Andor.cz - Dračí doupě online

Šest

♬♬♬♬♬

Stojím na černé dlaždici a rozhlížím se kolem sebe. Tady je Arek s Aronem, pak Isaiah, Eryn a další. Šest oponentů. Šest čísel. A také šest různých směrů, ze kterých může kdykoliv přijít útok. Lehce si zkousnu rozbitý ret, zatímco se snažím si jejich rozestavení i čísla vepsat do paměti a začít se soustředit.

Ta chvíle klidu se ale skutečně příliš nenatáhne. Sálem se rozezní první číslo a já pohledem střelím doprava po Kazandře, které patří, abych zvedla meč a za kovového zazvonění její ostří svedla stranou a přešla do protiútoku. To nebylo až tak těžké, ale druhé číslo zazní až příliš brzy a já moc dobře vím, že mám útočníka právě v zádech. Bleskurychle proto ukročím za doprovodu zaskřípání podrážek a nastavím čepel meče do cesty další zbraně právě včas. Isaiah. To také není jeden z těch nejnebezpečnějších oponentů. Výpad proti němu provedu lehce a spíše tak, aby se neřeklo.

Za to další číslo… Šlehnu pohledem po Krisztiánovi, který na nic nečeká a jen co je jeho číslo vyvoláno, tak bez váhání zaútočí plnou silou. Přešlápnu, pootočím své tělo a vyhnu se včas jeho zbrani, abych zaútočila pro změnu já na něj. A tentokrát si poprvé servítky neberu. Však, když je tu nejlepší z nás, tak to zvládne. Uvidíme, jestli mu dává lekce i Baronka.

A tak to jde dál. Sálem se ozývá zvonění kovu o kov sem tam hlasitější vydechnutí. Pomalu si začínám říkat, že už to začínám mít v ruce. Jsou tu čísla, na která si musím dávat více pozor a pak ty, u kterých není tak těžké se jim ubránit. Když v tom… Překvapeně zamrkám, jen co zazní nový povel. Od Eryn doleva? Eryn byla čtyřka a teď je jednička a… Ale nemám čas si to pořádně srovnat v hlavě, protože mistr určí číslo. Dříve by to byl Isaiah, ale teď by to měl být někdo u něj. Ukročím od Isaiaha, abych získala alespoň nějaký čas k dobru, když v tom si všimnu, jak přejde do útoku Aron. Takže nová trojka. Dobře… Dobře.

Brzy jsem plně ponořená v tréninku a v hlavě mi jen letí čísla, pozice a zbytek nechávám na už vycepovaném instinktu a pohybech, které se vryly do svalové paměti. Nikdy jsem nebyla jeden z těch, kteří při boji výrazněji přemýšleli nebo snad plánovali. Prostě jsem to nechávala plynout a přizpůsobovala se současné situaci. Improvizovala, pokud to bylo nutné. A že teď jsem skutečně párkrát musela k něčemu takovému sáhnout. Zvláště, když dojde na další proházení čísel. Jen přimhouřím oči a ohlédnu se krátce přes rameno na Kazandru. Jednička… Šest bude nalevo od jedničky. Na nic nečekám a nastavím čepel opět Krisztiánovu útoku a jen se ušklíbnu.

Takhle můžeme tancovat celý den…

A nebo také ne. Už ani nevím kolikátá změna čísel to je a jak dlouho tam stojím. Vše mi tak nějak splývá, jak se snažím zůstávat pouze v přítomném okamžiku a nepřemýšlet nad tím, co bylo a nebo bude. Nezalamuji se nad tím, jak dlouho mě tam mistr nechá, ani kolik výměn už jsem ustála. Prostě jen pokračuji dál. Dokud budu moci… Dokud bude třeba.

V očích mě pálí pot a meč v rukou už nepříjemně ztěžkl. Opět se rozezní mistrův hlas, ale tentokrát nepadne žádné číslo, až mě pár úderů srdce trvá pochopit, že je po všem. Výměna… Mám to za sebou.

„Huuuf.“ Vydechnu dlouze a svěsím ruku s mečem k tělu. Nezdržuji však. Jen pár kroky rychle vystřídám Krisztiána na jeho pozici a nechám jeho, ať si užije trochu té slávy a pozornosti ostatních. A že já ho šetřit nehodlám, když nešetřil ani on mě. Když dojde řada na mě jsou moje útoky tvrdé a nesmlouvavé. Dokonce si jednou či dvakrát vypomůžu fintou, kterou mě naučil Sivak. Nakonec se mi k něčemu přeci jen ten můj odpočinek hodil.

A lekce pokračuje. Do kruhu jde další a pak další. Jsou tací, proti kterým nejdu tak tvrdě jako jiným. Třeba Isaiah nebo Kazandra. U druhé jmenované v tom ani nejsou žádné postranní úmysly. Pouze mi stačí vidět, jak se tam trápí pod lavinou Volchových příkazů, a tak nestojím o to jí uštědřit nějaké zranění.

A pak? Pak je konec. Uprostřed kruhu se prostřídá celá šestice, a i když někteří tam pobyli kratší dobu než jiní, vypadáme všichni docela zmoženě.

Dlouze vydechnu a pohlédnu na ostatní, zatímco Volch vyrazí bez dalších slov vycházkovým krokem ze sálu. Čeká nás pak boj levou rukou? Jen nakrčím čelo. Není to něco, co by zrovna mě trápilo. Levá ruka nebo pravá? Mně to bylo jedno a sázela jsem na tuto svou dovednost, když jsem potřebovala překvapit oponenta. Však i díky tomu jsem se před rokem vyšplhala v turnaji tak vysoko. Že by mi ale Volch chtěl udělat radost? To se mi příliš nezdálo.

