Andor.cz - Dračí doupě online

Elzbieta

Rozhodneš se na nic nevyčkávat a vyrazit na večeři s předstihem, aby ses vyhnula zbytečným otázkám a vyhýbavým rozhovorům na téma: Co to zatraceně mělo znamenat. Že tohle vaše divadlo s Isaiahem bude minimálně dvojčatům dost divné na to, aby se tě na to zeptali, ti bylo více než jasné. Do jídelny tak dorazíš jako první. Ne, že by to dnes byla kdovíjaký výhra. V hrnci je sice horká polévka, nicméně je to ta samá, kterou jste měli k obědu – a velmi pravděpodobně se nejedná o tu stejnou várku, ale zbytky. Na novou je tam příliš málo brambor, a naopak na hladině plavou mezi mastnými oky nahrubo nakrájené kusy kůže ze špeku.  

Na druhou stranu ovšem ani nemáš důvod se tu kdovíjak zdržovat, namažeš si pár krajíců chleba vrstvou sádla a pustíš se do jídla. Aspoň ten chleba je očividně z rána, a tak je stále příjemně měkký a čerstvý. Zatímco jíš, tak cítíš, jak se ti drobné bolístky i rozbitý ret hojí. Lehce to šimrá a zanechává to na kůži ten neurčitý hřejivý pocit střídající bolest. Jednu výhodu den v područí Volcha nepochybně měl, dnes se ti bude zajisté dobře spát a žádné převalování v posteli do pozdních noční hodin ti rozhodně nehrozí.

Je vlastně zvláštní sedět v jídelně sama. Kazandra nikde, stejně jako Krisztián a Eryn. Až ve dveřích se při odchodu potkáš s dvojčaty. „To bylo nějaké rychlé, ne? Mám chtít vědět, co tam na nás čeká?“ prohodí Arek, zatímco Aron po tobě sklouzne přemýšlivým pohledem. Ovšem nezdržuješ se s nimi, tvé plány na podvečer jsou jasné.

Navlečeš se tak do teplejšího kabátce a vydáš se ven kvůli dřevu. Dřevník se nachází u severního východu na pozemky sídla, kde to je nejblíže k lesu. Venku se už pomalu šeří, ovšem aspoň už nesněží. A co více, když procházíš přes nádvoří, tak si všimneš, že někdo odcházel napadaný sníh… A vzpomeneš si přitom na dvojčata, která přišla později na večeři. Oba byli navlečení v kabátcích a rudí ve tvářích.

K tvé úlevě je dřevník stále plný nasekaného dřeva i delších polen a klád, které stále čekají na nasekání. Ostatně to je mimo jiné vaše práce, kolikrát jsi už tady u toho špalku držela sekyrku v ruce a kolik z těch polen ti prošlo rukama ať už při sekání či skládání na hromadu pod střechu dřevníku? Nyní to nebude jiné. Musíš si nachystat třísky na podpal a pak nabrat dřevo do koše. Určitě budeš muset jít na dvakrát, abys měla dostatek dřeva, možná i natřikrát, pokud by sis chtěla v umývárně udělat obvyklou zásobu.

Co je ovšem nepříjemné, tak okna, který jsi v umývárně zavřela, jsou opět otevřená a zima proudící dovnitř je už vážně nepříjemná. Skoro jako absence klíče ve dveřích zámku, který tam vždy byl, ovšem dnes… Je pryč. Dveře se otevírají ven z místnosti, nejdou tak ani nijak zabarikádovat. Není to ovšem nic, co by tě zastavilo. Okna se dají znovu zavřít a pak už ti nic nebrání v tom rozdělat oheň v peci u kádě. Ostatně, než se ti oheň rozhoří a ty si tam nataháš dostatek vody, je ti nakonec teplo i bez horké vody.

Ta je nakonec jistě zaslouženou odměnou za dnešní strašný den – očividně první z mnoha. Sice ti to zabere nějaký čas a za okny už panuje hluboká tma, když z hladiny vody konečně začne stoupat hustá pára a samotná voda začne být na dotek příjemně horká, ale… Povedlo se ti to. Jen tedy mimo vanu je zde stále vlhké lezavé chladno, než se nějak vytopí i zbytek místnosti, bude to trvat. Vysvléci se je tak taková zkouška odvahy. Ale stojí to za to. Až horká voda dokáže vyhnat mráz z kostí a svalů…

Těžko říci, jak dlouho si vychutnáváš to hřejivé objetí, když tě upoutá zvuk otevíraných dveří, které bohužel nejistý západka v zamčené zámku.

„Ah, a pak že já jsem snob,“ zaslechneš Krisztiánův hlas podbarvený ušklíbnutím o chvíli dříve, než ho i mihotavém šeru olejových lamp a svíček poznáš.

Plány na večer

Naše malé představení si samozřejmě přitáhne pohledy ostatních. Není to ale ani tak představení pro ostatní z učedníků jako spíše pro mistra. Ostatně ještě před pár chvílemi jsme se na sebe usmívali v koupelně a tak tomu bude těžké uvěřit. Přesto nazlobenou masku zachovávám i v sále, kdy sem tam po Isaiahovi šlehnu příkrým pohledem a vyberu si ho jako partnera do dvojice. A Eryn? No, tak bude muset začít s mistrem, ale dalo se to tak trochu čekat. Stejně se ale nakonec všichni prostřídáme.

