmitnu očima, než si ji také sundá.

„Nesnáším zimu.“ Zamručím tiše tak, aby mě mistr neslyšel, když nás jeho rozkaz vyžene do vánice prohánějící se nádvořím. Sníh mi šlehá do tváře a mrzne až praští. Mohla jsem čekat, že to bude dnes špatné, ale že mi budou prsty křehnout ve sněhu a přes tu pálivou bolest se dostávat až do stavu, kdy nic necítím, v to jsem ani ve snu nedoufala. Samozřejmě dělám, jak je nám nakázáno, ačkoliv netrvá to až tak dlouho a začnou mi drkotat zuby, jak je mi zima. Do sněhu si lehám spíše na povel, než že bych se v něm chtěla válet. Ačkoliv s tím, jak vydatně sněží i tak zalézají těžké tlusté vločky pod záhyby oblečení a studí, kamkoliv se dostanou. Ne, už to rozhodně není tak romantické jako je chytat na ruku nebo se koulovat na nádvoří. Nesnáším sníh! Nesnáším zimu! Ale… musím to vydržet. Jako vždy.

A za notného klení, které mi však jen běží v hlavě, nakonec přečkám až do momentu, kdy zazní pohov. Ani nevím, kolik času uteklo. Prsty a dlaně mám rudé, necítím je a neustále posmrkávám, jak mi teče z nosu. Tohle nebylo zrovna příjemné. Ani trochu. Připadám si zmučeněji než po pár hodinách v šermírně, ale za to může především ten mráz.

Kéž bychom se z něj brzy dostali, ale chyba lávky. Ti, které čeká něco teplejšího, jsou nakonec všichni jen ne dvojčata a… já. Sekat dřevo ve vánici, zatímco jiní mohou roznášet svíčky a zavírat okna v domě. No, teď by se měl Krisztián ozvat o nějaké spravedlnosti. Můj pohled, kterým k němu záhy střelím, ho k tomu vyloženě vyzývá, ale nic sama neřeknu. Ne, dokud mistr nezmizí v teple budovy a my nezůstaneme sami, protože… jedna stále chybí.

„Ufff… vážně dřevo? No, máme to ale dneska štěstí.“ Posadím se ztěžka na zídku, aniž by mě trápilo, že jsem se posadila do pořádné vrstvy sněhu. Ostatně ten mám stejně už všude. „Tak co už no. Alespoň, že odpoledne bude volnější… Možná pro některé více než jiné.“ Přelétnu pohledem po oknech lemujících nádvoří. Ne, Eryn v nich nezahlédnu a ani to pořádně nečekám, jen netuším, co se stalo? A proč zrovna dnes? Ještě k tomu, když… Pohlédnu na Isaiu, který je na tom bídně, než se opřu o nohy a opět se ztěžka postavím, abych došla ke Kaz ještě těsně před tím, než se rozejdeme po nových povinnostech.

„Hej, Kaz… Isaia je dnes… trochu mimo. Asi moc silné léky. Pohlídáš ho, prosím? Jen občas potřebuje… popostrčit.“ Šeptnu k ní a jen omluvně nakrčím rty, jako kdybych snad za to mohla. I když… Ano, mohla. Jakkoliv nepřímo. Dál už ale nic nevysvětluji. Samozřejmě, že bych byla radši, kdybych šla s ním a mohla na něj dohlídnout, ale prostě nemůžu. Bude to muset nějak zvládnout. Pokud se však chce v noci vydávat kamsi do podzemí, snad se alespoň trochu probere, protože takto spíše brzy zapomene na to, že vůbec nějaký takový plán máme. I tak jej vyprovodím povzbudivým úsměvem a pokývnutím hlavy. Tedy pokud si toho vůbec všimne…

„Hmmh, tak pojďme na to. Třeba rovnou nabereme i trochu toho dřeva do koupelny. Horká voda se dnes bude vyvažovat zlatem. Zvlášť, když to stihneme dřív a budeme mít s trochou štěstí volné odpoledne.“ Kývnu na dvojčata, než prokřehlýma rukama vydoluji z kapsy rukavice a začnu se do nich snažit nasoukat chvějící se prsty. Boj to sice není marný, ale zdlouhavý, a tak na tom pracuji, zatímco jdeme najít Izáka a vrhnout se na přípravu dřeva.

