Andor.cz - Dračí doupě online

Elzbieta

Při zmínce jména Eryn, která zřejmě něco zrzkově potulování se po zakázaných zákoutí věděla, Isaiah na chvíli svraští obočí a zatváří se tak… Zvláštně. Ztraceně. Tvář se mu stáhne napětím, ale… Je to jen okamžik. Zrzek ostře vydechne a najednou se zdá jako by se mu skoro i ulevilo, že to bylo zrovna její jméno, a ne žádné jiné.

„Dokud to neví žádný z mistrů…“ hlesne tiše a zavrtí hlavou, zatímco se odhodlává k vyprávění, kvůli kterému stojíte tady na mrazu namísto chodby či haly, kde by na vás aspoň nesněžilo a neopíral se do vás vítr prohánějící se podloubím. Kéž by jen tušil, co se honí hlavou tobě. Skutečně to neví nikdo z mistrů? Nikdo nemá ani tušení? Zejména pak Volch? Moc dobře víš, že Isaiah už dostal pár trestů za to, že ho někdo přistihl v místech, kde neměl vůbec co pohledávat. Byla to taková jeho malá vášeň. Zábava, která se jen těžko dala označit za neškodnou, ale pomáhala mu s životem tady. Už ti to říkal, kdysi dávno. Jak ho to táhne do stinných koutů, vstříc tajemstvím a objevům.

Nakonec ze sebe vysouká příběh včerejší noci. A čím déle mluví, tím více si uvědomuješ, že s ním je něco špatně. Gestikulace, ty nervózní záškuby svalů ve tváři. Oči, které se mu tak snadno zamží nepřítomným leskem jako by tu byl a zároveň ne. Ale není to jen to. Jakmile se ho dotkneš, byť přes vrstvu oblečení… Na pozadí se tím vším proplétá ten nepopsatelný a neuchopitelný vjem. Vlhkost podzemí. Suchý chlad. Ševelení desítek útlých kluzkých těl otírajících se o sebe v hypnotických smyčkách.

A pak z něj vypadne to bláznivé rozhodnutí.

„Musím se tam vrátit.“

Okamžitě se mu to pokusí vymluvit. Tohle je šílené. Proč by se tam chtěl vracet? Ať tam viděl cokoliv, zanechalo to na něm stopy. Dost možná horší než vybledlé pozůstatky podlitiny na tváři. Skoro to působí jako by tě snad ani neposlouchal. Roztržitě kýve hlavou, avšak myšlenkami opět utíká pryč a tentokrát není těžké uhodnout kam.

„Já… Já si nejsem jistý proč, Elo. Ale… Prostě tam… Musím se tam vrátit,“ zopakuje s pohledem upřeným do zesilující vánice zuřící na nádvoří. „Nezabloudím… Vím… Nechávám si všude značky…“ zašeptá a na okamžik přivře oči.

Ošije se a ten podivný pocit, co z něj máš, na okamžik zesílí. Pokračuješ dál a přitáhneš tak k sobě zpátky jeho pozornost. A sotva ho pustíš… Zmizí to. „Pár dní…“ zopakuje po tobě a zamrká. Působí, že nad tím i přemýšlí, nicméně vzápětí jen zamítavě pohne hlavou ze strany na stranu. „Nemám pár dní…“ řekne ti nečekaně jistým a pevným hlasem. Žádné nervózní špitání.

„Neumím to vysvětlit, ale… Uuhm,“ zády se opře o stěnu a očima sklouzne po vlastní zraněné ruce, kterou si zamyšleně prohlíží. „Mám pocit jako bych… Jako bych tam nechal… Něco důležitého…“ vydechne.

