Andor.cz - Dračí doupě online

Výcvik začíná

Sejdeme se všichni na nádvoří a pak dojde na čekání. Dlouhé čekání. A k tomu ještě na mrazu. Nikomu se nechce jít hledat Volcha a je to jen dobře. Takový sebevrah nejsem ani já. Procházím se po nádvoří a sem tam zvědavě pokukuji po ostatních. Chvíli po Eryn, ale ta vypadá jako socha, opět, takže se pak můj pohled začne stále častěji stáčet ke Kazandře. Pokud jsme tu jen my dvě, mohlo by jí také hrozit to, před čím mě Eryn varovala. Ostatně moc velký výběr tu Volch nemá. Sice s Kazandrou málokdy najdu společnou řeč, ale bylo by fér, aby věděla, co tu hrozí. Měla bych ji varovat. Ale ne teď… Hmm, možná potom. Někde, kde nás nikdo neuslyší. A možná, třeba jen možná, bude na Volcha něco vědět. Něco, co by nám pomohlo se ho zbavit jednou a provždy. Nějak ho zdiskreditovat v Sivakových očích natolik, aby nám to mistři uvěřili. Problém vyřešen pro všechny! Pro nás a možná i pro další, kteří projdou tou širokou branou do panství po nás.

Byl to skutečně ambiciózní plán. Nebo spíše sen… Ovšem netušila jsem, jak pořádně na to. Zatím!

Postupně utichla i ta trocha hovorů, které tu ještě přežívaly napříč mrazu, který se nepříjemně zakusoval do našich těl. Já se chvíli courala po nádvoří z místa na místo, zatímco mi hlavně běžela ta spousta odvážných plánů, z nichž ovšem ani jeden nebyl dostatečně konkrétní. Spíše jen idealizované verze konce o tom, jak to nakonec všechno dobře dopadlo. Pro nás. Ne, pro Volcha. Snít, to jsem uměla. Teď ještě přejít k té praktické části a sny zrealizovat.

Sněžení neustávalo a čas běžel. S rukama vraženýma hluboko do kapes jsem nakonec přešla na to, že jsem průběžně chodila a nebo poskakovala na místě, abych se zahřála, ale nepřipadala jsem si, že by mi to výrazněji pomáhalo. Tohle počasí mě nemělo rádo a stejně tak já jej.

Zrovna opět poskakuji na místě a snažím se nějak zahřát, když v tom se ozve Volchův hlas. Stejně jako ostatní ustanu uprostřed toho, co jsem zrovna dělala a otočím se po něm. Neusmívá se a ani já ho nevítám úsměvem. Sklouznu po něm podezřívavým pohledem, jen co dojde o něco blíž. Jeho dobrá nálada dost možná jen potvrzuje Erynina slova. Tyhle dny jsme mu vydání napospas a on si to zcela jistě vychutná.

Nikdo jej nezdraví a já se tak rozhodně s nějakým přáním dobrého dne neženu vlezle do popředí. Zůstanu tiše jako pěna, jen ve mně roste neblahé očekávání toho, co nás asi tak čeká. A nemusím na to čekat dlouho. Cvičné zbraně. Tentokrát jen dřevěné. Jako skoro vždy v takovém počasí. To jen potvrdí mé obavy. Budeme cvičit venku. Skrz rty mi unikne tichoulinké povzdechnutí, které se změní v obláček mrazivé páry stoupající vzhůru. A pak… Pak na sobě ucítím Volchův pohled. Opět. Trochu se narovnám v ramenou v očekávání toho, co přijde tentokrát. Snad mi neoznámí, že bude můj tréninkový partner. To bylo něco, co po určitém zážitku už opravdu nechci opakovat, pokud nebude zbytí.

Naštěstí však je to jen prostý rozkaz – donést zbraně pro všechny. I když je to otrava, pořád to mohlo dopadnout mnohem hůř. Dřív bych se na něco takového tvářila správně otráveně, ale teď už mi to přišlo jako něco ne tak hrozného. Zvláštní, jak se úhel pohledu na některé věci může měnit.

„Dobře, mistře.“ Odpovím mu krátce, aniž bych snad uhýbala pohledem, než přidám do kroku, abych splnila zadaný úkol. Alespoň budu chvíli v teple, kde budu moci snad maličko rozmrznout. Snažím se na to dívat pozitivně, zatímco spěšným krokem mířím ke zbrojnici.

Pobrat nakonec tolik zbraní, byť jsou to jen obyčejné krátké hole, není až tak snadné. Zvlášť, když pro každého musím vzít hned dvě. Když vidím, kolik je to kusů dřeva, tak se ani nesnažím to pobrat do rukou jen tak. Ještě by se mi to po cestě někde rozsypalo. Rozdělím tedy hromadu holí na dvě poloviny a každou svážu pevně řemenem, aby mi všechny držely pohromadě a lépe se nesly. Pak už se jich chopím a vyrazím rychle zpátky. Neflákám se. Sice Volcha nesnáším, ale nikdy jsem ho neprovokovala jen tak pro nic za nic. A ještě k tomu tak hloupě.

