Andor.cz - Dračí doupě online

Když Kazandra cestou do jídelny letmo vyhlédne z jednoho z oken ven, naskytne se jí pohled na… Prázdné nádvoří. Ve vzduchu tančí sněhové vločky s čím dál houstnoucí intenzitou a na břevna napadla už tenká vrstva sněhu. Ať se mezi Volchem a Eryn nyní děje cokoliv, musí se to odehrávat za zavřenými dveřmi. Někde, kam nikdo z vás nyní nedohlédne… Těžko říci, co to znamená. Ale dost možná se to brzy dozvíte.

Nyní je před vámi jiný nelehký úkol – oběd. Ačkoliv nelehký jak pro koho. Léčení si vybírá svoji daň, Elzbieta tak přichází do jídelny hladová a žaludek se jí svírá takovým způsobem, že jí z břicha vychází ti tiché mručivé zvuky. I kdyby na stole byly syrové brambory, těžko by ji to odradilo od toho, aby se najedla. Všechno má svoji cenu, jak vždy opakoval Kostadin.

„Já vím, ale… No, víš, jak to myslím…“ povzdechne si Isaiah, když mu Kazandra odpoví. Nepřítomný výraz v její tváři přeci jen přitáhne pozornost jeho i dvojčat. Zvláště, když si zajede prsty do vlasů a tiše zasykne, když jí z pod prstů vystřelí nepříjemná bolest z boule tvořící se pod vlasy. Zranění hlavy jste nikdy neměli brát na lehkou váhu, mistr Morozov vám to často říkal a nikdy se netvářil bezstarostně, když něco takového řešil.

Nad neslanou mastnou polévkou v místnosti panuje pochmurná nálada. Snad to zachraňuje to, že je zde teplo a polévka, když už nic, tak je opravdu horká a zahřeje zevnitř. Když se Ela pustí hladově do jídla a začne do sebe hrnout jednu lžíci za druhou dokonce v rychlejším tempu než Arek, tak na sobě ucítí Aronův konsternovaný pohled.

„Snad bych raději ten roztopený sníh,“ zamručí do misky s polévkou Aron a krátce se odmlčí. „Já se snad na to nemůžu ani dívat,“ konstatuje Aron a nevěřícně zavrtí hlavou, zatímco zatěká očima mezi Elou a Arekem, kteří jako jediní obědvají bez většího ošklíbání. A že je nad tím. Neoloupané rozvařené brambory nemají takřka žádnou chuť, kousky špeku jsou gumové a kousnout do jednoho z nich rozhodně není nic příjemného, nemluvě o tom, že je tam nakrájená i tvrdá kůže ze špeku, která pro změnu jde opravdu jen polknout.

Dokonce i Isaiah zakroutí hlavou. „A já výjimečně souhlasím…“

To už se ovšem rozhovor stočí k Eryn a jejímu výstupu na nádvoří. Hloupému a nerozumnému, kterým mohla ohrozit vás všechny. A dost možná to i udělala. Stejně tak vidina toho, že kdyby ten útok dokončila a Volcha skutečně uhodila zespodu do čelisti, mohli jste si dost možná celé tohle dopoledne odpustit. Otázkou bylo, co by následovalo. Ne… Ne. Tady nebyla možnost, ze které byste vyšli jako vítězové, ne když šlo o Volcha.

„Já to raději ani nepočítal,“ odpoví Ele Aron s neveselým úšklebkem a přeci jen se odhodlá k dalšímu soustu. „Nepovedlo,“ dodá upřímně, „ale myslím, že ho to už prostě přestalo bavit, když mu došlo, že z nás víc nevytříská.“

„… jistě, jaká smůla, že zrovna tobě nejvíce,“ podotkne Krisztián suše, když Ela zahlásí své gratulace vítězům a v další chvíli se nakloní blíže ke Kazandře, na kterou tiše promluví. Během roku se stalo už pravidlem, že ti dva často sedávali spolu stranou od ostatních.

Isaiah se dotkne opatrně prsty nateklé tváře a znovu si tiše povzdechne. „Já už ani nevím, hele. A i kdyby… Jak říkala Kazandra. Blbej úhyb, s tím se nedá nic dělat. Nechal nás tam pomlátit jak švestky v sudu,“ poznamená polohlasně. „Cítím se tak úžasně protažený jako bych to z toho sudu vzal i skrze lis,“ dodá a přinutí se narovnat, zatímco se Ela zvedá a míří k oknu.

Důvod toho počínání na sebe nenechá dlouho čekat, dříve než stačí začít někdo – Aron – hartusit. Isaiah překvapeně zamrká, ovšem ochotně a bez řečí si přidrží rukavici se sněhem na tváři přesně tak, jak mu ji tam Ela přiložila.

„Díky, Elo,“ slabě se pousměje. „Jo… Něco na pokoji mám, snad to pomůže. Hádám, že kromě tebe a Areka se stejně všichni budeme muset namazat vším, co nám přijde pod ruku…“ sklouzne po ní jeho pohled. „Ani nevíš, jak vám tohle závidím.“

„O tom pochybuji…“ ozve se mezi sousty přeci jen i Arek, který se akorát zvedá, aby si šel přidat. Ostatně on a Ela budou dnes asi jediní. Zbytek do sebe souká sousto za soustem a dojde tak maximálně na vylovení pár brambor navíc. „Ale na druhou stranu… Nějak to přežijeme. A myslete na to, jak se nám bude večer krááásně spát,“ protáhne s křivým úsměvem.

„Já po něm něco hodím,“ poznamená Aron.

„Ále,“ mlaskne Arek, zatímco si nabírá do misky další porci. S jídlem se mu zřejmě začíná vracet nálada. Ostatně stejně jako ty i on si zřejmě vyléčil všechna zranění a teď mu bylo dobře. O hladu nemluvě. „Nicméně, myslím, že ten čas na hloupé a nezodpovědné sázky nadejde velice brzo… Doufám, že toho chleba máš hodně, Elo,“ zakření se směrem k plavovlásce.

Mezitím u stolu v rohu místnosti probíhá tichý rozhovor mezi Tianem a Kazandrou.

„Ah, tohle. Je to jen škrábnutí,“ Tianovi rychle dojde na co černovláska naráží, ale zřejmě si z toho příliš nedělá. Ale to on nikdy, jeho hrdost neznala v jistých chvílí mezí ani cenu. Snad jen v jednu nepostřehnutelnou chvíli proběhne mezi těma dvěma něco, co není určeno pro oči kohokoliv jiného. Tian se sotva patrně pousměje, když o jeho předloktí Kaz letmo zavadí prsty a vlastně v tu samou chvíli posune jednu z nohou pod stolem tak, že se dotkne a opře o její kotník.

„Nad tím… Nemá smysl přemýšlet. Lepší to asi nebude, ale nemůže si dovolit, aby se nám doopravdy něco stalo. To by se Sivakovi nelíbilo, navíc… Pořád tu je Baronka… Pokud by se něco dělo…“ poznamená Tian zamyšleně, zatímco na sobě Kazandra cítí jeho pohled. I ten stín starostí, co z něj za ten rok už dokáže vyčíst.

„Hm,“ zanoří lžíci do mísky a na rtech se mu opět vykreslí ten znechucený úšklebek. „Začínám si říkat, že noční plížení do komory s jídlem začíná znít jako plán…“ broukne tichým hlasem a… Ne, nezní to jako žert.

