Andor.cz - Dračí doupě online

Elzbieta

Přes veškeré nenápadné snahy o to, aby tě Volch pustil, neděje se tak. Spíše naopak. Možná kdyby ses mu zkusila vytrhnout… Tak by to také mohlo být o dost horší. Sevření jeho prstů sice není příjemné, ale neubližuje. Zatím. Ne, po tomhle ti nezůstanou trvalé následky, stejně tak po úderu hřbetem dlaně, který ti uštědřil. V tváři ti tepe horkost a štiplavá bolest uvozená železitou chutí rozlévající se pod jazykem.

Stisk opět zesílí, jak váháš, zda poslechnout mistrův příkaz a pohled modrých očí tě jasně varuje, že Volchova trpělivost opravdu není bezedná. Ne. Svůj čas bys mohla počítat na údery srdce namísto časomíry. Všimneš si, jak stiskne rty a svaly kolem čelistí se lehce napnou. To je jasné znamení, že už ti zbývají jen vteřiny, než přijde něco horšího než prostý pokyn. A tak poslechneš. Stisk kolem mistrova zápěstí povolí a tvé ruce se svěsíš podél boků.

„Mám ti to snad zopakovat?“ cítíš, jak prsty dokonají svoji pouť a sevřou ti krk těsně pod linií brady. Ten stisk neškrtí ani není bolestivý. Aspoň v tuto chvíli. Přesto ten tlak při té otázce lehce zesílí. Není to příjemné, takhle musí cítit každé tvé polknutí. Napnutí svalů na krku. „A ty ruce,“ napomene tě břitce, když si všimne, že zůstaly pouze svěšené, nikoliv jak ti nakázal.

Nakonec se odhodláš k odpovědi na tu podlou otázku. Váš pohled se střetne, když vyslovíš něco, co by se také dalo považovat za drzost. Balancuješ na hraně útesu a ruka svírající ti krk ti to svědomitě připomíná. Dokonce i tehdy, když se pokusíš ukročit, aby ses vymanila z mistrova držení i blízkosti. Spatříš, jak přimhouří oči a v tu samou chvíli tvůj krk sevře tak silně, že tě přinutí zalapat po dechu. Nedovolí ti couvnout. Naopak s rukou trhne směrem k sobě, aby si tě přitáhl proti tvé vůli blíže.

To už to ovšem nevydržíš. Ruce ti vystřelí, aby ses mohla bránit. Musíš! Musíš něco dělat.

Chytíš jej za zápěstí, ovšem, než stačíš zkusit cokoliv více, aby ses mu vytrhla. V tu samou chvíli ucítíš prudkou bolest v kotníku, do kterého tě mistr surově nakopne, aby ti podtrhl nohu. Další trhnutí, se kterým tě ovšem nečekaně pustí a rychle od tebe odstoupí, pokud by ses při tvrdém pádu na zem či po něm pokusila o nějakou… Hloupost.

„Proč mám pocit, že bychom spolu v následujících dnech měli trávit více času, abychom si vyjasnili pár věcí, Elo?“ ušklíbne se. „Takže smysluplný trest? Dohnat zameškanou lekci?“ plynule naváže zopakováním tvých vlastních slov jako by se snad nic nestalo. „Dobře,“ zcela nečekaně… Souhlasí. V jeho hlase dokonce zachytíš stín pobavení, který tam je v tu chvíli nečekaný.

„Dojdi si pro meč, ať můžeme začít. A rychle, pokud nechceš zameškat ještě více. A věř mi, že to nechceš,“ vybídne tě a hodí bradou ke dveřím. Do zbrojnice odsud není naštěstí daleko. S tím tě propustí ze sálu pryč, ačkoliv tě těch několik kroků vyprovází jeho pohled.

Vydáš se tak pro zbraň. Ať už jdeš nebo běžíš, tak najednou zaslechneš zpoza zákrutu chodby rychlé dusavé kroky. Někdo… Stane se to tak rychle. V další vteřině do tebe málem vrazí běžící Arek. Tedy zcela určitě, pokud včas neustoupíš. Vypadá zadýchaně, a tak trochu funí. No rozhodně to vypadá, že si dal takový menší přespolní běh. Přesto…

„Elo!“ vyhrkne sotva tě spatří a najednou vypadá jako by se mu ulevilo. „Tady jsi! Sakra… Hledal jsem tě snad úplně všude! Tedy… Úplně všude ne, ale… Fuuuh…“ dlouze vydechne a v ten samý okamžik se najednou pohledem zasekne na tvé rudé tváři i rozbitém napuchajícím rtu. „Nestihl jsem to, co?“ povzdechne si.

Kazandra

Jsou nabídky, které se skutečně neodmítají, a tohle je pro dnešní den jedna z nich. Zbývající hodina volna by se skutečně dala využít rozhodně smysluplněji, ovšem ne vždy se svět musí řídit chladným pragmatismem. Nic vám tak nebrání se proplížit tiše chodbou, aniž by vás někdo zahlédl a skrýt se do soukromí tvého pokoje. A sotva se za vámi dveře zaklapnou… Tian si tě k sobě bez okolků přitáhne a skloní se k tobě. Čas se na notnou chvíli ztratí v jeho náruči a horkých rtech, které se nakonec rozhodně nespokojí jen s těmi tvými, zatímco ti více než ochotně pomáhá s mokrých svršků.

