Andor.cz - Dračí doupě online

S hlavou vztyčenou

Krisztiánova přítomnost zde je mi nepříjemná. Jak by také nemohla být? Rozhodně jsme si nijak blízcí nebyli. Kdyby raději počkal před dveřmi a počkal, až budu hotová. Sem však přišel zcela záměrně a žádný šlechetný úmysl v tom nebyl. Jestli si potřeboval něco dokazovat, já tu nebyla ten, kdo by mu na to skočil.

„Hádat? No, já jsem nikomu nevtrhla do koupelny, abych se hádala. Nebo si sem snad přišel diskutovat? I tak…“ Pokrčím rameny naprosto nezasažená jeho apelem. Za jiných okolností bych se s ním snad i byla ochotná bavit, ale ne takto a ne pod nátlakem, který si tu vynucoval.

„Víc než ostatní? Zrovna já? Já se celý rok snažila, alespoň….“ Ale to se naštěstí včas kousnu do jazyka, abych se před ním neprořekla ještě víc. Už tak stačilo všechno to, co se dozvěděl od Kazandry. Nejenom, že mě to stavělo do nebezpečí, ale také především Eryn, která to řekla jen mě. Chtěla mi pomoci a já… Já teď můžu za to, že to ví už snad skoro polovina Společenství. Ani jsem se už nesnažila skrývat rozčarování z toho, jak se dnešní den kazil stále více a více. A to jsem myslela, že se slunce západem bude alespoň na chvíli klid.

„Spojence? Krisztiáne, podívej se kolem. Vtrhnul si mi sem, neposlechl si mou zdvořilou prosbu a snažíš se tu ze mě vypáčit informace na sílu. Takhle se chová spojenec?!“ Rozhodím divoce rukama, až to zašplouchá. Ani už tolik neřeším, že se tu v zápalu boje propalujeme pohledy a já jsem tam, kde jsem.

„Možná, kdyby si alespoň pro jednou zapřemýšlel i nad tím, jak se cítí lidi kolem tebe a jednal dle toho, měli bychom se o čem bavit. Ale kdo jsem já, abych tě poučovala.“ Napodobím ho notně popuzeně a pak… pak nastane ticho. Chvíli to vypadá, že mou výzvu neuposlechne, ale pak přeci jen vykročí pryč z koupelny, aby za sebou nechal jako naschvál otevřené dveře.

Opravdu, fracek! Semknu rty pevně k sobě a jen na pár vteřin zavřu oči, než se přiměji vylézt z rozehřáté vody do ledového vzduchu a rychle přeběhnu přes tu studenou podlahu bosky ke dveřím, abych je po něm zavřela.

Ne, prostě to s Kazandrou utnu a budu se snažit ji u toho nevrazit. Evidentně není někdo, komu bych v tom mohla věřit. Uvidím, jestli něco nezjistila a pak… Pak to budu řešit sama po vlastní ose. Nic jiného mi také nezbývá.

„Ahhh… tohle bude fakt dlouhý týden.“ Zamručím do dlaní, než se svezu do kádě. Z představy, že jde Krisztián podobně citlivě něco zjišťovat u Eryn, je mi doslova fyzicky nevolno, a i když odešel, tak mám tímto tu chvíli klidu, kterou jsem si tak pečlivě chystala, zkaženou. Naopak se mi pod kůži vkrádá pocit viny a ta nepříjemná nervozita z neznámého, kterou nevyžene ani horká voda.

Nakonec tedy po chvíli opět vylezu, osuším se a převléknu se do čistého lehčího oblečení, než si omotám dlouhé vlasy kusem látky a začnu chystat koupelnu, aby zde byla k dispozici dalším k použití. Pokud si někdo bude chtít ohřát vodu, má tu dost dřeva. Jen na podlaze bude ode mě trochu naťapané vody.

Poberu všechny své věci, odvážu pentli ze dveří a vydám se rychlým krokem zpátky do pokoje. Jen co se za mnou zavřou dveře, přejdu k židli u stolku a těžce do ní dosednu. Ne, teď už s tím nezmůžu nic. Věci se daly do pohybu tak, že začaly žít vlastním životem a nemohla jsem tušit, co udělá Krisztián. Na jednu stranu jsem ho chápala. Taky bych na jeho místě nechtěla, aby někdo… někdo, koho mám ráda, skončil podobně. Ale o to jsem se tu přeci snažila. I když jsem Kazandru neměla ani zdaleka tak ráda jako on. Chtěla jsem najít řešení pro všechny. Jen… kdyby to bylo tak jednoduché.

Zahledím se zamyšleně na svůj odraz v zrcadle, který se dnes tváří obzvláště unaveně. No, už s tím nic neudělám. Sáhnu po hřebenu a dám se do rozčesávání dlouhých vlhkých vlasů. Tentokrát je musím dát do pořádku, nebo z nich bude ráno opět vrabčí hnízdo. Alespoň mě tato monotónní činnost o něco uklidní. Není to sice samospásné, ale i ta trocha se počítá.

Když jsem pak se vším hotová, tak…. Zaváhám a tázavě se zahledím na svůj odraz v zrcadle.

