Andor.cz - Dračí doupě online

Zásoby na zimu

Hrnek je rozbitý a střepy se válejí všude kolem. Po veselé náladě je utrum a místo toho je ve vzduchu doslova cítit hmatatelné napětí.  Pokusím se situaci alespoň nějak uklidnit, než to přeroste v něco horšího, než je jeden rozbitý hrnek a vysloužím si tak akorát dvojici nazlobených pohledů od Eryn i Areka. Nehnu ani brvou a vlastně mě to v ten moment pramálo trápí. Hlavně, když s tím, co dělali, přestanou. Myslet si o mě pak můžou, co chtějí.

Nic dalšího už nedodávám, ostatně ten krátký rozhovor, který proběhne, je výmluvný dost sám za sebe. Po chvíli se i zdá, že nikdo nehodlá nic dalšího házet, a tak si úlevně oddechnu. Eryn se však neusadí zpátky, ale vyrazí ostrým krokem pryč z jídelny.

„Eryn, prosím…“ Hlesnu za ní, ale k ničemu to není. Bělovlasá dívka nás opustí a já se tak opět sehnu ke střepům, co tu zbyly po jejím hrníčku. Na moralizování Areka nemám sílu, a tak to nechám na Aronovi. Ten vypadá, že je dnes z těch dvou nohama spíše na zemi. Vlastně skoro vždy z těch dvou.

„Hmm, v pořádku. Dojím si to po cestě.“ Odpovím trochu neurčitě Arekovi, který si vedle mě překvapivě podřepne a dá se společně se mnou do uklízení střepů. Opravdu se tu už nechci o moc déle zdržovat. Potřebuji si zaběhnout zpátky do pokoje a pak se už připravit na ranní výcvik. Netuším, kdy přesně to bude, ale rozhodně nechci přijít poslední. To by to měl Volch opravdu jednoduché.

„Jo, štěstí… To se nám teď bude hodit.“ Pronesu polohlasem, zatímco na chvíli spustím svou veselou masku a nezvykle zvážním, když na nás tolik z ostatních učedníků přímo nevidí.

„Areku…“ Otočím se na mladíka vedle mě. „Víš, jaký Volch je. A to, co vidíš, je jen špička ledovce. Myslíš si, že pro Eryn je to snadné? To… všechno? Že to dělá dobrovolně, hmm?“ Ztlumím hlas na hranici šepotu.

„Zkus si to představit z jejího pohledu a pak to vynásob alespoň stem. To nejmenší, co pro ni můžeš udělat je, že ji necháš být. Chtěla nám pomoct… A věř, že kdyby se to dozvěděl ten parchant, tak si to odskáče.“ Procedím skrz sevřené zuby, než se zvednu zpátky na nohy s hrstmi plnými střepů

„Tak si zkus příště na něco z toho vzpomenout, než jí něco zase řekneš.“ Skloním k němu vážný pohled, než se opět usměji, jako kdyby se nic nedělo a odnesu střepy na nějaké bezpečné místo. Vrátím se pak k našemu stolu a po cestě zaregistruji, že se k nám přidala i poslední zbloudilá duše. Kazandra vkročila nedlouho po Eryn do jídelny, a tak jsme skutečně byli kompletní. Jen ji sjedu krátce pátravým pohledem, ale nevypadá nějak… jinak, takže na ni jen kývnu na pozdrav, ale už se nezapovídávám. Za prvé musím spěchat a za další, je to stále Kazandra. S tou si nějakou zábavnou debatu ani teď nedovedu příliš představit.

„Uvidíme se na tréninku.“ Nakloním se kolem Isaiaha, abych si dopila pár rychlými hlty čaj a pak si podala nakousaný krajíc chleba. „Tak za chvíli. A zkuste tu chvíli nic nerozbíjet beze mě.“ Mávnu na ostatní, než si zuby chytnu krajíc chleba a vezmu si z lavice kabátec, který si jen ledabyle navléknu a přehodím si šálu přes krk, aniž bych se ji teď snažila, jakkoliv zavazovat.

