Andor.cz - Dračí doupě online

Prořídlá společnost

Ještě než mi Isaiah pořádně odpoví, dveře se opět pohnou a vejde do nich další zájemce o chutnou snídani. Černovlasou dívku jsem tu tak brzo nečekala, ale na druhou stranu, dnešní den začínal podivně, tak už to splynulo s dalším zvláštním chováním, kterého jsem si všimla třeba u Isaiaha. S Kaz si vyměním jen krátký pohled, ale v chování nevybočuji z normálu, to znamená, že se věnuji Isaiovi a ji nechám, aby se postarala o své jídlo a sedla si k jejich společnému stolu s Krisztiánem. Pokud mají zůstat tyto věci jen mezi námi, bude třeba si dávat pozor na jednání, které by nás mohlo prozradit.

I tak si zrzka pořádně prohlédnu. Zranění, která přibyla rozhodně nevypadají jako kdyby to měl být nějaký trest od mistra. Navíc, Kostadin nás nikdy nebil. Nebo alespoň já jsem s takovýmto jeho chováním neměla žádnou zkušenost, za což jsem si ho o to více cenila. Avšak, kde k tomu přišel… Mohla jsem jen hádat, ale připomněla si slova Eryn o tom, jak se snaží dostat do míst, kam bychom rozhodně neměli vstupovat. Že by nějaký vstup byl u Kostadina v jeho křídle? Je to docela dobře možné. Ale tohle bylo něco, o čem jsem toho moc nevěděla. Nebyla jsem ten nenápadný typ, co by se dokázal plížit pod zraky mistrů až do zapovězeného podzemí. Tichošlápkovství bylo devízou jiných.

„A co ta ruka? Hmm?“ Pokývnu k jeho sedřené ruce, na níž mu modrá nehet. „Kam si ji zase strkal?“ Povytáhnu maličko obočí, ale hlasitost rozhovoru držím na úrovni šepotu. Přeci jen tohle není něco, co bych chtěla rozebírat s ostatními, ale i tak…

Dveře se zase otevřou snad na znamení toho, že tady skutečně není prostor na klidné rozhovory. Dvojčata vpadnou do místnosti jako velká voda a za doprovodu hlasitých komentářů. Odtrhnu pohled od zakřiknutého Isaiaha a věnuji jim krátký úsměv. „No, dobré ráno… Raději o tom ani nezačínejte. Snad nikdo neodnosil i to dřevo z dřevníku, aby se večer dala aspoň trochu vyhřát. To by bylo ještě více podlé než to, že někdo sebral klíč…“ S těmi slovy zavadím mírně podmračeným pohledem o právě příchozího Krisztiána, který se snaží koukat všude jen ne na mě. A dobře dělá.

Nechám dvojčata dvojčaty. Však ono se brzy ozve nějaké nespokojené okomentování našeho dnešního výběru stravy. Raději sklopím pohled k chladnoucí kaši a naberu další lžičku. Měla bych to sníst co možná nejrychleji, než z toho bude ještě větší kejda než teď.

„Hmm, nevypadáš, že bys spal až tak dobře.“ Zamručím mezi sousty na Iasaiaha, ale pokud mi tu nechce nic dalšího říkat, netahám to z něj. Ne v tak bujaré společnosti.

„Tak alespoň, že je to rameno lepší. Doufám, že tohle bylo poprvé a naposled. Navíc… nezapomeň na naši dohodu.“ Připomenu jen tak mimoděk jeho slib, že mi pak sdělí, kvůli čemu jsem tohle pro něj musela udělat. Zatím to tedy nevypadalo, že by z toho měl lepší náladu, ale… Kdo ví, kde byl. A kdo ví, co viděl. Trochu se zachmuřím, než jen potřesu hlavou a dám se zase do jídla. Tohle teď nevyřeším a bude lepší soustředit se na to, abych přežila tento den. Pokud si o tom bude chtít promluvit, budu tady.

„Tak co? Kdo si myslí, že vánice bude dle mistra ideálním počasím na vytrvalostní trénink?“ Uchechtnu se s pohledem zvednutým k dvojčatům, protože je nás tu dnes skutečně pár a z toho i vedle mě sedící Isaiah vypadá, že ani on tu není přítomen, alespoň duchem. Jistě, z té představy mi není vůbec do smíchu, ale ať už tu budu brečet nebo o tom žertovat, nic to nezmění na tom, co nás dnes čeká, a tak raději zvolím tu veselejší možnost.