Nakonec… Společná chvíle vyžene z pod kůže zimu a z hlavy všechny ty přebytečné tíživé myšlenky, a že si Krisztián dává záležet na tom, abys přijmutí jeho laskavé nabídky nelitovala. Někdy ta jeho hrdost přeci jen nese své klady. To, že si pak můžete navzájem pomoci s prohmátnutím namožených a natlučených svalů za pomoci jedné z mastí Kostadina je už jen příjemný bonus…

„… nečekej na mě, sejdeme se v šermírně,“ podívá se po tobě, zatímco si rychle natahuje kalhoty, aby do nich mohl ledabyle zastrkat cípy tmavé haleny, kterou si s tvojí pomocí před chvílí chvatně přetáhl přes hlavu. Trochu jste se zapomněli a čas bez varování poskočil nepříjemně dopředu. „Ahh, ještě boty…“ povzdechne si Tian, zatímco se pátravě rozhlíží kolem sebe, zda ještě někde nezůstaly ležet jeho svršky. Sice tak či tak musí ještě k sobě do pokoje, aby se i on převlékl do něčeho suchého, ale je lepší neriskovat. Ostatně to bylo jedno z vašich základních pravidel.

„Tak, snad to je všechno… Tedy, hm,“ přeci jen si tě ještě na chvíli bez varování přitáhne k sobě a krátce tě políbí. „Teď je to všechno,“ spokojeně se pousměje, zatímco ti zastrčí pramen vlasů za ucho. „Hm, měla by ses trochu učesat,“ podotkne škádlivě a levý koutek se mu zhoupne lehce nahoru. Vteřiny se opět natáhnout a… „Já vím, já vím… Nedívej se tak, stíháme tam i tak být s předstihem,“ neodpustí si…

… a pak už skutečně opatrně vyhlédne ze dveří tvého pokoje ven a zmizí na chodbě.

Ani ty už ovšem nesmíš zahálet. Je třeba se ještě doobléci a Krisztián měl vlastně pravdu, měla bys něco udělat s těmi vlasy. Nicméně to není naštěstí nic, co by ti zabralo více jak pár minut a pak už ti nic nebrání vyrazit směrem k velkému šermířskému sálu v přízemí. Dokonce nemusíš ani běžet, sice tam nebudeš s tak velkým předstihem, jak sis představovala – zvláště když jde o Volcha, ale nejde pozdě a jen na tom záleží.

Když dorazíš do sálu, tak se ukáže, že jsi skoro poslední. Chybí už jen Tian a Elzbieta. Nicméně… Už když vcházíš, zarazí tě, jaké je v černobíle dlážděném sále ticho. Nikdo se nebaví, všichni jen mlčky stojí a čekají. Je zde dokonce i Eryn, která je k vám všem natočená zády. Avšak není těžké poznat, že na rozdíl od vás všech neměla čas nebo prostor se převléknout. Z oblečení jí na podlahu kape roztátý sníh, co zmáčel oblečení.

Vzápětí ti i dojde, proč je tady takové… Napjaté ticho.

Vedle dveří stojí Volch a čeká na poslední opozdilce, kteří mají ještě nějaký čas. Tedy… Snad. Je tu on příliš brzo nebo vy naopak jdete pozdě? Cítíš, jak se k tobě na chvíli upne jeho pozornost, avšak nic neřekne. Jen po tobě sklouzne pohledem, který vzápětí upře zpátky ke dveřím.

Smysluplný trest

Očima sklouznu po mistrovu oděvu, jenž jasně napovídá, že jsem si dnes kabát se šálou brala zbytečně. Skutečně musel být trénink zde, pod střechou, ale… Ale jak dlouho jsem musela spát?! Běžně tréninky trvají několik hodin a pokud se někdo opozdí, mistři ho jen tak neomluví. Někdo měl pro mě zajít na pokoj. Však jsem za ty roky nebyla jediná, komu se podařilo zaspat nebo se někde zdržet ať už z jakýchkoliv důvodů. Ovšem dnes… nikdo nepřišel.

Sice mám v hlavě zmatek, ale to nic nemění na tom, že se omluvím. Omluvila bych se každému mistrovi. Za pozdní příchod rozhodně a vlastně… Zcela jistě jsem se každému z mistrů za těch šest let zde musela přinejmenším jednou za obdobný prohřešek omlouvat. Jen tentokrát jsem z toho měla obzvláště nepříjemný pocit.

Samozřejmě, že po těch pár slovech se Volch neusměje a nezačne se tvářit, jako kdyby se nic nestalo. To jsem ani nečekala. Jen… formalitám bylo učiněno za dost. Z mistrova výrazu cítím jen rozladění a zklamaná očekávání. To mě pranic netrápí. Nejsem tu od toho, abych se mu snažila zlepšit náladu. Jemu určitě ne.

