Andor.cz - Dračí doupě online

Jen další lekce

„Vím a nezlehčuji to. Ale tohle musel Volch domluvit za určitých podmínek. Nemůže to najednou aplikovat na kohokoliv se mu zachce. Tím spíš, když není naším soukromým mistrem.“ Oponuji Eryn. Nedělám si iluze o tom, že s Volchem to neměli těžké, ale také se mi nelíbí, jak na zbytek hledí skrz prsty. I když to není něco, co bychom jim měli závidět, mám z rozhovoru pocit, že je to pořád oni a my. Volch nás dělil, i když tu nebyl.

No a pak se to začne celé sypat, jako domeček z karet. Eryn přejde do cynické defenzívy, která se zcela jistě dobře neposlouchá a už vůbec není konstruktivní. Sleduji tu dívku, která už ztratila veškerou naději, a především snahu se svým osudem cokoliv udělat a je mi jí líto. V tomhle jí ale nepomůžu. A bohužel to začíná vypadat, že ani ona nepomůže mě.

„Hmm, děkuji za… varování.“ Nakrčím rty a snažím se, aby nebylo na mě tolik znatelné mé zklamání. Jistě ten plán nebyl dokonalý, ale měl šanci na úspěch. Dle postoje Eryn bych tu ale ztrácela čas tím, že bych ho před ní snad obhajovala a více vysvětlovala. Ona nechtěla hledat řešení. Už dávno ne. Byla v tom svém malém vězení, ze kterého by se dost možná neodvážila, i kdyby někdo nechal klíč v zámku.

I tak je to nepříjemná sprcha a tím spíše, když se dostaneme k úplnému konci diskuze. Tak nějak se mi další otázky z hlavy vypaří. Ostatně Kazandra chtěla, abych sem zašla a něco zjistila. To se stalo. Zjistila jsem, že s Eryn počítat nemůžeme a nějak mě přešla chuť vyzvídat od ní něco dalšího a dostávat lekce jako malý nepoučený fracek. Tohle jednání, kdy mě nebrala jako sobě rovného, bylo vysilující a především zbytečné.

„Hmmh, nech to být. Nebudu se na to dál ptát. Asi… Asi raději půjdu.“ Jen zavřu oči a potřesu hlavou. „Jestli tohle mělo být něco, co mě ale mělo zradit od toho, abych se cokoliv snažila změnit, tak promiň, ale nezabralo to. Na druhou stranu… ani mi to nijak nepomohlo.“ Pohlédnu jí tvrdým pohledem do očí. Eryn moc dobře věděla, o co mi jde. Sama měla nejvíc informací, které nám mohli pomoci a místo toho si mě tu vychutnávala z nadřazené pozice a zkoušela mě… Podobně jako Volch ji. Ne, na tohle jsem měla opravdu moc dlouhý den, abych tuhle hru s ní dál hrála a mámila z ní jakékoliv střípky užitečných informací výměnou za hromadu cynismu, pod kterou by byly pohřbené.

„Nooo… Tohle zjevně nemá smysl. Ale i tak děkuji. Za pozvání. Tak… Dobrou noc, Eryn.“ Zakroutím hlavou a otočím se ke dveřím, abych se vrátila do svého pokoje. Tohle nedopadlo vůbec dobře, ale taky to mohlo dopadnout hůř. Mohla po mně něco hodit.

Prostě si to udělám podle svého a ponesu si případně následky sama. Jako vždy. Jestli to není takto snazší než spoléhat na druhé… Dnešní den je to totiž zklamání za zklamáním.

Kazandra

Ten příkaz je jednoduchý. Prostý. Krátký jako povel pro psa. A přesto v danou chvíli nesplnitelný. Srdce se rozbuší a hlavou se ti rozeběhne přehršel úvah i myšlenek, co dál. Poslechnout? Vzepřít se? Víš, co by udělala na tvém místě a stejně tak si uvědomuješ, jak by to bylo hloupé. Zbytečná provokace, která by mistra dost možná i potěšila. Tedy… Určitě by ho potěšila. Vidíš to při každém pohled do jeho ostře řezané tváře. Mohl mu v ní sedět sebelíbivější úsměv, ovšem oči… Ty se nesmály. Jen sledovaly scénu před sebou. Hodnotily. Odhadovaly.

Čas nepříjemně proklouzává mezi prsty, a tak se rozhodneš jednat. Chytře. Přistoupit na pravidla hry, kterou bys pro vás dva vytvořila a udržela si tak na situací aspoň nějakou kontrolu. Je to jen pár slov. Lákavý příslib do budoucna. Cokoliv, jen abys odsud mohla odejít, a to hned.