Hlad je nejlepší kuchař

Procházím známými chodbami sídla, zatímco se šimravý pocit tepla přesouvá tu ze zápěstí na rameno nebo z ramene na bok. Postupně všude tam, odkud se ozývají připomínky posledního tréninku na protažení. Jedno Volchovi musím nechat. Za ten poslední rok jsem se dostala k tolika možnostem trénovat tento svůj dar, že už mi to nedělalo až takový problém, jej skutečně vůlí ovládnout.

A to jsem se tehdy bála, jak asi něco takového budu trénovat? Hah, ve světle některých památek na Volchovy tréninky to bylo až úsměvné. Stačilo jen… počkat.

A stejně jako už kolikrát před tím i teď bolest z těla postupně zmizí a nahradí ji hlad. Poslední metry k jídelně tak přidám citelně do kroku, protože už začnu cítit ten svíravý pocit u žaludku, který není předzvěstí ničeho dobrého, pokud bych se nenajedla včas. Otevřu dveře a jen letmým pohledem přelétnu osazenstvo, než se zakotvím na tom, co je v tuto chvíli důležité. Jídlo!

Kouřící hrnec s polévkou z dálky nevypadá až tak zle, a tak k němu bez zaváhání zamířím. Ovšem jeho obsah je… No zklamání, které se mi usadí ve tváři, když vytáhnu naběračku s pár bramborami a v horké vodě, mluví za vše. I tak mi v břichu ale hlasitě zaškrundá, takže si naložím plnou misku až po okraj a pokusím se do ní dostat co možná nejvíce brambor i těch kousků špeku, které mezi nimi sem tam plavou.    

„No, na jednu stranu jsem se trochu bála, že tu vůbec nic nebude.“ Prohlásím, zatímco ji s bouchnutím postavím na stůl vedle Isaiaha, abych se vysoukala rychle z kabátu a šály a po vzoru ostatních dala svršky oschnout na některou z volných lavic, než si přisednu za ním a dvojčaty.

„Ah… fuuu….. Mám hlad jako vlk!“ Foukám spěšně na lžičku s horkýma rozvařenýma bramborama, než si ji rychle nacpu do pusy a bez váhání se vrhnu na další. Není to dobré. Vlastně to není vůbec dobré, ale hlad, který mám, mi nedává moc prostor ke stížnostem nebo váhání. Potřebuji se najíst. A to do syta, i když to nebude zrovna nejsnazší s něčím takovým.

„V tom není ani sůl? Asi si to máme osolit slzami a nebo potem. Jak kruté.“ Zašklebím se, zatímco do sebe dostanu naproti stížnosti hned další lžíci plnou brambor. S Arekem si vyměním jen krátký pohled. Nevypadá, že by se dal do pořádku jako já, i když… mohl by? Netušila jsem, jak přesně postoupil ve svých lekcích s… Kostadinem? Asi určitě, pokud měl podobný talent jako já. Snad jen asi neměl za poslední rok tolik příležitostí nechávat si srůstat kosti. Šťastlivec jeden.

Všichni vypadají značně pomláceně, zatímco já se mezi nimi nacpávám zapáleně jídlem. Tedy, ne kvůli chuti. Kvůli té skutečně ne. Zápěstí mám však už plně pohyblivé a na rozdíl od ostatních si nemusím při žádném pohybu nijak ulevovat. Některé věci už tu tak skrývat nemusím.

„Co jim mám říct?“ Zamumlám na Isaiaha jen, co hladově spolknu další ze soust. „Nemluvte o jídle, pánové.“ Otočím se na dvojčata, než si naberu další lžíci a nakloním se k zrzkovi sedícímu vedle. „Vyřízeno.“

„Večeře? Já stále čekám na ten roztopený sníh. Tohle je sice hnusný… ale aspoň v tom něco je.“ Vklíním se do rozhovoru dvojčat. V něčem nás tu společenství za ty roky rozmazlilo. Kdyby zažili, jaké to je, když mezi štacemi dojdou peníze i zásoby, tak… No, nebudu lhát. Také pro mě už to byly vzdálené vzpomínky. Za to koláčky na snídani až tak ne.

„No, za to představení na úvod to tak úplně nestálo. Zvlášť, když si vzpomenu na těch posledních, huh, kolik to bylo pokusů Arone? Nějak se mi to slilo do sebe.“ Loupnu pohledem po svém sparingovém partnerovi, se kterým jsem musela opakovat tu zatracenou výměnu až do zemdlení. „Upřímně ani nevím, jestli jsem to nakonec provedla správně nebo ho to už přestalo bavit.“ Zašklebím se

„A gratuluji výhercům. Dnes to prostě moc klouzalo…“ Uskrnu ze lžičky, než se otočím na Isaiaha.

„Tedy… Tohle nevypadá dobře. Není to ode mě že ne?“ Všimnu si jeho otékajícího obličeje, který začíná nabírat nezdravé barvy. „Hmmh.“ Zamručím jen, než sním další sousto a bez zbytečného přemýšlení se zvednu od stolu a vyrazím k oknu. „Alespoň, že jsme se protáhli.“ Zvednu trochu hlas, než otevřu okno a vpustím trochu mrazivého vzduchu do jídelny. Vykloním se a odlomím pár kusů rampouchů visících na okenních parapetech. Okno zase urychleně zavřu, jakmile jich pár mám, abych si tím snad nevysloužila nějaké nadávky. Však je tu nálada pod psa.

Do rukavice, kterou vytáhnu z kapsy, nalámu pár kusů ledu a vrátím se zpátky ke stolu.

„Na, drž si to tam. Alespoň pro teď. Jestli ti to ještě víc oteče, tak do odpoledne ani pořádně neuvidíš na oko.“ Natáhnu se k Isaiovi, abych mu opatrně přiložila pletenou rukavici naplněnou ledem na zraněnou tvář. „To pomůže na otok. Ale měl by sis to pak stejně něčím namazat. Máš něco od Kostadina? Nevím, jestli bych něco starého nenašla na pokoji, ale už to asi nebude nejčerstvější.“ Promluvím polohlasně a počkám, až si volnou rukou rukavici sám přidrží. Sama už na pokoji sbírku mastiček nemám. Jak jsem dříve vždy něco měla po šuplících a dalo by se to označit i za vcelku bohatou sbírku, v posledním roce se z toho stalo něco zbytečného, a tak tam zbylo maximálně pár zapomenutých kousků.

„Každopádně nám to ale pěkně začíná. Můžeme doufat, že se ta delegace vrátí dřív, než by měla. Jooo… to by nebylo vůbec zlé. I když asi nefér vůči Lukyanovi a Wiole. Copak asi mají teď k obědu oni?“ Zaletí mi myšlenky k dvojici chybějících učedníků, než fouknu zamyšleně do lžičky s polévkou a vložím si ji do úst.

Ne, pořád je to hnusný... Ale asi si půjdu přidat.

Po tíživém rozhovoru se rozhostí zbrojnicí takřka ohlušující ticho, které zde zůstane poté, co za Kazandrou tiše zaklapnou dveře. Ve vzduchu zůstane viset slabá vůně krve a železa, zatímco na zemi jako němí svědci spočívají mokré šlápoty a zbytky rychle tajícího sněhu. Snad jen jeden ze stínů pod oknem se sotva patrně zavlní a protáhne jako by se venku něco mihnulo…

… anebo také ne.