Nakonec mistr promluví a já se dozvím výčet svých kladných vlastností. Jen maličko nakrčím rty a zvednu o pár centimetrů bradu, ale nic k tomu nedodávám. Nevypadá to, že bych zpytovala svědomí. Něco takového také neslyším poprvé, ale minimálně na dvě ze tří zmíněných vlastností jsem ve světle místního drilu hrdá. Ještě to znamená, že mi z hlavy nevymyli to, kým ve skutečnosti jsem. Někdo řekne svobodná, jiný nedisciplinovaná. Vždy záleží na úhlu pohledu.

A pak se mistr pohne. Pomalu, avšak mým směrem. Cítím, jak se podvědomě napnu, ale silou vůle se zastavím, abych od něj neukročila zpátky. K ničemu by to tu nebylo. Zvednu k němu pohled a… Hlavou mi trhne náraz, až se mi rozletí vlasy do stran a z tváře mi vystřelí ostrá bolest, jak mi vlepí facku. Pořádnou facku. K výchovné demonstrativní ráně to má daleko. Naštěstí se mi ránu podaří ustát a dám si dobrý pozor, abych ani o krok neklopýtla. Takovou radost mu neudělám.

S hlavou skloněnou se jen zašklebím, když ucítím tu typickou chuť krve na jazyku a přiložím si dlaň na tvář, ve které tepe bolest, než trhnu pohledem zpátky k mistrovi. Ne, není to ublížený pohled nebo snad vyděšený. I když nic neříkám, v očích mi začínají doutnat uhlíky vzteku, který silou vůle krotím.    

Místo dalších slov, mě ale chytí za bradu a zvedne mi tvář k té jeho. Je to skoro jako tehdy na nádvoří, kdy to všechno začalo. Kdybych tehdy jen tušila, k čemu to všechno povede. Jedno nečekané probuzení. Jen popuzeně trhnu hlavou a ostře se nadechnu, ale místo toho, aby mě pustil, mě vytáhne jen výše, až se musím postavit na špičky. Syčivě se vydechnu, zatímco jej chytím za zápěstí ruky, která mě drží. Kabát se šálou padne dolů k našim nohám, zatímco obtočím prsty kolem kůže šermířské rukavice a pevně je stisknu. Nejraději bych se z toho vysmekla, ale… Parchant jeden!

„A-ano… rozumím.“ Procedím skrz zaťaté zuby, ale díky nepřidávám. Ne jemu! I tak moc dobře vím, že by to bylo předčasné. „…Mistře.“ Dodám pak přeci jen poslední slovo na znamení toho, že jsem domluvila, ačkoliv úcta z něj zrovna nekape. Na druhou stranu jsem jej také nevyplivla jako něco odporného.

Stisk na čelisti nakonec přeci jen po chvíli povolí a já opět trhnu hlavou snad v naději, že by mě už konečně mohl pustit. Volch mi to ale rozhodně neusnadňuje. Jen polknu sliny s příměsí krve, když ucítím, jak se jeho prsty přesunuly na můj krk, a ještě více zesílím stisk své ruky na jeho, snad jako kdybych měla šanci ji odtlačit. Jen přimhouřím oči, když začne opět o zklamání. Ani tohle od něj dnes neslyším rozhodně poprvé a vlastně, je lepší být v jeho očích zklamáním než čímkoliv jiným.

Když přijde další příkaz, jen mi oči zašilhají k mé ruce na té jeho, kterou mě drží. Zatraceně! Chvíli to vypadá, že ten rozkaz nesplním, jak se to ve mně všechno pere, než… Dlouze vydechnu a pomalu uvolním stisk prstů, než ruku svěsím k tělu. Alespoň pro teď. Pokud by mě snad chtěl více ublížit, bránila bych se, i když by to neznamenalo moc šancí na úspěch, ale nehodlám se tu nechat vláčet místností jako hadrová panenka.

„Co?“ Zopakuji po něm poněkud přiškrceně a svaly v čelistech se mi napnou, jak mám chuť mu od plic něco říct. Rozhodně by to ale nebyla odpověď na jeho otázku. Potrestání? Jaké bych si vybrala potrestání? Nenávidím tyhle jeho hry!

„Hlavně něco… smysluplného… mistře“ Poberu odvahu a pohlédnu mu do očí. Jako kdyby mě tu čekal nějaký smysluplný trest. Ne od něj. To mě ale neodradí být z nás dvou ta… rozumnější. Kdyby mi četl myšlenky, tak jsem opravdu mrtvá. Přesto jistou nelibost z mého chování lze bez větších obtíží vyčíst, a to se ještě krotím. Hlavu musím držet stále zakloněnou a trochu hůře se mi dýchá, ale vím, že by to mohlo být ještě mnohem horší.   

„Dohnat… zameškaný trénink. To by… dávalo smysl.“ Semknu pevněji rty k sobě, zatímco rozevřu a sevřu ruku opět v pěst. Mám sto chutí se mu vytrhnout, ale… zvládla bych to? A co pak?

