Andor.cz - Dračí doupě online

Výměna informací

Jen pokývám souhlasně hlavou, když zmíní, že o večeři mluvit nechce a snad si ji ještě jednou pozorně prohlédnu, ale ne… Nevidím nic, co by nasvědčovalo tomu, že jí Volch ublížil, ale vím, že to nic neznamená. Pokud některý z mistrů věděl, jak tohle provést tak, aby nezanechal žádné viditelné stopy, byl to právě mistr Dragowski.

I tak ale u mě nenalezne příliš sympatií, protože se záhy naše téma stočí ke Krisztiánovi a toho, jak mě přepadl v koupelně. Domluvím a ostrým pohledem sjedu Kaz od hlavy až k patě. S odpovědí na její omluvu si dám značně na čas.

,„To, že mi vpadl do koupelny je nakonec to nejmenší…“ Mávnu rukou jako kdybych odháněla mouchu. „Pokud ale jedná takhle bezmyšlenkovitě a zkratkovitě, přičemž o našem plánu ví, tak to už je problém. Tedy… našem plánu.“ Šeptnu a jen zamyšleně zakroutím hlavou. Nejraději bych to to tu utnula, protože Kazandra se zatím neosvědčila jako důvěryhodný spojenec, a i když nemohla za to, co přesně provedl Krisztián, byla zodpovědná za informace, co mu řekla a že ho celého do toho bez většího rozmyslu namočila.

„To, že ty s tím věříš Krisztiánovi je sice pěkné, ale já ne… A tohle měl být, pokud dobře vím, společný plán. A ty nefungují tak, že si každý bude dělat, co se mu zlíbí. Protože tohle skutečně nevyšlo.“ Sleduji tvrdým pohledem Kazandru, která vypadá zničeně, ale nějak mě to neobměkčuje. Copak nechápe, že tohle se tu dělo už mnohem dříve? Co já si s Volchem zakusila? A co teprve Eryn? A teď, když se příkoří dotklo i jí, najednou je to problém.

„Eryn? Hmm, dle jejích slov máme šancí ještě méně, než se zdálo. Nejsnazší by to bylo ty dva roky prostě… vydržet. Podobně jako ona.“ Můj úšklebek jasně naznačí, co si o tomhle myslím. „Nemyslí si, že by nám mistři jakkoliv pomohli, protože dle ní musí dobře vědět, co je Volch za člověka… A asi i vědí, přesto jej zde chtějí. I za tuto cenu.“ Řeknu věci prostě tak, jak jsou, a i tak to pro Kaz vlastně trochu zaobalím do milosrdnější verze, než kterou jsem si vyslechla já.

„Dle ní máme jen dvě možnosti. Tu první už jsem ti řekla… Vydržet to. A další je poprosit někoho třetího o pomoc.“ Přeci jen se rozhlédnu kolem nás, zda nás nikdo neposlouchá, ačkoliv… Dost možná někdo ano. Ale neděsí mě to. Ne, tato varianta.

„Víš, o kom mluvím, že?“ Přistoupím blíž sedící Kaz, abych mohla trochu ztišit hlas a vezmu do ruky jeden ze svícnů se svíčkami, abych jej zvedla tak, že vytvoří další dlouhý stín táhnoucí se přes stěnu až ke stropu. Kolik už jsem se toho na stíny nakoukala na lekcích se Sivakem… Už to pro mě byl zcela přirozený pohled. Něco, čeho se nebylo třeba bát.

„Tu ženu ze stínů… Prý by snad mohla být ochotná v této záležitosti pomoci. Ačkoliv... Nevím jak přesně. Vím jen, že cena, kterou si za to Eryn řekla, byla příliš vysoká. Alespoň tehdy.“  Sklouznu pomalu očima podél celého stínu zpátky ke Kaz, na kterou chvíli jen tiše zamyšleně hledím.

„Tím víš to, co já… A co se ti podařilo vyzvědět na té večeři? Ať tedy nějak vyměníme informace…“ Povytáhnu tázavě obočí a počkám na to, jaké podstatné a užitečné informace Kazandra zjistila, protože tohle byl i její úkol a kdo jiný by v tom měl být tak dobrý, jako ona.  