Je na čase si jít udělat zásoby na zimu.

S chlebem stále v zubech mávnu volnou rukou na zbytek osazenstva místnosti, než se rychlým krokem vydám ke dveřím z jídelny, abych jimi prošla na chodbu, kde se obezřetně rozhlédnu a pak velmi svižným tempem vyrazím do části s našimi pokoji. Teď by bylo nepříjemné, pokud by mě tu někdo chytil, ale ono by se něco vymyslelo.

Po cestě ukusuji chleba, který se snažím spořádat co možná nejrychleji, abych měla volné ruce, než dojdu do svého pokoje. A skutečně asi ty střepy to štěstí nosí, protože po cestě nepotkám žádného z mistrů. Pravda, jejich řady dnes poněkud prořídly, a tak se mé šance o něco zvedly. Na druhou stranu, kdyby mě tu někdo z nich chytl, asi bych to zrovna těmto dvěma jen tak snadno nevysvětlila.

Poslední rozhlédnutí, než zapadnu rychle do svého pokoje, kde přejdu ke skříni, abych vytáhla čistou lněnou košili, která byla vhodná spíše do léta a kousky chleba do ní zabalím, než je schovám mezi další oblečení. Takto aspoň tak rychle neokorají a pokud měla Eryn skutečně pravdu, můžou se hodit. Přinejhorším je naháži vranám. Letos jich je tu docela hojný počet.

Když jsem se vším hotová, opět opatrně vyhlédnu na chodbu, abych se vydala co možná nejrychleji k místu, kde bychom měli mít nástup na dnešní dopolední trénink.

Pokud nás bude mít opravdu Volch tak… No, tak to bude jako vždy. Už jsem si toho za ten rok zažila dost a pokud si ten parchant na někom bude potřebovat zchladit žáhu, tak to nějak přežiji. Jako vždy. Ale dobrý pocit z toho, že bych mu snad podlézala, mu rozhodně nedopřeji. To ani omylem!

Kazandra

Rychle se ocitneš v pasti, do které jsi sama dobrovolně vkročila a zamotala se do ní. Volch před tebou sedí a chystá si nenuceně snídani, avšak výzva, před kterou tě těmi pár slovy postavil je nemilosrdná. Těžko říci na kolik byl tohle celé jeho záměr a ty jsi nakonec jen tančila do rytmu a podle not, které ti udával nebo to byla jen hloupá náhoda… V tuto chvíli na tom nezáleží. Jsi zde jen ty a on. A ta zatracená otázka.

I přes pobídnutí, kterého se ti dostane, stále mlčíš. Mistr neřekne nic, snad jen v očích se mu varovně zaleskne, jak pohne hlavou… A natáhne se k noži po vidličce. Čas ti nemilosrdně běží a moc dobře víš, že tu chvíli ticha nesmíš už více natahovat. Správná odpověď neexistuje. Záleží tedy na tom, co vlastně odpovíš?

A tak z tebe vypadne to první odvážné slovo.

„Ne.“

Spatříš, jak mu krátce cukne obočí. Na okamžik zanechá všeho a jen se do tebe vpíjí pohledem… Dokud nepokračuješ dál. Zatímco mluvíš, ozve se ten hlasitý křupavý zvuk, který se vplete do tvého hlasu a málem tě přinutí zaváhat, zda pokračovat dál na kolik je… Rušivý. To, když Volch zakrojí do topinky nůž a pečlivě si kousek odkrojí, nabodne na vidličku a začne to sousto neméně pečlivě kousat.

Naslouchá ti bez většího zájmu, vlastně jak pokračuješ dál, nemůže se zbavit toho neodbytného dojmu, že ho tím… Nudíš. Snad je jen otázkou, zda je to dobře nebo špatně. V poklidu si snídá, zatímco tam stojíš a mluvíš. Nakonec to zakončíš tak neutrálně, jak to jen svedeš. Není zde nic, co by vyžadovalo jeho pozornost. Nic, co by ho mohlo zaujmout.