Když seběhnu zase ven do mrazu, vyrazím už známým směrem ke kládám. Jak ostatně mistr už zavelel. Tohle cvičiště znám moc dobře. Každý jej známe. Je to jedno z těch, které mám vcelku ráda. Tedy v porovnání s jinými druhy tréninku. Cviky vyžadující balanc a obratnost byly vždy mou devízou, ačkoliv… Ačkoliv ne vždy jsem do toho šla naplno. Byla jsem to přeci jen já.

Dorazím tedy k ostatním a složím s dřevěným zarachtáním dřevěné hole na zasněženou zem. Sundám z nich řemeny a kývnu na ostatní, aby si šli každý pro svou, zatímco já se rovnou chopím jednoho kusu dřeva, které jen zkusmo potěžkám v ruce, než ustoupím ostatním, abych se jim tam nepletla. S ostatními učedníky si vyměním maximálně pár pohledů, ale nemluvím. To ostatně nikdo z nás.

Volch se tedy chopí slova a začne nám osvětlovat, copak nás tu teď bude čekat. Na body a výdrž. Ta část s výdrží se mi tak úplně nepozdává, ale to budu řešit, až a pokud to přijde. Hlavní bude si nabrat pár bodů na začátku a pak už opět zapadnout do šedého průměru. Tam, kde se neodměňuje, ale ani netrestá. Tedy… Uvidíme, jak se mi bude dařit. Ale ve zvoleném úkolu se cítím docela silná v kramflecích. Alespoň natolik, abych neskončila poslední. Přeci jen ten rok výcviku se Sivakem se i na mě v lecčem odrazil, a i když jsem stále nenalezla vnitřní klid, tak se zbraněmi i bez nich jsem teď byla o poznání nebezpečnější.

Když se však ozve výzva pro dvojici dobrovolníků, tak… mlčím. Neklopím pohled a rozhodně neustupuji nenápadně o krok dozadu. Pouze se rozhlédnu po ostatních, zda se tu skutečně najde někdo, kdo to bude chtít mít rychle za sebou. Já se do toho rozhodně nehrnu.

Budu-li ale muset, tak si pro ten svůj bod odhodlaně půjdu nehledě na oponenta.

Všichni postáváte na nádvoří a marně vyhlížíte přicházejícího mistra. Kazandra má své podezření, že se mistr opozdil schválně – avšak ať už je to jakkoliv, rozhodně se nikdo nehrne ho jít shánět. Ostatně je to i něco na čem se vzápětí všichni shodnete bez ohledu na osobní sympatie. Bezpečnější je počkat, přesně tak jak se od vás očekává každé ráno.

„Víš jak. Ať na tu tajnou šifru nenarazil kdokoliv z nás, tak se stejně povezou všichni,“ opáčí Ele s úšklebkem Arek a s tichým odfrknutím kopne do hroudy sněhu.

„Na druhou stranu, odházet sníh nám nakázala Gretel…“ zapřemýšlí nahlas Isaiah, který se zamračeně rozhlíží po nádvoří, které je opět zapadané sněhem. Opravdu marná práce… Na druhou stranu je pravda, že pokud byste tohle nedělali každý den, tak by to mohlo být vážně nepříjemné.

„Ne, není dobrý nápad kamkoliv chodit. Znáte ho, jen nás tady chce nechat vymrznout,“ odtuší polohlasně Krisztián, který vytáhne z kapsy prozíravě nachystané rukavice a natáhne si je na ruce, které vzápětí vrazí do kapes.

Jen Eryn stojí opodál a nezúčastněně poslouchá váš rozhovor. Snad se dá spolehnout na to, že dokud zde čeká ona, tak je to v pořádku. Vlastně ji přistihnete, jak se bokem opírá o jeden z kamenných sloupů a má přivřené oči. Skoro jako by pospávala ve stoje. Do vlasů jí dosedají nové a nové vločky stejně jako na tmavé oblečení až to působí tím zvláštním poklidným dojmem. Každopádně zatímco všichni ostatní podupávají, mnou si ruce nebo se snaží aspoň nějak zahřát pohybem, tak ona jako by tu zima snad ani nevnímala.

Čas plyne a dá se počítat tak leda dle sněhových vloček kroužících vzduchem. Zima se už řádně zakusuje pod oblečení a nejistota stoupá společně s tichým mrmláním dvojčat, které to čekání přestává bavit. Isaiah si už vyšlapal na nádvoří takové malé kolečko a Aron se stihl za tu dobu rozcvičit snad už dvakrát.

„… omlouvám se za to drobné zdržení, v tomhle počasí to mohlo být lehce nepříjemné,“ ozve se náhle hlas Volcha, který se objeví mezi dveřmi a vejde mezi vás. Neusmívá se, dokonce ani náznakem, přesto je na něm patrné, že má vcelku dobrou náladu. Ačkoliv u mistra Dragowskiho byl pojem „dobrá nálada“ značně diskutabilní, obvykle to neznamenalo, že ji budete mít i vy. Přes kabátec má přehozený ještě teplý zimní plášť na znamení, že se vás rozhodně nechystá vzít dovnitř.