Pokud tu bude nějaký společný hovor, sem tam se do něj přidám. Ještě aby ne. Avšak nic dalšího z Isaiaha za těchto podmínek netahám a ani se na něj nesnažím nějak tlačit. A kdyby se náhodou snídaně nesla spíše v tichém zádumčivém duchu, budu se věnovat své kaši, kterou budu vydatně zapíjet čajem, aby se aspoň trochu ohřála. Však se mi energie bude hodit, zvlášť pokud nás mistr požene ven do toho psího počasí. Jen si tiše povzdechnu, když zavadím pohledem o okenice, kterými lomcuje ledový vítr, než se zvednu, abych odnesla prázdnou misku. Třeba budeme mít štěstí a nebude se mu tam také chtít mrznout. Ano, to by teoreticky mohlo vyjít… Snad.

Elzbieta

S barevnou stužkou ve vlasech a novými korálkovými náramky na rukách se vydáš bez dalšího zdržování chodbou a po schodech dolů, stejně jako na tisíckrát předtím. Co tisíckrát, tolikrát, že by se to snad ani nedalo spočítat. Cestou nikoho nepotkáš, ale to není ničím nezvyklým, tohle místo je někdy dost velké na to, aby zde člověk nepotkal ani živáčka a jindy zase tak zatraceně malé, že na každém kroku do někoho vrazí. Občas to až působí, že buď jen to či to a nic mezi tím. Od oken sálá chlad a okraje prosklených tabulek pokrývají ledové pavučiny.

Kroky tě zanesou až do jídelny, kde sedí oproti zaběhnutým pořádkům Isaiah. A sám. Dokonce to ani nepůsobí, že by tady byl kdokoliv předtím dle takřka jednolité neporušené vrstvy kaše v hrnci, ze které je akorát patrné, že si něco málo nabral právě zrzek.

Když na něj promluvíš, tak v první chvíli to působí jako by tě vůbec nezaregistroval. Až s opožděným výrazem sebou trhne a… „Eh… Elo? Ehm, ano, tedy… Co? Snídaně, jistě,“ odpoví to poněkud roztěkaně jako by se mu rozutekly myšlenky pod rukama. „Čekal jsem to horší, asi,“ dodá zamyšleně a jídelna se opět ponoří do ticha, které protne až ten mlaskavý zvuk nabírané kaše.

Voní to… Dost nijak a chuť je také nevalná, ale aspoň je tam to ovoce a sekané ořechy. Není toho sice mnoho, ale lepší než nic. Skoro to působí, že v kuchyni dostali za úkol vás nijak nerozmazlovat, ale na druhou stranu vám i tak umožnit se najíst toho, co tělo potřebuje. Každopádně ti je jasné, jak se na tuhle laskominu budou asi tvářit ostatní, až se tu objeví.

Jakmile si nabereš a dojdeš k zrzkovi, tak chvíli trvá, než si uvědomí, že na něj opět mluvíš. Poněkud nepřítomně kývne hlavou na znamení souhlasu, ačkoliv máš takové podezření, že by ti snad odsouhlasil cokoliv.

„Co?“ zamrká a odtrhne pohled od čaje, ze kterého se dle všeho dosud ani nenapil. Ve tváři je i na své poměry pobledlý a nelze si takhle zblízka nevšimnout tmavých kruhů pod očima na znamení, že ať v noci dělal cokoliv, spánek to asi nebyl. Všimneš si i, že hřbet dlaně na pravé ruce má od něčeho… Poškrábaný? Ne, sedřený. Jako by se praštil či si někam tu ruku skřípl. Za nehty na obou rukách má špínu, kterou se mu zřejmě nepodařilo vydrhnout a jeden z nehtů levé ruky mu… Modrá.

„Ne… Ne… Ne. V pořádku. Tedy, jsem v pořádku,“ kývne hlavou a prsty schová za hrníček. „A žádný strachy, neposlouchat tě, to by mi strach nedovolil,“ dokonce se i pokusí o úsměv. Tak jako obvykle. Skoro se mu to i podaří, ale znáš ho dost dobře na to, abys věděla, že tohle opravdu jako obvykle není. „No… Kostadin…“ zaváhá a těžko říci, zda přemýšlí nad tím, co ti odpovědět nebo loví v paměti, co se vlastně včera stalo. „Nadšený úplně nebyl, znáš ho. Dal mi na to rameno mast a obklad, a pak mě chtěl vyhodit, ale sehrál jsem i otřes hlavy a tak, takže mě tam nechal a pak mi dal i něco na klidný spaní…“ vypráví ti. Až na to, že vypadá všelijak jen ne že by za sebou nějaký spánek měl, natož klidný.