Den ještě nekončí

„Ehm… ne.“ Hlesnu popravdě na tu zvláštní otázku od Eryn a jen si bezděčně vjedu prsty do vlasů. Tam na stranu nad pravých uchem, kde mezi nimi i teď po šesti letech stále nahmátnu zhrbolatělou kůži tvořící jindy zcela neviditelnou jizvu. Ah, kolik krve z toho tehdy bylo. Jako kdybych už tehdy nebyla vyděšená dost po tom příjezdu. Vím jen, že jsem se s nimi prala. Nechtěla jsem, aby se mě dotýkali, šahali mi na vlasy, které… Které mi Agniezka vždy po ránu zaplétala a byla jsem na ně právem hrdá. Byly zlaté jako vyzrálé klasy obilí a dlouhé až do půli zad, než… Něž z nich byla jen hromádka na zemi připomínající posečené pole při sklizni. A pak také ta krev… Až mi při té vzpomínce přeběhne nepříjemný mráz po zádech.

„Nepamatuji si, že by něco přesně dělali ale… Ale chápu, že narážíš na to, že by mě stejně našli. Tak jsi to říkala i před tím, že? Nevím ale o tom, že bych tam něco měla… Nebo snad?“ Až mám chuť se naklonit k zrcadlu a prohlédnout si pořádně, zda mezi vlasy neprosvítá nějaký obrazec. Něco… Cokoliv, co by tam nemělo co dělat. Ale ovládnu se. Však na to budu mít dost času na pokoji, pokud mi Eryn rovnou sama neřekne, co přesně tímto myslela.

Ale pak už padne jen pár dalších slov, než se rozloučíme. Erynin pokoj opouštím spěšným krokem. Nakonec to šlo lépe, než jsem čekala. Tedy v některých verzích. Oproti jiným to však nedopadlo až tak dobře. Ale měla jsem aspoň něco. Kromě té spousty ztracených iluzí, co byly položeny na oltář jako obětiny.

Už už jsem skoro u svého pokoje, když v tom zaslechnu od schodů kroky. Vážně?! To se musí stát jen mně! Přidám do kroku, abych právě na poslední chvíli vběhla do dveří svého pokoje, jenž stihnu přivřít včas natolik, aby si mě neznámý příchozí nevšiml. Pak však… Poznám ji. Jistěže ji poznám. Je do ostatně jediná černovláska v sídle. Tedy až na Gretel, ale tu si s Kazandrou skutečně nespletu.

Trochu pootevřu dveře a zachytím její pohled. Vypadá… unaveně. Na druhou stranu nevypadá jako Eryn po soukromých chvílích s Volchem, takže to snad šlo dobře? Nohu za sebou rozhodně netáhne a ani nevidím na první pohled žádnou krev. Rozhodně mohla dopadnout hůř.

„Ano.“ Šeptnu v odpovědi na její slova a jen na ni mávnu rukou. Ne, tohle není ideální místo na to to řešit a možná bude rozumné rozseknout vše ještě dokud to nestihlo vychladnout. Podobně jako voda v mé lázni. Počkám, až Kazandra přijde ke mně a pak ji vpustím do svého pokoje. Je tam v tuto chvíli tma. Ještě jsem ani nestihla rozsvítit lampu, a tak jediným zdrojem světla je stříbrné měsíční světlo proplétající se do pokoje skrz skleněné okenní tabule.

„Takže… Jaká byla večeře?“ Promluvím tiše, jen co za námi bezpečně zavřu dveře. „Myslím, že je tu pár věcí, o kterých bychom si měly promluvit co nejdřív.“ Projdu kolem Kaz ke stolku, abych zapálila nejdříve olejovou lampu a pak i pár svíček na svícnu. Pro svou drobnou práci potřebuji zvláště takto po večerech dost světla, takže jsem tu měla udělanou docela velkou zásobu svíček a možných zdrojů světla.

„Ehm, no moc jsem neuklízela.“ Krátce se rozhlédnu po pokoji, který po odchodu z Erynina působí ještě více neupraveněji než jindy. Dveře skříně jsou pootevřené a na jednom jejich křídle visí můj kabát, aby do zítra trochu oschnul. Stejně tak na stolku u zrcadla mám pár vytažených věcí. Hřeben, pár dřevěných krabiček a několik na šuplících a u zrcadla navázaných pentlí a korálkových závěsů. Ani postel není ustlaná, jak jsem z ní ve spěchu po mém krátkém šlofíku vybíhala.