Volchovo levé obočí vystřelí vzhůru, zatímco mluvíš. Dle jeho výrazu jen tenhle tvůj krok rozhodně… Překvapivý. A následně i doslovný. A značně unáhlený, jak se přesvědčíš vzápětí. Mistr na nic nevyčkává ani to nevypadá, že by se potřeboval nad čímkoliv rozmýšlet. Natáhne se po tobě jako had a stejně rychle a silně ovinou jeho prsty tvou paži, aby ti zabránil v dalším ústupu. Hrubě s tebou trhne směrem k sobě. Bylo by ovšem bláhové si myslet, že tímhle to skončí. Neudeří tě, ovšem o to je to možná horší. Prsty druhé z rukou ti vjedou do vlasů nad spánkem a bolestivě je sevřou.

„Hra? Myslíš si snad, že mám v plánu s tebou hrát nějaké… Hry?“ ušklíbne se. „Pokud je tu něco příliš předvídatelné, jsi to ty, Kazandro. Vážně sis myslela, že mě tímhle… Co? Přechytračíš? Zaimponuješ mi? Co to tu na mě zkoušíš, hm?“ pokračuje dál, zatímco tě drží na místě a dělí vás nanejvýše jeden krátký krok. „Když už tě očividně nic nenaučila Mirabelle, měl to udělat aspoň Krisztián. Kdo by byl řekl, že dokonce i v tak jednoduchém úkolu selže,“ odfrkne tiše a dává si vážně záležet, aby se ti v tu chvíli díval do očí. Viděl tvoji reakci. „Takže ještě jednou, ano? Nebo to mám zopakovat?“ ztlumí varovně hlas.

Nicméně si nepočká na reakci. Ať už by ses rozhodla se podvolit nebo bránit, Volch je rychlejší. Pustí tvoji paži. Ovšem jen aby tě vzápětí silně uhodil pěstí do břicha, přímo na solar. Ruka vpletená do vlasů s tebou vteřinu na to trhne lehce do strany a směrem dolů, aby ti na ty kolena pomohl a měl jistotu, že se nezhroutíš celá na zem a až poté tě pustí.

Tvrdý dopad na dřevěnou podlahu bolí stejně jako svírající se svaly na břiše. Na jazyku cítíš hořkou pachuť žluči. Dost možná nejen z té rány.

„Ani se nehni,“ padne tentokrát jiný příkaz než… Než se k tobě mistr obrátí zády a rozejde se ke stolu. Působí to skoro jako provokace. Výzva. Ani se na tebe neohlédne, dokud volným krokem nedojde ke stolu s chladnoucí večeří a neposadí se na odsunutou židli. Jako by se nic nedělo, přeskládá talíře i misky z podnosu před sebe a chopí se příboru.

„Pár věcí se budeme muset očividně vyjasnit, Kazandro,“ zmíní a natáhne se po džbánu, aby si nalil do poháru víno. Nenuceně z něj upije a odvrátí od tebe pohled. „Omluva za tvé nevhodné chování v přítomnosti mistra by byla na místě. A můžeš navázat tím, co vše jsi udělala špatně,“ vyzve tě.

Elzbieta

Atmosféra v pokoji se rozhodně nedá označit za příjemnou, ačkoliv…  To není ani rozhovor mezi čtyřmi stěnami, který se snažíš s Eryn vést. To, jak se na tebe dívá a zároveň je tak zvláštně… Nehybná. Jako by jí byla cizí všechna ta drobná gesta, která obvykle provázela projev – nyní tedy hlavně ten tvůj. Ne, ona tam zkrátka jen stojí opřená o stůl s rukama založenýma na hrudi a sleduje tě tmavýma očima.

„Musíš…“ zopakuje po tobě přemýšlivě tichým hlasem, avšak více už nedodává. Ne, nepřemlouvá tě, ani se ti nesnaží vysvětlit, jak moc jsi hloupá a ženeš se akorát do ještě větších problémů. Těžko říci, zda tě zná dost na to, aby věděla, že by to bylo jen plýtvání času nebo jí to je jedno. I když… Kdyby bylo, proč by tě varovala? Ale… To už je otázka pro někoho jiného. Jediný, kdo mohl Eryn opravdu znát byl Lukyan. A před lety Justyna.

Když jí skočíš do řeči, povytáhne obočí, nicméně nenechám se tím rozhodit a pokračuje dál. Nakonec je celkem jednoduché pochopit, co se ti tím snažím naznačit.

„Znamená to, že pokud by vás takhle cvičili mistři všechny, tak se dospělosti dost možná dožije tak polovina. Myslíš si, že to Volch při výcviku přehání? Mohlo by to být horší. Už ses někdy snažila vylézt ze studny se zlomenou rukou?“ potřese hlavou a krátce se odmlčí, zatímco poznamenáš očividné. Ovšem namísto potvrzení či jakýkoliv slov… Prostě jen uhne pohledem.