„Co teď?“ Zeptám se svého odrazu, ale ten mi neodpoví. „No, když ne dnes… možná už nikdy.“ A s tím se opřu o stolek, abych se vytáhla na nohy a vyrazila k pokoji Eryn. Však to bylo jen o pár dveří vedle. Pokud tam byl Krisztián už přede mnou, bude to dost nepříjemné, ale… Ale hlavně zachovat hlavu vztyčenou. Tak! A s tím vyjdu ven ze dveří a bezpečí svého pokoje.

Elzbieta

Na tvé podrážděné odseknutí – první z mnoha – Krisztián nereaguje. Jindy by si to asi neodpustil, nyní z tvého tónu hlasu zajisté čte, že by to nebylo tím nejlepším rozhodnutím v dané situaci. Ostatně jak se záhy ukáže, nic z toho nebylo tím správným rozhodnutím od okamžiku, kdy se rozhodl vejít za tebou dovnitř.

Vzápětí stiskne rty, a i z profilu jeho tváře jde celkem snadno poznat, jak se zamračil. Tohle dle všeho… Nešlo úplně tak, jak předpokládal. Dost možná ani trochu, protože to poslední, na co máš nyní náladu je dělit se s ním o společný prostor, natož informace.

„Ale no tak, Elo, teď přeháníš,“ potřese hlavou, když se začneš rozčilovat nad tím, že jsi to Kazandře vůbec říkala. Vždyť co ji to napadlo? S takovou jediný ze zde přítomných, kdo o tom nic nevěděl byla dvojčata a Isaiah. A čím více lidí to vědělo… Bylo to hloupé. Zatraceně hloupé.

Ovšem zajisté na tolik jako Tian, když ti sem vlezl a pokusil se tě zatlačit do kouta, aby z tebe dostal potřebné informace.

„Vážně, Elo? Vážně se zrovna teď chceš hádat a slovíčkařit?“ vypadne z něj zpola zaskočeně a dílem také dotčeně, když na něj vyjedeš. To už jde stranou i veškeré dekórům, protože Krisztián se k tobě bez okolků či rozpaků otočí čelem a ani se nesnaží svůj pohled směřovat kamkoliv jinam než k tvé rozčilené maličkosti zahalené v oblacích horké páry stoupající z hladiny vody. Ostatně vře to v tobě stejně jako ve vodě v trubkách procházejících konstrukcí kádě.

„Jistě. Možná bych s tím pokrytectvím byl opatrnější, hm?“ odfrkne tiše. „Kdyby to bylo tak jednoduché, tak bys byla první, kdo stojí před Sivakem a ukazuje prstem. Ale nevšiml jsem si, že bys snad udělala víc než ostatní,“ přimhouří oči. „A už vůbec ne, že bys byla v pozici, ve které by sis snad mohla vybírat spojence,“ dodá odtažitě. „Víš, možná by nebylo od věci, abys aspoň pro jednou řešila věci méně jako Ela a více s odstupem, hm? Ale jistě, kdo jsem já, abych tě poučoval,“ potřese hlavou.

Skoro to vypadá, jako by chtěl ještě něco dodat, ovšem v další chvíli se zarazí… A zastaví. Vydechne. Ještě pár vteřin tě pozoruje, než zakroutí hlavou a v tom gestu je něco evokujícího zklamání. Pak se už bez dalších slov či dramatických proslovů otočí a zkrátka odejde z koupelny pryč. A těžko říci, zda ty dveře za sebou nezavře schválně nebo na to jen zapomene, každopádně zaslechneš jeho rychlé kroky odrážející se od stěn chodby, jak si to rázuje pryč.

Každopádně…

Máš, co jsi chtěla. Jsi sama. A máš klid…

Kazandra

Mistrova reakce je horší než políček, který by ti mohl uštědřit za to, co jsi právě udělala. Skutečně. O přinesení večeře nepadlo při vašem ranním nevyžádaném rozhovoru ani jedno slovo. Jenže nyní to už nejde vzít zpátky, musíš pracovat s tím, co se stalo. Zatímco tě Volch pozoruje, pár kroky překoná práh místnosti a za chůze si stáhne svrchník, který ledabyle odloží na křeslo, kolem kterého odchází.

Přeci jen se odhodláš aspoň k nějaké odpovědi. Donesla. To se skutečně nedá ani v nejmenším rozporovat. Volch na to nic neřekne, dle výrazu ve tváři stále čeká, co mu k tomu řekneš. A tak pokračuješ dál a… Mistr krátce povytáhne obočí, načež se mu koutky rtů zkroutí do něčeho mezi náznakem úsměvu a pobaveným úšklebkem.

„Chytré a hloupé zároveň,“ konstatuje nemilosrdně. „Překvapit mě něčím, co nakonec zvládne i ta nejposlednější služka…“ dodá vzápětí, zatímco pohledem přelétne mezi tebou a doneseným tácem. Stačí mu dalších pár kroků, aby přešel místnost. Ovšem namísto toho, aby se posadil stejně jako ráno, tak zůstane stát mezi stolem a tebou. Nicméně jsi to nyní ty, kdo má jeho pozornost, nikoliv vonící jídlo, které zajisté musí pomalu chladnout s každou vteřinou, kdy se mistr věnuje tobě a ne večeři.

„Neříkej mi, že jsi za celý den vymyslela jen tohle,“ pobavení z jeho tváře vymizí a skoro jako by si byl vědom toho, jak moc tě to uvnitř sebe samé vyděsí, tak zruší vzdálenosti mezi vámi. Nestojí přímo u tebe, ale stačilo by mu natáhnout ruku a mohl by se tě dotknout.