„Ale to je vedlejší. Takže… Komu všemu už si to za těch pár hodin řekla? Co? Protože dnes za mnou přišel Krisztián. Přímo do koupelny, kde jsem se koupala a dožadoval se nevychovaně odpovědí, i když jsem jej slušně požádala, zda by nepočkal venku. Choval se jako rozmazlený fracek. Takže… Koho dalšího mám čekat zítra? Arona? Nebo ten už to taky ví?“ Založím ruce na hrudi a nespokojeným pohledem sjedu Kazandru. Ne, nepřestala jsem se na ni za tu chvíli zlobit.

„Mělo to být jen mezi námi. Vždyť jsme se domluvily?! Už jen tím, že jsem ti to řekla, jsem dala krk na špalek, vlastně kvůli tobě a ty to hned stejný den začneš povídat dál? Zrovna od tebe jsem něco takového nečekala, Kaz. Něco tak… riskantního.“ Jen potřesu nevěřícně hlavou a dlouze se nadechnu.

Elzbieta

Eryn po krátkém zaváhání. „Ne… Kvůli Lukyanovi ne,“ zavrtí hlavou. „Volch tehdy… Něco vytušil. Nešlo to,“ dodá tiše. „Stejně by to nemělo smysl,“ dodá již hlasitěji, jistěji. „Napadlo tě někdy, Elo, proč každému z nás, když jsme byli ještě děti, oholili hlavu?“ nadhodí mimoděk, jakkoliv se k tomu už více nevrací. Tyhle vzpomínky jsou máš jako utopené v mlze.

Pár neurčitých vjemů, několik záblesků. Kovový zvuk cvakajících břitů nůžek. Podrážděné syčení Jitřenky. „Neřvi, vlasy nejsou prsty, dorostou.“ Světlé kadeře ležící všude kolem jako podzimní pápěří. Břitva klouzající po namydlené kůži týlu, ten děsivý zvuk, když ji Sivak ostřil na pruhu kůže. Křik a železitý odér krve, když ses vysmekla a břit se zakousl hluboko do kůže… Stačí zvednout prsty a nahmatala bys jizvu ve vlasech, pár palců nad uchem. Bylo to jen krátce poté, co tě vysadila Gretel z vozu na malém nádvoří, kde se nad tebou hrozivě tyčily ty velké kamenné budovy…

Ve vážných tématech ovšem pokračujete a Ery se nečekaně rozhovoří na téma, o kterém většina mlčí. Vždyť Sivak ani Werther ti k té ženě neřekli více než pár kusých vět. Sivak o ní nerad mluvil i na vašich soukromých lekcí. Pořád jen opakoval, že jsou věci i informace, které k tobě musí přijít samy… Jednou… Jednoho dne… Kdy ovšem, to nevěděl. Věci se dějí tak, jak se dít mají…

Eryn před sebe natáhne ruku a po tvé zaskočené reakci ji zase stáhne zpátky, bříšky prstů jen přejede po tenké sotva viditelné jizvě, co tam ve skutečnosti zůstala namísto otevřené rány, z níž místo krve prýští šeré stíny.

„Viděla jsi to, že? Občas mám pocit… Hm, v pořádku. Nic se nestalo,“ nechá to být a opět ruce založí na hrudi.

„Nemyslelo mi to příliš jasně, jen… Říkala jsem si, že nemůžu prohrát. Buď by přišla nebo ne, nezáleželo mi na tom,“ odpoví ti dívka nečekaně upřímně. „Tady máš i svoji odpověď. To, co chtěla… Ne. Nestálo to za to. Nebo jsem si to aspoň myslela,“ dodá a krátce se kousne do rtu. „Promiň, víc… Víc nemůžu říci,“ zakončí své poměrně strohé a neurčité vyprávění.

Více se zde už ovšem nechceš zdržovat, a tak se rozloučíš. Přeci jen… Něco máš. Těžko říci, k čemu ti to bude, ale je ti jasné, že nic více ti Eryn neporadí. Dost možná… Prostě nemá, co jiného by řekla. Rozhodně z ní nemáš pocit, že by se tě snažila na sílu odradit nebo ti snad dokonce lhala.

