Andor.cz - Dračí doupě online

Neobvyklá možnost

Můj rozhovor s Eryn pokračuje v nastaveném trendu dne. Dosti neslavném trendu. A tak se rozhodnu k jediné rozumné věci, co za této situace můžu udělat – Odejít. Je zbytečné plýtvat tu časem jak mým, tak také jejím. Asi bylo naivní čekat, že to dopadne jinak, ale… Alespoň jsem to zkusila. Rozloučím se tedy s bělovlasou dívkou a otočím se ke dveřím z jejího stroze zařízeného pokoje. Když v tom mě zarazí zvuk mého jména.

„Ano?“ Otočím se přes rameno, ale ve tváři nemám vepsané žádné zbytečné očekávání. Už ne. I tak mě ale její další slova donutí zapřemýšlet. Prohrané bitvy neznamenají prohranou válku? To možná ne, ale jestli ještě bude nějaký vítěz, který by si jí užil. Jistě to Eryn dávalo naději na to, že jednou to bude lepší. A kdo ví… Třeba se i jednou pomstí. Ovšem také za to zaplatila cenu, a to nemalou. A především neměnnou. Nic jí na tuhle část neodpovím. Nemám moc co.

Ale pak přijde její rada. To už mě přinutí svraštit trochu zamyšleně obočí. Být nejlepší? Připravená? Pochopila jsem? „Ale…“ Nadechnu se a jen potřesu hlavou. „Eryn… Ale jak dlouho tu jsi? Já šest let. To znamená, že mě jistě ještě pár let čeká. Nemůžu čekat na to až!... Nechci.“ Hlesnu tiše. To světýlko na konci tunelu, za kterým ona letí jako můra za světlem, je pro mě ještě vzdálenější než pro ni. A když vidím, co s ní ta cesta udělala, nechci skončit stejně. I kdybych se odtud jednou, někdy dostala. Stále by to nezměnilo nic na tom, co by se zde za tu dobu odehrávalo.

„Myslíš její útěk? No, nic ti slíbit v tomto nemůžu, ale určitě neskončím ve strži nedaleko panství. To bylo… nešťastné.“ Sklopím pohled k zemi a jen tiše vydechnu. Byla to z naší strany hloupost? Možná to s odstupem času tak vypadalo, ale tehdy jsme skutečně neviděli jinou možnost. A dopadlo to… No, jak to dopadlo.

„Co?“ Trhnutím zvednu pohled zpátky k Eryn, když zmíní tu ženu ze stínů a oči mi automaticky sjedou ke stěně, po které se plazí protáhlé stíny vrhané osamělým plamenem olejové lampy.

Stíny mě poslední rok pronásledovaly skoro na každém kroku. A nebylo to pouze mým výcvikem se Sivakem, kdy jsem v nich skoro rok máchala rukou a nebo cvičila s mečem s tom malém potemnělém sále. I jindy… Jindy jsem si všímala toho, jak se sem tam, na hranici zorného pole podivně pohnul stín, který by měl být naprosto nehybný. Jiného by to zajisté zneklidňovalo, ale za tu dobu jsem si na to už poměrně zvykla. Ostatně byla jsem schopná se stínem splynout, i když pouze jen částečně. A navíc… Ne, nebála jsem se toho. Od jisté doby ne.

„Neviděla jsem ji už víc než rok.“ Šeptnu a pátravě se zahledím na Eryn. „Nikdy mě nenapadlo žádat ji o pomoc… A ty? Ty jsi to udělala? Zkusila? Nebo proč to… nevyšlo? Řekla si příliš vysokou cenu?“ Nakrčím čelo. Větroplach o té ženě nemluvil vůbec dobře a já si také nedělala iluze o tom, že by mi jen tak nezištně pomohla. Bylo by to sice pěkné, ale… Ale tak naivní nejsem ani já.

„Jak tě vůbec něco takového napadlo?“ Otočím se zpátky k Eryn čelem, zatímco nechám dveře, kterými jsem před chvíli chtěla odejít, za mými zády. Na tuhle odpověď se totiž ještě vyplatí počkat.  

Elzbieta

Rozhovor se nečekaně přiblíží ke svému konci, aniž by dost možná pořádně začal. Ovšem pohled i tón hlasu, se kterým k tobě Eryn promlouvá s sebou nepřináší nic užitečného, ba právě naopak. Celé to působí jako jeden velký krok vedle. Ale úplně. Raději tak… Vycouváš. Dnešní den byl dlouhý a úmorný a jeho závěr se nesl ve stejném ponurém duchu.