Váš pohled se vzápětí setká. „Máš pravdu, to by bylo podezřelé. Budu… Budu to muset vymyslet jinak…“ zaváhá. „Možná… Jak moc šílené by bylo tě znovu požádat… O pomoc?“

Selský rozum

„Noo, není to až tak nepředstavitelné…“ Zamručím lehce vyhýbavě snad jako kdybych se mluvila o něčem nevhodném. Avšak Kostadin karty hrál a nejenom hrál. Mně i Werthera roznesl na kopytech. Já jsem ještě ty prohry brala s humorem, alespoň ze začátku, ale Větroplach? No, ten prohry nakonec bral vážněji, než se zprvu zdálo. Bylo nakonec zábavné sledovat, s jakým klidem to celé Kostadin vždy přešel naproti Wertherově snaze odhalit, cože za tajné techniky za tím vězí. Já jsem popravdě neměla ani ponětí, ale bylo příjemné zjistit, že i mistr Morozov má nějaké lidské koníčky. Tím spíše, když působil často tak… rezervovaně a vzdáleně.

„Ale nehráli jste. Chápu.“ Domluvím krátce, ale Isaiah vypadá stejně v mysli zaměstnaný něčím naprosto jiným.

„Ehm, o tvých výpravách do podzemí. Nevím, jestli tuší něco přímo o tom, odkud se tam vydáváš. Jinak ani nevím, kdo všechno to přesně ví. Jen… Řekla mi to Eryn.“ Hlesnu to jméno na samotné hranici slyšitelnosti. „A nevím, jestli jen ona… Snad ale…“ Pokrčím bezradně rameny. Z toho, co se mi snažila naznačit, vyznívalo, že tohle bylo přesně něco, co by Volch použil proti mně, kdyby se mu to hodilo. Ovšem věděl to už teď? Těžko říct, ale u žaludku jsem cítila to nepříjemné pnutí, které odtamtud nechtělo zmizet.

Chvíli to trvá, než se rozpovídá a já pozorně poslouchám, jen z něj padají dost kusé informace rozpadlé do několika osekaných torz vět. Takto vykolejeného ho neznám, a tak se jen nespokojeně zamračím, když se mi snaží vysvětlit, cože se to tam dole stalo. Hrobka, výpadky paměti, zvláštní pocity? Tohle znělo jako recept na problém a moje úvaha se mi jen potvrdila, když jsem zaslechla ta slova, jenž zněla spíše jak od blázna než mého přítele.

„Jak vrátit?!“ Syknu a sjedu jej podmračeným pohledem. „Isaiahu, poslouchej se… Musel si tam narazit na něco, co tě vyděsilo natolik, že ti vlastní mysl vypověděla službu a jen se štěstím ses dostal zpátky. Co kdyby si v tom zmateném stavu špatně zabočil? Sám si říkal, že je to tam jako bludiště. A tím spíš… Proč by ses tam vracel?“ Stisknu lehce jeho paži. „Zamysli se. Poslouchej se… Tohle zní šíleně. Ne jako ty. Nemusíš se nikam vracet. Musíš jen přežít další lekci a tak dál a dál… Rozhodně nemusíš opět tam dolů do tmy, ať už tam bylo cokoliv.“ Potřesu hlavou, než k němu upřu naléhavý pohled. Vypadá tak bledý. Nemocný… Nikdy jsem pořádně nezjistila, co všechno tam dole je. Tyto věci mi nikdy zrovna nešly. Nebýt vidět? Ne, já k sobě stahovala kolikrát pozornost, i když jsem o to nestála. Možná proto jsem měla i méně nebezpečné koníčky než třeba Isaiah. Nemohla jsem si dovolit porušovat místní pravidla jako on, protože bych se velmi brzy se zlou potázala, a tak jsem místo plížení se hluboko do útrob panství mohla leda tak vyšívat a nebo navlékat korálky v bezpečí mého pokoje. Bylo to tak obyčejné a… prosté.

„Nejsi ve své kůži. Co kdyby si to nechal alespoň pár dní být, než se to usadí, hmm? Dej se trochu do kupy a pak uvidíš.“ Zkusím nadhodit smířlivě, než jej pustím. „Věci tam dole… Jistě tam jsou už dlouho. Opravdu dlouho. A jako takové ti nikam neutečou. I kdyby ses rozhodl počkat týden… měsíc. Hmm?“ Povytáhnu o něco výše koutek rtů, ale je to velmi nucený úsměv. Ve skutečnosti mám o něj strach. I z toho mála, co mi řekl, tohle neznělo vůbec bezpečně… a normálně. Ani on se tak nechoval.