„Zní to jednoduše a efektivně. Kéž by mě to někdy také napadlo,“ poznamená a ve tváři se jí objeví cynický úšklebek, když zapřemýšlíš nahlas. Ano… Zarazit to dříve, než přijde k úhoně někdo, na kom ti záleží. Dává to smysl. Jenže dívka naproti tobě se rozhodně netváří, že věřila v úspěšnost takového předsevzetí.

Nadechne se jako by chtěla promluvit, ovšem ty i přes krátké zaváhání pokračuješ dál s informací, která je pro tebe stále nová a není ani něčím, čím by ses chlubila před ostatními učedníky. Ano… Tvá matka. Mrtvá, nicméně její odkaz něco znamenal. Odkaz, kterým jsi byla ty. Těžko říci, zda bys dokázala s touhle informací získat nějaké výsady, nicméně… Jistou váhu to určitě mělo, především pokud bys chtěla jednat se Sivakem.

Eryn se i v stíny brázděné tváře objeví překvapený výraz. Ovšem údiv rychle vystřídá další přemýšlivé zamračení v reakci na tvůj vlastní sebejistý úšklebek.

„Odhodlání je pěkná věc. Ale taky to často dost bolí,“ povzdechne si. „Dobře, Elo. Půjdeš s tím za Wertherem nebo Sivakem, to je tvůj celý plán? Bude to pořád jen tvoje slovo proti slovu mistra. To není něco, nad čím by mistr Rallik vynesl jakýkoliv soud. Dost možná si s Volchem pohovoří stranou, ale… Ale co pak? Zapomínáš na jednu důležitou věc. Cokoliv se chystáš udělat, aby ses ochránila před vlkem v kleci nic nezmění na tom, že ty v té kleci s vlkem zůstaneš a on tě dříve nebo později pokouše. Dokud jsi tady, můžeš se cukat sebevíc, ale on si stejně najde způsob, jak ti udělit lekci,“ poslední slova z ní vypadnou s jistou zahořklostí, co se jí vloudí do hlasu.

„Cože?“ vypadne z ní vzápětí zaraženě. Možná až nevěřícně. A možná… Bez varování jí zacukají koutky a prostě se… Rozesměje. Krátce. Opravdu pobaveně jako bys snad řekla něco žertovného. Vlastně už ani nevíš, kdys naposledy viděla Eryn se smát. Bude to… Dlouho. Opravdu dlouho. „Takže teď se mě ptáš na co? Jestli se mi začalo líbit podržet mu, kdykoliv na to má zrovna náladu a chuť?“ nakloní hlavu ke straně. „K čemu ti bude vědět zrovna tohle?“ zeptá se tentokrát bez toho, aniž by to znělo jako výsměch.

„A mistrova pozornost toho zahrnuje opravdu hodně. Budeš muset být konkrétnější, Elo.“

Usměje se. Jestli je to dobré znamení nebo ne, se mohu jenom domýšlet. Někdo jiný by se tím možná nechal ukolébat, ale my v sídle dobře věděli, že to nic neznamenalo. Ne, Volch se dokázal usmát a záhy vám vrazit. Nedávám to na sobě nikterak znát. I nadále tam nehnutě stojím a čekám, z kterého směru rána přiletí. Protože takhle jednoduché to být nemůže. Ne, když jde o něj.

Když se rozpovídá a dokonce mi dá za pravdu, se přesto neubráním drobnému záchvěvu naděje. Propustí mě pak ze své přítomnosti? Skoro jako by to byla jenom další z lekcí, mu věnuji svou bezvýhradnou pozornost. Vnímám každé jeho slovo, pohyb, dokonce i změnu tónu. Ano… Tohle místo je malé. Pro něj. A především pro jeho hry. Nudí se. Pořád ty samé tváře, pořád ty samé předvídatelné reakce, pořád to samé. Jistě, má to i světlé stránky. Má pod sebou hned několik obětí, které se mu bránit nemohou ani nesmějí, ale už nás všechny zná. A my jeho. Nezbývá mu nic jiného než to postupně stupňovat. Jedině tím se mu dostane něčeho zajímavého. Bez ohledu na to, jak strašné lekce a tresty však vymyslí, nikdy mu to nebude stačit. Ten hlad v něm jenom tak něco neuzasytí…

Co bych si přála já? Odejít. Nebo aby se ke mně tak nenakláněl. Pokud jsem si předtím myslela, že je moc blízko, přesvědčil mě o mém omylu. Tohle je horší. A já moc dobře vím, že nesmím uhnout. Dokonce ani když jeho tón nabere na tvrdosti a dokáže mi, nakolik předvídatelná má odpověď byla. Srdce mi poskočí. Teď už je opravdu těžké se udržet. Svaly na zádech se mi zatnou, zatímco ke mně zvedne ruku a…