Pohlédneš na ni, ve tváři ten tvrdý nesmlouvavý výraz, který se střetne s tím jejím. Na okamžik to působí skoro jako by ses dívala do zrcadla. Ani Eryn nebývala tou, která ustoupí, aspoň pokud došlo na potyčky mezi učedníky. Ne, to ona nikdy.

„Nesnažím se tě odradit. Bojuj, pokud si myslíš, že to má smysl. Já ti jen říkám, jak to nakonec celé dopadne, i když to neslyšíš ráda,“ zavrtí hlavou a vlastně ti jen potvrdí to, co sis už dávno domyslela. Dokonce i tohle za sebou zanechávalo trpkou pachuť na jazyku, stín beznaděje okořeněné nevyřčeným příslibem bolesti.

A tak se rozhodneš k tomu jedinému, co v této situaci dává smysl. Odejít.

Když se otáčíš k Eryn zády, aby ses vydala ke dveřím pokoje a následně rychle přeběhla po chodbě do toho svého, zaslechneš, jak si dívka povzdechne. „Elo…“ vysloví tvé jméno, snad aby tě zastavila. Zarazila dříve, než skutečně odejdeš. „Já… Opravdu nevím, co jsi ode mě chtěla slyšet. A jestli si myslíš, že si to užívám, že ti tohle všechno můžu vpálit do obličeje, tak se mýlíš. Jen… Víš, trvalo mi, než jsem to pochopila,“ pokračuje dál, tím tichým tónem hlasu. „Že jsou bitvy, které nejde vyhrát. Jen se přizpůsobit a přežít. Protože prohraná bitva neznamená prohranou válku,“ odmlčí se.

„Chtěla jsi moji radu? Nebude se ti líbit, ale lepší nemám. Máš Sivaka. Máš odkaz své matky. Drž se od Volcha tak daleko, jak bude v tvých silách. Buď nejlepší. Ukaž jim, že jsi připravená. Že jsi… Pochopila. A cítíš vděk. Dokaž jim, že můžeš Společenství začít vracet čas i prostředky, které do tebe vložili. To je cesta ven. A venku… Venku už Volch nebude mistrem,“ při svých posledních slovech ztlumí hlas takřka do šepotu. „Hlavně… Neudělej stejnou chybu jako Justýna…“ na rtech se jí vykreslí ten sotva znatelný smutný úsměv.

„… a možná… Možná tu je ještě jeden způsob. Můžeš zkusit požádat o pomoc tu, která čeká ve stínu. Kdo ví. Třeba ti její cena nepřijde příliš vysoká za to, co ti nabídne,“ šeptne napjatým tónem hlasu a pohledem mimoděk sklouzne k stínům tančícím kolem olejové lampy. Plamínek v ní se kroutí a třepotá, stíny tak chvílemi působí takřka jako živé. Jsou všude. Křižují celou místnost utopenou v šeru s slabé oranžové záři.

Vlastně… Od toho podivného setkání a snu jsi se s ní už více nepotkala. Občas jsi mívala pocit, jako bys spatřila něco ve vnějším koutku oka. Stín, co tam nepatřil. Rychlý pohyb, co se ztratil v mrknutí oka. Někdy to byl jen neurčitý pocit, že nejsi tak úplně sama, ovšem o to zvláštnější, že z něj neběhal mráz po zádech. Jako by nebyl ve skutečnosti důvod se bát…

Jen další lekce

„Vím a nezlehčuji to. Ale tohle musel Volch domluvit za určitých podmínek. Nemůže to najednou aplikovat na kohokoliv se mu zachce. Tím spíš, když není naším soukromým mistrem.“ Oponuji Eryn. Nedělám si iluze o tom, že s Volchem to neměli těžké, ale také se mi nelíbí, jak na zbytek hledí skrz prsty. I když to není něco, co bychom jim měli závidět, mám z rozhovoru pocit, že je to pořád oni a my. Volch nás dělil, i když tu nebyl.

No a pak se to začne celé sypat, jako domeček z karet. Eryn přejde do cynické defenzívy, která se zcela jistě dobře neposlouchá a už vůbec není konstruktivní. Sleduji tu dívku, která už ztratila veškerou naději, a především snahu se svým osudem cokoliv udělat a je mi jí líto. V tomhle jí ale nepomůžu. A bohužel to začíná vypadat, že ani ona nepomůže mě.