Tohle bude ještě dlouhý a řádně mrazivý den.

Po mistrových slovech nastane tíživé ticho, které nečekaně přeruší až Krisztiánův hlas. „Tohle není spravedlivé, mistře Dragowski,“ vysloví jasně a nahlas. Z jeho hlasu je pod vším tím napětím čitelné podráždění i hněv prosakující z toho malého temného místa, kde se ho většina z vás snaží nechávat potlačený a pečlivě zamknutý tváří v tvář zdejšímu příkoří. Přesto tam je. Krisztián stojí hrdě napřímený a z jeho postoje vyzařuje snad všechno, jen ne pokora. Není to jen o trestu za pozdní příchod Eryn. Zdaleka ne.

Mistr povytáhne obočí, v jeho tváři se mísí překvapení s pobavením. „Svět není spravedlivý, Krisztiáne,“ odpoví nečekaně klidně, takřka smířlivě. „Pokud jsi tuto skutečnost stále nedokázal přijmout a přizpůsobit se jí, tak tě v životě čeká ještě kruté prozření,“ zatímco mluví, jeho pohled se zabodává do mladíkovi tváře. „A to dost možná dříve, než bys čekal,“ ušklíbne se.

„A nemysli si, že tuhle tvoji drzost hodlám přejít. To by nebylo spravedlivé vůči ostatním, kteří to na rozdíl od tebe pochopili,“ dodá Volch jakoby mimochodem.

Krisztiána nicméně ani vidina trestu nezastraší. „Samozřejmě, mistře, nic jiného bych od někoho jako vy ani neočekával,“ odsekne odtažitě.

„Výborně,“ prohlásí mistr nečekaně energicky a krátce u toho tleskne. „Takže když jsme si to zde s mladým pánem vyjasnili, má ještě někdo něco na srdci?“ přelétne vás všechny pohledem. Kazandře nevěnuje ani tak pozornost, stejně tak Isaiah ani dvojčata si nevyslouží více než letmý pohled, nicméně Ela na sobě ucítí jeho vyzývavý pohled, který jako by ji skoro nabádal k tomu, aby něco řekla. Udělala. „Ne? Skvělé. V tom případě nemá smysl odkládat nevyhnutelné,“ dodá rázně.

„Eryn zde stále nevidím, takže prosím, rukavice dolů. Elo, tu čepici také, nebylo by to spravedlivé vůči ostatním, nemyslíš?“ pokračuje v pokynech, které musíte všichni bez výjimky splnit. Dvojčata si bez zbytečných řečí rukavice stáhnou a zastrčí do kapes, do Isaiaha musí Ela nenápadně drcnout, protože si stáhl jen jednu a na tu druhou zapomněla. Krisztián ostentativně mlčí a napětí mezi jím a mistrem je tak stále více než patrné.

„Tak pohyb, vážení,“ vyžene vás všechny do vánice zuřící na nádvoří, ačkoliv sám mistr zůstane stát v kamenném podloubí. Ne, rozhodně se do toho marastu nežene, jen se ramenem opře o jeden z masivních kamenných sloupů. „Do řady, držet si rozestup,“ zazní další z příkazů, který zní v závoji padajícího sněhu zvláštně tlumeně. „A teď hezky na zem. Do kliku. Pokrčit lokty, propnout záda. Budete držet pozici, dokud neřeknu jinak.“

Tím to celé jen začne. Volch vás občas nechá udělat klik či změnit pozici. Na chvíli vás i nechá lehnout si na zem, ale za odměnu to příliš není. Těžko říci, jak dlouho vás takhle mučí, protože jinak se o tom smýšlet nedá, ale vám to připadá jako věčnost. Sníh zalézá za krk, studí a mokrá zima se dere pod svrchníky. Ruce zabořené ve sněhu už nikdo z vás necítí a Isaiah má promodralé rty a jeho kůže působí takřka průsvitně. Jenže bez ohledu na to, jak dlouho vás Volch na nádvoří týrá – na situaci se nic nemění. Eryn nepřichází. Není tady. A vám začíná docházet, že… Pravděpodobně už ani nepřijde. Nebývalo zvykem, že by chodila pozdě, za poslední rok vůbec ne.