„No, opravdu nevím, jak bych tuhle lekci doháněla sama.“ Ušklíbnu se na Areka s Isaiahem, který vypadá chudák po tom ránu stále hůř. „Vidím, že led až tak nepomohl.“ Shrnu si uvolněné prameny světlých vlasů z čela a vykročím ke stěně, kde odložím svůj meč ke zbraním ostatních.

„Tohle bude ještě dlouhý den.“ Promnu si naražené předloktí, kam mě zasáhla jedna ze zbraní při ne tak úplně povedeném krytu. Na druhou stranu. Neschytala jsem žádné vážnější rány a mistr se po mě nevozil jako po Kazandře. Buďto mi to nešlo až tak zle anebo se soustředil jen na to, jak zase zamíchat s čísly. Kdo ví.

Zvednu namožené ruce, propnu je a trochu se protáhnu, než vyrazím stejně jako ostatní napít se a trochu se osvěžit, než budeme pokračovat. Kdo ví, jak dlouhou pauzu budeme mít, a tak se raději moc neflákám. Tentokrát už bych pozdě přijít nechtěla. Ten ret se mi bude s takovou hojit pár hodin.

♫♪♪♫

S příchodem do sálu už není na žádné rozhovory čas, o to se mistr postará takřka okamžitě, jakmile se ocitnete všichni uvnitř. Ela na sobě ucítí jeho pohled, nicméně jedinou reakcí, které se jí dostane na ten náhodou pronesený úryvek věty směrem k Isaiahovi je vyslovení jejího jména, které ji dostane hned jako první doprostřed kruhu. Pravidla jsou skutečně jednoduchá. Jeden útok kontrovaný obranou a následnou protiakcí.

„Arek je jedna, řada pokračuje od něj doprava,“ sdělí vám stroze Volch, jakmile se kolem Ely utvoří nepříliš široký kruh učedníků. V tu samou chvíli plavovláska přelétne ostatní učedníky pohledem, aby se zorientovala v tom, odkud jaký útok přijde. Arek jedna, Aron dva, Isaiah tři, Eryn čtyři, Krisztián pět a Kazandra šest. Ostatně neděláte to poprvé, tohle cvičení vám často zadával jak Werther, tak i Sivak. Bylo to zejména o postřehu a schopnosti rychle reagovat, nebylo nutné jít až na krev ani se navzájem vyřadit.

„Šest!“ pronese Volch jasným hlasem namísto znamení, že začnete. Počká si sotva na to, když Ela vykryje Kazandřin útok a ohrozí ji nazpátek, jakmile následuje další číslo. „Tři.“ Isaiah jen krátce zaváhá, protože vidí, jak Ela teprve dokončuje pohyb, ale stačí jediný chladný pohled mistra, aby s tím opravdu neotálel. „Pět.“ To Krisztián takové ohledy rozhodně nebere, na druhou stranu Ela se cítí odpočatě a má za sebou už tolik hodin se Sivakem, že by se to dalo za ten rok počítat na týdny. A takhle to pokračuje dál v rychlém sledu za sebou. Volch Elu rozhodně nešetří, nenechává jí ani kousek prostoru pro oddechnutí.

„Nové číslování. Od Eryn doleva,“ padne od něj ta osudová věta, sotva si Ela už začíná být opravdu jistá tím, odkud a v jakém tempu přijde útok. „Tři!“ nedá čas jak Ele, tak všem v ostatním v kruhu, když vyřkne to číslo. Aron ovšem zareaguje celkem rychle a zaútočí. Nicméně pro plavovlásku to znamená učit se to celé znovu. A jen proto, aby Volch o chvíli později udělal to samé. „Od Kazandry doprava! Šest!“

Z už tak nepříjemného cvičení se stane opravdu náročné. Elu nechává trápit se uprostřed tak dlouho, dokud se jí na čele neobjeví první krůpěje potu a dech nezhrubne námahou. Pár zásahům se neubránila, když čepel špatně sklouzla nebo se jí smekl kryt, ale nejde o nic hrozného, naopak to ustála se ctí.

„Stačí, výměna,“ ozve se opět Volchův hlas, jak mistr během cvičení obchází kruh. „Krisztiáne,“ pošle do středu konečně také někoho dalšího. Jakkoliv by se mohlo zdát, že si Volch chtěl pouze vychutnat hned na úvod Elu, tak nikoho dalšího rozhodně nešetří a opakuje se víceméně stále to stejné, jen tváře uprostřed se mění. Snad jen… Už to netrvá tak dlouho, nicméně jistá únava začíná dopadat na všechny bez ohledu na to, zda útočí nebo se brání.

Jako poslední se dostane na řadu Kazandra a rozhodně to pro ni není žádná výhra. Těžko se dá spekulovat nad tím, zda to Volch udělal schválně nebo ne, ale… „Jak to stojíš? Ruce výše a povolit v lokti. Kryješ to moc nízko,“ padají na její hlavu neustálé připomínky prolínající jednotlivá čísla i měnění jejich pořadí. Nelze si také nevšimnout, že nejčastěji padají čísla takovým způsobem, aby většina útoků šla vždy na její slabší stranu. „Neutíkej, zůstaň stát ve středu!“ snáší se na její hlavu více a více výtek navzdory tomu, že teď zkrátka ukročit stranou musela, aby správně vykryla Elin útok.

Rozcvičení se vám tak nakonec protáhne na regulérní hodinu a půl druhé k tomu.

„Dost. Pohov. Běžte se napít a udělejte ze sebou něco. Po přestávce budeme pokračovat bojem levou rukou,“ oznámí vám, než vás aspoň na pár minut propustí ze sálu pryč. Napít se a aspoň na chvíli odložit zbraň potřebuje každý z vás. Rozcvičení se sice obešlo bez úrazů, které by stály za řeč, stále to byla hodina a půl v poměrně intenzivním zápřahu.