Do jídelny dorazíte krátce po sobě. Všichni ostatní zde už jsou, jak také jinak. Tedy… Všichni až na Eryn, ale tu zde stejně ani jedna z vás neočekávala. Kdo ví, zda se vůbec objeví na odpolední části výcviku. A pokud ano, tak v jakém bude asi stavu? Nezbývá než doufat, že v takovém, aby s ní večer byla řeč.

To jsou ovšem starosti, které nikoho krom vás netrápí. V jídelně panuje poněkud ponurá dusná atmosféra. Ve vzduchu je slabě cítit vlhkost, krev a pot namísto vůně jídla. Po lavicích jsou rozložené mimo jiné mokré svršky, jak všichni vyrazili přímo sem a nikdo se netváří zrovna šťastně. Ba právě naopak, všichni působí zbitě a vyčerpaně, což je stav, se kterým se obě dvě dokážete ztotožnit.

Isaiah sedí u stolu s dvojčaty a na tváři mu vykvétá rychle se vybarvující monokl zdobený navíc odřeninou, jak mu o obličej škrtl konec hole a nemilosrdně ho zasáhl. Trochu to i oteklo, ale aspoň ten úder minul nos a zdá se, že mu ani nezlomil lícní kost. O vyražených zubech ani nemluvě. Měl štěstí, zatracené štěstí, i tohle jste tu už zažili a nebylo to nic pěkného. Spíše na stole tak napůl leží, zatímco si mne rudé rozmrzající prsty.

Dvojčata sedí vedle sebe a vypadají o něco lépe, ačkoliv Arek se tak trochu hrbí a oproti zvyklostem drží lžíci v levé ruce, zatímco pravou nechává položenou na stole. Aron se zase chmuří a mračí, je na něm už na první pohled vidět, že nemá úplně nejlepší náladu a je naštvaný.

Krisztián si obsadil svůj roh a navzdory tomu, že nasbíral nejlepší skóre ve vašem dopoledním snažení se navzájem nezabít, tak má ve tváři značně nenadšený a snad i znechucený výraz, se kterým se lžící probírá v misce, co má před sebou a působí to jako by sváděl souboj sám se sebou, aby to do sebe vpravil. Mokré vlasy se mu lepí k tváři a na čele má rozmazanou trochu krve z drobné tržné rány na hlavě ve vlasech, která je vidět jen zblízka.

Stačí se podívat na dnešní oběd a hned je jasné, proč nikomu náladu nezlepšil. Na stole je jen velký hrnec s polévkou, ze které se kouří na znamení, že je opravdu, ale opravdu horká. Na rozdíl od studeného čaje, co zůstal dle všeho od snídaně. Není ani trochu sladký, a naopak silně přelouhovaný, zatímco v něm plavou zbytky bylinek lepící se na zuby a patro. Polévka zajisté zahřeje namísto čaje, ale to je asi tak všechno. Už jen to, že má takovou nijakou vůni je varování. Na hladině jsou nevábně působící mastná oka na znamení, že se bude jednat o vývar z kostí a plavou v ní nahrubo nakrájené neoškrábané brambory a kusy česneku. I obyčejný oukrop se dá udělat dobře, ovšem tohle jídlo vidělo sůl jen z dálky. Je pouze horké, aby zahrálo, mastné a kusy brambor v něm dokáží zasytit žaludek. A vlastně… Ah, ano. To malé drobné, co plave mezi brambory jsou uvařené kostičky nakrájeného čistého špeku.

Eryn skutečně nelhala v tom, že vám Volch zařídil zvláštní stravovací režim. Bohužel.

„… sním všechno, ale tohle bych si vážně rád odpustil,“ zahučí Aron, který se pro jednou namísto toho, aby do sebe házel jedno sousto za druhým, tak se na polévku tváří skoro stejně jako Krisztián. A to už je co říci.

„Ale neodpustíš, protože pochybuji, že večeře bude lepší. Pokud nějaká bude,“ ušklíbne se Arek, který statečně srká z lžíce horký neslaný vývar.

„Probohy, přestaňte vy dva pažravci mluvit o jídle,“ zaúpí tiše pro změnu Isaiah. „Elo, řekni jim něco,“ zalétne pohledem k plavovlásce, než přesune svoji pozornost ke Kazandře, co se záhy objeví mezi dveřmi. „Co ta hlava? Na chvíli jsi mě vážně vyděsila,“ povzdechne si.

„Mně teda spíš vyděsila Eryn. Chápete to?“ potřese hlavou Arek.

Aron tiše neartikulovaně zahučí. „Nevím, jestli to chápat vůbec chci. Ale zavařila nám to vážně bravurně. Připomeňte mi, abych jí poděkoval,“ dodá přeci jen více nahlas.

Krisztián se nevměšuje do rozhovoru a jen sleduje Kazandru, dokud se k němu neposadí. Až poté se lehce nakloní přes stůl a předloktím se o něj opře. „Vážně jsi v pořádku?“ zeptá se černovlásky polohlasně.

„Ano, od ní.“ Pokývla světlovláska hlavou, aniž by spustila z Kazandry oči.

„Řekněme. Jistě… Víš, že moc jiných možností nemáme. Ale… Nevím, ještě tak úplně přesně, jak to provedeme. Ten zatracený rok jsem se snažila, aby na ty dva přišel Sivak, sám od sebe… Sám od sebe, jestli rozumíš.“ Poskočí Elzbietě významně obočí, než si promne bezděčně paži, která pak také byla po zásluze zlomená.

„Bohužel, se mi nedařilo, jak bych si představovala. Neměla jsem dost štěstí. Ale… Ale obě víme, že Sivak to neví. Sice si mistři s námi můžou dělat, co se jim zlíbí, ale jen v rámci výcviku, a i to má své meze. Tohle ale není žádný výcvik.“ Zamračí se na Kazandru. „A Sivak by to jen tak nenechal.“

„Já ale nemám žádné důkazy. Nikdy jsem ani nebyla svědkem toho, co se děje za zamčenými dveřmi. Obě si to můžeme domýšlet, ale nevíme to jistě. Prvně si potřebujeme být jisté a pak o tom můžeme zkusit promluvit s mistry. Těmi, kterým by to mohlo vadit. Budeme-li mít důkazy, můžeme i za Sivakem! Ale… Já tohle nesvedu. Tohle není tak úplně můj obor. Ne můj.“ Nakloní Elzbieta hlavu na stranu a vpije se pohledem do černovlásky opírající se o stěnu. „Tedy, pokud už si něco sama neviděla? Pak tuhle část můžeme přeskočit… Nebo nějaké jiné nápady?“

„A víme to opravdu?“ zamručí Kazandra pesimisticky. „Sivak není slepý ani hloupý. Jestli se mu něco takového děje pod nosem několik let… tak musí mít přinejmenším podezření. Výcvik, nevýcvik – mistři s tím nic nedělají.“

„A ne, nic usvědčujícího jsem neviděla. Ani si nejsem jistá, nakolik by naše slovo obstálo proti mistrovi, ale… vím, že pozornost, kterou jí věnuje, je… jiná,“ černovláska se drobně při těch slovech zachmuří, ale nerozvádí to, „a že… čas od času slýchávám kroky na naší chodbě. V noci. Směrem k pokoji Eryn. A jí by ses zeptat nemohla? Když tě byla ochotna varovat, možná by to byla někde v soukromí ochotna rozvést. To tvůj obor je, nebo snad ne? A pokud chceš důkaz, no… bude to snazší, když s námi… tebou,“ opraví se, „bude spolupracovat i ona.“

„Vzpomeň si na ten večer u schodů, jak se to snažili celé ututlat. Sivak je velmi… Zásadový muž, smím-li to říct po tom roce výcviku s ním. A stejně tak jsem si všimla, že se mu Volch v tomto snaží vyhýbat jako čert kříži. Pokud by to Sivakovi nevadilo, proč se vůbec snažit to skrýt, ne?“ Pokrčí Elzbieta rameny, jako kdyby to přeci bylo zcela jasné.