„Hmm, děkuji za… varování.“ Nakrčím rty a snažím se, aby nebylo na mě tolik znatelné mé zklamání. Jistě ten plán nebyl dokonalý, ale měl šanci na úspěch. Dle postoje Eryn bych tu ale ztrácela čas tím, že bych ho před ní snad obhajovala a více vysvětlovala. Ona nechtěla hledat řešení. Už dávno ne. Byla v tom svém malém vězení, ze kterého by se dost možná neodvážila, i kdyby někdo nechal klíč v zámku.

I tak je to nepříjemná sprcha a tím spíše, když se dostaneme k úplnému konci diskuze. Tak nějak se mi další otázky z hlavy vypaří. Ostatně Kazandra chtěla, abych sem zašla a něco zjistila. To se stalo. Zjistila jsem, že s Eryn počítat nemůžeme a nějak mě přešla chuť vyzvídat od ní něco dalšího a dostávat lekce jako malý nepoučený fracek. Tohle jednání, kdy mě nebrala jako sobě rovného, bylo vysilující a především zbytečné.

„Hmmh, nech to být. Nebudu se na to dál ptát. Asi… Asi raději půjdu.“ Jen zavřu oči a potřesu hlavou. „Jestli tohle mělo být něco, co mě ale mělo zradit od toho, abych se cokoliv snažila změnit, tak promiň, ale nezabralo to. Na druhou stranu… ani mi to nijak nepomohlo.“ Pohlédnu jí tvrdým pohledem do očí. Eryn moc dobře věděla, o co mi jde. Sama měla nejvíc informací, které nám mohli pomoci a místo toho si mě tu vychutnávala z nadřazené pozice a zkoušela mě… Podobně jako Volch ji. Ne, na tohle jsem měla opravdu moc dlouhý den, abych tuhle hru s ní dál hrála a mámila z ní jakékoliv střípky užitečných informací výměnou za hromadu cynismu, pod kterou by byly pohřbené.

„Nooo… Tohle zjevně nemá smysl. Ale i tak děkuji. Za pozvání. Tak… Dobrou noc, Eryn.“ Zakroutím hlavou a otočím se ke dveřím, abych se vrátila do svého pokoje. Tohle nedopadlo vůbec dobře, ale taky to mohlo dopadnout hůř. Mohla po mně něco hodit.

Prostě si to udělám podle svého a ponesu si případně následky sama. Jako vždy. Jestli to není takto snazší než spoléhat na druhé… Dnešní den je to totiž zklamání za zklamáním.

Kazandra

Ten příkaz je jednoduchý. Prostý. Krátký jako povel pro psa. A přesto v danou chvíli nesplnitelný. Srdce se rozbuší a hlavou se ti rozeběhne přehršel úvah i myšlenek, co dál. Poslechnout? Vzepřít se? Víš, co by udělala na tvém místě a stejně tak si uvědomuješ, jak by to bylo hloupé. Zbytečná provokace, která by mistra dost možná i potěšila. Tedy… Určitě by ho potěšila. Vidíš to při každém pohled do jeho ostře řezané tváře. Mohl mu v ní sedět sebelíbivější úsměv, ovšem oči… Ty se nesmály. Jen sledovaly scénu před sebou. Hodnotily. Odhadovaly.

Čas nepříjemně proklouzává mezi prsty, a tak se rozhodneš jednat. Chytře. Přistoupit na pravidla hry, kterou bys pro vás dva vytvořila a udržela si tak na situací aspoň nějakou kontrolu. Je to jen pár slov. Lákavý příslib do budoucna. Cokoliv, jen abys odsud mohla odejít, a to hned.

Volchovo levé obočí vystřelí vzhůru, zatímco mluvíš. Dle jeho výrazu jen tenhle tvůj krok rozhodně… Překvapivý. A následně i doslovný. A značně unáhlený, jak se přesvědčíš vzápětí. Mistr na nic nevyčkává ani to nevypadá, že by se potřeboval nad čímkoliv rozmýšlet. Natáhne se po tobě jako had a stejně rychle a silně ovinou jeho prsty tvou paži, aby ti zabránil v dalším ústupu. Hrubě s tebou trhne směrem k sobě. Bylo by ovšem bláhové si myslet, že tímhle to skončí. Neudeří tě, ovšem o to je to možná horší. Prsty druhé z rukou ti vjedou do vlasů nad spánkem a bolestivě je sevřou.