Nakonec si i všimnu toho, jak Krisztián podivně pokukuje po Eryn. Běžně mu nestála za pohled. Podobně jako většina z nás. Je to podobné jako v té koupelně… kam přišla Kazandra s ním až po jistém zdržení. Tentokrát šlehnu pohledem směrem k černovlásce, protože pokud mu to opravdu řekla?! Krisztiánovi jsem do hlavy neviděla, ale bylo mi moc dobře jasné, že pokud by si měl vybrat mezi mnou a Kazandrou, hodí do jámy lvové mě. A bez zaváhání. Že já jí to vůbec říkala.

Duel s Isaiahem probíhá vcelku poklidně. Tedy na místní poměry. Nesnažím se jej uhnat k smrti a ani zmrzačit. Tedy alespoň zatím. Ani on zbytečně netlačí na pilu a tak první kola probíhají bez nějakých větších problémů. Jsou tu jiní, kteří se oproti nám zapotí podstatně víc. Postupně se střídají zbylé dvojice a mě dochází, že čas se nám krátí. Jen co šedomodré mistrovy oči zavadí o mě, je mi jasné, že je to teď nebo nikdy.

Aniž bych Isaiaha jakkoliv varovala, zaútočím a tentokrát si servítky neberu. Jeho vyražená zbraň odletí stranou a kovově zazvoní na černo bílých dlaždicích, zatímco se úkrokem dostanu k jeho boku, chytím jeho ruku a….

*křup*

Ten nepříjemný zvuk na pomezí lupnutí a lámání kosti se i tak rozlehne do okolí, ale jen do okamžiku, než jej překryje Isaiahův procítěný výkřik. Ne, tohle už nehraje a já… Je mi to opravdu líto. Musím se opravdu ovládat, aby se mi do tváře nevykreslila starost a obavy o to, jestli jsem to přeci jen trochu nepřehnala. Nemůžu si ale dovolit, byť jen na chvíli polevit, protože máme teď plnou Volchovu pozornost a nejenom jeho. Na Volchovo tázavě povytažené obočí jen uhnu pohledem a sklopím jej k zemi. I tak… neptá se. Jen mi krátce přikáže, abych mu pomohla.

„Dobře.“ Dlouze se nadechnu a pak si přidřepnu k Isaiahovi, abych ho podržela dle mistrových pokynů. Jen nakrčím nos, když se rameno vrátí na své místo a dle trhnutí zrzkova těla to nebylo ani v nejmenším příjemné. Eh, není mi z toho vůbec dobře, ale… Snad to k něčemu bylo. A snad i k něčemu dobrému. Mistr naštěstí pošle Isaiaha skutečně na ošetřovnu a nenutí ho, aby dokončil výcvik i za těchto podmínek a mě tak skutečně spadne kámen ze srdce. Někdy je skutečně těžké odhadnout, co ještě je a není překážka k výcviku v očích mistrů. Dovolím si na něj krátce kývnout ale nic dalšího. I tak jsme pod drobnohledem ostatních. Ale to už se vydává ven ze sálu a já se opět postavím a chopím se meče.

Alespoň se tak vyhnu možnému souboji přímo s mistrem, byť jen cvičnému. Vyfasuji místo toho Krisztiána, který se ale zdá duchem nepřítomen a ty jeho pohledy, kterými bloudí ke Kazandře a Volchovi. Je to jasné… Ona mu to vážně řekla! U všech bohů, že zrovna ona!

„Hej!“ Syknu na něj, když opět takhle hypnotizuje mistra, co něco úsečně vysvětluje Kazandře a uštědřím mu i krátkou ránu do předloktí. Jen tak, aby se neřeklo. Nic dalšího už neříkám. Jen nespokojeně mlasknu a potřesu hlavou. „Dávej pozor.“ Vážně je nenápadný. Že já to vůbec někomu říkala!

A výcvik pokračuje. Nakonec je teplo nám všem nehledě na zimní období a na čelech se perlí pot. Oproti předchozí rozcvičce je to sice méně intenzivní, ale za to výrazně delší. Nakonec se za okny pomalu zešeří a pak už se konečně ozve to vytoužené – Dost.

Stejně jako ostatní dlouze a úlevně vydechnu, než se bez dalšího nutného pobízení vydám ven z šermířského sálu. Nejprve je třeba odnést zbraně a pak se vydat po velmi krátké zastávce v koupelně na večeři. Po cestě moc nemluvím. Není tu Isaiah ani Wiola a po tom, co se v sále stalo… No, upřímně nechci odpovídat na nepříjemné otázky, a tak mi bude vyhovovat spíše, když mezi námi zavládne to rozpačité ticho.

Do jídelny proto dorazím mezi prvními. Vezmu si pár krajíců chleba se sádlem a po hrnci polévky se raději ani nepodívám. Posadím se na lavici ke stolu, kde jsem sedávala vždy se svými přáteli, ale který teď bude dost možná prázdný a začnu do sebe soukat večeři. Jen krátce i prstem přejedu po rtu, který už alespoň nebolí. Podobně jako ten večer s Kainem se tyhle oděrky hojily samy v rámci hodin. Každopádně plán je jasný. Co nejrychleji se najíst a jít pak zjistit, zda venku v dřevníku není nějaké dřevo, kterým bych si ohřála aspoň nějakou tu vodu na smytí dnešního potu. Nejsem Eryn, abych něco takového zvládla v té ledárně, která byla dříve koupelnou. Bez dalších slov se zakousnu do chleba a pustím se do večeře.