„Tak povídej, co tam máš dál připraveného?“ vyzve tě, jakkoliv ti v první chvíli ani nedá příležitost se k tomu vyjádřit a pokračuje dál. „Nebo si mám snad myslet, že tím nejzajímavějším, co se od tebe dá čekat je tohle? Hm, nebo jsi snad měla v plánu ještě něco dalšího?“ poznamená s výmluvně ztišeným hlasem a z jeho tváře není možné poznat, na kolik to myslí vážně nebo si tě jen dobírá.

Každopádně se do tebe zabodává pohled těch ledově modrých očí. Skoro máš pocit, jako by viděl… Všechno. I to, co se před ním snažíš schovat.

„Tak mluv, než si z toho vyvodím závěry já,“ pobídne tě s jistou… Netrpělivostí.

Problémy s komunikací

Nemůžu si než nevzpomenout na Wiolu a její bylinkářské umění. Teď by se mi nějaký její výtvor hodil, ale Wiola tu není a já můžu být ráda alespoň za tuhle chvíli klidu. Bylinná vůně mýdla je příjemná a vznáší se spolu s párou všude kolem mě. Není to sice nic speciálního a musím si pak dát dobrý pozor, abych si vlasy pořádně pročesala před spaním, ale i tak… Není to zlé.

Spokojené chvíle mi ale nakonec přeci jen někdo naruší. A není to nikdo jiný než Krisztián. Ten jeho přezíravý úsměv a chování, jako kdyby se nic nedělo, mě akorát tak popoženou krev v žilách. Vlezl sem schválně! Co si o sobě myslí?! Přimhouřím oči do úzkých štěrbin a už už se chystám po něm něco vyštěknout, zatímco se vydá volným krokem dál. V tuhle chvíli jsem v nevýhodě a on to moc dobře ví, tím spíše… Tím spíše mě to celé štve! Dnes mám fakt den blbec a on tu ještě na mě chce zkoušet nějaké takovéto hry.

„Jistě bezpečné. Co si o sobě myslíš?!“ Odseknu a stisknu pevněji prsty hranu nádrže. Ale co, jestli si myslí, že tu něco vykouká, tak je na omylu. Samozřejmě, není mi to ani za mák příjemné, ale nehodlám se tak celou dobu tvářit, aby si byl tak jistý, že má navrch. A pak přijde ta otázka, která mi jen potvrdí to, proč nás obě s Eryn dnes tak okukoval.

„Co já jsem navykládala Kazandře? Co je tohle za otázku? Neměl by ses zeptat především jí? Už tak ti viditelně řekla pár jmen.“ Pohodím popuzeně hlavou, ale to už se Krisztián opraví. Stejně… nic to nemění na tom, že on je ten poslední, komu bych s touto věcí věřila. Především proto, že je vždy snazší jednoho z nás hodit pod kola než zachraňovat všechny a on byl odborník na pragmatismus.

„Ne, nebyl to žert, ale… Jestli ty informace chceš, tak si je dostaň z ní. Však z koho jiného. Už tak začínám pomalu litovat, že jsem něco vůbec říkala, když vidím, jak to za pár hodin ví každý druhý.“ Nakrčím rty, než od mladíka odtrhnu pohled a zahledím se zamyšleně na hladinu vody přede mnou. Jestli skutečně nebylo snazší to zkusit vyřešit sama. Takto… si to celé začalo žít vlastním životem a už jsem ani netušila, co za šílenosti se zrodí v hlavě Kazandry, až mu půjde odnést večeři, jak říkala.

„Ale ale… nemáme rádi. Vím moc dobře, kvůli komu tohle celé děláš a já ani nikdo jiný to nejsme. Tedy kromě Kazandry.“ Ušklíbnu se, aniž bych se na něj otočila. Ano, dokud neměl kámen v botě, tak ho ostatní kulhající nezajímali. Pokrytec.

„Nikdo z vás za ty roky proti tomu nic nedělal, tak se nesnaž tvářit, že by tě to teď zajímalo. A chytrý jsi Krisztiáne dost. Jistě si dovedeš domyslet, o čem mluvím. A myslím si, že už moc dobře víš… Nebo si to vytáhni z Kazandry. Ta ví dost. Varovala jsem ji a řekla jí všechno, co vím. Takže, pokud ti to neřekla, tak si osobní problémy s komunikací řešte mezi sebou. Nejsem tu od toho, abych zaskakovala za to, že tě z něčeho chce vynechat. A pokud ano, je to její rozhodnutí. Já nemám důvod tě do toho tahat. Netýká se tě to. Ne teď zčistajasna.“ Úkosem pohlédnu na mladíka, který se mě tu snaží zahnat do kouta, aby si mě mohl pěkně vyslechnout a být si jistý, že mu nikam neuteču. Ale to se sakra plete!

„Takže… Buď tak laskav a nech mě tu, ano? Ráda bych si užila alespoň tu chvíli klidu, než mi to zítra začne nanovo.“ Opřu se zády o stěnu kádě a dlouze vydechnu. Dám mu pár chvil a pokud neodejde, tak se s nelibým výrazem natáhnu pro osušku, abych se do ní zabalila a vylezla z kádě nehledě na to, že tam někdo je. Tlačit na sebe takto nenechám, i když mi to zkazí těch pár příjemných chvil dnešního dne.