„Navíc další noc na ošetřovně u Kostadina v řadě? Víš moc dobře, že tohle by už zvedlo pár obočí, a ještě by ses tak mohl prozradit.“ Zkusím apelovat na selský rozum a doufám… opravdu upřímně doufám, že si to můj kamarád rozmyslí.

Kazandra

Společně míříte po schodech nahoru do Krisztiánova pokoje. Nikoho cestou nepotkáte, a tak můžeš bez obav překročit práh místnosti, která je jeho malým královstvím – a to dokonce navzdory tomu, že to mistři nevidí rádi. Tian se ještě pro jistotu ohlédne přes rameno, ovšem chodba je stejně prázdná jako před chvíli, a tak vejde za tebou a tiše za vámi zavře dveře, které rovnou i zamkne. Další z pravidel vašeho setkávání. Žádná překvapení.

Jako obvykle zde nemá úplně poklizeno. Sice se tu nikde neválí hromádky špinavého oblečení, spíše takový ten ležérní nepořádek hodná šlechtice. Postel jako už tradičně není ustlaná, jen je přes ni přehozená modrá vlněná deka s prošíváním. Sama víš, jak je příjemně měkká a už na dotek hřeje. Další srolovaná deka je na okně, vecpaná pod okenici, aby sem neprotahovalo skrze dřevěný rám.

Uděláš pár kroků po pokoji, ovšem neposadíš se na postel ani jednu ze židlí, dokonce ani do toho čalouněného křesílka, ve kterém se ti tak dobře četli knihy. I ty tu Krisztian má, štos svazků pojednávajících o historii císařství vyskládaný vedle postele. Namísto toho se otočíš čelem k Tianovi, který zůstane stejně ty stát. Neukročí a ani se nehne z místa.  

Nepřerušuje tě, ovšem vidíš, jak svraští obočí, zatímco na tebe pátravě hledí. Rozhodně nepůsobí, že by se mu snad ulevilo nebo považoval cokoliv z toho, co jsi právě řekla, za dobrou zprávu. Způsob, jakým se na tebe dívá… Takřka cítíš šimrání na zátylku, na kolik tě jeho oči zkoumavě lustrují. Dojde ti to… Rychle. Velmi rychle. Snaží se přijít na to, zda mu říkáš pravdu nebo milosrdnou lež. „Vlastně tě tam jednom držel,“ zopakuje po tobě a opět na chvíli nespokojeně semkne rty. „A dál? Kdyby to bylo všechno, nevypadala bys jako po probděné noci,“ vyzve tě, přesně tak přímo a netrpělivě jak je jeho špatným zvykem. Jistě, moc dobře jsi věděla, že Krisztián umí být velmi dobrým a taktním společníkem, když chtěl.

Nicméně, když se mu vzápětí omluvíš… Výraz v jeho tváři na chvíli povolí. Natáhne k tobě ruku a jeho prsty ti jemně sklouznou po tváři v náznaku pohlazení a… A pak zmíníš tu koupelnu. Krisztián od tebe ruku zase rychle od táhne, skoro jako na povel a pár kroky kolem tebe projde směrem k oknu.

„To mi ani nepřipomínej,“ odfrkne tiše a je na mě stále patrné, že nadšený z toho není. Naopak. Zní podrážděně. Nahněvaně. „Vážně bych ocenil, kdyby se Ela aspoň jednou… Jednou nechovala jako… Ela,“ vypadne z něj frustrovaně. „Takže se ti ta štěkna už pochlubila, že mě úplně zbytečně vyhodila? Tomu se říká nepromarněná příležitost,“ ušklíbne se. „Skvělé… Prostě skvělé…“ ostře vydechne a zastaví se oproti oknu, natočený bokem k tobě.

„A hlavně mi prosím znovu neříkej, jak je všechno v pořádku a neměl jsem se do toho plést. V pořádku to totiž rozhodně není. Víme to oba,“ lehce přimhouří oči.