„Snad to bude později než dříve,“ broukne Eryn, když se už otáčíš ke dveřím. „Hm… Klidnou noc i tobě.“

S tím vyklouzneš na chodbu, abys přeběhla ke dveřím svého pokoje. Není to naštěstí zase tak daleko, přesto si počínáš rychle. Mineš dveře Isaiaha, když zaslechneš kroky na schodech. Teď. Opravdu teď? Natáhneš krok, co kdyby to byla třeba Gretel nebo někdo jiný, člověk nikdy neví. Zvláště s tím, jak skvělý je dnešní dlouhý den. Nicméně není to Hledačka ani nikdo jiný z mistrů. Na to je postava, která se vyloupne na úpatí schodiště, příliš drobná a černovlasá. Kazandra. To už ovšem můžeš zmizet do zákrytu pootevřených dveří, které skryjí to, zda z nich právě vycházíš nebo v nich naopak mizíš.

Výhlídky na další den

„Jistě rok, dva navíc až tolik neznamená… Ne, pro nás. Ale být na tvém místě, tak se ten rok natáhne nepříjemně dlouho.“ Sklopím podmračený pohled k zemi. Ano, rok by se dal zvládnout, otázka ale je, za jakých podmínek. A to je to hlavní, o co tu běží. To, že nás Společenství jen tak nevypustí do světa, abychom si dělali, co chceme, jsem tušila. Ostatně ani kuře zadarmo nehrabe. Přesto bude rozdíl muset si ty roky zde odpracovat venku na relativní svobodě a nebo zde mezi pár stěnami. Ačkoliv… Kdo ví, co po nás budou chtít. Dle našeho výcviku jsem měla relativní představu, ale… Ale tohle mě svým způsobem lákalo. Nikdy jsem si nepředstavovala, že život strávím na poli nebo chýši v lese.

„Vám? Myslíš s Justýnou? Tedy… ano, překvapilo mě, že si nechtěla také jít. Co tě nakonec přesvědčilo odtud neutéct? Nejspíš Lukyan, že?“ Zahledím se zpátky na Eryn, ale už to téma dál nechám. Byla to dávná minulost a kdyby tehdy s námi šla, mohla jsem také kopat hroby tři.

Ale pak už se bělovláska rozhovoří na téma ženy ze stínů. Téma, kolem kterého se našlapovala po špičkách i mezi mistry. Avšak všimla jsem si, že jsem nebyla zdaleka jediná, kdo ji nejspíš potkal. Však to Sivak říkal. Sleduje nás všechny. Ovšem historika Eryn o tom, jak ji přivolala mě zarazí. Bezděčně si vzpomenu na to, když mě ke Kostadinovi nesla dvojčata po té prokleté lekci, ale nikdy by mě nenapadlo udělat něco takového. Na druhou stranu… Já se teď už vždy dala dohromady. Nějak. Ona to ale neměla až tak snadné.  

A pak Eryn natáhne ruku, na které se zničehonic rozleje černá tekutina. Oči se mi rozevřou překvapením, než mrknu… A je to zase pryč. „Co?“ Hlesnu překvapeně a očima párkrát kmitnu mezi Eryn a jejím odhaleným zápěstím. Není tam však už nic. Jen holá kůže. „Ehm… Promiň. To nic.“ Potřesu hlavou a donutím se zvednout pohled k její tváři a přestat hypnotizovat tu ruku v očekávání toho, jestli se ta podivná iluze opět zase neobjeví.

„Takže si riskovala život, abys ji přivolala, a i pak ti její cena přišla příliš vysoká? Chtěla snad po tobě něco cennějšího?“ Skoro až nevěřícně na ni hledím, protože tohle teď zní ještě méně reálně. Jistě, nevím, co přesně by po mě ta žena ze stínů chtěla, ale svůj život za Volcha opravdu obětovat nehodlám nebo platit ještě něčím dražším. Jsem možná často označovaná za sebevražednou, ale do takových rozhodnutí jdu vždy s tím, že doufám v nejlepší možný výsledek. Počítat už od začátku se smrtí? Ne, to bylo moc odvážné i na mě. Nebo spíše šílené.