Těžko říci, zda dojde i Volchovi, že je tady něco špatně nebo už ho přestane bavit vás trápit, nicméně po té nekonečně dlouhé době zazní pokyn, na který většina z vás čekala jako na vysvobození. „To stačí. Pohov,“ praví Volch úsečně a narovná se.

„Vzhledem k tomu, že odpoledne má přijít sněhová bouře, tak se dnešní lekce ruší. Arone, Areku, Elo, vy se nahlásíte u Izáka a budete mu k ruce při přípravě dřeva,“ začne vás úkolovat. „Isaiahu, Kazandro, vás dva očekává Sara, pomůžete jí projít celý dům, zajistit okna, vynosit ze skladu nové svíce a pomůžete jí se vším, co po vás bude chtít,“ pokračuje. „Krisztiáne, ty pomůžeš Konradovi s obstaráním zvířat a jakmile budeš hotov, nahlásíš se u mě, jasné?“ povytáhne obočí. Dle toho příkrého tónu hlasu mistra dobrá nálada definitivně přešla.

„A když jsme u těch zvířat,“ zavadí pohledem o tělíčko mrtvé vrány, které již takřka zapadal sníh. „Postarej se o to, Kazandro, nebudou se nám tu nikde válet mršiny.“

S tím se mistr otočí a vydá se rázným rychlým krokem zpátky do domu. A všem je vám jasné, proč najednou tak pospíchá. Pokud není Eryn tady a ani ve svém pokoji…

Nedochvilnost

Na Arekovu otázku už nijak detailněji neodpovím. Těžko říct, co se mu honí hlavou, když přelétne pohledem mezi mnou a Isaiahem, který zrovna hledí kamsi do prázdna a barvou ve tváři připomíná spíše nebožtíka než kohokoliv živého. A vlastně na podobné malichernosti teď ani nemám už pořádně kapacitu, abych je řešila. I tak se na něj vděčně usměji, když se rozhodne na mě netlačit a nevyptávat na cokoliv, co ho napadlo.

Přejdu pak k jeho bratrovi a Isaiovi. Rozcvička skutečně nezní až tak zle, a zvláště v té zimě to alespoň trochu pomůže se zase zahřát. Normálně bych se tak Isaiovi nevěnovala a nechala ho, ať se protáhne, jak potřebuje. Ostatně, každý jsme tohle zvládli už dělat sami za sebe a nepotřebovali jsme nikoho, kdo by nám říkal, co a jak udělat. Dnes však upínám většinu pozornosti k zrzkovi a sem tam ho i více či méně nápadně vybídnu ke změně cviku, je-li to nutné. Snad tomu pomáhá i to, že velkou část času věnuje většinu svých záblesků pozornosti mně. Musím se ale dost ovládat, aby na mě nebyla patrná starost, která roste společně s tím, jak se mi všechny ty nové informace rozležely v hlavě. Běžně příliš neplánuji, ale dnes to bude chtít alespoň pár příprav, abych tam dole k něčemu byla platná, ačkoliv… O těch místech nevím prakticky nic. Lepší bude ale být připravena na víc věcí, než nás třeba nakonec potká. Isaiah se nikdy nepochlubil, že by tam v podzemí snad hrozilo jiné nebezpečí než to, že by ho tam přistihl někdo z mistrů. Přesto… Přesto to dnes už tak úplně neplatilo.

To už se ale k nám přidá naše černovlasá dvojice. Jen mi cukne koutek do nenápadného úšklebku, když si všimnu toho, jak se Krisztián zarazí, skoro jako kdybychom je přistihli u něčeho nepřístojného. No, teď už je trochu pozdě, chlapče. Pomyslím si, ale nijak se k tomu nevyjadřuji. O těch dvou jsem měla už své jisté teorie přiživované Wiolinými sem tam až příliš fantaskními představami, které jsem musela někdy spíše klidnit, protože jsem sama dobře věděla, jaký je Kazandra suchar… Ačkoliv… No, ruku do ohně bych za to nedala. Tichá voda…

Alespoň Kazandře řeknu, co se stalo. Není toho moc, a i kdyby se mě začala vyptávat, nemám už žádné další informace, jež bych jí snad mohla předložit. Prostě je tu jedna zastřelená vrána, co spadla z oblohy. Snad kdyby ji srazilo káně nebo nějaký jiný dravec, bylo by to snazší, ale takto… No, i tak jsem to považovala za jeden z těch menších problémů zde.