„… Klidně začnu.“ Dodám a zkusmo o kousíček ukročím dozadu, jestli mě přeci jen už nepustí, pokud ale ne, už nevydržím jen tak nečinně stát a chytím jej zápěstí ve snaze ten stiskl alespoň trochu uvolnit.

Elzbieta

 Cítíš, jak se do tebe zabodává pohled těch světlých chladných očí, které po tobě pomalu sklouznou a vrátí se zpátky ke tvé tváři. Opravdu tam stojí, dělá vás vzdálenost pár kroků, dost možná jen jednoho delšího posunu v šermířské terminologii. Oblečený je celkem nalehko, na odpoledne pro vás skutečně nenaplánoval nic venku. Přes košili má přehozený jen lehký kabátec z tmavé látky, dostatečně volný a krátký, aby mu nepřekážel při pohybu, zatímco na nohách namísto vysokých bot má nízké hodící se do sálu, a ne do sněhu. Jen na rukách má černé měkké šermířské rukavice chránící kůži aspoň trochu před proseknutím.

Začneš ze sebe soukat uctivou omluvu, ani se nepokoušíš vymlouvat. Něco takového by bylo hloupé a jen by to celou věc zhoršilo. Naslouchá ti, ovšem nezdá se, že by to na něj udělalo nějaký dojem. Snad spíše naopak. V jednu chvíli i lehce nakrčí nos a stiskne rty, ovšem těžko říci, co se mu v danou chvíli honí ve skutečnosti hlavou. Zakončíš to tou jedinou větou pronesou nahlas a jasně. Zpříma. Co jiného bys také mohla říci?

Volch káravě mlaskne a zavrtí lehce hlavou.

„Jistěže doženeš,“ konstatuje suše, „a ne, mrtvá nejsi. To skutečně ne. Jen nedochvilná. Nedisciplinovaná. Nezodpovědná…“ postupně jmenuje tvé přední vlastnosti.

S tím udělá krok vpřed směrem k tobě. V první chvíli ten pohyb může působit vláčně, zvláštně pomalý jako by ti snad chtěl dát šanci ukročit nebo něco udělat. Něco… Cokoliv… Ovšem o to prudčeji a rychleji se v ostrém kontrastu s jeho pomalým posunem vpřed pohne i jeho levá ruka. Švihem levačky tě silně uhodí přes tvář. Nikoliv pěstí, jen hřbetem dlaně, ovšem servítky si při tom nebral. Tváří ti tak prošlehne ta rudá horká bolest a na jazyku ucítíš železitou chuť vlastní krve. Síla toho úderu s tebou trhne, ačkoliv ti nedělá problém to ustát.

Volch jen krátce potřese rukou, kterou tě uhodil, aniž by od tebe ovšem ustoupil opět o krok vzad. Namísto toho tě chytí pravačkou za bradu a pevně ji sevře prsty v rukavicích. Zároveň s tím tě přiměje hlavu zaklonit a pohlédnout na něj – a vlastně nejen to. Jeho stisk je natolik silný až tě nutí přenést váhu na špičky nohou a povytáhnout se patami nahoru, aby sis trochu ulevila.

„To, aby sis to zapamatovala pro příště, jasné, Elzbieto? Vaší jedinou povinností je chodit včas na výcvik. Rozumíš tomu, co ti říkám? Zopakuj to,“ přikáže ti a z jeho výrazu je jasné, že čeká na odpověď. Přitakání. Možná i poděkování za jeho shovívavost. Už jsi ho přeci jen znala celkem dost dobře. A tak tě ani nepřekvapí jeho další slova. Že bys z toho všeho vyšla jen s jednou tvrdší fackou? To bys to měla příliš lehké. Podvědomě čekáš na to příslovečné „ale“ či cokoliv, co bude následovat.

„A teď k trestu,“ pokračuje dál, aniž by tě pustil, přesto jeho stisk o něco povolí. Ovšem neznamená to, že by to celé snad mělo být příjemnější… Cítíš, jak ti bříška prstů schovaná za sametově hladkou kůží kloužou po hranách čelistí ke krku. „Dnešní den je opravdu jedno velké zklamání…“ poznamená s lehkým úšklebkem. „Narovnej se. Ruce za záda,“ pokračuje v těch úsečných rozkazech a na okamžik jeho pohled sklouzne z tvé tváře dolů, než se opět vrátí k tvým očím, do kterých ti tak bezostyšně hledí.

„Pověz mi, Elzbieto… Co by sis za pozdní příchod uložila za potrestání, hm?“ vyzve tě.

Elzbietino štěstí

Schody beru nejdřív po dvou, pak raději po třech. Nelíbí se mi to. Vůbec se mi to nelíbí. V části s našimi pokoji jsem nepotkala ani živáčka a stačí jen zalétnout pohledem k oknům, které míjím v rychlém sledu za sebou a je mi hned jasné jedno – nesněží. Jen tak přestalo sněžit. Buďto jsem si svůj desetiminutový spánek načasovala tak dokonale a nebo nebyl vůbec desetiminutový. Jak jsem to mohla tak pokazit? Jak jsem jen mohla…?!