Elzbieta

Možnost dát si horkou panskou koupel se vším všudy, včetně příjemně vonícího mýdla a uvolňujícího tonika do vody, díky kterému voněla výraznými tóny podobnými mátě a meduňce, by skutečně nebyla za života mezi komedianty něčím běžným. Musela by sis ji zaplatit v hostinci, a i tak si můžeš být jistá, že by to bylo drahé. Nicméně… Těžko říci, zda cena, kterou jsi za to platila zde, za to stála.

Horkost z vody proniká pod kůži a příjemně ji prohřívá. Díky praskajícímu ohni v nízké peci voda dokonce ani navzdory okolní teplotě nevychládá, možná spíše naopak. I tady se s tím musí opatrně, dokážeš si živě představit, že kdybys to přehnala s ohříváním a přikládáním, mohla by ses tu dost dobře uvařit. Doslova.

V nose tě lechtá nevtíravá vůně heřmánku, vlaštovičníku a jitrocelu, ze kterého je mýdlo vyrobené. Slyšela jsi sice, že dívky z lepších rodin si nemyjí vlasy mýdlem, ale tinkturami, které jsou speciálně vyrobené, aby se užívaly jen na vlasy, ale lepší mýdlo než nic. I když v létě občas Wiola dělávala odvary z kopřiv a dalších bylinek, díky kterým byly vlasy po umytí pěkně lesklé a jemné.

Z umývání vlasů i tichého přemítání tě vytrhne až zvuk otevíraných dveří následovaných Krisztiánovým hlasem. Ucítíš na sobě jeho pohled, zatímco se schováš do vody málem až po bradu.

„Ano, to je mé jméno,“ přitaká suše a v další chvíli od tebe pohled zase odvrátí jako by si to ani on kdovíjak neužíval. „Hmm,“ vyleze z něj jen to neurčité zamručení, když zmíníš stuhu na klice, kterou rozhodně nemohl přehlédnout. Takže buď mu nedošlo, co to znamená nebo sem vlezl schválně, jiná varianta na stole zkrátka není.

„Jistě,“ koutky rtů mu trhnou do přezíravou úsměvu, byť je na okamžik, „nemusíš se bát, já tě za to nesoudím,“ pokrčí rameny, když se před ním začneš obhajovat – jakkoliv to nemáš zapotřebí.

„Vlastně…“ nadechne se, když ho pošleš ven za dveře. Přesně ty, které za sebou tiše zavře, ovšem k tvé nelibosti zevnitř. „… nejsem tu abych tě… Hm, jako by snad bylo něco, co bych potřeboval vidět. Ne… To vážně ne,“ potřese hlavou a udělá pár kroků ode dveří, nicméně natočí se k tobě bokem, aby bylo jasné, že se vážně nedívá.

„Ale je to tady… Hm, bezpečné místo si promluvit,“ pokračuje opatrně, „teď obzvláště. Hlavně pro mě, uznávám,“ ve tváři se mu mihne úšklebek. Ne, teď skutečně nehrozilo, že by ti bylo kdovíjak po chuti vylézat z vany. Když jste byli mladší, zase tolik se na takové věci nehrálo ani nebyl důvod se kdovíjak stydět, přeci jen – byli jste děti – ovšem to už neplatilo.

„Co jsi to navykládala Kazandře?“ zeptá se vzápětí, ačkoliv se vzápětí zarazí a zvedne do vzduchu ruce ve smírném gestu dříve než se stačí sama ohradit. „Dobře, to znělo útočně, uznávám. Řekla, ne navykládala. Hádám, tedy… Ne, doufám, že takový žert by byl krutý a dalece za hranou… Všeho,“ při těch slovech lehce svraští obočí.

„Odložme na chvíli, že se nemáme rádi, ano?“ přeci jen mu pohled uteče krátce k tobě. Zní vážně. A svým způsobem smířlivě. „Chci jen vědět… Co se děje.“

Strasti společných koupelen

Stačí mi jen nakouknout přes okraj hrnce, abych se ujistila v tom, že to zcela jistě bude naše dnešní polévka od oběda. Vypadá ještě hůře než před tím a bez hladu, který by mě hnal do pozření prakticky čehokoliv alespoň trochu stravitelného, nemám odvahu se jí ani dotknout. Zůstanu tedy raději u chleba se sádlem. Pečivo je to z rána, takže si vlastně nemám až tak na co stěžovat. Možná za pár dní na druhou stranu… Ne, to dřív ten chleba dojde.

Zatímco ukusuji a žvýkám kousky pečiva promaštěné sádlem, tak cítím, jak se hojí těch pár ran, které jsem utržila při dnešních tréninzích. Ještě, aby mi vyšla ta koupel a zítra budu skutečně jako nová. Ovšem… Mělo to i své nevýhody. Představa, že bych se omluvila z lekcí po Isaiahově způsobu nepřicházela v úvahu. Kostadina už jsem tak víceméně vídávala jen na našich společných lekcích, které už ale dobrých pár týdnů nebyly. Občas jsem si říkala, jestli je mistr v pořádku, ale… Ale to by jistě někdo z povolaných řešil. Navíc, se zítra zeptám Isaiaha, jestli nevyzjistil, proč je tak zaneprázdněný.