„Konečně…“ vydechne Isaiah, kterému skutečně rána na tváři dobře opuchla, i když oko mu naštěstí neoteklo dost na to, aby na něj neviděl. Ostatně nikdo nevypadá úplně čerstvě, ale zatím se to dá zvládat.

Každopádně nikdo nepůsobí, že by zde chtěl setrvávat déle než je nutné, zvláště když se sám Volch vydá volným krokem ze sálu pryč, patrně také, aby se občerstvil před další částí.

Známé jméno

„No, vychutnal… Ale mohlo to být horší.“ Mávnu rukou, jako kdybych tohle téma chtěla smést co možná nejdříve ze stolu. Nějak se v tom nechci nimrat. Alespoň ne před ostatními. Když se o tom mluví nahlas, je to o poznání nepříjemnější. Lepší bude to prostě nechat být. Tvářit se, že je všechno v pořádku. Jako vždy.

„Jojo, přežije. Nemusíš se bát.“ Vzhlédnu k Arekovi, jehož povzbudivý stisk ucítím krátce na rameni a přinutím se usmát. Není to žádný křečovitý posmutnělý úsměv, ve kterém bych dávala tušit své obavy, a ne zrovna pozitivní myšlenky. Naopak. Tohle prostě umím. A vše je jako mávnutím kouzelného proutku zase vyřešeno. Alespoň na první pohled.

„Jestli to bude odklízení sněhu, máš jednu službu u mě.“ Dodám už o poznání lehčím tónem, než se naše debata krátce stočí k scéně v jídelně. Když padne v žertu, že bych to snad mohla být klidně já, jen mi cukne v obočí, ale nijak se na Areka nemračím a zachovám svou roli. Mohla bych to být já? Přemýšlela před lety Eryn podobně jako já? Co se bude zde bude dít za rok? Ne, tohle určitě ne. Jen přes mou mrtvolu!

„… Neboj se, to počká až na lekci.“ Ušklíbnu se po trochu delší odmlce, než jen potřesu hlavou. „Jitřenka? Eh, no to raději ani nechci domýšlet. A ne… tady ne. Máš pravdu.“ Souhlasím s ním, že tohle téma už začínalo být moc žhavé i na zdánlivě prázdnou chodbu. A snad jako v odpovědi na možné obavy o soukromí, se k nám chodbou donese ozvěna množství kroků.

Jen na Areka souhlasně kývnu, než pokračuji v protahování kotníku, při kterém mi na chvíli sklouzne z tváře opět ta pozitivní maska. Bolí to. Zvlášť v některých polohách, ale není to tak hrozné. Půjde to. Bude to muset jít. To už se ale vynoří z ohybu chodby skupina zbývajících učedníků. Automaticky k nim natočím spíše tu zdravou tvář, ačkoliv je mi jasné, že je to jen marná snaha.

„No, tak trochu. Víš, že vhodné načasování není moje silná stránka.“ Ušklíbnu se na Isaiaha. „Ale nic to není. Muselo ho to bolet víc než mě.“ Usměji se jen na znamení toho, že jsem skutečně v pořádku a narovnám se. To už k nám dojde ta početná skupina. Krisztián přezíravě dělá jako kdyby mě tu ani neviděl a nezvolní, byť na okamžik krok. Jen lehce přimhouřím jeho směrem oči, ale nic neřeknu. Teď nejsem v náladě na to se s ním hádat a asi bych mu spíš jednu natáhla. Ne, ani já jsem s některými za ty roky zde nenašla společnou řeč a popravdě Krisztián a jeho ignorace všech, kdo byly dle něj pod jeho úroveň, mě poslední měsíce akorát tak lezli krkem a už ani ne tím zábavným způsobem. Však už i naše dřívější výměny a špičkování se propadlo prakticky na nulu a bylo to tak… bezpečnější.

 „Díky.“ Vezmu si od Arona meč a očima zavadím o Eryn. Vypadá… No, vypadá jako někdo, kdo rozzlobil Volcha, ale kdo jsem já, abych jí to snad vyčítala. Vyměníme si krátce pohledy, než pokračuje dál. Podobně jako Kazandra, která se tu s námi také zbytečně nezdržuje.

„Takže, jsem opravdu jediná, komu přišlo jako dobrý nápad si po oběde na chvíli zdřímnout?“ Šeptnu k Isaiahovi, když se k němu mezi kroky přitočím. Je zvláštní o tom žertovat, když mi ještě tepe ve tváři bolest, ale co jiného mi zbývá? Tvářit se před Volchem a vlastně i před ostatními jako hromádka neštěstí opravdu nebudu.

Na dlouhé rozhovory ale není čas. Přiblížíme k šermířskému sálu, do kterého postupně všichni vejdeme. „… Ale nebylo to až tak špatné.“ Prohodím s veselým úsměvem větu, která se může vykládat všelijak pokud je vytržená z kontextu, ale ať už si Volch domyslí, co chce. Nehledě na rozbitý ret a zarudlou tvář se chovám i tvářím, jako kdyby se nic z toho před chvílí nestalo, a naopak jsem přišla na hodinu v družném hovoru s přáteli. Ucítím na sobě Volchův pohled, ale nehnu ani brvou. Klopit pohled se slzami na krajíčku opravdu nebudu. Ať si trhne!

Ani se pořádně nezastavujeme, protože velmi záhy přijde rozkaz. A není to žádný trest, který se docela nabízel. Ačkoliv… Je ještě brzy chválit dne před večerem. Sálem se rozezní opět mé jméno a já se jen otočím přes rameno na Volcha. „Jistě, mistře.“ Odpovím mu krátce, aniž bych se snad zastavila a postavím se doprostřed sálu. Ani už se nedivím tomu, že jsem byla vybraná jako první. Poslední měsíce se to na lekcích mistra Drakowskiho stávalo nepsaným pravidlem. Nakonec se stejně všichni prostřídáme. Tedy… nejspíš.