… prsty mi přeběhne po čelisti a přiměje mě pohlédnout mu do očí. Podvolím se tomu dotyku, byť by se mu něco ve mně nejraději vytrhlo a vztekle prskalo. Ela… Ela by to udělala. A bylo by to hloupé. Předvídatelné. Dalo by mu to leda tak záminku dovést tuhle chvíli do extrémů. Ke všemu zbytečně. Nelíbí se mi to o nic víc než jí. V uších mi pořád Volch soustředit na mě, vytvořím jí tím prostor. A i s tímhle se dá pracovat. Nebo se tomu přinejmenším snažím věřit, dokud…

… klekni si…

Pohled se mi zatvrdí. Ne, tentokrát jeho pokyn neuposlechnu se svědomitým „ano, mistře,“ ani mu za jeho lichotky nepoděkuji. Vlastně… Vlastně se ani nepohnu. Zatímco mi hlavou běží možnosti, chvíle se nepříjemně natáhne. Zkouší mě? Nebo to myslí vážně? A, pokud to myslí vážně, mám ještě vůbec šanci se odsud dostat? A skončilo by to tady? U toho jediného pokynu? Je to nebezpečná hra a ani tentokrát v ruce nedržím karty, kterými bych nad ním mohla zvítězit. Přesto… Přesto…

„To nechcete,“ odpovím klidně. Prsty mi cuknou, takže je raději skryji za zády, a… pousměji se. Pěkně. A stejně tak neupřímně, jako to udělal on před chvílí. „Bylo by to příliš snadné. Hra by skončila příliš brzy. Ale pokud odmítnu, je příliš předvídatelné. A to by bylo opravdové zklamání, nemyslíte? Další v tomhle k uzoufání nudném místě. Takže vám popřeji pěkný večer… mistře Dragowski,“ pohnu hlavou v tom uctivém gestu, načež… načež už na vyzvání nečekám a udělám krok vzad.

Věci, o kterých se nemluví

Nemůžu říct, že by se Eryn tvářila, že mě ráda vidí a ani já se u ní necítila zrovna komfortně. Tohle bylo celé velmi… zvláštní. A probírané téma tomu moc nepřidávalo. To, jak si mě měří pohledem. Ty pochyby v očích. Tváří se, jako kdyby nás nedělilo jen pár let ale spíše dekád.

„Říct mi to můžeš. Ale… Kdo když ne my? Nebo já? To už je jedno. Prostě… nějak to vyřešit musím. Nebo to alespoň zkusit.“ Promluvím pevným tónem. Samozřejmě ani já nejsem takový blázen, aby mi nedocházelo, že tohle je z velké části sebevražedná mise nebo když už ne sebevražedná tak taková s velmi ošklivým koncem. Ovšem to abych se pak začala bát vlastního stínu. Každá akce může mít následky, které ne vždy dopadnou dobře. O tom už jsem něco sama dobře věděla.

„Takže nemluvila.“ Skočím jí krátce do řeči, když mi nerozfouká hrubé obrysy mého plánu jen, co bych s ním začala. Avšak… Pokračuje dál a její slova samozřejmě nutí k zamyšlení. Ano, bylo tu několik mistrů, o kterých jsem věděla, že stojí na Volchově straně. Nebo alespoň stáli. Ale nebyli to všichni a pokud Sivak skutečně myslel popravdě to, co mi tehdy říkal u sebe ve své pracovně, tak tohle nemohl jen tak omluvit. Snad… Doufám.

„Vím, že… Lukyan byl svěřen do jeho výhradní péče poté, co ho sem Volch přivedl. S tím, že měl volnou ruku v jeho výcviku, ať už se ta tím kalením skrývá cokoliv.“ Povytáhnu lehce obočí a zahledím se tázavě na Eryn. Ano, Lukyan mi řekl o tom, jak je Volchovi zavázán, ale do detailů jsme se nedostali. I tak tohle stačilo k alespoň hrubé představě. „Takže na tebe tlačil přes něj.“ Poznamenám ještě, než se dostaneme ke jménům mým přátel.

Samozřejmě, napadlo mě, že i tohle byla jedna z možností, kterou by se mě mistr snažil zatlačit do rohu. K zastrašení by to bylo vcelku účinné, ovšem… Pokud bychom jednali rychle, aniž by něco tušil… Mohly by se tato rizika snížit. I tak lehce svraštím obočí, když zaslechnu jména svých přátel. Jak ti by na to reagovali? Justýna by mě jistě nazvala bláznem, ale Kiril… Hmm, ten by do toho se mnou šel, i kdybychom vymýšleli plán za pochodu. Jako jsme často dělali. To však teď už bylo… bezpředmětné.

