Andor.cz - Dračí doupě online

Elzbieta

Aron pokrčí ledabyle rameny, když domluvíš. „Na druhou stranu, co vlastně víme o těch lidech? Krom toho, že se nám starají o oblečení, jídlo a chod domu,“ poznamená zamyšleně. A má vlastně pravdu. Nikdo ze zdejších sloužících s vámi sám od sebe rozhodně nezapřede hovor a spíše si drží od vás odstup. Jsou pro vás spíše jako zdejší stíny, které zajišťují vše potřebné, leckdy neviděni a neslyšeni. „Vlastně si tu žijeme skoro jako šlechticové,“ lehce se ušklíbne na znamení toho, co si o tom myslí. Kromě Krisztiána a Kazandry tady nikdo z vás neměl modrou krev, a i ti dva byli technicky vzato bastardi.

„Jakože hodně skoro,“ neodpustí si Arek.

„Každopádně, chci tím jen říct… Kdo by to jinak mohl být? Krisztián je sice pitomec, ale zase ne takový, aby pro radost střílel Kazandře ptáky, zvlášť, když spolu furt tak štěbetaj u jídla,“ do Aronova hlasu pronikne kyselost, která by tam neměla být, ale… Neuhlídá si to. „Eryn… No, proč by to dělala ona, to taky nevím, ale zase… Kdo z nás se v ní v posledním roce vyzná. Baronku si neumím úplně představit, jak někde číhá se samostřílem, Morozova taky ne, Volch… Hm, známe Volcha, ale…“ zamyslí se, „no, jak říkáš. Proč teď… Zrovna teď… A vlastně jsem zapomněl na Gretel… Ale furt je to… Nevím,“ znovu se zamračí. Na Arona je to vlastně celkem podivuhodný proslov bez toho, aniž by mu do toho skočil bratr nebo se ti dva navzájem doplňovali.

Nicméně ať nad tím rozumujete sebevíc, nic to nemění na tom, že tu leží jeden mrtvý posel smrti a nikdo z vás nemá tušení proč krom toho, že to byla práce někoho s kuší. Zatajit to před Kazandrou zamítneš a nikdo ti to už dále nerozporuje. Aron jen kývne hlavou na znamení, že to bere na vědomí. Máš pravdu. Měla by to vědět, dost možná by si toho i sama všimla, když by najednou měla o vránu méně. Tedy pokud je má spočítané.

Ostatně, kolik svých mrtvých zvířat jsi už našla? A kolik jich naopak beze stop zmizelo, což bylo dost možná ještě horší, protože by se zajisté sama nezvládla dostat z tvého pokoje a zase za sebou spořádaně otevřít okno či zavřít dveře. Snad proto bylo až s podivem, jak snadno Kazandře její hejno prošlo. Snad proto, že je netahala dovnitř? Nebo v tom muselo být něco více?

To už na tebe promluví Arek stojící vedle tebe s nabídkou spoluúčasti na dnešní plundrování spíže ve sklepě pod kuchyní. Vstup tam byl z nádvoří, takže dnešní sněhová bouře byla skutečně dobrou kamufláží pro nepozorovaný vstup. Už teď sněžilo tak hustě, že bylo sotva vidět na opačnou stranu nádvoří, za šera by vás to skrylo naprosto dokonale, pokud by to vydrželo.

„No právě, zatím to na žádné hody nevypadá. Jíst se to sice nějak dá, ale kde je pak nějaká radost ze života,“ ušklíbne se Arek. „Jsem sice mistrům fakt vděčný, že díky jejich neskonalé předvídavosti přežiju i na suchým chlebu, ale proč, když to není třeba,“ potřese hlavou. „Hah, není zač. Víš jak, víc rukou toho víc pobere. Plundrování zásob beru zodpovědně,“ zakření se pobaveně a vzápětí se na tebe pousměje.

„Počítám, že až se setmí a všichni půjdou na kutě. Dřív raději ne. Jeden z nás na tebe klepne,“ slíbí ti a v další chvíli se k tobě bez varování natáhne. „Hmm, neboj,“ ujistí tě, než ti smete z ramene sněhové vločky, co ti tam stejně jako ve vlasech trčících z pod čepice zůstaly sedět.

„Eh, hele, fakt je Isaia v pohodě?“ zeptá se tě polohlasně vzápětí, když už je k tobě nakloněný. Nejen tvůj ustaraný pohled směřuje k zrzkovi, který se opírá nyní o zeď, oči má přivřené a prostě jen oddechuje. Jak to dnes zvládne ti začíná být záhadou – i nepříjemnou starostí. Takhle rozhodně působí… Opravdu unaveně. Kruhy pod očima vidíš i z té vzdálenosti několika metrů a jeho pleť v té zimě působí takřka průsvitně.

To už si toho všimne i Aron, který pár kroky k zrzkovi přejde a celkem bez milosti jej chytí za rameno a lehce s ním zatřese. „Možná by ses měl protáhnout. Aby ses trochu probral,“ promluví na něj, když sebou Isaiah polekaně trhne a začne se derozientovaně rozhlížet kolem sebe.

„Co? Eh… Jo… No… Uuhm, tohle…“ vydoluje ze sebe.

„Protáhnout. Rozcvičit se. To bychom mohli rovnou my všichni, ne?“ zopakuje Aron trpělivě a podívá se i po tobě s Arekem v té němé prosbě o pomoc.

Starosti

„Já… nevím. Možná?“ Otočím se na Areka kráčejícího vedle mě, zatímco v ruce držím ještě teplé tělíčko mrtvé vrány.

„Služebnictva? Tedy nevím, jaké jsou jejich schopnosti, ale v tomhle počasí a větru to chtělo dobrou mušku, aby ji to takhle trefilo. I když, kdo ví, co dělal starý Konrad před tím. Na druhou stranu, snazší je se pokřižovat, než je střílet. Zvlášť teď. Proč by… teď?“ Sklopím oči k mrtvé vráně a jen nevěřícně zakroutím hlavou, než ji položím do sněhu, aby jím s takovou brzy zapadala.