„Hmm, není to snadné…“ Zamručím poněkud neurčitě. „Ale… Ale děkuji za informace, Eryn. Opravdu. Tohle už mi pomůže v tom, udělat alespoň nějaké rozhodnutí.“ Kývnu vděčně na dívku, ne spíše už ženu, a pousměji se. „Až bude třeba. Teď ten týden s mistrem stejně budeme muset nějak přežít a pak… Pak se uvidí. Vždycky nakonec všechno nějak dopadne.“ Pokrčím rameny. „Raději už ale půjdu.“ Ohlédnu se krátce po dveřích. Přeci jen by bylo nepříjemné, kdyby někdo přišel na to, kde jsem byla. Jak pro mě, tak pro Eryn.

„Tak pěkný večer. Snad už jeden z posledních zde.“ Usměji se na Eryn, i když nečekám, že by mi to snad jen v náznaku oplatila a pak už se vydám ven z pokoje. Opatrně se rozhlédnu po chodbě, abych pak přeběhla těmi pár rychlými kroky zpátky do svého pokoje a připravila se na spánek. Dnešní den byl náročný a stalo se toho opravdu hodně. V tom horším slova smyslu. Můžu jen doufat, že zítřek přinese něco lepšího, ale… Ale proč by ne? Bude stačit jen špetka štěstí.      

Kazandra

Uvězněná v situaci, ze které není úniku klečíš takřka uprostřed místnosti, zatímco mistr Dragowski sedí u večeře, kterou jsi mu sama ve své pomýlenosti donesla. Vzduchem se nese příjemná vůně pečeného masa a zeleniny, zatímco z krbu sálá to hřejivé teplo z plamenů hodujících na jednom z polen. Navzdory tomu ovšem visí ve vzduchu napjatá atmosféra a ty namísto toho všeho cítíš akorát nepříjemné chvění držící se kolem páteře a kyselé sliny na patře z rány, co ti málem vyrazila dech a obrátila žaludek.

Zdá se, že mistr věnuje více pozornosti vínu a své večeři, ale moc dobře víš, že myslet si to by byla chyba. Velká chyba. Po očku tě sleduje a jakmile se chopí poháru s vínem, natočí k tobě tvář namísto výzvy. Domluvil a teď je řada na tobě. Spolknout všechna ta příkoří a udělat přesně to, co po tobě chce. Jistě, mohla bys křičet, zkusit utéci nebo se vzepřít, ale… Bylo by to k něčemu? Dal si dost záležet na tom, aby tě poučil o tom, kdo tady určuje pravidla hry.

A ty jsi to nebyla.

Soukáš tak ze sebe slovo za slovem. Nezbývá než doufat, že tohle je přesně to, co od tebe chce slyšet. Ostatně pokud ne… Rychle se to dozvíš. Mistr Dragowski tě nenechá tápat v tom, co jsi udělala dobře a co zle, tím si seš jistá. Jakmile domluvíš, nastane ticho. Muž sedící u stolu s odpovědí opravdu nikam nepospíchá. Avšak cítíš na sobě jeho pohled zanechávající v tobě ten nepříjemný pichlavý pocit.

„Omluva přijata,“ kývne nakonec krátce hlavou a ušklíbne se. „Příště už tak shovívavý ovšem nebudu, Kazandro,“ upozorní tě vzápětí, snad aby sis nemyslela, jak snadno ti to prošlo. „Ber to jako… Lekci,“ pokračuje dál, skoro jako byste nyní nebyli v jeho pokojích, ale na šermírně a jednalo se jen o další část běžného výcviku. Jenže pak dodá něco, z čeho ti přejede mráz po zádech. Je to… Takřka instinktivní pudová reakce na představu, co se ti vynoří v mysli.

„Naši první malou lekci,“ sklouznou po tobě jeho oči, než se odvrátí a odloží pohár, aby se chopil opět příboru a mohl se pustit do chladnoucí večeře. A pak… Pak mezi vámi zavládne ticho. Volch na tebe nemluví ani si tě nijak zvláště nevšímá krom občasných zamyšlených pohledů, které směřují tvým směrem. Z dřevěné podlahy stoupá chlad a tvrdá prkna tě tlačí do kolen.

Vysvobození přijde až po té nekonečné době, co Volch dojí a odloží příbor. Džbánek a pohár nechá na stole, ovšem zbytek nádobí vrátí na tác.

„Můžeš to odnést zpátky do kuchyně. Ať ti tam dají něco k jídlu, když už jsi kvůli mně přišla o svoji večeři,“ kývne na tebe.