Na úpatí dalšího schodiště se musím přidržet zábradlí, jak mi v zatáčce podjede noha, ale nezastavuji. Sice bych si mohla po cestě zlomit nohu, ale to už by mě nezachránilo před… čímkoliv, co mě za tento můj prohřešek čeká. Jen si přehmátnu na hromádce oblečení tvořené kabátem a šálou, kterou držím stále v druhé ruce, než chytím během pár kroků rovnováhu a utíkám dál.

Je to zběsilý úprk. Rozhodně se nesnažím pohybovat nějak nenápadně. Na to už je pozdě. Otázkou ovšem teď je, jak moc pozdě jdu? Bude to pár minut a nebo… nebo hodina a víc. Ahhh, tohle je strašné. Strašné! To se může stát jen mně?! A hned první den!

K šermírně se tak blížím v rekordním čase, ale něco mi říká, že mi to k ničemu nebude. Těžko říct, jestli jsou ušetřené vteřiny v tuhle chvíli vůbec k něčemu. Doběhnu k dobře známým dveřím a dobrzdím zapřením do rukou o stěnu vedle nich. Nikde nikdo není. Opět. Ale nejhorší je, že jsou zavřené. Jsou skutečně zavřené!

Mám chuť zoufale zakřičet, ale jen se kousnu do jazyka. Co mám dělat? Ehh, co mám teď sakra dělat? Hledím na ty obyčejné dřevěné dveře, jako kdyby to byl hořící kruh houpající se na rozžhavenou lávou, kterým musím proskočit. Hmmh, za takový trest bych byla ještě ráda.

Místo toho, aby mi srdce konečně zpomalilo z toho zběsilého rytmu, do kterého během mého útěku skrz chodby sídla naskočilo, tak naopak vůbec nezpomaluje. Ani v nejmenším. Cítím ho až v krku, když se dotknu dveří, abych jen na chvíli zaváhala. Mám zaklepat? Ne, nebudu to dělat ještě horší. I tak to bude bolet. Vezmu tedy za kliku, kterou opatrně a pomalu stisknu, abych otevřela tiše dveře a nesměle vklouzla dovnitř.

Naskytne se mi pohled na známý sál, který je ale k mému překvapení úplně prázdný. Mám pocit, že mi srdce vynechá úder, dva, než jen nasucho polknu a oči se mi rozšíří hrůzou. Jdu pozdě. A sakra pozdě! Proč pro mě ale nikdo nepřišel?! To mě skutečně nechali prospat kus odpoledne, aby byl můj prohřešek ještě horší? Vlastně…Vlastně i to je možnost.

Udělám pár kroků po černobílých dlaždicích a jen ostře potáhnu vzduch do plic.

„Jsem mrtvá…“ Šeptnu, zatímco se rozhlížím po ztichlém prázdném sále, ve kterém se až příliš hlasitě odráží i můj zrychlený dech. A aby to bylo ještě horší…

Skoro až nadskočím, když se za mnou zničehonic ozve ten známý hlas. Krve by se ve mně v ten moment nedořezal. Ještě možná budu chtít, abych byla mrtvá. Ztuhnu na místě a jen se sebezapřením se po pár úderech srdce poněkud nahrbeně otočím.

„Mistře, Dragowski.“ Skloním uctivě hlavu a vcelku ochotně využiji toho, že na něj aspoň na chvíli nemusím upřeně hledět a raději zapíchnu pohled mezi bílé a černé dlaždice. Jedna věc je čelit mu naprosto bezdůvodně kvůli jeho rozmaru, ale takto? Takto jsem si skutečně naběhla a být na jeho místě někdo jiný, nebylo by to o moc lepší. Tedy asi o něco ano, ale i tak byl tohle z mé strany velký přešlap. Jitřenka by si mě vychutnala také a Sivak by se také zrovna netvářil nadšeně.

„Omlouvám se mistře, já.. ehm… zaspala jsem.“ Rozhodnu se nakonec jít s pravdou ven. Stejně bych nevymyslela nějakou ušlechtilou záminku k tomu, aby tohle bylo celé prominuto. Tak snadné to skutečně není.

„Nebylo to úmyslné, ale… ale stalo se.“ Nadechnu se přiměji se zvednout pohled k Volchovi, který se tyčí jen pár kroků ode mě jako posel smrti.

„Samozřejmě zmeškaný výcvik doženu, mistře.“ Řeknu pevným hlasem, zatímco se narovnám v ramenech. Snažím se znít aspoň trochu sebejistě a zachovat si nějakou důstojnost. Jen ten nebohý balíček oblečení, který i nadále svírám v rukách začíná vypadat stále více a více pomuchlaně.