„Hmmmh.“ Povzdechnu si zadumaně. Ve světle lekcí s Volchem mi teď ty Kostadinovy chyběly ještě více. No, nedalo se ale nic dělat. Pořád jsem byla jen učedník. Nemohla jsem si chodit po panství jen tak a otravovat mistry všetečnými otázkami. Pokud Kostadin nechtěl být rušen, zcela jistě k tomu měl dobrý důvod.

Poslední kousek namazaného krajíce chleba si chytím do zubů a vydám se svižným krokem z jídelny. Až v ten moment mi dojde, že jsem tu vlastně byla celou dobu sama. Až příliš jsem se pohroužila do úvah o tom co by kdyby.

Dobře, tohle už bylo zvláštní. Nikdo nikde. Sice jsme značně prořídli, ale i tak. Až jsem se začala bát, že Volch si zbytek učedníků někde odchytl a nakázal jim další cvičení, což by znamenalo jediné – zase bych přišla pozdě. Při té vzpomínce na to, jak mě nachytal v šermířském sále se jen kysele zašklebím. To jsem opravdu nezvládla, ale… co bylo, bylo.

Zrovna sahám po klice dveří, když v tom se otevřou. Trhnu sebou a pohlédnu na dvojici Areka s Aronem. Jejich otázkám na to, proč jsem provedla Isaiahovi, co jsem provedla, jsem se stihla doteď vyhýbat a tak v tom hodlám i pokračovat.

„Tso?“ Zamumlám s chlebem v zubech, než si jej raději přidržím rukou. „Raději se neptej. Stará známá… Každopádně snad někdo bude dostatečný hrdina, aby tu na nás nečekala i zítra.“ Odfrknu si, ale více se s nimi nezapovídávám. Ostatně Aron ani moc hovorně nevypadal. Pokud chci stihnout dnes své večerní plány, měla bych si pospíšit.

„Haah, to půjde.“ Založím ruce v bok, když stojím před dřevníkem. Ne, tohle dřevo nikdo nikam neschoval a ani k němu nepřivázal hlídací psy. To znamená, že je k mání. Bez otálení se chopím sekyrky a najdu si pár rovnějších polínek bez suků na naštípání třísek na podpal a pak přidělám pár větších kousků už klasicky na přikládání. Vše pěkně navrším do jednoho z košů a vynesu jej do koupelny. Ve které… „Už zase?!“ Nakrčím nespokojeně rty, když vidím opět ta otevřená okna. „Tady asi vážně straší.“ Vydám se s povzdechem zase všechna pozavírat. Je mi ale jasné, co nebo spíše kdo za tím stojí. Mistr zcela jistě instruoval služebnictvo, aby nám tu ten pobyt přeci jen trochu zpříjemnili. Nezlobím se na ně. Plní jen rozkazy. Ale to neznamená, že musím přistoupit na pravidla této hry. Vše tedy opět pozavírám a rozdělám oheň, aby se už začala voda ohřívat, zatímco seběhnu dolů na dvůr, abych si nasekala další dřevo. Mám čas, než se všechna voda ohřeje, a tak nesekám i nějaké dřevo navíc, pokud by si ostatní taky chtěli něco přihřát. Však je to jen jeden koš navíc.

Když se vrátím s posledním košem zpátky do koupelny, začíná být už alespoň trochu prohřátá. Není to žádná sláva, ale až si vlezu do horké vody, bude mi jedno, že v místnosti je stále chladno. Začínám se na to těšit jako malá. Konečně se pořádně ohřeji po tom mrazivém dni. Kontroluji prstem vodu, než přeleji poslední džber do kádě, ve které jsem si nakonec přeci jen dopřála trochu více vody než by bylo nutné. Ale co? Zasloužím si to! Nachystám si vše potřebné. Nějaké to plátno na osušení, čisté oblečení, mýdlo a… Na dveře zvenčí pověsím jednu ze stuh, kterou jsem vzala ze šuplíku v pokoji. Někdo musel zabavit klíček, aby nám to celé znepříjemnil, ale tak snad ostatní pochopí a počkají. Už nás tu zase tolik není, co by sem měli namířeno.

I tak ale kradmo pokukuji po dveřích, když ze sebe svlékám své svršky, jestli se neotevřou v nejnepříhodnější okamžik. Ale jen co je vše dole, rychle vklouznu do kádě s horkou vodou a slastně vydechnu. Ano, tohle… přesně tohle jsem po celém dni potřebovala. Jak jsem většinu svého života něco jako horkou koupel neznala, tady ve společenství jsem si jich užívala do sytosti. Tedy, když byl čas a příležitost.

Najednou mě až tak netrápí, že by sem někdo mohl vejít a jen si užívám horkou vodu, která prohřívá unavené tělo po celém dni intenzivního výcviku. Zrovna si smývám z vlasů pěnu z bylinkového mýdla, když v tom se ozve… cvaknutí? Nezdálo se mi to? Strhnu uprostřed pohybu, aby pak známý hlas jen potvrdil, že se nepletu.

„Krisztiáne?!“ Otočím se prudce po nezvaném hostu, až voda zašplouchá a jen co ho uvidím, zajedu hlouběji do kádě pod hladinu. „Neviděl si tu stuhu na dveřích?“ Hledím na něj přes okraj kádě, zatímco z vody kolem mě stoupá pára. „Někdo sebral klíček. Ehm… Snob? Co?“ Dojde mi až vzápětí, cože mi to vůbec řekl. „Byla mi zima.“ Ohradím se jako kdybych se snad potřebovala zrovna před ním obhajovat.