„Eryn, jistě nám k tomu může něco říct, ale stále je to jen její slovo. Nevím, jestli by si za ním stála, kdyby došlo na věc a měla snad svědčit proti Volchovi… před Volchem. Eryn je… Ahh, nevyznám se v ní. Proto bych jen na ni nespoléhala. Není to někdo, za koho bych dala ruku do ohně. Vlastně bych se k tomu ohni raději ani nepřiblížila, jestli mi rozumíš. Zvlášť teď, když to má za pár.“ Zamručí Ela tiše a skoro až netrpělivě si poposedne za tichého zavrzání bedny, na které sedí.

„Takže… Můžu s ní promluvit, až k tomu bude příležitost, ale nenápadně. Poslední, co potřebujeme je, aby se to provalilo před Volchem. Zvlášť teď, když tu nikdo jiný není. Ale…“ Zvedne významně prst. „Ty by si je mohla sledovat nehledě na tohle, nebo snad ne? Samozřejmě, jen když nebudeš zbytečně riskovat. Za ten týden se ale musí naskytnout aspoň příležitost, dvě, kdy bychom si to mohly ověřit. Upřímně nechci čekat na to, až některá z nás bude mít… osobní zkušenosti.“ Zašklebí se, jako kdyby kousla do kyselého jablka, než se odmlčí.

„Hmm,“ udělá Kazandra nepříliš nadšeně. Ať už je to se Sivakem jakkoliv, nevyjadřuje se k tomu. Přesvědčeně však nepůsobí. Nakonec… Mají snad jinou možnost než se spolehnout právě na něj? „Promluv s ní. Jenom její slovo by nestačilo, ale stále o tom – o něm – ví nejvíce ona. A když už nic jiného, měla bys od čeho se odrazit,“ pokračuje, jako by se jí to snad netýkalo, byť chvílemi… chvílemi se tak tvářit zapomíná. Obzvláště když padnou ta slova: osobní zkušenosti.

„A zjistit, kdo všechno z mistrů to ví. Možná by se byl někdo ochotný… přimluvit u Sivaka. Pak už by to nebylo slovo jenom pár učednic. Větroplach, Baronka?“ nahodí zkusmo pár jmen.

„A já… možná, pokud by se naskytla příležitost a nebylo to moc riskantní, bych se také mohla pokusit zjistit více… po svém,“ kývne vzápětí hlavou. „Ale bude to chtít více jenom naše slovo. Pokud se nenajde důkaz toho, že jeho zájem sahá za hranice běžného výcviku, pak by se možná dalo dokázat, že s ním hrozí více než jenom pár zlomených kostí…“

„Promluvím. Až k tomu bude ale příležitost. Obávám se, že dnes s ní po tomhle zdržení nebude moc řeč. Pokud neskončí rovnou na ošetřovně.“ Podotkne Elzbieta nevzrušeným tónem, jako kdy o nic nešlo. A ono také nešlo. Tyhle tresty se tu stávaly se železnou pravidelností, takže většina z přítomných už vůči všudypřítomnému násilí otrnula.

„Větroplach. Jistě. Ale až se vrátí. Baronka? Nevím, tu znáš spíše ty. S někým jako já se nezahazuje. Možná… Možná ještě Kostadin, ale tam by bylo třeba našlapovat opatrně. Těžko říct, proč zrovna on něco takového kryje.“ Zahledí se světlovláska zamyšleně na jedno z úzkých oken, kterým do zbrojnice proniká pár ostrých paprsků světla.

„Jistě, zkus to. Jen zvaž, jestli to nestojí i za trochu rizika. Bez riskování se málokdy něčeho dosáhne… Přeci jen, kdo ví, jestli nebude chtít po letech změnu.“ Sklouznou Elzbietiny oči po černých vlasech dívky stojící před ní. „Ehh? Jak to myslíš? Co dokázat?“ Zamračí se trochu nechápavě na její poslední návrh.

„Nebo bude chtít raději opravdovou výzvu,“ odsekne Kazandra necharakteristicky ostře, jak slova světlovlasé dívky očividně zadrnkají na napnutou strunu. Prudce se otočí, ale ke dveřím nevykročí. Po tom ránu… se nehlídala zdaleka tak dobře jako jindy.

„Přeci jenom mistr nerad nechává účty nevyřízené.“ Chvíli mlčí. Musí se přemoct, ale nakonec se jí podaří znovu nasadit tu samou masku jako vždycky a navázat klidným tónem.

„Přemýšlej. Co má pro mistry hodnotu? Pro všechny mistry bez ohledu na metodiku jejich lekcí?“ překříží si paže na hrudi.

„My. Naše životy. Za ty roky do nás investovali už hodně. Pokud by to tady někdo ohrožoval, nepochybně by se kvůli tomu do křížku se Sivakem dostal. A nejenom s ním. Pak by měla celá tahle záležitost větší váhu.“

„Výzvu… To měl být kompliment?“ Ušklíbne se Elzbieta, aniž by jí to na první pohled nějak více vzalo. „Ale jistě, to vím. Však už je se mnou párkrát douzavřel. Tohle pro mě není žádná novinka. Zvlášť ne po posledním roce. Otázka je, jestli i pro tebe…“ „Chceš říct, že by se nás pokusil zabít? Hmmh, ne Volch není takový blázen. Až moc dobře se kontroluje a řekla bych, že ví, co si může dovolit. To jsem si už vyzkoušela, ale… No, kdo ví.“ Mlaskne Ela a jen potřese hlavou, než do ticha opět zazní její zamyšlený, tichý hlas.

„Kdysi... Kdysi jsem měla plán, že by stačilo ho jen pořádně naštvat. Tak, aby se přestal ovládat… Jen jednou. A pak už by z člověka byl hmatatelný důkaz pro ostatní mistry. Jen… trochu mi to zkazil můj nečekaný talent.“ Pokrčí rameny a zalétne očima na chvíli kamsi ke stěně, než zčistajasna tleskne. Sice to není tak hlasité, ale i tak se ten náhlý zvuk až nepříjemně rozlehne místností.

„Takže plán je jasný… Společný plán.“ Upře na Kazandru rozhodný pohled. „Ty zkusíš něco zjistit po svém a já promluvím s Eryn, až k tomu bude příležitost. Možná večer… možná další dny. To ještě uvidíme. Když jedna něco zjistí, tak… Hmm, to nebude problém. Pokoje máme ostatně vedle sebe.“ Mávne zdravou rukou, než se zapře o stehna, aby se postavila zpátky na nohy.