Postavím se na jednu z černých dlaždic a nakloním krátce hlavu střídavě na jednu a pak druhou stranu, abych si protáhla krk, zatímco se ostatní rozestavují kolem mě. Modré oči kloužou po sestavě oponentů, zatímco se otočím na místě, abych si udělala představu o všech, kteří mě obestoupili, a přiřadila si v hlavě k jejich pozicím čísla. Takže tady je jedna… dva…. Pět…. Dobře. Dobře. Utvořím si v hlavě představu o přibližném rozmístění všech oponentů a jejich čísel, abych pak dle potřeby věděla, odkud přijde útok.

Nemám v plánu jim to snad nějak více oplácet. Spíše se chci soustředit na obranu a vykrytí úderů, které půjdou mým směrem. Tentokrát nemám kam uklouznout, ale je to stále společná lekce. Na těch jsem málokdy sahala k tomu, abych se skutečně snažila. Ani teď k tomu nemám důvod, abych se po někom vrhla a vyřadila ho, jako mě Sivak učil s už ostrými zbraněmi. Zkusit si však, jak dlouho vydržím ubránit tuhle pozici, by mohlo být zajímavé. Sivak říkal, že potřebuji nabírat zkušenosti, tak proč toho nevyužít.

Sevřu pevněji jílec meče a zvednu ztupené ostří před sebe. Uvidíme...

Kazandra

Když i ty potvrdíš, že jsi Elu od oběda nespatřila, všechno jde už rychle. Arek rychle smete návrh Isaiaha s tím, že to bude on, kdo se po plavovlásce půjde podívat. Když se nadechneš k protestům – tohle vás přeci může dostat do ještě většího průšvihu, než do jakého se řítíte nyní – Arek se po tobě jen rychle podívá… A než stačí cokoliv odpovědět, tak odevzdaně souhlasíš. Co jiného také? Tomuhle bys stejně nezabránila.

„Přesně tohle jsem potřeboval slyšet, díky za povzbuzení, Kaz,“ ušklíbne se Aron, zatímco se opět rozejdete chodbou. Nicméně nikdo už zrovna nepospíchá, přeci jen nyní musíte natáhnout čas na samotnou hranici únosnosti, pokud se nechcete vrátit do sálu o Areka chudší.

Dokonce i ty zvolníš krok, ačkoliv ani ne tak ze solidárnosti jako spíše zcela účelově. Stačí tak chvíle, aby ses ocitla vedle Eryn, která uzavírá váš průvod. V tu samou chvíli, kdy se k ní nenápadně nakloníš a tiše promluvíš, ucítíš na sobě na vteřinu pár zvědavých pohledů, ovšem nikdo to nekomentuje.

Samotná Eryn k tobě jen krátce zalétne očima a snad by nad tím náhlým zájmem i povytáhla obočí, kdyby jí v tu samou chvíli bolestně necuklo ve tváři na znamení, že to není úplně nejlepší nápad. „Ah, v rámci možností,“ zopakuje po tobě bez toho, aniž by to dále rozváděla. „Protože jsem chtěla,“ odpoví ti na další otázku nečekaně klidně společně s nepatrným pokrčením rameny. „Nebo bys snad raději jako poslední skončila ty?“ natočí k tobě pro tu chvíli zbitou tvář připomínající, že tohle rozhodnutí mělo své důsledky. „A myslím, že obě víme, že bys to byla ty,“ vyřkne tím svým nakřáplým šeptem nepříjemnou pravdu.

To už se blížíte ke zbrojnici. Sice nemá cenu se hnát, ale také se nemůžete příliš zdržet. Nezbývá tak než doufat, že to Arek stihne a dovleče s sebou i Elu…

Elzbieta

Malé dílky skládačky, co jsi měla před sebou společně s Arekovými slovy zapadnou do sebe a před tebou se vykreslí obraz, který jsi dost dobře vidět nechtěla. Volch si s tebou zkrátka jen hrál, ostatně tak jako vždy. V tomhle byl bezpochyby mistr… Nicméně i přesto to bolí. Zjištění, že ses nechala zmást a skočila mu na to. Na druhou stranu, měla jsi šanci odhalit bez přesného vědění času tuhle jeho malou bílou lež, ve které tě nechal panikařit? A kdo ví, zda by to nebylo nakonec ještě horší, pokud bys mu dala otevřeně najevo, že ani za mák nevěříš ničemu, co se ti snažil naznačit. Ne, tahle vaše malá hra by neměla vítězů.

„Á, to zní… Že si tě pěkně vychutnal,“ konstatuje Arek. „Hele… Víš jak. To se prostě… Stává. Sice sis nevybrala úplně nejlepší chvíli ani mistra, ale s tím už stejně nic neuděláme, takže… Dnešek se nějak přežije. Bude muset. Hádám, že by to mohlo být i horší, vzhledem k tomu, jak si Volch rád nechává na zhoršení vždycky prostor,“ mladík zakončí svůj pokus o dodání ti trochy té podpory křivým úsměvem, se kterým krátce položí dlaň na tvé rameno a stiskne jej. „Beztak nás nechá odklízet sníh nebo něco tak prakticky výchovnýho…“ To už je značně optimistický odhad, ale kdo ví. Ostatně někdo se večer bude muset chopit lopaty, to je jasné vám všem.