Elzbieta

„Pravda, další pozdní příchod by nám nemusel projít už tak snadno,“ ušklíbne se Arek, i když se tedy zrovna netváří na to, že by měl jít někam nahánět Eryn. Ostatně, že se ti dva neměli zrovna v lásce nebylo žádným tajemstvím.

Nicméně Aron bez zbytečných poznámek kývne krátce hlavou. „Když se tu neobjeví, půjdu ji raději zkontrolovat, stejně se jsem se chtěl jít doobléci až po snídani,“ slíbí ti a zdá se, že to myslí vážně. Ostatně více pro to už udělat nemůžeš, leda bys sama šla k jejímu pokoji a zaklepala na dveře. Na to ovšem nyní nemáš prostor, pokud si chceš promluvit s Isaiahem. Některé věci je lepší neodkládat a zrzek působí, že tohle bude jedna z nich. Navíc kdo ví, jak se dnešní den vyvine a budete mít možnost si nerušeně promluvit.

Isaiah se cestou na nádvoří navleče do kabátce a vytáhne si nahoru límec. Podloubím se sice prohání mrazivý vítr, ale můžete si být jistí, že tu jste sami – a co více, že vás zde nikdo nebude poslouchat. Navíc by se po vás ani nikdo nemohl podezřívavě dívat, čekáte přeci na ranní nástup, ne?

„Jo, je pravda, že hůř to už snad ani vyjít nemohlo,“ poznamená polohlasně. „I když… Možná jak na co…“ dodá lehce zastřeným hlasem na znamení, že se opět ztrácí v myšlenkách na hony vzdálených od tebe i zasněženého nádvoří. Nicméně to trvá jen okamžik a Isaiah s ostrým výdechem pokračuje dál. O důvodu, proč ho to v posledních měsících tolik táhlo na ošetřovnu dokonce i za cenu zranění, kvůli kterým tam musel zůstávat dokonce i přes noc.

„No… Hm, vlastně si ani neumím představit, jak Kostadin hraje karty…“ utrousí Isaiah mimochodem. Paradoxně to pro tebe není žádná fantaskní představa, strávila jsi celkem dost času na cestě jak mistrem Morozovem, tak i s Wertherem a byla jsi svědkem i vícero jinak nepředstavitelných situací, než je partička karet. Ve které mimochodem Kostadin dokázal obehrát jak tebe, tak i Werthera v každém kole. Ke konci toho večera stráveného na voze se Větroplach i tak trochu rozčiloval, že jednou přijde na to, jak to Kostadin dělá.

Nicméně zrzek vzápětí uhne pohledem, který upře kamsi mezi kamenné sloupy a sotva znatelně kývne hlavou. „Ne… Poprvé ne. Dole to je… Celkem členitý a já mám jen pár hodin na to se dostat tam a zase zpátky,“ potvrdí bez dalších vytáček a nervózně přešlápne z nohy na nohu.

Tvá další slova ho ovšem zrovna neuklidní, spíše naopak – navzdory povzbudivému úsměvu, který mu věnuješ. Prudce k tobě vzhlédne a připadá ti jako by snad ještě o pár odstínů pobledl. Pokud by tedy vůbec něco takového bylo u živého člověka možné. „Počkej… O… O jakých výpravách? Myslíš… Těchto? Od Kostadina? Kdo další to ví?“ vyhrkne.

Znovu se ošije a je na něm vidět, jak… Jak přemýšlí. Přesto se neodtáhne ani neodstoupí, když se k němu přesuneš blíže a důvěrně ztišíš hlas, abys měla jistotu, že vás skutečně nikdo nemůže slyšet.

„… eeh, teď jsi mě vážně uklidnila,“ přeci jen potřese hlavou a trochu se uvolní, když začneš o lidožravých divočácích. Ostatně i po roce je to stále… Silná vzpomínka. Kolik kostí tam v okolí asi mohlo ležet? „Každopádně… Já… Nejsem si jistý… Něco jsem viděl,“ potřese hlavou. „Nebo spíš… Cítil? Nejsem si jistý. Od jistého okamžiku mám všechno zamlžené. Utíkal jsem… Utíkal jsem celou cestu nahoru a myslím… Myslím, že jsem i spadl, proto ta… Ruka, ehm…“ vypráví bez ladu a skladu, spíše jako by přemýšlel nahlas.