„Nebo je tu ještě něco, co by ti pomohlo?“ Přeci jen si černovlásku přeměří pátravým pohledem.

Na to, jestli je to pro Kazandru novinka nebo ne, už dívka nic nedodává, jenom do Ely zapíchne pohled, než se s povzdechem zase odvrátí. Raději.

„Neříkám, že by se nás zabít pokusil. Jenom že má věci rád pod kontrolou. A že ho nebrzdí zrovna starost o naše dobro,“ pokrčí rameny, než se jí na rtech mihne drobné poušklíbnutí. „Hmm… Tak to nás napadlo něco podobného. Kdo by to byl řekl.“ „S tím společným plánem bych nepřeháněla,“ ohradí se Kazandra.

„Zkrátka… Zkrátka by se dalo říct, že máme tentokrát společné zájmy. Pokud se nám podaří něco zjistit, vezmeme to odtamtud. A, hmm… Promluv s ní večer. Mám mu donést večeři, takže se jí asi… nehodlá věnovat,“ dodá, aniž by k Elzbietě byť jenom zalétla pohledem.

„Společné zájmy…“ Zopakuje po ní Elzbieta tím jejím chladným tónem, který dokonale napodobí. „Hmm, to zní, jako kdybychom se už pár let neznaly, Kazandro, ale narazily na sebe náhodou v putyce. Ale dobře… Jestli si hodláš stále držet odstup a brát všechno jako kdybychom byli cizí. Kdo jsem já, abych se s tebou hádala? Jen… můžeš být ráda, že nejsou všichni jako ty. To bychom tu nestály.“ Doplní Elina slova hořké uchechtnutí, než vykročí ke dveřím, avšak uprostřed kroků se zastaví.

„Večeři?“ Trhne k ní překvapeným pohledem. „Tak proto tu se mnou ještě stále mluvíš a neutekla si, jen co jsem naznačila něco tak nehorázného jako komplot proti jednomu z mistrů.“ Blýskne zuby ve vědoucném úsměvu, než místo dveří udělá krok k černovlásce a polohlasem dodá zjevné.

„Ty totiž moc dobře víš, že mám pravdu.“ „V tom případě si dej pozor. Na druhou stranu… Na tvém místě bych mu do toho plivla. Ten parchant si nic jiného nezaslouží… Ale dobře. Pomoc tedy nepotřebuješ. Tak tedy… Hodně štěstí. Nakonec, je to jen odnesení večeře. Alespoň zatím. Asi moc dobře ví, proč zrovna tohle nechce po mně.“ Zašklebí se na Kazandru, než se otočí opět ke dveřím.

Tmavovláska se během Eliných slov ani nepohne. Nic neříká, snad jenom mírně nakrčí obočí. Přes tu její chladnou masku však neprosvitne jediný paprsek světla. Jediná prasklina, co by naznačila, co se jí v tu chvíli honí hlavou. To až když se Ela znovu otočí ke dveřím…

„Kdybychom se už pár let neznaly, tohle dopadlo jinak,“ podotkne Ele do zad. Místo toho, aby ji následovala, se však bokem znovu opře o zeď. Ven nespěchá. Přinejmenším teď ještě ne. Jakmile se dveře zbrojírny opět zaklapnou, zavře oči a dlouze vydechne. Těžko říct, nakolik je nutné dávat druhé dívce náskok, ale i tak jí ho dá. Částečně aby si urovnala myšlenky. Teprve po pár minutách zamíří do jídelny za ostatními. Nakonec bude nejlepší se tvářit, jako by se nic nestalo. A ono nestalo. Den pokračuje – a večer se blíží.

Večer, který je po tomhle rozhovoru ještě děsivější.

„Ty seš teda parťák za všechny prachy, Kazandro. Úplně se mi vrací Cziernowoda.“ Protočí Elzbieta oči v sloup po jejím nenápadném varování.

„Chtěla jsem říct kámoš, ale ani já asi nejsem až tak unáhlená. No, uvidíme se v jídelně.“ Ohlédne se na ni ještě naposledy přes rameno, než vykročí ze zbrojnice. Jen na chvíli posečká, zda se k ní Kazandra připojí také, ale když vidí, že se k tomu nechystá, bez dalšího váhání za sebou zavře dveře. Jen co se dveře zavřou, uteče jí dlouhý povzdech a beze slov potřese hlavou.

Z jejího výrazu je patrné, že tohle nešlo asi tak úplně dle jejích představ. Prohrábne si zdravou rukou vlasy, než si promne nalomené zápěstí. Blíží se čas oběda, a tak je to ideální chvíle se sebou něco udělat.

Vyrazí pomalým krokem k jídelně, zatímco má v očích trochu nepřítomný výraz, jak se postupně snaží dát rozbolavělé tělo zase dohromady. Na odpolední část výcviku bude třeba být v perfektní kondici. Je nad slunce jasné, že Mistr si servítky dělat nebude.

Náhrady

Můj pád je dostatečně autentický na to, aby si mého úmyslu za ním nikdo nevšiml. Dokonce tomu dodá i na dramatičnosti kluzký sníh pod kládami. Je to trochu nečekané vylepšení, ale vítané, když se mi podaří nerozplácnout se tam jak dlouhá tak široká. Kazandra si může připsat bod a mě hřeje pocit dobře odvedené práce nehledě na káravý Volchův pohled, co se do mě ihned zabodne. Příliš mě to netrápí. Však tohle nebylo naposledy, co jsem dnes spadla.

A také, že ne.

Následující část tréninku se začne nepříjemně protahovat, aniž by byl konec v dohledu. Sem tam užívám k oddychu prostoje, když nejsem zrovna nahnaná za ostatními na kladiny, ale přijde mi jich krutě málo. Volch nás protáčí bez výraznějších přestávek jako písek v přesýpacích hodinách. Kolo se nesmí zastavit, a tak každou chvíli zní nějaká jména, když se zrovna neozývá narážení dřevěných zbraní o sebe.

Vyhrát, prohrát, vyhrát, prohrát. Kontrola nad tím, jak do kterého zápasu půjdu, je nakonec stále těžší a těžší. Únava a zranění se připomínají a do toho ještě přemýšlet během samotného souboje o tom, jak nenápadně spadnout z kladiny a nebo si nechat vyrazit zbraň z rukou, aniž by to bylo příliš okaté a nebo pro mě nebezpečné, je sakra náročné. V lecčem by bylo snazší se do toho vrhnout po hlavě, přestat přemýšlet a řídit se instinkty a naučenými pohybovými vzorci. Ale… Ale jsem ráda, že jsem ráda.

Nepříjemné křupnutí doplní mé tiché vyjeknutí, když dopadnu na zem tam nešikovně, že si dost možná něco nalomím v zápěstí. Vystřelí mi z ruky ostrá bolest, jak se zvedám a zkusmo pohnu zraněnou rukou. Ověřím si tak, že tohle nebude úplně dobré. Snad nebudu muset brzo zase nahoru. Chytnu si do podpaží dřevěnou hůl, zatímco si volnou rukou mnu zraněné zápěstí a zkouším ještě použitelné úhly, zatímco se pomalým krokem vracím k ostatním. Teď není úplně vhodná doba s ním něco dělat, protože by mě Volch rozhodně nepustil na nějakou svačinku, a tak jej nechám, jak je. Budu to muset vydržet.