Nicméně ramenem zakroutí na znamení, že je v pořádku a ani se u toho bolestně neošívá a nesyká, takže aspoň tohle se vyřešilo víceméně dobře.

Kazandra

Stejně jako včerejší den neskončil zrovna dobře, tak dnešek se nese ve stejném duchu. Vstát z postele by se dnes dalo považovat za životní výkon, nicméně to nakonec není nic v porovnání se zkouškou, která na tebe čeká v umývárně.

Na druhou stranu tě ledová voda probere tak účinně, že div nevyletíš z kůže. Na nějaké to otužování zde jste sice zvyklí, ale stejně tě kůže štípe a cítíš tu šimravou horkost rozlévající se všemi místy, ke kterým se studená voda dostala dokonce i poté, co jsi už dávno převlečená a míříš do jídelny.

Cestou potkáš Areka s Aronem, kteří míří do umývárny a čeká je patrně stejné zklamání stejně jako tebe. Ostatně jejich nadávání a špačkování se nese chodbou, sotva je tam uvítá led a sníh.

Když vejdeš do jídelny, sedí tam jen Isaiah s Elou, samozřejmě u sebe a zdá se, že o něčem tiše hovoří. Všimneš si, že Ela si nezapomněla zaplést do vlasů stuhu s motivem letního kvítí, asi na protest vůči zimě, co vše kolem vás ovládla a navzdory tomu, že ona působí jako vždy, tak Isaiah je takový… Pobledlý a nesoustředěný. Sice k tobě zalétne pohledem a kývne hlavou, ale skoro jako by tě ve skutečnosti neviděl. Do očí se mu vrátí přítomný lesk až v okamžiku, kdy na sebe Ela opět stáhne jeho pozornost.

Čaj je skutečně příjemně horký, a že ho budeš potřebovat, abys dostala aspoň trochu tepla do prokřehlých prstů. Přísahala bys, že ti ten mráz zalezl snad až ke kostem. Naliješ si tak plný plechový hrnek a k tomu si i nabereš porci jáhlové kaše. Snídani se můžeš věnovat skutečně nerušeně, Ela ani Isaiah nevypadají, že by s tebou hodlali zapříst hovor, vlastně ani dost dobře neslyšíš, co spolu řeší.

Nějakou chvíli po tobě se dveře skutečně otevřou, ovšem jen aby dovnitř jak velká voda vtrhla dvojčata.

„No fuj todlecto. Viděli jste, co se stalo přes noc z koupelny?!“ zahlásí Arek. Oba s Aronem jsou rudí, jak se zřejmě otužovali v ledové vodě. „Teda, dobré ráno nebo tak nějak…“

„Já bych asi zůstal jen u toho rána…“ prohlásí nepříliš nadšeně Aron.

„Hm, tak co tu dneska máme za delikatesu…“ pokračuje Arek a už se hrne k hrnci s kaší.

Nicméně dveře se za nimi stačí sotva zavřít, když se opět otevřou a tentokrát jimi dovnitř vejde tiše a takřka i nenápadně Krisztián. Ve vlasech má ještě neroztáté vločky sněhu, takže musel být také venku? Působí to tak. Jen mlčky kývne hlavou namísto popřání dobrého rána a pohledem sklouzne po jídelně. Ele se pohledem tedy důkladně vyhne a jen krátce stiskne rty, nicméně na tobě se jím pozdrží o poznání déle. Ovšem… Nepůsobí, že by se mu snad ulevilo, že tě vidí. Zdravou a vcelku, tedy aspoň na první pohled. Namísto toho mu přelétne přes tvář stín a vykročí k hrnci… Na který se jen znechuceně ušklíbne a nabere si pouze čaj do plecháčku. Nicméně namísto toho, aby si s ním šel sednout za tebou či na své obvyklé místo… Ještě jednou se po tobě podívá. Sotva patrně kývne hlavou… A vyrazí i s hrnkem z místnosti pryč.