„Nikdo nechybí? Výborně,“ konstatuje, když po každém z vás sklouzne pohledem, „předpokládám, že ten čas jste využili k protažení se, takže můžeme rovnou začít,“ pronese rázně. „Běžte si pro cvičné zbraně. Budou vám stačit dřevěné krátké hole,“ oznámí. V takové zimě se ven obvykle železo ani natahalo, mělo nepříjemnou vlastnost praskat a lámat se. Snad by ani nevadilo, že to bylo nebezpečné pro vás, ale škoda pak zbraní, které se zbytečně ničily. Výběr dřevěných cvičných zbraní tak ani nepřekvapí, na druhou stranu to nezní, že vás čeká něco příjemného. S dřevem jste nemuseli být tak opatrní a držet se zpátky – a v přítomnosti Volcha jste ani nemohli. Neviděl by to rád.

„I když, nemá cenu, abyste se tam trousili po jednom,“ zarazí vás v další chvíli krátkým gestem ruky a jeho dravčí pohled bez varování padne na Elu. „Elzbieto, běž pro ně a vezmi pro každého dvě, kdyby se nějaké během cvičení zlomili. A pospěš si, ať na tebe nečekáme,“ přikáže plavovlásce. „Zbytek ke kládám. Tak pohyb,“ tleskne rozhodně a vyčká, než ho všichni poslechnou.

Klády znamená část vyvýšeného nádvoří, kde bylo rozmístěno několik dřevěných opracovaných kmenů stromů umístěných přibližně ve výše metr nad zemí. V několika místech se křížily a vytvářely tak soustavu kladin. Některé z nich byly příjemně široké, jiné zase nebezpečně úzké, na některých bylo natlučené železo vyčnívající nad povrch a byly tam i dvě – krátká a delší, které byly zavěšené v řetězu a při došlápnutí se okamžitě rozhoupaly.

„Předpokládám, že ani není třeba, abych vám vysvětloval, co po vás dnes budu chtít. Dáme si to na výdrž a na body, ať se protáhnete. Bod má ten, kdo svého soupeře srazí dolů. Ti nejmenším počtem bodů… Hm, něco vymyslím. Začneme jednoduše, po dvojicích. Kdo se hlásí první?“ povytáhne lehce obočí. „A rukavice dolů, vážení,“ nakáže vzápětí.

Tohle cvičení bude bolet.

* * *

Konec starých pořádků

Stojím tam vedle Eryn, která vypadá jako ztělesnění klidu. V něčem mi to připomíná Sivaka. Opravdu nechápu, jak tu všichni ostatní nalézají svůj vnitřní klid. Kazandra, Eryn, vlastně i Lukyan a Krisztian byli jedni z těch, které okolnosti málokdy rozhodily. No a pak tu byla druhá část spektra, na jehož konci jsem byla právě já. Ani za ty roky zde jsem nepřišla na to, jak zůstat klidná a neřídit se svými emocemi. Ačkoliv… popravdě jsem se o to nikdy příliš nesnažila. Však proč žít život bez nich? Bylo by to celé pak jen jako napůl. A kolikrát se mi v posledním roce zde vracela Kainova slova.

Zítřek neexistuje.

Nemůžu říct, že jsem díky tomu dělala nejrozumnější rozhodnutí, ale rozhodně to nebyla rozhodnutí, za která bych se musela stydět a žila jsem život naplno. Tím spíš ucítím jisté pnutí, když na mě Eryn promluví. Dát stranou hrdost? To myslí vážně? Můj lehce nakrčený ret mluví za vše. Hrdost byla kolikrát to jediné, co mi tu ještě zbylo. Stejně jako mé sny…

„Eryn, ale to přece nemůžu, ne…“ Ale to dívka dojde až těsně ke mně, aby ztlumila hlas na samou hranici šepotu. Těch pár slov si vyslechnu bez jediného přerušení. Jen to jen několik vět. Ale i tak mi obočí povyjede nahoru. Sivak ji tu nenechá? Nebude tu dlouho? A on si bude hledat zábavu jinde… Jinde… To znamená. Byla tu jen tři jména, která připadala v úvahu. Já, Kazandra a nebo Wiola.

Ostře se nadechnu a sevřu ruce v pěst. To bych měla klopit uši a šoupat nohama, zatímco si bude vybírat pro změnu jedno z nich?!

„To přese nemyslíš…?!“ Stihnu syknout, ale to už se Eryn odtáhne a přeruší nás Arekův hlas. Ještě, než můžu cokoliv dalšího říct, naše krátká chvíle vyprší a já jen rychle uhnu pohledem, aby na mě snad neviděl, jak se zrovna teď tvářím, než se mi podaří opět ovládnout. Zatracený parchant! To má být nějaký šílený konkurz na jeho… na jeho co? Ne, jedna věc bylo, když jsme si odnesli zranění z tréninků. To zde bylo tolerováno a přehlíženo. Kdyby ale na mě zkusil sáhnout jinak… Ne, tohle bych před Sivakem ani na chvíli netajila. A rozhodně bych se netvářila, že si to užívám. To snad nemůže Eryn myslet vážně?! Ale jeden můj rychlý pohled jejím směrem mi prozradí, že může… skutečně to může takto myslet.