„Hmm, ano… však to jsou mrchožrouti, ale vem si, kolik jich tady je. Jedna mrtvá vrána ještě nic nemění… Tedy, jako kdyby to, že někdo zastřelí vránu snad zabránilo tomu, aby někde někdo zemřel.“ Zamračím se. „Ale ano, někde tvrdí, že to jsou poslové smrti. Slétají se na místech, kde by měl někdo zemřít… Ovšem, to by tu za pár dní s takovou nikdo nezbyl.“ Ušklíbnu se o něco uvolněněji. Někdy jsou povídačky jen… povídačky.  

„Možná by to měla spíš vědět… Pokud by tu někdo střílel to její vykrmené hejno, a já byla na jejím místě, chtěla bych o tom vědět. I tak si bude dělat starosti.“ Oponuji vcelku bez zaváhání Aronovi. Však už nejsme malé děti, aby před námi někdo musel schovávat mrtvé zvíře. Ne, těch jsem viděla za ty roky až… hmm, dost. Na chvíli se ztratím ve vzpomínkách, ze kterých mne vytrhne až Arek.

Na jeho teorii o dnešním programu jen trochu nepřítomně pokývnu hlavou. Už ani nepočítám kolikátý to byl odhad, jenž jsem dnes slyšela. Nic víc to ale nebylo. To napětí smíchané s očekáváním umělo ale dělat zázraky a bylo těžké začít myslet na něco jiného s tím, jak se začátek lekce blížil.

Zarazím ruce do kapes, zatímco cítím na zádech přes kabát pronikající slabý chlad ode zdi, o kterou se opírám společně s Arekem a vlastně i Isaiahem stojícím opodál.

Možná by bylo snazší, kdyby opravdu zašel za Kostadinem. Možná dřív než později. Snad by se mohl vymluvit na přetrvávající zranění… nebo něco podobného? Rozhodně vypadá špatně. Tiše nespokojeně mlasknu a přinutím se silou vůle od něj odvrátit pohled. Musím to vydržet. On to musí vydržet a pak… Pak uvidíme.

„Hmm?“ Povytáhnu trochu tázavě obočí, když padne ten Arekův návrh. Krádež jídla? Dnes? Během bouřky? Nemůžu říct, že tohle načasování by nebylo příhodné. Zvlášť s tím, co se večer chystá. Nebudu muset krást nic v kuchyni, pokud se to podaří, a i když to není tesané do kamene roztáhne se mi na rtech drobný úsměv a kývnu na Areka.

„To zní jako lákavá nabídka a… dobrý nápad. Něco dobrého k jídlu se vždycky hodí. Zvlášť teď. Tak pak mi děj vědět, pokud tam vyrazíte…. Díky, Areku.“ Odpovím mu, a i když si jistě má slova vyloží trochu jinak, než je myslím, připojím se k němu, pokud bude příležitost. Pár věcí by to urychlilo. Stačilo by pak k večeru zajít tajně do zbrojnice a něco pobrat, než… Opět se mi trochu rozostří pohled, jak se mi myšlenky rozběhnou k dalším plánům. Možná je to tak ale lepší. Přemýšlet o tom, co je všechno třeba zařídit než se strachovat o přítele, který… Otočím se na Isaiu, který tam dál tak zvláštně nepřítomně stojí a s povzdechem krátce zavřu oči.

Tohle je jiné, než když si někdo ublíží při tréninku. Horší, než když někdo z nás dostane trest. Je to zcela neznámé, zlověstné a… A já se bojím, abych nakonec věděla, jak mu pomoci. Bojím se o něj. Opravdu mám o něj strach… Větší než z toho, co nás může čekat dole. Ale jak říkal, připadalo mu to jako správné rozhodnutí. Tak nezbývá než doufat, že v tomhle jsme se ani jeden nespletli.  

Elzbieta

„No jo vlastně…“ jako by si Aron až s tvým připomenutím uvědomil, že Isaiah vlastně strávil noc na ošetřovně. Kéž by se to tak stalo. Nebo spíše nestalo. Ostatně stačilo včera odmítnout jeho prosbu a dost dobře jsi dnes nemusela řešit nic z tohohle. Nebo by si zrzek našel jinou cestu, jak se tam dostat a ty bys dnes vůbec nevěděla, co se s ním mohlo stát a hlavně proč. Kdo ví.  „Možná bys za ním měl ještě zajít, nevypadáš moc dobře. Volch tě s takovou vykostí, znáš ho…“ poznamená.

To už Isaiaha přeci jen přinutí zatěkat pohledem mezi vámi dvěma a roztržitě kývnou hlavou. „Jo, to bych asi měl…“ přitaká. Je pravdou, že v tomhle stavu a rozpoložení… Možná ani nebude potřebovat výmluvu, aby se znovu stavil na ošetřovně. Zvláště ne pokud bude na výcvik dohlížet Volch. Nebude se mu líbit, že se Isaiah nesoustředí a je mimo. Nebude se mu to vůbec líbit.

Arek se přestane usmívat, když se dáte do hovoru a místo toho úsměv nahradí jeho obvyklý drzý úšklebek. Těžko říci, čeho jsi to byla svědkem před chvíli, přesto… Co by na to asi řekla Wiola? Všimla by si toho? Pokud tedy vůbec bylo čeho, přeci jen… Nejednalo se o nic víc než jeden jediný úsměv…

Od hovoru o chlebu je to k první sázce zatraceně blízko. Co by si ovšem na tebe Arek vymyslel – a že si můžeš být jistá, že už má něco v hlavě, když o tom tak sebejistě začal – se ovšem nedozvíš. Sama ani nedokončíš větu, když tvoji pozornost náhle upoutá něco zcela jiného.