Nový den, nový začátek

♬♬♬♬♬

Je to jen záblesk temnoty, než přijde ráno. Tentokrát mi noc nezpestřily žádné sny nebo snad noční můry a celý několikahodinový spánek mi přišel, jako kdyby se vměstnal jen mezi pár úderů srdce. Chvíli mi proto trvá se ráno vzpamatovat uvědomit si, cože to vůbec je za denní dobu. Za okny je stále tma, jak v toto roční období běžně bývá, a tak je to poněkud matoucí. Tenká narůžovělá záře nad obzorem ale dává jasně tušit, že jsem vstala včas. Alespoň dnes.

„No, to snad ne.“ Zamručím nespokojeně, když vidím ten marast, který se venku sbírá a vločky, jenž buší na okenní tabulkou kousek od mého nosu. Sníh, mráz a vítr. Pro mě velmi nepříjemná kombinace a dost možná nejenom pro mě. Snad jen Eryn tohle psí počasí musí vyhovovat. Promnu si unaveně spánek, než se vydám pryč od okna, abych se raději nachystala. Převléci se do teplého oblečení, učesat se a zaplést si pár copů, do kterých si dnes vpletu ozdobnou stuhu s jemným, avšak pestrobarevným vzorem kvítků a lístků, jejíž konce nechám volně viset mezi copy.

Jistě, je to naprostá zbytečnost na trénink, který nás dnes čeká, ale jestli si můžu nějakou maličkostí projasnit den, tak toho s chutí využiji, i když je to v očích mnohých spíše malichernost Broukám si tichou melodii, zatímco ji zaplétám obratně do vlasů a snažím se nemyslet na to, co nás dnes čeká. Třeba to nebude tak strašné. Však někdy musí dobré věci vyvážit ty špatné, tak proč by to nemohlo být dnes? Snažím se k začátku dne přistupovat co možná nejpozitivněji, protože náladu si zkazit je snadné, ale udržet si dobré rozpoložení je už kumšt. Zvláště v současných ztížených podmínkách.

Nakonec sáhnu do jednoho ze šuplíků, abych si vytáhla pár korálkových náramků a vyměnila si je za nové. Postupně je s tichým zacinkáním připnu na jedno a pak druhé zápěstí, než jsem spokojená s tím, jak vypadají pohromadě. Dnes to chce změnu a trocha té marnivosti mi nikdy nepřišla na škodu.

„To by šlo.“ Vyměním si úsměv s mým odrazem v zrcadle, který se dnes tváři opět spokojeně, než se zvednu od stolku a natáhnu se po teplejší vestě, kterou si přetáhnu přes vlastnoručně vyšívanou halenu a zbytek oblečení si poberu jen tak do ruky. Spoléhat na to, že nás Volch nepožene do blížící se vánice by bylo bláznovství, podobně jako takový rozkaz. Nehodlám se tím ale zalamovat. Ne teď. Seběhnu schody a jen nakouknu do koupelny, která vypadá podobně jako nádvoří. Mráz a sníh. Jen se zamračím, ale ani se tam nezastavuji. Jsem opravdu ráda za to, že jsem včera stihla tu večerní horkou koupel, i když byla díky Krisztiánovi podstatně kratší, než bych si představovala.

Pokračuji tedy dál do jídelny. Od snídaně v tomto novém úsporném režimu žádné zázraky nečekám, ale hlad mám, takže to pár věcem jistě pomůže. Otevřu dveře a s úsměvem vejdu do jídelny. Rozhlédnu se po prostorné, avšak skoro až nezvykle prázdné místnosti. Nejsem zvyklá tu bývat mezi prvními. Tím spíše mě překvapí, že jsem tu dnes druhá. Hned po zrzkovi, který sedí na našem obvyklém místě u stolu a tváří se, jako kdyby mu uletěly včely.

„Dobré ráno. Dle tvého výrazu to ani dnes nevypadá na dobrou snídani.“ Pozdravím Isaiaha, než se spěšně zastavím u stolu s přichystaným jídlem. Kaše vypadá, že už tam nějakou dobu stojí, a tak v ní chvíli lovím naběračkou, abych si nabrala co možná nejvíce sušeného ovoce a naopak co možná nejméně té ztuhlé krusty z vršku, která je … ehhh. Alespoň, že čaj je ještě horký. S kouřícím hrnkem čaje a miskou jáhlové kaše se vydám k mému obvyklému místu, i když by asi nikdo nečekal, že po včerejším zákroku, kterým jsem Isaiaha poslala na ošetřovnu, to bude zrovna místo, kam si bez okolků sednu. Nikdo další tu ale není a tím spíše využiji toho, že jsme tu sami a můžeme si nerušeně promluvit.