Ne, tohle nemá být o tom, kdo bude další! Tohle prostě musí přestat!

„… Jo, hnusná klendra.“ Hlesnu trochu bez výrazu v odpovědi na Arekova slova a dlouze se nadechnu, abych trochu uklidnila rozjitřené myšlenky, než popojdu o kousek dál na volnější prostranství nádvoří. Tenhle den je stále divočejší, a to tu ještě ani není Volch. Hlavně klid. Krůček po krůčku. Problémy budu řešit, až nastanou. O tom, co bude nemá smysl teď přemýšlet. Zítřek… neexistuje. Zatím.

Už se to dlouho nestalo, ale myšlenky mi zalétnou ke Kainovi. Co by mi poradil v takové chvíli? Že nic není tak žhavé, jak se zprvu zdá? Však tehdy v Cziernowodě jsem tolikrát přeháněla… Ne, prostě to chce klid. A chovat se normálně. Kdybych se zničehonic začala chovat jako poslušný pes, všiml by si toho také. Takže… Takže nemám moc na výběr. Prostě nechám dnešní den plynout… a uvidíme.

Postupně se na nádvoří sejdeme nakonec všichni. Až na Lukyana s Wiolou, kteří jsou s ostatními mistry pryč. Z oblohy se dál snáší tiše sníh a Volch? Ten nikde není k nalezení.

„Tak co, kdo z nás nevyluštil tajnou zprávu z čajových lístků, že je výcvik na jiném nádvoří?“ Otočím se úšklebkem na ostatní, zatímco rozhodnutí, že si tím nebudu lámat alespoň pro teď hlavu si nechávám pro sebe.

„Tak z nějakého důvodu jsme ho asi měli shrnout.“ Pokrčím rameny, zatímco se projdu kousek po nádvoří a udělám čáru špičkou boty do čerstvě napadaného sněhu. „Ne, že to zrovna dlouho vydrží. Povídejte mi něco o marné práci.“

„Hmm, no, co můžeme dělat? Asi jen čekat? Tedy, pokud se někomu nechce být aktivní a vyrazit jej hledat a zároveň riskovat, že tu nebude zrovna, když mistr dorazí. Já se tohoto úkolu dobrovolně vzdávám.“ Zvednu rezignovaně ruce, než si jen bezděčně upravím šálu. Je opravdu zima. „Radši prostě… počkám.“

Oči mi sklouznou k hromadě sněhu, kterou jsme tu vršili s Isaiahem zhruba před hodinou. Jsou v ní stále vidět pomalu zasypávané otisky ještě od toho, jak jsme do ní padli. Jaká by to byla zábava prostě v tom pokračovat se všemi zde. Lehce zasněně se pousměji, ale pro sníh se tentokrát nesehnu, abych z něj udělala kouli a mrštila po nejbližším nešťastníkovi. Na tohle je mezi námi příliš ponurá a napjatá atmosféra. A tak zase popojdu dále po nádvoří a začnu si zamyšleně kreslit špičkou boty do sněhu rozmanité kružnice a vlnky, zatímco netrpělivě čekáme, až se mistr uráčí poctít nás svou přítomností.  

Elzbieta

Hlavou ti víří ta nově získaná informace, která by měnila všechno. Naprosto všechno. Pokud by skutečně Eryn a Volch… Ale ne, vždyť to by nedávalo smysl. Nebo snad ano? Těžko říci, co vlastně Arek viděl a v jakém okamžiku nebo situaci ty dva zastihl. Co tomu předcházelo či se dělo poté, co se vykradl pryč… Napadá tě spousta otázek provázející tu směsici protichůdných pocitů, avšak odpověď nepřichází žádná.

Tedy… Skoro žádná. Na dvoře se přeci jen objeví někdo, kdo by ti mohl celou tu věc vysvětlit. Pokud bys tedy sebrala odvahu se na rovinu zeptat… Jak se vůbec na něco takového ptá? Zvláště po té scéně v jídelně… Nastane mezi vámi chvíle zvláštního ticha, kdy Eryn zkrátka jen stojí na nádvoří s pohledem upřeným k obloze, ze které se stále dokola a dokola snášejí vločky sněhu. Ani se nezdá, že by jí snad byla zima, ovšem… To jsi zaznamenala už tu poslední zimu. Tehdy na nádvoří, kde jste klečeli.

A pak se stane takový malý zázrak. Nebo naopak předzvěst neštěstí? Vlastně si ani nepamatuješ, kdy naposledy s tebou Eryn sama od sebe zapředla hovor. S kýmkoliv z vás. Už ani s Lukyanem jsi je nevídala, že by seděli bokem a o něčem se bavili. Možná to mohl být důvod, proč se Lukyan začal bavit více s vámi, pokud Eryn přestala mluvit i s ním. Celé to bylo… Zvláštní.