I tak ale není příliš prostoru na otázky, protože se dveře po chvíli opět otevřou a místo Eryn se dostaví sám mistr. Čas bělovlásce právě vypršel. A vlastně tak trochu i nám. Ať už to ale znamená cokoliv, nemám Eryn za zlé, že se zpozdila. Zvláště po mém včerejším výstupu by to bylo značně pokrytecké. Jen si stoupnu nenápadně krokem trochu před Isaiha, aby na něm nebylo na první pohled patrné, že je tak mimo. Snad nám Volch zadá nějaké úkoly a sám se vrátí do tepla. Ano, to by bylo nejsnazší. Rozhodně nevypadá oblečený do takového psího počasí, což naděje na něco takového nepatrně zvyšuje. Dokonce se ani jeho pohled na mě nezastaví déle než na ostatních, což je více než příjemné zjištění. Třeba přežít dopoledne nebude až tak hrozné, jak jsem se původně bála. I tak budu muset šetřit sílu na večer a neutahat se jako kotě. To by nebylo moudré.

Ne, nepozdraví nás. To jsem ani nečekala. Místo toho jen naznačí něco, co se nám nebude líbit. Čekání na opozdilce. Bude tu mrznout s námi a čím déle to bude, tím je větší šance, že trest bude o to výživnější. No, ať už je Eryn kdekoliv, doufám, že se brzy ukáže. Jak kvůli ní, tak i kvůli nám. Zůstávám tiše jako pěna a jen krátce sem tam kontroluji Isaiu, jak je na tom a jestli nepotřebuje nějak připomenout, že zrovna v tuhle chvíli by bylo vhodné být duchem přítomen.

Kazandra

Když po Tianovi zopakuješ jeho vlastní slova, to nepříjemné přiznání, tak jen mlčky kývne hlavou. Sám nic více nedodává, pokud se ho nezeptáš. Nesnaží se ospravedlnit, vymluvit ani ti cokoliv dál vysvětlovat. Co po něm Baronka mohla vlastně chtít? Aby se s tebou sblížil? Svedl tě? Obojí je zvláštní představa… Ovšem nic z toho nic nemění na tom, že tu nyní stojíte spolu a… Změnilo se tím vlastně něco?

Pak ovšem řekne něco, co doopravdy zadrnká na nataženou strunu. Lekce s Volchem. Váš pohled se na okamžik střetne, než jím Krisztián uhne a trochu pozvedne hlavu jako by chtěl uniknout tvému drobnohledu. Přesto tak snadno neuteče. O jaké lekce se jedná? Chceš to vědět.

Krisztián si… Povzdechne. „Kaz, to je…“ skoro jako by hledal ta správná slova a žádná nenacházel. To u něj nebylo zase tak zvykem. Vlastně to u něj nebylo vůbec obvyklé. „Tohle není rozhovor na…“ jenže nestačí to ani doříct, když zaslechneš ten příšerný zvuk, co tebou projede jako blesk z čistého nebe. Ta krátká ostrá bodavá bolest. Nebo spíše její vjem. Není skutečná. Není tvoje.

Rychle ti dojde, komu patřila. Ten zvuk i ten… Pocit…

„Co jsem měl slyšet?“ Tian se zarazí a ucítíš na sobě jeho starostlivý pohled. „Kaz, co… Jedna z tvých vran?“ nechápavě nakrčí obočí. Jistě, o tvých vránách ví, ale tohle je nové i pro tebe, natož aby to chápal on. „Počkej, co…“

Jenže to už se od něj odtáhneš a vydáš se bez přemýšlení ven z pokoje. Tian se tě nesnaží zadržet, cítíš, jak jeho ruce sklouznou z tvého pasu. Natáhne se tak jen po prošívaném černém kabátci a vydá se za tebou.