„Můžu si přisednout?“ Zeptám se polohlasně, když se zastavím u zrzka, jenž nepřítomně hledí do čaje. „Všechno v pořádku?“ Brouknu, a aniž bych čekala na odpověď, tak se posadím na své místo jako vždy. „Co to rameno?... Ehm, posloucháš mě, Isaiahu?“ Šeptnu a poněkud starostlivě ho sjedu pohledem. „Stalo se něco?“ Nakloním se k němu o něco blíže. Ne, nezapomínám na naši dohodu a to, že mi slíbil všechno druhý den vysvětlit, ale nevyrukuji s tím na něj hned. Ne, když se tváří… takto. „Nezlobil se Kostadin moc, že ho tam rušíš? Asi toho má teď hodně na práci… Poslední týdny.“ Zkusím se opatrně zeptat, zatímco se chopím lžíce, abych se pustila do snídaně, než vystydne ještě víc.

Spánek si nakonec přijde pro každou z vás, avšak těžko říci, zda se dá mluvit o jeho konejšivé náruči. Elzbieta po svém večerním cvičení, které přinese akorát mrzení doprovázené těžkou únavou a snad i bolestí hlavy vystřelující do spánků, usne jen chvíli poté, co se její hlava dotkne polštáře. Je to černý těžký spánek beze snů, kdy mysl pluje v bezčasé nicotě, vzdálena od těla i okolního světa. Takový, ze kterého ráno zůstává ten zvláštní nepříjemný pocit těžké lehkosti držící se v hlavě, která jen pomalu opadává.

Oproti tomu Kazandra s usínáním bojuje, navzdory únavě i bolesti, které se rozlézá tělem s čím dál větší palčivou tahavostí, čím déle jen leží v posteli a převaluje se ve snaze najít nějakou pozici, ve které by nic z toho necítila a dopřála jí aspoň trochu úlevy. Jenže mysl se vzpouzí, předhazuje stále večer u Volcha i slova mistra, která zalezla do hlavy, a ne a ne utichnout. Během noci ji ještě několikrát ten nepříjemný nepopsatelný pocit… Snad noční můra? V mysli zůstává podivné prázdno a na jazyku pachuť hořkosti. Ráno je pak akorát rozbolavělé a ponuré, vylézt z pod peřiny najednou stojí mnohem více sil a odhodlání než obvykle.

Slunce se jen pomalu klube nad obzor za oponou šedivých mračen, ze kterých se snáší bílé vločky. Opět sněží a podle kvílivých zvuků nesoucích se z komínů, se zvedá k tomu všemu ještě vítr. Letos jste sněhovou bouři ještě nezažili, ale ve vzduchu visí ten zvláštní chvějivý pocit, který jí předchází společně se sílícími poryvy větru opírajícího se do vysokých kamenných stěn. O skla oken škrábou drobné ledové krystalky a můžete se jen modlit, aby vás v tomhle Volch neposlal ven.

V pokojích panuje lezavé chladno. Sice nemrzne jako kdyby přes noc vyhasly ohně, ale rozhodně se nedá mluvit o příjemném teplu, do kterého by kdokoliv ochotně vstával. Snad vyjma Eryn, ale ta dost možná měla vlastní důvody, proč by se jí nemělo chtít vylézt z pod peřiny.

Nicméně dnešní ráno je ve své mrzutosti neúprosné. Okna ve velké spodní umývárně jsou opět otevřená a dle toho, jak to tam vypadá, tak sem sněžilo skoro celou noc, o mrazu nemluvě. Dřevo u kamen chybí a koryto uprostřed je pokryté námrazou. Na ranní koupel to skutečně nevypadá, spíše otužovací, protože kdokoliv byl v umývárně poslední, tak nevypustil káď. Je tak plná vody, ke které ovšem aby se kdokoliv dostal, musel by nejdříve rozbít led na hladině.

Nejsou to úplně lákavé vyhlídky.