Vrána leží na zemi ve vlastní krvi, tělíčko má pokroucené a šipka z kuše prochází kromě křídla i jejím drobným tělem. Škube sebou a naprázdno otvírá zobák, ze kterého už vychází žádný zvuk. Dokonce i během té chvíle, než k ní stačíš dojít, přistane na ní několik desítek sněhových vloček ostře kontrastujících s černým peřím i krví vsakující se do sněhu. Střelce si nikde nevšimneš a stejně tak je těžké v tomhle marastu odhadnout, odkud rána přišla. Jedním si můžeš být ovšem jistá – jednalo se o mistrovský zásah. Trefit ve vánici letícího ptáka by bylo opravdu těžké. Nebo snad někde seděla, když ji šipka zasáhla a srazila… Z okna? Ze střechy? Jisté je jen jedno – tohle skutečně neudělal žádný dravec. Aspoň ne ten zvířecí.

Nicméně stačí ti jediný pohled na zuboženého ptáka a je ti jasné, že tady už není pomoci. Možná někdo zkušenější či s magickým talentem, ale to ty nejsi. Dokonce ani Arek, který vykročí do vánice za tebou a už vůbec ne Aron stojící mezi sloupovím, zatímco vás pozoruje. Rozhodneš se rychle. Je jediná věc, co můžeš nyní udělat. Milosrdná poslední pomoc. Je to otázka okamžiku, není to první zvíře, kterému jsi zakroutila krkem. Tohle vás zde naučili dobře. Zabít zvíře dokázal každý z vás bez zbytečných emocí či váhání.

Šipka je krátká, zcela jistě se musí jednat o jednu z těch, které se používají do malých samostřílů, ze kterých lze s dobrým výcvikem slušně střílet i jednoručně. Pár takových máte i ve zbrojnici, do které mají všichni v sídle neomezený přístup. Nenajdeš na šípu na ní nic, co by ti napovědělo, kdo mohl vystřelit. Aspoň na první pohled. Obyčejný dřík, odhadneš to na dřevo z borovice. Z hlavy si nejsi schopná ovšem vybavit, zda takové mají šípy ve zbrojnici. Jsi si celkem jistá, že tam máte nějaké vyrobené ze smrků a jedlí. Ale z borovic? Musela by ses jít podívat. Křidélka šipka nemá a hrot je obyčejný, kovový. Momentálně smáčený krví dost na to, abys toho na něm moc neviděla.

Nic z toho ti ovšem nepřinese odpověď na tu jedinou důležitou otázku.

Proč?

„To byla jedna z těch, které chodí krmit?“ zeptá se tě Arek, zatímco se společně vracíte do relativního „bezpečí“ podloubí. Tohle nebylo žádné tajemství, Kazandra a její vrány. Proč přesně tíhla ze všech ptáků v okolí zrovna k nim sice už neřekla, ale že s nimi trávila dost času – toho si nešlo nevšimnout. Stejně jako toho, že to malé hejno posedávající po střechách se pravidelně slétávalo, sotva se objevila venku. Jako by na ni čekali.

„No, tak v tom případě to musela být Eryn. Nebo někdo ze zbývajících mistrů. Nebo taky kdokoliv ze služebnictva,“ zhodnotí to nahlas Aron, bez zbytečných emocí. I když mračí se pořád, na tom se nic nemění. Už od včerejška nemá úplně dobrou náladu, ale kdo by se mu divil. „Starý Konrad se pravidelně křižuje, když je vidí, jak se někde slétnou,“ zmíní vzápětí muže středního věku, který se vám obvykle snaží vyhýbat, jak to jen jde, a když mu máte pomáhat, tak se na vás sotva podívá. Stará se o zdejší hospodářská zvířata, kterých tu pár je. Nějaké slepice, pár prasat. Najdou se u tu i nějaké kozy a dvě krávy. A pak samozřejmě koně.

„Nebo někdo pověrčivý… Říká se, že vrány jsou spojený se smrtí, ne?“ dodá Arek. Na lidové pověry a povídačky jsi tu expert spíše ty.

Aron se každopádně rozhlédne kolem vás. „Hm, možná bychom ji měli schovat, aby to Kazandra neviděla,“ poznamená, ačkoliv je vidět, že váhá. Možná ani nebude nutné cokoliv schovávat, sníh stále padá a padá…

Každopádně moc dobrý začátek dne to skutečně není. Vánice, zastřelená vrána, očarovaný Isaiah… Dnešní den se komplikoval čím dál více, a to bylo teprve ráno.

Arek se opře o stěnu vedle tebe, zatímco Aron přešlapuje a popochází, aby se zahřál. Oproti tomu Isaiah chvílemi skoro působí, že pospává ve stoje. Dnešek bude skutečně náročný – a rozhodně nejen pro tebe.

„Ále, bych to tak černě neviděl. Nechá nás v tom chvíli cvičit nebo nás pošle proběhnout mordýrnou…“ pronese nečekaně optimisticky právě Arek. „Hm, navíc…“ ztiší trochu hlas, „nejdýl někdy odpoledne podle mraků na obzoru přijde bouřka. Ideální šance na to se nepozorovaně dostat do sklepa, kde se skladuje jídlo,“ dodá směrem k tobě polohlasně. „Chceš jít taky? Něco na přilepšenou se vždycky hodí, ne?“ navrhne ti.

Kazandra

Objetí společně s ujištěním, jakkoliv se dost možná jedná jen o zbožné přání, uklidní rozjitřené myšlenky a dovolí ti volně vydechnout a aspoň trochu se uvolnit. Co bude ve skutečnosti nyní není důležité, i když by možná mělo být. Nakonec se od tebe Tian odtáhne, aby na tebe mohl promluvit a vidět ti u toho do tváře. Téma, které načne bez ohledu na to, že jsi o to nestála, není zrovna příjemné – dost možná spíše pro něj než pro tebe. Dokážeš si představit, že to je něco, o čem s tebou opravdu nemluví rád, přesto když usoudil, že to je nutné…

Není důvod, abyste hráli hry ještě mezi sebou.