„To je…“ krátce se zamyslí a ticho opět vyplní ten zvuk, jak pokračuje v krájení topinky, „zklamání. Opravdové zklamání.“ řekne, aniž by ti věnoval více než jen krátký pohled. „Večer to zkusíme znovu. Doufám, že ten čas během dne využiješ k vymyšlení lepší odpovědi,“ oznámí ti jakoby nic. „Můžeš jít. Byl bych opravdu nerad, pokud bys přišla na nástup pozdě,“ kývne hlavou směrem ke dveřím v tom jasném gestu. „Běž.“

Jsi volná. Aspoň prozatím. A to je nabídka, která se neodmítá.

Nic ti tak už nebrání se rychle rozloučit a opustit mistrovy komnaty. Stačí za sebou jen opatrně zavřít dveře a ocitneš se sama v prázdné chodbě. Je pravdou, že by sis opravdu měla pospíšit, pokud chceš stihnout snídani i nachystat se na dopolední program.

Když se blížíš k jídelně, spatříš, jak ze dveří vystřelí Eryn. Málem doslova.  Ani se po tobě nepodívá, i když by stačilo málo a zajisté by se tě všimla. Sice je za sebou opatrně zavře, ale sotva se tak stane a ona pustí kliku, rozeběhne se pryč. Dle všeho však nemíří do pokojů, ale ke spodní koupelně…

Elzbieta

Těžko říci, jak poctivě Wiola udržela tvoje malé tajemství. Občas jsi mívala jistá podezření, ale nikdy se ti to napřímo nepotvrdilo, že by to skutečně někomu prozradila. Nicméně, sama jsi věděla, že Kazandra bude mít také své podezření, nemluvě o Wertherovi. Ačkoliv ten to nijak neřešil, tehdy ani v průběhu času a nikdo se tě tak na Kaina nevyptával. Samozřejmě kromě Wioly, která měla tolik otázek.

„Takže jsem podle tebe zodpovědný? Nejsem si jistý, zda to od tebe brát jako lichotku nebo urážku,“ poznamená Arek vesele, jak vaše ranní špičkování pokračuje dál. „Hm, i když, pokud je řeč opravdu jen o mých rukách…“ kření se dál.

Ovšem tahle bezstarostná atmosféra nakonec dlouho nevydrží, Stačí tak málo, aby se všichni přestali smát či ušklíbat. Snad je dobře, že máte k snídani jen chleba, protože dost možná by vám tohle zkazilo chuť k jídlu. Tedy tobě určitě. Představa následujících pár dní, kdy pánem vašeho života bude právě Volch… A zejména pak tvého. Nebude tu Sivak ani Werther… A Kostadin? Co je vlastně s ním? Nicméně nehodláš nic podcenit, a tak několik kousků chleba zmizí ve tvých kapsách. Teď už zbývá je ještě úspěšně propašovat na pokoj a schovat si je, protože to poslední, co bys mohla chtít je, aby tě s tím nachytal právě mistr Dragowski.

„No. V lepším případě bude dost tvrdý na to, aby se o něj daly brousit zuby, a ne s přídavkem změkčující plísně,“ ušklíbne se Arek, když řešíte vaše sázky do budoucích dnů. Ať to bude ovšem jakkoliv, vlastně to zní jako dobrý nápad. Způsob, jak si zpestřit aspoň nějak den a přežít to.

Nicméně… Rozhovor se přeci jen stočí zpátky k Eryn. A Volchovi. Stačí pár slov a je ti jasné, že Arek přestřelil. A to mnohem víc, než si patrně kdokoliv v místnosti uvědomoval. Situace se rychle vyeskaluje. Střepy se rozletí kolem, zatímco na zdi zůstane mokrý flek po zbytku čaje, který v hrnku byl. Stále je to lepší, než kdyby to byla Arekova hlava, i když by s tím Eryn pravděpodobně nesouhlasila.