To samé se dá říci i o snídani. Na stole leží jen velký hrnec plný jáhlové kaše, kterou někdo osladil jen trochou sušeného ovoce. Najde se tam i něco málo nasekaných ořechů, nicméně to je poněkud zrádné, protože kromě ořechů se tam najde i sem tam skořápka, takže je třeba dávat pozor při kousání. Navíc kaše navzdory tomu, že v jídelně je vlastně příjemně teplo, rychle stydne a na jejím povrchu se vytváří nevábně vypadající krusta. K tomu je stejně jako včera jen slabý bylinkový čaj, který je ovšem poměrně horký, a tak aspoň zahřeje vnitřně.

V jídelně dnes jako první sedí Isaiah, který má už dokonce i dojezeno dříve, než přijdou další učedníci a jen tam sedí, hřeje si ruce o čaj a hledí nepřítomně do prázdna. Vlastně… Je to nezvyklý pohled. Zrzek je natolik ztracen v myšlenkách, že si ani nevšímá příchodu kohokoliv dalšího. Prostě tam jen sedí, v dlaních svírá hrnek a na vše reaguje s jistým… Zpožděním. Roztěkaností. Na druhou stranu ruku nemá v šátku, takže se dá usuzovat, že skutečně noc strávil u Kostadina na ošetřovně, kde ho mistr Morozov dal dohromady.

První den

Ani nakonec nemám na to Kazandře říct, že náš společný plán končí. Z části je to způsobené tím, když ji tu takto vidím sedět a vypadat jako Kaz, kterou vůbec neznám, a z části je to také tím, že vlastně žádný společný plán není. Není vlastně žádný plán, snad jen pár rozbitých trosek z toho původního, které by se při troše dobré vůle daly ještě nějak využít. Od rozhovoru s Eryn ráno na nádvoří to dnes byl jeden velký pád do propasti, na jejíž dno jsme ještě nenarazili.

Na její slova jen pokývám hlavou. Nebude to lehké, ale nějak začít musíme. Už stejně není pořádně, co zkazit a informace se hodí vždy, i kdyby nakonec na nic z toho, o čem jsme se tu bavili, nedošlo. „Dobrou noc, Kaz. Jistě… dáme. Však to sem ke mně nebo já k tobě nemáme daleko. Jen ještě…“ Na chvíli zaváhám. „Vysvětli to Krisztiánovi, ať neudělá nějakou hloupost, které bychom litovali všichni.“ Řeknu něco, co snad měla v plánu i bez mého připomínání, ale jeden si nemůže být nikdy dost jistý.

A pak už černovláska proklouzne dveřmi ven a já zůstanu ve svém pokoji sama.

„Uffff….“ Dlouze vydechnu a pár kroky dojdu k židli, na které před tím seděla Kazandra a ztěžka se na ni posadím. Tohle byl skutečně náročný den a pro jednou bylo těžké pomoci si úvahou, že zítřek neexistuje, protože on existoval a s tím, co se kolem dělo, to nebyl den, který bych vyhlížela. Chvíli jen tak sedím, než se převléknu do noční košile a posadím se na postel. Za okny už je tma, ale i tak je můj pokoj zalitý světlem z několika svící a lampy. V hlavě mám chaos. Je to jako když kuna vlítne do kurníku. A tak se narovnám v zádech, zavřu oči a zkusím se párkrát dlouze nadechnout a vydechnout. Nikdy bych nečekala, že na trénink se Sivakem budu vzpomínat hned první den po jeho odjezdu, natož ho praktikovat. Avšak i kdyby mi to mělo pomoci se alespoň trochu uklidnit, vyplatilo se to.

Postupně zklidním dech a alespoň trochu uklidním rozjitřené myšlenky, než pak svěsím nohy z postele a pár tichými kroky se vydám opět po pokoji. Možná bych měla jít spát, ale ještě o chvíli to odložím. Některé věci ve mně stále ještě příliš silně rezonují a pokud mám chvíli, tak ji využiji. Sivak by to neviděl rád, ale ten tu teď není

Rozmístím pár svícnů po pokoji tak, aby se stíny natáhly a postavím se ke stěně. Není tu sice žádný velký prostor, ale ten ani nepotřebuji. Stejně nečekám, že by se stalo něco jiného než to, že si párkrát přejdu po pokoji z jedné strany na druhou. I tak si ale pamatuji, že učedníci mají přísný zákaz trénování magie bez dozoru mistrů. Sivak mi promine, ale teď ještě více nechci zameškat naše lekce, protože každá cesta ven se hodí a kdyby to vyšlo tak… Ne, nevyšlo. Vydechnu dlouze, když opět překročím stíny jako vždy bez nějakého viditelného efektu. Posledně to zabralo rok, ale já teď už rok nemám… Budu se muset snažit víc.