„Už jsem se lekl,“ ušklíbne se, když váš rozhovor navedeš směrem k Eryn a Volchovi. Některé podrobnosti je opravdu lepší naznat, ačkoliv fantazie leckdy pracuje naplno i bez toho, a to bývá snad ještě horší. „Celkem ano?“ nakrčí Arek obočí. „Tedy pokud se tady nesnažíš něco zahrát a nebyla jsi to ty, hm?“ vzápětí rychle zvedne ruce. „To byl jen vtip, hlavně mě nebij,“ poznamená. „Nebo Jitřenka, ale o tom tak nějak pochybuji… I když, kdyby to byla Jitřenka, tak by to mohlo být… Eh, tohle bychom asi neměli probírat tady, co?“ zarazí se ve svých úvahách, kterými ti tedy rozhodně nepomůže…

Lekce

„Nemusíš děkovat, ty bys přece udělala to samý, kdyby šlo o někoho z nás…“ pokrčí Aron rameny v reakci na Elina slov díků. To už ovšem oba dva uslyší několikery blížící se kroky, které provází kovové řinčení zbraní na znamení, že už se skupinka jdoucí ze zbrojnice blíží. A skutečně, trvá to sotva chvíli, než se všichni vynoří zpoza rohu.

„Elo! Uuuf, stihli jste to,“ vydechne úlevně Isaiah sotva vás spatří a vypadá, že mu spadla ze srdce tak tuna kamení, možná i dvě. Tedy jen do okamžiku, než spatří Elinu tvář, která říká opak. Stejně jako předtím Arek, tak i on se zatváří zmateně, ovšem do řeči mu ve stejnou chvíli skočí Arek.

„Vy jste mi snad nevěřili?“ neopomene si Arek rýpnout, zatímco hrdě vypne hruď. A to i navzdory tomu, že Elu vlastně našel až tady, ovšem to už jsou… Drobnosti.

Aron bez zbytečných průtahů předá meče, které nese Ele a svému bratrovi. „Dobře, ale objímat se a plácat po ramenech můžeme až potom, i tak mu bude jasné, kde jsme se zdrželi,“ zavelí zároveň s tím a natáhne krok, aniž by tvoji tvář komentoval. Ostatně Krisztián ani nečeká na vaši výměnu a prostě pokračuje dál, stejně tak Eryn se k tomu nijak nevyjadřuje, jen se po tobě podívá a… Tiše si povzdechne. Nebo ti to tak aspoň přijde.

Vrátíte se tedy zpátky do sálu, kde na vás už čeká mistr. Kupodivu… Volch nijak nekomentuje, že jste přišli v jednom houfu včetně Elzbiety, dokonce se ani slovem nevyjádří k jejímu předchozímu pozdnímu příchodu. Ne. Jen sklouzne pohledem po její tváři, než v další chvíli zavelí k začátku lekce.

„Takže všichni do kruhu. Elo, ty běž doprostřed, začneš. Dáme si na prohřátí vaše oblíbené cvičení,“ přikáže vám jasným hlasem. A vy obě víte, o co půjde, samozřejmě, že to víte. Mezi učedníky se tomu říká šikana. A to z dost jasných důvodů. Jeden člověk stojí uprostřed, zatímco zbytek jej obstoupí v malém kruhu. Každý, kdo stojí v kruhu má číslo a čí číslo mistr vysloví nahlas, ten zaútočí na osobu stojící uprostřed. Jednoduché, efektivní a také nepříjemné…

Zbrklá hloupost

Po menší srážce s Arekem, kterou se mi podařilo na poslední chvíli odvrátit už ale na nic dalšího nečekám a vyrazím dál směrem ke zbrojnici. Však mluvit můžeme spolu i po cestě.

„Co?“ Trhnu paží, když mě za ni chytí ve snaze mě zastavit. „Já ale vážně musím jít.“ Otočím se na Areka, který mě zadrží na místě. Vypadá ale natolik vyčerpaně, že přeci jen chvíli posečkám, i když bych vlastně neměla. Ne, vůbec bych se neměla zastavovat. Ne, když… „Nemusím?“ Zamračím se drobně, když z něj vypadne přeci jen něco, co ale nedává hlubší smysl. Ale pak už se mladík rozhovoří a já na něj zůstanu nevěřícně zírat.

„Skončila, ano… Já, myslela jsem, že jdu už opravdu pozdě… Ah, to jako vážně?!“ Vyhrknu a vjedu si prsty bezděčně do vlasů. Připadám si opravdu jako blázen. Vždyť to vypadalo, že už jsou všichni pryč a Volch se choval jako kdyby… „Ehm, no neřekl to napřímo, ale choval se tak. Musela jsem si vymyslet trest a… A.“ Hlesnu, když mi dojde odkud se bralo to pobavení v mistrově hlase. Nejenom, že jsem přišla pozdě, ale ještě jsem se nechala takhle naprosto hloupě zmást a celé si to ještě zkomplikovat. Vždyť jsem musela vypadat jako naprostý hlupák?! A taky… Taky jsem byla.

„Moje chyba. Moje pitomá chyba!“ Zavřu oči a semknu rty tak pevně, až ten rozbitý zabolí. Tohle bylo snad ještě horší, než kdybych opravdu celou lekci zmeškala. To bych si odskákala sama, ale takto jsem se totálně znemožnila, a ještě ke všemu nás čekala společná lekce a dost možná i další trest, tentokrát společný. Už jsem začínala chápat, proč Arek tak spěchal. Dnes si jistě vysloužím i více než jen pár pohoršených pohledů. V něčem byl náš kolektiv neúprosný.

I tak ale seberu poslední zbytky klidu, který mi ještě zbývá a zeptám se na něco praktického. Ačkoliv… V tuhle chvíli je to pro mě vzdálený problém. Kdo ví, jestli se s Eryn dnes zvládnu setkat a zda to k něčemu bude. Po tomto představení, kdy jsem se nechala obehrát vlastní hloupostí a zbrklostí mám chuť se raději zavřít do pokoje a nevylézat. A já tu chci dělat nějaké velké plány? Já?! Možná bych tyhle věci zahrnující přemýšlení měla nechat někomu povolanějšímu, ale komu? Kazandra s ničím sama za sebe také nepřišla a nikoho jiného to netrápí.