„Hra? Myslíš si snad, že mám v plánu s tebou hrát nějaké… Hry?“ ušklíbne se. „Pokud je tu něco příliš předvídatelné, jsi to ty, Kazandro. Vážně sis myslela, že mě tímhle… Co? Přechytračíš? Zaimponuješ mi? Co to tu na mě zkoušíš, hm?“ pokračuje dál, zatímco tě drží na místě a dělí vás nanejvýše jeden krátký krok. „Když už tě očividně nic nenaučila Mirabelle, měl to udělat aspoň Krisztián. Kdo by byl řekl, že dokonce i v tak jednoduchém úkolu selže,“ odfrkne tiše a dává si vážně záležet, aby se ti v tu chvíli díval do očí. Viděl tvoji reakci. „Takže ještě jednou, ano? Nebo to mám zopakovat?“ ztlumí varovně hlas.

Nicméně si nepočká na reakci. Ať už by ses rozhodla se podvolit nebo bránit, Volch je rychlejší. Pustí tvoji paži. Ovšem jen aby tě vzápětí silně uhodil pěstí do břicha, přímo na solar. Ruka vpletená do vlasů s tebou vteřinu na to trhne lehce do strany a směrem dolů, aby ti na ty kolena pomohl a měl jistotu, že se nezhroutíš celá na zem a až poté tě pustí.

Tvrdý dopad na dřevěnou podlahu bolí stejně jako svírající se svaly na břiše. Na jazyku cítíš hořkou pachuť žluči. Dost možná nejen z té rány.

„Ani se nehni,“ padne tentokrát jiný příkaz než… Než se k tobě mistr obrátí zády a rozejde se ke stolu. Působí to skoro jako provokace. Výzva. Ani se na tebe neohlédne, dokud volným krokem nedojde ke stolu s chladnoucí večeří a neposadí se na odsunutou židli. Jako by se nic nedělo, přeskládá talíře i misky z podnosu před sebe a chopí se příboru.

„Pár věcí se budeme muset očividně vyjasnit, Kazandro,“ zmíní a natáhne se po džbánu, aby si nalil do poháru víno. Nenuceně z něj upije a odvrátí od tebe pohled. „Omluva za tvé nevhodné chování v přítomnosti mistra by byla na místě. A můžeš navázat tím, co vše jsi udělala špatně,“ vyzve tě.

Elzbieta

Atmosféra v pokoji se rozhodně nedá označit za příjemnou, ačkoliv…  To není ani rozhovor mezi čtyřmi stěnami, který se snažíš s Eryn vést. To, jak se na tebe dívá a zároveň je tak zvláštně… Nehybná. Jako by jí byla cizí všechna ta drobná gesta, která obvykle provázela projev – nyní tedy hlavně ten tvůj. Ne, ona tam zkrátka jen stojí opřená o stůl s rukama založenýma na hrudi a sleduje tě tmavýma očima.

„Musíš…“ zopakuje po tobě přemýšlivě tichým hlasem, avšak více už nedodává. Ne, nepřemlouvá tě, ani se ti nesnaží vysvětlit, jak moc jsi hloupá a ženeš se akorát do ještě větších problémů. Těžko říci, zda tě zná dost na to, aby věděla, že by to bylo jen plýtvání času nebo jí to je jedno. I když… Kdyby bylo, proč by tě varovala? Ale… To už je otázka pro někoho jiného. Jediný, kdo mohl Eryn opravdu znát byl Lukyan. A před lety Justyna.

Když jí skočíš do řeči, povytáhne obočí, nicméně nenechám se tím rozhodit a pokračuje dál. Nakonec je celkem jednoduché pochopit, co se ti tím snažím naznačit.

„Znamená to, že pokud by vás takhle cvičili mistři všechny, tak se dospělosti dost možná dožije tak polovina. Myslíš si, že to Volch při výcviku přehání? Mohlo by to být horší. Už ses někdy snažila vylézt ze studny se zlomenou rukou?“ potřese hlavou a krátce se odmlčí, zatímco poznamenáš očividné. Ovšem namísto potvrzení či jakýkoliv slov… Prostě jen uhne pohledem.

„Zní to jednoduše a efektivně. Kéž by mě to někdy také napadlo,“ poznamená a ve tváři se jí objeví cynický úšklebek, když zapřemýšlíš nahlas. Ano… Zarazit to dříve, než přijde k úhoně někdo, na kom ti záleží. Dává to smysl. Jenže dívka naproti tobě se rozhodně netváří, že věřila v úspěšnost takového předsevzetí.

Nadechne se jako by chtěla promluvit, ovšem ty i přes krátké zaváhání pokračuješ dál s informací, která je pro tebe stále nová a není ani něčím, čím by ses chlubila před ostatními učedníky. Ano… Tvá matka. Mrtvá, nicméně její odkaz něco znamenal. Odkaz, kterým jsi byla ty. Těžko říci, zda bys dokázala s touhle informací získat nějaké výsady, nicméně… Jistou váhu to určitě mělo, především pokud bys chtěla jednat se Sivakem.