A že výcvik ještě nekončí.

„Znovu.“   

Ozve se už kdo ví po kolikáté to slovo, po kterém mám chuť vraždit. Ne, už mi není zima. Vlasy se mi lepí na zpocené čelo a chudáka Arona probodávám sveřepým pohledem. Kolikrát už jsme tuhle výměnu museli opakovat? Nevím. U desátého pokusu jsem přestala počítat. Nadechnu se a… Nádvořím se ozve opět pár nárazů dřeva o dřevo v už zažitém rytmu.

„Znovu!“   

„Ahh.“ Vydechnu přerývavě a zalétnu k Volchovi zoufalým pohledem, zatímco udělám pár kroků zpět, abych mezi námi s Aronem vytvořila dostatečný odstup. Ve zraněném zápěstí mně tepe, ale kdybych měla možnost mu tou zraněnou rukou vrazit, s chutí to udělám. Stisknu zuby tak pevně až o sebe zaskřípou. Zvednu hůl do správné pozice, semknu nazlobeně rty a…

Dokončíme výměnu a já už automaticky skloním zbraň a přerývavě vydechnu, než se začnu vracet zpátky na výchozí pozici, avšak tentokrát… Skoro až nevěřícně pohlédnu na Volcha, kterému to konečně stačilo. Vážně?! Ufff!

„Haah… Dobrá práce.“ Vydechnu znaveně k Aronovi, který už toho musí mít také dost, ačkoliv jsem většinu času cítila mistrův pohled především na sobě. Zvednu i ruku, abych ho poplácala po rameni, ale zápěstí při tom pohybu zabolí, takže si to zase rychle rozmyslím.

Nakonec ale tohle dlouhé představení bylo zlatým hřebem ranní rozcvičky a Volch už nás nahoru znovu nežene. Snažím se uklidnit svůj dech, zatímco toho mám opravdu dost. Ale ještě jsme neskončili.

Body? Kolik má kdo bodů? Musím lovit v paměti, abych nějaké číslo za sebe řekla. Nejsem si úplně na sto procent jistá, a tak raději volím jedno z těch nižších. Však za tohle se netrestá. Tedy snad. Nakonec se poskládá žebříček nejlepších a nejhorších. Jen pokrčím nevzrušeně rameny, když se ocitnu na chvostu. Opět. A raději to více nekomentuji. Takto je to ideální.

Přesto poslední místo překvapí. Eryn. No, jistě. Však jsme ji tam nahoře skoro neviděli. Dalo se to čekat. Netrápí mě to až tolik, jak by mělo. Alespoň jsme byli ušetření jejích ran, což také nebylo k zahození. Ani mě proto nepřekvapí, když si ji tam Volch pozdrží. Ať už tu budou řešit cokoliv, nebude to příjemné. Kdyby mu aspoň rozbila nos… Hmm, no, tohle si nadrobila sama. Jen potřesu hlavou a vykročím k našim zbraním.

Sehnu se k hromadě holí, které tu postupně odhodil zbytek učedníků, když trénink konečně skončil. Jako kdyby se to uklidilo samo. No, je jasné, kdo to bude muset opět uklidit. Však mé jméno mi po tomhle tréninku ještě stále zvoní v uších.

„Kaz…“ Houknu zčistajasna na černovlásku, která se stejně jako ostatní zbavila hole a vypadalo to, že se chce odtud co možná nejrychleji dostat. „Pomůžeš mi, prosím…?“ Povytáhnu tázavě obočí a vyměním si s ní trochu delší pohled. „Mám v háji tu ruku… Přece to nepotáhnu sama.“ Dodám pak o poznání veseleji. Teď bude ideální příležitost si promluvit. Ostatní půjdou někam umřít a mistr má teď jiné vyřizování.

Poberu proto jen polovinu holí a druhou nechám na Kazandře, než na ni kývnu a vykročíme do zbrojnice.
„Až bude klid.“ Šeptnu k ní během kroků, abych se zbavila jejích podezíravých pohledů nebo se o to alespoň pokusila.

Ještě se naposledy rozhlédnu před dveřmi zbrojnice, než je za námi zavřu a odložím hole tam, kam patří. „Ehm… Díky za pomoc.“ Prohrábnu si zdravou rukou potem a roztátým sněhem slepené vlasy, zatímco sklouznu očima po černovlásce. Měla bych jí to říct? Riskuji, ale… Ale je fér, aby to věděla. O to jde především.

„Něco jsem se dozvěděla a bylo by dobré, abys to věděla také, protože se tě to týká… Zcela určitě, se tě to týká.“ Projdu pár kroky a posadím se na jednu z beden s vybavením a úlevně vydechnu.

„Volch. Jde o Volcha. Jak jinak.“ Ušklíbnu se kysele.

„Vím to jen chvíli, ale… Ale ty víš stejně jako já, co se tu děje mezi ním a Eryn. Dost možná to víš líp než já, ale… Ale Eryn tu prý už dlouho nebude. Neptej se mě, kam a proč ji pošlou. Ale je dost možné, že se mistr bude snažit najít si náhradu jinde. Takže…“ Nechám větu nedokončenou. Však je to chytrá holka. Musí jí dojít, co přesně tím myslím a domyslet následky něčeho takového. Na malou chvíli se přeci jen odmlčím a nechám ji to zpracovat, než pokračuji.

„Nelíbilo se mi už to, co tu probíhalo nebo spíše probíhá a nesouhlasím s tím, aby to pokračovalo, ať už by ten černý Petr padl na kteroukoliv z nás. Nemá na něco takového právo a pokud s tím něco neuděláme, tak to jedna z nás odskáče stejně jako ty další, co přijdou po ní… Ehm, rozumíš, co tím chci říct?... Musíme tomu celému učinit přítrž. Nějak. Protože to za nás nikdo jiný neudělá.“ Zvednu k ní pohled a mírně kývnu hlavou. Tak trochu jsem ji tady tím zasypala. Nemůžu si být jistá, že to nevyslepičí minimálně Jitřence. Stejně tak dost možná s něčím takovým nebude souhlasit, ale bylo fér, aby to věděla a měla možnost s tím něco udělat, pokud o to bude stát.

A ať už se nakonec rozhodne sama za sebe jakkoliv, já tohoto rozhovoru litovat nebudu.  

Po nečekaném a překvapivém úvodu dnešní lekce s Volchem se již zbytek cvičení nese přesně v tom duchu, které by naopak očekávané nebylo. Mistr vám nic neodpouští a nedopřává vám oddechu ani shovívavosti, některé jména padají opakovaně za sebou a čím déle času trávíte na kladinách v neustávajícím sněžení, tím je to těžší. Ať už tím svým výstupem Eryn zamýšlela cokoliv, smysl toho všeho vám uniká. A nejen vám, ale zbytku učedníků. Ovšem pokud jí šlo jen o účelovou provokaci, kterou by smazala z tváře Volcha dobrou náladu, tak se to bělovlasé dívce podařilo dokonale. Cítíte, jak se do vás zakusuje mistrův jestřábí pohled hledající jakoukoliv lajdáckou hrubou chybu, na kterou by mohl poukázat a řádně si za ni dotyčného vychutnat.