„A … počkej venku, ano? Za chvíli budu hotová. Alespoň to tu bude trochu vytopené i pro ostatní.“ Hledím na něj dál před okraj kádě a opravdu doufám, že zrovna teď si nebude mít potřebu něco dokazovat. Co by na to navíc řekla Kazandra?

Kazandra

Na večeři nijak nepospícháš – dnes ne. A rozhodně to není kvůli tušení, že není o co stát, jen tvé povinnosti jsou někde jinde. A kdo ví, zda bys skrze sevřený žaludek vůbec dokázala něco v rychlosti sníst ještě před tím, než poneseš Volchovi večeři do jeho pokoje. Tentokrát ani nečekáš na Tiana, jen k němu utrousíš těch pár konejšivých slov, když se vaše pohledy výmluvě střetnou. Neřekne nic, pouze se zamračí… A ty přidáš do kroku. Pospícháš, ne? Rozhodně to není tak, že bys utíkala před tím, co by ti na to mohl říci.

Tvůj plán je jasný. Zbrojnice, kam vrátíš meč a následně ledová umývárna, kde jsou opět otevřená okna a od jde obláček páry. Ledová voda, kterou se v rychlosti a v rámci možností opláchneš, tě rozhodně probere. Možná až nepříjemně nic. Na druhou stranu tě v tu chvíli opravdu netrápí naražený bok ani další drobné bolístky.

 Možná by to chtělo se i převléci, přeci jen v tomhle oblečení jsi celý den a pořádně se v něm zapotila, ale už takhle věnuješ svému zkrášlování více času a úsilí, než je ti milé. Ostatně… Tohle ti snad mistr nevyčte. Proč by také měl? Navzdory tomu cítíš jistu nervozitu, když kráčíš směrem ke kuchyni, aby ses vyptala na důležité podrobnosti. Jako třeba kdy bys měla mistrovi večeři přinést.

Tvá přítomnost v kuchyni obě ženy překvapí. Starší kuchařka povytáhne obočí, když vyslovíš svoji otázku i požadavek, stejně tak Sara neskrývá, že tohle úplně nečekala. Nicméně ani jedna ti tvůj úmysl nerozmlouvá, to ne. Jen si spolu vymění rychlý pohled a…

„Zrovna ji chystáme. Počkej zase u toho stolku,“ přikáže ti Sara a opět po tobě sklouzne její pohled. „Hm, zatím se asi můžeš najíst…“ po krátkém zaváhání před tebe postaví menší misku hutnou polévkou z červené řepy a kořenové zeleniny i s trochou toho masa. Rozhodně se to nedá s tou k obědu nijak srovnávat. Hlad to sice úplně nezaplaší, opravdu ti dala malou porci, ale lepší než nic. Kdo ví, co na vás čeká v jídelně.

Každopádně můžeš ze svého místa sledovat, jak jedna z žen chystá na tác jídlo i pití. Už z dálky to hříšně voní a vypadá to dobře. Volch si na dobré jídlo zřejmě opravdu potrpí, pečené maso a brambory s mrkví, sladkým bramborem a pastinákem, k tomu i hustá omáčka z vývaru bokem… Nepochybuješ, že v cínové karafě bude červené víno, jiné by se k tomuto ani nehodilo.

„Hotovo. Můžeš to odnést. A hlavně to nikde nevyklop,“ zavolá na tebe Sara a s tím ti tác s jídlem předá. Pak… Pak už je to na tobě. Kráčíš po tom stejném schodišti i chodbou jako ráno a dveře vedoucí do mistrových soukromých pokojů se nezadržitelně blíží. Tentokrát ovšem stačí jen zaklepat, aby se zevnitř ozvalo spěšné a poněkud vzdálené: „Můžeš vejít.“ Což ty taky uděláš, i když tedy otevřít si dveře a zároveň nic nevyklopit z tácu tě stojí soustředění, sílu i nemálo úsilí. Tohle opravdu neděláš denně a až teď ti dojde, jak moc šikovná a vynalézavá musí komorná či osobní služebná být.

Vejdeš tedy dovnitř. V místnosti kupodivu nikdo není, je tak na tobě, abys tam buď zůstala stát jen kousek ode dveří nebo donesla tác s jídlem na stůl. Za okny již panuje tma a místnost ozařuje zejména pak světlo z olejových lamp. V krbu praská oheň vyzařující příjemné sálavé teplo.

„Hm, doufám, že to dnes bude…“ ozve se opět mistrův hlas z druhé místnosti v předzvěsti mužské siluety, co se objeví mezi dveřmi… A při pohledu na tebe se zarazí uprostřed pohybu i věty. Skoro to až působí, že se Volch vedle převlékal. Košili má do půli hrudi rozepnutou a akorát se oblékal do lehčího svrchníku. Nebo se naopak svlékal?

„Tys mi donesla večeři?“ konstatuje zjevné společně s povytaženým obočím. S těmi slovy si tě i prohlédne a lehce přimhouří oči.