Eryn se i v stíny brázděné tváře objeví překvapený výraz. Ovšem údiv rychle vystřídá další přemýšlivé zamračení v reakci na tvůj vlastní sebejistý úšklebek.

„Odhodlání je pěkná věc. Ale taky to často dost bolí,“ povzdechne si. „Dobře, Elo. Půjdeš s tím za Wertherem nebo Sivakem, to je tvůj celý plán? Bude to pořád jen tvoje slovo proti slovu mistra. To není něco, nad čím by mistr Rallik vynesl jakýkoliv soud. Dost možná si s Volchem pohovoří stranou, ale… Ale co pak? Zapomínáš na jednu důležitou věc. Cokoliv se chystáš udělat, aby ses ochránila před vlkem v kleci nic nezmění na tom, že ty v té kleci s vlkem zůstaneš a on tě dříve nebo později pokouše. Dokud jsi tady, můžeš se cukat sebevíc, ale on si stejně najde způsob, jak ti udělit lekci,“ poslední slova z ní vypadnou s jistou zahořklostí, co se jí vloudí do hlasu.

„Cože?“ vypadne z ní vzápětí zaraženě. Možná až nevěřícně. A možná… Bez varování jí zacukají koutky a prostě se… Rozesměje. Krátce. Opravdu pobaveně jako bys snad řekla něco žertovného. Vlastně už ani nevíš, kdys naposledy viděla Eryn se smát. Bude to… Dlouho. Opravdu dlouho. „Takže teď se mě ptáš na co? Jestli se mi začalo líbit podržet mu, kdykoliv na to má zrovna náladu a chuť?“ nakloní hlavu ke straně. „K čemu ti bude vědět zrovna tohle?“ zeptá se tentokrát bez toho, aniž by to znělo jako výsměch.

„A mistrova pozornost toho zahrnuje opravdu hodně. Budeš muset být konkrétnější, Elo.“

Usměje se. Jestli je to dobré znamení nebo ne, se mohu jenom domýšlet. Někdo jiný by se tím možná nechal ukolébat, ale my v sídle dobře věděli, že to nic neznamenalo. Ne, Volch se dokázal usmát a záhy vám vrazit. Nedávám to na sobě nikterak znát. I nadále tam nehnutě stojím a čekám, z kterého směru rána přiletí. Protože takhle jednoduché to být nemůže. Ne, když jde o něj.

Když se rozpovídá a dokonce mi dá za pravdu, se přesto neubráním drobnému záchvěvu naděje. Propustí mě pak ze své přítomnosti? Skoro jako by to byla jenom další z lekcí, mu věnuji svou bezvýhradnou pozornost. Vnímám každé jeho slovo, pohyb, dokonce i změnu tónu. Ano… Tohle místo je malé. Pro něj. A především pro jeho hry. Nudí se. Pořád ty samé tváře, pořád ty samé předvídatelné reakce, pořád to samé. Jistě, má to i světlé stránky. Má pod sebou hned několik obětí, které se mu bránit nemohou ani nesmějí, ale už nás všechny zná. A my jeho. Nezbývá mu nic jiného než to postupně stupňovat. Jedině tím se mu dostane něčeho zajímavého. Bez ohledu na to, jak strašné lekce a tresty však vymyslí, nikdy mu to nebude stačit. Ten hlad v něm jenom tak něco neuzasytí…

Co bych si přála já? Odejít. Nebo aby se ke mně tak nenakláněl. Pokud jsem si předtím myslela, že je moc blízko, přesvědčil mě o mém omylu. Tohle je horší. A já moc dobře vím, že nesmím uhnout. Dokonce ani když jeho tón nabere na tvrdosti a dokáže mi, nakolik předvídatelná má odpověď byla. Srdce mi poskočí. Teď už je opravdu těžké se udržet. Svaly na zádech se mi zatnou, zatímco ke mně zvedne ruku a…

… prsty mi přeběhne po čelisti a přiměje mě pohlédnout mu do očí. Podvolím se tomu dotyku, byť by se mu něco ve mně nejraději vytrhlo a vztekle prskalo. Ela… Ela by to udělala. A bylo by to hloupé. Předvídatelné. Dalo by mu to leda tak záminku dovést tuhle chvíli do extrémů. Ke všemu zbytečně. Nelíbí se mi to o nic víc než jí. V uších mi pořád Volch soustředit na mě, vytvořím jí tím prostor. A i s tímhle se dá pracovat. Nebo se tomu přinejmenším snažím věřit, dokud…