Nečekaná hádka mezi Elou a Isaiahem k sobě přitáhne každý pohled. Zvláště když padnou ta jména, o který se obvykle nahlas nemluví. Vlastně… Nikdy. Zůstali z nich jen stíny ve vzpomínkách těch, kteří je znali. Ovšem navzdory tomu, že celé to představení působí poněkud na sílu, tak se nikdo neozve. Z tváře většiny lze vyčíst především překvapení, snad i zmatek z toho, co se to právě stalo a co to mělo znamenat… Než se do celé situace vloží Volch svým ostrým zvučným hlasem dávajícím najevo, že ho absolutně nezajímá, kdo a proč to začal, protože on to právě teď a tady končí. To utne Isaiaha, který se už nadechoval k odpovědi a… No, Ela v zrzkově tváři spatří úlevu, že v tom nemusí pokračovat dál.

„A to mělo znamenat co?“ poznamená Tian tiše směrem ke Kazandře, zatímco všichni zaraženě vcházejí do sálu.  To už ovšem Volch rozdává pokyny k dalšímu cvičení, které bude vyžadovat zbraň v levé ruce a zároveň zakazuje jakékoliv použití pravé. Zní to nepříjemně, ale není to poprvé, co cvičíte levou ruku, abyste ji dokázali aspoň v nouzi použít v boji stejně efektivně jako tu primární. Některým to šlo lépe, některým hůře, v téhle disciplíně byla opravdu nepříjemným soupeřem dvojčata, kterým stejně jako Elzbietě nedělalo problém používat levou jako pravou.

Jakmile přijde pokyn k rozdělení do dvojic, Ela si okamžitě zabírá Isaiaha. Pro jistotu. Ten se aspoň rádoby ošije a zamračí. „O co ti jde?“ zamručí značně nenadšeně, když se s ní neochotně vydá do sálu.

„A bez těch zbytečných řečí kolem. Pokud ovšem nechcete dnes mít cvičení navíc,“ poznamená Volch na to konto.

Se stejnou jistotou kývne Kazandra na Krisztiána, aby i oni spolu utvořili dvojici. Vlastně tak akorát včas, protože ho tím zarazí těsně předtím, než vykročí směrem k Eryn, na které v tu chvíli spočíval jeho zamyšlený a snad i lehce zamračený pohled.

Tím je rozložení sil ostatně jasné. Ela s Isaiahem, dvojčata, Kazandra s Krisztiánem. Eryn se jen ušklíbne a dost možná jí v tu chvíli nejde hlavou nic pěkného dle toho výrazu, co jí prokmitne v tváři, to už ovšem bez řečí vykročí k mistrovi.

To, co se od vás očekává není nic komplikovaného, volný šerm levou rukou. Sálem tak zní kovový cinkot železa narážejícího do sebe a tiché vrzání podrážek bot po černobílých dlaždicích budících dojem jedné velké šachovnice. Vlastně vše probíhá tak jako kdykoliv jindy, když vede trénink Volch. Nicméně ani jedna z vás necítí, že by měla jeho výsostnou pozornost, tu poctivě dělí mezi všechny – a především Eryn, který s ním skončila ve dvojici.

Nakonec přeci jen dojde na střídání dvojic. Jakmile mistr dostatečně zničí Eryn, která působí, že toho má dnes už dost, nechá ji v páru s Arekem a sám si vezme Arona. Posléze dojde na další střídání, a Kazandra tak skončí s Aronem. Poté se opakuje to samé a kdy Krisztiána vystřídá Arek. Volch rozhodně nikoho nešetří a samozřejmě vás to čeká dle všeho nakonec všechny.

A pak to přijde. Ela si všimne, že Volch skončil s Arekem a dívá se po nich. Nakonec i vykročí směrem k ní a Isaiahovi. Ve výsledu je jedno, koho z nich si vezme, znamená to jediné. Čas vypršel.

Plavovlásku to tak vyburcuje do akce. Jak dosud Isaiaha víceméně šetřila a jen se snažila, aby to vypadalo, jak mu dává zabrat, tak nyní s přískokem vpřed odzbrojí dokonale provedenou technikou, za kterou by ji snad i Volch musel pochválit. Jak ho drží, tak už pak stačí jen vhodně zapáčit a zatlačit na paži zároveň s kopnutím do kolena tak, aby její oponent šel k zemi. Jako na povel se ozve ošklivý zvuk následovaný Isaiahovým pronikavým výkřikem. Stalo se to vlastně tak rychle, že kdo ví, zda to zrzek vůbec čekal.

Výcvik je v tu chvíli přerušen. Isaiah se s bolestným výrazem hrbí na zemi a drží za vykloubené rameno. Volch dojde volným krokem až ke dvojici, rozhodně neběží ani se netváří, že by měl o zrzkovo zdraví nějaké obavy. Jen věnuje pohled společně s povytaženým obočím Ele, než se k Isaiahovi skloní a poměrně nešetrně mu zranění prohmátne, aby si byl jistý tím, co se stalo.

„Podrž ho,“ přikáže Ele a vzápětí ji jen krátkými pokyny navede jak. A jestli je něco stejně nepříjemné jako vykloubení ramene – tak je to i jeho nahození, jak napovídá zrzkova bledá tvář postrádající jakoukoliv barvu.

„Běž za Kostadinem, ať ti to ováže. Zítra ráno tě očekávám na nástupu,“ uzavře to mistr nakonec příkrými slovy, kterými Isaiaha propustí. Ten se ještě v kradmé nestřežené chvíli slabě pousměje na Elu a naznačí rty „díky“ než se s bolestným sykáním rozejde pryč.

„A co vy ostatní? Řekl jsem snad, abyste přestali?“ sekne pohledem po ostatních.