„Zbláznila ses?!“ vyjede jako na povel Arek. Židle nepříjemně zaskřípe o podlahu, jak rychle stane a prudce se otočí k Eryn čelem. To už jsi ovšem u něj, abys zabránila nejhoršímu. Chopíš se slova dřív než to stačí udělat kdokoliv jiný. Cítíš, jak se do tebe zabodne nejen rozzlobený pohled Areka, ale i Eryn. „Jak nechat být? Vidělas snad, co udělala, ne?“ zamračí se Arek, avšak tvoji ruku ze svého ramene neshodí.

„… ale prosím tě. Jako bych tě snad chtěla trefit,“ zasyčí Eryn navzdory tvým snahám. Ovšem aspoň nic dalšího nedodává a ani to nevypadá, že hodlala pokračovat. V čemkoliv.

„Cos…“ Arek si div celý nenaježí a asi je jediné štěstí, že zrovna u něj stojíš.

„Ela má pravdu. Nech to bejt. Na místě Eryn bych po tobě nic neházel, ale šel ti jednu vrazit osobně,“ poznamená Aron zamračeně.

Nakonec se zdá, že ten nejhorší konflikt byl zažehnaný. Zatímco se vydáš posbírat střepy ležící všude kolem, výraz ve tváři Eryn se nečekaně vyhladí a dívka bez dalších slov opustí rychle jídelnu. Zůstane tu po ní nakonec jen spoušť, kterou se snažíš uklidit a nedojezený chleba na stole. Dokonce za sebou ani nepráskne dveřmi, i když její odchod působí více než kdy jindy prostě jako útěk.

„To je zas ráno tohle… Vždyť jsem zase tolik neřekl,“ zahučí Arek, který se vzápětí zcela nečekaně rozejde za tebou a podřepne si kousek vedle, aby ti pomohl s posbíráním všech střepů. Nebo aspoň těch velkých je jich tu opravdu hodně. Eryn musela ten hrnek proti Arekovi mrštit vší silou, které rozhodně nebylo málo. „Běž se dosnídat, já to uklidím,“ zamručí ne zrovna nadšeně. „Střepy prý nosí štěstí, hm?“ ušklíbne se.

„Ne, vážně jsi toho tolik neřekl. Jen ses jí vysmál, že má něco s Volchem,“ ozve se suché konstatování z Krisztiánova rohu. „To bylo velmi taktické,“ potřese hlavou.

Všude samé střepy

„Hah, kdybych měla měďák pokaždé, když tohle slyším.“ Povzdechnu si tváří v tvář Arekovi, kterého dobrá nálada neopouští a debata se ještě přiostří.

„Oh, vážně?“ Povytáhnu vyzývavě obočí, když se mě Arek začne snažit zahnat do kouta. Ostatně tady by mě určitě nikdo nemohl označit za odbornici na věci, kolem kterých kroužíme. Přesto vím víc, než ví. Nebo snad… Trochu přimhouřím podezřívavě oči, když zapřemýšlím, jestli Wiola v jistých věcech nebyla možná až moc sdílná. Ale změnilo by to něco? Ne, určitě ne.

„Nemusíš se bát. Své odborné rady předám do… zodpovědných rukou.“ Opřu se opět do židle a s úsměvem překřížím ruce na prsou. Raději se už ani nedívám na Isaiaha, jaké odstíny rudé chytá teď. Ale tohle společné hašteření bylo vlastně zcela neškodné. Navíc moc dobře jsem věděla, jak na tom s Wiolou jsou.

Ale ta chvíle veselí brzy přejde. Není to však Krisztiánem, který nám tentokrát nestíhá ani věnovat pohoršené pohledy, ale místo toho hypnotizuje dveře. Kazandra tu stále není, ale hledat ji opravdu nehodlám. Ona by mě taky nehledala a má tu svého prince, takže… Takže mě hned záhy začne trápit něco horšího. A to výhled na následujících pár dnů.

Chvíli to trvá, než se oklepu z prvotního šoku a vnutím si na rty opět svůj typický úsměv. Věci jdou takto vždy snáz. Alespoň na mě ostatní lidé nekoukají s nějakou lítostí a nebo snad starostí, což stejně ničemu nikdy nepomůže a jen to přitahuje zbytečné otázky.