„Hmm, to by byla opravdu velká škoda,“ zamručí tiše ještě do tvých rtů, když ho krátce políbíš a zase se od něj odtáhneš. Na rtech se mu pro tu chvíli usadí náznak úsměvu, ze kterého čteš úlevu i spokojenost. Tu nevyřčenou vděčnost za to, že je všechno v pořádku. Nepouští tě, ačkoliv cítíš, jak se obě jeho ruce posunou, tak že tě jedna z nich hřeje na bedrech, zatímco druhá majetnicky spočívá na tvém boku.

Přesto se v další chvíli lehce zamračí a nakrčí u toho krátce nos. No ano, jak se mohlo stát, že o tom Volch věděl? Mluvil tak jistě a bez zábran, jak moc velké štěstí či náhoda by to muselo být, aby se jednalo jen o výstřel do prázdna, který čirou náhodou opravdu našel střed terče?

„Vlastně… Naznačila mi to před více než rokem,“ zmíní Tian opatrně, zatímco bedlivě sleduje tvoji reakci. Jistě, to by znamenalo… Vlastně sis toho tehdy všimla. Od jisté chvíle, která přišla aniž bys věděla proč, se na tebe díval trochu jinak. Choval se jinak. Více… Otevřeněji? Začal se objevovat více ve tvé blízkosti. Nebo to, jak se tě tehdy poprvé otevřeně zastal na té sešlosti v Grunwaldu. Udělal by to i tak? „A pak ještě měsíc před Rydzinou. To už nešlo jen o rozhovor v náznacích,“ přizná ti a trpce se ušklíbne. Zřejmě to nebude něco, na co by vzpomínal rád.

„Nicméně…“ pokračuje vzápětí dál jako by to nebylo všechno. „Možná to Volch ví přímo od Baronky. Říkal jsem, že to mezi nimi je…  Komplikované. A dost možná si i sám dost domyslel při našich… Lekcích,“ promluví o něčem, o čem jsi dosud neměla ani potuchy. Že Krisztián trávil čas s Baronkou stejně jako ty s Amélií, to jsi samozřejmě věděla. Vždyť kolikrát jste se o tom i bavili, stejně jako o vašem výcviku. Nicméně o tomhle se nikdy nezmínil, byť slovem. Náznakem.

Nicméně jako by nyní dosedlo dalších pár kousků skládačky na své místo. A s tím i Tianovo chování od chvíle, kdy se od tebe dozvěděl, čí pozornost na tobě nyní ulpěla.

S dlouhým výdechem si opře čelo o to tvé a snad i na okamžik přivře oči. „Měli bychom už jít, ať nepřijdeme pozdě,“ řekne tiše, jakkoliv se sám úplně nemá k tomu, aby tě pustil.

A v tu samou chvíli zaslechneš na okraji vědomí… Ten strašný zvuk. Bolestný skřek raněného ptáka. Před očima ti bez varování prokmitne záblesk černého peří pokrytého krví, zatímco jako by ti skrze paži projela až do hrudníku tenká ostrá jehla. Vjem bolesti je krátký a prchavý, přesto… Něco se stalo. Víš to…

Den plný překvapení

Asi by mě mělo těšit, že Isaiova schopnost plánovat zůstala nedotčena, když opět vysype z rukávu, jak na to můžeme jít a skutečně, s tím, jak je Kostadinova ošetřovna v přízemí, ani nemusíme vylézat nikam po fasádě a římsách. Zní to až nečekaně snadně. Nelíbí se mi to. A pak se na mě mladík usměje a já se zahledím do těch očí, které tak úplně nepoznávám. Je to jako kdyby se na mě díval… někdo jiný? Úsměv, který si sama vnutím na rty a oplatím mu tím ten jeho, jen chabě maskuje mé vlastní rozpaky. Ne vůbec se mi to nelíbí.

To už ale tu podivnou chvíli přetne příchod dvojčat. „Myslím, že to bude v pořádku. Však si říkal, že si ustlala postel… Lidi, co chtějí nepozorovaně zmizet, postele nestelou.“ A že o tomhle něco vím. Otočím se na Arona, který vypadá, že dnes opět nemá nejlepší náladu. Tvářil se tak i včera, když jsem se zpozdila já? I tak, není se čemu divit. Pokud někdo z nich nedorazí včas budeme mít asi trochu problém, ačkoliv… Mně je to ve skutečnosti jedno. Je mi jasné, že Volch si pro mě už něco vymyslí jako vždy, takže nějaké tresty tu lekci příliš nezmění. Zůstávám proto poměrně klidná a to, že ještě chybí skoro polovina z nás, mne nijak nerozrušuje. Od toho jsou tu jiní… Zavadím pohledem o Isaiha, který vypadá… No zvláštně. Hodně zvláštně.

„Jo, jen… Vypadá to, že se mu u Kostadina nespalo úplně nejlépe.“ Odpovím místo zrzka, který to snad ani nezavnímal, a jen uteču provinilým pohledem zpátky k zasněženému nádvoří. Kdybych mu na tu žádost včera nekývla… Ne, tak by to vymyslel jinak. Možná ne hned ten den, ale jednou by se to stalo tak jako tak. To, že jsem mu včera tu ruku bez milosti vyhodila z ramene a dnes se tu bavíme jako jindy, nekomentuji. Nekomentují to ani dvojčata a je to tak lepší. Někdy se tu věci mění opravdu rychle.