Nyní je vás sudý počet, a tak Elu vypáruje Krisztián k valnému nadšení obou z nich, ačkoliv mladík se nyní drží více zpátky. Skoro to vlastně působí, že je myšlenkami někde jinde než u boje. Rozhodně dle těch zamračených přemýšlivých pohledů, kterými jsi plavovlásku stále měří. Stejně tak jeho pozornost často utíká k Volchovi – a to vždy, když zamíří ke dvojici Kazandry s Aronem, aby je chvíli sledoval a opravoval, jakkoliv se to Krisztián snaží maskovat.

Ostatně, Kazandru si Volch opět na chvíli vytáhne k sobě kvůli chybě, kterou dělá. Černovláska z toho ovšem tentokrát vyvázne mnohem snadněji, a to jen s jedním nepříjemným úderem přes žebra. Dnešek vážně není dobrý den.

Nicméně všechno jednou končí. Když stíny prodlouží a světlo z oken začne stahovat, Volch prohlásí lekci za skončenou. Vzhledem k tomu, jak vás všechny dnes zničil, ozve se lavina úlevných výdechů. Aspoň pro tu chvíli. Přeci jen… Slunce se sklání k obzoru a vás k večeři čekají jen zbytky polévky z oběda, chleba a k tomu sádlo.

Staré křivdy

„Co máte vy dva s Kostadinem?“ Šeptnu skoro bezhlasně a názorně povytáhnu obočí, ale dál už nevyzvídám. Chtít strávit noc na ošetřovně a potřebovat strávit noc na ošetřovně je rozdíl a neřekla bych, že je to jen špatná volba slov. „Pamatuj si podmínky… Ale hlavně… neděkuj. Ještě ne, a ne za něco takového.“ Dodám pak váhavě, než nakonec souhlasně kývnu, aby si nemyslel, že z toho vyvázne jen tak snadno. Až takto zpětně mi dochází, že na ošetřovnu mizel poslední měsíce docela často. A za docela zvláštních okolností. Takže… ať už tam s Kostadinem provádějí cokoliv, chci vědět, z jakého důvodu jsem mu dnes musela ublížit.

Další možná slova ale rychle utne pohled Eryn, jejíž světlé oči se upřou naším směrem a já raději vykročím pryč od Isaiaha věnovat se dalším záležitostem, aby ale mou pozornost, stejně jako pozornost ostatních přitáhla pohřešovaná dvojice. Jistě… opět ti dva. Přesto se trochu napřímím a zamračím v odpovědi na Krisztiánův nazlobený pohled, kterým si měří mě a posléze i Eryn. Proč… nás dvě? Co mu zase přeletělo přes nos? Nebo mu snad Kazandra něco řekla? Kdo ví… Ať už to bylo cokoliv, nebylo to něco, co bych v tuhle chvíli mohla a vlastně i chtěla řešit.

Nakonec raději přejdu k oknům, abych je pozavírala. Ano, není to samospásné, ale i tohle se počítá. „Díky.“ Usměji se na Areka s Isaiahem a okna tak vcelku rychle pozavíráme. Zůstane pod nimi jen trocha napadaného sněhu. „Snad nebudeme muset večer rozštípat nenápadně nějakou z lavic z jídelny…. Na otop.“ Pokrčím lehce rameny, zatímco vyrážíme zpátky do šermířského sálu. Po té ledové očistě je mi docela zima, a tak se vlastně i tak trochu těším na to, až se zahřeju. Tedy… opravdu jen maličko. Jediná věc, co mi to kazí je… Pohledem zalétnu k zrzavému mladíkovi, co jde nedaleko mě... Isaiah. Jen si tiše povzdechnu, aniž bych zvolnila krok. Nemáme zase tolik času nazbyt.

A ještěže jsme šli všichni pohromadě, protože mistr už tam na nás čeká. Skvělé, takže publikum je na svých místech. Opona jde nahoru a…

„O co ti jde?! Nic o tom nevíš!“ Obořím se na zrzka a šlehnu po něm zlostným pohledem. Hmm, takže vytáhl naše přátele. Odvážný krok… a chytrý. Tím spíš, že vím, že zrovna on je poslední, od koho bych něco takového tady slyšela.

„Co? Nemluv o nich! Ne, ty! Jak se vůbec opovažuješ po tom všem mě… poučovat?! MĚ?!“ Místo kroku vpřed ukročím k němu a silně do něj strčím, až zavrávorá. Tohle ani nemusí hrát. Z očí mi šlehají blesky a napřahuji se k něčemu víc, než je jen nevinné šťouchnutí. To už ale zakročí mistr. Přesně dle očekávání. Ačkoliv… klidně bych pokračovala, ale otázka je, za jak dlouho by Isaiah začal váhat, jestli je to ještě hra.

„Hmmh, však brzo uvidíš.“ Jen ohrnu pohrdlivě horní ret a odvrátím se od Isaiaha, abych prošla do pár rychlými kroky do sálu a sklonila se, abych si vzala jeden z mečů. Udělám ale jen asi dva kroky dál, abych ostatním nezacláněla a opřu se zády o stěnu, skloním hlavu a počkám.

 Však se u mečů bude muset zastavit každý. Ostatní ignoruji, ať už na mě zvědavě pokukují nebo se mi snad snaží promlouvat do duše, ačkoliv… To před Volchem neočekávám. Až, když se i Isaiah, zastaví u zbraní, poklepu mu mečem na rameno.