„O okoralý chleba! Za pár dní bude krajíc chleba opravdové terno.“ Opravím Areka s úšklebkem, ale… Ale ta představa se mi vůbec nelíbí, protože je možná i dost reálná. Opravdový hlad už jsem párkrát v životě zažila a není o co stát. Vlastně už jsem si vyzkoušela i ten pocit, kdy mé tělo hlady trávilo samo sebe a to skutečně nechci opakovat, pokud nebude zbytí.

„Asi si raději naberu něco do zásoby, aby zbylo i na ten hazard.“ Zamručím a zvednu se ke stolu s chlebem, abych si nabrala ještě pár kousků. Pro jistotu. Raději moc nepřemýšlím nad tím, jak by to vypadalo, pokud se ze mě ten chleba při tréninku začne sypat. Přesto raději kapsy tolik nepřeplňuji a schovám tam bezpečně jen pár krajíčků.

Zatímco stojím o stolu s jídlem, tak zaslechnu rozhovor probíhající jen kousek ode mě. Arona napadla stejná otázka, co mě, ale nebylo třeba, abych ji pokládala. Tu odpověď jsem ani nechtěla znát. Avšak oni… Strnu, když Arek doplní svého bratra jako vždy, ale tentokrát zajde až příliš daleko.

„Areku?!“ Zvýším trochu varovně hlas a otočím se na dvojčata, ale to už se ozve Eryn. A dle jejího tónu tohle už bylo přes čáru. Můžu jen sledovat, jak se celá situace během pár vteřin vyhrotí. Jedna věc je, když spolu žertujeme, ale Eryn nežertuje. Nikdy. Zvláště ne o tomhle. Trhnu sebou, když se ozve zvuk rozbitého hrnku, jemuž se mladík těsně vyhne, a pár rychlými kroky dojdu k Arekovi.

„Hej, to bylo už přes čáru… Nech to být.“ Položím mu ruku na rameno a lehce jej stisknu, aby ho snad ještě nenapadlo jít si to s Eryn vyřídit. „Prostě to nech, Areku. Ano? Prosím.“ Syknu k němu a přinutím ho otočit se na mě. Jistě, mohla bych mu teď spílat, že se o něčem takovém nežertuje, ale to by ho neuklidnilo. Nechci se s ním teď zrovna hádat.

„Nechte to prostě být…“ Kmitnu omluvným pohledem i k Eryn. „Teď na to není asi úplně vhodná doba. Zvlášť pokud tu budeme zavření opravdu jen s Volchem.“ Dodám pak smířlivě a jen nevěřícně potřesu hlavou nad tím, že jsem to zrovna já, kdo tu uklidňuje rozohněnou situaci. To už je dnes opravdu zlé.

„Ale jestli se tak moc chceš Areku přihlásit k té práci s lopatou na nádvoří, tak to jde i jinak.“ Pokusím se to celé svést raději jinam, než pustím jeho rameno a dojdu pár kroky ke stěně, o kterou se roztříštil Erynin hrnek. Střepy se rozlétly do všech stran a po zdi ještě stékal zbytek bylinkového čaje. No, rozhodně to tu jen tak nenechám. Byla by to opravdu hloupá záminka pro trest, ale dnes bych se nedivila ani tomu.

S povzdechem si podřepnu a začnu sbírat střepy, které si skládám postupně do dlaně, abych je pak ideálně přemístila na nějaké méně nápadné místo, kde si jich všimnou nejdříve služebné a žádný mistr, co by nás sem přišel vyzvednout.

Ještě tady… a tady je kousek.