A tak strávím ještě chvíli procházením po pokoji ze strany na stranu, snad abych i unavila mysl dostatečně na to, že mi stačí jen pár vteřin po padnutí do postele, než se ponořím do vyčerpaného hlubokého spánku, který mi vydrží s trochou štěstí až do rozednění.

První den je za mnou.

Čekání na zázrak

„Ano, žena ze stínů… Tedy nevím o nikom dalším, koho bych tam hledala.“ Cukne mi koutek do poněkud ironického úsměvu. A podobně pozorně, jako ona si prohlíží mne, si i já prohlédnu Kazandru. Je přeci jasné, o kom mluvím. Sice jsme o tom nemluvili mezi sebou, ale musela za námi přijít. Za každým z nás. Tak proč se Kazandra tak diví?

„No, nevím přesně jak. Nějak ji zavolat… Možná by stačilo ji o to jen požádat. A nebo… Eryn volila dost drastická řešení, ale fungovala.“ Na chvíli zaváhám, než si prstem přejedu přes zápěstí v jasném náznaku toho, k čemu byla bělovlasá dívka až dohnaná. „Ale netuším, jak přesně by nám pomohla. A už vůbec, co by si za to řekla. Toho se popravdě bojím víc. Zvlášť pokud si Eryn vybrala raději to, co si vybrala.“ Zakončí má slova poněkud rezignované potřesení hlavou a pohled sklopený k zemi.

„Sara… No, můžeš od ní něco zkusit zjistit, ale…“ Odmlčím se pak, protože Kaz pokračuje o Baronce a jejím komplikovaném vztahu. Zamyšleně svraštím obočí. Za komplikovaným vztahem se může skrývat ledacos. Tohle je taková informace neinformace.

„Jsi si jistá, že je ten vztah komplikovaný tím negativním směrem, který potřebujeme?“ Přihodím doplňující otázku. Sama jsem s Baronkou neměla nikdy žádná jednání, takže jsem nebyla svědkem jejích interakcí zrovna s mistrem Dragowskim. Nemohla jsem tedy říct, jestli se nenáviděli nebo to byl nějaký jiný druh komplikovaného vztahu.

Když domluví, jen nakrčím nos a odfrknu si. „My, že jsme cennější? Možná tak všichni dohromady, ale ne jedna.. dvě… A to i tak je velké možná.“ Povzdechnu si a pátravě se zahledím na Kazandru. „Jít za Sivakem… Chápeš Kaz, kdy bychom ale něco takového mohly až udělat, že?“ Odmlčím se a ne, tentokrát se neusmívám ani nijak neušklíbám. Ve tváři mám vepsaný vážný výraz, možná až příliš vážný na Elzbietu, kterou tu většina znala. Tohle pro mě není žádná nová úvaha, ale otázkou je, jestli se do této fáze Kazandra už dostala také.

„Prvně bychom musely mít v rukou důkaz. Hmatatelný fakt. Něco, co provedl jedné z nás. Něco, v čem zašel už za hranice toho, co je zde tolerováno, a to se bojím, že bude opravdu… Hmm, těžké. Tak jako tak.“ Odmlčím se na chvíli. Když si vezmu, v jakém stavu jsem před pár měsíci skončila na ošetřovně a nikdo neřekl ani muk, bude ta hranice jistě velmi posunutá.

„Nebo sis snad myslela, že tam zajdeme jen tak? S prázdnýma rukama? Eryn se tohle netýká. Už ne. Obávám se, že teď toho stejně nemůžeme moc dělat. Jen poslouchat. Mít oči otevřené a… čekat. Prostě ten týden přežít s tím, že to nějak dopadne… Pokud tedy nechceš nejdříve zkusit promluvit s dámou ze stínů, ale to bude čistě tvé rozhodnutí… Nebo máš snad jiný návrh?“ Povytáhnu jedno obočí, ale zároveň založím nesouhlasně ruce na prsou. Těch možností, co teď přímo dělat, opravdu moc nevidím. Prostě budeme muset žít dál a nějak se s tím poprat. Utíkat s prosíkem stejně není ke komu.