Kazandra

„Právě,“ kývne Tian souhlasně hlavou s tím pragmatickým zhodnocením situace. I tohle k němu patřilo, podobně jako ty se na věci obvykle díval s jistým chladným odstupem. Těžko říci, co se leckdy odehrávalo v jeho nitru, občas jsi na něm viděla ten rozpor mezi tím, jak se choval a cítil, ale… Vlastně nikdy jsi ho nezastihla v rozpoložení, kdy by panikařil nebo dal najevo skutečný strach a obavy. Ne, vždy si zachovával klidnou hlavu a na zbrklosti ho neužilo na rozdíl od dvojčat nebo Isaiaha. A zároveň nebyl zase tak laxní a smířený jako Lukyan. Ne… Krisztián byl nepochybně komplikovaný, dokonce i pro tebe, která jsi měla všechny zde díky svým tichým pozorováním a nasloucháním víceméně přečtené.

Pak ovšem zmíní Baronku. Bylo snadné na ni někdy zapomenout, vašeho výcviku se takřka neúčastnila a ani jste ji nevídali kdovíjak často. Nakonec nejvíce času s ní trávil právě Krisztián a ty, když jsi je doprovázela mimo sídlo. Samozřejmě jsi s ní absolvovala i mnoho hodin lekcí toho, jak se chovat ve společnosti – obzvláště poté, co jsi byla uznána jako někdo nesoucí jméno rodu Sulkowski. Ostatně jak jsi věděla, měly se s tím pojit i další povinnosti… A také tě ještě čekalo oficiální uvedení do společnosti. Snad někdy na jaře, pokud jsi to správně pochopila.

Krisztián drobně svraští obočí nad tou informací. „Myslíš, že nás nechá o mizerném jídlu a hladu, aby pak číhal před spíží?“ zamyslí se nahlas. „No, zní to trochu jako past na Isaiaha nebo ty dva s Elou…“ sotva znatelně kývne hlavou směrem ke stolu, kde sedí dvojčata i plavovláska. „Hm, dobře, promyslím to. Ale… Dnes večer by to nemusel čekat,“ zhodnotí to. Ostatně ani tohle pro tebe není úplně novinkou, před nikým jiným by se tím Tian rozhodně nepochlubil, ale občas… Když jste měli nějaké horší dny, co se týče jídla – tedy v jeho vnímání světa – tak si chodil přilepšit. Došlo ti to, když tě už párkrát překvapil tím, že donesl pro vás dva něco k jídlu či pití.

„Počkat,“ zarazí se náhle jako by mu snad něco došlo. „Takhle ráno chodíš do kuchyně jen ty, ne? Čekal tam na tebe?“ přimhouří oči a je na něm patrné, že se mu tohle zjištění nelíbí a dost možná ještě více než dává v tu chvíli najevo.

Mezitím se zvedne Arek i Ela, aby si polévky přidali, čímž si vyslouží oba hned několik poznámek včetně těch tvých. Vy ostatní do sebe dostanete aspoň brambory a vývar, byť s jistým sebezapřením a postupně opustíte jídelnu. Ostatně tak jako vždy. Odhaduješ, že máte zhruba hodinu času, který je třeba řádně využít do poslední minuty.

Společně s Tianem se vydáte pryč a myšlenka na převlečení zní čím dál lákavěji. Ostatně to i představa horké vody, ale po krátkém zhodnocení není úplně jisté, zda bys to opravdu stihla a nezpozdila se. Přeci jen voda se v téhle zimě ohřívala déle.

Kráčíte chodbou, když se odhodláš ho zeptat na něco, co nikdy předtím nebylo důležité, přesto by to nyní mohlo změnit mnohé. Všimneš si, jak mladík povytáhne obočí, když vzneseš ten neobvyklý dotaz.

„Řekl bych, že… Komplikovaný,“ zaváhá krátce a zároveň s tím ztlumí hlas. „Nemají se vzájemně zrovna, hm, v lásce. Aspoň to tak působí. Když spolu jednají, působí odtažitě. Nicméně… Už jsem i několikrát viděl, jak Volch odchází z jejího patra. Tedy… Je to už dlouho, snad dva roky zpátky…“ dodá opatrně. Baronka k sobě měla celé vrchní patro v jednom z křídel domu. Otázkou zůstává, co dělal Tian, že byl něčeho takového svědkem. „Nicméně… Jsem si jistý, že by zasáhla, pokud by překročil hranice. Když tu není Sivak, zastupuje ho. Zodpovídá za to, že vše bude probíhat, jak má, jestli chápeš,“ rychle dopoví, snad aby tě uklidnil. Ani se tě nevyptává, proč se na to ptáš, snad předpokládá, že to je kvůli tomu, co sám předtím řekl.

„Ukaž,“ vezme ti vzápětí během chůze z rukou mokrý kabát a nabídne ti své ráme, když se blížíte ke schodům do patra. „Není ti zima?“ zeptá se tě polohlasně a náznakem se pousměje, když se nakloní trochu blíže. „Věděl bych, co s tím…“ navrhne ti nezávazně tím lehkým tónem hlasu.