„Myslím to vážně, Elo,“ ucítíš na sobě zcela netypicky i její pohled, sotva zazní tvé – pokusím se. „Někdy je lepší dát na chvíli stranou hrdost,“ dodá polohlasně, takřka šeptem.

Po tvé otázce opět nastane chvíle ticha, jak Eryn viditelně zaváhá. Nakonec se ovšem přeci jen nadechne k odpovědi. „Možná…“ vydechne na samotné hranici slyšitelnosti a přejde k tobě blíže. „Už tu dlouho nebudu, Elo. Sivak mě tu nenechá… A on…“ lehce se k tobě nakloní. Ani nemusí zmiňovat jméno, stačí ten tón hlasu, jakým to vysloví. „Bude si muset hledat zábavu… Jinde. A moc dobře to ví.“

S tím se od tebe odtáhne.

„Ahh, to je fakt hnusná klendra,“ vstoupí vám do toho v další chvíli Arekovo procítěné povzdechnutí a než stačí mrknout, tak od tebe Ery o několik kroků odstoupí a odvrátí od tebe pohled.

Kazandra

Dnešní ráno skutečně není ve znamení dobré snídaně a už vůbec ne zpráv. Máte se očividně na co těšit. Všichni. Přesto tobě běží ještě jedna lhůta, úkol, který ti Volch nečekaně zadal, aniž bys tušila, jaké je správné řešení. Kdo ví, zda tě potrestá, pokud se mu nebude líbit tvá další odpověď´. Nebo je to jen nějaká zkouška? Chce tě jen vyděsit? Tolik otázek a odpověď přitom nemáš jedinou kromě svých osobních dohadů a domněnek.

„Cože?“ vypadne z Tiana a všimneš si, jak chvíli strne, jak se do něj tvá odpověď nečekaně zasekne. „Nic dramatického,“ zopakuje po tobě a něco v tónu jeho hlasu naznačuje, že ti to dost možná tak úplně nevěří. Ačkoliv… Znovu si tě pátravě prohlédne jako by snad hledal náznak něčeho, co předtím neviděl. Ovšem nic nenachází – jistěže nic nenachází, když se nic nestalo.

„Co ti chtěl?“ zeptá se tě polohlasně.

Poté se ovšem rozhovor stočí k tomu, co předcházelo tvému příchodu. Nicméně i nyní tvé myšlenky sklouzávají k tomu, co bys z toho všeho mohla získat… Mohla být snad tohle tvá cesta ke správné odpovědi? Pomohlo by ti namísto sebe obětovat někoho jiného? Eryn, Elu… Nebylo zase tak těžké domyslet si jakým směrem cílí Volchův zájem.

„Snad za pár dní. Doufejme. Ale počítám, že tři dny minimálně, spíše víc…“ zhodnotí to Aron a ten odhad rozhodně nezní optimisticky. Přeci jen, do civilizace to byl minimálně den cesty a zcela jistě taková výprava nemířila jen do Cziernowody, takže střízlivý odhad byl tak pět dní až týden.

„Hm, dobře,“ odpoví ti Krisztián, když oznámíš, že jsi už se snídaní hotová. Opravdu jsi toho příliš nesnědla, nicméně stejně jako Isaiah i dvojčata si i ty do kapes nacpeš pár krajíců. Tian jen povytáhne obočí, ale jinak tvé počínání nekomentuje. „Zásoby na horší časy si dělat nehodlám, takže jsem měl v plánu jít rovnou na nádvoří,“ lehce se ušklíbne. „Tak si hlavně dej pozor, ať tě s tím nikdo nechytí. Nestálo by to za to,“ apeluje na tebe opět o něco tišším hlasem, zatímco ti jeho dlaň sklouzne po rameni a paži v přeci jen o něco důvěrnějším gestu, které si může dovolit, když jste v jídelně zůstali sami.

„Počkám na tebe v hale,“ dodá ještě, než se rychlým krokem vydáš ke schodišti. Musíš to stihnout. Zkrátka… Musíš.

Na nádvoří

Nakonec se slezete na nádvoří všichni bez toho, aniž by se kdokoliv z vás výrazně opozdil. Po Ele s Eryn dorazí dvojčata následovaná v těsném závěsu Isaiahem a jako poslední nakonec se na nádvoří objeví i Kazandra s Tianem.

Chybí nakonec jen jediná osoba a tou je sám mistr.

Kupodivu je to nakonec on… Kdo nepřichází, i když už by tady měl být.

„Není to divný? Už tady měl být, ne?“ ozve se nejistě Isaiah, který přešlapuje na místě a zimomřivě si mne ruce. Ono jen tady nečinně postávat není zrovna nejpříjemnější, přeci jen stále mrzne.

„Jestli je to zase nějaká pitomá zkouška…“ zahučí Aron.