„U bohů.“ Zavrčím bez souvislosti a přejdu pár kroky z místa na místo jako zvíře lapené v kleci. Arekovu odpověď o Eryn poslouchám jen tak napůl. O co jde? O co jde?! Spolknu příkrá slova, která se mi derou na jazyk. Nějak mě přešel humor a ten otékající ret už byla jen třešnička na dortu.

„Ne, nechci vědět podrobnosti. To opravdu ne.“ Otočím se na Areka.

„Jsi si jen opravdu jistý, že to byli ti dva, pokud si toho moc neviděl?“ Doptám se ještě krátce, aniž bych z toho vyzvídala víc. Hlavu mám teď plnou jiných věcí, než abych se vyptávala na detaily toho večera. Nepotřebovala jsem je znát. A ani mě nijak nešokovalo to, co mi Arek řekl. Všichni to o Eryn věděli, jen asi ne všichni věděli, jestli je v něčem takovém namočená dobrovolně anebo co za tím je. Možná se za ty roky některé věci změnily. A nebo ne… Ani nevím, jestli na tom až tak záleželo. Ne ve světle věcí budoucích.

„Hmm, takže říkáš, že máme počkat?“ Zastavím se nuceně na místě a jen si začnu protahovat bolavý kotník. Stačilo, abych přišla jen o pár minut dřív, možná i jen minutu, a nic z toho by se nestalo. Nebo alespoň ne takto… Ahh, já dnes opravdu nemám svůj den.

Už se ani nesnažím své rozčarování skrývat, a tak se sveřepě mračím na bolavý kotník, který se snažím rozpohybovat do všech úhlů natolik, abych zvládla příští lekci bez výraznějších omezení.

„A Areku… díky.“ Vzhlédnu přeci jen po pár chvílích k zadýchanému mladíkovi, než od něj opět uhnu pohledem a dál pokračuji ve své snaze se připravit na lekci, kterou jsem nakonec až tak úplně nezmeškala, i když by to tak možná bylo lepší. Raději ani nepřemýšlím nad tím, jak si Volch vyložil má slova před tím. Ale to ostatně asi dost brzo zjistím.

Kazandra

Sotva promluvíš, mistr jen sotva znatelně kývne hlavou. Nic neřekne ani neudělá, a tak v sále přetrvává ono nepříjemné tíživé ticho přerušované jen občasnými kroky, když si někdo nevydrží hrát na sochu. Vyměníš si pohled s dvojčaty, poblíž kterých stojíš a vidíš na nich, že jim to čekání není příjemné. Arek neustále podupává jako kůň, který cítí ve vzduchu kouř na znamení blížícího se nebezpečí a Aron pro změnu působí, že ho více zneklidňuje více než čekání jeho vlastní bratr, po kterém nejednou sekne nesouhlasným pohledem.

Těch pár minut, než se ve dveřích objeví vysoká postava korunovaná černými polodlouhými vlasy ti připadá snad jako celá věčnost. Nicméně… Stihl to! Krisztián vejde dlouhými rychlými kroky dovnitř a stejně jako ty, tak si i on všimne přihlížejícího mistra až opožděně. Vidíš, jak se mu mezi obočím, těsně nad kořenem nosu na kratičkou chvíli objeví vráska, jak se málem zamračí, ale včas se ovládne. Místo toho se jen zdvořile ukloní a rozhlédne se po sále. Tmavé oči se u tebe zastaví na pár vteřin déle než u ostatních, ale jinak na sobě nenechá nic znát, ani nevyrazí za tebou. Pouze se po vzoru ostatních postaví stranou a…

„A šermovat máte v plánu čím? Rukama?“ ozve se mistrův hlas s jistou nedůtklivostí. „Běžte si pro meče. A pohyb, ať můžeme začít a nemusím to brát tak, že máte všichni pozdní příchod na lekci,“ vybídne vás a je ti jasné, že ani v nejmenším nežertuje.

S tím jasným pokynem se tak všichni vydáte pryč ze sálu. Včetně Eryn, která se konečně otočí, aby vykročila ze sálu jako poslední. Na rozdíl od tebe neměla čas se převléci a ani udělat něco s vlasy, které se stále vlhce lesknou a jsou místy rozcuchané způsobem… Je pro tebe snadné si představit mistrovu ruku vpletenou do bílých pramenů. Ostatně přes čelo a lícní kosti se jí táhnou odřeniny podkreslené vybarvujícími podlitinami a horní ret je v jednom místě natržený. Ranky se sice zatáhly dost na to, aby už nekrvácely a začaly se na nich tvořit strupy, i tak to nevypadá zrovna pěkně.

„To není dobrý… Kde je Ela, viděl jste ji někdo?“ zaslechneš Isaiaha, sotva se vzdálíte chodbou ode dveří, které za vámi Eryn zavře, než vzápětí natáhne krok, aby vás dohnala.

„To zatraceně není dokonce ani trochu dobrý. Vyžere si to a my s ní… Tys přišel poslední, nepotkal jsi ji cestou?“ obrátí se Aron na Krisztiána a vzápětí i na tebe. „A co ty, Kaz? Máš pokoj vedle ní, ne?“

Aron má samozřejmě pravdu. Volch – a vlastně nejen Volch – měl ve zvyku za pozdní příchody trestat celou skupinu. Cvičením navíc v tom lepším případě, v tom horším… Možná je lepší nad tím nepřemýšlet.

„Ne, nikde jsem ji nepotkal ani neviděl,“ odpoví Tian, který z toho také nevypadá úplně nadšeně.

„Dobře, takže plán. Vy půjdete do zbrojnice, jak chtěl mistr a já se po ní zkusím podívat a…“ chopí se slova opět Isaiah, kterého ovšem přeruší Arek, který mu do toho nečekaně rázně vstoupí.