Elzbieta

Skutečně, polévce dost ubírá na kráse i chuti slábnoucí hlad a začíná být dost pochopitelné, proč se na to ostatní tak tváří. Jen Arek sveřepě dojí i druhou misku, ačkoliv je na něm vidět, že pro jistotu nic nekouše a jednotlivá sousta pouze a jen polyká. Ostatně to se jeví jako nejlepší taktika pro každého, kdo se chce dnes najíst. Rychle a nekousat. A taky nad tím příliš nepřemýšlet, to je cesta do pekel sama o sobě.

„Myslíš, že nám ten první den dá až tak sežrat? Osobně bych to odhadoval spíše na zítřek nebo pozítří, až toho budeme mít plné zuby a budeme si myslet, že hůř už být nemůže,“ prohodí žertem Arek. Tedy až na to, že pravděpodobně vůbec není žert, spíše jen pochmurný pohled do vaší blízké budoucnosti.

Dále už ovšem nemá smysl se zbytečně zdržovat a platí to pro vás všechny. Čas, který lze využít k odpočinku a ošetření všech menších i větších bolístek a zranění se neúprosně krátí. Odhadem zbývá tak hodina klidu, než vám začne další lekce – a můžeš si být jistá, že Volch vás šetřit nebude, a tebe obzvláště, jak ses přesvědčila už dopoledne.

Na pokoji se převlékneš do něčeho lehčího a vhodnějšího pro cokoliv, co vás ve velkém šermířském sále čeká. Ostatně nic jiného ani nezbývá, pokud nechceš cvičit v mokrém, přeci jen tvé svršky dostaly poměrně dost zabrat v těch pár hodinách ve sněhu, nemluvě o tom, kolikrát ses v něm nedobrovolně vyválela, když jsi pád z kladiny neustála. Přesto se cítíš nečekaně dobře. Nic tě nebolí, hlad nemáš, jen cítíš únavu, která tě láká k tomu se aspoň na chvíli natáhnout do postele. V pokoji není zrovna teplo, ale není tady ani zima jako venku. Jedna ze stěn, kterou prochází komín, na dotyk příjemně hřeje. Aspoň tohle vám mistr Dragowski zatím nesebral, a to teplo. Kdo ví, jestli dojde večer i na to.

Ztracena v myšlenkách, které se ti honí hlavou se nakonec nevědomky podvolíš spánku, co se ti pomalu, ale jistě vkrádá pod víčka až je nakonec zavřeš a…

… to, co se mohlo jevit jako mrknutí se náhle protáhne na nepříjemně dlouhou chvíli. Prvotní pocit té příjemné rozespalosti nahradí něco zcela jiného. Cítila by ses vlastně odpočatě a svěže, kdyby tě v další chvíli nezalila panika rozpínající se myslí. Jak dlouho jsi spala? Mohlo to být klidně jen pár minut nebo… Hodin. Ale ne. Ne. Kdybys usnula na několik hodin, necítila by ses tak dobře, ale více rozespale. Praštěně. Ovšem na druhou stranu bys nedala ruku do ohně za to, že to bylo jen pár minut. Spíše něco mezi.

Podle světla a slunce se čas špatně odhaduje v tomhle počasí, ačkoliv si můžeš všimnout, že zatímco sis zdřímla tak přestalo sněžit. Prostě jen tak. Jindy by byla radost na místě, teď místo toho ucítíš po těle nepříjemné mrazení. To už se ovšem překotně oblékáš a vzápětí se rozeběhneš chodbami směrem k šermírně. A tvůj nedobrý pocit sílí. Na chodbě u pokojů nikoho nepotkáš, stejně tak na schodech, které sbíháš dolů.

A na nikoho z učedníků nepotkáš po celou tu zběsilou cestu.

Dveře vedoucí do velkého šermířského sálu jsou zavřené. A ty už víš, že jdeš pozdě. Zvykem vždy bývalo, že dveře zavíral mistr či někdo z vás na znamení začátku lekce.

Nezbývá tak než se u nich s tlukoucím srdce zastavit, sáhnout po klice a otevřít je. Ať už s klepáním nebo ne, nic to nezmění a ani nevylepší. Snad kdybyste měli Werthera… Ale ne Volcha.

Mohlo by to být snad ještě horší?

Odpověď na tuhle otázku přijde vzápětí.

V první chvíli v sále nikoho nezahlédneš. Není zde ani stopy po dvojicích stojících naproti sobě, ticho neprotíná zvuk řinčící ocele ani skřípavý zvuk podrážek bot klouzajících po černobílé kamenné podlaze připomínající šachovou desku. Nikdo tu není. Nikdo krom mistra stojící hned vedle dveří, kterým tam dosud stál a opíral se zády o zeď vedle nich. Jakmile tak vklouzneš dovnitř, v první chvíli ho nespatříš, to až…

„Jdeš pozdě,“ konstatuje odtažitě ten hluboký mužský hlas.

Volch se narovná a natočí se k tobě čelem, zatímco vás dělí sotva pár kroků.