Ovšem nic to nemění na tom, že zde čekáte na někoho, kdo stále nepřichází. A dobrý pocit z toho nemá nikdo z vás.

Čára přes rozpočet

„Cože?!“ S neskrývaným překvapením po Arekovi střelím zaskočeným pohledem. Nevykřikla jsem to a stále to jediné slovo udržela na hranici šepotu, ale ani se nesnažím tvářit, že to, co mi tu právě řekl pro mě není ničím novým. Naopak. Jak to myslel? Ne, není to něco o čem musím dlouhosáhle přemýšlet, jen to naprosto rozbije mou představu o tom, co se odehrávalo za těmi zavřenými dveřmi, když si mysleli, že se nikdo nedívá. Pravda, nikdy jsem nezastihla přímo… tehdy. Ale dle toho, jak se Eryn chovala a on k ní. Vždyť to… nedávalo… smysl?! A nebo snad… Rozčarovaně sklopím pohled k posledním pár kouskům střepů. Co když jsem se vrhla do něčeho, o co se mě nikdo neprosil. Opět po svém vlastním zbrklém způsobu a nebrala ohled na jiné možnosti. Ale pak nedávala smysl ta scéna pod schody a vůbec… Ahhh?! Jestli jsem celý ten zatracený rok strkala ruku do mraveniště naprosto dobrovolně a zbytečně?!

Blázen. Jsem opravdu takový blázen? Ve tváři se mi přelévají pocity stejně jako na chvíli trochu vzteky zrudnu, než záhy naopak výrazně poblednu. Mám chuť Areka odtáhnout hned stranou, ať vyklopí všechno, co ví, ale to teď nemůžu. Stejně jako se na to nemůžu zeptat Eryn. Tohle je… frustrující! Kdybych se do toho nevrhala po hlavě a nejdřív si zjistila všechna fakta, ale… Ale já nikdy nebyla ten tichošlápek, který se uměl plížit mezi zdmi panství naprosto nepozorován. Tohle by se mi nikdy nepodařilo. Ne s Volchem. Div se nepořežu o střepy, jak je pevně stisknu, naštěstí se ale zarazím včas.

„Ah… dobře… Hmm, díky, Areku.“ Pokývnu nakonec vděčně, když mi sám od sebe slíbí, že tohle bylo naposled. Vážně… Někdy jsem si říkala, jak je Wiola zvládá oba. Dvojčata byla totiž živel, který byl schopen smést ty, kteří mu stáli v cestě. Zvlášť, když měli ty své nálady. Kdo je ale nemá. Já teď zrovna mířila k jedné z těch horších, i když dobře skrytých. Ten šok, který těch pár slov vyvolalo jsem skutečně nečekala. A to světlo, které to vrhalo na mé celoroční a těžce vykoupené snahy, nebylo vůbec lichotivé.

Tím spíše se ve spěchu rozloučím s ostatními. Udržet za této situace svou typickou masku je přeci jen obtížnější než jindy. Zatraceně! Sakra! Do háje! Letí mi hlavou jen spousta nadávek, zatímco spěchám do svého pokoje, abych se zbavila zásob chleba a pak se vydala na malé nádvoří v přízemí, kde nás dost možná čeká zahájení dne.

Jsem tu nakonec první. Ta nejvzornější. Jistě. Už vidím tu pochvalu, kterou bych si svým brzkým příchodem vysloužila. Není to až tak dlouho, co jsem zde byla naposled, ale i tak se nádvoří částečně zase pokrylo sněhem, který se nepřestává snášet z oblohy. Alespoň, že zima se nezdá tak hrozná. Na zimu. Opřu se ramenem o zeď a zamyšleně čekám. Však mám o čem přemýšlet!

A jako na zavolanou se objeví jeden z hlavních aktérů té změti scén, co se mi honí hlavou. Eryn. I ona se za ten rok změnila. Stejně jako Isaiah. Já však ne. Vlastně mi přijde, že jen na mě ze zrcadla každé ráno hleděla ta stejná rozlítaná bláznivá holka.

Za to Eryn, ta už jako dívka, kterou si pamatuji, nevypadala. Působila starší… dospělejší a krásnější. Netuším, co za tím bylo, ale možná prostě jen ti šťastnější takto dospívali. Tedy až na ty nepřirozeně bílé vlasy.

Dospělá… Nedovedla jsem si sebe takto představit, ačkoliv… Myšlenky mi zalétly k tomu už rok starému snu, kdy mě navštívila žena ze stínů. Tam jsem snad viděla i něco, co snad byl odrazem mého budoucího já. No, jako elegantní šlechtična s aristokratickými rysy jsem rozhodně nevypadala. Prostě jen jako ta stejná holka, co se míň… usmívala. Modrá krev mi v žilách nekolovala. Ačkoliv… to snad ani Eryn ne. Zvláštní. Prostě zvláštní.