Kroky tě neomylně vedou chodbou a po schodech dolů. Do hlavní haly. Máš pocit, že v jednu chvíli ucítíš ještě nepříjemné lupnutí mezi obratli na krku. Krátce se ti zatmí před očima. Jako by všechno… Všechno zmizelo. Pachy. Barvy. Zvuky. Jen pocit studení prázdné tmy. Je to tak zvláštní a nepopsatelný, skoro jako by… Zamrazí tě v zádech. Div nevyběhneš ven, na velké nádvoří, kde se pravidelně scházíte každé ráno při nástupu. Krisztián se ti celou dobu drží v patách, i když je nyní tím posledním, co tě zajímá…

Venku stojí už všichni kromě Eryn, a je to právě Ela, která na tebe prmluví, sotva se tam objevíš.

Elzbieta

Nakonec se plány trochu zkomplikují, když ti Arek prozradí podrobnosti ohledně plánovaného drancířského nájezdu na zásoby jídla pod kuchyní. Těžko říci, jak to celé Isaiah nakonec vymyslí a zrealizuje, ale dost možná by se to celé krylo s návštěvou tak trochu jiného podzemí.

„Jiné povinnosti?“ povytáhne Arek tak trochu nechápavě obočí, než… No, těžko říci, zda pochopí nebo spíše jak, namísto jen s nakrčeným obočím zalétne pohledem k Isaiahovi a… Lehce potřese hlavou jako by si sám odpověděl na otázku, kterou bys snad ani nechtěla slyšet. „Eh, no…“ působí to jako by se tě chtěl zeptat, ale nakonec to neudělá. Místo toho se jen ušklíbne a prostě mlčky kývne hlavou.

Všimneš si, jak se Aron snaží trochu probrat Isaiu z toho jeho oblouznění. Poněkud neúspěšně, snad jen… Ne, skutečně to nevypadá, že by Aron cokoliv viděl či cítil, když se ho dotkne podobně jako předtím ty. Zvláštní, přesto… Jako by to tak mělo být.

Na návrh Arona se všichni dáte do protahování, série cviků, které každý z vás umí už zpaměti a přizpůsobil si je sám tomu, co mu vyhovovalo nejvíce. Isaiah si jen povzdechne, nicméně následuje vašeho příkladu. Nebo spíše tvého.

Začneš tedy s cvičením, stejně jako dvojčata a Isaiah se k vám přidá. Vlastně máš pocit, že mu skutečně pomáhá myslet na pohyb, který musí dělat. Chvílemi to sice působí jako by tak činil spíše instinktivně než vědomě, ale na druhou stranu… I to je dobré znamení. Pokud zvládne aspoň nějak fungovat…

Po pár minutách protahování se otevřou dveře a ven rychle vyjde Kazandra. Je bledá, i když rozhodně ne tak jako Isaiah. Přesto nemusíš dvakrát hádat, abys věděla, kvůli čemu je v její tváři patrný ten nezvyklý stán rozrušení. Hned za ní jde Krisztián, který si ještě rychle za chůze dopíná tmavý prošívaný kabátec. Když zjistí, že se na ně upírají pohledy vás všech, tak se trochu zarazí a jako na povel zvolní krok, aby se nedržel tolik blízko za černovláskou, takřka jako její stín, i když… Na to už je stejně pozdě.

Každopádně jakmile zmíníš vránu, zalétne pohledem směrem, kterým ukazuješ a vzápětí se jeho tmavé oči zabodnou právě do Kazandry. Na okamžik působí jako by ho stálo více než malé přemáhání zůstat stát na místě a předstírat, že je mu nějaká mrtvá Kazandřina vrána jedno. A pak se stejně neovládne, když zmíníš, že nezemřela jen tak. Zamračí se a pevně k sobě stiskne rty, na okamžik působí…

Příchod mistra

… výraz z jeho tváře dokonale smaže další vrznutí dveří. Není to ovšem Eryn, o které nikdo nemá ani ponětí, kde může být, ale sám mistr. Volch. Oblečený tedy rozhodně není do vánice, což je svým způsobem uklidňující, protože to znamená, že buď nebudete cvičit v zimě nebo na vás nehodlá osobně dohlížet.