Elzbieta

Rozhodneš se na nic nevyčkávat a vyrazit na večeři s předstihem, aby ses vyhnula zbytečným otázkám a vyhýbavým rozhovorům na téma: Co to zatraceně mělo znamenat. Že tohle vaše divadlo s Isaiahem bude minimálně dvojčatům dost divné na to, aby se tě na to zeptali, ti bylo více než jasné. Do jídelny tak dorazíš jako první. Ne, že by to dnes byla kdovíjaký výhra. V hrnci je sice horká polévka, nicméně je to ta samá, kterou jste měli k obědu – a velmi pravděpodobně se nejedná o tu stejnou várku, ale zbytky. Na novou je tam příliš málo brambor, a naopak na hladině plavou mezi mastnými oky nahrubo nakrájené kusy kůže ze špeku.  

Na druhou stranu ovšem ani nemáš důvod se tu kdovíjak zdržovat, namažeš si pár krajíců chleba vrstvou sádla a pustíš se do jídla. Aspoň ten chleba je očividně z rána, a tak je stále příjemně měkký a čerstvý. Zatímco jíš, tak cítíš, jak se ti drobné bolístky i rozbitý ret hojí. Lehce to šimrá a zanechává to na kůži ten neurčitý hřejivý pocit střídající bolest. Jednu výhodu den v područí Volcha nepochybně měl, dnes se ti bude zajisté dobře spát a žádné převalování v posteli do pozdních noční hodin ti rozhodně nehrozí.

Je vlastně zvláštní sedět v jídelně sama. Kazandra nikde, stejně jako Krisztián a Eryn. Až ve dveřích se při odchodu potkáš s dvojčaty. „To bylo nějaké rychlé, ne? Mám chtít vědět, co tam na nás čeká?“ prohodí Arek, zatímco Aron po tobě sklouzne přemýšlivým pohledem. Ovšem nezdržuješ se s nimi, tvé plány na podvečer jsou jasné.

Navlečeš se tak do teplejšího kabátce a vydáš se ven kvůli dřevu. Dřevník se nachází u severního východu na pozemky sídla, kde to je nejblíže k lesu. Venku se už pomalu šeří, ovšem aspoň už nesněží. A co více, když procházíš přes nádvoří, tak si všimneš, že někdo odcházel napadaný sníh… A vzpomeneš si přitom na dvojčata, která přišla později na večeři. Oba byli navlečení v kabátcích a rudí ve tvářích.

K tvé úlevě je dřevník stále plný nasekaného dřeva i delších polen a klád, které stále čekají na nasekání. Ostatně to je mimo jiné vaše práce, kolikrát jsi už tady u toho špalku držela sekyrku v ruce a kolik z těch polen ti prošlo rukama ať už při sekání či skládání na hromadu pod střechu dřevníku? Nyní to nebude jiné. Musíš si nachystat třísky na podpal a pak nabrat dřevo do koše. Určitě budeš muset jít na dvakrát, abys měla dostatek dřeva, možná i natřikrát, pokud by sis chtěla v umývárně udělat obvyklou zásobu.

Co je ovšem nepříjemné, tak okna, který jsi v umývárně zavřela, jsou opět otevřená a zima proudící dovnitř je už vážně nepříjemná. Skoro jako absence klíče ve dveřích zámku, který tam vždy byl, ovšem dnes… Je pryč. Dveře se otevírají ven z místnosti, nejdou tak ani nijak zabarikádovat. Není to ovšem nic, co by tě zastavilo. Okna se dají znovu zavřít a pak už ti nic nebrání v tom rozdělat oheň v peci u kádě. Ostatně, než se ti oheň rozhoří a ty si tam nataháš dostatek vody, je ti nakonec teplo i bez horké vody.

Ta je nakonec jistě zaslouženou odměnou za dnešní strašný den – očividně první z mnoha. Sice ti to zabere nějaký čas a za okny už panuje hluboká tma, když z hladiny vody konečně začne stoupat hustá pára a samotná voda začne být na dotek příjemně horká, ale… Povedlo se ti to. Jen tedy mimo vanu je zde stále vlhké lezavé chladno, než se nějak vytopí i zbytek místnosti, bude to trvat. Vysvléci se je tak taková zkouška odvahy. Ale stojí to za to. Až horká voda dokáže vyhnat mráz z kostí a svalů…

Těžko říci, jak dlouho si vychutnáváš to hřejivé objetí, když tě upoutá zvuk otevíraných dveří, které bohužel nejistý západka v zamčené zámku.

„Ah, a pak že já jsem snob,“ zaslechneš Krisztiánův hlas podbarvený ušklíbnutím o chvíli dříve, než ho i mihotavém šeru olejových lamp a svíček poznáš.

Plány na večer

Naše malé představení si samozřejmě přitáhne pohledy ostatních. Není to ale ani tak představení pro ostatní z učedníků jako spíše pro mistra. Ostatně ještě před pár chvílemi jsme se na sebe usmívali v koupelně a tak tomu bude těžké uvěřit. Přesto nazlobenou masku zachovávám i v sále, kdy sem tam po Isaiahovi šlehnu příkrým pohledem a vyberu si ho jako partnera do dvojice. A Eryn? No, tak bude muset začít s mistrem, ale dalo se to tak trochu čekat. Stejně se ale nakonec všichni prostřídáme.