„Našel jsem… Vypadalo to jako hrobka nebo… Hm, já vlastně… Nejsem si jistý. Není úplně snadné se tam dostat. A tam… Něco tam bylo,“ prsty si vjede do vlasů. „Nemůžu… Nemůžu to popsat, kdykoliv na to pomyslím…“ z vlasů sjede níže ke spánkům a silně je stiskne. „Něco tam bylo,“ zopakuje tiše.

„Musím… Musím se tam vrátit,“ šeptne takřka na samotné hraně slyšitelnosti.

Kazandra

Co se Krisztiánovi asi honí hlavou, to je ti záhadou. Dvojčata hořekují nad kaší, ačkoliv se rychle shodnou, že mohlo být mnohem hůř. To už ovšem Tian k tvému překvapení beze slov odchází pryč jen s hrnkem teplého čaje. Jen krátké kývnutí hlavy ti může být aspoň nějakou nápovědou, že na tebe pravděpodobně někde bude čekat, ale… Ne, rozhodně ti to neusnadňuje. A to dokonce ani trochu.

Arek s Aronem si nakonec s plnými miskami i čajem přisednou k Ele s Isaiahem. Aron se sice chvíli tváří, že by docela rád dělal společnost tobě, ale to už odkládáš lžíci na znamení, že s touhle vydatnou snídaní jsi skončila a rychle dopíjíš čaj. Opravdu se v jídelně nezdržíš dlouho a s krátkým neurčitým rozloučením odcházíš pryč, zatímco za sebou zanecháváš poměrně živou debatu o tom, co za skvělé cvičení si pro vás Volch vymyslel tentokrát – a především, zda budete mrznout venku v té vánici všichni nebo vás mistr jen někam pošle.

Dveře za tebou tiše klapnou a ocitneš se na chodbě. Na nádvoří skutečně nespěcháš, tvůj cíl je nyní jiný. Nebo spíše – někdo jiný. Naštěstí se nemusíš nijak zvláště rozhlížet ani ho hledat.

„Tady,“ zazní v odpověď na tvé tiché zvolání hlasem, který bezpečně poznáváš. Stojí stranou ode dveří a s tím plechovým hrnkem v rukách, ze kterou stoupá bílá pára rozplývající se ve vzduchu.

„Promiň, nemám na tohle… Náladu,“ krátce bradou naznačí směr ke dveřím, kterými jsi právě prošla. Je to trochu rozpačitá chvíle, když cítíš, jak po tobě klouže jeho pohled. Prohlíží si tě. Skoro jako by něco hledal a nejsi si jistá, zda to nachází či ne. Přesto stačí, aby očima zakotvil v tvé tváři a na krátkou chvíli spatříš, jak se to v něm pere.

„Vypadáš… Unaveně,“ tiše konstatuje, jeho hlas zní tak trochu napjatě, ale jinak na sobě nedává znát výraznější emoce. Sníh ve vlasech mu už úplně roztáhl a zůstalo jen navlhlých pramenů. „Máme ještě chvíli čas,“ dodá vzápětí a naznačí rukou směr ke schodišti. „U mě?“ ta slova spíše naznačí rty, než aby je nahlas vyslovil a tázavě povytáhne obočí.

Nicméně se opravdu nedá mluvit o tom, že by ti snad dal na výběr, protože v další chvíli se zkrátka otočí a rychlým krokem vyrazí ke schodišti a vzápětí do patra. Jen se ohlédne, zda ho následuješ a případně i zpomalí, aby ti úplně neutkl, pokud se ho rozhodneš následovat. Tentokrát ovšem s tím rozdílem, že jeho kroky nevedou k chodbě, kde máš pokoj ty, ale k té protější, kde mají ubikace ještě dvojčata s Wiolou. Vzhledem k tomu, že Arek a Aron snídají a Wiola tu není, nehrozí, že by se po vás někdo… Snad díval.