Vlastně se tváří… Spokojeně. Jako by dnes vstal do pěkného dne, s dobrou náladou a vším, co k tomu patří. Jen zběžně si vás prohlédne, na nikom se nezastavuje významným pohledem ani nedává najevo… Vlastně cokoliv.

Přeci jen si ovšem záhy všimne, že vše není tak dokonalé, jak by mělo být. Stále chybí Eryn. Lehce přimhouří oči, ovšem ať už mu hlavou letí cokoliv, nedá vám k tomu žádnou nápovědu.

„Tak to vypadá, že dnešní den začneme čekáním na opozdilce. Nemilé,“ na rtech se mu usadí jízlivý úšklebek.

Jasné priority

Jen tiše zamručím na Aronova slova, když se rozmluví a začne polemizovat na tím, kdože by mohl být ten náš tajemný střelec. Popravdě, mi to jde tak trochu jedním uchem tam a druhým ven, zatímco se moje myšlenky toulají směrem, který se netýká žádné mrtvé vrány ale někoho naprosto jiného. Ať už ji střelil kdokoliv… Příliš mě to netrápilo. Nebylo to první mrtvé zvíře, které jsem zde viděla a když si jen vzpomenu na tu spoustu těch, které zmizely naprosto beze stopy z mého pokoje… Bylo to zvláštní. Zvláštnější než to, že Kazandra mohla vůbec mít něco jako své vrány. Už jsem si tu zvykla na to, že některé věci, co platily pro mě, neplatily pro ostatní.

To už výprava za jídlem zní zajímavěji, ačkoliv především protože mi něco takového docela hraje do karet s večerními plány. „To máš pravdu.“ Pousměji se na Areka, ovšem jeho další slova mne smažou úsměv ze rtů a zarazím se na místě. Snad i kvůli tomu, že se ke mně zčistajasna natáhne… a smete mi sníh z ramene. S tím, jak tu sněží, je to marná snaha. Co to dělá? Proč? Jen podezřívavě nakrčím čelo a trochu uhnu hlavou zpátky, než mi dojde, co byl jeho cíl. Jeho nenápadná otázka na sebe totiž nenechá dlouho čekat.

„Hmmh, no v rámci možností.“ Šeptnu popravdě, ale dále to už nerozebírám. Co bych mu měla říct? To o tom uhranutí? O tom, jak mluví z cesty? Možná by mi i věřil, jak se všechny ty věci mají, ale netýkalo se ho to. Čím méně lidí o tom bude vědět, tím lépe. Však už jsem se včera poučila o tom, jak se tu umějí i zdánlivě tajné informace šířit závratnou rychlostí.

„Ty Areku… Promiň. Ale asi mi to večer nevyjde. Nedošlo mi, že tam chcete jít tak pozdě. Už mám trochu jiné povinnosti, kterým nemůžu říct ne.“ Omluvím se neurčitě. Někdy je lepší ostatní nechávat si pár věcí domyslet. Často je napadne něco, co jim osobně přijde logické a za jiných okolností by mě snad ani nepřišlo na mysl.

„Ale to vůbec nevadí. Mám dost chleba a to jídlo… No, jíst se to dá i tak. Lepší než hlad. Dejte si ale určitě něco dobrého i za mě, ano?“ Kývnu na něj s úsměvem, aniž by snad na mě byla patrná jakákoliv lítost, že mi zrovna tohle nevyjde. Ne, tady není o čem přemýšlet. Isaiah je důležitější než noční nájezdy na uzené maso.

Otočím se po zrzkovi, který začíná nabírat barvu sněhu všude kolem. S takovou ho snad ani Volch nemůže nechat pořádně trénovat. Naposledy tu takto nemocně vypadala… hmm, ano Wiola před rokem? Očima při té vzpomínce sklouznu po Aronovi s Arekem. Kdo asi byl otec? Mohla to vůbec s jistotou říct? Ovšem, ne… Tohle není něco, nad čím bych chtěla přemýšlet. Ne teď a vlastně ani nikdy jindy.