Vločky dosedají na mou dlaň a kupí se jedna na druhou. Jeden by mohl říct, že je to scéna plné klidu a míru. Jen ji drobně kazí nepříjemný fakt, že je prostě zima. A ta blížící se vánice má ke klidu a míru daleko. Zachytím na sobě Arekův pohled, který mne donutí drobně nakrčit nechápavě obočí a otočit se zase rychle od něj pryč, jako kdybych ho přistihla u něčeho zakázaného, čeho nechci být svědkem. Wiola je pryč jen druhý den a… Ne, přikládám tomu zbytečnou váhu. Prostě jen má dnes lepší náladu než jeho bratr a pouze se usmál. Není v tom nic víc a já mám teď stejně hlavu plnou jiných starostí. A to jsem si naivně myslela, že týden ve Volchově výhradní péči bude můj největší problém. Očima zabloudím k zrzkovi, který působí skoro až nehybně a opět… mimo. S takovou nebude muset nějaké zranění na tréninku ani fingovat. Ahh, Isaio… Uteče mi krátký povzdech a jen bezděčně sevřu ruku v pěst.

To už ale raději promluvím na Areka a přitáhnu si s trochou štěstí pozornost obou z dvojčat. „Chlebové hody… No, ještě bych si nebyla tak jistá. Možná se nacpu včerejším chlebem já.“ Přinutím se usmát. „Sázku? Ah, už to začíná. Neměl by si raději…“ Ale větu nedokončím. Koutkem oka zahlédnu nějaký pohyb, po kterém se automaticky otočím a z vánice se k nám donese zvuk dopadu následovaný zakrákáním. Není to ale krákání vran, které jsme si uvykli slýchat ze střech, kde jich tu posedávalo hned několik. Tohle je…

Vykročím z bezpečí podloubí do chumelenice a malému černému tělíčku, kolem kterého je pár červených cákanců krve. Jen, co se mi trochu otevře výhled, tak se rozhlédnu. V první chvíli hledám nějakého dravce, jenž snad tu nebohou vránu srazil k zemi z oblohy, ale poté, co si všimnu šipky v jejím těle, dojde mi rychle, že to nebyl žádný dravec. Očima přelétnu okna a místa, kde by mohl stát střelec, ale ten měl dost času ustoupit za roh, pokud chtěl zůstat nepozorován. Proč by to ale někdo dělal?

„Ah, chudák…“ Stočím smutný pohled k vráně, která sebou cuká na zemi, a kromě křídla šipka prošla až do jejího těla. Ne, to nevypadá, že by měla moc šancí. Kleknu si do sněhu a pozorněji si ji prohlédnu, zatímco kolem nás víří vločky. Kdyby to bylo jen křídlo… Tak možná. Ovšem takto. Natáhnu se po cukajícím tělu ptáka, jehož konec se blíží, ale ne dost rychle. Chytím ji přes to načechrané peří a…

*křup*

Tiché křupnutí jejího krku jí ukrátí trápení a tělo ochabne. Někdy je lepší dopřát jednomu klid a zbytečně to utrpení neprotahovat. Navíc, to rozhodně není poprvé, co jsem zabila nějaké zvíře. Ostatně na lovy jsme tu chodili vcelku často, aby bylo, co na stůl. Až poté vytrhnu z ptačího těla šipku z kuše, abych si ji prohlédla. Nečekám, že z ní něco vyčtu a zcela určitě to bude šipka ze zbrojnice. Kdo jiný by taky tu vránu zastřelil než někdo z nás. Ovšem, proč by to ten někdo dělal?

„Kazandra asi nebude ráda.“ Vytáhnu se zpátky na nohy a udělám i s mrtvou vránou pár kroků za ostatními, než ji položím u stěny do sněhu, do něhož pak následně otřu i tu trochu krve z rukou. „Pochybuji, že si ji ale střelila sama, takže se nám ale okruh ostrostřelců snižuje.“ Ukážu jim šipku, kterou jsem vytáhla z jejího těla. „Co by tím ale kdo… Hmmh, no neřekla bych, že jsou ty snídaně až tak hrozné.“ Raději trochu zažertuji, i když netuším, co mělo tohle celé znamenat. Krisztián by to neudělal. Už jen kvůli tomu, že jeho… určitě jen dobrá známá ty ptáky chodila den co den krmit a se zlou by se potázal. Takže pak zbývala jen Eryn a mistři. A něco mi říkalo, že zrovna Volch by tu s kuší kolem oken nebloumal.

„Ah, to bude zase den.“ Opřu se o stěnu podobně jako Isaiah, po kterém se snažím moc nekoukat, ale je to opravdu těžké. Nejraději bych ho popadla za ruku a odtáhla do toho podzemí hned. Jen aby se už konečně probral! Ovšem… Kde beru tu jistotu, že zrovna tohle pomůže?

„Už jsem říkala, že nemám ráda zimu?“ Zamračím se do těch šedivých mračen, z kterých se sypou další a další kvanta vloček, které brzy zahladí většinu stop po tomto malém… překvapení. Jen další z mnoha z tohoto jednoho prostého dne.  

Alespoň, že na lekci jsem dnes včas… I když to dnes pomalu vypadá, že opozdilců bude s takovou opravdu hodně.

Elzbieta

„Mohlo by… Je to přízemí. Stačilo by, kdyby jeden z nás… Já tím oknem prolezl dovnitř, ošetřovnu Kostadin nikdy nezamyká,“ odpoví ti Isaiah, který je v té chvíli skoro až nečekaně při smyslech. „Já… Zařídím to. V pořádku. Můžu si dojít pro mast nebo… Něco vymyslím…“ kývne hlavou. Na nevyřčenou otázku, proč se Kostadin v posledních týdnech zavřel před světem ve svém malém království se ti ovšem odpovědi nedostane.

S Isaiahem jste ovšem domluveni. Šlo to hladce, možná až příliš hladce. Nicméně kdo ví, jak to nakonec celé bude k večeru. „Řeknu,“ mladík poslušně přitaká a krátce u toho kývne hlavou, opět tak vzdálený a cizí, přesto… Přesto se pousměje. Kdo ví, co se mu v tu chvíli honí hlavou, když po tobě sklouzne jeho pohled, prázdný a přítomný zároveň.