Jsi volná.

Elzbieta

Přeci jen se váš rozhovor trochu natáhne, když tě Eryn nečekaně zastaví. Marně tápáš ve své paměti, kdy naposledy jsi ji slyšela říci dlouhých vět v jednom hovoru. Ať už s tebou nebo s kýmkoliv dalším. Skutečně, svoji cenu už zaplatila a těžko říci, zda si ona sama uvědomuje, jak moc velká a krutá doopravdy je. Nebo zda si to vůbec chce po těch letech uvědomit. Někdy jsou věci jednodušší, když je zabalíme do těch malých bílých lží, co tolik neubližují.

„Nevím, když mě Hledačka přivezla, neuměla jsem počty,“ pokrčí rameny a je těžké odhadnout, zda ti lže nebo si opravdu si nevybavuje, kolik let života už strávila na panství. Jistě víš jen to, že když sem přitáhla Gretel tebe, tak už zde byla. Stejně jako Lukyan, dvojčata a Wiola. „Ale už to nebude jistě dlouho trvat. Rok, dva… Co to je oproti těm prvním šesti? Je to jediná cesta ven, kterou získáš…“ zavrtí hlavou, když se ani tohle nesetká s tvým pochopením. Či spíše ochotou roky trpělivě vyčkávat, než přijde okamžik, kdy se otevřou dvířka klece a nechají ptáčka se proletět. A kdo ví, na jak dlouho. Za jakých podmínek. Že by vás jen tak vypustili do světa a dovolili vám žít si svůj vlastní život? Tomu se ti nechce věřit a Eryn nic takového ani nenaznačovala. Naopak. Nepřímo mluvila o splácení dluhů vůči společenství.

„Ano… Myslím, ten útěk,“ přitaká Eryn tiše, opatrně. „Tehdy nám to přišlo jako jediné řešení…“ vypadne z ní, než váhavě pokračuje dál. „Ale… Najdou si tě. Nakonec tě vždy najdou. Nebo si myslíš, že nás někdy vzali ven jen na dobré slovo?“ naznačí a těžko říci, zda ví něco konkrétního nebo je to jen její domněnka. Nicméně všimneš si, jak se při těch slovech lehce ošije a prsty si mimoděk vjede do vlasů, ve kterých se poškrábe poblíž zátylku jako by ji snad něco zasvědilo.

A pak ti navrhne něco, co jsi nečekala. Poslední zoufalá možnost, jak se pokusit zvrátit situaci. Těžko říci, zda by tě to napadlo samotnou, vždyť od té noci před více než rokem se ti už nezjevila. Nenavštívila tě. Ne přímo… Takhle.

„To neznamená, že tě nesleduje. Jsme přeci její děti,“ Eryn se drobně ušklíbne. Kdy ji viděla naposledy asi ona? A co žena ze stínů ukázala jí? O tom se můžeš jen dohadovat, tohle téma bylo dokonce mezi mistry a učedníky tabu. Nikdo z tvých přátel se nezmínil, že by ji kdy viděl či cítil to samé, co ty, ale… Měla jsi svá podezření ohledně Isaiaha a Areka, kteří spíše omylem něco naznačili.

„Ano, před lety,“ potvrdí ti Eryn. „Ale řekla si víc, než jsem jí mohla dát. S odstupem času si říkám… Že to možná nebylo… Tak moc. Ale na tom už nezáleží,“ trhne rameny.

Nastane chvíle ticha, když položíš tu otázku, během které jako na povel několikrát poskočí plamínek v petrolejce a stíny kolem vás se nedočkavě zavlní.

„Občas jsem měla pocit, že se dívá…“ nakloní hlavu krátce ke straně, „A… Jednou, když to přehnal a Lukyan mě musel odnést ke Kostadinovi, byla jsem… Hm, nevěděla jsem, co dál. Přišlo mi to jako dobrý nápad. Zavolat ji,“ pokračuje pomalu dál, váhavě volí jednotlivá slova. „Tak jsem řekla, že jestli nepřijde, otevřu si žíly. Nechala mě proříznout si levé zápěstí, než pochopila, že to myslím vážně,“ poznamená, zatímco levou ruku natáhne zlehka před sebe.