„Je mi jasné, že z mistrovy strany bude časté vydírání a nátlak. Tím spíše se to nesmí protahovat, aby nedošlo i k nějaké demonstraci.“ Poznamenám a jen založím ruce na prsou. Možná jsem z nás ta mladší a nezkušená, ale… Ale alespoň se tak nebudu tvářit.

„A ne, neřekla bych, že všichni mistři vědí, co se tu děje. Někteří to možná přehlížejí jen se sebezapřením. Ačkoliv… tady už jen hádám. I tak si ale myslím, že by se tu našlo několik takových, kteří by to neviděli rádi. V první řadě Sivak… A Větroplach také nepůsobil jako někdo, kdo by něco takového podporoval. Navíc…“ Na chvíli zaváhám, zatímco po Eryn sklouzne můj přemýšlivý pohled.

„Má matka byla jedna z nich. Dříve… Když žila. Sivak mi to zhruba před rokem řekl. Je to alespoň něco, na čem se dá stavět při získávání… spojenců. Snad právě mezi mistry. Hmmh, takže ano, vím, že tohle bude válečná stezka, ale k čemu nás tu ostatně trénují? Kdybych se bála riskovat, neberu do rukou ostrou zbraň.“ Ušklíbnu se při vzpomínce na lekce se Sivakem, které ne vždy končily zrovna nejlépe. Avšak to k tomu patřilo. Už tehdy v Cziernowodě s Kainem mi došlo, že jedna věc je dril s ostatními učedníky, ale druhá se pak setkat s někým, kdo prošel opravdovými boji. Až jsem zpětně párkrát litovala, že jsem jej nevyzvala na souboj. I když… Ten den by byl pak ještě šílenější, než byl.

„Já, nechci se na takové věci ptát. Ale… hmm, není to už dobrovolné, že ne?“ Položím trochu neurčitě tu prostou otázku, jejíž význam musí být každému jasný. „Zahrnuje mistrova pozornost jen… ehm, to nebo snad i něco dalšího?“ Zatvářím se už poněkud bezradně, protože tohle není něco, o čem bych dovedla mluvit jen tak. Nejsem Wiola a vlastně ani Kazandra, abych tu vedla klidné debaty na takováto už poněkud vzdálená témata.  

Kazandra

Mistr na tebe vyčkávavě hledí a žádá si odpovědi bez dalších odkladů. Vidíš to na něm a jakkoliv se to snažíš nedat najevo jediným záškubem svalů ve tváři či drobným gestem, snad i přenesením váhy, tak tě nenechává klidnou. Rozhodně ne tak, jak by sis přála. Stojí nebezpečně blízko, zatímco na tebe shlíží z vrchu. Převyšuje tě zajisté o hlavu, dost možná i o něco více. A tak se nadechneš… A promluvíš. Přesně, jak si přál.

V první chvíli… Vidíš, jak semkne rty. Zase ta samá písnička, kterou ráno shodil ze stolu. Nejsi pro něj dost zajímavá. Jenže nenecháš se tím odradit a pokračuje dál ve snaze odvést pozornost nějak jinam. Směrem, který by ho mohl… Překvapit? Zalichotit mu? Cokoliv, hlavně když…

„Hmm,“ ozve se v první chvíli jen to tiché přemýšlivé zamručení. „Tak tohle by tě zajímalo?“ vysloví pomalu, skoro ta slova převaluje na jazyku jako vybrané přívlastkové víno, zatímco se pohled jeho modrých očí vpíjí to tvé tváře. Přemýšlivě tě pozoruje a ticho, které náhle přerušuje jen praskání dřeva hořícího v krbu, se natáhne. Koutky rtů v mistrově tváře se náhle pomalu prohnou v náznak spokojeného úsměvu, který jeho pohledné ostře řezané tváři sluší. Jak by na tebe asi působil, kdybys nevěděla, jaký ve skutečnosti je? Kdybys ho potkala tam někde venku při jiné příležitosti.

„Máš pravdu. Tohle místo… Je pro takové jako my malé a k uzoufání nudné. Copak jsme kvočny, abychom seděli celé roky na jednom hřadu?“ úsměv se přetaví v krátké ušklíbnutí. „Ale někdy jsou nutné jisté ústupky,“ pokračuje ve svém vyprávění dál. „Hmm, tohle si zapamatuj, Kazandro. Pokud se něčeho musíš vzdát, ujisti se, že za to něco na oplátku dostaneš. Něco, co pro tebe bude výhodné a cennější než to, co jsi musela obětovat,“ dodá takřka… Mentorsky. Jeho melodický tenor se příjemně poslouchá, když nekřičí ani po vás úsečně neštěká příkazy.

„Co by sis přála vlastně ty, Kazandro?“ vnímáš, jak se k tobě mistr nakloní o něco blíže, aniž by z tebe spustil pohled. „A co bys za to byla ochotná obětovat, hm?“ podmanivě se pousměje. „Můžu hádat? Předstírat zájem, abys splnila zadaný úkol a mohla odsud odejít,“ zazní bez varování tvrdě.