Ostatně nebylo by to poprvé, co bys byla u Krisztiána v pokoji. Kdyby to viděli ostatní, na oblíbenosti by mu to asi rozhodně nepřidalo, ale dokázal si zařídit, že pokoj vypadal o něco lépe než ty ostatní a měl tu navíc pár věcí, které mu zde zpříjemňovaly život. Tušila jsi, že se mu to povedlo především díky Baronce, ačkoliv Tian o tomhle nerad mluvil.

Strašidelné historky

Z Isaiaha lezou slova jako z chlupaté deky. Ty rozkouskované věty jsou neurčité a samotné mi nic moc neřeknou. „Aha, chápu.“ Povytáhnu jen přezíravě obočí, ale víc už se nedoptávám. Být tu Wiola nejspíš to tak snadno nenechá, ale já jsem nakonec z nás dvou byla ta méně vlezlá, ačkoliv to vedle Wioly nebyl nikdy až takový výkon. Mezi sousty sem tam po Isaiovi pokukuji, ale nechávám ho, aby si utřídil myšlenky, a především schoval tu pochroumanou ruku. S tou rukou to nakonec bude mít asi snazší…

Stížnosti dvojčat jen doplním soucitným úšklebkem. Však se mě to také týká a koupel v ledové vodě je něco, co opravdu nechci opět zkoušet. „Hůř? No, teoreticky… ale už o moc opravdu ne. Tohle nám jen znepříjemní den. Nic užitečného nás to nenaučí.“ Přizvukuji Arekovi, zatímco se Aron snaží působit jako vždy jako ten nad věcí.

Když na mě promluví Isaia, jen trochu překvapeně zamrkám a stočím pohled opět k němu. „Cože?“ Syknu s těžce skrývaným překvapením. Nevypadá vůbec dobře a představa, že mu opět musím vyhodit končetinu z kloubu nebo být snad ještě vynalézavější, se mi pranic nelíbí. Naštěstí rychle doplní, že tentokrát to po mě nebude chtít, ale i tak… „Dobře… po snídani.“ Hlesnu a starostlivě nakrčím čelo, když vidím, jak je mladík stále myšlenkami někde jinde. Co tam musel vidět?

Na další otázky ale není čas. Arek s Aronem si přisednou za námi a přidají se tak k hovoru, který se samozřejmě netočí o ničem jiném než našich zářných vyhlídkách. „Třeba se mu nebude chtít zmrzat venku a nám se podaří se někam nepozorovaně zašít. To by nebylo vůbec od věci.“ Zamručím mezi lžičkami vlažné lepivé kaše. Ta naděje je mizivá, ale tonoucí se stébla chytá a tahle zima je skutečně jako moje osobní malé peklo.

„Eryn?“ Otočím se na Areka, když ji zmíní. Vlastně se ani nestihnu tvářit pohoršeně, protože mi dojde, že se k nám ještě nepřipojila. „Ehm, to nevím… Většinou nechodí pozdě. Na to jsou tady jiní experti.“ Dodám sebekriticky, ale i tak je zvláštní, že tu není, že by zaspala? No, ještě nějaký čas jí dáme. Možná se skutečně jen někde zdržela a do nástupu je ještě čas.

Konečně se mi podaří lžící narazit na dno misky a zbylé kousky kaše, co se lepí na zuby, spláchnout posledním douškem čaje. Trochu se u toho zaškaredím, ale nakonec jsem to snědla, a ještě budu ráda za teplou snídani. Zvlášť pokud nás skutečně poženou na mráz jako psy.

„Hmm, neklepnete na ni pro jistotu? Prosím?“ Pohlédnu na dvojčata, protože zaznamenám to, jak se Isaia začal zvedat společně se mnou. „Víte jak. Já dnes pozdní příchod úplně riskovat nechci, a tak raději počkám s předstihem. Dnes už by to nebylo jen na pár facek.“ Pousměji se, jako kdyby o nic nešlo. Ostatně na mém obličeji není jediná připomínka toho, co se včera stalo. Zůstaly jen nepříjemné vzpomínky.

Ale ať už se dvojčata rozhodnou jakkoliv, vydám se ven s Isaiahem. Máme chvíli klidu před začátkem lekce a jindy nebude moc prostor, aby se mi svěřil s tím, cože ho tak vzalo.