Maličko přimhouřím oči, když si všimnu, že se Aron dotkl Isaiaha, ale… Dle jeho výrazu se nic nestalo. Neslyšel žádné zvuky o sebe se třoucích hadích těl, ani tu vlhkost podzemí a chlad. Nepříjemný, lezavý, horší než celé tohle mrazivé ráno. Ať už to bylo cokoliv, neviděl to. Isaiah tak viditelně nepůsobil na každého. Ať už to bylo cokoliv tak… Tak jsem nemohla mít na vše odpovědi hned. Pokud vůbec.

„Ano, rozcvička. To je vlastně dobrý nápad.“ Přispěchám rychle s něčím, co trochu rozbije tu houstnoucí atmosféru. „Už jsem stejně začínala přimrzat k té stěně.“ Vykročím k Aronovi s Isaiahem. „Tak se dáme do toho, co ty na to?“ Zadívám se na zrzka a doufám, že alespoň při osobní interakci nebude jeho mysl odplouvat bohové ví kam. Alespoň před tím jsem si všimla, že se mu dařilo na mě udržovat alespoň jakous takous pozornost, tak se rozhodnu držet u něj poblíž. Třeba to pomůže a pokud ne, rozhodně to nic nezhorší. A tak se dáme společně do procvičování, abychom byli připravení na cokoliv, co nám mistr dnes hodí na záda.

Zrovna si protahuji nohy a významně koukám na Isaiaha, aby mě napodobil, když v tom se otevřou opět dveře a na nádvoří vejde Kazandra s Krisztiánem. Ještě chvíli čekám, jestli se za nimi neobjeví i bělovláska, ale… ne. Jsou to jen ti dva. No, na to, jak si dávala Kazandra na čas s tím odchodem v jídelně, tak teď jí byla rádoby nenápadnost naprosto jedno. Ale jako kdyby to tu nikdo nevěděl. Však už i Aron měl dle jeho slov víc než tušení.

„Nešla za vámi Eryn?“ Zeptám se neurčitě, i když moje otázka mířila spíše na Kaz. S Krisztiánem se nehodlám nijak vybavovat. „Ehm, Kazandro… No, asi pro tebe nemáme úplně dobré zprávy.“ Pohlédnu na ostatní, jestli to nechtějí to oznamování špatných zpráv převzít za mě, ale viditelně se do toho nikdo nehrne. „Tam u stěny…“ Ukážu na místo, kde jsem položila vránu a kousek od těla pak opřela i šipku z kuše. „Nevíme, kdo ani proč to udělal. Prostě najednou spadla do sněhu, ale nikoho jsme neviděli… Je mi to líto.“ Potřesu hlavou, ale více už se v tom nebabrám. Kdo ví, jaký přesně má Kaz vztah k těm vránám. Vždycky mi přišla spíše jako ten chladný typ, co se na nic a nikoho tolik neupíná. Ale třeba jí přirostly k srdci. Mně by to zcela jistě mrzelo, ovšem já nebyla jako Kazandra. Ani zdaleka.

„Ehm, možná už raději druhou…“ Hlesnu pak k Isaiovi, který se zase trochu zapomněl uprostřed cviku. Tohle bude ještě zajímavé…  

Elzbieta

Aron pokrčí ledabyle rameny, když domluvíš. „Na druhou stranu, co vlastně víme o těch lidech? Krom toho, že se nám starají o oblečení, jídlo a chod domu,“ poznamená zamyšleně. A má vlastně pravdu. Nikdo ze zdejších sloužících s vámi sám od sebe rozhodně nezapřede hovor a spíše si drží od vás odstup. Jsou pro vás spíše jako zdejší stíny, které zajišťují vše potřebné, leckdy neviděni a neslyšeni. „Vlastně si tu žijeme skoro jako šlechticové,“ lehce se ušklíbne na znamení toho, co si o tom myslí. Kromě Krisztiána a Kazandry tady nikdo z vás neměl modrou krev, a i ti dva byli technicky vzato bastardi.

„Jakože hodně skoro,“ neodpustí si Arek.