„Na většinu mužů by to udělalo dojem. Plachý pohled, nevtíravý zájem o ně…“ mistrova ruka se pohne a bříška prstů sklouznou po tvé čelisti k bradě, kterou ti nenásilně zvedne lehce nahoru. „Jsi pěkná. Ta bledá čistá pleť… Něco v těch očích… Už ti Mirabelle ukázala, k čemu všemu to můžeš použít?“ tázavě povytáhne obočí a ruku opět odtáhne.

„Klekni si,“ vyzve tě vzápětí. Nebo je to snad příkaz? Každopádně tě u toho pozorně sleduje, aby mu snad neunikla sebemenší reakce na takový požadavek.

Elzbieta

Zmínka o „hezkém pokoji“ vyvolá akorát tak povytažené obočí. Ten pokoj není hezký. Je to jen nábytek rozmístěné po studené místnosti, neosobní a nebýt pár svršků přehozených přes židli a neustlané postele, tak by se dalo i říci, že tady nikdo nebydlí. Těžko říci, zda Eryn vůbec měla nějaké osobní věci jako ty nebo Wiola. Kazandra měla zase své knihy. Eryn… Ta tu neměla zhola nic. Mlčí, i když se zamotáš do slov o uklizení vlastní cimry, to už jí čteš z tváře i tu nevyřčenou otázku, zda tohle myslíš vážně. Nemyslíš, ale začátky jsou vždy těžké.

„Nakonec to je vždy dobré, ne?“ odpoví ti na otázku otázkou a lehce pokrčí rameny. Dveře za tebou opět tiše zavře a pár kroky přejde ke stolu, o který se napůl opře, zpola se na něj posadí. Zatímco mluvíš dál a hrneš ze sebe jedno slovo za druhým ve snaze se nějakým šikovným obloukem dostat k věci, která se doopravdy zajímá, Eryn tě sleduje. Mlčky. Těžko říci, co se jí honí hlavou, je to… Lehce zneklidňující.

„V pořádku, Elo. Stejně jsem čekala, že se tu dříve nebo později ukážeš,“ pokrčí vzápětí rameny, ovšem s úsměvem rozhodně šetří. Namísto toho si tě měří tím vážným a snad i lehce zamračeným výrazem. „Takže… Chceš tomu zabránit pro všechny?“ zopakuje po tobě tichým hlasem a krátce potřese hlavou. „Když ti řeknu, že tohle je válečná stezka, na kterou se nechceš pouštět, bude to mít vůbec nějaký smysl?“ lehce se ušklíbne a máš neodbytný pocit, že na tebe v tu chvíli nehledí jako na sobě rovnou, ale malou holku.

„Pochybuji, že to, co po mně chceš, ti pomůže. Ale budiž,“ založí si ruce na hrudi a po dobu několika úderů srdce se odmlčí. „Ne, se Sivakem jsem o ničem nemluvila,“ řekne ti něco, co bys i považovala za dobrou zprávu. Znamená to, že tu je naděje.

„A proč…“ odvrátí od tebe pohled. „Napadlo tě někdy, že mistři moc dobře ví, kým Volch je? Co je zač? Jaký je? A přesto ho zde chtějí. Přesto Sivak, který to musí vědět ze všech nejlépe, přistoupil jeho podmínky, za kterých tu zůstal. Víš, o čem mluvím, ne? Nebo spíše o kom,“ ztiší hlas. „Vím, že to víš. Řekl mi to,“ dodá a jakkoliv nepadne jediné jméno či konkrétní informace, dojde ti, o čem mluví. O Lukyanovi. O vašem krátkém rozhovoru tehdy po turnaji, kdy se tě snažil přesvědčit… Ať to necháš být… A že to nebylo od toho okamžiku naposledy, co se pokoušel tě odradit.

„Ty… Máš ráda Isaiaha, že? Jeho a Wiolu. Zůstali ti tady jako jediní, když Justýna s Kirilem odešli…“ pokračuje bez varování dál a poruší ono nepsané pravidlo, že o mrtvých se tady zkrátka nemluví. Je to zvláštní. Celé ty roky… A dnes je dokonce až druhá, kdo ta jména vytáhl na světlo světa. „Isaiaha, který se věčně snaží dostat do zakázaných míst a plíží se v noci sídlem, když si myslí, že všichni už spí…“