Venku se do mě opře mrazivý vítr a vločky zastudí na odhalené kůži. Narazím si pletenou čepici a s rukama vraženýma hluboko v kapsách vykročím za mladíkem. Podloubí nám neposkytuje zrovna velké krytí od této nepřízně počasí, ale nemůžeme si vybírat. Rozhodně nás tu nikdo nebude jen tak zbůhdarma poslouchat.

„To mi povídej. Jako kdyby se počasí rozhodlo nás potrápit stejně jako náš výběr mistra na týden.“ Odpovím mu s kyselým úšklebkem, zatímco čekám, až začne sám. „Hmmh, říkala jsem si, že u Kostadina asi nehrajete karty, i když… Nebylo to poprvé, co ses tam takhle vydal, že?“ Přeměřím si zrzka pohledem, zatímco přešlapuji na místě v nepříjemném mrazu. „Hej, hej… V pořádku. Nemusíš se bát, že bych to někomu řekla. Jen si dávej pozor… Slyšela jsem, že o tvých výpravách ví víc lidí, tak.. pro jistotu. Víš, že mistři tohle nevidí rádi. Ale… No, na druhou stranu, co nevidí, to je netrápí.“ Pokrčím rameny a odhalím zuby v o něco veselejším úsměvu. Ne, o doslovné poslouchání příkazů se tu ani nesnažím. Důležité je se nenechat chytit a pak… pak si jeden může dělat, co se mu zachce, pokud je ochoten riskovat.

„Co jsi tam viděl?“ Šeptnu a přistoupím k němu blíž, abychom tu na sebe nemuseli mluvit příliš nahlas, když nám mrazivý vítr prohánějící se podloubím trhá slova od úst. „Nebo si tam potkal zase ji?“ Zeptám se zcela bez okolků. „Nebo něco jiného? Někoho?“ Už se ani nesnažím skrývat zvědavost. Kdybych mohla, také se podobné výpravy zhostím, ale tohle by nedopadlo dobře. Nejspíš by mě chytli hned na začátku a s mým štěstím by to byl Kostadin… Ne, nechtěla bych, aby na mě zase hleděl tím přísným zklamaným pohledem. To bych radši schytala pár ran od Volcha. Jeho názor mi byl narozdíl od toho Kostadinova jedno.

„Já už slyšela spoustu divokých historek… A viděla jsem jen z pár metrů stádo lidožravých divočáků procházející se mezi lidskými kostmi, takže mě jen tak něčím nepřekvapíš.“ Ušklíbnu se sebevědomě, ale především chci, aby to začal méně seriózně brát chudák Isaiah, který se tváří, že to, co tam viděl, ho opravdu silně zasáhlo.  

Elzbieta

Při pohledu na Isaiaha se ti spojí pár střípků informací v trochu ucelenější obraz, ale zda je pravdivý či ne, to ti může říci jen mladík sedící před tebou. Ať se v noci stalo cokoliv… Můžeš si být jistá akorát tím, že se něco musel stát. Nicméně co? To už byly leda divoké fantazie, Isaiah se o svých výletech na zakázaná místa příliš nešířil a rozhodně o tom nevyprávěl na počkání. Ba právě naopak, rád se tvářil tajemně a s Wiolou jste to z něj jen těžce tahaly. Avšak nejednalo se o bezpečnou zálibu, dle Isaiových slov se pod sídlem rozkládaly… Hotové katakomby. Chodby, místnosti a sály, ovšem bylo těžké se dostat dovnitř a v podzemí to bezpečné opravdu nebylo.

„Ehm, ruka… Jo, ruka… No…“ odkašle si tak trochu rozpačitě, skoro jako zloděj přistižený při činu. Ostatně stejně rychle skryje ruku rovnou do vlněného rukávu svetru, co má na sobě. „To se… Asi bude špatně vysvětlovat. Nejsem si úplně jistý… Hmm…“ jeho slova se ztratí v zamyšleném zamručení, se kterým uhne pohledem a raději se napije čaje. Využije tak okamžiku, kdy jako velká voda vletí do jídelny dvojčata a atmosféra zde rázem ožije. Ostatně, tak jako vždy. Ti dva byli živel, i když každý úplně jiný.