„Ne, jestli se k tomu zpozdíš i ty, vychutná si vás oba. Víme, na koho má nejvíc zasednuto. Pokud ho tedy někdo ještě navíc neprovokuje,“ ohlédne se krátce po Eryn. „Půjdu já. Vezměte mi zbraň. A Ele taky,“ dodá rozhodně.

Pak už není čas ztrácet čas, Arek se od vás na nejbližší křižovatce odpojí a rozeběhne se chodbami pryč…

Nezbývá doufat, že to stihne, jinak by to vážně mohlo být problém. Pro vás všechny.

„No skvělé… Může být dnešek ještě horší?“ povzdechne si Aron.

Kéž by jen tušil to, co ty…

Elzbieta

Volcha i černobílý sál, kde věci zdaleka nebyly tak jednoduché jako na šachovnici, necháš za svými zády. Pootevřené dveře šermírny necháš za sebou a rychle zmizíš za zákrutem chodby. Kotník bolí, ale nakonec to nebude nic, co by aspoň v tuto chvíli nestačilo „jen“ rozchodit a rozhýbat. Asi ti to trochu nateče a zajisté se kůže vybarví do modrých a fialových odstínů, pokud si nepomůžeš schopností, ale to v tuto chvíli není nutné. Nicméně… Bylo to sice jen pár ran, které ti mistr uštědřil, ale rozhodně se ani v jedné nedržel zpátky. Dokážeš si představit, že i dospělý muž by každou z nich včetně následků bolestivě pocítil, natož ty, která jsi svojí konstitucí měla k někomu takovému daleko.

V chodbách se na svojí cestě ke zbrojnici nečekaně srazíš s Arekem. Tedy. Málem. Jen těsně se ti podaří uhnout, jak Arek málem brzdí i očima. V tvářích je rudý, jak musel brát chodby skutečně sprintem, o schodech dost pravděpodobně ani nemluvě.

„Uhh… Já… Pozdě, jasný, dobrý žert,“ zakroutí hlavou, zatímco se snaží chytit dech. „Jo, hledal, dokud…“ pokračuje dál, avšak větu nestačí ani dokončit, když ho pobídneš a energicky vykročíš chodbou dál. Volch to řekl jasně a rozhodně nebyl dobrý nápad ho provokovat tím, že by ses někde zbytečně zdržela.

„Počkej… Hej, počkej, Elo,“ vykročí rychle za tebou s tichým zaúpěním, zatímco vyprávíš o tom, jak jsi zaspala a přidáváš k tomu i slova díků. Na paži ti dopadne jeho dlaň, aby tě zastavil a pojistil se, že mu nikam neutečeš. „Zpomal. Nikam nemusíš… Huuuf,“ tak trochu zachrčí. Všimneš si, že na čele se mu objevilo i pár krůpějí potu. „Jen mě nech… Dýchat, chvíli, jo,“ pokračuje dál a zase pustí.

„Zatím jsi nezameškala… Nic. Volch tam už byl, když jsme přišli a poslal nás pro zbraně… Aron s Isaiahem nám nějaké vezmou, já jsem zatím běžel tě najít… Asi jsme se museli těsně minout, sakra… Stačí tady jen… Počkat, doufám teda,“ pokusí se ti vysvětlit. „Teda, tys mi dala,“ konečně se narovná a dlouze vydechne. „Počkej, jakože ti Volch řekl, že lekce už proběhla a skončila?“ zarazí se, když mu opožděně dojde, na co ses ho vlastně ptala a o čem jsi tu celou dobu v náznacích mluvila ve svém přesvědčení, že tě čeká dohánění zameškaného cvičení.

V chodbě jste stále sami a ani to nevypadá, že by se k vám někdo blížil, když se odhodláš zeptat se Areka přeci jen na jednu otázku, která je teď dost možná důležitější než kdy jindy. Těžko říci jak moc, ale odpověď by ti přeci jen mohla minimálně napovědět, co se děje, možná ti i pomoci s rozhovorem s Eryn, který tě brzy čeká.

„Co?“ teď už se Arek tváří dokonale zmateně na kolik ho tím zaskočíš a přerušíš tím všechny jeho dosavadní myšlenkové pochody. „Eh, jo tohle… Teda… Proč?“ zachmuří se. To je správná otázka, proč by ses ho na něco takového ptala? A zrovna teď?

„Asi… Pár týdnů zpátky myslím? Víš jak, čas tu celkem splývá do sebe,“ lehce se ušklíbne, nicméně vzápětí znovu zvážní. „A co… Vážně, o co jde, Elo? Tohle bych čekal spíš od Wioly,“ zamračí se. „Nechce se mi nějak věřit, že bys zrovna ty chtěla slyšet podrobnosti o tom, jak v noci někdo někoho v jídelně ohnul o stůl,“ řekne dosti výmluvně. „Tedy ne, že bych toho viděl zase tolik, moc jsem se tam nezdržoval, jestli chápeš, ale slyšel jsem toho celkem dost,“ povytáhne obočí, zatímco vyčkává na tvoji odpověď.

Chybějící propustka

Situace není vůbec dobrá. Ale co jsem mohla také čekat v za takovýchto okolností. Kdybych snad ještě stihla dorazit, dokud tu byli ostatní, mohlo to být snazší. Nejspíše asi ne méně bolestivé, ale rozhodně by to bylo méně osobnější. Teď už tu nebyl ale žádný svědek, kromě nás dvou a Volch to moc dobře věděl. Pomoci jsem se tu také nemohla dovolat, a tak jsem to musela zvládnout sama za sebe, ať už to nakonec znamenalo cokoliv.

Svůj trest si vyslovím bez velkých očekávání, že by se jím snad Volch řídil a dostala jsem za úkol opakovat tu pár sekvencí až do večeře. To bych z toho vyvázla ještě příliš snadno. Stisk rukavice pod krkem je mi bytostně nepříjemný, a tak jej už dlouho nevydržím a pokusím se od něj dostat. Couvnout aspoň o krok. Hlavně, aby mě už pustil!