„Myslím, že máš dvojici.“ Oznámím mu s ledovým klidem a semknu pevně rty, než se postavíme opět na černo bílé dlaždice. Tentokrát čelem jeden k druhému. Meč v levé ruce mi nedělá problém, a tak se můžu alespoň více soustředit na to, jak to celé provést. Ano, provedení bude důležitější než načasování. Isaiah sice chtěl, aby to proběhlo až na konci lekce, ale to se těžko odhaduje, a tak to prostě odhadnu jen tak zhruba. Spíš mi půjde o to vyčíhnout vhodnou příležitost, než by si snad Volch vymyslel něco jako je střídání oponentů. A jak to provést? No, čistá práce to nebude, ale pokud se naskytne příhodný moment, pokusila bych se Isaiaha odzbrojit a pokračovat plynule dál jako při tréninzích se Sivakem. Beze zbraně.

Chytit jej za ruku, dostat se mu úkrokem do zad a jedním rychlým pohybem mu vykloubit rameno. Samozřejmě to levé. Rozhodně to není pěkné, ani bezbolestné, ale večer na ošetřovně si to jistě zaslouží a oproti jiným možnostem, že by se to nějak více zvrtlo, není šance až tak vysoká. Ovšem… uvidíme.

Kazandra

Tianova slova tě zastaví dříve, než stačíš říci přesně to, co od tebe slyšet nechce. Skoro jako by věděl, co bys mu jinak řekla bez ohledu na to, co se doopravdy stalo. Vždyť kolikrát jsi sama slyšela to samé od něj? Nic to není. Všechno je v pořádku. O nic nejde. Přesto nyní kráčel po tvém boku a přesně tohle od tebe slyšet nechtěl.

Zbytek skupinky učedníků vám zmizí z dohledu za dveřmi umývárny, zaslechneš jen nenadšené zavrčení Arona, které se donese až k vám do chodby. Krisztián tomu ovšem nevěnuje žádnou pozornost, ostatně ty taky ne. Namísto toho, abys pokračovala dál a pokusila se opustit tohle nepříjemné téma, zastavíš se otočíš se k němu čelem. Ve stejnou chvíli se uprostřed kroku zarazí i on a rychlým pohledem kmitne po chodbě, zda tu jste skutečně sami.

Moc dobře víš, co mu musíš říci. Nemá cenu ho do toho zatahovat… A už vůbec ne rozebírat něco takového zrovna tady. Přesto padne to jedno jediné váhavé slovo, které přiměje Tiana pátravě přimhouřit oči.

Jenom…

Rozhodneš se pokračovat dál. O Volchovi, o snídani, kterou jsi vůbec poprvé nesla do jeho osobních pokojů a také tím… Že snídaní to rozhodně celé neskončilo. Čekala tě ještě večeře a také nezvyklý úkol, který ti mistr zadal. Jenže tím nekončíš, je toho více. Odchod Eryn a prázdné místo, které po sobě zanechá. Místo, které by se dost možná mohl Volch pokusit vyplnit jednou z vás… A že na výběr příliš není. Ela. Wiola. Ty. Ještě před tímto ránem by sis byla jistá, že si vybere Elzbietu. Koho jiného taky? Nicméně… Nyní už nic nebylo jisté. Nezbývalo než doufat.

Vidíš, jak se výraz v Krisztiánově tváři pomalu mění, jak mu to všechno dochází. Všechny ty věci, které jsi ve skutečnosti nevyslovila nahlas. Nakonec se vše ustálí v té nečekaně směsici šoku a vzteku.

„Nic se nestalo?“ zopakuje po tobě nezvykle napjatým hlasem. „To přeci… Kazandro,“ vysloví tvé jméno nezvykle ostře. Břitce. Zlobí se, ale můžeš si v tu chvíli být jistá, že ne na tebe. Svaly kolem čelistí se mu napnou, vzápětí si ovšem zajede prsty do vlasů v tom nezvykle… Bezradném gestu.

„Jistě. Nic, s čím bys mohla něco udělat,“ použije tvá vlastní slova, která v tu chvíli znějí… Přesně tak bezmocně jako to, co v sobě skrývají. Musíš za mistrem večer jít. Musíš mu donést snídani. A musíš mu něco říci.

Tian k sobě stiskne rty tak silně, až zbělají. Přesto když se dotkneš jeho paže… „Dobře,“ kývne hlavou a jakkoliv by to mohlo vyznívat smířeně, tak je to něco, co z jeho tváře rozhodně nečteš. Tvoji dlaň překryje svojí a…

„Pojď. Než si tam začnou špitat, kde se schováváme,“ kývne hlavou směrem k umývárně a tvoji ruku pustí na znamení, že byste měli jít. Nic víc neřekne a ani nedodá. A to mlčení mu vydrží nejen v umývárně, ale i po celou cestu zpátky do šermířského sálu… Jen… Jen na sobě několikrát ucítíš jeho pohled, když si myslí, že se nedíváš.

Elzbieta

Opravdu to je jako tvá noční můra. Zima a Volch. Rozhodně si nyní obojího užíváš do sytosti. V umývárně je opravdu nepříjemné chladno hraničící s mrazem, a dokonce chybí i dřevo na zatopení k ohřátí vody. To rozhodně není obvyklé, dřevo zde takřka bez výjimek chybí jen tehdy, když ho někdo spotřebuje na koupel – a nyní to rozhodně nevypadá, že by si tu před vámi kdokoliv užívá horké lázně. Kdo také?