„No, pak pro tebe mám špatné zprávy, žádné dřevo. Ani ň. Jen spousta zmrzlý vody a pár kupek sněhu. To přece není normální…“ rozčiluje se nahlas Arek. „To nás má jako naučit čemu? Jak se v zimě ošplouchat bez toho, aby nám k něčemu přimrzl zadek nebo co?“ potřese hlavou.

„… no, mohlo být hůř…“ zaslechneš Arona, jak tiše hučí nad hrncem kaše a nabírá si za doprovodu těch stejných mlaskavých zvuků lžíce stejně jako předtím ty a Kazandra.

Isaiah zamrká, když na něj opět promluvíš a s odkašláním sklopí hlavu a na tvoji poznámku ohledně toho, že dobře vyspaný člověk vypadá jinak, raději ani nereaguje. K tomu ho vyburcují až tvá další slova. „No… Vlastně… Ehm, asi bych si to potřeboval dneska nebo zítra zopakovat, ale… Ne, ne, ne. Neboj… Ne. Budu to muset vymyslet jinak a… Hm…“ na okamžik se opět ztratí v myšlenkách, ovšem jakmile zachytí tvůj pohled, zase se rychle vrátí zpátky. „Tedy… Dohoda, nezapomněl jsem… Po snídani… Ano?“ na rtech se mu vykreslí náznak tak trochu nervózního úsměvu.

To už si dvojčata sedají i s miskami kaše k vám. Krisztián stačil během té chvíle odejít i s hrnkem čaje pryč, a jak to tak vypadá, Kazandra jej bude rychle následovat. Mohla bys na to vsadit… Ne, už nemusíš. Po chvíli se zvedá i černovláska a míří z jídelny pryč. Ovšem nikdo to nekomentuje.

„Nestraš… Ale jo, to by nebyl Volch, aby nevyužil takového pěkného počasí,“ povzdechne si nenadšeně Aron.

Oproti tomu Arek se ušklíbne. „No, ale jestli nás pošle ven, tak sám nepůjde, to se klidně vsadím. Nebude se mu chtít mrznout v bouřce.“

„Nebo naopak oželí trochu toho pohodlí, aby se po nás mohl vozit a sadisticky si užívat pohled na to, až budeme zamrzat uprostřed pohybu,“ přisadí si Aron.

„Hah… Jo, to je vždycky možnost,“ pokýve Arek mezi sousty hlavou. „Kde je vlastně Eryn, když ji někdo potřebuje, aby nám zkazila náladu krutou pravdou o dnešní programu?“ nadhodí a jeho pohled se setká s tvým. „Já vím, já vím. Nedívej se na mě tak…“ křivě se pousměje.

Oproti tomu Isaiah během vašeho nezávazného konverzování o dnešním programu mlčí a čeká, až dojíš a dopiješ čaj. Od stolu se pak zvedne s tebou. Ostatně, máte ještě čas. Venku panuje bílá tma a jít čekat na nádvoří s předstihem není úplně něco, do čeho by se ti chtělo, přesto… Přesto ti Isaiah naznačí, abys za ním šla právě tam. I v kamenném podloubí to je nic moc. Sice tu nesněží, ale stačí jediný pohled na vločky, kterými ledový vítr smýká ze strany na stranu a je jasné, že pokud bude dnešní výcvik venku, bude to obzvláště kruté.

„Ehm… Sakra, dneska je fakt zima…“ Isaiah se nahrbí a dlaně si vrazí do podpaží, aby si trochu zahřál ruce a udržel aspoň nějaké teplo. „Tedy… No… Jak bych to… Prostě poslední dobou, když je příležitost… Víš, z Kostadinova křídla je nejsnazší vstup do podzemí a vlastně ho často zapomíná zamknout, takže když je příležitost…“ naznačí ti a je na něm znát, jak hledá ta správná slova a je… Nervózní? Nejistý? Jako by s ním vážně bylo něco… Jinak.