Pokoj jako můj

„To víš, když už jsem vám nepomohla s tím dvorem, tak tam máš aspoň dřevo.“ Pousměji se na Areka, se kterým se míjíme, i když se k tomu musím trochu nutit. Rozhodně se mi za těch pár chvil Krisztiánova návštěva nerozležela v hlavě, nemluvě o celém dni, jenž k těm vydařeným skutečně nepatřil. Ale tak… Zítra už to může být jen lepší. Snad. Snažím se k tomu přistupovat pozitivně, než se po kratší zastávce na pokoji vydám do nedalekých dveří. Chodba je prázdná a je to jen krátká cesta, ale i tak se pečlivě rozhlédnu kolem a cítím jistou nervozitu. Těžko říct, čím to je. Možností je totiž přehršel. Ať už od toho, že si uvědomuji, že se tudy musel pravidelně krást Volch a celé ty roky jsme to nevěděli a nebo zda je to tím, že mám strach z toho, co mi Eryn řekne? A co teprve ta představa, že jednou otevře jiné dveře než její. Ostatně ke Kazandře ani mému pokoji to není o moc dál. Je to skoro až ironická náhoda.

A tak vlastně ani nemám moc času si cokoliv promyslet, protože během pár kroků jsem u svého cíle. Nadechnu se a posbírám všechnu odvahu, abych na dveře zaklepala a pak se zaposlouchala do ticha chodby. Ne, z pokoje není nic slyšet ani odnikud jinud. Možná tam není. Možná bych měla přijít někdy jindy. Ano, to bude nejlepší… Už už se chystám odtud takticky ustoupit a nechat část nepříjemných věcí i na pozdější dny, když v tom se dveře přede mnou pohnou. Nevydají ani jediný zvuk a oči mi jen kmitnou k pantům, které vypadají udržované. Něco mi říká, že to nebude jen kvůli pečlivosti Eryn.

Ve dveřích se objeví bledá tvář Eryn, která v šeru chodby skoro až nepřirozeně svítí. Tedy až na místa, která se zabarvila do odstínů fialové po Volchově ranní rozcvičce. Na rozdíl od ní jsem si už na tváři nenesla žádné stopy po Volchově menším trestu. A nikdy jsem si kvůli tomu nepřipadala více nemístně. Někdy se tyto výhody mohly ukázat spíše jako hřebíček do rakve.  

„Eryn… Ehm, můžu dál, prosím?“ Šeptnu, a ještě se kradmo rozhlédnu po chodbě, jestli nás tu přeci jen nikdo nevidí. Bělovlasá dívka mi však neodpoví a jen mě beze slov pustí dovnitř. Na rozhodnosti mi to tedy nepřidá, ale mohlo to být i horší. Nervózně polknu a vejdu dovnitř.

V jejím pokoji jsem vlastně… prvně. I když vlastně spíme nedaleko sebe, nikdy jsem za ty roky zde do něj neměla důvod jít a ona do mého také ne. Nemohly by však být rozdílnější. Tam, kde jsem se snažila si pokoj zútulnit drobnostmi a barvami, často v podobě věcí vlastní výroby, ona zde měla jen… Nábytek. I když ten stolek, komoda a postel jsou zdánlivě stejné, tady veškerá podobnost končí. Vypadá to, jako v domě, ze kterého se chce někdo odstěhovat, ale… Je mi jasné, že Eryn nikam nebalí. Ještě.

„Hezký pokoj…“ Hlesnu, když se rozhlédnu po tom nevelkém prostoru. „Tedy vlastně máme je úplně stejné. Jen v tom mém je asi trochu větší nepořádek. Tedy… Oproti tomu tvému určitě. Asi bych měla zase uklidit.“ Ušklíbnu se, ale jak už se rozmlouvám, je to o poznání snazší. I když je to vlastně monolog. Alespoň zatím.

„Hmm, bude to do rána dobré?“ Ukážu si na tvář, na které sice já nic nemám, ale Eryn se tam vybarvuje viditelně podlitina.

„Víš… Víš, proč jsem tady, že? Možná jsme si měly promluvit už dřív, ale upřímně… Nevím ani pořádně, kde začít. Ne o takovýchto věcech.“ Povzdechnu si a přejdu pár kroky dál do pokoje, ale zůstávám stát.

„Jen bych si předem raději ujasnila pár věcí. Za prvé… Nemusíš tu se mnou o ničem mluvit. Dobře? Obě víme, že tohle je nebezpečné téma a ty mi nejsi ničím zavázaná. Nechci, aby ses do toho namočila ještě víc, než… No, než jsi. Pokud máš šanci se odtud brzy dostat, tak tím spíš budu chápat, že nemá z tvé pozice smysl zbytečně čeřit vodu. Já už si i tak nějak poradím. Jako vždy.“ Usměji se na Eryn o něco povzbudivěji.

„A i když nevím, proč a kam tě pošlou, vlastně… jsem za to ráda. Za tebe.“ Dodám polohlasem upřímně a sklouznu zamyšleným pohledem po bělovlásce. Jestli někdo z nás si zaslouží lístek na svobodu, je to ona, a to si myslí i tak zarytý odpůrce života mezi čtyřmi stěnami jako já.