Arek s Aronem hořekují nad ledovou vodou, zatímco Eryn působí jako by se jí doopravdy ulevilo, když si v ní může opláchnout tvář i krk. Vzápětí pod led vrazí ruce a dlouze vydechne. Ovšem to už si tvoji pozornost žádá Isaiah, který se objeví v tvé blízkosti a využije toho, že si vás nikdo nevšímá a Kazandra s Tianem zde pro jistotu ještě ani nejsou. Kde se zdrželi? Celou dobu byli za vámi, tím si můžeš být jistá.

To, co po tobě Isaiah chce… Je nečekané. Ale nakonec ne tak nezvyklé, jak by se mohlo zdát. V průběhu posledního roku jsi z něj už párkrát měla pocit, že… Schválně něco nevykryl, jak měl. Udělal nešikovný úhyb či překotný úkrok, kterým si vysloužil zranění… Které ho poslalo na ošetřovnu. Ovšem tohle bylo poprvé, co tě o něco takového vysloveně sám požádal.

„Ano, myslím to vážně,“ krátce kývne hlavou, ačkoliv na krátkou chvíli rozpačitě uhne pohledem, když zmíníš Kostadinovo jméno. „Aaa, nedívej se tak na mě, Elo. Víš jak, jako bych byl blázen nebo tak,“ tak trochu nervózně se pousměje. „Prostě… Jen potřebuji strávit noc na ošetřovně,“ dodá tlumeným hlasem, abys to slyšela jen ty.

I tak přitáhnete pozornost Eryn, jejíž pohled na sobě ucítíš. Těžko říci, jestli něco slyšela nebo ne.

„Ahh… Jistě, řeknu, máš mé slovo,“ vydechne Isaiah, když nakonec s jeho šílenou žádostí souhlasíš, „díky, vážně Elo, máš to u mě,“ dodá s neskrývanou vděčností navzdory tomu, že to bude on, koho tahle prosba bude bolet. A ani jeden z vás zatím neví, jak moc, přeci jen… Stát se může cokoliv. Moc dobře víš, že tohle nebude jen tak, bude to chtít… Si to pečlivě naplánovat. A hlavně vymyslet, jak Isaiaha zranit, aby to zároveň nebylo moc. Musí to vypadat vážněji, než to ve skutečnosti bude.

Mezitím už dorazí do koupelny i Kazandra s Tianem, který… Přelétne pohledem mezi tebou a Eryn a na okamžik stiskne rty. Kdo ví proč působí… Naštvaně? Ne, to není přesně to slovo, které bys použila. Rozhodně to není výraz ve tváři, který by u něj byl běžný. Aspoň do chvíle, než si snad sám uvědomí… Kdo ví, co vlastně, ale v tu chvíli se mu do tváře vrátí ten běžný odtažitý výraz.

„… počkej, pomůžu ti,“ ozve se Arek, když začneš zavírat okna a přidá se k tobě, aby vám to šlo rychleji. Nakonec přiloží ruku k dílu i Isaiah, během chvíle tak máte všechna okna opět bezpečně zavřená. Už jen chybí tu zatopit, ale to není v možnostech ani jednoho z vás. Aspoň teď. Skutečně, jak jsi sama řekla. Voják se stará, voják má.

Když se rozejdete zpátky do šermírny a oslovíš Isaiaha, abys mu dala poslední šanci z toho celého vycouvat… Tak namísto odpovědi jen kývne hlavou. Z očí a výrazu mu ovšem čteš, že si tím vším jistý je. Dnešní den dle všeho opravdu bude ještě zajímavý.

Před sálem

Blížíte se zpátky k sálu, kde za otevřenými dveřmi zahlédnete siluetu Volcha, který tam na vás už čeká. Dnes odpoledne si dle všeho skutečně dává záležet, aby byl na místě s předstihem. Kdo ví, co tím přesně sleduje.

Isaiah se krátce podívá po Ele, vedle které kráčí a ostře se nadechne. „… ale no tak, Elo, to myslíš vážně?“ tak trochu zvýší hlas jako by snad přešel z tichého rozhovoru a upoutá tím pozornost ostatních.

„Jsou mrtví, kdy už to pochopíš? Kiril i Justyna. Mrtví. Mr-tví! Chápeš to? Nejsou tady, my ano, tak už by ses s tím měla zatraceně smířit a přestat… Pffft, že já se vůbec snažím!“ zrzek rozhodí rukama, když mu hlas rozrušeně poskočí a odrazí se od stěn chodby před sálem.

Vyslouží si tím několik udivených pohledů. Vlastně on i Ela, když se do sebe slovně pustí a…

„… hej! Hněte sebou. Rovnou se rozdělte do dvojic. Kdo zbude, toho si vezmu já. A meč chci vidět v levé ruce. Kdo si bude pomáhat pravou, tak opravdu není problém ji to vyřešit jinak,“ ozve se Volchův ostrý hlas, který do hádky rázně vstoupí.

Voják se stará, voják má

Výcvik nakonec skončí. Kazandra jej uzavře a na chvíli si vyzkouší, jaké to bylo být poslední měsíce v mé kůži. Volch viditelně testoval i ji, ale jakého výsledku se chtěl dobrat, jsme si mohly jen domýšlet. Jakmile mistr opustí místnost začnou se ozývat první nesmělé hlasy a mezi nimi je první ten můj. Samozřejmě.

„Dost možná.“ Oplatím Arekovi úšklebek, než se otočím na Isaiaha, abych jen pokývla hlavou. Časem se z toho dostane. Hlavní je, že teď vidí. Když na mě promluví Krisztián jen nakrčím horní ret a ohlédnu se po něm, ale neodpovím mu. Tak konečně jsem mu stála alespoň za to slovo? Blbec.