Nakonec si i všimnu toho, jak Krisztián podivně pokukuje po Eryn. Běžně mu nestála za pohled. Podobně jako většina z nás. Je to podobné jako v té koupelně… kam přišla Kazandra s ním až po jistém zdržení. Tentokrát šlehnu pohledem směrem k černovlásce, protože pokud mu to opravdu řekla?! Krisztiánovi jsem do hlavy neviděla, ale bylo mi moc dobře jasné, že pokud by si měl vybrat mezi mnou a Kazandrou, hodí do jámy lvové mě. A bez zaváhání. Že já jí to vůbec říkala.

Duel s Isaiahem probíhá vcelku poklidně. Tedy na místní poměry. Nesnažím se jej uhnat k smrti a ani zmrzačit. Tedy alespoň zatím. Ani on zbytečně netlačí na pilu a tak první kola probíhají bez nějakých větších problémů. Jsou tu jiní, kteří se oproti nám zapotí podstatně víc. Postupně se střídají zbylé dvojice a mě dochází, že čas se nám krátí. Jen co šedomodré mistrovy oči zavadí o mě, je mi jasné, že je to teď nebo nikdy.

Aniž bych Isaiaha jakkoliv varovala, zaútočím a tentokrát si servítky neberu. Jeho vyražená zbraň odletí stranou a kovově zazvoní na černo bílých dlaždicích, zatímco se úkrokem dostanu k jeho boku, chytím jeho ruku a….

*křup*

Ten nepříjemný zvuk na pomezí lupnutí a lámání kosti se i tak rozlehne do okolí, ale jen do okamžiku, než jej překryje Isaiahův procítěný výkřik. Ne, tohle už nehraje a já… Je mi to opravdu líto. Musím se opravdu ovládat, aby se mi do tváře nevykreslila starost a obavy o to, jestli jsem to přeci jen trochu nepřehnala. Nemůžu si ale dovolit, byť jen na chvíli polevit, protože máme teď plnou Volchovu pozornost a nejenom jeho. Na Volchovo tázavě povytažené obočí jen uhnu pohledem a sklopím jej k zemi. I tak… neptá se. Jen mi krátce přikáže, abych mu pomohla.

„Dobře.“ Dlouze se nadechnu a pak si přidřepnu k Isaiahovi, abych ho podržela dle mistrových pokynů. Jen nakrčím nos, když se rameno vrátí na své místo a dle trhnutí zrzkova těla to nebylo ani v nejmenším příjemné. Eh, není mi z toho vůbec dobře, ale… Snad to k něčemu bylo. A snad i k něčemu dobrému. Mistr naštěstí pošle Isaiaha skutečně na ošetřovnu a nenutí ho, aby dokončil výcvik i za těchto podmínek a mě tak skutečně spadne kámen ze srdce. Někdy je skutečně těžké odhadnout, co ještě je a není překážka k výcviku v očích mistrů. Dovolím si na něj krátce kývnout ale nic dalšího. I tak jsme pod drobnohledem ostatních. Ale to už se vydává ven ze sálu a já se opět postavím a chopím se meče.

Alespoň se tak vyhnu možnému souboji přímo s mistrem, byť jen cvičnému. Vyfasuji místo toho Krisztiána, který se ale zdá duchem nepřítomen a ty jeho pohledy, kterými bloudí ke Kazandře a Volchovi. Je to jasné… Ona mu to vážně řekla! U všech bohů, že zrovna ona!

„Hej!“ Syknu na něj, když opět takhle hypnotizuje mistra, co něco úsečně vysvětluje Kazandře a uštědřím mu i krátkou ránu do předloktí. Jen tak, aby se neřeklo. Nic dalšího už neříkám. Jen nespokojeně mlasknu a potřesu hlavou. „Dávej pozor.“ Vážně je nenápadný. Že já to vůbec někomu říkala!

A výcvik pokračuje. Nakonec je teplo nám všem nehledě na zimní období a na čelech se perlí pot. Oproti předchozí rozcvičce je to sice méně intenzivní, ale za to výrazně delší. Nakonec se za okny pomalu zešeří a pak už se konečně ozve to vytoužené – Dost.

Stejně jako ostatní dlouze a úlevně vydechnu, než se bez dalšího nutného pobízení vydám ven z šermířského sálu. Nejprve je třeba odnést zbraně a pak se vydat po velmi krátké zastávce v koupelně na večeři. Po cestě moc nemluvím. Není tu Isaiah ani Wiola a po tom, co se v sále stalo… No, upřímně nechci odpovídat na nepříjemné otázky, a tak mi bude vyhovovat spíše, když mezi námi zavládne to rozpačité ticho.

Do jídelny proto dorazím mezi prvními. Vezmu si pár krajíců chleba se sádlem a po hrnci polévky se raději ani nepodívám. Posadím se na lavici ke stolu, kde jsem sedávala vždy se svými přáteli, ale který teď bude dost možná prázdný a začnu do sebe soukat večeři. Jen krátce i prstem přejedu po rtu, který už alespoň nebolí. Podobně jako ten večer s Kainem se tyhle oděrky hojily samy v rámci hodin. Každopádně plán je jasný. Co nejrychleji se najíst a jít pak zjistit, zda venku v dřevníku není nějaké dřevo, kterým bych si ohřála aspoň nějakou tu vodu na smytí dnešního potu. Nejsem Eryn, abych něco takového zvládla v té ledárně, která byla dříve koupelnou. Bez dalších slov se zakousnu do chleba a pustím se do večeře.