„…ne!“ Dostanu ze sebe přiškrceně, než mi krk sevře silněji a trhne se mnou k němu blíž. Ruce mi vystřelí k té jeho, abych jej chytla. Zbavila se ho! V hlavě mi zvoní poplašné zvonečky, že tohle může zajít mnohem dál. Ostatně tenkrát v té koupelně si také servítky nebral a kdyby to přehnal… Tehdy jsem ale musela dorazit ještě za Kostadinem, dnes však už žádný lístek na svobodu od světlovlasého mistra nemám. Musím se proto postarat sama. Zatnu prsty do měkké kůže šermířské rukavice, abych… s vyjeknutím protknutým bolestí a šokem padla tvrdě na zem.

Se zakašláním se zapřu na ruce a okamžitě střelím ostražitým pohledem k mistrovi, abych uhnula další ráně, kdyby… Kdyby však neustoupil o pár kroků zpátky. Na jeho řečnickou otázku neodpovídám. Jen semknu pevněji rty, než se mi přes ně vydere další odkašlání. Pozorně jej sleduji v očekávání toho, co bude následovat, ale i tak mě překvapí. Souhlasí s mým návrhem? Ne, tak snadné to nebude. Werther nebo Sivak by mě skutečně nechali zameškanou lekci dohnat, ale Volch? S ním to nebude jen tak.

„… Dobře, mistře.“ Dostanu ze sebe trochu chraplavě a značně neochotně ta slova procedím skrz pevně sevřené zuby, než se vytáhnu zpátky na nohy. Nesnažím se od něj odtáhnout a dostat se co možná nejdál, jakmile to půjde. Nejdříve se narovnám a sklouznu po něm tvrdým pohledem i přes prameny světlých vlasů spadající mi do tváře, než se otočím na patě vyrazím pryč ze sálu. Neutíkám, ale krok mám svižný. Jen trochu dopadám na zraněnou nohu a s každým došlápnutím k sobě tisknu nasupeně rty. Bude ale chtít jen rozchodit. Není v ní nic zlomeného. Ještě nás však čeká dohánění lekce. Za chůze se rychle snažím upravit. Rozcuchané vlasy a oblečení, které však není nijak zmačkané. Jen si bezděčně promnu bolavý krk a pokračuji dál.

Ozvěna mých rychlých kroků se ozývá prázdnou dlouhou chodbou, když v tom se mezi ně vmísí ještě jedny. Ohlédnu se a na poslední chvíli ustoupím rozběhlému mladíkovi, který vypadal, že mě tu snad ještě srazí k zemi, jak spěchal.

„Areku?... Taky jdeš pozdě?“ Zašklebím se a rozbitý ret jen nepříjemně zabolí.

„Hledal?“ Zarazí mě jeho slova, než ucítím, jak pohledem zavadí o mou tvář. „Ne… ale to nic není. Do večera to bude pryč.“ Mávnu ledabyle rukou, jako kdyby o nic nešlo a vrátím si na rty alespoň mírný úsměv.

„Musím spěchat.“  Kývnu bradou k chodbě před námi na znamení, že mě má doprovodit, protože se tu na jednom místě nemůžu jen tak zbůhdarma vybavovat.

 „Kolik jsem toho zameškala?“ Zvednu oči k Arekovi, jen co trochu srovnáme krok. Vypadá, že proběhal polovinu panství.

„No, zaspat hned první den s Volchem dovedu jen já. Ale z toho si nic nedělej. Mám prostě dnes trochu pech. Ale to bude dobré.“ Pousměji se křivě na Areka ve snaze zamaskovat, jak divoce mi srce ještě buší, a že ve skutečnosti mi není ale ani trochu do smíchu. Ne s Volchem čekajícím jen na mě v šermířském sále.

„A díky… Areku. Počítám, že vás pro mě nenechal jít schválně.“ Dodám značně roztrpčeně, zatímco kráčíme dál rychlým krokem chodbou, než dorazíme ke zbrojnici, do jejichž dveří se zapřu a otevřu je. Kolikrát jsem tu už dnes byla? Vejdu do tiché místnosti vonící dřevem, železem a olejem na zbraně a bez delšího zastavení pokračuji dál.

„Ale není to tak hrozné. Jen doženeme zameškanou lekci.“ Dojdu ke stojanu s cvičnými zbraněmi, abych si jednu z nich vzala. Nechci Areka zbytečně trápit tím, co jsem si sama nadrobila. Každý tu máme dost vlastních starostí.

„Co jste dnes vůbec trénovali?“ Ohlédnu se přes rameno na Areka. Dle toho, že si zbraň beru jen já, mě asi čeká donekonečna opakování nějakých seků a výpadů, pokud nebude mistr nějak více vynalézavý a já opravdu doufám, že ne.

„A jinak vše proběhlo v pořádku? Tedy, když jsem tam nebyla.“ Přelétnu Areka trochu ustaraným pohledem, jestli nevypadá podobně jako po naší dopolední rozcvičce na protažení. Nezdržuji se tu s ním ale déle, než je nutné. Ještě během slov vykročím i s mečem zpátky ke dveřím, abych je zase otevřela. Už už sahám po klice dveří, než se přeci jen na okamžik zarazím uprostřed pohybu a dveře neotevřu. Jen zalétnu značně nejistým pohledem k Arekovi.

„Areku…“ Vyslovím opatrně jeho jméno a jen se rychle rozhlédnu kolem nás. „Jak si ráno mluvil o té věci v jídelně. Co přesně a kdy si to viděl?“ Hlesnu, zatímco nechávám ruku na klice, kterou jen silněji sevřu.