To už se ovšem venku objeví dvojčata, jejichž hlasy i kroky rozbijí tu zvláštní mrazivou atmosféru v kamenném podloubí, která s čím dál hustějším sněžením nemá zhola nic společného.

Ať se rozhlížíš sebevíce, nikoho dalšího, než Areka s Aronem nevidíš. Skutečně. Dokážeš si představit, že Kazandra s Krisztiánem teď jsou někde spolu a nepochybně řeší včerejšek, který se vážně nepovedl. Ale Eryn? Ať už je bělovláska kdekoliv, je to její boj. Ostatně nezbývá než doufat, že se zde všichni tři zjeví včas – před příchodem mistra. Kdo ví, kolik vám zbývá času vzhledem k tomu, jak dlouho vás nechal čekat včera. Možná máte pár minut nebo také půlhodiny.

„Snad. Kde jinde ji hledat netuším, ale… No. Ani Eryn není tak hloupá, aby nepřišla. Doufám,“ odpoví ti Aron, který se nepřestává mračit. Snadno na něm poznáš, že se mu to příliš nelíbí. Kdyby šlo jen o potrestání jednotlivce, dalo by se nad tím pokrčit rameny, takhle visí ten Damoklův meč nad vámi všemi. Dokážeš si představit, že tentokrát by si vás Volch opravdu vychutnal. Všechny.

„Nedivím se mu. Ten sem určitě pospíchat nebude… Já bych teda rozhodně nechvátal,“ ušklíbne se Arek, který tě pozoruje, jak chytáš do dlaně vířící vločky. Jsou velké a takřka v tvé dlani netají. Přistihneš ho, jak se při tom zvláštně usmívá. Jako by viděl něco… Co se mu líbí.

Když znovu promluvíš, úšklebek ti bez váhání vrátí a navrch se ještě sebejistě zakření. „Tak akorát. Už se těším, až k němu přibude i ten tvůj. Budu mít hotové hody,“ uchechtne se.

Mezitím zaslechneš Arona, jehož pozornost se upírá k zrzkovi. „… všechno v pohodě, Isaio?“

Ne snad, že by Isaiah vůbec zaregistroval, že na něj mluví. Jen tam stojí, opírá se o zeď a hlavu má tak trochu legračně natočenou ke straně.

„Což mi připomíná, co takhle čas na první sázku, hm? Pokud se tedy nebojíš,“ mluví na tebe Arek dál.

Tvé myšlenky a odpověď ovšem přeruší rychlý pohyb, který zachytíš koutkem oka. Na nádvoří. Něco se tam mihnulo. Něco… Malého. Černého. Skoro jako bys zaslechla i tichý zvuk dopadu, provázený zlověstným křupnutím. Skoro jako když spadne z police něco křehkého, něco… Arek div nenadskočí. Skrze hukot větru prohánějícího se nádvořím pronikne krátký, leč o to hlasitější zvuk. Kráknutí. Zoufalý krátký skřek raněného zvířete.

Hned si toho všimneš.

Černého těla jedné z vran, které se zdržovaly v panství ležícího na zemi. Ještě se cuká, zatímco se do sněhu vsakuje rudá krev. Leží tam, stále živá… I když těžko říci, zda se dá mluvit o štěstí. Černý pták sebou škube v bolestní křeči, zatímco má jedno z křídel přišpendlené k tělu krátkou šipkou z kuše.

Od čeho jsou přátelé?

Vážně nevím, co to bylo. Ten podivný vjem, který z Isaiaha doslova dýchal a jenž na pár okamžiků zahltil mé smysly. Rozhodně to nebylo ale nic normálního, a navíc se mi to stalo už podruhé za poslední den. To bylo více než zvláštní. Náhoda? Nebyla jsem si tak úplně jistá. Už se mi v životě stalo pár podivných věcí, které k souhře náhod měly docela daleko. Možná kdyby tu byl Sivak, zeptala by se ho na to na naší soukromé lekci, ale ten byl teď příliš daleko. Volch nepřicházel v úvahu a Kostadin? Ne, ten by mohl něco začít tušit. Občas jsem z něj měla pocit, že mi viděl až do žaludku. Možná i proto jsem v těch kartách končila tak neslavně.

Cítí to Isaiah také a nebo to vnímá jinak, pokud vůbec? Povzdechnu si, když po něm sklouznu bezradným pohledem. Nevím, jak mu pomoct. Zatím. Doufám jen, že nebude dělat problémy a s mým návrhem…. Souhlasí? Cítím se v ten moment skoro stejně rozhozeně, jako se Isaiah tváří, ale na rozdíl od něj, mám dostatek sebekontroly, abychom tu na sebe netřeštili oči jako dvě sovy.

„Dobře… To je dobře.“ Pokývnu pomalu hlavou, jako kdybych tohle přesně očekávala. Přijal to tak rychle a bez jediného protestu. Hmmh, něco je tu opravdu špatně. Ovšem zrovna na tohle rozhodnutí si opravdu nestěžuji. Dost věcí mi to usnadní. Stejně bych mu nedala moc na výběr.

„Bude stačit nezajistit to okno? Hmm… Dobře. Mohla bych tam zajít, ale jaksi k tomu nemám důvod. Trochu se bojím, že by mohl Kostadin něco začít tušit. Nebyla jsem tam několik týdnů…“ Zamručím a sklopím oči k zemi. Ať už tam prováděl cokoliv, naše společně lekce padly a teď už jsem neměla ani ty se Sivakem. Rozhodně bych ale raději tyto než jednu lekci s Volchem. To je teď ale problém jiných dní…

„Ale neděkuj. Od čeho jsou přátelé?“ Nakloním lehce hlavu na stranu a povzbudivě se na něj usměji, přesto si odpustím přátelské poplácání po ramenou, pro jistotu.