Elzbieta

„Ty jsi po ránu vážně sluníčko, Elo,“ odpoví ti Arek po tvé zmínce o Grunwaldu, aniž by si z toho něco dělal a ukousne si další sousto ze čtvrtky chleba, kterou si odkrojil rovnou namísto toho to nějak kouskovat na krajíce. Některé věci se ani za ten rok nezměnili a jednou z nich bylo to, že dvojčata byla zkrátka při chuti. „Ahh, si povíme, kdo bude odpoledne funět nad lopatou,“ odmávne to bezstarostně rukou. Ono skutečně nemá cenu se tím trápit, co se má stát, to se zkrátka stane. Nicméně…

„Hmm, ale víš co?“ s drzým úšklebkem ve tváři se k tobě Arek nakloní přes stůl blíže. „Od takové odbornice si rád nechám poradit, jak správně na takovou… Lopatu,“ zakření se. Aron sedící vedle něho jen s povzdechem převrátí oči v sloup a upije čaje.

„Éh, nic, nic, jen mi… Eh, zaskočilo,“ odpoví ti poněkud rozpačitě Isaiah, kterému se sice už podařilo vykašlat vdechnutý čaj a popadnout dech, přesto jeho uši působily stále podezřele červeně. Dokonce i proti vlasům. Místo dalších slov se raději sám pustí do snídaně. Dokud tady nějaká je vzhledem k těm dvěma otesánkům sedícím vedle.

To už se téma rozhovoru vrtne jiným – vážnějším – směrem. A to k vyhlídkám na dnešní perný den, který vás nepochybně čeká. Lukyan s Wiolou jsou nepochybně šťastlivci, o tom nikdo z vás nepochybuje a tvé oznámení se dočká souhlasných pohledů i pokývání hlavy. Snad jen Krisztián se k ničemu z toho nijak nevyjadřuje, za to ovšem čím dál častěji se zachmuřeným výrazem ve tváři hypnotizuje dveře od jídelny. Čas běží a po Kazandře stále není ani vidu ani slechu. Že by zrovna slečna vzorná vynechala dnes snídani? To jí nebylo úplně podobné. Bývala tu často mezi prvními.

Vaši debatu o sázce zkazí zcela nečekaně Eryn se svým sdělením, kterým vás usadí hezky zpátky na zem se stoickým klidem. Či spíše nezájmem? Je těžké se v ní vyznat. Tvůj pohled ti bez mrknutí opětuje a jen krátce kývne hlavou namísto slov útěchy. Teď by přeci byla ta správná chvíle říci, že si z vás jen utahuje, ne? Ale… Je to Eryn. Takže určitě ne. Zachytíš, jak se při tvé poznámce, kterou se to pokusíš zlehčit, drobně ušklíbne. Unaví, jistě. Jako bys ji slyšela, to krátké cynické konstatování, co jí čteš z tváře, než opět sklopí hlavu a zabodne pohled do nehybné hladiny čaje v keramickém hrnku.

„I ty pokušitelko. Sázky o chleba… Jak hluboko jsme to klesli,“ zašklebí se Arek.

„Neříkej dvakrát. Jestli je to pravda…“ Isaiah potřese hlavou a taky mu z té informace není zrovna do smíchu. Několik dní jen s Volchem? To byla vážně noční můra, a nejen tvoje. „Asi bychom si měli raději pohnout. Určitě nás bude chtít na něčem nachytat, aby si hned po ránu zlepšil den,“ dodá, ačkoliv při tom „nás“ ti věnuje o něco delší pohled a je ti jasné, že to nemyslí zase tak obecně.

Aronovi to nedá, aby se po Eryn zamračeně nepodíval. „Jak to vlastně víš?“

„Joo, neříkej, že jste s Volchem už tak daleko, že se ti svěřuje,“ poznamená v tandemu Arek, který ta slova doprovodí i dalším uchechtnutím. Dneska je vážně tak trochu na pěst, zvláště po ránu.

Jenže ty moc dobře víš, že tímhle drnkl o hodně napjatou strunu.

„Cos to řekl?“ ozve se v tu samou chvíli od Eryn tichým varovným hlasem.

Arek ovšem jen trhne rameny. „Ale no tak, vždyť to stejně všichni…“

Nedořekne, protože v tu samou chvíli se jen tak tak vyhne hrnku, co mu proletí těsně vedle hlavy a rozbije se s hlasitou ránou o zeď. A Eryn namísto toho, aby seděla, tak náhle stojí. Tohle mohlo bolet. Hodně bolet.