… klekni si…

Pohled se mi zatvrdí. Ne, tentokrát jeho pokyn neuposlechnu se svědomitým „ano, mistře,“ ani mu za jeho lichotky nepoděkuji. Vlastně… Vlastně se ani nepohnu. Zatímco mi hlavou běží možnosti, chvíle se nepříjemně natáhne. Zkouší mě? Nebo to myslí vážně? A, pokud to myslí vážně, mám ještě vůbec šanci se odsud dostat? A skončilo by to tady? U toho jediného pokynu? Je to nebezpečná hra a ani tentokrát v ruce nedržím karty, kterými bych nad ním mohla zvítězit. Přesto… Přesto…

„To nechcete,“ odpovím klidně. Prsty mi cuknou, takže je raději skryji za zády, a… pousměji se. Pěkně. A stejně tak neupřímně, jako to udělal on před chvílí. „Bylo by to příliš snadné. Hra by skončila příliš brzy. Ale pokud odmítnu, je příliš předvídatelné. A to by bylo opravdové zklamání, nemyslíte? Další v tomhle k uzoufání nudném místě. Takže vám popřeji pěkný večer… mistře Dragowski,“ pohnu hlavou v tom uctivém gestu, načež… načež už na vyzvání nečekám a udělám krok vzad.

Věci, o kterých se nemluví

Nemůžu říct, že by se Eryn tvářila, že mě ráda vidí a ani já se u ní necítila zrovna komfortně. Tohle bylo celé velmi… zvláštní. A probírané téma tomu moc nepřidávalo. To, jak si mě měří pohledem. Ty pochyby v očích. Tváří se, jako kdyby nás nedělilo jen pár let ale spíše dekád.

„Říct mi to můžeš. Ale… Kdo když ne my? Nebo já? To už je jedno. Prostě… nějak to vyřešit musím. Nebo to alespoň zkusit.“ Promluvím pevným tónem. Samozřejmě ani já nejsem takový blázen, aby mi nedocházelo, že tohle je z velké části sebevražedná mise nebo když už ne sebevražedná tak taková s velmi ošklivým koncem. Ovšem to abych se pak začala bát vlastního stínu. Každá akce může mít následky, které ne vždy dopadnou dobře. O tom už jsem něco sama dobře věděla.

„Takže nemluvila.“ Skočím jí krátce do řeči, když mi nerozfouká hrubé obrysy mého plánu jen, co bych s ním začala. Avšak… Pokračuje dál a její slova samozřejmě nutí k zamyšlení. Ano, bylo tu několik mistrů, o kterých jsem věděla, že stojí na Volchově straně. Nebo alespoň stáli. Ale nebyli to všichni a pokud Sivak skutečně myslel popravdě to, co mi tehdy říkal u sebe ve své pracovně, tak tohle nemohl jen tak omluvit. Snad… Doufám.

„Vím, že… Lukyan byl svěřen do jeho výhradní péče poté, co ho sem Volch přivedl. S tím, že měl volnou ruku v jeho výcviku, ať už se ta tím kalením skrývá cokoliv.“ Povytáhnu lehce obočí a zahledím se tázavě na Eryn. Ano, Lukyan mi řekl o tom, jak je Volchovi zavázán, ale do detailů jsme se nedostali. I tak tohle stačilo k alespoň hrubé představě. „Takže na tebe tlačil přes něj.“ Poznamenám ještě, než se dostaneme ke jménům mým přátel.

Samozřejmě, napadlo mě, že i tohle byla jedna z možností, kterou by se mě mistr snažil zatlačit do rohu. K zastrašení by to bylo vcelku účinné, ovšem… Pokud bychom jednali rychle, aniž by něco tušil… Mohly by se tato rizika snížit. I tak lehce svraštím obočí, když zaslechnu jména svých přátel. Jak ti by na to reagovali? Justýna by mě jistě nazvala bláznem, ale Kiril… Hmm, ten by do toho se mnou šel, i kdybychom vymýšleli plán za pochodu. Jako jsme často dělali. To však teď už bylo… bezpředmětné.

„Je mi jasné, že z mistrovy strany bude časté vydírání a nátlak. Tím spíše se to nesmí protahovat, aby nedošlo i k nějaké demonstraci.“ Poznamenám a jen založím ruce na prsou. Možná jsem z nás ta mladší a nezkušená, ale… Ale alespoň se tak nebudu tvářit.