Nechám ho, ať si dojde opět za Kazandrou, se kterou si začnou něco špitat jako už poslední měsíce skoro při každé nejmenší příležitosti. Nedávalo to moc prostoru k domněnkám, co mezi nimi asi bude, a i když jsem se jich já ani Wiola nikdy neptala, dovedly jsme si to domyslet. Vrána k vráně sedá. Opravdu.

To už se ale vydáme do koupelny. Ostatně nemáme moc času. Cesta tam není až tak dlouhá, ale když vejdeme do místnosti, jen se rychle rozhlédnu po prostoru lemovaném otevřenými okny, kterými dovnitř napadalo i několik hromádek sněhu, co… ani neroztály.

„No, to snad ne. Nesnáším zimu.“ Zaúpím procítěně a od rtů se mi vznese obláček páry. To snad nemyslí vážně. Týden s Volchem a ještě v tom nejhorším období v roce?! To se může stát jen mně. A teda těm šesti dalším. Ačkoliv ostatní nevypadají, že by je to trápilo tolik jako mě. Eryn tedy vůbec. Už nějakou dobu jsem ji podezírala, jestli prostě nemá nějakou magickou odolnost na mráz, protože se chovala stále jako kdyby bylo příjemně nad nulou. Je něco takového možné? No, pokud se s Arekem hojíme, tak proč by nemohla ona prostě být… odolnější. Kdo ví.

Nehrnu se úplně k nádrži s ledovou krustou a raději si počkám na Areka s vědry vody ze studně. Jak tam tak postávám a nespokojeně se mračím, zaslechnu Isaiaha, který mě osloví. „Hmm?“ Otočím se na něj, zatímco se ostatní věnují svým věcem. Už jen to, jak se přitočil blízko a tlumí hlas mi dává jasně tušit, že tohle nebude rozhovor, který by snad ostatní měli slyšet.

„Heh, co?“ Nakrčím obočí a střelím po něm nechápavým pohledem, když z něj konečně vyleze, cože to po mě chce.

„To myslíš vážně?“ Syknu a pátravě se na něj zahledím. „Proč potřebuješ za Kostadinem? A proč vůbec…“ Očima těknu rychle kolem nás, zda nás tu někdo nesleduje. Přeci jen nás tu moc není a na takové nenápadné rozhovory tohle skutečně není vhodné místo ani doba. Co tím sleduje? Co tam vůbec chce? Otázek mám spoustu, ale je mi jasné, že teď je z něj nedostanu. Určitě k něčemu takovému bude mít dobrý důvod. Rozhodně mě o podobné věci nikdy dříve neprosil. Ublížit mu tak, aby skončil na ošetřovně… Což o to. To je někdy snazší než to vypadá. Ale udělat to cíleně a zrovna jemu?

„Hmm….. Jen pokud mi slíbíš, že mi nejpozději zítra řekneš, o čem tohle celé bylo. Rozumíme si?“ Kývnu na něj a posečkám na jeho odpověď.

„Doufám, že se mi to podaří nějak… jemně.“ Nakrčím nos a jen potřesu hlavou. Je tenká linie mezi tím, jestli jeden skončí na ošetřovně na den a nebo také na víc. Na druhou stranu, asi by se teď nikdo moc nezlobil, kdyby mohl u Kostadina strávit celý týden. Jen mně s Arekem by nic takového neprošlo. Hmmh, snad tu po pár dalších lekcích s Volchem nebudu mít za chvíli frontu zájemců na zmrzačení. Víc si toho s ním ale nedovolím říci. Přeci jen je tu stále dost svědků a i když by asi tohle nikoho až tak nepohoršilo, Isaiah asi dobře ví, proč o tom mluví tak tiše.

„Díky… Alespoň není zmrzlá.“ Dojdu k Arekovi a skloním s k jednomu z věder, abych se pořádně napila. Voda sice zmrzlá není, ale ledová je i tak. Dokud ji člověk pije, ještě to jde. Přeci jen jsem po vcelku náročném tréninku celá vyprahlá, ale až dojde na část, abych ze sebe smyla ten nepříjemný lepkavý pot, musím se k tomu hodně nutit.

„Už aby bylo léto…“ Povzdechnu si, než ponořím ruce do vody a začnu se oplachovat. Počínám si rychle. Opravdu rychle. Ale na druhou stranu ze sebe ten pot chci dostat. Alespoň prozatím. Nakonec se rychle osuším a zase se narovnám. I tak ale cítím, jak je mi nepříjemná zima a těch pár okrajů oblečené, které se namočily mě studí na holé kůži. Pohledem zavadím o místo se dřevem, které je taky prázdné. A můj výraz v ten moment mluví za vše. Skvělé. Prostě skvělé.

„Ah, já tady už nebudu ani minutu. Alespoň má teď jistotu, že se nebudeme courat.“ Zašklebím se, než zbytek vody ze svého vědra prostě vyliju do odtoku a vydám se k oknům, abych alespoň je pozavírala.

„No, co? Nikdo neříkal, že musí zůstat otevřená.“ Ohlédnu se přes rameno na těch pár pohledů, které se ke mně s prvním zavrzáním okenice upřou.

„Voják se stará, voják má.“ Pokrčím rameny, když se vzpomenu na jednu z průpovídek ještě z dob mého kočovného života. Určitě z toho nebude problém? No, ruku do ohně bych za to nedala, ale pokud ano, tak si to odskáču já a já tenhle studený odchov opravdu nesnáším vůbec dobře. Vlastně asi nejhůř z nás všech. Někdy si až říkám, jestli by nebylo snazší dostat prostě pořádné nachlazení a moct tak zůstat v posteli. S hrnkem horkého čaje a prostě jen ležet, kašlat a mít klid. Skoro až zasněně si nad takovou představou klidu povzdechnu, než dovřu poslední okno a vyrazím ven za ostatními zpátky do šermířského sálu.