Sklouznu zamyšleným pohledem po Eryn, která tady v tom zasněženém prostředí působí skoro až étericky. Ani pořádně nevím, co za tím je. Ale zima vypadala, že bude zcela určitě její oblíbené období v roce. Hodila se k ní.  

„Hmm?“ Povytáhnu tázavě obočí, když na mě nečekaně promluví. Ne, ani na mě Eryn poslední měsíce nemluvila, když nemusela, takže mě zahájení konverzace z její strany překvapí.

„Asi měla… Pokusím se.“ Zamručím tiše na její upozornění. Neříká mi nic nového. Isaiah naznačoval to stejné a vlastně všichni z učedníků tu vědí, jak poslední rok dopadají mé společné lekce s Volchem. Ovšem Eryn by přeci jen mohla vědět něco, co ostatní neví. To už ukázala v té jídelně.

„Je za tím snad něco… víc?“ Zeptám se krátce, než jen potřesu hlavou a založím ruce na prsou. „Než tedy to co vždy.“ Zahledím se na nádvoří před námi, které zasypává sníh. Ale už se jí na nic dalšího nevyptávám. Tohle zrovna není nejvhodnější doba a vůbec… Nevím, jestli bych se jí zvládla zeptat na to, co se mi díky Arekovi honilo hlavou.

A tak čekáme. Však on už se tu jistě brzy někdo objeví a náš skvělý den s mistrem Dragowskim bude moci začít.  

Kazandra

Atmosféra v jídelně je skutečně taková… Nečekaně napjatá. Je lehké dovtípit se, že se něco stalo. S Elou se takřka minete, krátce po tvém příchodu opustí jídelnu. Všimneš si mokrého fleku na zdi i sesbírané hromádky střepů. Ostatně Arek si akorát sedá ke stolu a několikrát si otře dlaně o kalhoty, než se chopí zbytků chleba a čaje. Skutečně – nic jiného zde není. Jen neslazený čaj a chleba. No, aspoň je dle všeho čerstvý.

„No, už jsem zažil lepší. Mnohem lepší. Ale teď si dle všeho budeme muset nechat o dobrých ránech nějaký čas jen zdát. Jak to tak vypadá, budeme teď trávit pár dní jen pod dohledem Volcha. Určitě si dokážeš představit, jakou vlnu nadšení tady to zjištění vyvolalo,“ odpoví ti Tian, zatímco na sobě ucítíš na chvíli jeho zkoumavý pohled, se kterým tě přelétne od hlavy až k patě. Jindy by se i lehce pousmál, ale dnes se mu ve tváři drží vážný výraz. A dost možná to nebude jen díky té skvělé snídani, co tu na vás čeká.

Nakloní se k tobě přes stůl blíže. „Co se stalo?“ zeptá se tě tiše, jistěže se tě zeptá. Snad i se stopou starosti v hlase, ale toho jsi schopná si všimnout za ten rok jen ty. To, jak se mu krátce objeví vráska nad kořenem nosu a hned zase zmizí, jak se ovládne a udrží si ten stále stejný výraz.

Když se ovšem zeptáš na Eryn…

„To se zeptej spíše někoho jiného,“ Tian se narovná a lehce se ušklíbne. Výmluvným pohledem zalétne k dvojčatům. Aron si povzdechne a Arek něco nesrozumitelného zavrčí.

„Drobná výměna nevhodných názorů. Znáš to, někdo něco plácne, druhý si to vezme osobně… Zvláště, když jsi Eryn…“ naznačí nakonec tak trochu vyhýbavě Aron.

„… když jsi Eryn a někdo ti naznačí, že si až příliš dobře rozumíš s mistrem…“ doplní Tian.

Isaiah si jako na povel povzdechne a zvedne se od stolu. Všimneš si ještě, že si nacpe do kapes chleba navíc, než se s vámi krátce rozloučí a odejde pryč.

„Eryn nám doporučila, ať si nabereme jídlo navíc, že nám Volch domluvil na následující dny v kuchyni zvláštní režim,“ vysvětlí ti Tian, který akorát také dojedl a dopil poslední zbytky čaje, jak si všimneš. Ovšem nezvedne se od stolu, jen se po tobě podívá.

„Mám na tebe počkat?“ nabídne ti. Ostatně je ti jasné, že tohle budeš muset zvládnout opravdu rychle, pokud nechceš přijít na nádvoří poslední. Už i dvojčata se zřejmě chystají k odchodu, a to většinou odchází z jídelny mezi posledními.

Elzbieta

Eryn se po tobě ani neotočí, rychlým krokem opustí prostory jídelny. Zůstane po ní jen ta poněkud dusná atmosféra a nepořádek u jedné ze zdí. Těžko říci, jestli je Arekovi nepříjemné, co se zde právě odehrálo a má výčitky svědomí, kdy k tobě vykročí, aby ti pomohl namísto pokračování ve snídani nebo je v tom něco jiného, ale… Na tom vlastně nezáleží. Stejně jako na spoustě dalších drobností. Nebo snad ano?

Poznámku Tiana okatě ignoruje namísto toho, aby vylítl, ačkoliv na něm poznáš, že se v tu chvíli musí hodně přemáhat, aby nijak nereagoval.