„A ne, neřekla bych, že všichni mistři vědí, co se tu děje. Někteří to možná přehlížejí jen se sebezapřením. Ačkoliv… tady už jen hádám. I tak si ale myslím, že by se tu našlo několik takových, kteří by to neviděli rádi. V první řadě Sivak… A Větroplach také nepůsobil jako někdo, kdo by něco takového podporoval. Navíc…“ Na chvíli zaváhám, zatímco po Eryn sklouzne můj přemýšlivý pohled.

„Má matka byla jedna z nich. Dříve… Když žila. Sivak mi to zhruba před rokem řekl. Je to alespoň něco, na čem se dá stavět při získávání… spojenců. Snad právě mezi mistry. Hmmh, takže ano, vím, že tohle bude válečná stezka, ale k čemu nás tu ostatně trénují? Kdybych se bála riskovat, neberu do rukou ostrou zbraň.“ Ušklíbnu se při vzpomínce na lekce se Sivakem, které ne vždy končily zrovna nejlépe. Avšak to k tomu patřilo. Už tehdy v Cziernowodě s Kainem mi došlo, že jedna věc je dril s ostatními učedníky, ale druhá se pak setkat s někým, kdo prošel opravdovými boji. Až jsem zpětně párkrát litovala, že jsem jej nevyzvala na souboj. I když… Ten den by byl pak ještě šílenější, než byl.

„Já, nechci se na takové věci ptát. Ale… hmm, není to už dobrovolné, že ne?“ Položím trochu neurčitě tu prostou otázku, jejíž význam musí být každému jasný. „Zahrnuje mistrova pozornost jen… ehm, to nebo snad i něco dalšího?“ Zatvářím se už poněkud bezradně, protože tohle není něco, o čem bych dovedla mluvit jen tak. Nejsem Wiola a vlastně ani Kazandra, abych tu vedla klidné debaty na takováto už poněkud vzdálená témata.  

Kazandra

Mistr na tebe vyčkávavě hledí a žádá si odpovědi bez dalších odkladů. Vidíš to na něm a jakkoliv se to snažíš nedat najevo jediným záškubem svalů ve tváři či drobným gestem, snad i přenesením váhy, tak tě nenechává klidnou. Rozhodně ne tak, jak by sis přála. Stojí nebezpečně blízko, zatímco na tebe shlíží z vrchu. Převyšuje tě zajisté o hlavu, dost možná i o něco více. A tak se nadechneš… A promluvíš. Přesně, jak si přál.

V první chvíli… Vidíš, jak semkne rty. Zase ta samá písnička, kterou ráno shodil ze stolu. Nejsi pro něj dost zajímavá. Jenže nenecháš se tím odradit a pokračuje dál ve snaze odvést pozornost nějak jinam. Směrem, který by ho mohl… Překvapit? Zalichotit mu? Cokoliv, hlavně když…

„Hmm,“ ozve se v první chvíli jen to tiché přemýšlivé zamručení. „Tak tohle by tě zajímalo?“ vysloví pomalu, skoro ta slova převaluje na jazyku jako vybrané přívlastkové víno, zatímco se pohled jeho modrých očí vpíjí to tvé tváře. Přemýšlivě tě pozoruje a ticho, které náhle přerušuje jen praskání dřeva hořícího v krbu, se natáhne. Koutky rtů v mistrově tváře se náhle pomalu prohnou v náznak spokojeného úsměvu, který jeho pohledné ostře řezané tváři sluší. Jak by na tebe asi působil, kdybys nevěděla, jaký ve skutečnosti je? Kdybys ho potkala tam někde venku při jiné příležitosti.

„Máš pravdu. Tohle místo… Je pro takové jako my malé a k uzoufání nudné. Copak jsme kvočny, abychom seděli celé roky na jednom hřadu?“ úsměv se přetaví v krátké ušklíbnutí. „Ale někdy jsou nutné jisté ústupky,“ pokračuje ve svém vyprávění dál. „Hmm, tohle si zapamatuj, Kazandro. Pokud se něčeho musíš vzdát, ujisti se, že za to něco na oplátku dostaneš. Něco, co pro tebe bude výhodné a cennější než to, co jsi musela obětovat,“ dodá takřka… Mentorsky. Jeho melodický tenor se příjemně poslouchá, když nekřičí ani po vás úsečně neštěká příkazy.