„Hmm, ale pokud bys mi mohla odpovědět… Moc by mi to pomohlo. Nejenom mě. Všem. Protože já se tomu nechci vyhnout pouze za sebe. Chci… Snad bude šance zabránit tomu pro všechny. I ty další, co přijdou po nás. Nějak.“ Dlouze se nadechnu a upřu modré oči na dívku přede mnou.

„Proč si to neřešila se Sivakem ještě, když to začalo? Tohle není něco, co se dá schovat za výcvik, a Volch to moc dobře ví. Viděla jsem, že má z mistra Rallika strach. Tedy... strach asi ne, ale dává si na něj dobrý pozor. Nebo… Nebo si to zkusila?“ Zeptám se po opatrném zaváhání a v duši se modlím, aby mi mé obavy nepotvrdila, protože pak se roztříští první verze plánu, jak zrcadlo, po kterém někdo mrskne kámen.   

Elzbieta

Rozhovor s Krisztiánem po sobě akorát zanechá rozčarování a nepříjemnou pachuť. Pokud se vůbec dá o té hádce mluvit jako o rozhovoru, vyměnili jste si jen hromadu prudkých slov bez valného výsledku. Nakonec po něm zůstane jen roztrpčení visící ve vzduchu a k tvé nelibosti i otevřené dveře. Vylézt z vody ven je snad ještě nepříjemnější než ve tvých představách. Během té chvíle, než přeběhneš mezi kádí a dveřmi, zakousne se do tebe nemilosrdně chlad držící se i přes tvé snahy v umývárně. Bude to chtít tady topit aspoň pár hodin, aby zde bylo aspoň trochu příjemně.

Nicméně ani poté už v kádi horké vody dlouho nevydržíš. Zkazil ti to. Stejně jako Kazandra, díky které k tomu výstupu v umývárně vůbec došlo. Naštěstí tě během oblékání nikdo nevyruší, nicméně… Ukáže se, že jsi dost možná vylezla tak akorát včas, protože cestou do patra k pokojům potkáš Areka. Ten tě jen sjede pohledem a spokojeně se pousměje.

„Věděl jsem, že na tebe je spolehnutí,“ zakření se a natáhne krok. Div ty schody nesbíhá po dvou, dost možná, aby mu v mezičase nezabral káď někdo jiný.

Na patře panuje klid a nikoho už nepotkáš. Ostatně, Isaiah by měl být na ošetřovně a kdo ví, zda se Kazandra už vrátila. U večeře jsi ji neviděla a těžko říci, jestli ji už Volch propustil ze svých spárů. Zbývají tak už jen poslední dveře pokoje Eryn. A právě ty jsou po chvíli váhání právě tvým cílem. Pomalu se k nim blížíš a nezbývá než doufat, že tě Krisztián s tímhle nápadem nepředběhl. Ostatně už jen to, že se rozhodl promluvit si s tebou, a ještě ke všemu takovým způsobem…

Svým způsobem je to zvláštní. Byla jsi za všechny ty roky vůbec v pokoji Eryn? Těžko říci, ovšem rozhodně tomu tak nebyla v poslední letech. Dveře toho pokoje bývaly bez výjimek vždy zavřené a dost možná jediný, kdo tam za Eryn chodil – tak mohl být Lukyan. Nebo snad i Volch? To byla poměrně znepokojivá představa. Jak mistr tiše chodí kolem vašich dveří, aniž by si to kdokoliv z vás uvědomoval.

Zastavíš se u dveří totožných jako jsou ty tvé a ostatně všechny v chodbě. Zevnitř… Nic neslyšíš. Snad je to dobré znamení, kdyby tam byl Krisztián, jistě by tam nevládlo takové hrobové ticho. Snad. Ať už zaklepeš nebo promluvíš, chvíli se nic neozývá – skoro jako by tam nebyla ani Eryn.

Nicméně v další chvíli se přeci jen pootevřou dveře. Tiše a neslyšně. Ostatně, panty se tmavě lesknou, jak jsou udržované za pomoci oleje. Na rozdíl od tvé tváře jsou na té její stále patrné stopy po ranním vyjasňování si věcí s Volchem. Nevypadá to zdaleka tak hrozně jako odpoledne, ale také se to zázračně nezahojilo během pár hodin. Když tě spatří, obočí jí drobně cukne nahoru. Nicméně aniž by cokoliv řekla, tak v další chvíli ode dveří odstoupí – a zároveň je nechá otevřené.

V pokoji svítí jen olejová lampa. Jinak je překvapivě… V porovnání s tím tvým působí poměrně… Neosobně. Postel. Komoda. Stolek s se stoličkou a lavor. Marně bys hledala jakékoliv drobnosti či osobní věci.