Doba temna

„Jo, pořád je to aspoň chleba. A já mám fakt hlad, takže… Chleba taky dobrej.“ Pokrčím rameny, než si ukousnu ze suchého krajíce. „A co čaj? Taky by tu mohl být roztopený sníh!... Ehhh, asi bych jim neměla dávat nápady.“ Polohlasně doplním poté, co se sama raději zarazím. Ne, tohle by nebylo vůbec dobré. Dovedu si to ale představit? Ano, dovedu. Vlastně docela živě.

„Hah, na co hned nemyslíš, Areku?“ Otočím se na mladíka a se sebejistým úsměvem se zapřu loktem o hranu stolu. „Už dlouho nebyl žádný výlet do Grunwaldu, co? Je to vidět. Nebo snad…?“ Povytáhnu oblouk obočí a vesele si ho prohlížím. Je těžké nevzpomenout na některé věci, co mi o nich pověděla Wiola, ale nejsem až taková potvora, abych to tady vytahovala. To skutečně zůstalo jen mezi námi děvčaty.  

„Spíš se připrav na to, že odpoledne budeš funět dost možná ty a té staré dobré ruční práce s lopatou si užiješ dosyta. Pořád sněží a my už službu měli. V naší prořídlé společnosti není už moc kde vybírat. Takže… Chceš nějaké rady na to, co vůbec dělat s tou lopatou?“ Ušklíbnu se bez špetky studu, než se opět otočím ke stolu a svému talíři s chlebem. V téhle zvlčené společnosti si jeden nemohl hrát na dámu, pokud nechtěl, aby byl sežrán.

„Co je?“ Šeptnu trochu nejistě k Isaiovi, který vypadá, že se tu hodlá utopit v čaji a uštědřím mu pár ran do zad, zatímco se ho snaží vykašlat. „Ta snídaně je nebezpečnější než ranní rozcvička, koukám.“ Poznamenám pak jen lehce nevěřícně a upiji sama doušek čaje.

„Joo, já z toho mám špatný pocit taky. Myslím, že do sálu nás dnes nenaženou. Třeba tentokrát budeme držet kámen místo deště ve sněhu. Rozumíš. Cviky je třeba měnit. Ehh… vážně doufám, že ne.“ Vydechnu a začnu se raději věnovat zase chlebu.

„Ráno jsem je viděla odjíždět. Lukyan s Wiolou jsou ti dva šťastlivci, co dnes dostali lístky na svobodu. A vcelku se slušným doprovodem. Sivak, Werther a Jitřenka. No, dva ze tří. To také není špatné. Doufám, že si to užijí. Ať už jedou… Kamkoliv.“ Odpovím Arekovi na jeho otázku bez většího zaváhání.

„Sázení? Hmm, ty se dnes ráno asi vážně nudíš. Ale dobře…. Kdo jsem, abych vám kazila tu trochu radosti zde.“ Odhalím zuby v širokém úsměvu a otočím se opět ke dvojčatům. „Tak, co kdybychom…“ Ale to se náhle ozve další dívčí hlas a vzhledem k obsazení jídelny může patřit jen jediné z nás. Eryn.

Otočím se po ní, ačkoliv ona se na nás ani pořádně nepodívá. Vypadá jako kdyby nám to sdělovala něco naprosto obyčejného. Třeba, co bude k večeři, ale těch pár slov mi málem způsobí zástavu srdce. Volch? Bude nás mít ty dny pouze Volch?! Ani v první chvíli pořádně nevnímám druhou část sdělení o jídle. Představa, že máme být na pár dní svěřeni do výlučné péče mistra Dragowskiho mi nedělá vůbec dobře. Nejraději bych se zvedla a zamknula se na pokoji, odkud bych nevylezla dokud by tohle období temna nepřešlo.