„No, soudy, jestli to bylo správné rozhodnutí, si ještě nechám pár hodin pro sebe… Ale v současné situaci mě stejně nic moc lepšího nenapadá. A třeba… Ne, určitě to k něčemu bude.“ Dodám už o něco optimističtěji, zatímco u žaludku cítím to typické chvění vyvolané směsicí nervozity a očekávání. Však nikdy jsem v podzemí nebyla víc než na těch pár kratších cest, které nám Isaiah s Wiolou po nutném přemlouvání ukázal. Kromě pár chodeb tam ale nebylo nic moc zajímavého. Teď už bychom se ale měli vydat hlouběji. Za jiných okolností bych se na to snad i těšila, ale to by tu nesměl být ten zvláštní zlověstný pocit visící nad námi jako Damoklův meč a do toho ještě Volch dýchající mi na krk. Naštěstí ne doslovně.

To už ale uslyším, jak se otevírají dveře na nádvoří a dusot typický pro Areka s Aronem. „Pak mi prostě řekni, co a jak.“ Špitnu k Isaiahovi naposledy krátký rozkaz. Tohle bude na něm. Já se sama budu muset postarat o to, abych tam nešla s prázdnýma rukama. Nevím jak on, ale já do temného podzemí bez zbraně nepolezu ani náhodou. Už jen pro ten pocit alespoň zdánlivého bezpečí. To by naštěstí nemusel být až takový problém. Zrovna ke zbraním tu máme vcelku volný přístup. Hodilo by se ale i něco k snědku… Představa, že by mě chytl ten prokletý hlad v temné prázdné chodbě, ve které by byl pouze Isaiah. Ne… Na to raději ani nemyslet.

Naštěstí mě ale z dalších plánů a úvah vytrhne Arekův hlas. „To jste sami?“ Podivím se vcelku upřímně. „Kazandra, Krisztián… Eryn? Opravu nikdo?“ Sklouznu očima přes jejich ramena, zda za nimi ještě nezahlédnu další blížící se postavy, ale… Ne. Nikde nikdo. „Nebyla? Hmm, i tak díky. Třeba ano… Minuli.“ Dodám s drobným pokrčením ramen. Eryn pozdě nechodila. Ovšem to ani Kazandra a Krisztián. I tak si nešlo nevšimnout, jak vystartovala po té menší pauze za ním. O ty dva jsem starost neměla. O Eryn? Hmm, ne, ta se uměla o sebe také postarat.

„Hmm, trousíme se sem dnes jak švábi na pivo… Alespoň, že na nás v tomhle šíleném počasí mistr nečeká jako v té šermírně.“ Zašklebím se kysele, narazím si čepici více na uši a natáhnu ruku, do které se i takto na kraji podloubí snese hned několik bílých vloček, kterých kolem víří v blíží se vánici nespočet.

„A zrovna když přijdu včas… No, s tou snídaní by se jeden stejně nezdržel. Tak, kolik máš schovaného chleba?“ Blýsknu zuby na Areka a přejdu do nějakého nezávazného hovoru, abych vyplnila čas před začátkem lekce a zároveň nenápadně odvedla pozornost z Isaiaha, který dnes skutečně nepůsobil ve své kůži… Ani trochu.

Elzbieta

Ať už se s Isaiahem tam dole stalo cokoliv, je to celé… Špatně. On. Jako by to byl on a zároveň nebyl. Víš to. Cítíš to. Ten krátký, leč o to znepokojivější a děsivější vjem si nedokážeš vysvětlit, přesto se to stalo. Na chvíli to zahltí tvoji mysl, a dokonce i poté, co se ovládneš, tak sesbírat veškeré soustředění… Je náročné. Z představy, co asi může cítit Isaiah mrazí, stejně jako z té, co by se stalo, kdyby se ho znovu dotkla.

„Elo…“ vydechne té jméno nezvykle nešťastně, když se do něj pustíš aspoň slovy. Copak neslyší, jak bláznivě to všechno zní? Dost možná ano, ale nezáleží mu na tom. Čteš mu to z tváře v těch chvílích, kdy tě vnímá a poslouchá tě namísto toho, aby plul pod hladinou vlastních myšlenek a vzpomínek. Nebo hůř. „Vím, že to zní zvláštně, ale… Ale je to prostě tak…“ zavrtí lehce hlavou. V obličeji mu sedí nezvykle vážný výraz, vlastně už od rána sotva párkrát náznakem pousmál. „Očarovaný?“ zopakuje po tobě lehce zaraženě. „Ne… Ne. Musel jsem se… Jen jsem se praštil do hlavy…“ vypadne z něj naprosto nesmyslně, opožděně.

S těmi slovy se prsty dotkne vlastní hlavy a vjede s nimi do vlasů. Vzápětí tiše zasykne jako by pod bříšky skutečně nahmatala v zrzavé kštici bolestivou bouli.

Jenže namísto toho, aby ho cokoliv z toho zastavilo, tak se stane pravý opak a požádá tě o pomoc. Těžko říci, zda má na mysli další šílenost, co by ho dostala do Kostadinova křídla nebo něco jiného. A vlastně na tom ani nezáleží. Tvá podmínka pro cokoliv je jasná a tvrdá.

„Cože?“ podaří se ti tím Isaiaha viditelně rozhodit, dokonce i v jeho stavu. „Ty bys… Chtěla jít se mnou?“ se zmateným zamrkáním zopakuje očividné a jeho pohled… Trhne sebou, když mu luskneš těsně před obličejem, a tak trochu se na tebe vzápětí zaškaredí. „Však… Hm, mlčím. Dobře, nebudu… Nebudu ti to rozmlouvat,“ vydoluje ze sebe při pohledu na tebe nečekaně krotce. Smířeně.