„Každopádně, chci tím jen říct… Kdo by to jinak mohl být? Krisztián je sice pitomec, ale zase ne takový, aby pro radost střílel Kazandře ptáky, zvlášť, když spolu furt tak štěbetaj u jídla,“ do Aronova hlasu pronikne kyselost, která by tam neměla být, ale… Neuhlídá si to. „Eryn… No, proč by to dělala ona, to taky nevím, ale zase… Kdo z nás se v ní v posledním roce vyzná. Baronku si neumím úplně představit, jak někde číhá se samostřílem, Morozova taky ne, Volch… Hm, známe Volcha, ale…“ zamyslí se, „no, jak říkáš. Proč teď… Zrovna teď… A vlastně jsem zapomněl na Gretel… Ale furt je to… Nevím,“ znovu se zamračí. Na Arona je to vlastně celkem podivuhodný proslov bez toho, aniž by mu do toho skočil bratr nebo se ti dva navzájem doplňovali.

Nicméně ať nad tím rozumujete sebevíc, nic to nemění na tom, že tu leží jeden mrtvý posel smrti a nikdo z vás nemá tušení proč krom toho, že to byla práce někoho s kuší. Zatajit to před Kazandrou zamítneš a nikdo ti to už dále nerozporuje. Aron jen kývne hlavou na znamení, že to bere na vědomí. Máš pravdu. Měla by to vědět, dost možná by si toho i sama všimla, když by najednou měla o vránu méně. Tedy pokud je má spočítané.

Ostatně, kolik svých mrtvých zvířat jsi už našla? A kolik jich naopak beze stop zmizelo, což bylo dost možná ještě horší, protože by se zajisté sama nezvládla dostat z tvého pokoje a zase za sebou spořádaně otevřít okno či zavřít dveře. Snad proto bylo až s podivem, jak snadno Kazandře její hejno prošlo. Snad proto, že je netahala dovnitř? Nebo v tom muselo být něco více?

To už na tebe promluví Arek stojící vedle tebe s nabídkou spoluúčasti na dnešní plundrování spíže ve sklepě pod kuchyní. Vstup tam byl z nádvoří, takže dnešní sněhová bouře byla skutečně dobrou kamufláží pro nepozorovaný vstup. Už teď sněžilo tak hustě, že bylo sotva vidět na opačnou stranu nádvoří, za šera by vás to skrylo naprosto dokonale, pokud by to vydrželo.

„No právě, zatím to na žádné hody nevypadá. Jíst se to sice nějak dá, ale kde je pak nějaká radost ze života,“ ušklíbne se Arek. „Jsem sice mistrům fakt vděčný, že díky jejich neskonalé předvídavosti přežiju i na suchým chlebu, ale proč, když to není třeba,“ potřese hlavou. „Hah, není zač. Víš jak, víc rukou toho víc pobere. Plundrování zásob beru zodpovědně,“ zakření se pobaveně a vzápětí se na tebe pousměje.

„Počítám, že až se setmí a všichni půjdou na kutě. Dřív raději ne. Jeden z nás na tebe klepne,“ slíbí ti a v další chvíli se k tobě bez varování natáhne. „Hmm, neboj,“ ujistí tě, než ti smete z ramene sněhové vločky, co ti tam stejně jako ve vlasech trčících z pod čepice zůstaly sedět.

„Eh, hele, fakt je Isaia v pohodě?“ zeptá se tě polohlasně vzápětí, když už je k tobě nakloněný. Nejen tvůj ustaraný pohled směřuje k zrzkovi, který se opírá nyní o zeď, oči má přivřené a prostě jen oddechuje. Jak to dnes zvládne ti začíná být záhadou – i nepříjemnou starostí. Takhle rozhodně působí… Opravdu unaveně. Kruhy pod očima vidíš i z té vzdálenosti několika metrů a jeho pleť v té zimě působí takřka průsvitně.

To už si toho všimne i Aron, který pár kroky k zrzkovi přejde a celkem bez milosti jej chytí za rameno a lehce s ním zatřese. „Možná by ses měl protáhnout. Aby ses trochu probral,“ promluví na něj, když sebou Isaiah polekaně trhne a začne se derozientovaně rozhlížet kolem sebe.

„Co? Eh… Jo… No… Uuhm, tohle…“ vydoluje ze sebe.

„Protáhnout. Rozcvičit se. To bychom mohli rovnou my všichni, ne?“ zopakuje Aron trpělivě a podívá se i po tobě s Arekem v té němé prosbě o pomoc.