„Co by sis přála vlastně ty, Kazandro?“ vnímáš, jak se k tobě mistr nakloní o něco blíže, aniž by z tebe spustil pohled. „A co bys za to byla ochotná obětovat, hm?“ podmanivě se pousměje. „Můžu hádat? Předstírat zájem, abys splnila zadaný úkol a mohla odsud odejít,“ zazní bez varování tvrdě.

„Na většinu mužů by to udělalo dojem. Plachý pohled, nevtíravý zájem o ně…“ mistrova ruka se pohne a bříška prstů sklouznou po tvé čelisti k bradě, kterou ti nenásilně zvedne lehce nahoru. „Jsi pěkná. Ta bledá čistá pleť… Něco v těch očích… Už ti Mirabelle ukázala, k čemu všemu to můžeš použít?“ tázavě povytáhne obočí a ruku opět odtáhne.

„Klekni si,“ vyzve tě vzápětí. Nebo je to snad příkaz? Každopádně tě u toho pozorně sleduje, aby mu snad neunikla sebemenší reakce na takový požadavek.

Elzbieta

Zmínka o „hezkém pokoji“ vyvolá akorát tak povytažené obočí. Ten pokoj není hezký. Je to jen nábytek rozmístěné po studené místnosti, neosobní a nebýt pár svršků přehozených přes židli a neustlané postele, tak by se dalo i říci, že tady nikdo nebydlí. Těžko říci, zda Eryn vůbec měla nějaké osobní věci jako ty nebo Wiola. Kazandra měla zase své knihy. Eryn… Ta tu neměla zhola nic. Mlčí, i když se zamotáš do slov o uklizení vlastní cimry, to už jí čteš z tváře i tu nevyřčenou otázku, zda tohle myslíš vážně. Nemyslíš, ale začátky jsou vždy těžké.

„Nakonec to je vždy dobré, ne?“ odpoví ti na otázku otázkou a lehce pokrčí rameny. Dveře za tebou opět tiše zavře a pár kroky přejde ke stolu, o který se napůl opře, zpola se na něj posadí. Zatímco mluvíš dál a hrneš ze sebe jedno slovo za druhým ve snaze se nějakým šikovným obloukem dostat k věci, která se doopravdy zajímá, Eryn tě sleduje. Mlčky. Těžko říci, co se jí honí hlavou, je to… Lehce zneklidňující.

„V pořádku, Elo. Stejně jsem čekala, že se tu dříve nebo později ukážeš,“ pokrčí vzápětí rameny, ovšem s úsměvem rozhodně šetří. Namísto toho si tě měří tím vážným a snad i lehce zamračeným výrazem. „Takže… Chceš tomu zabránit pro všechny?“ zopakuje po tobě tichým hlasem a krátce potřese hlavou. „Když ti řeknu, že tohle je válečná stezka, na kterou se nechceš pouštět, bude to mít vůbec nějaký smysl?“ lehce se ušklíbne a máš neodbytný pocit, že na tebe v tu chvíli nehledí jako na sobě rovnou, ale malou holku.

„Pochybuji, že to, co po mně chceš, ti pomůže. Ale budiž,“ založí si ruce na hrudi a po dobu několika úderů srdce se odmlčí. „Ne, se Sivakem jsem o ničem nemluvila,“ řekne ti něco, co bys i považovala za dobrou zprávu. Znamená to, že tu je naděje.

„A proč…“ odvrátí od tebe pohled. „Napadlo tě někdy, že mistři moc dobře ví, kým Volch je? Co je zač? Jaký je? A přesto ho zde chtějí. Přesto Sivak, který to musí vědět ze všech nejlépe, přistoupil jeho podmínky, za kterých tu zůstal. Víš, o čem mluvím, ne? Nebo spíše o kom,“ ztiší hlas. „Vím, že to víš. Řekl mi to,“ dodá a jakkoliv nepadne jediné jméno či konkrétní informace, dojde ti, o čem mluví. O Lukyanovi. O vašem krátkém rozhovoru tehdy po turnaji, kdy se tě snažil přesvědčit… Ať to necháš být… A že to nebylo od toho okamžiku naposledy, co se pokoušel tě odradit.

„Ty… Máš ráda Isaiaha, že? Jeho a Wiolu. Zůstali ti tady jako jediní, když Justýna s Kirilem odešli…“ pokračuje bez varování dál a poruší ono nepsané pravidlo, že o mrtvých se tady zkrátka nemluví. Je to zvláštní. Celé ty roky… A dnes je dokonce až druhá, kdo ta jména vytáhl na světlo světa. „Isaiaha, který se věčně snaží dostat do zakázaných míst a plíží se v noci sídlem, když si myslí, že všichni už spí…“