Ve svých požadavcích tak pokračuješ dál. Pokud s ním máš jít, musí tě nejdříve nějak dostat dovnitř. Tentokrát už Isaiah působí celkem soustředěným dojmem, dokonce se i přemýšlivě zamračí – ovšem tím obvyklým způsobem, na který jsi u něj zvyklá.

„Možná… Možná to nebude tak těžké… Vlastně by mohlo stačit, kdyby se jeden z nás dnes dostal ke Kostadinovi a ujistil se, že okno na ošetřovně nebude zajištěné kličkou ani západkou…“ zapřemýšlí nahlas. „Něco… Něco do večera vymyslím…“ promne si mezi prsty kořen nosu a dlouze vydechne.

„A… Hm, díky, Elo. Vlastně… Vlastně jsem rád, že se tam nemusím vracet sám,“ dokonce se pokusí i pousmát. „Připadá mi to… Takhle… Hm, správné…“ opět se na kratičkou chvíli ztratí.

Dveře na nádvoří se otevřou na znamení, že tenhle zvláštní a svým způsobem nebezpečný rozhovor je u konce. Zaslechneš dupot charakteristický pro dvojčata, a skutečně. V další chvíli vyjdou ven oba. Aron má stejně jako ty pletenou čepici, zatímco Arekovi trčí hnědé krátké vlasy do všech stran, ale příliš si z toho zřejmě nedělá.

„Tak tady jste… Hm, a že vás tady teda je…“ poznamená Arek, když si vás všimne. A skutečně, jste tu jen vy dva. Po Kazandře, Krisztiánovi a Eryn není nikde ani vidu ani slechu. Čas ještě nějaký snad je… I tak se ovšem vyplácí tady bývat s předstihem.

„… a Eryn u sebe v pokoji nebyla, kdyby ses ptala,“ dodá mimoděk Aron, když dojdou k vám. Netváří se zrovna nadšeně. „Ale měla ustláno, tak snad jsme se jen… Hm, minuli,“ pokrčí rameny.

Kazandra

Ta prchavá poklidná chvíle se vytratí stejně rychle jako nastala, když se od tebe Tian odtáhne a rázovitými kroky se přesune blíže k oknu, zatímco spustí svoji podrážděnou tirádu na téma „nespolupracující Ela“. Dokážeš si představit, jak mu to leží v žaludku. Dokonce i to, jak se ti dva museli v umývárně pohádat, ostatně k tomu často neměli daleko a navzájem se nikdy zrovna nešetřili.

„A co jsem měl? Sedět v pokoji a číst si knihu, zatímco ty…“ potřese hlavou, a aniž by dokončil větu, krátce se zarazí a uhne pohledem, který raději směřuje z okna ven. „Viděno zpětně… Uznávám. Byla to chyba. Hloupá unáhlená…“ připustí s tou věcnou upřímností a místo dokončení věty si jen trpce povzdechne. Stejnou měrou, jakou se hněvá na Elu, bude to samé cítit k sobě… Vlastně jsi jediná, před kým je ochotný něco takového připustit nahlas a přiznat se. I tak je ti jasné, kolik přemáhání ho tohle veřejné vystoupení stálo. A proč se to celé stalo. Kvůli komu.

Ve vzduchu visí napětí, podobně jako když se před bouří houstne a těžkne vzduch, zatímco se v dáli sbírají šedivá mračna. Tvá slova tu atmosféru protnou stejně jako blesk provázející hřmění. Krisztián sebou trhne, když promluvíš – a neskončí to u jediné řečnické otázky. Pokračuješ dál. Všechna ta frustrace a bezmoc… Co mu máš říci? A co vůbec dělat? Nevíš. Zkrátka… Nevíš. Ty ani Ela. Jediné, co máte, je rada Eryn, která je snad zoufalejší než celá tahle situace.

Tian na tebe nehnutě hledí, oči má lehce přimhouřené, zatímco koutky rtů má svěšené v té zvláštní takřka provinilé grimase.

Vidíš, jak se svaly na jeho krku napnou, když zmíníš, co ti prozradil Volch. O něm. O úkolu, který dostal. To, jak semkne rty. Pohledem neuhne, ale dokážeš si představit, kolik sebeovládání ho stojí tam prostě jen stát a poslouchat to. Dokonce i tehdy, kdy ho ujistíš, že po něm žádné vysvětlení nechceš. Někdy zkrátka není na výběr. Nicméně navzdory tomu Krisztián přenese váhu z nohy a ostře se nadechne.

Mlčí.

Ticho, které mezi vámi zůstane viset, sotva domluvíš, je… Dlouhé. Tíživé. Jsou to jenom slova, ale jak dlouho bude trvat, než se promění v činy? Až mu zase poneseš večeři? Nebo si najde jinou příležitost?

Krisztián se nakonec pohne a pár kroky zruší vzdálenosti mezi vámi. A aniž by cokoliv řekl, tak tě zkrátka… Obejme a přitáhne si tě blíže k sobě. Vnímáš, jak vydechne a s tím se mu vytratí napětí z ramen i zad, stejně jako srdce bušící o něco rychleji než normálně, přesto v pravidelném zvolňujícím se tempu. „Něco vymyslím,“ slyšíš ho říkat. Pevným a rozhodným hlasem nepřipouštějícím cokoliv jiného. „Nejsi v tom sama, rozumíš? Přijdu na to, jak z toho ven. Žádné další lekce nebudou,“ dodá a je znát, jak mu to slovo, které jsi sama použila, nejde ani trochu přes rty.

S tím se od tebe lehce odtáhne, aby ti viděl do tváře.

„Vím, co jsi říkala, přesto… Volch mi žádný úkol nedal, ano? Nechci, aby sis to myslela. A ani, aby nad tebou měl… Výhodu,“ promluví tiše, zatímco se do tebe vpíjí jeho vážný pohled. „Byla to Baronka. A už dávno to žádný úkol není. Vlastně to nikdy nemělo zajít tak daleko,“ náznakem se pousměje.