„Nebo můžeme doufat v zázrak.“ Prohodím s drobným úšklebkem, ale sama vím, že takové věci se zrovna tady ve Společenství nestávají. Tomuto místu se bohové vyhýbají. Snad až na tu jednu…   

Výměna informací

Jen pokývám souhlasně hlavou, když zmíní, že o večeři mluvit nechce a snad si ji ještě jednou pozorně prohlédnu, ale ne… Nevidím nic, co by nasvědčovalo tomu, že jí Volch ublížil, ale vím, že to nic neznamená. Pokud některý z mistrů věděl, jak tohle provést tak, aby nezanechal žádné viditelné stopy, byl to právě mistr Dragowski.

I tak ale u mě nenalezne příliš sympatií, protože se záhy naše téma stočí ke Krisztiánovi a toho, jak mě přepadl v koupelně. Domluvím a ostrým pohledem sjedu Kaz od hlavy až k patě. S odpovědí na její omluvu si dám značně na čas.

,„To, že mi vpadl do koupelny je nakonec to nejmenší…“ Mávnu rukou jako kdybych odháněla mouchu. „Pokud ale jedná takhle bezmyšlenkovitě a zkratkovitě, přičemž o našem plánu ví, tak to už je problém. Tedy… našem plánu.“ Šeptnu a jen zamyšleně zakroutím hlavou. Nejraději bych to to tu utnula, protože Kazandra se zatím neosvědčila jako důvěryhodný spojenec, a i když nemohla za to, co přesně provedl Krisztián, byla zodpovědná za informace, co mu řekla a že ho celého do toho bez většího rozmyslu namočila.

„To, že ty s tím věříš Krisztiánovi je sice pěkné, ale já ne… A tohle měl být, pokud dobře vím, společný plán. A ty nefungují tak, že si každý bude dělat, co se mu zlíbí. Protože tohle skutečně nevyšlo.“ Sleduji tvrdým pohledem Kazandru, která vypadá zničeně, ale nějak mě to neobměkčuje. Copak nechápe, že tohle se tu dělo už mnohem dříve? Co já si s Volchem zakusila? A co teprve Eryn? A teď, když se příkoří dotklo i jí, najednou je to problém.

„Eryn? Hmm, dle jejích slov máme šancí ještě méně, než se zdálo. Nejsnazší by to bylo ty dva roky prostě… vydržet. Podobně jako ona.“ Můj úšklebek jasně naznačí, co si o tomhle myslím. „Nemyslí si, že by nám mistři jakkoliv pomohli, protože dle ní musí dobře vědět, co je Volch za člověka… A asi i vědí, přesto jej zde chtějí. I za tuto cenu.“ Řeknu věci prostě tak, jak jsou, a i tak to pro Kaz vlastně trochu zaobalím do milosrdnější verze, než kterou jsem si vyslechla já.

„Dle ní máme jen dvě možnosti. Tu první už jsem ti řekla… Vydržet to. A další je poprosit někoho třetího o pomoc.“ Přeci jen se rozhlédnu kolem nás, zda nás nikdo neposlouchá, ačkoliv… Dost možná někdo ano. Ale neděsí mě to. Ne, tato varianta.

„Víš, o kom mluvím, že?“ Přistoupím blíž sedící Kaz, abych mohla trochu ztišit hlas a vezmu do ruky jeden ze svícnů se svíčkami, abych jej zvedla tak, že vytvoří další dlouhý stín táhnoucí se přes stěnu až ke stropu. Kolik už jsem se toho na stíny nakoukala na lekcích se Sivakem… Už to pro mě byl zcela přirozený pohled. Něco, čeho se nebylo třeba bát.

„Tu ženu ze stínů… Prý by snad mohla být ochotná v této záležitosti pomoci. Ačkoliv... Nevím jak přesně. Vím jen, že cena, kterou si za to Eryn řekla, byla příliš vysoká. Alespoň tehdy.“  Sklouznu pomalu očima podél celého stínu zpátky ke Kaz, na kterou chvíli jen tiše zamyšleně hledím.

„Tím víš to, co já… A co se ti podařilo vyzvědět na té večeři? Ať tedy nějak vyměníme informace…“ Povytáhnu tázavě obočí a počkám na to, jaké podstatné a užitečné informace Kazandra zjistila, protože tohle byl i její úkol a kdo jiný by v tom měl být tak dobrý, jako ona.