„Ale neee. Opravdu?“ Pohlédnu prosebně na Eryn a pak i na ostatní, než si jen dlouze procítěně povzdechnu. Na rozdíl od Eryn to skutečně neberu s ledovým klidem. Zvlášť, když už mi ani neprojde možnost strávit ty dny v relativním klidu u Kostadina na ošetřovně. Tohle budou skutečně perné dny.

„Hmm, no, co se dá dělat. Však se s takovou určitě unaví dřív on než my.“ Pokusím se zasmát, ale moc mi to nejde. Raději se proto zakousnu do chleba, který začnu soustředěně žvýkat. Jen párkrát zalétnu pohledem k Eryn, která je viditelně dobře informovaná. Hmm, že by měl potřebu se jí tím chlubit a nebo o co tu jde? Kdo ví.

„Je to jen pár dní… To nám nedojde určitě ani ten dnešní chleba.“ Vnutím si na rty opět svůj typický úsměv. „A navíc s takovou určitě vzroste na ceně. Bude to pěkně drahá komodita! Můžeme se pak sázet o něj.“ Ohlédnu se o něco veseleji na Areka, abych si hned pár krajíčků nacpala do kapes. Pro jistotu.

„Alespoň, že máme na tu snídani čas.“ Pokrčím pak lehce rameny, zatímco se chopím hrnku s čajem. Možná na ten roztopený sníh vážně dojde. Brrr.   

Kazandra

Volch se sotva patrně pousměje, když mu odpovíš, že tě cestou sem nikdo neviděl. Kdo také? A záleží na tom vůbec? Dle všeho ano, protože si všimneš, jak mu koutky v tom prchavém okamžik poskočí nahoru, než se výraz v jeho tváři opět vyhladí. Cítíš na sobě jeho přemýšlivý pohled, hodnotící, zkoumavý. „Dobře,“ zhodnotí tvoji odpověď, avšak nic víc nedodá, natož aby ti cokoliv vysvětlil.

Pozoruje tě dokonce i tehdy, když se poslušně natáhneš po cínové konvici s kávou a naliješ ji dle mistrova přání do nachystaného šálku. Tak akorát, aby byl plný a zároveň nehrozilo, že přeteče, byť kapka přes okraj při manipulaci. Volch namísto poděkování jen kývne hlavou a pomalu se šálku natáhne a obtočí jej prsty. Upije z něj jen krátce, než jej odloží zpátky na stůl.

Teď by byla zajisté ta vhodná chvíle odsud odejít, avšak o tom nepadlo ani slovo. Namísto toho se mistr rozmluví o něčem naprosto jiném… Otázkou je ovšem to, kam tím míří.

„Ah, ano… paní Amélie je skutečně laskavost sama,“ uteče mu zpoza rtů tiché uchechtnutí, zatímco potřese hlavou. Avšak když pokračuješ dál, tak si všimneš, jak lehce povytáhne obočí. Nemůžeš se ubránit tomu, že na tebe hledí s jistým… Pobavením.  „Řekl jsem snad, že si s tebou chci promluvit?“ podiví se vzápětí, ačkoliv z toho máš pocit… Jako by ses nechala právě při něčem nachytat. Při něčem, co jsi neměla dělat. „Nicméně, když už jsi to zmínila…“ pokrčí rameny a začne přendávat jídlo za táců na stůl před sebe.

„A je tady snad něco, co by mně mělo zajímat?“ zeptá se tě. „Oslň mě. Překvap mě. Ať nemám důvod si myslet, že paní Amélie ve své laskavosti jen přehání. A ty jistě nechceš vrhnout na svoji mistru špatné světlo, že, Kazandro?“ pokračuje dál a během toho nožem roztírá máslo po krajíci opečeného chleba. Do ticha mezi jeho slovy zaznívá jen to tiché škrabání nože o opečený povrch krajíce. Vážně to voní. A tobě se jako na povel stáhne žaludek hladem, ať už chceš nebo ne.

„A pospěš si, pokud tu tedy nechceš celou dobu stát a dívat se, jak snídám,“ vybídne tě a jeho tónu hlasu se vetkne ta ostrá varovná koncovka.