Chvíle odpočinku

Můj apetit společně s Arekovým si vyslouží u stolu jen pár pohoršených komentářů. Příliš mě to netrápí. Raději se věnuji své polévce bez chuti a barev. Alespoň, že v ní jsou ty brambory. Snažím se moc nepřemýšlet nad tím, co zrovna žvýkám. Už jen ta samotná struktura je… ehm… Přinutím se polknout a zase trochu zasytit ten vše stravující hlad, který cítím. Postupně se to lepší, ale společně s tím mi přestává stále více a více chutnat. Tedy, chutnat je příliš silné slovo, spíše mi to jídlo začíná více vadit.

Krisztianovu poznámku ignoruji, stejně jako to, že si sesedne s Kazandrou a začnou si tam spolu něco tiše špitat. Už se z toho stal takový zvyk posledních pár měsíců, takže se tomu nikdo nepodivuje. A mně do toho nic není.

Oplatím Isaiahovi úsměv, když si vezme rukavici naplněnou ledem a rovnou se chopím misky, abych si šla přidat. „Věř mi, někdy se to může pěkně vymstít.“ Pohlédnu trochu vážněji na Isaiaha a vzpomínky mi zalétnou k mé první zkušenosti s něčím takovým tehdy před rokem v Cziernowodě. Nepotkat Werthera, tak už tu dnes dost možná nejsem.

„Jo, krásně spát. Uvidíme, kdy nám dá Volch večerku.“ Ušklíbnu se na Areka, když se sejdeme u hrnce s polévkou, abychom si oba přidali.

„Hmm, to máš asi docela pravdu. S takovou nestihne ani pořádně okorat.“ Dodám s nadsázkou, zatímco se snažím vybavit si, kolik těch krajíčků chleba jsem si na pokoj vůbec ulila. Ne dost. Určitě ne dost.

S druhou plnou miskou se opět posadím ke stolu a zanořím lžíci mezi ty nevábně vypadající plavající kousky. „No, s chutí do toho…“ Povzdechnu si a pokračuji v jídle, jehož chuť se snažím co možná nejdéle ignorovat. Ačkoliv… Jakou chuť?

Nakonec jsem jedna z posledních, co zůstává v jídelně. Však ostatní toho snědli jen trochu oproti mně s Arekem, kteří jsme neměli moc na výběr. Nakonec po sobě odnesu nádobí jako vždy zpátky na jeden ze stolů, poberu si své rozhozené svršky a vyrazím na pokoj.

„Tak pak v šermírně.“ Mávnu na rozloučenou na Areka a zamířím ven z jídelny. Po cestě se zastavím ještě v jedné z koupelen, abych se alespoň trochu opláchla z potu a krve po ranní rozcvičce. Voda je sice ledová, ale nemám na výběr. Na druhou stranu nelezu rovnou do kádě se studenou vodou. To bych trpěla rozhodně víc.

Zpátky na pokoji se převleču do něčeho čistého. Pokud máme být v šermírně, snad nebudou třeba kabáty a šály. Přesto si nakonec po menším přemýšlení oboje nachystám. Jeden nikdy neví, co Volch vymyslí a lepší bude být připravená.  

Chvíli jen tak postávám sama v pokoji, zatímco se mi honí hlavou myšlenky na náš společný rozhovor s Kazandrou. Nevím, ale čekala od ní více… vřelosti? Po tolika letech, kdy jsme byli zavření zde a potkávali se prakticky dennodenně, jsem nechápala, co jí na mě pořád tak vadí. S dvojčaty se bavila normálně, stejně jako s Krisztiánem, tedy tím především v poslední době, ale se mnou?

„Ach jo.“ Uteče mi tiché zamručení, než sebou hodím na postel a s rukama složenýma za hlavou se zahledím na strop. Co z toho nakonec bude? To je teď těžké říct. Pokud vůbec něco. Vše je teprve na samém začátku. Podobně jako našich pár dnů s Volchem. Někdy… Někdy v takových chvílích si říkám, jaký by skutečně byl život někde jinde. Někde, kde bych se skutečně cítila jako doma? Ale… To je teď… naprosto… A stále více a více těžknoucí víčka se mi zavřou a už neotevřou.

๑ ๑ ๑

„Hmmmh?“ Rozlepím oči a zamžourám na sluncem zalitý pokoj, než si je protřu a dlouze zívnu, aby… aby mi to pak došlo. To, kde jsem a i to, kde bych teď měla dost možná už být! Vystřelím z postele jako blesk a ve spěchu si začnu na bílou košili navlékat teplejší halenu a obouvat boty. Prudkým tahem utáhnu a zavážu tkanice, než čapnu do ruky už nachystaný kabát se šálou a vyběhnu z pokoje.

Byl to jen krátký šlofík. Nic víc. To ještě neznamená, že jsem zaspala. Vůbec to nic neznamená! Jen jsem ztratila pojem o čase! Jistě. Nic se neděje. Možná tam budu dokonce první!

I tak se ale chodbou ozývají mé hlasité kroky, jak rychle běžím směrem k šermírně, až za mnou divoce vlají plavé vlasy.