I nyní vás sleduje, když stanete proti sobě na namrzlých dřevěných břevnech a vaše zbraně se za několika hlasitých ran střetnou. Vaše střetnutí je úderné a zároveň i krátké. Hole několikrát protnout s ostrým svistem vzduch následované rychlými překroky a pak… Je najednou po všem, když se Ele smekne noha a spadne na zem. Naštěstí to není žádný hrozný pád, vlastně si to vyměřila celkem pěkně, aby doskok na zem nepůsobil vyměřeně, a tak akorát překvapeně, dokonce i s efektním podklouznutím nohy, které… No, zase tak očekávané nebylo, ale v tom spočívá přeci krása improvizace. Vyslouží si tím mistrův káravý pohled a Kazandra bod. Tohle bylo nečekaně snadné.

Oproti tomu následný boj s Isaiahem už Kazandra tak lehký nemá. Jindy bezstarostný vtipálek ji nyní tvrdě shodí na zem, jakkoliv dle jeho polekaného výrazu to rozhodně nebylo schválně. Jen… Únava se podepisuje na všech. Pohyby nejsou zdaleka tak přesné, o kontrole zbraně ani nemluvě.

„Dobrý?“ zeptá se jí tiše Aron, když jí pomůže vytáhnout se na nohy. Naražená kostrč bolí a v levém uchu jí tak trochu píská, jak se praštila do hlavy. Dobré to příliš není, ale Volch se rozhodně netváří, že by hodlal brát na kohokoliv ohledy.

Dobrou hodinu, možná i déle, pokračujete dál, a že to je zatraceně dlouhá hodina. Ele se daří držet se v šedém průměru a vlastně nyní není ani tak těžké předstírat prohry. Spíše naopak – je čím dál tím náročnější nad tím mít aspoň nějakou kontrolu a vyhnout se tak ošklivému zranění. Ostatně při jednom z jejích pádů se i ozve poněkud pochmurné křupnutí a levé zápěstí vážně bolí jako čert při neopatrném pohybu. Rozhodně si jím už nemůže příliš pomáhat. Oproti tomu Kazandra nic nemusí předstírat a začíná v ní čím dál více sílit podezření, že tím, kdo si odnese nejmenší počet bodů… Bude právě ona.

Boje se nepříjemně protahují, zvláště kvůli Volchovi, který si nyní opravdu nebere servítky. Poukazuje na všechny chyby z nepozornosti, které se nevyhýbají nikomu z vás a mnohdy vás nutí vrátit se na kladinu zpátky a úmorně opakovat sekvence či naopak plnit jeho pokyny. Elu si takhle obzvláště vychutná, když ji takhle mučí skoro dvacet minut v boji proti Aronovi, dokud neprovede danou techniku za těch ztížených podmínek dokonale.

„No konečně. Stačilo se jen trochu snažit,“ podotkne, když je oba propustí. Zbytek to mohl využít k odpočinku, ačkoliv to také nebyla žádná výhra. Naraženiny i přetažené svaly při čekání nepříjemně tuhnou a bolí.

Nicméně…

„Dobře. To by na protažení stačilo,“ otočí se k vám mistr čelem na znamení konce tohohle utrpení. Dnes si vás tedy obzvláště vychutnal, zvláště pokud se v jeho očích mělo jednat o pouhé dopolední protažení a přípravu na odpolední část výcviku. „Doufám, že jste si všichni řádně počítali body,“ podotkne s povytaženým obočím a přelétne vás pohledem.

Když se vám podaří dát v hlavách dohromady přibližně přesná čísla, tak následné skóre je… Krisztián překvapivě skončil první. V těsném závěsu za ním je Aron, posléze Isaiah a Ela. Arekovi se příliš nedařilo, má takřka stejný počet bodů jako řekne i Kazandra. A jako poslední… Eryn.

Eryn, která naopak bývala vždy nejlepší a vlastně ani nyní jste si nevšimli, že by kdovíjak prohrávala a padala. I na ní je patrné, že dostala pár horších zásahů, na bledých rukách má zmrzlou krev, zejména pak kolem jednoho z prstů, kde ji hůl musela zasáhnout do nehtu. Přesto… Přesto vám opožděně dojde jedna věc, která v tom neustálém koloběhu zapadla. Její jméno… Rozhodně nepadalo tak často jako ty vás všech ostatních.

„… takové zklamání,“ konstatuje Volch suše s pohledem upřeným na dívku. Slova, která dnes Kazandra už slyšela, akorát že nyní nepatří jí. „Můžete jít. Běžte se ohřát a najíst, potom budeme pokračovat ve velké šermírně,“ padne vzápětí Volchův rozkaz. „Ty ne,“ dodá, když se všichni rozejdete k Eryn, kterou jeho slova zarazí na místě společně s koncem hole, které rázně klepne o rameno přesně v tom místě mezi hlavou a krkem. Zpoza rtů jí uteče tiché zasyknutí, se kterým krátce přivře oči jako by s něčím chvíli bojovala než… Vydechne. Zkrátka jen to a nic víc…

Šedý průměr

Jedna z hromádek holí je rozebrána a my se rozestavíme v očekávání toho, co bude následovat. Přesně, jak jsem čekala. Žádný tak šílený dobrovolník tu….

„Já se hlásím, mistře,“

Trhnu hlavou po zvuku hlasu, ke kterému si ale ihned umím přiřadit tvář. Eryn. Nechápu, proč to dělá, ale dnes nechápu povícero věcí, takže už se tomu ani nedivím a prostě to nechám plynout. Stejně se tu na těch kládách pomlátíme těmi holemi nakonec všichni. Jde jen o to, kdo dřív a jak moc zle. Zachytím na sobě její pohled a jen nakloním lehce hlavu na stranu. Dobře, tak, jestli o to stojí… Prsty pevněji stisknu hůl, ale to už se zahledí místo mě na Kazandru, než padne těch pár slov, které mě opět zaskočí. Sice jsem si říkala, že už se ničemu nebudu divit, ale tohle předsevzetí mi vydrželo stěží pár vteřin. Vyzvat Volcha? Co tím sleduje? Nakrčím čelo a zahledím se na ty dva, kteří vypadají jako někdo, kdo si potřebuje něco vyříkat, ale pořádně nemůže, protože tu mají publikum.

Tak tohle bude zajímavé. Šťouchnu loktem do Isaiaha a opřu se ležérně o dřevěnou hůl, abych si mohla vychutnat tohle představení. Absolutně netuším o co Eryn jde, ale pokud Volchovi uštědří pár ran, tak jen dobře. Zasloužil by si to parchant jeden. Ovšem o tom by se jí mohlo jen…. Huh? Obočí mí povyjede skoro až navrch čela, když vidím to, co se tu před námi začne odehrávat.

Eryn je dobrá. Opravdu dobrá. Až si začnu říkat, jestli máme vůbec stejné učitele, protože to, co tam předvádí, je někde trochu jinde, než jsou schopnosti nás zbylých učedníků, kteří jen stojíme dole a s více či méně překvapenými výrazy tohle celé sledujeme. Podaří se jí Volcha zasáhnout. A ne jednou. A ani ne dvakrát. Začne to dokonce vypadat, že by i mohla… vyhrát? Eryn, že by porazila mistra?!