Na kratičkou chvíli skoro jako bys to viděla. Otevřenou podélnou ránu táhnoucí se od dlaně do poloviny předloktí, ze které se namísto krve valí vazká černá tekutina připomínající přelévající se stíny. Ovšem stačí mrknutí oka a je to pryč.

Neobvyklá možnost

Můj rozhovor s Eryn pokračuje v nastaveném trendu dne. Dosti neslavném trendu. A tak se rozhodnu k jediné rozumné věci, co za této situace můžu udělat – Odejít. Je zbytečné plýtvat tu časem jak mým, tak také jejím. Asi bylo naivní čekat, že to dopadne jinak, ale… Alespoň jsem to zkusila. Rozloučím se tedy s bělovlasou dívkou a otočím se ke dveřím z jejího stroze zařízeného pokoje. Když v tom mě zarazí zvuk mého jména.

„Ano?“ Otočím se přes rameno, ale ve tváři nemám vepsané žádné zbytečné očekávání. Už ne. I tak mě ale její další slova donutí zapřemýšlet. Prohrané bitvy neznamenají prohranou válku? To možná ne, ale jestli ještě bude nějaký vítěz, který by si jí užil. Jistě to Eryn dávalo naději na to, že jednou to bude lepší. A kdo ví… Třeba se i jednou pomstí. Ovšem také za to zaplatila cenu, a to nemalou. A především neměnnou. Nic jí na tuhle část neodpovím. Nemám moc co.

Ale pak přijde její rada. To už mě přinutí svraštit trochu zamyšleně obočí. Být nejlepší? Připravená? Pochopila jsem? „Ale…“ Nadechnu se a jen potřesu hlavou. „Eryn… Ale jak dlouho tu jsi? Já šest let. To znamená, že mě jistě ještě pár let čeká. Nemůžu čekat na to až!... Nechci.“ Hlesnu tiše. To světýlko na konci tunelu, za kterým ona letí jako můra za světlem, je pro mě ještě vzdálenější než pro ni. A když vidím, co s ní ta cesta udělala, nechci skončit stejně. I kdybych se odtud jednou, někdy dostala. Stále by to nezměnilo nic na tom, co by se zde za tu dobu odehrávalo.

„Myslíš její útěk? No, nic ti slíbit v tomto nemůžu, ale určitě neskončím ve strži nedaleko panství. To bylo… nešťastné.“ Sklopím pohled k zemi a jen tiše vydechnu. Byla to z naší strany hloupost? Možná to s odstupem času tak vypadalo, ale tehdy jsme skutečně neviděli jinou možnost. A dopadlo to… No, jak to dopadlo.

„Co?“ Trhnutím zvednu pohled zpátky k Eryn, když zmíní tu ženu ze stínů a oči mi automaticky sjedou ke stěně, po které se plazí protáhlé stíny vrhané osamělým plamenem olejové lampy.

Stíny mě poslední rok pronásledovaly skoro na každém kroku. A nebylo to pouze mým výcvikem se Sivakem, kdy jsem v nich skoro rok máchala rukou a nebo cvičila s mečem s tom malém potemnělém sále. I jindy… Jindy jsem si všímala toho, jak se sem tam, na hranici zorného pole podivně pohnul stín, který by měl být naprosto nehybný. Jiného by to zajisté zneklidňovalo, ale za tu dobu jsem si na to už poměrně zvykla. Ostatně byla jsem schopná se stínem splynout, i když pouze jen částečně. A navíc… Ne, nebála jsem se toho. Od jisté doby ne.

„Neviděla jsem ji už víc než rok.“ Šeptnu a pátravě se zahledím na Eryn. „Nikdy mě nenapadlo žádat ji o pomoc… A ty? Ty jsi to udělala? Zkusila? Nebo proč to… nevyšlo? Řekla si příliš vysokou cenu?“ Nakrčím čelo. Větroplach o té ženě nemluvil vůbec dobře a já si také nedělala iluze o tom, že by mi jen tak nezištně pomohla. Bylo by to sice pěkné, ale… Ale tak naivní nejsem ani já.

„Jak tě vůbec něco takového napadlo?“ Otočím se zpátky k Eryn čelem, zatímco nechám dveře, kterými jsem před chvíli chtěla odejít, za mými zády. Na tuhle odpověď se totiž ještě vyplatí počkat.