„Jsi si opravdu jistý?“ Ještě naposledy špitnu k Isaiahovi. „Pokud ano… Tak mi teď řekni před sálem nahlas něco fakt ošklivého. Něco, co si za klobouk nedám. Rozumíš?“ Dodám pár posledních slov, než se narovnám a pár rychlejšími kroky doženu ostatní. Pokud to má být tajná akce, musíme sehrát menší divadlo. Nikdo by mi neuvěřil, že se mi něco takového stalo jen tak omylem. Tedy… šance by byly rozhodně malé. Ale to, že jsem si s někým chtěla srovnat účty? To už fungovalo jako mnohem uvěřitelnější argument. Zvláště u mě. Uvidíme, jestli má Isaiah herecký talent.

„Nech bejt, však on by Volch něco vymyslel,“ utrousí v odpověď na Elino konstatování Arek s křivým úšklebkem – samozřejmě až poté, co je mistr z dohledu a doslechu. Jsou provokace, které se nevyplácí a tohle by mohla být jedna z nich.

Isaiah jen hrdinně pokrčí rameny. „Ale rozhodně to ani nezhoršil. Do zítřka o tom už ani nebudu vědět,“ odmávne to rukou, ostatně na fňukání nad bolístkami tady nikoho z vás neužilo. Pravdou bylo, že rány se hojily poměrně rychle a dobře každému z vás, ačkoliv Ela s Arekem na tomto poli měli jednoznačně před ostatními náskok.

„… nepovídej,“ utrousí Krisztián, co akorát prochází kolem Ely a trochu u toho ulehčuje pravé noze, kam od ní při cvičení schytal jeden ukázkový zásah, seknutí přímo přes stehno. S ostrou zbraní by to dost možná mohlo být i o život nebo by ho to minimálně vyřadilo z boje. Takhle tam bude mít k večeru jen pěkně vybarvenou modřinu, nicméně nic příjemného to nebylo.

Černovlasý mladík přejde několika kroky ke Kazandře, u které se zastaví a přejede přes ni pohledem. „V pořádku?“ zeptá se tiše, když se všichni společně rozejdete ze sálu pryč. „Vážně mi nechceš něco říct, Kazandro?“ lehce se k ní nakloní, zatímco jejich dvojice uzavírá celá váš průvod procházející chodbou směrem k velké umývárně a při těch slovech ji jemně chytí za loket, aby ji zpomalil a nechal tak ostatním dostatečný náskok. Těžko říci, zda tím naráží na ráno nebo něco jiného, ale pravdou je, že se nedalo přehlédnout, jak si tě Volch při tomhle cvičení vychutnal. Neopomněl poukázat na tvoji sebemenší chybu či zaváhání a máš neodbytný pocit, že si jich pár našel i tam, kde ve skutečnosti nebyly. A dost možná to není jen pocit dle toho, jak se Krisztián v té chvíli zatváří.

„A neříkej mi, že to nic neznamenalo,“ dodá nesmlouvavě.

Mezitím v jedné velké skupině dojdete do velké umývárny v přízemí, která mezi cvičeními obvykle sloužívá k občerstvení i osvěžení vodou, pokud jste na nádvoří nebo ve velkém sále.

„Ale no tak! To jako vážně?“ ozve se nenadšené zavrčení Arona, když otevře dveře a vejde dovnitř.

Od úst zde jdou bílé obláčky páry a v prostoru se drží protivná vlhká zima, která se obzvláště neodbytně zadírá pod oblečení. Někdo zřejmě musel nechat vyhasnou oheň v krbu, který měl za úkol ohřívat tuhle místnost, a ještě ke všemu otevřel všechna zdejší okna, pod kterými byla na podlaze dokonce tenká vrstva sněhu. Povrch vody v širokém dlouhém korytu pokrývá tenká ledu. Aspoň do okamžiku, než se s Arek nakloní a v jednom místě led rozbije rukou, aby se mohl napít.

„Ahh, bez tohohle bych se vážně obešel,“ poznamená, když vrazí do ledové ruce dlaně a nabere do nich vodu, která je takhle studená na pití opravdu nic moc a vzápětí povytáhne obočí, když spatří Eryn, která se snad i lehce… Pousměje a v hlubokém předklonu si začne omývat tvář. „Co takhle počkat až… To je jedno,“ zamručí, to už ovšem jde Arek natahat vědra vody ze studně.

„… ty, Elo? Můžeš na okamžik?“ promluví na plavovlásku zrzek, který se postaví vedle ní. „Potřeboval bych… Víš, jestli bys pro mě něco neudělala. Ke konci lekce,“ dodá tiše a dává si pozor, aby je nikdo další neslyšel.

„Potřeboval bych… Když si zařídím, abychom skončili spolu… Abys mi udělala něco, čím mě dostaneš na ošetřovnu. Ne vážného, něco, co Kostadinem umí přes noc spravit…“ vysloví ten svůj zvláštní a nečekaný požadavek. Pokusí se i pousmát, ovšem sotva se jejich pohledy střetnou, tak uhnu pohledem a poškrábe se ve vlasech. „Já vím, já vím, zní to bláznivě, ale… Vážně by mi to pomohlo,“ odkašle si.