Začínám mít chuť začít si vést seznam překvapení tohoto dne, protože už jen za těch pár hodin se mi jich dostalo hned několik a den nebyl ani zdaleka u konce. Co se to dneska děje? To je něco ve vzduchu?! Volch se vůbec nedrží zpátky, ale Eryn nad ním získává převahu. Postupně ale jistě. Vidím to moc dobře já a stejně tak i všichni kolem. Napětí vzrůstá, když se pak v jeden moment její hůl napřáhne a já vidím, že Volch to už nestihne. Musí ho zasáhnout. Do hlavy! Něco mu alespoň zlomit a…. A hůl se zastaví těsně pod jeho krkem. V tom zbytečně dramatickém gestu, které… opět nevím, co má sakra znamenat. Stejně jako to přehrávané uklouznutí, kterému opravdu nikdo neuvěří. Jak jsem Eryn většinu souboje fandila, tak teď na to celé hledím značně rozčarovaně.

 Ať už se snažila tímto gestem dosáhnout… čehokoliv. Unikalo mi to. Tedy kromě toho, že právě Volcha musela pěkně namíchnout, což pro nás neznamenalo nic dobrého a za tu efektní podívanou to nestálo. Bylo to trochu jako praní špinavého prádla na veřejnosti a my jsme byli nedobrovolně chyceni v cizí hádce. Jen po ní kouknu nechápavým pohledem, jenž se dá vykládat různě, ale to už zazní mé jméno. Jak jinak.

♬♬♬♬♬

„Tak vzhůru.“ Přehodím hůl do druhé ruky, než vyskočím na jednu z klád, která je zasypaná sněhem, zatímco naproti mně stane Isaiah. Krátce se na něj pousměji, než chytím hůl pevněji a vykročím k němu, jen mi pod podrážkami bot zakřupe vrstva sněhu, která pohyb na kládách pěkně znesnadňuje. Z tváře mi vyprchá jakýkoliv náznak úsměvu a nahradí jej prosté soustředění, než se napřáhnu k útoku. Je mi to líto, ale prvně potřebuji nabrat pár bodů nehledě na oponenta, takže Isaiaha příliš nešetřím. Naopak mu uštědřím pár tvrdých úderů v rychlém sledu za sebou, které ho vyvedou natolik z rovnováhy, že jej pak v nestřeženém okamžiku skopnu dolů na dláždění. Je to jen pár vteřin, ale i to stačí.

„Promiň.“ Naznačím tiše rty to jediné slovo, než se otočím k novému oponentovi, kterého za mnou Volch pošle. Arek bude v něčem nebezpečnější oponent než Isaiah. Nevadí. Alespoň to bude větší zábava. Povytáhnu koutek rtů o kousíček nahoru. Vzpomenu si na jednu ze Sivakových pouček. Něco o našich silných stránkách, a naopak slabostech oponenta? No, dobře tak nevzpomenu si na to úplně doslova, ale tu myšlenku chápu.

Místo toho, abych se střetla s Arekem přímo tady na širokých kládách, přeskočím na část s těmi užšími. Při doskoku mi slušně podjede noha na tom zatraceném prokletém sněhu, ale podaří se mi nakonec s vypjetím všech sil chytnout balanc právě včas, abych na poslední chvíli odrazila první z Arekových útoků. Měla to být taková rána z milosti. Asi ani nepočítal, že se udržím na nohou, ale jeho chyba. Přesuneme se tedy spíše na ty úzké a zrádné povrchy, kde mohu oponenta mnohem snáz vyvést z rovnováhy… a podrazit mu holí v pravý čas jednu z noh. Stačí to k tomu, aby se i Arek skácel k zemi a já přežila do třetího kola.

Dlouze vydechnu obláček páry, zatímco ho vyprovodím pohledem, než se ke mně přidá další vyvolený. Tentokrát Krisztian. Ušklíbnu se na princátko a protočím hůl v ruce, než se ozve opět zvuk do sebe narážejícího dřeva. Ještě jeden bod by se mi hodil, nemluvě o tom, že prohrát zrovna proti Krisztianovi by bolelo mou hrdost. A co teprve ty řeči, které bych musela poslouchat poté?!

Zaútočím tedy bez zaváhání, ale jsem to nakonec já, kdo je tlačen zpátky. Zatraceně! Mračím se stále víc a víc s každým krokem vzad, který musím pod náporem Krisztiánových útoků udělat, než jsem nucená přeskočit na jednu ze zavěšených klád, která se mi ale jeho přičiněním zhoupne pod nohama a já… Ztratím balanc.

Dopadnu do sněhu na nádvoří a jen potřesu nespokojeně hlavou. Nechat se vyřadit zrovna jím?! Ještěže tohle Sivak neviděl, dostala bych další lekce o vnitřním klidu a čtení oponenta. Zrovna Krisztiana bych opravdu číst nechtěla! Tahle prohra bolí víc než celé naražené koleno.

Vstanu ze země a opráším si sníh z nohou, zatímco nahoru míří další. Trénink ani zdaleka nekončí.

Ani nevím, kolik času uteklo, ale má snaha hlídat si body vzala postupem času za své. Volch nás tam hrnul po dvojicích, trojicích a já byla ráda, když jsem věděla, kolikrát jsem vyhrála sama natož, abych tušila, jak na tom jsou ostatní. Brzy se mi dostane pár naraženin a bolavých míst, ale není to nic významného. Ne oproti jiným věcem, co jsem měla za sebou. Otřu si krev z rozražených kloubů na pravé ruce mimoděk do kalhot, aniž bych tomu věnovala větší pozornost. Však to tam dlouho nezůstane.

Moje jméno zazní dnes už po kdo ví kolikáté. Povzdechnu si místo nějaké oficiální odpovědi a vyhoupnu se zpátky na klády. Tentokrát se naproti mně postaví tichá černovláska. Hledí na mě doslova sveřepě, zatímco já jen nevzrušeně povytáhnu obočí. Kazandra nepatřila mezi nejlepší bojovníky z nás, ale za to vynikala v jiných věcech. V takových, které by se mohly později hodit. Netušila jsem, kolik má bodů, ale já jich měla dost. Alespoň jsem si to myslela. Hmm, pokud s ní mám později promluvit…

Aniž bych dala na sobě své rozhodnutí znát, zaútočím na ni. Nechám ji vykrýt několik mých úderů, než mne postihne to strašlivé neštěstí, které se mi čas od času přihodilo. I nejlepší bojovník prostě někdy nemá svůj den. Došlápnu náhle až na samotný okraj klády a jak na nohu přenesu váhu, podklouzne mi podrážka na zbytcích sněhu. Doprovodím to i správně překvapeným vyheknutím, než se zřítím k zemi. Rozhodně to není něco tak okatého, jako předvedla Eryn. Ostatně, zahrát tohle umím. Však už to tu trénuji několik let.

S dlouhým výdechem se začnu sbírat na nohy, abych jen krátce pohlédla na Kaz a opět povytáhnu obočí, jako když jsme začínali, než její oči odběhnou ode mě k mistrovi. No, bude na něm, koho jí tam nažene po mě. To už není moje starost. Jen si nadhodím hůl v ruce a vrátím se pár kroky zpátky mezi ostatní, abych si poupravila šálu, která se mi začala nebezpečně povolovat.

Tak to by šlo. Teď se jen dál udržet v tom šedém průměru a ideálně neutržit větší rány na cti.