„Že ses jí teda zastal, když tu byla,“ ozve se akorát prozaicky Aron, nic více ovšem nedodává. Jen se po vás podívá a dolije si do hrnku čaj. Chleba už má skoro snědený stejně jako jeho bratr, který se nyní hrbí vedle tebe a sbírá do dlaně drobné úlomky střepů.

„Elo…“ zamručí, když spustíš se svojí promluvou do duše. „Vždyť jsem vážně zase tolik neřekl. Navíc z toho, co jsem viděl posledně, to vážně nevypadalo, že by se jí to nelíbilo,“ poznamená polohlasně, abys ho slyšela jen ty a drobně se ušklíbne. Více nedodává a ty se jen můžeš domnívat, čeho to proboha mohl být svědkem mezi Volchem a Eryn.

Nicméně když se váš pohled vzápětí střetne… Tak je to on, kdo jím uhne jako první a rezignovaně si povzdechne. „Dobrá, dobrá. Už žádné hloupé poznámky, přísahám,“ slíbí ti. „Tedy i proto, že se trochu bojím, co by po mně mohla hodit příště,“ dodá s náznakem úsměvu. Vidíš na něm, že si z toho opravdu příliš nedělá a těžko říci, zda si vůbec uvědomuje, jak moc dnes ve skutečnosti přestřelil, ale… Slíbil ti to. A tady sliby něco znamenají.

Zvedne se chvíli po tobě a odnese střepy na stejné místo jako ty. To už ovšem mezi dveřmi prochází Kazandra, se kterou se prakticky minete, protože ty už jsi na odchodu. Není čas ztrácet čas – dnes to obzvláště platí.

Isaiah kývne hlavou, když se rozloučíš. Od dvojčat se ti dostane i neurčitého zahučení v reakci na tvé výchovné upozornění a pak už za tebou jen klapnou dveře. Pospícháš, opravdu nechceš, aby tě kdokoliv zastavil s kapsami plnými uloupeného chleba. Nosit jídlo na pokoje a schovávat si ho na horší časy se nesmělo – ačkoliv ruku na srdce, někdy to dělal každý. Kazandru jsi dokonce občas potkávala, jak chodí do kuchyně a něco si od tam odnáší. Tedy, působilo to jako zbytky, ale… Tak těžko říci, jestli tím krmila sebe, ptáky nebo koho vlastně. Ostatně už jsi několikrát zahlédla na střeše společně s vránami, které jí dělaly společnost.

Nikoho cestou nepotkáš, a tak ti nic nebrání si chleba uschovat do čistého oblečení namísto plátýnka. Snad to nezvlhne. Dlouho se ovšem nezdržuješ, ostatně teple oblečená jsi už díky vaší bonusové ranní rozcvičce, a tak zamíříš zpátky na náměstí, které jste ještě před hodinou svědomitě odklízely od sněhu.

Je to skoro k breku, kamenná dlažba je už opět pokrytá tenkou vrstvou sněhu a z nebe se snáší další a další velké bílé vločky. Aspoň nefouká vítr ani hustě nesněží, oproti předchozímu týdnu je tohle takové mírné. Neškodné. Díky padajícímu sněhu ani tolik nemrzne nebo ti to tak aspoň připadá. Jsi zde nečekaně první. Avšak dnes…. Dnes je to tak lepší. Podlézat Volchovi je sice to poslední o co stojíš, nicméně dávat mu zbytečně záminky k tomu, aby se po tobě vozil také není zrovna schůdná cesta.

Chvíli po tobě se na nádvoří objeví Eryn. Přes tmavou tuniku si přehodila navrch akorát vestu a kolem krku má nově uvázaný šátek. Stuhu, cos jí dala, jsi na ní nikdy neviděla, a tak těžko říci, co se s ní vlastně stalo, o rady, jak si správně a slušivě zaplést vlasy nikdy nestála a ani tě o nic takového byť náznakem nepožádala.

I na ní bylo možné za ten rok pozorovat jisté změny. Vlasy jí zesvětlaly natolik, že se daly regulérně označit za bílé. Skoro až stařecky bílé. Její tvář nabrala těch ostrých ušlechtilých rysů aristokrata, jakkoliv nikdo z vás si nebyl vědom toho, že by snad měla pocházet z lepší rodiny nebo být něčí levoboček. Co si vlastně vybavuješ, tak její matka byla… Švadlena. V nějaké zapadlé podhorské vesnici na severu. Vlastně… Eryn už působila jako dospělá mladá žena, kterou nepochybně byla.

Projde kolem tebe a když se zastaví, tak s hlubokým nádechem zvrátí na chvíli hlavu dozadu. Nastaví tvář chladnému vzduchu i padajícím sněhovým vločkám a najednou působí… Trochu uvolněněji. A zároveň tak zvláštně… Křehce.

„Měla by ses těch pár dní držet zpátky,“ poznamená nečekaně tvým směrem polohlasně.